 |
| Nejočekávanější deska měsíce: Blut aus Nord – Deus salutis meæ |
|
H.: Zajus: Skvrn: Onotius: Metacyclosynchrotron: Cnuk: Mythago:
|
H.:
V říjnové nadílce nemám album, které bych vyhlížel nedočkavě v tom pravém slova smyslu, ale i přesto nemám potíže nalézt hned několik počinů, jejichž vydání rozhodně nehodlám minout. Jako nejzajímavější mi připadá debut španělské entity Noktifer s prapodivným názvem „Ŧęr̥r̥ѳr̥ęş Ňѳķt̷ůr̥ŋѳş“. Krásně zhovadilé pojmenování ovšem není tím důvodem, proč chci desku zmínit. Za projektem totiž stojí Emesis z Conjuro nuclear a zde se pouští na pole experimentální lo-fi elektronické muziky. Věřím, že to bude paráda.
Zato u druhého místa myslím příliš velké překvapení nevzbudím – „Nordkarpatenland“. Slovenští Malokarpatan jdou aktuálně hodně nahoru, o čemž ostatně svědčí i skutečnost, že novinku budou vydávat firmy jako Invictus Productions a The Ajna Offensive, tak doufejme, že chalani přinejmenším dorovnají laťku povedeného debutu „Stridžie dni“. Ukázky zatím znějí velmi slibně.
Do třetice už se tuplem nekoná žádné překvápko, ale co naplat, novou desku Blut aus Nord prostě nejde ignorovat. Snad netřeba dále rozebírat.
Zajus:
Říjen bude příjemný měsíc, tedy alespoň co se hudební nabídky týče. Řítí se na nás totiž jedna ohromně lákavá záležitost a řada poměrně zajímavých počinů. Začněme tedy číslem jedna, kterým se bez jakýchkoli pochybností stává třetí řadová deska Ne Obliviscaris, „Urn“. Na důkaz své obliby této australské partičky mohu poukázat na recenze předchozích dvou počinů, jež jsem oba ohodnotil plnými deseti body a ani po letech se mé nadšení nezmírnilo. Nerad bych však předpokládal, že i třetí deska musí být nutně bezchybná, neboť jsem již nejednomu albu uškodil přehnaným očekáváním. Řekněme tedy, že i kdyby Ne Obliviscaris předvedli jen část toho, co dříve, nebudu v žádném případě smutnit.
Zbylá dvě místa zaberou slečny. Mélanie de Biasio mě loni nadchla svým post-rockem provoněným jazzem na EP „Blackened Cities“. Vlastně jsem od Mélanie neslyšel nic jiného a jediné co o novince „Lillies“ tedy mohu říct, je, že má nesmírně nepovedený obal. Přesto jsem bůhvíproč velice zvědavý. To s Annie Clark či spíše jejím pseoudonymem St. Vincent mám vztah už řádku let, proto tuším, že od ní dostanu to co obvykle, totiž solidní a chytrý pop. Jako obvykle jsem se vyhnul singlům a tak z „Masseduction“ neznám nic kromě obalu (který je přinejmenším zvláštní). Přesto věřím, že mě Annie nezklame ani tentokrát.
Skvrn:
Říjen si dejme plně metalový, s dominujícím odstínem černi. Dvojice legend, dvojice destinací, kde je black metalu nejlíp. Začněme s francouzskými Blut aus Nord, kteří nepolevují ve svém tvůrčím zápalu, a již nyní je zřejmé, že říjnové „Deus salutis meæ“ nezůstane nejčerstvějším kapelním materiálem nadlouho. Bude černo. Zato u Enslaved se další dvouletá pauza čeká. Než přijde, budeme ji moci trávit ve společnosti nového přírůstku „E“. Doufejme, že s odchodem klávesáka Larsena neodejde touha po vývoji, a „E“ se stane podnětem k úlevnému „É“.
Onotius:
U říjnové nabídky studiových desek srdce zaplesá, byť tady se na rozdíl od té koncertní hraje spíš na kvalitu než na kvantitu. V první řadě rozhodně napjatě čekám na nové Blut aus Nord. Rok staré splitko s Ævangelist hodně navnadilo na ponurou strunu, a protože artwork se nese v podobném duchu, očekávám trochu, že naváží tam, kde vloni skončili. Nicméně u Blut aus Nord platí, že takřka kamkoliv se vrhnou, je to skvost. Pod Debemur Morti Productions ale vychází v říjnu víc zajímavých věcí – a další z těch, která v mých očích jednoznačně stojí za zmínku, je novinka Throane. Loňský debut mě navnadil a já jsem zvědav, jak se vyloupne aktuální nahrávka nesoucí název „Plus une main à mordre“. A aby se neřeklo, že tady dělám jen reklamu temným francouzským blackům z téhle stáje, přesuneme se do Norska a přibalíme špetku progrese. Druhé místo nemůže patřit nikomu jinému než mým oblíbencům z Enslaved.
Metacyclosynchrotron:
Někdy mám problém vyhledat do eintopfu aspoň ty tři desky, ale teď mám před sebou již zeštíhlený seznam sedmi jmen, která nás v říjnu poctí novými tituly, co tedy vybrat? Určitě nebudu jediný, kdo zde zmíní Blut aus Nord a „Deus salutis meæ“. Blut aus Nord jsou pro mě kapelou číslo jedna, takže není o čem váhat a věřím, že ke zklamání nedojde. Další srdcovkou a zároveň unikátním blackmetalovým tělesem jsou i novozélandští Vassafor. Nová deska „Malediction“ čerpá z nejstarších pramenů žánru, ale výsledek není jen pouhá pocta archaickému metalu. Pro tohle nekompromisní, transcendující zlo se mi v recenzi budou ještě těžko hledat slova. Aspoň že s Hades Archer to budu mít, zdá se, jednodušší. První album naprosto geniálně navázalo na nepříčetný jihoamerický sound stvořený Sarcófago a jejich „I.N.R.I.“, druhé už trochu nudilo a po splitku s krajany Slaughtbbath jsem nad kapelou zlomil hůl. Teď tu máme ale desku novou „Temple of the Impure“ a ukázky svědčí o návratu formy. I’m ready to fucky!
Cnuk:
Měsíc říjen je z mého pohledu poněkud slabší. Jestliže mám napsat album, na které se opravdu těším, jsem na něj zvědavý a vím, že si ho určitě pustím, mám takové pouze jedno… snad jsem nic nepřehlédnul. Tím albem je „Cosmic Conqueror“ od švédských Dr. Living Dead!. Jde už o jejich čtvrtou studiovku, druhou u labelu Century Media. Všechny předchozí mě bavily, přestože vlastně nepřinášejí nic nového, „pouze“ dobře zahraný crossover thrash, což není vůbec marné, moc takových kapel není. Je ale pravdou, že kvalita desek má sestupnou tendenci, nebo jednoduše řečeno, „Doktoři“ s každou novou fošnou představí o něco méně zajímavých nápadů. Novinka vychází 27. října a dosud nebyla zveřejněná žádná ukázka. Myslím však, že je zcela jasné, jak tohle bude znít. Stačí si pustit předchozí nahrávky.
Mythago:
Říjnové číslo 1 je pro mě jasné – Wu-Tang Clan. Popravdě, po prvním „Enter the Wu-Tang (36 Chambers)“ jsem žádnou z dalších desek pořádně neslyšel, přesto tohle seskupení řadím ke svým největším srdcovkám. Po počátečních pochybách, jak asi budou po takové době znít a jestli snad trochu nezkomerčněli, jsem našel „People Say“, která mne hned na poprvé přesvědčila, že Wu-Tang jede pořád ve starých zaběhlých kolejích a ještě k tomu ani nezní vyčpěle, naopak – pořád se jich drží nádherný oldschoolový odér, zaobalený ale do patřičného moderního zvuku. Tak teď už jen vydržet necelé dva týdny než „Wu-Tang: The Saga Continues“ vyjde.
Dalším říjnovým lákadlem pro mě je Malokarpatan, jehož osobitě neosobitý styl bych dokázal v kvalitě textů a stále přítomné nadsázce přirovnat snad jen k Master’s Hammer působícími však daleko víc undergroundově. Alespoň tak to bylo na „Stridžie dni“ a věřím, že nadcházející „Nordkarpatenland“ si ten pozdně osmdesátkový / raně devadesátkový vymazlený blackový feeling udrží.
