Datum: 18.3.2017 Místo: Praha, Nová Chmelnice Účinkující: Acherontas, Hail Spirit Noir, Mallephyr, Rotting Christ, Self-Hatred

Není to ani půlrok, co byli řečtí kovotepci Rotting Christ k vidění v Praze naposledy. Tehdy to bylo po boku svých amerických souputníků z Inquisition a vzmáhajících se Schammasch, přičemž já byl nucen zrovna tuhle lákavě znějící akci vynechat. Proto když se ke mně dostala informace, že se nyní rozhodli znovu zavítat na pražské pódium, říkal jsem si, že tentokrát už bych si je neměl nechat proklouznout mezi prsty. Fakt, který ale misky vah definitivně přechýlil do stádia „sem musím“, byl ten, že s sebou pod hlavičkou třetího ročníku Hellenic Darkness přivezli i pár svých velmi zajímavých žánrově spřízněných krajanů. Jednak okultní hromotluky z Acherontas a především psychedelií nasáklé Hail Spirit Noir, jejichž novinka z podzimu minulého roku se v poslední době v mém přehrávači vyskytovala s železnou pravidelností. Podobně jako u minulých ročníků (tj. dva a čtyři roky nazpátek) si na téhle akci přihřálo polívčičku i pár tuzemských kapel – jednak pilní Mallephyr (které jsem nyní viděl už potřetí, přičemž podruhé ve stejném klubu) a doommetaloví Self-Hatred. Takže, a koneckonců jsem to nastínil i v redakčním eintopfu, se dle mého názoru bylo rozhodně na co těšit. A dle solidní účasti hádám, že nejsem jediný, u koho tento názor zavládl.

Nechme však očekávání stranou a vrhněme se rovnou na to, jak vypadala realita (byť stále samozřejmě optikou jednoho člověka). Když pár minut po šesté vcházím do klubu, z hlavního sálu už se ozývají tóny první skladby Self-Hatred, a než se stihnu zařadit mezi diváky song končí, doomaři sbírají první ovace. Publikum mě celkem překvapuje svou početností, u první a navíc české předkapely bych čekal skromnější počty. Vraťme se ale zpět k samotné hudbě. Z mého pohledu se jedná o příjemný, ale ne nějak výrazně vyčnívající doom metal s veškerou majestátnosti i tajemností, jež k tomuto žánru neodmyslitelně patří.

Pulzující precizní rytmy, hutné kytary, táhlé klávesové melodie a hluboké growlingy z hrdla zpěváka Kaťase, který je navlečen do o číslo menšího kvádra, tvoří autentický, byť samozřejmě ne nějak přehnaně originální celek. Absenci originality ale celkem supluje upřímnost, s níž k muzice formace přistupuje, takže nemám důvod proč jejich vystoupení nějak shazovat. Osobně bych sice kytarám přidal trochu řezavější zvuk, ale jinak jejich hudba musela působit i pro méně zasvěcené jedince celkem příjemně a také relativně srozumitelně. Vizuálně kromě zmiňovaného zpěvákova obleku ještě stojí za zmínku charakteristická image klávesáka, který skrývá svou identitu maskou, a v kontrastu k němu zbytek skupiny, který z většiny vypadá naprosto civilně. Mimo písní z debutu „Theia“ zazní i trojice z právě chystané nahrávky „Hlubiny“. I když vystoupení trochu postrádá gradaci, celkem příjemně odsýpá a já jsem spokojen. Půl hodinka je tak akorát na to, aby jejich muzika zabavila, ale nestihla začít nudit.

Mallephyr, jak jsem již zmiňoval, jsem viděl už potřetí a musím říct, že nyní mě kromě očekávaného nasazení potěšil i velmi dobrý zvuk. Zvlášť vzhledem k tomu, že Chmelnice zrovna v tomhle ohledu nemá bůhvíjaké renomé. Snad jen Opatově kytaře bych ještě malinko přidal na intenzitě, ale to je v podstatě maličkost. Samotná hudba fungovala patřičně. Riffy jak agresivně drtily, tak mrazivě kolébaly a vše zastřešovala precizní rytmika, takže zkrátka všechno bylo, jak má. Jako bonus oproti minulým vystoupením zazněla i dvojice nových skladeb. Je třeba ocenit, že oproti značnému množství známější konkurence si kapela dokáže udržet respekt i bez nějakých zbytečných kulis, patlání paintů na obličej či hecování publika (v tomhle by si hlavní hvězda večera mohla vzít klidně příklad). Mluví za ně samotná hudba, která je sakra fajn.

Pauza před Hail Spirit Noir, kapelou pro mě asi nejočekávanější, se kvůli zvučení celkem natahuje. Nicméně tohle pro někoho možná celkem otravné čekání je záhy vykoupeno naprosto famózním zážitkem. U téhle skupiny bylo pro mne do poslední chvíle opředeno tajemstvím, jak vlastně jejich živé vystoupení bude vypadat (čemuž ostatně přispívá i fakt, že polovina členů jsou jenom „live musicians“). Nu, a dopadlo to nad očekávání dobře. Sama hudba Hail Spirit Noir těží jak z chytlavosti, tak z psychedelické atmosféry, tvrdosti a temnoty – a všechny tyhle elementy jsou poskládány tak, aby z toho byl vyrovnaný celek, který mě zde naživo naprosto uhranul. Hned úvodní otvírák z nové desky „I Mean You Harm“ nás svou vkusnou vlezlostí naladí na lehce obskurní, ale ohromně příjemnou vlnu.

Zvuk sice místy trochu kolísá, ale vzhledem k tomu, že především poslední desku mám naposlouchanou celkem solidně, jsem schopen se v hudbě bez potíží orientovat. A pod pódiem se atmosféra krásně stupňuje. Zpěvák Cons Marg sice občas trochu kontraproduktivně hecuje, ale je to tak nějak v únosné míře a do těch rockovějších momentů to i relativně sedne. Jinak kapela působí koncentrovaně a své vystoupení si sama užívá. Při „Satan Is Time“ působí atmosféra zatraceně hypnoticky, zatímco závěrečná vypalovačka „Haire Pneuma Skoteino“ první řady pěkně vyburcuje. Čistě po hudební stránce pro mě nejlepší účinkující večera, co se týče atmosféry, též si nemohu stěžovat. Hail Spirit Noir byli takovou rockovější odpovědí na loňské vystoupení Oranssi Pazuzu na témž místě. A protože zmiňované Finy opravdu žeru, ani z těhle Řeků jsem pochopitelně neodcházel zklamán.

Čeká nás další solidně dlouhá pauza, kdy se pódium připravuje na vpád okultních potetovaných plešounů z Acherontas. Chystají se svíčky, lebky, zvučí se a diváci se zatím tradičně hemží. A nakonec se dočkáme, setmí se a na scénu přichází nechystané komando. Co se týče image, dávají najevo, že co pro klasický black znamená corpsepaint, to pro novější kapely znamenají šátky přes obličej. Člověk si zkrátka vzpomene trochu na Svartidauði, Mgłu a další. I když co se týče hudební stránky, v porovnání s nimi na mě působili Acherontas překvapivě tak nějak víc hrubě až humpolácky. Nevím, čím to je, asi jsem čekal poněkud zádumčivější okultní rituál (však jejich studiovky kromě agrese nabízí i značnou špetku atmosféry), ale nakonec působili možná až kontraproduktivně extrovertně. Především hecování a skandování mi sem naprosto nesedlo. Tak či tak, hudební stránka celkem fajně odsýpá. Jasně, samotná hudební kostra, která z toho naživo prosvítá asi nejvíc, je v podstatě klasický blackmetalový fundament, ale tak nějak to funguje. Jen opět mám pocit, že je vystoupení takové dost konstantní a opravdu překvapivých momentů je zde poskrovnu. Ale i tak jsem si to užil.

Rotting Christ představili pestrý setlist, v jehož první polovině se věnovali pouze stařičkému „Thy Mighty Contract“, v druhé pak přidali songy naopak ze dvou posledních nahrávek. Takže skladby z prostředních desek, tedy těch, které mně osobně sednou zdaleka nejvíce, jsou opomenuty. Alespoň jednou peckou z „Theogonia“ mě teda potěšit mohli. Ale tak nevadí. Horší je zvuk, z něhož vyčnívá především tepající rytmika, zbytek musím trochu lovit. Co ale dojem vyrovnává, je atmosféra v publiku. Nejednou se rozpoutá pořádný kotel a podobnou energii hýří i hudebníci, kteří do toho dávají opravdu mnoho. Opět si sice musím postěžovat na neustálé výzvy ke skandování, které působí spíš rušivě, ale přeci jen je ten koncík tak příjemná pařba, že i trochu tohohle kýčovitého rituálu jsem schopen unést. Rotting Christ přinesli až pozoruhodnou dávku energie, která postupně vyburcovala snad i největší kliďase.

Jednalo se tedy o zatraceně příjemnou akci, jež sice nějak astronomicky očekávání nepřekonala, ale pozitivní dojem z ní přesto přetrval až doteď. Self-Hatred večer příjemně načali, Mallephyr dali na odiv, s jakou vervou vyšplhali na scénu a že neplánují polevit ani nadále. Co se týče hlavních aktérů, v mých očích jednoznačně zvítězili Hail Spirit Noir – svým charismatem a samotnou podmanivou hudbou, která uzemnila i tvrdší a hutnější kolegy. Acherontas byli fajn, ale potenciál to podle mě mělo větší, a Rotting Christ byla hlavně mohutná pařba, zatímco hudební nuance byly trochu zadupány do země horším zvukem. Lidí se dostavilo vskutku hojně – údajně se lístky na místě dokonce dovyprodaly. V celkovém součtu jsou mé dojmy veskrze pozitivní.