Archiv štítku: Never Surrender

Never Surrender Fest Volume I (sobota)

Never Surrender

Datum: 3.11.2018
Místo: Berlin, Columbia Theater (Německo)
Účinkující: Black Cilice, Blasphemy, Faustcoven, Grave Upheaval, Lihhamon, Necroholocaust, Temple Desecration, Temple Nightside, Unaussprechlichen Kulten

Nuclear Now War! Fest býval často nálepkován jako warmetalový festival. To hlavně z důvodu, že nejčastěji vystupující kapely zde byly jména jako Black Witchery, Revenge, Proclamation nebo Blasphemophagher. Never Surrender nabídl poněkud rozmanitější výběr kapel, ale pár nepříčetných námrdů se tu přeci jen našlo. Jako třeba Lihhamon.

O existenci kapely jsem se dozvěděl až díky loňské re-edici jejich debutu NWN! Prod., ale k prvnímu regulérnímu seznámení došlo zde. „Solidní nájeb“, říkal jsem si, zatímco jsem trajdal sem a tam, zhlédl skladbu, šel pokecat na zahrádku, zase se vrátil. Ale brzy jsem začínal vnímat, jak je hudba Lihhamon v rámci striktních subžánrových omezení promyšlená do důsledku; opravdu to bylo intenzivní. Set skončil, já si slíbil, že je doma pořádně poslechnu a třeba si je někdy dám naživo zas, ale podle Metal-Archives kapela po tomhle vystoupení pozastavila činnost. Dodatečným trestem za laxnost mi budiž, že v čase mé nepřítomnosti se k Lihhamon připojil Ryan „Deathlord“ Förster, aby společně zahráli cover „War Cult Supremacy“.

Příznivý dojem z Lihhamon vzrostl hlavně poté, co jsem viděl Temple Desecration. Jak jsem psal i jinde, kapelu sleduji od počátků, dvakrát jsem ji viděl naživo, ale dlouhá deska „Whirlwinds of Fathomless Chaos“ moje očekávání nenaplnila, viz recenze. Říkal jsem si ovšem, že před dedikovaným a početným publikem by se Poláci mohli trochu předvést a pořádně to s novými skladbami rozmrdat, ale ne, oni tam stáli, jako by je to hraní děsně nudilo. Čerpalo se pochopitelně ze zmíněné novinky, z níž nezazněly jen „Covenant“ a „Entering the Void“. Set otevřela „Dominion of Darkness“ a ukončila „Apotheosis“ ze sedmipalce „Communion Perished“, na demo se nevzpomnělo vůbec. Temple Desecration svůj materiál zahráli kompetentně, ale nemohu se zbavit dojmu, že z něj mohli vytřískat víc. Nuda.

Setlist Faustcoven:
01. Hellfire and Funeral
02. Barbarian Assault
03. Oldschool War
04. Sign of Satanic Victory
05. When the Wolves Howl
06. Marching in the Shadow
07. Under the Pagan Hammer

Následující Faustcoven jsem viděl promovány jako black / doom a to, co se odehrávalo na pódiu, bylo poněkud vzdáleno mým představám. Kapela se totiž primárně hlásila k tradičním kořenům obou žánrů, což sice nebyla špatná věc, ale musím přiznat, že vystoupení šlo mimo mě. Vytištěný setlist údajně obsahoval skladby, které máte v rámečku vpravo.

Dosud jediná dlouhá deska kanadských Necroholocaust se jmenuje „Holocaustic Goat Metal“ a v současnosti svůj styl označují za goat grind, takže každému bude jasné, odkud vítr vane. Ještě před více jak pěti lety pro mě byli Necroholocaust ztělesněním všeho dementního a špatného na bestiálním black metalu, ale minimálně se zmíněným albem se laťka kvality povážlivě zvedla. Nepochybuji, že svou zásluhu na tom mají dva členové z velice nadějných Trajeto de cabra, kteří zde obsluhovali basu a bicí. Zvláště bubeník s maniakálně pokrouceným výrazem v ksichtě poháněl set kupředu až s nevídaným nasazením a ještě stíhal doplňovat kytaristovy vokály. Pochopitelně nemám ani šajnu, jaké skladby Necroholocaust hráli, i přestože jsem debut slyšel mnohokrát, ale dá se předpokládat, že kapela představila svůj nový sedmipalec „Laudem Antichristus“, který tu na festu oficiálně vycházel.

Ve strhujícím námrdu došlo ke změně až na konci, kdy na pódium přišel Seventh Blasphemer ze Sadomator / Sadogoat / Psychomorphis a dalších hnusných kapel, aby s Necroholocaust odgrcal „Female Goat Perversion“ (cover Sadogoat), „Werewolf, Semen and Blood“ (od Beherit neasi) a myslím, že ještě něco. Na cover Sadogoat se mimochodem strhnul další vzácný moshpit festivalu. Mě osobně teda Necroholocaust překvapili mnohem víc, než jsem čekal, a s jejich vystoupením už začalo jít kurva do tuhého…

Setlist Temple Nightside:
01. Knell
02. Shrine of the Summon
03. Adrift in Sepulchral Entropy
04. Within the Arms of Nothingness
05. Exhumation: Miseries upon Imprecation
06. Fortress of Burden and Distress
07. Dagger of Necromantic Decay (Eater of Hearts)

Temple Nightside naživo působili velice civilně, staticky a odtažitě. Nejvýraznějšími prvky na pódiu byli basák BRGrave Upheaval a hlavně bubeník Mordance, který do bicích třískal fakt neskutečně brutálně. Kusabs v kapuci (jeho třetí vystoupení na festivalu a ještě pak hrál s Blasphemy) se striktně soustředil na kytaru a frontman IV si nastavil mikrofon na Lemmyho způsob, takže do publika nevrhl snad jediný pohled. Ani už si nepamatuju, zda uváděl nějaké skladby. Hudba Temple Nightside podle mě nepatří k tomu vrcholnému, co metal smrti nabízí, ale vystoupení samotné bylo velice silné a podle mě nechybělo mnoho, zvláště při „Within the Arms of Nothingness“, aby bylo doopravdy speciální.

Od následujících deathmetalistů Unaussprechlichen Kulten z Chile jsem pořádně slyšel jen „People of the Monolith“, ze kterého nezahráli nic. Spíše se čerpalo z desky poslední „Keziah Lilith Medea (Chapter X)“ a ta byla připomenuta asi třemi skladbami. No, koncert to byl přísný, dívalo se na něj vcelku dobře, protože pánové mají své řemeslo nejen bezpečně zvládnuté, ale evidentně jím i žijí. Musím uznat, že laťka ve srovnání s ostatními těžkotonážními kalibry, co na závěr Never Surrender hrály, příliš neklesla. Ale na druhou stranu mi skladby strašně splývaly a chapadla se nikde materializovala.

Že Grave Upheaval ztělesňují liminální pojetí žánru, netřeba zdůrazňovat, otázkou bylo, jak to vyzní namrtvo. Řekněme, že jejich skladby tady zněly trochu normálněji, BR minimalizoval „čisté zpěvy“ a sem tam šlo i nějakému slovu rozumět (pochytil jsem něco jako miasma a decay, haha). Rychlé, bestiální pasáže se ne vždy přetlumočily jak z desky a malinko tím podle mě utrpěla první skladba koncertu („II-I“), ale gurrrrrvafixdrátdopičevyjebané, pořád to bylo viscerální a těžkotonážní natolik, že všechny ostatní metalové kapely se můžou ve srovnání s tímhle jít zahrabat. Viděl jsem nemálo koncertů, co na mě subjektivně zapůsobily víc, ale Grave Upheaval byli i tak obrovský zážitek a hutné, hnusné, zdrcující zlo. Kapela připomněla letošní desku třemi skladbami, tu první dvěma, zazněla jedna ze splitka s Manticore a „Impetuous Black Hunger“ z dema; detailní setlist máte zde.

Grave Upheaval

Když jsem před festivalem zkoušel portugalské Black Cilice trochu naposlouchat, zjistil jsem, že jejich surový bordel mě nechává zcela chladným. Naživo měli čitelnější zvuk než z desek, jistá monotónní přitažlivost tomu nechyběla a líbilo se mi, jak se rozléhal řev. Byla to kompetentní a dostatečně true černota, ale víc teda nemám co bych dodal. Já se stejně hlavně těšil na poslední Blasphemy a pičoval, že nám někdo venku ukradl schovaný rum.

Nocturnal Grave Desecrator and Black Winds zavelel „WAR COMMAAAAAND“ a jeb, ono se to zas nedalo skoro poslouchat. Zvukař chtěl asi posledního headlinera zesílit, ať to do lidí pěkně kope, ale zkurvil to. Takže nejenže z repráků podobně jako první den lezla hlasitá koule, on i ten Black Windsův vokál zněl úplně divně a ještě v pozadí. Dokonce i když znám tvorbu Blasphemy bezpečně zpaměti, kolikrát jsem se v hudbě ztrácel. Nepoznat třeba ikonický první riff „Demoniac“, to o něčem svědčí. Co už, svoje oblíbené kusy jako „Desecration“ nebo „Fallen Angel of Doom“ jsem si užil vepředu, jak to jen šlo, mohl bych si tedy do životopisu napsat, že jsem byl v kotli na Blasphemy, ale moc se to tam stejně nerubalo. Kapela zahrála většinu svých vydaných skladeb, ne-li rovnou všechny, a také na „Victory (Son of the Damned)“ v přídavku došlo. Skončilo se jako vždycky s „Ritual“ a Never Surrender fest byl u konce. Sám se divím, že jsem nebyl koncertem Blasphemy zklamán kvůli zvuku a faktu, že to, cituji, „v kotli vypadalo jako ve školce“. Ale gule vystoupení nechyběly a pánové satanští skinheadi to odehráli bez viditelných lapsů.

Blasphemy

Festival se s výjimkou prvního dne velice povedl a nabídl několik výrazných koncertních zážitků. Sice nic, co by mě ultimátně rozsekalo, ale na Sabbat, Vassafor, Grave Upheaval, Temple Nightside, Khthoniik Cerviiks a Necroholocaust budu vzpomínat dlouho; plus tu byly i další velmi solidní koncerty, které bych jinde neměl šanci vidět. K organizaci nemám výtek, zpoždění se nekonala, pauzy mezi kapelami byly tak akorát, i když mi přišlo že pár jich začalo o něco dřív. Pitivo žádná sláva, což se dalo čekat, žrádlo to samé, ale jako večerní svačina to stačilo. Sekuriťáci byli příjemní, stejně jako návštěvníci. Sešli se tu hlavně „starší“ srdcaři, a to z celého světa, u kterých bylo jasné, že tu přijeli za hudbou a ne nasekat pár fotek na Instagram.

Co se týče jakýchsi negativ, tak zkurvený zvuk jsem zmínil, kde to bylo relevantní. Také jsem pod pódiem a mimo něj čekal větší šílení, ale co si člověk neudělá sám, to nemá.

Black Cilice

Jak bude další ročník, a já tipuju, že do dvou let ano, jel bych klidně zas. Oba labely mají z čeho vybírat, tak třeba zase jednou v Berlíně.


Never Surrender Fest Volume I (pátek)

Never Surrender

Datum: 2.11.2018
Místo: Berlin, Columbia Theater (Německo)
Účinkující: Baxaxaxa, Disharmony, Khthoniik Cerviiks, Oksennus, Reencarnacion, Sabbat, Ungod, Vassafor, Xibalba Itzaes

Když jsem v první části reportu popisoval klub, záměrně jsem opomenul jednu drobnost, a to jak vlastně vypadalo pódium. Odposlechy byla „chráněny“ dřevěnými zátarasy obmotanými ostnatým drátem, ze kterého visely plynové masky, krucifixy a myslím, že jsem tam viděl i nějaké makety granátů. Na boku pódia stály červené zástavy s logy pořádajících vydavatelství a vzadu většinou visela plachta s festivalovým motivem, který můžete vidět na plakátu. Někdy si tam kapely hodily svůj vlastní backdrop, ale těch bylo minimum. Před bicími ještě stál stolek-oltář s naaranžovanými lebkami, femury, řetězy, nábojáky, dalšími „granáty“ a také dělostřeleckými nábojnicemi.

Jediní, které jsem viděl, aby si ten oltář překopali k obrazu svému, byli finští Oksennus a ti na něj položili svazky mrkví. Kapela bývá označována za avantgardní death metal, ale to úplně nevystihuje podivnost vystoupení. Když jsem na trio s pytli přes hlavy čuměl, napadlo mě, že takhle by zněla kapela, kterou by dali dohromady Mumínci, kdyby začali žrát přírodní halucinogeny a hustit Aluk Todolo. Rozhodně netvrdím, že by se mi atmosféra setu nelíbila, ale kdyby někdo Oksennus označil za „nudnou pičovinu“, nevymlouval bych mu to. Nu, rozhodně to bylo originální.

Oksennus údajně hráli zkrácené verze skladeb, které se objeví na jejich dalším albu. Mně se třeba nejvíce líbila pasáž, kdy do samplu hnusně-surreálného kytarového dvoutónu hudebníci jen tak improvizovali a prim hrál bubeník. Bylo zde více výrazných pasáží, ale ono se to dobře popisovat opravdu nedá, haha. Oksennus skončili, rozházeli po lidech mrkve a finito. Mrkve se taky rozdávaly u merch stolku, evidentně se jich dost sežralo a já uschlý kus nějakou dobu tahal v kapse bundy.

Oksennus

Death/blackoví Ritualization z Francie byli velice agresivní, precizní a lidi si to vepředu evidentně užívali. Na nějaké malé, lokální akci bych byl za kapelu tohoto ražení velice rád, ale tady byli akorát do počtu.

Na rozdíl od Khthoniik Cerviiks. Kapelu znám delší dobu, ale pořádně jsem si ji poslechnul až před festivalem, což byla CHYBA. K popisu jejich hudby se nabízí adjektiva jako avantgardní, futuristický, surreální, ale ve srovnání třeba s Oksennus je to stále a především 100% metal. Co se týče setlistu, tak už mi paměť úplně neslouží, ale myslím, že se čerpalo především ze starší tvorby; vybavuji si například „Elektriik Redeemer“, „Magmatiik Moil“ a „SeroLogiikal Scars (Sequence 2:00)“, ale hrálo se toho víc. Bylo až impozantní jak přesní hudebníci, vzhledem ke komplexitě materiálu, byli. Bubeník třískal silově a precizně, frontman (basák/vokalista) diktoval do mikráku s velkým charisma, ale nejvíce mě stejně bavilo čumět na kytaristu, a to nejen na jeho levačku s přehledem znásilňující hmatník. Ten pupkatý kulťák s pokročilým nifelheimem na palici si koncert evidentně užíval fest, občas vypudil z hrdla nějaké zlo a klopil lahváče. Khthoniik Cerviiks pro mě sice nebyli vrcholnou kapelou Never Surrender, ale já byl z koncertu nadšený a rád bych je viděl zas. Pokud možno s delším setem ve kterém nebude chybět „Miindwrecked“. Ta půlhodina a něco mi nestačila.

Khthoniik Cerviiks

Přiznám se, že kultovní „Ah Dzam Poop Ek“ jsem nikdy pořádně neslyšel a před festivalem jsem si akorát poslechl album nové, z něhož zaznělo docela dost skladeb, i když ty byly „oholeny“ o kytarové vyhrávky, ale k tomu by se asi kapele hodil kytarista navíc. Sourozenecké trio ovšem s velkým nasazením předvedlo nadstandardní námrd a jak se má hrát pohanský black metal! Skladby byly občas proloženy živými folkovými mezihrami; Bubeník s pernatou čelenkou něčím chrastil a basák/vokalista zřejmě buď foukal do okaríny nebo jen napodoboval zvuk větru, ale znělo to dobře. Až na jeden technický problém s bicíma set ubíhal jak zběsilý a Xibalba Itzaes i pro mě patřili k lepším kapelám festivalu. Věřím, že fanoušci byli nadšeni.

O společném setu Baxaxaxa a Ungod rovněž stručně. Po celou dobu stáli na pódiu stejní hudebníci, akorát vokalisté se střídali. Prvně se hrály skladby z dema Baxaxaxa „Hellfire“ a ty (dle mého názoru docela fádně) odzpíval zahalený chlap, kterým byl údajně Patrick Kremer, šéf Iron Bonehead. Na konci prý mělo být i nějaké sólo na theremin, ale ten jsem neviděl ani neslyšel. Na skladby Ungod, které pochopitelně pocházely ze splitka s Baxaxaxa, došel na pódium jen tak v tričku a s nějakým paintem vokalista druhý a své party odječel fakt parádně. I celkově se mi více líbily skladby Ungod. Nečekal jsem, že tohle vystoupení bude mít valného smyslu, ale bylo to docela fajn.

Xibalba Itzaes

Během Disharmony jsem si chtěl dát delší pauzu před Vassafor, ale nakonec jsem toho viděl víc než jsem čekal. Nebylo to ani tak kvůli hudbě, což byl takový ne úplně typický řecký black metal, o kterém jsem ovšem nevěděl, co si myslet. Důvodem bylo hlavně divadýlko, jež tam dělal vokalista. Když Attila za oltářem se svíčkami zaklínal fanoušky Mayhem, bylo to super. Když něco podobného dělal tady Damien King III v kostýmu… No, prostě řekněme, že vypadal a působil jako záporák z nějaké osmdesátkové fantasy mrdky, haha.

Setlist Vassafor:
01. The Obsidian King
02. Emergence of the Unconquerable One
03. Phoenix of the Maelstrom
04. Crowned in Irradiated Ashes
05. Craft of Dissolution
06. Illumination of the Sinister

Společně s Grave Upheaval pro mě byli Vassafor nejzásadnější kapelou festivalu. Novozélanďany v čele s Philem Kusabsem sleduji dlouho, „The Obsidian Codex“ považuji za moderní klasiku a na mém pomyslném žebříčku kapel, které nutně potřebuji vidět naživo, okupovali vrchní pozice. Bylo mi jasné, že morbidní show s hromadami mrtvých věcí a kostěnými totemy, kterou dělají na domácí půdě, v Berlíně určitě nezažiju, ale očekávání byla obrovská i tak. Měl jsem navíc jedno přání. Nejvíc ze všeho jsem chtěl slyšet „The Obsidian King“ a tato korunní skladba Vassafor k mému velikému nadšení koncert zahájila. Ještě víc mě a publikum možná rozjebala skladba následující, a to „Emergence of the Unconquerable One“. Vassafor byli zkrátka a jednoduše ultimátně striktní přísnost až do pekla. Kusabs s dalším podobně pupkatým, prošedivělým fotrem drhli kytary ukrutným způsobem. Poněkud horší zvuk mi občas kazil prožitek ze skladeb, které neznám skrz-naskrz (tedy ty ze splitka s Temple Nightside), ale i tak se jednalo o jeden z nejlepších koncertů festivalu. Troufám si říct, že nejenom pro mě. Nekompromisní zlo a elitní námrd.

Vassafor

Další exkluzivní vystupující byli Reencarnacion z Kolumbie, kteří přehrávali své debutové, stejnojmenné album a těch pár dalších skladeb, které se objevily na kompilačce „888 Metal“. Zakládající člen Piolin se obklopil omladinou a sám se chopil, ve vestičce s nášivkami a kárované košili, vokálů. Neustále fest mlátil hlavou a odeřval set opravdu parádně, takže až vám někdo bude tvrdit, že byste se mohli konečně vysrat na ty křiváky, koncerty, metalová trika apod. protože vám už táhne na třicet/čtyřicet/padesát, pomněte v srdci třeba tady pana profesora. Ale jinak jsem z vystoupení nijak odvařený nebyl. Ony ty jihoamerické amatérské zlometaly z osmdesátek mají veliké kouzlo, ale jak to je kvalitně zahrané a ještě s dobrým zvukem… No, díval jsem se tedy spíše ze zvědavosti, abych viděl starou legendu, než z upřímného zájmu o to, co se vlastně na pódiu dělo.

Víckrát jsem tu narážel na věk vystupujících. Je pravda, že metal různých odnoží často budovala nevybouřená mládež, ale v současnosti to vypadá, a na tomhle festivalu to bylo naprosto evidentní, že vítězí zkušenost a ta se nabývá s časem. No a nejhodnotnější přednášku na téma „Jak se kurva dělá pořádný metal“ přednesli Japonci okolo padesátky s kadeřníkem v kožených slipech v čele.

Sabbat

Řeč je samozřejmě o Sabbat. Věděl jsem, že zahrají skvěle, ale že to bude můj osobní vrchol festivalu a kapela s nejživějším publikem, mě příjemně překvapilo. Prostor pod pódiem energicky vřel. Byl tu dokonce zcela první mosh festivalu! Nerubalo se to nějak násilně, lidi prostě kalili jako o život a měli setsakra dobrý důvod. Sabbat měli skvělý zvuk a za tu cca hodinu zahráli hromadu kultů. Z hlavy si vybavuji například „Black Metal Scythe“, „Witch Hammers“, „Mion‘s Hill“, „Darkness and Evil“ nebo „Samurai Zombies“ a to na pár skladeb ještě zapomínám a některé jsem upřímně ani neznal. Gezol měl občas nějaké průpovídky mezi skladbami, kterým jsem stejně absolutně nerozuměl a YK, šéf Nuclear War Now! Productions, z boku pódia neustále hrozil a mával na publikum velkým dřevěným křížem. Obráceným samozřejmě.

Škoda jen že nedošlo na nějaký cover Metalucifer, jak jsem doufal. Seděl by tu totiž jako prdel na hrnec, kvůli tomu jak se obecenstvo, včetně mě, bavilo. Nakonec jako přídavek zazněla parádní „Black Fire“, rozflákala se kytara a šlo se dom. Nebo na afterparty pokud někdo ještě neměl dost.

Reencarnacion

První den Never Surrender nebyl nic moc, ten druhý se již povedl náramně, a to díky lepšímu zvuku a především výborným setům Khthoniik Cerviiks, Vassafor a Sabbat. Xibalba, Oksennus a Ungod mě rovněž velice bavili a já začínal být s návštěvou Berlína spokojený.


Never Surrender Fest Volume I (čtvrtek)

Never Surrender

Datum: 1.11.2018
Místo: Berlin, Columbia Theater (Německo)
Účinkující: Evil, Irkallian Oracle, Jordablod, Sacrocurse, Witches Hammer

I když se jednalo o první ročník, nechci festival Never Surrender označovat za nový, protože přímo navazuje na Nuclear War Now! Fest, který se v posledních devíti letech konal v Berlíně celkem pětkrát. Jak napovídá název, americké vydavatelství Nuclear War Now! Productions zde představovalo „své“ kapely a v průběhu let tu došlo například na takové exkluzivity jako první a poslední koncert Conqueror nebo jediná evropská vystoupení Order from Chaos, Holocausto, Nuclearhammer či Bone Awl. Never Surrender se od svého předchůdce liší v tom, že se na soupisce objevují i kapely ze stáje vydavatelství Iron Bonehead, které se ovšem organizačně podílelo i na všech ročnících zmíněného Nuclear War Now! Festu.

Čím se tedy první ročník Never Surrender mohl pyšnit? Například prvními evropskými koncerty Temple Nightside, Necroholocaust, Sacrocurse, Evil (JPN) a především Xibalba, Witches Hammer nebo Reencarnacion, kteří tu kompletně přehráli kompilačku starého materiálu „888 Metal“. První koncert zde odehráli například nadějní Jordablod, Baxaxaxa byli pro některé také tahákem a jednalo se o jejich druhý a zřejmě i poslední koncert v historii a kapely jako Sabbat, Vassafor, Grave Upheaval, Unnausprechlichen Kulten nebo Black Cilice v Evropě taky nehrají moc často. Mě osobně tu nejvíce táhli protinožci a headlineři Blasphemy se Sabbat. Ale až na výjimky tady prakticky nebyla kapela, kterou bych nechtěl vidět.

Never Surrender se odehrával v malém sále berlínského Columbia Theater. Ten jsem navštívil už loni a onen zážitek dost přispěl tomu, že jsem se na festival těšil, protože klub to je příjemný. Prostor před pódiem je například stupňovaný, takže tady není problém dohlédnout na pódium i zezadu. Kapacita klubu je navíc omezena devítisty lidmi, tady se prodalo lístků osm set, takže i na headlinery se dalo bez větších problémů dostat na rozumné místo. Druhým nejlidnatějším místem festivalu byla venkovní zahrada s posezením a občerstvením, tady jistě každý návštěvník strávil velice hodně času, a pak tu byla ještě místnost, kde se prodával merch a nosiče. Výběr tam byl fakt masakrální, netřeba dodávat více. Malou perličkou je, že úplný prostor Columbia Theater ve skutečnosti sestává ze dvou budov. Sálu, který jsem popsal výše, a koncertní haly, kam se vleze několikanásobně víc lidí. V průběhu festivalu tam hrál například Tom Odell a pak ještě jedna popovka, na kterou přišla hromada lidí, z nichž někteří si prý ochrance stěžovali, že se té černé sebranky bojí, haha. Ale všichni víme, že metalisti, bez ohledu na množství železářství na sobě, jsou obvykle neškodná a veselá cháska.

Jordablod

Kvůli pokusu o turismus jsem přišel o Mogh (nezájem) a Abyssous. Druzí jmenovaní mě mrzí jen málo, ale přeci. Představovali tu své nové miníčko „Mesa“, které nabízí mix klasického death metalu s portalovsky pokroucenými riffy. Žádný zázrak, žádná invence, ale v rámci předfestivalové přípravy se to poslouchalo celkem ok.

Do klubu tedy dorážím na mexické Sacrocurse. Jejich loňské album „Gnostic Holocaust“ se také poslouchalo fajn, navíc jsem byl zvědav (hovado sexistický!), zda s nimi vystoupí i ta pěkně rostlá Amazonka, co jim hraje na basu, ale stál tam chlap. Naživo ovšem trojice zněla jako zcela tuctový death/black jihoamerického střihu; hodně blástů, jednoduché riffy, deathový vokál. Moc nepomohl ani zahuhlaný zvuk, který byl první den navíc zbytečně hlasitý. Ze zmíněného alba ručím jen za „Maze of Serpents“ a soudě dle průpovídek frontmana Zolraka se asi dost čerpalo z rané tvorby. Žádná sláva, ale jako rozjezd dobrý.

Sacrocurse

Z recenze na našem webíčku je patrno, že byl H. z debutu švédských Jordablod docela nadšený, a já se mu nedivím, hudba to je fakt kvalitní a osobitá. Mně osobně například „Upon My Cremation Pyre“ hodně zavánělo Negative Plane, mírně i švédskýma teplárnama typu Tribulation, to vše v raw blackmetalovém podání. Naživo jsem teda z hudby více cítil ty teplárny, ale na balet nebo zklamání opravdu nedošlo. Vystupující trojice ani nevypadala moc metalově, i když zapatlaní byli dost, a o nějakém pohybu na stagi nebyla řeč. Hlavní ovšem byla hudba a ta se poslouchala dobře. Zvuk byl teda pořád docela na piču, hlasitý a zahuhlaný, ale to pomalejším kapelám, mezi které Jordablod v rámci festivalové soupisky určitě patřili, zas tolik neškodilo. Logicky se hrály skladby ze zmíněného debutu, ale určitě v jiném pořadí. „Hin Hale“ byla například zařazena na konec setu. Ta společně s „Liberator of Eden“ pro mě byla tím nejlepším na setu kapely. Na první koncert dost dobrý, ale vidět je znova asi nepotřebuju.

Zato japonské Evil bych si dal znova zas, zas, zas a pak ještě raz. Jejich hudba bývá popisována jako mix brazilského soundu (Sarcófago, Holocausto a spol.), japonského metalického punku à la Gism a starého německého thrashe (Sodom, Destruction). Já tam teda nejvíc slyším ty Sarcófago, ale je jasné že tohle vystoupení bylo trve až na půdu, i když na pohled i trochu úsměvné; Japoncům corpsepaint obvykle nesluší, zvlášť když máte účes evidentně dělaný podle kastrolu. Ale jinak byl set kapely parádní. Kvůli zvuku a faktu, že Evil nemám moc naposlouchané, nevím jistě, co se hrálo, ale odvozuji díky coveru „Desecration of the Virgin“, který zazněl jako cca čtvrtý, že prvně zahráli skladby z letošního dema „The Gate of Hell“, aby se posléze věnovali skladbám starším, především z loňského debutu „Rites of Evil“. Brazilské blásty a falsetta jsou ta nejlepší věc na světě a Evil také dovedli autenticky replikovat „hudební rozbitost“ starých extrémně metalových kapel, které budovaly žánr, když ještě uměly piču hrát.

Evil

Na Possession jsem se komplet vysral, abych byl připraven si vepředu odstát Irkallian Oracle. Jak jsem kdysi psal v reportu z Prague Death Mass III, Irkallian Oracle studiově nijak zvlášť rád nemám, ale v Praze mě totálně zničili a stále na jejich set vzpomínám. Jedna z těch kapel, které jsou naživo doopravdy rituální a magické.

No, když se začalo s „Reflections“ bylo to v pohodě. Ten druhý houpavý zloriff je výtečný. Vzápětí to Irkallian Oracle rozmrdali s „Conjuring the Expulsed“, ale už v jejím průběhu jsem si šel stoupnout za zvukaře, protože poslouchat se to moc nedalo a uši trpěly. I vzadu to byla sotva poslouchatelná koule, ale zvukař měl v píči a dál si ťukal na mobilu, čurák. Každopádně si myslím, že kdo chtěl a trochu tvorbu kapely znal, stále si set mohl užít. Dále ještě zazněly „Apollyonic Enstasis“, „Ekstasis“ a zřejmě i „Trans-Abysmal Echoes“, ale to hádám jen podle délky skladby, protože už na desce se jedná o velenásilný chaos, takže naživo šlo kromě kytarového bordelu a blástů identifikovat jen impozantně nelidský ryk vokalistův. Úplný závěr už patřil nejlepší skladbě Irkallian Oracle, a to „Iconoclasm“.

Irkallian Oracle

Jako… já si to docela užil a určitě jsem nebyl sám, ale to přeřvané burácení se moc poslouchat nedalo, až si kamarádi dělali srandu, že se kapele podařilo vyloudit takzvaný „hnědý tón“, protože v prostoru před zvukařem si údajně někdo ohavně zasral, haha. Beztak to bylo tím nedobrým pivem, co v klubu čepovali.

Čekal jsem na speedmetalové Witches Hammer, ani ne z důvodu, že bych je poslouchal, ale spíše ze zvědavosti a pro jejich význam pro kanadský metal. Nebudu tu vypisovat pohádky, když tak si o tom přečtěte rozhovor. Také jsem chtěl naživo vidět majitele největší bicáku na metalové scéně, Marca Banca, který po zániku Witches Hammer hrával s Blasphemy jako The Traditional Sodomizer of the Goddess of Perversity. Ten ovšem na pódiu nestál, když jsem zrovna koukal, dorazil později. No, dal jsem pár skladeb a šel spát. Můj dojem z kapely bych stejně shrnul slovy „fotři si přijeli po letech zahrát metal“. Poslední Kawir jsem tedy pochopitelně neviděl.

Witches Hammer

První den Never Surrender byl až na pár výjimek (jako třeba Evil a dílčí momenty Irkallian Oracle) docela chabý, a to hlavně kvůli dementně hlasitému zvuku, ze kterého mě ke konci už bolela hlava. Laťka kvality naštěstí v dalších dvou dnech výrazně stoupla a to z prostých důvodů: méně chlastu a decibelů, více spánku a skvělých kapel.


Never Surrender: live stream festivalu

Během prvních třech listopadových dní se v Berlíně uskuteční již vyprodaný festival Never Surrender, kde vystoupí například Blasphemy, Sabbat, Reencarnacion, Grave Upheaval nebo Vassafor. Pokud se na festival nechystáte a report, který se na zdejších stránkách objeví, vám stačit nebude, jistě oceníte audiovizuální stream zprostředkovaný organizátory na stránkách rádia Kfjc. Níže máte pro lepší orientaci časový rozpis festivalu.

Čtvrtek:

Doors: 03:00pm
MOGH: 4:00pm – 4:30pm
ABYSSOUS: 4:50pm – 5:20pm
SACROCURSE: 5:40pm – 6:15pm
JORDABLOD: 6:40pm – 7:20pm
EVIL: 7:45pm – 8:25pm
POSSESSION: 8:50pm – 9:30pm
IRKALLIAN ORACLE: 10:00pm – 10:40pm
WITCHES HAMMER: 11:10pm – 12:00am
KAWIR: 12:30am – 01:30am

Never Surrender

Pátek:

Doors: 03:00pm
OKSENNUS: 4:00pm – 4:30pm
RITUALIZATION: 4:50pm – 5:20pm
KHTHONIIK CERVIIKS: 5:40pm – 6:15pm
XIBALBA: 6:40pm – 7:20pm
BAXAXAXA/UNGOD: 7:45pm – 8:25pm
DISHARMONY: 8:50pm – 9:30pm
VASSAFOR: 10:00pm – 10:40pm
REENCARNACION: 11:10pm – 12:00am
SABBAT: 12:30am – 01:30am

Sobota:

Doors: 03:00pm
LIHHAMON: 4:00pm – 4:30pm
TEMPLE DESECRATION: 4:50pm – 5:20pm
FAUSTCOVEN: 5:40pm – 6:15pm
NECROHOLOCAUST: 6:40pm – 7:20pm
TEMPLE NIGHTSIDE: 7:45pm – 8:25pm
UNAUSSPRECHLICHEN KULTEN: 8:50pm – 9:30pm
GRAVE UPHEAVAL: 10:00pm – 10:40pm
BLACK CILICE: 11:10pm – 12:00am
BLASPHEMY: 12:30am – 01:30am