 |
|
Datum: 2.11.2018
|
Když jsem v první části reportu popisoval klub, záměrně jsem opomenul jednu drobnost, a to jak vlastně vypadalo pódium. Odposlechy byla „chráněny“ dřevěnými zátarasy obmotanými ostnatým drátem, ze kterého visely plynové masky, krucifixy a myslím, že jsem tam viděl i nějaké makety granátů. Na boku pódia stály červené zástavy s logy pořádajících vydavatelství a vzadu většinou visela plachta s festivalovým motivem, který můžete vidět na plakátu. Někdy si tam kapely hodily svůj vlastní backdrop, ale těch bylo minimum. Před bicími ještě stál stolek-oltář s naaranžovanými lebkami, femury, řetězy, nábojáky, dalšími „granáty“ a také dělostřeleckými nábojnicemi.
Jediní, které jsem viděl, aby si ten oltář překopali k obrazu svému, byli finští Oksennus a ti na něj položili svazky mrkví. Kapela bývá označována za avantgardní death metal, ale to úplně nevystihuje podivnost vystoupení. Když jsem na trio s pytli přes hlavy čuměl, napadlo mě, že takhle by zněla kapela, kterou by dali dohromady Mumínci, kdyby začali žrát přírodní halucinogeny a hustit Aluk Todolo. Rozhodně netvrdím, že by se mi atmosféra setu nelíbila, ale kdyby někdo Oksennus označil za „nudnou pičovinu“, nevymlouval bych mu to. Nu, rozhodně to bylo originální.
Oksennus údajně hráli zkrácené verze skladeb, které se objeví na jejich dalším albu. Mně se třeba nejvíce líbila pasáž, kdy do samplu hnusně-surreálného kytarového dvoutónu hudebníci jen tak improvizovali a prim hrál bubeník. Bylo zde více výrazných pasáží, ale ono se to dobře popisovat opravdu nedá, haha. Oksennus skončili, rozházeli po lidech mrkve a finito. Mrkve se taky rozdávaly u merch stolku, evidentně se jich dost sežralo a já uschlý kus nějakou dobu tahal v kapse bundy.
Death/blackoví Ritualization z Francie byli velice agresivní, precizní a lidi si to vepředu evidentně užívali. Na nějaké malé, lokální akci bych byl za kapelu tohoto ražení velice rád, ale tady byli akorát do počtu.
Na rozdíl od Khthoniik Cerviiks. Kapelu znám delší dobu, ale pořádně jsem si ji poslechnul až před festivalem, což byla CHYBA. K popisu jejich hudby se nabízí adjektiva jako avantgardní, futuristický, surreální, ale ve srovnání třeba s Oksennus je to stále a především 100% metal. Co se týče setlistu, tak už mi paměť úplně neslouží, ale myslím, že se čerpalo především ze starší tvorby; vybavuji si například „Elektriik Redeemer“, „Magmatiik Moil“ a „SeroLogiikal Scars (Sequence 2:00)“, ale hrálo se toho víc. Bylo až impozantní jak přesní hudebníci, vzhledem ke komplexitě materiálu, byli. Bubeník třískal silově a precizně, frontman (basák/vokalista) diktoval do mikráku s velkým charisma, ale nejvíce mě stejně bavilo čumět na kytaristu, a to nejen na jeho levačku s přehledem znásilňující hmatník. Ten pupkatý kulťák s pokročilým nifelheimem na palici si koncert evidentně užíval fest, občas vypudil z hrdla nějaké zlo a klopil lahváče. Khthoniik Cerviiks pro mě sice nebyli vrcholnou kapelou Never Surrender, ale já byl z koncertu nadšený a rád bych je viděl zas. Pokud možno s delším setem ve kterém nebude chybět „Miindwrecked“. Ta půlhodina a něco mi nestačila.
Přiznám se, že kultovní „Ah Dzam Poop Ek“ jsem nikdy pořádně neslyšel a před festivalem jsem si akorát poslechl album nové, z něhož zaznělo docela dost skladeb, i když ty byly „oholeny“ o kytarové vyhrávky, ale k tomu by se asi kapele hodil kytarista navíc. Sourozenecké trio ovšem s velkým nasazením předvedlo nadstandardní námrd a jak se má hrát pohanský black metal! Skladby byly občas proloženy živými folkovými mezihrami; Bubeník s pernatou čelenkou něčím chrastil a basák/vokalista zřejmě buď foukal do okaríny nebo jen napodoboval zvuk větru, ale znělo to dobře. Až na jeden technický problém s bicíma set ubíhal jak zběsilý a Xibalba Itzaes i pro mě patřili k lepším kapelám festivalu. Věřím, že fanoušci byli nadšeni.
O společném setu Baxaxaxa a Ungod rovněž stručně. Po celou dobu stáli na pódiu stejní hudebníci, akorát vokalisté se střídali. Prvně se hrály skladby z dema Baxaxaxa „Hellfire“ a ty (dle mého názoru docela fádně) odzpíval zahalený chlap, kterým byl údajně Patrick Kremer, šéf Iron Bonehead. Na konci prý mělo být i nějaké sólo na theremin, ale ten jsem neviděl ani neslyšel. Na skladby Ungod, které pochopitelně pocházely ze splitka s Baxaxaxa, došel na pódium jen tak v tričku a s nějakým paintem vokalista druhý a své party odječel fakt parádně. I celkově se mi více líbily skladby Ungod. Nečekal jsem, že tohle vystoupení bude mít valného smyslu, ale bylo to docela fajn.
Během Disharmony jsem si chtěl dát delší pauzu před Vassafor, ale nakonec jsem toho viděl víc než jsem čekal. Nebylo to ani tak kvůli hudbě, což byl takový ne úplně typický řecký black metal, o kterém jsem ovšem nevěděl, co si myslet. Důvodem bylo hlavně divadýlko, jež tam dělal vokalista. Když Attila za oltářem se svíčkami zaklínal fanoušky Mayhem, bylo to super. Když něco podobného dělal tady Damien King III v kostýmu… No, prostě řekněme, že vypadal a působil jako záporák z nějaké osmdesátkové fantasy mrdky, haha.
|
Setlist Vassafor: |
Společně s Grave Upheaval pro mě byli Vassafor nejzásadnější kapelou festivalu. Novozélanďany v čele s Philem Kusabsem sleduji dlouho, „The Obsidian Codex“ považuji za moderní klasiku a na mém pomyslném žebříčku kapel, které nutně potřebuji vidět naživo, okupovali vrchní pozice. Bylo mi jasné, že morbidní show s hromadami mrtvých věcí a kostěnými totemy, kterou dělají na domácí půdě, v Berlíně určitě nezažiju, ale očekávání byla obrovská i tak. Měl jsem navíc jedno přání. Nejvíc ze všeho jsem chtěl slyšet „The Obsidian King“ a tato korunní skladba Vassafor k mému velikému nadšení koncert zahájila. Ještě víc mě a publikum možná rozjebala skladba následující, a to „Emergence of the Unconquerable One“. Vassafor byli zkrátka a jednoduše ultimátně striktní přísnost až do pekla. Kusabs s dalším podobně pupkatým, prošedivělým fotrem drhli kytary ukrutným způsobem. Poněkud horší zvuk mi občas kazil prožitek ze skladeb, které neznám skrz-naskrz (tedy ty ze splitka s Temple Nightside), ale i tak se jednalo o jeden z nejlepších koncertů festivalu. Troufám si říct, že nejenom pro mě. Nekompromisní zlo a elitní námrd.
Další exkluzivní vystupující byli Reencarnacion z Kolumbie, kteří přehrávali své debutové, stejnojmenné album a těch pár dalších skladeb, které se objevily na kompilačce „888 Metal“. Zakládající člen Piolin se obklopil omladinou a sám se chopil, ve vestičce s nášivkami a kárované košili, vokálů. Neustále fest mlátil hlavou a odeřval set opravdu parádně, takže až vám někdo bude tvrdit, že byste se mohli konečně vysrat na ty křiváky, koncerty, metalová trika apod. protože vám už táhne na třicet/čtyřicet/padesát, pomněte v srdci třeba tady pana profesora. Ale jinak jsem z vystoupení nijak odvařený nebyl. Ony ty jihoamerické amatérské zlometaly z osmdesátek mají veliké kouzlo, ale jak to je kvalitně zahrané a ještě s dobrým zvukem… No, díval jsem se tedy spíše ze zvědavosti, abych viděl starou legendu, než z upřímného zájmu o to, co se vlastně na pódiu dělo.
Víckrát jsem tu narážel na věk vystupujících. Je pravda, že metal různých odnoží často budovala nevybouřená mládež, ale v současnosti to vypadá, a na tomhle festivalu to bylo naprosto evidentní, že vítězí zkušenost a ta se nabývá s časem. No a nejhodnotnější přednášku na téma „Jak se kurva dělá pořádný metal“ přednesli Japonci okolo padesátky s kadeřníkem v kožených slipech v čele.
Řeč je samozřejmě o Sabbat. Věděl jsem, že zahrají skvěle, ale že to bude můj osobní vrchol festivalu a kapela s nejživějším publikem, mě příjemně překvapilo. Prostor pod pódiem energicky vřel. Byl tu dokonce zcela první mosh festivalu! Nerubalo se to nějak násilně, lidi prostě kalili jako o život a měli setsakra dobrý důvod. Sabbat měli skvělý zvuk a za tu cca hodinu zahráli hromadu kultů. Z hlavy si vybavuji například „Black Metal Scythe“, „Witch Hammers“, „Mion‘s Hill“, „Darkness and Evil“ nebo „Samurai Zombies“ a to na pár skladeb ještě zapomínám a některé jsem upřímně ani neznal. Gezol měl občas nějaké průpovídky mezi skladbami, kterým jsem stejně absolutně nerozuměl a YK, šéf Nuclear War Now! Productions, z boku pódia neustále hrozil a mával na publikum velkým dřevěným křížem. Obráceným samozřejmě.
Škoda jen že nedošlo na nějaký cover Metalucifer, jak jsem doufal. Seděl by tu totiž jako prdel na hrnec, kvůli tomu jak se obecenstvo, včetně mě, bavilo. Nakonec jako přídavek zazněla parádní „Black Fire“, rozflákala se kytara a šlo se dom. Nebo na afterparty pokud někdo ještě neměl dost.
První den Never Surrender nebyl nic moc, ten druhý se již povedl náramně, a to díky lepšímu zvuku a především výborným setům Khthoniik Cerviiks, Vassafor a Sabbat. Xibalba, Oksennus a Ungod mě rovněž velice bavili a já začínal být s návštěvou Berlína spokojený.