Archiv štítku: Vassafor

Recenze

Vassafor – To the Death

Komentáře: 2
Vassafor - To the Death

Země: Nový Zéland
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 7.8.2020
Label: Iron Bonehead Productions

Tracklist:
01. To the Death
02. Egregore Rising
03. Eyrie
04. Black Talon
05. The Burning Æthyr
06. Emanations from the Abyss
07. Singularity

Hrací doba: 65:33

Odkazy:
blog / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Iron Bonehead Productions

Novozélandskou smečku Vassafor ani jejího hlavního předáka Phila Kusabse / VK snad není nutno nějak zevrubněji představovat. Nejedná se sice o nějaké navoněné hvězdy rádoby extrémního metalu hrající na kdejakém vidláckém festivalu, ani nejde o kapelu, která by si potrpěla na nějakou vysokou aktivitu – ostatně letošní deska „To the Death“ je teprve třetím dlouhohrajícím materiálem od vzniku formace v polovině devadesátých let.

Přesto všechno Vassafor na undergroundové scény nějaké postavení mají. Dá se předpokládat, že kdo patří k fanatikům do archaického zlo metalu a kdo se nezastaví hned u těch nejviditelnějších jmen, tak Vassafor a jejich výborné nahrávky s docela slušnou pravděpodobností může uctívat. Nakonec, minulé desce „Malediction“ z roku 2017 se dostalo zasloužené pozornosti a i díky kombu labelů Debemur Morti / Iron Bonehead v zádech se o albu svého času dost mluvilo.

Osobně pak věřím v to, že naši čtenáři nejsou v oblasti metalového extrému žádní začátečníci, tudíž se již se jménem kalibru Vassafor setkali. V neposlední řadě zde formaci zevrubně představil kolega s nevyslovitelným jménem v předešlé recenzi na už zmiňované „Malediction“, takže v případě zájmu o další čtení vás odkážu právě tam. Není nutné opakovat již jednou napsané.

Pro dnešek se radši rovnou přesuneme k letošnímu záseku „To the Death“, jehož prostřednictvím Novozélanďané opět kultivují extrémní metalový tradicionalismus a pokládají další oběť na oltář metalovému zlu. Přesně tak, jak to máme rádi.

Nicméně pozor. Metalový fanatismus a uctívání žánrové hniloby nutně neimplikuje, že jde o podřadný revival vykrádající tvorbu starých kultů jako Bathory, Venom, Celtic Frost, Master’s Hammer a podobných. Vassafor z těchto jmen a i mnohých další nepochybně čerpají, ale jejich odkazu se nechápou stylem neinvenční, ne-li mrzké worship pocty. Vassafor základ vytesaný zmiňovanými velikány přebírají a stavějí na něm svou vlastní vizi pekelného metalu.

Také „To the Death“ pracuje s dříve představeným receptem, a to ve všech ohledech – zvukově, skladatelsky i dramaturgicky. Přesto si každá ze tří řadovek drží svou specifickou náladu a v rámci nastaveného, zdánlivě úzkého směřování snad i vlastní ksicht. „To the Death“ mi přijde doposud nejpřímočařejší, s čímž trochu kontrastuje skutečnost, že jde o doposud nejdelší desku Vassafor. Novozélanďané si tentokrát sáhli na 65 minut hrací doby.

Vassafor

I délka hraje svou roli při nejednoduchém trávení „To the Death“. To může vypadat jako paradox, ne-li rovnou protimluv, když jsem výše hovořil o uctívání metalového archaismu, ale znalci předešlých desek vědí, že tomu tak není. Nahrávky Vassafor nikdy nepatřily k těm, do nichž se dá proniknout jednoduše a lehce. Pracují sice se základním výrazivem prašivého black / death metalu a stojí především na poctivém riffování, ale to všechno se děje v dlouhých, členitých a netriviálních skladbách plných monolitických ploch. Například závěrečná „Singularity“ trvá přes sedmnáct minut. Takže asi tak.

Právě tato nepřístupnost a snaha to svému posluchači neulehčovat ovšem patří k těm lákavým atributům Vassafor, ani nemluvě o tom, že takový přístup ke kompozici výrazně prodlužuje trvanlivost materiálu. To všechno řadí „To the Death“ k nejvýraznějším a nejzajímavějším metalovým hnilobám roku. V porovnání se starší tvorbou Vassafor už novinka dopadá hůř. Osobně si myslím, že „Obsidian Codex“ i „Malediction“ srovnání se třetí deskou vyhrají. Což ale neznamená, že „To the Death“ samo o sobě nebylo skvělé. Ve finále mě tedy na čerstvém albu nejvíce mrzí nepříliš povedený přebal. Z hudebního hlediska se ovšem jedná o kvalitní námrd, jak se dalo předpokládat.

Redakční eintopf

Redakční eintopf – srpen 2020

Napsat komentář
Vassafor – To the Death

H.:
1. Vassafor – To the Death
2. Decoherence – Unitarity
3. Precambrian – Tectonics

Metacyclosynchrotron:
1. Vassafor – To the Death
2. Siege Column – Darkside Legions
3. Goat Tyrant – Into the Greater Chasm

Cnuk:
1. Necrot – Mortal
2. Precambrian – Tectonics

Dantez:
1. Panzerfaust – Chapter II: Render Unto Eden
2. Selbst – Relatos de Angustia
3. Incantation – Sect of Vile Divinities
H.

H.:

Číslem jedna pro srpen je docela jednoznačně Vassafor. Obal novinky „To the Death“ se mi sice příliš nelíbí, ale zkušenost s předešlými deskami byla moc dobrá na to, aby mě to odradilo. Novinku u se nějakou dobu snažím valit a z hudebního hlediska se zatím tváří slibně, ale cítím, že ještě potřebuju poslouchat dál. Tak či onak, minout byste to neměli.

„Ekpyrosis“ od britského projektu Decoherence mi zpočátku připadalo jako docela nenápadná a nijak zvláštní záležitost, ale postupně si mě ta deska získala. Na druhé album „Unitarity“ už se tedy vcelku těším a čekám od něj kvalitní poslech.

Určitě nebude radno minout ani „Tectonics“, první řadovku ukrajinského projektu Precambrian, jenž hudebně navazuje na black metal à la Hate Forest.

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Vassafor do třetice všeho zlého drhnou striktní riffovačku, kde se autor v kontextu svébytného, progresivního rukopisu hlásí k modlám archaického black / death metalu. „To the Death“ není jednoduchá nahrávka k vstřebání, ale dojem pozvolna roste. Faktem zůstává, že první dvě desky Vassafor jsou skvělé a prozatím neslyším důvod, proč by ta třetí měla být výjimkou.

Siege Column z New Jersey také hrají špinavý metal, co se vývojově zasekl v 80. letech, ale na rozdíl od Vassafor jejich novinka určitě nepředstavuje tak komplexní a náročnou porci prametalového umění. Vlivy jsou rozpoznatelné a Siege Column jsou archaičtí za každou cenu, možná až na úkor hudby samotné. Každopádně těch pár poslechů „Darkside Legions“ bylo prozatím mimořádně výživných a jsem přesvědčen, že oldschool maniaci tady nemůžou šlápnout vedle.

Srovnatelnou muziku hrají i polští Goat Tyrant. „Into the Greater Chasm“ se zdá jako nejméně zajímavá nahrávka ze tří uvedených, ale o to víc může překvapit. Kapela existuje už dvacet let, od prvního dema uběhlo roků šestnáct, ale k dlouhému debutu se tvůrčí duo dokopalo až teď, což přisuzuji dlouholetému, selektivnímu střádání riffů a pečlivému skládání, kde není prostor pro vatu. Skladby na splitkách s Cultes des ghoules a Doombringer mi svého času nakopaly prdel a vypuštěná ukázka potvrzuje tezi uvedenou v předchozím souvětí. Těším se.

Cnuk

Cnuk:

Srpen mi nepřipadá kdovíjak nabouchaný, ale alespoň dvě desky vyhrabu. Tou první je pravověrné smrtící řezivo v podobě „Mortal“, nové placky od Necrot. Staroškolského death metalu není nikdy dost a Necrot patří v tomto ranku k těm lepším. Minulé „Blood Offerings“ mělo své mouchy, ale myslím, že je v silách této smečky nedostatky vyladit, takže proč ne právě s „Mortal“, když má navíc tak super námět na obalu.

Želízko v ohni vidím v kapele Precambrian. Poslech EPček mě moc nenadchl, avšak surovost ukázky „Cryogenian“ z chystané desky „Tectonics“ zní nadějně. Zároveň se mi líbí koncept, kterým se tato kapela ubírá, a jisté plus pro mě spočívá také v tom, že to zřejmě bude dostatečně vzdálené Drudkh, odkud členové Precambrian pochází. Jsem zvědav.

Vassafor

Dantez

Dantez:

V srpnu uzří světlo světa druhá část tetralogie, „Chapter II: Render Unto Eden“ od Panzerfaust. Zvuková a tematická návaznost na „War, Horrid War“ je tedy jasná a z pár prvních poslechů můžu potvrdit, že si Kanaďané drží i kvalitu a lehce dotahují muzikální svébytnost.

Zvědavý jsem i na nové Selbst, kteří se doteď motali v odzkoušených konturách orthodox-blackmetalového zvuku. Zveřejněné tracky nicméně prozrazují, že by „Relatos de Angustia“ mohla představit specifičtější ksicht, takže poslech minimálně za zvážení stojí.

„Profane Nexus“, poslední deska od Incantation, sklidila převážně vlažné recenze. Mě však bavila docela dost, a proto ohledně protočení „Sect of Vile Divinites“ moc váhat nebudu. Zvolená produkce působí sice trochu z hoven, ale věřím, že to dědci vyváží patřičně zetlelým songwritingem.

Reporty

Never Surrender Fest Volume I (pátek)

Napsat komentář
Never Surrender

Datum: 2.11.2018
Místo: Berlin, Columbia Theater (Německo)
Účinkující: Baxaxaxa, Disharmony, Khthoniik Cerviiks, Oksennus, Reencarnacion, Sabbat, Ungod, Vassafor, Xibalba Itzaes

Když jsem v první části reportu popisoval klub, záměrně jsem opomenul jednu drobnost, a to jak vlastně vypadalo pódium. Odposlechy byla „chráněny“ dřevěnými zátarasy obmotanými ostnatým drátem, ze kterého visely plynové masky, krucifixy a myslím, že jsem tam viděl i nějaké makety granátů. Na boku pódia stály červené zástavy s logy pořádajících vydavatelství a vzadu většinou visela plachta s festivalovým motivem, který můžete vidět na plakátu. Někdy si tam kapely hodily svůj vlastní backdrop, ale těch bylo minimum. Před bicími ještě stál stolek-oltář s naaranžovanými lebkami, femury, řetězy, nábojáky, dalšími „granáty“ a také dělostřeleckými nábojnicemi.

Jediní, které jsem viděl, aby si ten oltář překopali k obrazu svému, byli finští Oksennus a ti na něj položili svazky mrkví. Kapela bývá označována za avantgardní death metal, ale to úplně nevystihuje podivnost vystoupení. Když jsem na trio s pytli přes hlavy čuměl, napadlo mě, že takhle by zněla kapela, kterou by dali dohromady Mumínci, kdyby začali žrát přírodní halucinogeny a hustit Aluk Todolo. Rozhodně netvrdím, že by se mi atmosféra setu nelíbila, ale kdyby někdo Oksennus označil za „nudnou pičovinu“, nevymlouval bych mu to. Nu, rozhodně to bylo originální.

Oksennus údajně hráli zkrácené verze skladeb, které se objeví na jejich dalším albu. Mně se třeba nejvíce líbila pasáž, kdy do samplu hnusně-surreálného kytarového dvoutónu hudebníci jen tak improvizovali a prim hrál bubeník. Bylo zde více výrazných pasáží, ale ono se to dobře popisovat opravdu nedá, haha. Oksennus skončili, rozházeli po lidech mrkve a finito. Mrkve se taky rozdávaly u merch stolku, evidentně se jich dost sežralo a já uschlý kus nějakou dobu tahal v kapse bundy.

Oksennus

Death/blackoví Ritualization z Francie byli velice agresivní, precizní a lidi si to vepředu evidentně užívali. Na nějaké malé, lokální akci bych byl za kapelu tohoto ražení velice rád, ale tady byli akorát do počtu.

Na rozdíl od Khthoniik Cerviiks. Kapelu znám delší dobu, ale pořádně jsem si ji poslechnul až před festivalem, což byla CHYBA. K popisu jejich hudby se nabízí adjektiva jako avantgardní, futuristický, surreální, ale ve srovnání třeba s Oksennus je to stále a především 100% metal. Co se týče setlistu, tak už mi paměť úplně neslouží, ale myslím, že se čerpalo především ze starší tvorby; vybavuji si například „Elektriik Redeemer“, „Magmatiik Moil“ a „SeroLogiikal Scars (Sequence 2:00)“, ale hrálo se toho víc. Bylo až impozantní jak přesní hudebníci, vzhledem ke komplexitě materiálu, byli. Bubeník třískal silově a precizně, frontman (basák/vokalista) diktoval do mikráku s velkým charisma, ale nejvíce mě stejně bavilo čumět na kytaristu, a to nejen na jeho levačku s přehledem znásilňující hmatník. Ten pupkatý kulťák s pokročilým nifelheimem na palici si koncert evidentně užíval fest, občas vypudil z hrdla nějaké zlo a klopil lahváče. Khthoniik Cerviiks pro mě sice nebyli vrcholnou kapelou Never Surrender, ale já byl z koncertu nadšený a rád bych je viděl zas. Pokud možno s delším setem ve kterém nebude chybět „Miindwrecked“. Ta půlhodina a něco mi nestačila.

Khthoniik Cerviiks

Přiznám se, že kultovní „Ah Dzam Poop Ek“ jsem nikdy pořádně neslyšel a před festivalem jsem si akorát poslechl album nové, z něhož zaznělo docela dost skladeb, i když ty byly „oholeny“ o kytarové vyhrávky, ale k tomu by se asi kapele hodil kytarista navíc. Sourozenecké trio ovšem s velkým nasazením předvedlo nadstandardní námrd a jak se má hrát pohanský black metal! Skladby byly občas proloženy živými folkovými mezihrami; Bubeník s pernatou čelenkou něčím chrastil a basák/vokalista zřejmě buď foukal do okaríny nebo jen napodoboval zvuk větru, ale znělo to dobře. Až na jeden technický problém s bicíma set ubíhal jak zběsilý a Xibalba Itzaes i pro mě patřili k lepším kapelám festivalu. Věřím, že fanoušci byli nadšeni.

O společném setu Baxaxaxa a Ungod rovněž stručně. Po celou dobu stáli na pódiu stejní hudebníci, akorát vokalisté se střídali. Prvně se hrály skladby z dema Baxaxaxa „Hellfire“ a ty (dle mého názoru docela fádně) odzpíval zahalený chlap, kterým byl údajně Patrick Kremer, šéf Iron Bonehead. Na konci prý mělo být i nějaké sólo na theremin, ale ten jsem neviděl ani neslyšel. Na skladby Ungod, které pochopitelně pocházely ze splitka s Baxaxaxa, došel na pódium jen tak v tričku a s nějakým paintem vokalista druhý a své party odječel fakt parádně. I celkově se mi více líbily skladby Ungod. Nečekal jsem, že tohle vystoupení bude mít valného smyslu, ale bylo to docela fajn.

Xibalba Itzaes

Během Disharmony jsem si chtěl dát delší pauzu před Vassafor, ale nakonec jsem toho viděl víc než jsem čekal. Nebylo to ani tak kvůli hudbě, což byl takový ne úplně typický řecký black metal, o kterém jsem ovšem nevěděl, co si myslet. Důvodem bylo hlavně divadýlko, jež tam dělal vokalista. Když Attila za oltářem se svíčkami zaklínal fanoušky Mayhem, bylo to super. Když něco podobného dělal tady Damien King III v kostýmu… No, prostě řekněme, že vypadal a působil jako záporák z nějaké osmdesátkové fantasy mrdky, haha.

Setlist Vassafor:
01. The Obsidian King
02. Emergence of the Unconquerable One
03. Phoenix of the Maelstrom
04. Crowned in Irradiated Ashes
05. Craft of Dissolution
06. Illumination of the Sinister

Společně s Grave Upheaval pro mě byli Vassafor nejzásadnější kapelou festivalu. Novozélanďany v čele s Philem Kusabsem sleduji dlouho, „The Obsidian Codex“ považuji za moderní klasiku a na mém pomyslném žebříčku kapel, které nutně potřebuji vidět naživo, okupovali vrchní pozice. Bylo mi jasné, že morbidní show s hromadami mrtvých věcí a kostěnými totemy, kterou dělají na domácí půdě, v Berlíně určitě nezažiju, ale očekávání byla obrovská i tak. Měl jsem navíc jedno přání. Nejvíc ze všeho jsem chtěl slyšet „The Obsidian King“ a tato korunní skladba Vassafor k mému velikému nadšení koncert zahájila. Ještě víc mě a publikum možná rozjebala skladba následující, a to „Emergence of the Unconquerable One“. Vassafor byli zkrátka a jednoduše ultimátně striktní přísnost až do pekla. Kusabs s dalším podobně pupkatým, prošedivělým fotrem drhli kytary ukrutným způsobem. Poněkud horší zvuk mi občas kazil prožitek ze skladeb, které neznám skrz-naskrz (tedy ty ze splitka s Temple Nightside), ale i tak se jednalo o jeden z nejlepších koncertů festivalu. Troufám si říct, že nejenom pro mě. Nekompromisní zlo a elitní námrd.

Vassafor

Další exkluzivní vystupující byli Reencarnacion z Kolumbie, kteří přehrávali své debutové, stejnojmenné album a těch pár dalších skladeb, které se objevily na kompilačce „888 Metal“. Zakládající člen Piolin se obklopil omladinou a sám se chopil, ve vestičce s nášivkami a kárované košili, vokálů. Neustále fest mlátil hlavou a odeřval set opravdu parádně, takže až vám někdo bude tvrdit, že byste se mohli konečně vysrat na ty křiváky, koncerty, metalová trika apod. protože vám už táhne na třicet/čtyřicet/padesát, pomněte v srdci třeba tady pana profesora. Ale jinak jsem z vystoupení nijak odvařený nebyl. Ony ty jihoamerické amatérské zlometaly z osmdesátek mají veliké kouzlo, ale jak to je kvalitně zahrané a ještě s dobrým zvukem… No, díval jsem se tedy spíše ze zvědavosti, abych viděl starou legendu, než z upřímného zájmu o to, co se vlastně na pódiu dělo.

Víckrát jsem tu narážel na věk vystupujících. Je pravda, že metal různých odnoží často budovala nevybouřená mládež, ale v současnosti to vypadá, a na tomhle festivalu to bylo naprosto evidentní, že vítězí zkušenost a ta se nabývá s časem. No a nejhodnotnější přednášku na téma „Jak se kurva dělá pořádný metal“ přednesli Japonci okolo padesátky s kadeřníkem v kožených slipech v čele.

Sabbat

Řeč je samozřejmě o Sabbat. Věděl jsem, že zahrají skvěle, ale že to bude můj osobní vrchol festivalu a kapela s nejživějším publikem, mě příjemně překvapilo. Prostor pod pódiem energicky vřel. Byl tu dokonce zcela první mosh festivalu! Nerubalo se to nějak násilně, lidi prostě kalili jako o život a měli setsakra dobrý důvod. Sabbat měli skvělý zvuk a za tu cca hodinu zahráli hromadu kultů. Z hlavy si vybavuji například „Black Metal Scythe“, „Witch Hammers“, „Mion‘s Hill“, „Darkness and Evil“ nebo „Samurai Zombies“ a to na pár skladeb ještě zapomínám a některé jsem upřímně ani neznal. Gezol měl občas nějaké průpovídky mezi skladbami, kterým jsem stejně absolutně nerozuměl a YK, šéf Nuclear War Now! Productions, z boku pódia neustále hrozil a mával na publikum velkým dřevěným křížem. Obráceným samozřejmě.

Škoda jen že nedošlo na nějaký cover Metalucifer, jak jsem doufal. Seděl by tu totiž jako prdel na hrnec, kvůli tomu jak se obecenstvo, včetně mě, bavilo. Nakonec jako přídavek zazněla parádní „Black Fire“, rozflákala se kytara a šlo se dom. Nebo na afterparty pokud někdo ještě neměl dost.

Reencarnacion

První den Never Surrender nebyl nic moc, ten druhý se již povedl náramně, a to díky lepšímu zvuku a především výborným setům Khthoniik Cerviiks, Vassafor a Sabbat. Xibalba, Oksennus a Ungod mě rovněž velice bavili a já začínal být s návštěvou Berlína spokojený.

Recenze

Vassafor – Malediction

1 komentář
Vassafor - Malediction

Země: Nový Zéland
Žánr: black / death / doom metal
Datum vydání: 13.10.2017
Label: Debemur Morti Productions

Tracklist:
01. Devourer of a Thousand Worlds
02. Emergence (of an Unconquerable One)
03. Elegy of the Accurser
04. Black Winds Victoryant
05. Illumination of the Siniste

Hrací doba: 54:01

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Debemur Morti Productions

Novozélandský metal se u nás objevil již vícekrát a nyní mám konečně možnost řádně představit kapelu, kterou v tamním bohatém undergroundu považuji za nejlepší. Nejsou to Ulcerate, nýbrž Vassafor, kteří vznikli na přelomu let 1993/1994, a dnes recenzovaná deska „Malediction“ je druhým dlouhohrajícím titulem kapely. Vassafor jsou maximálně oddaní esenci pravověrného metalu zasvěceného temnotám, a takový nelze hrát s každým, kdo se právě namane. Nedostatek vhodných spoluhráčů byl hlavním, i když ne jediným důvodem, proč nebyla kapela aktivnější. VK alias Phil Kusabs, který se zde stará o veškerou hudbu, texty, zpěv, produkci a strunné nástroje, ovšem posledních +/- deset let nijak nezahálel. Jeho obživou je zvukařina, a pokud vlastníte nějaký titul vydaný v posledních letech Iron Bonehead, dost možná desku masteroval právě on. Za zmínku jistě stojí i hráčský, producentský a skladatelský podíl na prvních dvou deskách Diocletian, členství v dalších dvou výborných novozélandských kapelách Temple Nightside a Sinistrous Diabolus, koncertní výpomoc v Blasphemy a v neposlední řadě je veřejným tajemstvím i jeho dřívější působení v Irkallian Oracle.

S Vassafor jsem se seznámil před x lety díky výprodeji u starých dobrých Naga Productions. Stejnojmenné EP (2007) jsem kaufnul víceméně naslepo, snad kvůli vazbě na Diocletian, a o to více jsem byl ohromen kvalitou přítomných kompozic. Tohle slovní spojení zde neužívám nadarmo, jelikož VK umí skládat dlouhé songy, které se komplexním, ale stále přirozeným způsobem vyvíjí, gradují a jejich osvojení vyžaduje spoustu času a pozornosti. Pokud se vám zrovna v mysli utváří obraz avantgardního spolku, tak vás musím zarazit. Slovo progresivní možná na místě je, avšak Vassafor se zuby nehty drží archaického metalového výraziva. Zkuste si představit, jako by se z primordiální směsi starých Sodom, Bathory, Beherit, Master’s Hammer, Mystifier, Necromantia někdo pokusil vysochat dílo, které by se pokusilo dosáhnout na skladatelskou genialitu prvních desek Mercyful Fate. Vassafor vědí, zač je toho Satan, a jejich přístup k žánru je ten nejlepší možný. Metalový fanatismus je podpořený širokým hudebním rozhledem, který v tomto případě dalece přesahuje metalovou sféru, esoterickou praxí a nezbytným umem.

Debut „Obsidian Codex“, kde se ke Kusabsovi již definitivně připojil kladivář BP, je impozantní blackmetalový monolit. O bližší popis se raději nebudu ani pokoušet, protože pak by se na „Malediction“ nemuselo dostat. Má očekávání byla plným právem vysoká a Vassafor na ně žel v mých očích nedosáhli. I přesto „Malediction“ svou kvalitou a ďábelskou autenticitou převyšuje většinu desek, které letos vyšly.

Vassafor

Novinka je ve své podstatě přímočařejší a výše uvedený koncept představuje pěti odlišnými způsoby. Kromě tří zcela nových skladeb jsou zde dva starší kousky, „Black Winds Victoryant“ ze zmíněného stejnojmenného EP a „Elegy of the Accurser“, která se objevila na CD kompilaci „Invocations of Darkness“ vydané Debemur Morti. Nutné je ovšem zmínit, že tracklist CD, MC a LP verzí „Malediction“ se liší. Na asfaltu si místo „Elegy of the Accurser“ poslechnete agresivnější „Servitude“, která pochází z dřívějšího EP „Southern Vassaforian Hell“. Na kazetě najdete songy oba dva a stranu B navíc uzavírá cover Graveland – „Barbarism Returns“.

Jelikož EP a debut považuji společně s materiálem ze splitu se Sinistrous Diabolus za nejsilnější, tak lze předpokládat, že „Black Winds Victoryant“ předvádí Vassafor ve své nejlepší formě, ale osobně považuji „remake“ za slabší. Chápu, že VK chtěl dát skladbě novou zvukovou fazonu, jelikož nebyl s produkcí EP spokojen, ale já zas nejsem úplně nadšený ze soundu novinky. Musím uznat, že produkce je opracována opravdu kvalitně a kytarové nástroje zní výborně. „Malediction“ se také vyplatí slyšet se sluchátky, a to nejen díky různě roztroušeným „podprahovým“ samplům. Ale srovnávám-li s předchozími tituly, tak „Malediction“ zní až příliš „čistě“. Zcela nespokojen jsem se zvukem šroťáku a aby sypačky pořádně hrnuly, tak je třeba výrazně zvýšit hlasitost, což není vždy možné. Ale výhrady ke zvuku berte s rezervou, protože zaslané promo má docela nízký bitrate.

Úvodní „Devourer of a Thousand Worlds“ a poslední „Illumination of the Sinister“ podobně jako „Black Winds Victoryant“ využívají delší stopáže a dynamicky přecházejí z agresivních pasáži v epické temno a podobně. Nechybí zde strhující riffy, ale občasné vaty se Vassafor žel nedokázali úplně vystříhat. No, a dosud nezmíněná „Emergence (of an Unconquerable One)“ představuje posedlé uctívání starého primitivismu vyhnané do extrému. Celkově novinka tíhne spíše k agresi a (black)metalovému klasicismu nežli k ponurým temnotám a to je za mě taky trochu škoda.

„Obsidian Codex“ bych osobně hodnotil jako album blízké absolutnu. Žel „Malediction“ vnímám po všech stránkách jako o něco slabší, ale přiznám, že to je primárně subjektivní dojem, který lze podložit jen několika málo objektivními argumenty (viz zmínky o vatě a zvuku). Ale nekompromisnost vize a jedinečnost zůstávají nedotčeny, a proto si Vassafor zasluhují vaši pozornost. Ale pozor, určitě se nejedná o desku jednoho letmého poslechu.

Vassafor

Redakční eintopf

Redakční eintopf – říjen 2017

Napsat komentář
Blut aus Nord - Deus salutis meæ
Nejočekávanější deska měsíce:
Blut aus Nord – Deus salutis meæ

H.:
1. Noktifer – Ŧęr̥r̥ѳr̥ęş Ňѳķt̷ůr̥ŋѳş
2. Malokarpatan – Nordkarpatenland
3. Blut aus Nord – Deus salutis meæ

Zajus:
1. Ne Obliviscaris – Urn
2. Mélanie de Biasio – Lillies
3. St. Vincent – Masseduction

Skvrn:
1. Blut aus Nord – Deus salutis meæ
2. Enslaved – E

Onotius:
1. Blut aus Nord – Deus salutis meæ
2. Enslaved – E
3. Throane – Plus une main à mordre

Metacyclosynchrotron:
1. Blut aus Nord – Deus salutis meæ
2. Vassafor – Malediction
3. Hades Archer – Temple of the Impure

Cnuk:
1. Dr. Living Dead! – Cosmic Conqueror

Mythago:
1. Wu-Tang Clan – Wu-Tang: The Saga Continues
2. Malokarpatan – Nordkarpatenland
H.

H.:

V říjnové nadílce nemám album, které bych vyhlížel nedočkavě v tom pravém slova smyslu, ale i přesto nemám potíže nalézt hned několik počinů, jejichž vydání rozhodně nehodlám minout. Jako nejzajímavější mi připadá debut španělské entity Noktifer s prapodivným názvem „Ŧęr̥r̥ѳr̥ęş Ňѳķt̷ůr̥ŋѳş“. Krásně zhovadilé pojmenování ovšem není tím důvodem, proč chci desku zmínit. Za projektem totiž stojí Emesis z Conjuro nuclear a zde se pouští na pole experimentální lo-fi elektronické muziky. Věřím, že to bude paráda.

Zato u druhého místa myslím příliš velké překvapení nevzbudím – „Nordkarpatenland“. Slovenští Malokarpatan jdou aktuálně hodně nahoru, o čemž ostatně svědčí i skutečnost, že novinku budou vydávat firmy jako Invictus Productions a The Ajna Offensive, tak doufejme, že chalani přinejmenším dorovnají laťku povedeného debutu „Stridžie dni“. Ukázky zatím znějí velmi slibně.

Do třetice už se tuplem nekoná žádné překvápko, ale co naplat, novou desku Blut aus Nord prostě nejde ignorovat. Snad netřeba dále rozebírat.

Zajus

Zajus:

Říjen bude příjemný měsíc, tedy alespoň co se hudební nabídky týče. Řítí se na nás totiž jedna ohromně lákavá záležitost a řada poměrně zajímavých počinů. Začněme tedy číslem jedna, kterým se bez jakýchkoli pochybností stává třetí řadová deska Ne Obliviscaris, „Urn“. Na důkaz své obliby této australské partičky mohu poukázat na recenze předchozích dvou počinů, jež jsem oba ohodnotil plnými deseti body a ani po letech se mé nadšení nezmírnilo. Nerad bych však předpokládal, že i třetí deska musí být nutně bezchybná, neboť jsem již nejednomu albu uškodil přehnaným očekáváním. Řekněme tedy, že i kdyby Ne Obliviscaris předvedli jen část toho, co dříve, nebudu v žádném případě smutnit.

Zbylá dvě místa zaberou slečny. Mélanie de Biasio mě loni nadchla svým post-rockem provoněným jazzem na EP „Blackened Cities“. Vlastně jsem od Mélanie neslyšel nic jiného a jediné co o novince „Lillies“ tedy mohu říct, je, že má nesmírně nepovedený obal. Přesto jsem bůhvíproč velice zvědavý. To s Annie Clark či spíše jejím pseoudonymem St. Vincent mám vztah už řádku let, proto tuším, že od ní dostanu to co obvykle, totiž solidní a chytrý pop. Jako obvykle jsem se vyhnul singlům a tak z „Masseduction“ neznám nic kromě obalu (který je přinejmenším zvláštní). Přesto věřím, že mě Annie nezklame ani tentokrát.

Skvrn

Skvrn:

Říjen si dejme plně metalový, s dominujícím odstínem černi. Dvojice legend, dvojice destinací, kde je black metalu nejlíp. Začněme s francouzskými Blut aus Nord, kteří nepolevují ve svém tvůrčím zápalu, a již nyní je zřejmé, že říjnové „Deus salutis meæ“ nezůstane nejčerstvějším kapelním materiálem nadlouho. Bude černo. Zato u Enslaved se další dvouletá pauza čeká. Než přijde, budeme ji moci trávit ve společnosti nového přírůstku „E“. Doufejme, že s odchodem klávesáka Larsena neodejde touha po vývoji, a „E“ se stane podnětem k úlevnému „É“.

Onotius

Onotius:

U říjnové nabídky studiových desek srdce zaplesá, byť tady se na rozdíl od té koncertní hraje spíš na kvalitu než na kvantitu. V první řadě rozhodně napjatě čekám na nové Blut aus Nord. Rok staré splitko s Ævangelist hodně navnadilo na ponurou strunu, a protože artwork se nese v podobném duchu, očekávám trochu, že naváží tam, kde vloni skončili. Nicméně u Blut aus Nord platí, že takřka kamkoliv se vrhnou, je to skvost. Pod Debemur Morti Productions ale vychází v říjnu víc zajímavých věcí – a další z těch, která v mých očích jednoznačně stojí za zmínku, je novinka Throane. Loňský debut mě navnadil a já jsem zvědav, jak se vyloupne aktuální nahrávka nesoucí název „Plus une main à mordre“. A aby se neřeklo, že tady dělám jen reklamu temným francouzským blackům z téhle stáje, přesuneme se do Norska a přibalíme špetku progrese. Druhé místo nemůže patřit nikomu jinému než mým oblíbencům z Enslaved.

Enslaved

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Někdy mám problém vyhledat do eintopfu aspoň ty tři desky, ale teď mám před sebou již zeštíhlený seznam sedmi jmen, která nás v říjnu poctí novými tituly, co tedy vybrat?  Určitě nebudu jediný, kdo zde zmíní Blut aus Nord a „Deus salutis meæ“. Blut aus Nord jsou pro mě kapelou číslo jedna, takže není o čem váhat a věřím, že ke zklamání nedojde. Další srdcovkou a zároveň unikátním blackmetalovým tělesem jsou i novozélandští Vassafor. Nová deska „Malediction“ čerpá z nejstarších pramenů žánru, ale výsledek není jen pouhá pocta archaickému metalu. Pro tohle nekompromisní, transcendující zlo se mi v recenzi budou ještě těžko hledat slova. Aspoň že s Hades Archer to budu mít, zdá se, jednodušší. První album naprosto geniálně navázalo na nepříčetný jihoamerický sound stvořený Sarcófago a jejich „I.N.R.I.“, druhé už trochu nudilo a po splitku s krajany Slaughtbbath jsem nad kapelou zlomil hůl. Teď tu máme ale desku novou „Temple of the Impure“ a ukázky svědčí o návratu formy. I’m ready to fucky!

Cnuk

Cnuk:

Měsíc říjen je z mého pohledu poněkud slabší. Jestliže mám napsat album, na které se opravdu těším, jsem na něj zvědavý a vím, že si ho určitě pustím, mám takové pouze jedno… snad jsem nic nepřehlédnul. Tím albem je „Cosmic Conqueror“ od švédských Dr. Living Dead!. Jde už o jejich čtvrtou studiovku, druhou u labelu Century Media. Všechny předchozí mě bavily, přestože vlastně nepřinášejí nic nového, „pouze“ dobře zahraný crossover thrash, což není vůbec marné, moc takových kapel není. Je ale pravdou, že kvalita desek má sestupnou tendenci, nebo jednoduše řečeno, „Doktoři“ s každou novou fošnou představí o něco méně zajímavých nápadů. Novinka vychází 27. října a dosud nebyla zveřejněná žádná ukázka. Myslím však, že je zcela jasné, jak tohle bude znít. Stačí si pustit předchozí nahrávky.

Malokarpatan

Mythago

Mythago:

Říjnové číslo 1 je pro mě jasné – Wu-Tang Clan. Popravdě, po prvním „Enter the Wu-Tang (36 Chambers)“ jsem žádnou z dalších desek pořádně neslyšel, přesto tohle seskupení řadím ke svým největším srdcovkám. Po počátečních pochybách, jak asi budou po takové době znít a jestli snad trochu nezkomerčněli, jsem našel „People Say“, která mne hned na poprvé přesvědčila, že Wu-Tang jede pořád ve starých zaběhlých kolejích a ještě k tomu ani nezní vyčpěle, naopak – pořád se jich drží nádherný oldschoolový odér, zaobalený ale do patřičného moderního zvuku. Tak teď už jen vydržet necelé dva týdny než „Wu-Tang: The Saga Continues“ vyjde.

Dalším říjnovým lákadlem pro mě je Malokarpatan, jehož osobitě neosobitý styl bych dokázal v kvalitě textů a stále přítomné nadsázce přirovnat snad jen k Master’s Hammer působícími však daleko víc undergroundově. Alespoň tak to bylo na „Stridžie dni“ a věřím, že nadcházející „Nordkarpatenland“ si ten pozdně osmdesátkový / raně devadesátkový vymazlený blackový feeling udrží.