Archiv štítku: Black Cilice

Recenze

Black Cilice – Transfixion of Spirits

Napsat komentář
Black Cilice - Transfixion of Spirits

Země: Portugalsko
Žánr: raw black metal
Datum vydání: 6.9.2019
Label: Iron Bonehead Productions

Tracklist:
01. Darkness and Fog
02. Maze of Spirits
03. Outerbody Incarnation
04. Revelations

Hrací doba: 36:30

Odkazy: –

K recenzi poskytl:
Iron Bonehead Productions

Portugalský raw black metal je na vzestupu a Black Cilice patří k jeho čelním představitelům. Nemůžu sice tvrdit, že bych měl z tvorby tohohle projektu pečlivě naposlouchané úplně všechno do posledního demosnímku a posledního splitka, ale řadové desky mám myslím docela rozumně najeté, což mi stačí k tomu, abych Black Cilice řadil ke svým oblíbencům. Doposud mě ani jedno album téhle jihoevropské syrovosti nezklamalo, tudíž nebylo co řešit a na pátou velkou fošnu „Transfixion of Spirits“ jsem se těšil jak panic na první šukačku.

O tom, že se z Black Cilice stává docela pojem, svědčí i zběsilá rychlost, s jakou se prodávají vinyly „Transfixion of Spirits“. První pressing v černé barvě zmizel během jediné hodiny a druhý na bílém asfaltu se v e-shopu Iron Bonehead neohřál o moc déle. Nicméně skutečnost, že druhý se na shopu objevil ihned po vyprodání prvního a třetí se objevil ihned po vyprodání druhého, jasně svědčí o tom, že to stejně všechno nechali vylisovat najednou a jen se tu ždímá sběratelská vášeň.

Pojďme nicméně k samotné nahrávce. Nejprve bych si dovolil pohovořit o zvukové stránce, protože právě v tomto ohledu je vývoj Black Cilice nejpatrnější. Od dob debutové řadovky „A Corpse, A Temple“ (2011) se sound kapely výrazně posunul. Prvotina svého času nabízela hrubozrnný binec, který se blížil skoro až k noisu, jaký to byl kanál. Následující dvě desky „Summoning the Night“ (2013) a „Mysteries“ (2015) rovněž sázely na velice syrové mrazivé pojetí.

Již na předešlém počinu „Banished from Time“ byl nicméně cítit odklon od ortodoxní syrovosti a příklon k atmosféricky zastřenému zvuku. „Transfixion of Spirits“ tento směr dotahuje ještě o kousek dále, a přestože se z hlediska metalového mainstreamu stále jedná o kurevskou špinavost, jakou průměrný posluchač neskousne, v rámci diskografie Black Cilice se jedná o doposud nejčitelnější nahrávku. Předpokládám nicméně, že příznivci katalogu Nuclear Blast k nám moc často nechodí, takže si dovolím prohlásit, že pokud jste „Transfixion of Spirits“ ještě neslyšeli, možná budete s prvním puštěním překvapeni, že novinka zní vlastně docela (a relativně) stravitelně. Přinejmenším já jsem překvapený byl.

Tohle ladění dává ještě víc na odiv jednu složku hudby, již si pozorný posluchač mohl povšimnout už dříve, a to i na nahrávkách, kdy si ještě Černé cilicium rochnilo ve zvukovém marastu: Melodie není sprosté slovo, ani hereze vůči pravověrným pořádkům, a i v raw black metalu má svoje místo. Kytarových vyhrávek je na „Transfixion of Spirits“ hodně a výrazně přispívají k atmosféře alba, jako se tomu děje kupříkladu v „Revelations“. Když si ale vezmete „Maze of Spirits“, tak to už je v jisté míře regulérně melodická píseň, jejíž všeobecná extrémnost a nepřístupnost plyne víc z ušpiněného zvuku, chladných monotónních bicích a nelidského ryku. „Outerbody Incarnation“ je na tom podobně.

Black Cilice

To všechno mělo za následek, že jsem „Transfixion of Spirits“ zpočátku považoval trochu za zklamání, protože větší hnus a špína mi vyhovují víc, a skoro jsem si už začínal říkat, jestli i pro Black Cilice nenastal čas, abych jejich nahrávky přestal vyhlížet s nadšením, jako se to stalo už u mnohých jiných skupin. Všeobecný trend postupného „zlepšování“ zvuku totiž neminul ani tuhle portugalskou smečku a zrovna v jejím případě se nejedná o úplně žádoucí jev. Postupně jsem si ale na „Transfixion of Spirits“ přivykl a myslím si, že v jádru se pořád jedná o solidní nahrávku. Přinejmenším „Darkness and Fog“ a „Revelations“ jsou fakt dobré kusy a „Maze of Spirits“ s „Outerbody Incarnation“ také nepatří k songům, které by urážely můj jemnocit.

Bylo by tedy příkré a tmářské zapírat kvality „Transfixion of Spirits“ a tvrdit, že to album je na piču, protože rozhodně není. Kdo ovšem hledá skutečný akustický jed, toho bezesporu víc uspokojí první tři alba. Kdo chce podobně laděný raw-atmo přístup, pak minulé „Banished from Time“ se mi zdálo působivější. Celkově tedy asi nejméně sugestivní deska Black Cilice. Plus doufám, že zmiňovaný trend zpřístupňování zvuku (byť hodně relativní) nebude do budoucna pokračovat, protože „Transfixion of Spirits“ je tak strop, co jsem ochoten u raw smečky tolerovat.

Redakční eintopf

Redakční eintopf – září 2019

Komentáře: 12
Black Cilice – Transfixion of Spirits

H.:
1. Black Cilice – Transfixion of Spirits
2. Runespell –  Voice of Opprobrium
3. Narrenwind – Ja, Dago

Metacyclosynchrotron:
1. Arnaut Pavle – Arnaut Pavle
2. Serpent Column – Mirror in Darkness
3. Apparatus – Yonder Yawns the Universe

Cnuk:
1. Iggy Pop – Free
2. Mike Patton / Jean-Claude Vannier – Corpse Flower

Dantez:
1. Chelsea Wolfe – Birth of Violence
2. Black Cilice – Transfixion of Spirits
3. Coffins – Beyond the Circular Demise
H.

H.:

Jako jedničku pro září volím samozřejmě Black Cilice. Raw black metal v posledních letech začal v Portugalsku bujet ve velké míře a právě Black Cilice patří k čelním představitelům téhle vlny. Když dodám, že syrová primitivnost je poslední roky mou nejoblíbenější odnoží black metalu, asi začne být jasné, proč nemá „Transfixion of Spirits“ tenhle měsíc moc konkurence co do očekávání.

Slovo musím ztratit i pro Runespell. Tenhle australský projekt sype jedno album ročně, ale prozatím si svou kvalitu drží. Novinku „Voice of Opprobrium“ mám v uších už nějakou dobu a baví mě to fest.

Šanci dám nepochybně i polským Narrenwind, jejichž loňská prvotina „Mojej bolesnej śnię dobrą śmierć“ se dost povedla. A to jsem si ji původně ani nehodlal pustit, haha. Pokračování „Ja, Dago“ to každopádně bude mít těžší, protože tentokrát už očekávání nebudou nízko.

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

V surové fúzi black metalu s punkem si dvakrát nerochním, respektive si jednou za čas vystačím s kapelami jako Bone Awl nebo Brånd. Každopádně stejnojmenné demo Arnaut Pavle mě neminulo, neboť právem sklízelo nadšené reakce. Dvě ukázky z chystané dlouhé desky mi nakopaly prdel, protože kapela ví, zač je toho kurva RIFF, demo jsem zpětně docenil mnohem víc než kdysi, takže tuším, že tohle bych mohl protočit důkladně.

Ve stejný čas a rovněž v režii Mystískaos by mělo vyjít i druhé album Serpent Column, kteří naopak k žánru přistupují mnohem sofistikovaněji a komplexněji, než výše uvedeni. Black metal ve stylu Deathspell Omega nebo – dosaď libovolný islandský BM –, řekl by „znalec“. Jenže tady to bude, myslím, trochu složitější, takže „automatická“ přirovnání tohoto typu „Mirror in Darkness“ obsáhnou jen velice povrchně. Teda aspoň v to doufám.

A jelikož jsem se v posledních týdnech často a z různých směrů vracel k Lovecraftově mytologii, musím zkusit i nový full-length dánských Apparatus. EP trilogii „Cthulhu“ jsem moc poslechů nevěnoval, debut taky víceméně upadl v zapomnění, ale furt mám kapelu zafixovanou jako slibnou. Podle vypuštěné ukázky a tracklistu se Apparatus nevybodli na pokřivené audio-evokace příšerností z divných sfér, ale zdá se, že to konečně dělají více po svém, bez okatého kopírování úspěšnějších jmen.

Cnuk

Cnuk:

Když vydal Iggy Pop před třemi lety nahrávku „Post Pop Depression“, ukázalo se, že rockovou hudbu hrát nezapomněl. Tomuto sakra zdařilému návratu významně napomohlo také zapojení Joshe Hommeho, jehož skladatelský um se s projevem Iggyho setkal na výbornou. Ukázky z novinky „Free“ však naznačují, že se Iggy ryzímu rockovému teritoriu opět vzdálí a odpluje kamsi do neznáma. Jde snad o jeho labutí píseň? Uvidíme.

Podobně nejasnou záležitostí je také kolaborace Mikea Pattona a skladatele Jean-Claudea Vanniera, o němž jsem popravdě dosud neměl potuchy. Pattona jsem si už dávno oblíbil do takové míry, že s chutí poslouchám vše, na co sáhne, přestože se často jedná o žánry, kterým jinak nevěnuji větší pozornost. V případě „Corpse Flower“ to vypadá na klidnější záležitost, přičemž by se uveřejněné singly neztratily ani na nahrávkách Mr. Bungle. Jsem zvědav, co zbytek desky.

Black Cilice

Dantez

Dantez:

Každá nová deska Chelsea Wolfe se oprávněně vyhlíží se zvědavostí a vysokými očekáváními. Já nejsem výjimkou. A to i přestože přístup, který Chelsea na „Birth of Violence“ k hudbě volí, půjde víceméně proti tomu, co bych chtěl slyšet. Zdá se totiž, že poprvé od „Abyss“ se deska ponese zejména ve folkovém duchu. Ty sludge/doomové prvky mi budou chybět, ale i tak věřím, že ze skladatelského hlediska bude novinka fajn.

Black Cilice by naopak měli volit vyšlapanou cestu. Pokud jde o tvorbu black metalu, který je z hlediska zvukové hmatatelnosti na absolutní hraně, portugalský one-man projekt je jedním z mála, který za to tápání v hudebním chaosu určitě stojí. Věřím, že i nová „Transfixion of Spirits“ nabídne solidní porci atmosférického bordelu.

Kdo by odolal fúzi Autopsy a Hellhammer, kterou už několik let poctivě drhnou Coffins? Když je řeč o hudbě samotné, není Japoncům moc co vytýkat. Co mě však často sere, je volená produkce. Jednou to zní ploše, podruhé zase až moc plechově. Zvukově mi vlastně zatím vyhovuje jen deska „Buried Death“. Ochutnávky z „Beyond the Circular Demise“ každopádně zní tak, že by samotnému materiálu čest udělat mohli, a proto se na novinku těším.

A jestli se zde najde někdo, kdo by si jel na experimentálním, avantgardním a všeobecně ujebaném rapu, přihodím zmínku o nadcházejícím albu JPEGMAFIA. Rapper Peggy sice konkrétní datum neoznámil, ale čím dál více se na sociálních médiích ohání různými teasery, a proto je možné, že desku v nejbližší době nečekaně vypustí.

Reporty

Never Surrender Fest Volume I (sobota)

Komentáře: 8
Never Surrender

Datum: 3.11.2018
Místo: Berlin, Columbia Theater (Německo)
Účinkující: Black Cilice, Blasphemy, Faustcoven, Grave Upheaval, Lihhamon, Necroholocaust, Temple Desecration, Temple Nightside, Unaussprechlichen Kulten

Nuclear Now War! Fest býval často nálepkován jako warmetalový festival. To hlavně z důvodu, že nejčastěji vystupující kapely zde byly jména jako Black Witchery, Revenge, Proclamation nebo Blasphemophagher. Never Surrender nabídl poněkud rozmanitější výběr kapel, ale pár nepříčetných námrdů se tu přeci jen našlo. Jako třeba Lihhamon.

O existenci kapely jsem se dozvěděl až díky loňské re-edici jejich debutu NWN! Prod., ale k prvnímu regulérnímu seznámení došlo zde. „Solidní nájeb“, říkal jsem si, zatímco jsem trajdal sem a tam, zhlédl skladbu, šel pokecat na zahrádku, zase se vrátil. Ale brzy jsem začínal vnímat, jak je hudba Lihhamon v rámci striktních subžánrových omezení promyšlená do důsledku; opravdu to bylo intenzivní. Set skončil, já si slíbil, že je doma pořádně poslechnu a třeba si je někdy dám naživo zas, ale podle Metal-Archives kapela po tomhle vystoupení pozastavila činnost. Dodatečným trestem za laxnost mi budiž, že v čase mé nepřítomnosti se k Lihhamon připojil Ryan „Deathlord“ Förster, aby společně zahráli cover „War Cult Supremacy“.

Příznivý dojem z Lihhamon vzrostl hlavně poté, co jsem viděl Temple Desecration. Jak jsem psal i jinde, kapelu sleduji od počátků, dvakrát jsem ji viděl naživo, ale dlouhá deska „Whirlwinds of Fathomless Chaos“ moje očekávání nenaplnila, viz recenze. Říkal jsem si ovšem, že před dedikovaným a početným publikem by se Poláci mohli trochu předvést a pořádně to s novými skladbami rozmrdat, ale ne, oni tam stáli, jako by je to hraní děsně nudilo. Čerpalo se pochopitelně ze zmíněné novinky, z níž nezazněly jen „Covenant“ a „Entering the Void“. Set otevřela „Dominion of Darkness“ a ukončila „Apotheosis“ ze sedmipalce „Communion Perished“, na demo se nevzpomnělo vůbec. Temple Desecration svůj materiál zahráli kompetentně, ale nemohu se zbavit dojmu, že z něj mohli vytřískat víc. Nuda.

Setlist Faustcoven:
01. Hellfire and Funeral
02. Barbarian Assault
03. Oldschool War
04. Sign of Satanic Victory
05. When the Wolves Howl
06. Marching in the Shadow
07. Under the Pagan Hammer

Následující Faustcoven jsem viděl promovány jako black / doom a to, co se odehrávalo na pódiu, bylo poněkud vzdáleno mým představám. Kapela se totiž primárně hlásila k tradičním kořenům obou žánrů, což sice nebyla špatná věc, ale musím přiznat, že vystoupení šlo mimo mě. Vytištěný setlist údajně obsahoval skladby, které máte v rámečku vpravo.

Dosud jediná dlouhá deska kanadských Necroholocaust se jmenuje „Holocaustic Goat Metal“ a v současnosti svůj styl označují za goat grind, takže každému bude jasné, odkud vítr vane. Ještě před více jak pěti lety pro mě byli Necroholocaust ztělesněním všeho dementního a špatného na bestiálním black metalu, ale minimálně se zmíněným albem se laťka kvality povážlivě zvedla. Nepochybuji, že svou zásluhu na tom mají dva členové z velice nadějných Trajeto de cabra, kteří zde obsluhovali basu a bicí. Zvláště bubeník s maniakálně pokrouceným výrazem v ksichtě poháněl set kupředu až s nevídaným nasazením a ještě stíhal doplňovat kytaristovy vokály. Pochopitelně nemám ani šajnu, jaké skladby Necroholocaust hráli, i přestože jsem debut slyšel mnohokrát, ale dá se předpokládat, že kapela představila svůj nový sedmipalec „Laudem Antichristus“, který tu na festu oficiálně vycházel.

Ve strhujícím námrdu došlo ke změně až na konci, kdy na pódium přišel Seventh Blasphemer ze Sadomator / Sadogoat / Psychomorphis a dalších hnusných kapel, aby s Necroholocaust odgrcal „Female Goat Perversion“ (cover Sadogoat), „Werewolf, Semen and Blood“ (od Beherit neasi) a myslím, že ještě něco. Na cover Sadogoat se mimochodem strhnul další vzácný moshpit festivalu. Mě osobně teda Necroholocaust překvapili mnohem víc, než jsem čekal, a s jejich vystoupením už začalo jít kurva do tuhého…

Setlist Temple Nightside:
01. Knell
02. Shrine of the Summon
03. Adrift in Sepulchral Entropy
04. Within the Arms of Nothingness
05. Exhumation: Miseries upon Imprecation
06. Fortress of Burden and Distress
07. Dagger of Necromantic Decay (Eater of Hearts)

Temple Nightside naživo působili velice civilně, staticky a odtažitě. Nejvýraznějšími prvky na pódiu byli basák BR z Grave Upheaval a hlavně bubeník Mordance, který do bicích třískal fakt neskutečně brutálně. Kusabs v kapuci (jeho třetí vystoupení na festivalu a ještě pak hrál s Blasphemy) se striktně soustředil na kytaru a frontman IV si nastavil mikrofon na Lemmyho způsob, takže do publika nevrhl snad jediný pohled. Ani už si nepamatuju, zda uváděl nějaké skladby. Hudba Temple Nightside podle mě nepatří k tomu vrcholnému, co metal smrti nabízí, ale vystoupení samotné bylo velice silné a podle mě nechybělo mnoho, zvláště při „Within the Arms of Nothingness“, aby bylo doopravdy speciální.

Od následujících deathmetalistů Unaussprechlichen Kulten z Chile jsem pořádně slyšel jen „People of the Monolith“, ze kterého nezahráli nic. Spíše se čerpalo z desky poslední „Keziah Lilith Medea (Chapter X)“ a ta byla připomenuta asi třemi skladbami. No, koncert to byl přísný, dívalo se na něj vcelku dobře, protože pánové mají své řemeslo nejen bezpečně zvládnuté, ale evidentně jím i žijí. Musím uznat, že laťka ve srovnání s ostatními těžkotonážními kalibry, co na závěr Never Surrender hrály, příliš neklesla. Ale na druhou stranu mi skladby strašně splývaly a chapadla se nikde materializovala.

Že Grave Upheaval ztělesňují liminální pojetí žánru, netřeba zdůrazňovat, otázkou bylo, jak to vyzní namrtvo. Řekněme, že jejich skladby tady zněly trochu normálněji, BR minimalizoval „čisté zpěvy“ a sem tam šlo i nějakému slovu rozumět (pochytil jsem něco jako miasma a decay, haha). Rychlé, bestiální pasáže se ne vždy přetlumočily jak z desky a malinko tím podle mě utrpěla první skladba koncertu („II-I“), ale gurrrrrvafixdrátdopičevyjebané, pořád to bylo viscerální a těžkotonážní natolik, že všechny ostatní metalové kapely se můžou ve srovnání s tímhle jít zahrabat. Viděl jsem nemálo koncertů, co na mě subjektivně zapůsobily víc, ale Grave Upheaval byli i tak obrovský zážitek a hutné, hnusné, zdrcující zlo. Kapela připomněla letošní desku třemi skladbami, tu první dvěma, zazněla jedna ze splitka s Manticore a „Impetuous Black Hunger“ z dema; detailní setlist máte zde.

Grave Upheaval

Když jsem před festivalem zkoušel portugalské Black Cilice trochu naposlouchat, zjistil jsem, že jejich surový bordel mě nechává zcela chladným. Naživo měli čitelnější zvuk než z desek, jistá monotónní přitažlivost tomu nechyběla a líbilo se mi, jak se rozléhal řev. Byla to kompetentní a dostatečně true černota, ale víc teda nemám co bych dodal. Já se stejně hlavně těšil na poslední Blasphemy a pičoval, že nám někdo venku ukradl schovaný rum.

Nocturnal Grave Desecrator and Black Winds zavelel „WAR COMMAAAAAND“ a jeb, ono se to zas nedalo skoro poslouchat. Zvukař chtěl asi posledního headlinera zesílit, ať to do lidí pěkně kope, ale zkurvil to. Takže nejenže z repráků podobně jako první den lezla hlasitá koule, on i ten Black Windsův vokál zněl úplně divně a ještě v pozadí. Dokonce i když znám tvorbu Blasphemy bezpečně zpaměti, kolikrát jsem se v hudbě ztrácel. Nepoznat třeba ikonický první riff „Demoniac“, to o něčem svědčí. Co už, svoje oblíbené kusy jako „Desecration“ nebo „Fallen Angel of Doom“ jsem si užil vepředu, jak to jen šlo, mohl bych si tedy do životopisu napsat, že jsem byl v kotli na Blasphemy, ale moc se to tam stejně nerubalo. Kapela zahrála většinu svých vydaných skladeb, ne-li rovnou všechny, a také na „Victory (Son of the Damned)“ v přídavku došlo. Skončilo se jako vždycky s „Ritual“ a Never Surrender fest byl u konce. Sám se divím, že jsem nebyl koncertem Blasphemy zklamán kvůli zvuku a faktu, že to, cituji, „v kotli vypadalo jako ve školce“. Ale gule vystoupení nechyběly a pánové satanští skinheadi to odehráli bez viditelných lapsů.

Blasphemy

Festival se s výjimkou prvního dne velice povedl a nabídl několik výrazných koncertních zážitků. Sice nic, co by mě ultimátně rozsekalo, ale na Sabbat, Vassafor, Grave Upheaval, Temple Nightside, Khthoniik Cerviiks a Necroholocaust budu vzpomínat dlouho; plus tu byly i další velmi solidní koncerty, které bych jinde neměl šanci vidět. K organizaci nemám výtek, zpoždění se nekonala, pauzy mezi kapelami byly tak akorát, i když mi přišlo že pár jich začalo o něco dřív. Pitivo žádná sláva, což se dalo čekat, žrádlo to samé, ale jako večerní svačina to stačilo. Sekuriťáci byli příjemní, stejně jako návštěvníci. Sešli se tu hlavně „starší“ srdcaři, a to z celého světa, u kterých bylo jasné, že tu přijeli za hudbou a ne nasekat pár fotek na Instagram.

Co se týče jakýchsi negativ, tak zkurvený zvuk jsem zmínil, kde to bylo relevantní. Také jsem pod pódiem a mimo něj čekal větší šílení, ale co si člověk neudělá sám, to nemá.

Black Cilice

Jak bude další ročník, a já tipuju, že do dvou let ano, jel bych klidně zas. Oba labely mají z čeho vybírat, tak třeba zase jednou v Berlíně.

Redakční eintopf, Tématické články

Redakční eintopf – speciál 2017: H.

Komentáře: 26
H.

H.:

Top5 2017:
1. Black Cilice – Banished from Time
2. The Moon and the Nightspirit – Metanoia
3. Sortilegia – Sulphurous Temple
4. Netra – Ingrats
5. The Ruins of Beverast – Exuvia

CZ/SVK deska roku:
1. Inferno – Gnosis Kardias (of Transcension and Involution)
2. Krolok – Flying Above Ancient Ruins

Neřadový počin roku:
1. (Dolch) – III: Songs of Happiness… Words of Praise
2. V/A – Аргандаб
3. Wederganger / Urfaust – Split

Artwork roku:
Blood Tyrant / Warden – Duvonde skerfe

Objev roku:
Wolfkhan

Shit roku:
Jozef Van Wissem – Nobody Living Can Ever Make Me Turn Back

Koncert roku:
1. Sortilegia: Praha – Underdogs‘, 1.12.2017
2. Grausame Töchter: Praha – Nová Chmelnice, 27.5.2017
3. Vanessa: Praha – Rock Café, 5.1.2017

Videoklip roku:
–

Film roku:
1. What Happened to Monday
2. Blade Runner 2049

Potěšení roku:
stále rostoucí hudební sbírka

Zklamání roku:
lízaní prdele průměru a absence zdravé kritiky

Top5 2017:

1. Black Cilice – Banished from Time

V uplynulém roce mě nejvíce bavil raw black metal a v jeho rámci mě nejvíce položila deska „Banished from Time“ od portugalského zla Black Cilice. Již v červencové recenzi jsem psal, že dané album je dokonalou ukázkou toho, jak by měl dle mého názoru black metal ve své nejčistší podobě znít, a za tímto tvrzením si bez obav stojím i nyní. Podobně jako za dalšími silnými verdikty, jako například že „Banished from Time“ plnými hrstmi rozhazuje to, díky čemu se pro mne stal black metal nejvyšší prioritou mezi všemi hudebními žánry.

Ani nyní, již téměř rok od vydání alba, ze mě nadšení nevyprchalo, a když to teď při psaní těchto řádků opět poslouchám, nemám o volbě nejlepší dlouhohrající nahrávky roku 2017 pochybností. Možná může vypadat zvláštně, když na piedestal dosazuji desku, jejíž podstata je vlastně zpátečnická a jejíž forma i obsah patří do zatuchlých kobek dávno minulých časů, ale zbraní „Banished from Time“ není originalita, nýbrž feeling, atmosféra a příchuť Pekla v nanejvýš koncentrované formě.

2. The Moon and the Nightspirit – Metanoia

S druhým místem si odskočím do diametrálně odlišných vod – žánrových i náladových. Odvážím se ovšem tvrdit, že „Metanoia“ ve výsledku dokázala zapůsobit obdobně silným a hlubokým způsobem. Maďarská folková magie dokáže vyčarovat atmosféru tak překrásnou, až to skoro dojme i takového cynika, jako jsem já. Je snad nutné k tomu dodávat nějaké další podrobnosti? Pro mě osobně jednoznačně jedna z nejvýraznějších nahrávek loňského roku… dle umístění evidentně druhá nejvýraznější.

3. Sortilegia – Sulphurous Temple

Sortilegia sice na druhé dlouhohrající desce svůj zvuk oproti starším počinům nečekaně vyčistili – což je samozřejmě hodně relativní tvrzení, jelikož proti Nuclear Balast metalu je to pořád kanál jak čuně – ale fanatismus, vysoký hypnotický potenciál ani onen pověstný feeling neschází. Jen u málokterého loňského alba jsem pocítil takové posluchačské uspokojení jako právě u „Sulphurous Temple“, čehož si prostě musím cenit, přes to nejede vlak.

4. Netra – Ingrats

Podobně jako u předchozí pozice, i zde je oproti starším věcem cítit určitý pokles. „Ingrats“ na předchozí album „Sørbyen“ nemá, ale „Sørbyen“ byla zcela výjimečná záležitost a „Ingrats“ je v obecném kontextu excelentní deska i tak. I přes jisté „zklamání“ jde o ohromně výživný poslech, jenž s přehledem bije většinu nahrávek, které se v loňském roce objevily.

5. The Ruins of Beverast – Exuvia

Myslel jsem si, že do svého žebříčku dokážu vymyslet něco originálnějšího, ale nakonec svůj poslední hlas musím dát právě The Ruins of Beverast. 2017 nebyl nijak zásadně silným rokem a při mrzké konkurenci jednoduše nikdo jiný nedokázal překonat majestát téhle německé stálice. „Exuvia“ rozhodně nepřekvapí, ale riffy jsou opět kurevsky monumentální a atmosféra elektrizující. Začátkem tohoto odstavce jsem kvality téhle fošny potažmo The Ruins of Beverast nechtěl nijak znevážit, je to rozhodně bravurní muzika a své místo zde si zaslouží.

The Ruins of Beverast

CZ/SVK deska roku:

1. Inferno – Gnosis Kardias (of Transcension and Involution)

Dovolím si tvrdit, že „Gnosis Kardias (of Transcension and Involution)“ je jediná česká metalová deska roku 2017, o níž lze skutečně mluvit v superlativech a která si zaslouží hluboké uznání. Zatímco Cult of Fire mě baví čím dál tím méně a jejich novější tvorba kouká skvělému debutu jen zdálky na záda a Master’s Hammer se už po svém návratu začali točit v kruhu a sázet na šablonovitost, Inferno mají invenci, charisma i vizi a se svým aktuálním majstrštykem usedli na trůn českého black metalu. A vlastně i českého metalu obecně, jelikož vše ostatní, co jsem měl tu čest (smůlu) slyšet, bylo přinejlepším průměrné.

2. Krolok – Flying Above Ancient Ruins

Téměř totožná sestava nyní sklízí velké úspěchy jako Malokarpatan s deskou „Nordkarpatenland“ a jakkoliv se jedná o výtečnou záležitost, mě osobně ještě o kus víc bavil dlouhohrající debut spřízněných Krolok. Možná trochu paradoxně, protože mezi oběma slovenskými nahrávkami je právě „Flying Above Ancient Ruins“ tou konzervativnější a méně výlučnou, ale… je v tom ona pověstná blackmetalová esence a to mě v uplynulém roce oslovovalo nejvíce.

Inferno

Neřadový počin roku:

1. (Dolch) – III: Songs of Happiness… Words of Praise

„III: Songs of Happiness… Words of Praise“ je nepochybně o něco slabší než předešlá demo kompilace „I & II“, ale i s tímto škraloupem, jejž navíc podporuje trochu blbský vtípek „Opening Speech“ / „Track Six“ a nudné „Intro mit Pauken und Trompeten“, se jedná o hudbu extrémně vysoké úrovně. Jakmile totiž (Dolch) začnou skutečně hrát svůj omamný éterický doom, jde o záležitost téměř nadpozemských kvalit. Jen málokterá – jestli vůbec nějaká – skupina mě za poslední roky se svou tvorbou zasáhla tak hluboce jako právě (Dolch).

2. V/A – Аргандаб

Ke kompilacím obecně vzato chovám víc despektu než respektu, ale zrovna „Аргандаб“ patří k těm, které mi smysl rozhodně dávají. A vůbec, dovolím si tvrdit, že jsem v loňském roce neslyšel mnoho věcí, které by se svou netradičností a zajímavostí mohly srovnávat s touhle obskurní kazetou, na níž se dvanáct umělců či uměleckých kolaborací převážně ruského původu věnuje mimořádně zajímavému konceptu sovětské války v Afghánistánu. Určitě doporučuji si nalistovat recenzi a přečíst si víc, protože na takovéhle věci člověk opravdu nenaráží každý den. Tím spíš když jsou všechny okolnosti doplněny skvělou experimentální muzikou. Velký tip pro všechny kolegy hledače!

(Dolch)

3. Wederganger / Urfaust – Split

Vedle (Dolch) jsou pro mne další výjimečnou kapelou a srdcovou záležitostí i Urfaust. Jejich podání black metalu – monotónní, špinavé, hypnotické, nihilistické – se mi již dlouhodobě naprosto přesně trefuje do vkusu. Tohle je přesně ten druh muziky, jakou chci prostě poslouchat a jaká mě bere snad ze všeho nejvíc. Ne nadarmo tedy veškeré jejich nahrávky doslova hltám, což platí i o loňském splitku s Wederganger. Ani jedna ze dvou skladeb Urfast sice nepatří k vrcholům jejich diskografie, ale sakra, furt mě to strašně moc baví. Nizozemským nihilistům pak zdatně sekundují i krajané Wederganger, kteří jsou sice o kousek níže, přesto mě svou kvalitou překvapili, protože jsem jim do té doby nevěnoval pozornost.

Artwork roku:

Blood Tyrant / Warden – Duvonde skerfe

V předešlých letech jsem s touhle kategorií míval velký problém, abych sem vybral obálku, za jejíž volbou si mohu skutečně stát. Tentokrát jsem měl trochu opačný problém, protože mě během roku zaujalo hned několik přebalů. Nakonec jsem z nich zvolil ten na první pohled nejhorší a nejméně zajímavý – přinejmenším tedy z pohledu běžných měřítek. Kazetový přebal splitka Blood Tyrant a Warden nicméně přesně vystihuje mé aktuální hudební chutě. Stejně jako raw black metal (který je ostatně z velké části i náplní splitu) je přední strana „Duvonde skerfe“ syrová, špinavá, zrnitá a formálně „špatná“, ale – má ohromnou atmosféru a dost přesně koresponduje s tím, o čem by dle mého názoru měl metal být.

Blood Tyrant / Warden - Duvonde skerfe

Objev roku:

Wolfkhan

V téhle kategorii se nakonec odehrál docela zajímavý souboj, na jehož konci zůstal poměrně neočekávaný vítěz. Původně jsem měl na mysli docela jiná jména, ale jakmile jsem se začal sestavováním tohoto žebříčku skutečně zabývat, dospěl jsem k přesvědčení, že restriktivní pravidla dané kategorie, můj osobní náhled na to, co to znamená objev, a požadavek hudební kvality i zajímavosti nejvíce naplňují právě polští Wolfkhan.

Jejich debut „Cyber Necro Spirituals“ je vysoce zvláštní a neotřelou nahrávkou. Na první poslechy mi přišla strašně divná a nemohl jsem jí úplně přijít na kloub, ale zároveň mě něco nutilo poslouchat dál, až jsem tomu přišel dost na chuť a v dobové recenzi nakonec chválil. A přesto možná nedostatečně. „Cyber Necro Spirituals“ se mi hodně rozleželo v hlavě a zanechalo za sebou výrazný dojem. A navíc – desku, kde se nacházejí písně s názvy jako „Kurwa“ nebo „Ballada o twardym chuju“, prostě nejde nemilovat!

Shit roku:

Jozef Van Wissem – Nobody Living Can Ever Make Me Turn Back

Zatímco dříve jsem tu a tam ukájel své masochistické choutky cíleným poslechem sraček, abych měl v recenzi co zmrdat, v loňském roce jsem od toho trochu upustil a udělal jsem to tuším jen jednou. A přesto nakonec Exit Eden jako shit roku nezvolím. U nich jsem totiž kýčovité dno čekal, kdežto u nizozemského muzikanta Jozefa Van Wissema jsem se těšil na poutavou a intelektuálně vytříbenou záležitost. Namísto toho jsem dostal neskutečně plytké a zoufale nudné album, jehož poslech mě naprosto nepokrytě sral. S čistým svědomím mohu říct, že mě loni snad žádná jiná nahrávka neobtěžovala svou existencí takhle moc.

Wolfkhan

Koncert roku:

1. Sortilegia: Praha – Underdogs‘, 1.12.2017

Tak Sortilegia, žejo. To je prostě jednoznačné. Jedna z nejlepších koncertních blackmetalových kapel současnosti opět rozdávala temnotu a fanatismus, které možná neoceníte, pokud jste svou duši nezaprodali Peklu. Jestli jste tak ovšem učinili a byli na místě, jistě chápete, o čem mluvím. Vysrané předkapelní Islandy ten večer vedle kanadského zla zněly jako mrdka pro hipstery a děcka.

2. Grausame Töchter: Praha – Nová Chmelnice, 27.5.2017

Grausame Töchter je kapela, jakou prostě musíte vidět živě, jinak tomu věřit nebudete. Srát na to, že přinejmenším polovina muziky jede z playbacku, když to má takové koule (aniž by na pódiu stál jediný muž!), když to kope jak kramfleky do varlat v S/M pornu a když se na pódiu děje to, co se tam děje. Kozy, latex, hanbaté oblečky, prudce erotické tanečky, kozy, chcaní, kozy, šílená Aranea a strap-on dildo. Letos tu budou znovu, vážení, tak tentokrát to koukejte neprosrat!

3. Vanessa: Praha – Rock Café, 5.1.2017

Hned zkraje roku – a vypadá to, že již definitivně – skončila existence té nejvíc zásadní EBM formace z České republiky. Dekadentní večírek v Rock Café měl ovšem daleko k patosu a tklivému loučení – Vanessa se loučila stylem, jaký k téhle kontroverzní sedí víc než jehla na žílu. „Dal jsem si nějakou sračku a je mi blbě… takže tancujte, vy zmrdi!“

Sortilegia

Videoklip roku:

S touhle kategorií mívám docela svízel dlouhodobě, protože už dávno mě přestalo bavit se na hudební klipy videoklipy koukat. Jenže zatímco v předešlých letech jsem vždy dokázal najít alespoň jeden takový, který by mě zaujal (anebo jsem sem mrdnul nějakou zábavnou srandičku), tentokrát jsem se rozhodl se netrápit. Prostě si nevzpomínám na jediný klip, jenž by mi utkvěl v paměti a výrazněji mě zaujal.

Film roku:

1. What Happened to Monday

V roce 2017 jsem nové filmy nesledoval až tak zodpovědně, jak bych chtěl a měl (což pro letošek hodlám změnit), takže tento výběr můžete brát s určitými rezervami. Přiznávám na rovinu, že jsem neviděl hned několik snímků, o jejichž existenci vím a u nichž mám tušení, že by do tohoto žebříčku promluvit mohly, ale pozdě bycha honit a pozdě plakat nad rozlitým mlékem.

Nicméně k věci. Z toho, co jsem viděl, mě asi nejvíce zaujalo sci-fi „What Happened to Monday“ se sedmirolí Noomi Rapace. Dystopické sci-fárny mám moc rád a tahle konkrétní navíc přináší nepřepálenou (tudíž uvěřitelnou vizi) budoucnosti a hlavně dost zajímavé téma a otázky, které se z obrazovky naštěstí nevytratí, ačkoliv se film pustí do akčních obrátek. Některé dějové zvraty a zásadní odhalení se sice daly tušit dlouhé minuty dopředu, ale to mi nakonec nijak nevadilo, protože jsem se bavil až do samotného konce, v kině jsem si to fakt vychutnal a zanechalo to ve mně dojem.

What Happened to Monday

2. Blade Runner 2049

Navazovat po 35 letech na jeden z nejlepších sci-fi snímků všech dob? Na film, jehož neopakovatelná temná atmosféra a provokativní myšlenky stvořily kult s fanatickými zástupy uctívačů? Zdálo se to jako troufalost, která snad ani nemůže nezklamat, ale „Blade Runner 2049“ ukazuje, že i dnes se dají točit velké věci, které patří na velká plátna kin, a přitom nejsou povrchní blockbusterovou zábavou. Je to jiné než původní „Blade Runner“, ale je to silné, má to opět úžasnou atmosféru skvěle zesynchronizovanou s působivým soundtrackem, několik úchvatných scén a ukázkově se mi to rozleželo v hlavě. Takhle si to rozhodně nechám líbit!

Potěšení roku:

stále rostoucí hudební sbírka

Můžete si myslet, že dávat tohle do potěšení roku je čistá ego-masturbace a veřejné honění trika. Z jistého úhlu pohledu možná ano. Ale naše eintopfy – a ten roční obzvlášť! – je prostě čistě subjektivní záležitost a určitá dávka sobeckosti sem již z principu patří. Nehledě na skutečnost, že na citové zabarvenosti a upřímnosti si osobně ve svých kvazi-literárních výplodech zakládám. A upřímně mohu říct, že mi v roce 2017 stran muziky nic nedělalo větší radost než narůstající počet nosičů v mé skromné sbírce. Možná, že skutečně jsem materialista, jak mi furt cpe kolega Metacyclosynchrotron, ale kurva, já prostě vím, že rozbalování krabic s novými vinyly je lepší než orgasmus!

Netra - Ingrats

Zklamání roku:

lízaní prdele průměru a absence zdravé kritiky

Prakticky sem píšu to samé co loni a s dost vysokou pravděpodobností to sem budu moct napsat i za rok, ale nic jiného si finální hejt tolik nezaslouží. Jediný rozdíl oproti loňsku tkví v tom, že posledně jsem to vztáhnul pouze na českou scénu, zatímco letos se nebojím zobecnit i za hranice. Bylo by pokrytecké tvrdit, že se tak děje jenom u nás, když to samé chování vídám i venku.

Jednoduše mi jde o to, že většina metalové scény odmítá naslouchat jakékoliv kritice a žije ve vlastní uzavřené bublině, kde se všichni plácají po ramenou, jak jsou skvělí. Kritici chválí průměrné kapely, fanoušci jakbysmet a nějakou výraznější kritiku pěkně od plic si dovolí jen málokdo, jakkoliv by v leckterých případech mohla být užitečná. Příliš málo z nás klade skutečné nároky na to, co posloucháme a co vidíme na koncertech, výsledkem čehož je spirála, z níž se nedá dostat. Snad to souvisí s jistou povrchností, která nakonec nebují jen v metalu, snad s nedostatkem odvahy jít do opozice, možná s rezignací a nechutí se hádat s hlupáky a být všem za čůráka, i když mám pravdu, nejspíš ale všechno dohromady.

Zhodnocení roku:

V průběhu roku jsem neměl pocit, že by šlo o nějakou slabou sezónu, protože jsem měl pořád co poslouchat a moc jsem se nezastavil. Když jsem si ale nyní udělal trochu čas a s nadhledem se na rok 2017 podíval, nemám pochyb o tom, že tentokrát se skutečně jednalo o slabší ročník. Nechápejte mě zle, kvalitních alb vyšlo dost, ale sílu té které sezóny bychom neměli posuzovat dle nadprůměrných desek, nýbrž podle těch výjimečných. A těch tentokrát vyšlo skutečné minimum.

Black Cilice

Trochu mě mrzí, že za očekáváními a za svými schopnostmi zůstali i někteří interpreti, do nichž jsem vkládal velké naděje. Doufám, že rok 2018 bude v tomto ohledu výraznější, poněvadž již nyní mohu pomalu začít vyhlížet novinky hned několika kapel, jejichž tvorbu chovám v obrovské oblibě – namátkou třeba Urfaust, A Forest of Stars, Thy Catafalque, snad-už-konečně-kurva Mare a tajně doufám i v Euzen…

Recenze

Black Cilice – Banished from Time

Napsat komentář
Black Cilice - Banished from Time

Země: Portugalsko
Žánr: raw black metal
Datum vydání: 10.3.2017
Label: Iron Bonehead Productions

Tracklist:
01. Timeless Spectre
02. On the Verge of Madness
03. Possessed by Night Spirits
04. Channeling Forgotten Energies
05. Boiling Corpses

Hrací doba: 37:04

Odkazy: –

Přednedávnem jsme si zde v minirecenzích představili minialbum „Nocturnal Mysticism“ od Black Cilice, což byl první výskyt tohoto portugalského projektu na našich stránkách. Jestli si na článek pamatujete (případně si jej nalistujete), pak víte, že EP bylo hodnoceno jako ultra syrový black metal vysokých kvalit. Věřte ale tomu, že „Nocturnal Mysticism“ bylo i navzdory své úrovni pouhým nástřelem, protože na to stěžejní se podíváme až nyní – jde o novou dlouhohrající desku „Banished from Time“.

Vysypávat hned zkraje recenze lavinu superlativů a popustit hned na začátek stavidla nadšení většinou nepůsobí příliš důvěryhodně a nevzbuzuje dojem uvážlivosti. A to je to poslední, čeho bych chtěl zrovna u alba jako „Banished from Time“ dosáhnout, tudíž jen předešlu, že i na tuhle pasáž v recenzi dojde, a radši budu nejprve pokračovat ve střídmějším duchu.

Tím mám samozřejmě na mysli sdělení, co byste měli od Black Cilice očekávat za muziku. Ačkoliv pokud jste četli výše jmenovanou recenzi (neřkuli pokud skupinu již dávno znáte), už byste to měli vědět. Vlastně ani to ne, stačilo vám přečíst jen první odstavec, poněvadž od prosincového „Nocturnal Mysticism“ se samozřejmě žádné stylové kotrmelce neudály, takže Black Cilice je stále synonymem pro mrazivý primitivní black metal. A tentokrát je to myšleno naprosto doslovně, jelikož produkce je skutečně „raw“ až na kost, dynamický rozsah nahrávky na nule (!), zvuk zahuhlaný jak z nejzatuchlejších kanálů, k tomu zefektovaný vřískot schovaný za nepřetržitou nečitelnou nástrojovou palbou.

Mnohým z vás tohle jistě nezní vůbec vábně. Je tu však jedno velké ALE. Jistě jste sami slyšeli tu průpovídku, že v black metalu nakonec na kvalitním zvuku a hráčské ekvilibristice nezáleží – Black Cilice je přesně ten případ, který to potvrzuje. „Banished from Time“ totiž veškeré formální nedostatky dohání zkurveně hustou porcí atmosféry, v níž to vře primordiální agresí a primitivními pudy. Samozřejmě, že nejde o desku znějící současně, naopak se obrací za ranou érou druhé vlny black metalu, tudíž působí spíš jako takový hudební atavismus, ale koho to sere?! Důležité totiž není následování trendů a takzvaně moderní sound, stěžejní je feeling. Onen pověstný abstraktní pocit, jejž nelze dost dobře vystihnout slovy, nicméně když na něj narazíte, tak jej zaručeně poznáte. A „Banished from Time“ je deska, která jej rozdává plnými hrstmi.

Black Cilice

Výše jsem sliboval záplavu superlativů, takže se nedržme při zemi. Nebál bych se říct, že v „Banished from Time“ vidím a cítím samu esenci Blackmetalového Umění, onu tíživou černotu a zlo, po jehož dosažení všechny kapely touží, ale jen málokterá z nich skutečně zvládne se jej byť i jen dotknout. Silná slova? Určitě ano, sám to vím, věřte mi však, že používání takových si vždy dobře rozmýšlím a nikdy se k nim neuchyluji, nejsem-li přesvědčen, že jsou na místě. Mám snad zde ale jinou možnost? „Banished from Time“ mi dává vše, co od pravého Black Metalu chci a požaduji, představuje přesně to, jak by měl tento styl ve své nejčiřejší podobě dle mého znít, štědře rozdává vše, kvůli čemu se právě tento žánr stal mou prioritou a nejvyšší formou temné hudby. Nemám to snad ocenit? Vždyť takové dojmy mám jen u nepatrného zlomku ze všech vycházejících alb!

Co víc chcete slyšet? „Banished from Time“ je nutno poslouchat, nutno vlastnit, nutno uctívat. Syrový skvost.

Minirecenze

Black Cilice – Nocturnal Mysticism

Napsat komentář
Black Cilice - Nocturnal Mysticism

Země: Portugalsko
Žánr: raw black metal
Datum vydání: 16.12.2016
Label: Iron Bonehead Productions

Hrací doba: 15:02

Odkazy:
web / facebook

O syrový black metal se pokouší množství různých interpretů – vlastně jich je až moc. Tahle specifická disciplína černého kovu je ve skutečnosti hodně těžká a lehce si na ní lze vymlátit zuby. Ostatně i v našich končinách bychom našli nejeden případ, kdy ze snahy o temnou podzemní produkci vylezlo tragikomické týrání nástrojů dělající ostudu svému žánru. Jednočlenný portugalský projekt Black Cilice však k takovým neumětelům naštěstí nepatří, právě naopak.

Poslední měsíce byly pro Black Cilice docela plodné. Letos už stihla vyjít kompilace / kniha „Curses and Oaths“ obsahující materiál ze všech demosnímků a splitek a také čtvrté řadové album „Banished from Time“, k němuž se v recenzích taktéž v dohledné době dostaneme. Nyní se ovšem podíváme na sedmipalcové minialbum „Nocturnal Mysticism“, které Iron Bonehead pustili do světa na sklonku loňského roku.

Malý asfalt ukrývá dvě skladby, „Nocturnal Mysticism Part I“ a „Nocturnal Mysticism Part II“, z nichž každá dle očekávání okupuje jednu stranu. Leckoho může překvapit, že se v zásadě jedná o poměrně melodické záležitosti, v nichž není nouze o spousty kytarových vyhrávek. Přesto o příslušnosti Black Cilice k undergroundovým pořádkům nemůže být sebemenších pochyb. Na svědomí to má samozřejmě mocně zaprasený zvuk, v němž docela zaniká i zběsilé vytí na pozici vokálů.

Netvrdím, že jsem neslyšel i větší kanály než tohle, ale i pořád je zřejmé, že Black Cilice není záležitostí pro nějaké fajnovky. Jste-li příznivci čisté produkce, zde nemáte sebemenší šanci, ale jestli vám naopak podobná zahuhlaná zla nejsou cizí, pak od „Nocturnal Mysticism“ dostane prvotřídní kvalitu. Obě skladby mají hutnou atmosféru i promyšlený vývoj a gradaci, vlastně jsou svým způsobem i docela variabilní a nejedná se o mrazivou sypanici od začátku do konce. Agresivní momenty však samozřejmě nechybí a možná právě v nich je EP nejsilnější. Čímž ale netvrdím, že jsou pasáže ve středních tempech jen do počtu, to rozhodně ne! Tak či onak, písně navzdory své délce – +/- sedm a půl minuty – vůbec nenudí.

„Nocturnal Mysticism“ je rozhodně povedeným počinem. Ukrývá v sobě krutou bestialitu primitivního archetypálního metalu z nejhlubšího podzemí, ale samo o sobě EP primitivní není. Možná jen zvukově (ale v takovém případě „primitivní“ považuji za klad), rozhodně však ne co do obsahu. Příznivci syrového černého kovu by rozhodně neměli váhat a nahrávku si sehnat.