16. října vyjde u Debemur Morti nové EP francouzských Throane. Nahrávka bude k dispozici v digitálních formátech i jako CD a sedmipalcový vinyl. Níže máte krátký trailer.
Archiv štítku: Throane
Throane – Plus une main à mordre
 |
|
Země: Francie Tracklist: Hrací doba: 46:07 Odkazy: K recenzi poskytl:
|
Je otázkou, zdali je Vincent Petitjean alias DehnSora v hudebním světě známější jako muzikant, či jako grafik. Talentovaný Francouz stojí rozkročen nad oběma obory a v obou dokázal stvořit díla, která lze označit za přinejmenším zajímavá. Podíváme-li se na vizuální stránku věci, najdeme ve Vincentově portfoliu záležitosti jako Blut aus Nord, Ephel Duath, Ad hominem, Code, Otargos nebo Merrimack. Mimo jiné, samozřejmě.
Nicméně není žádným tajemstvím, že se neváhá angažovat i v hudební rovině. Objevil se v živé sestavě blackmetalového projektu Glaciation nabitém známými jmény, v kolaboraci Church of Ra, o níž se dá říct to samé, na triku má i další projekty jako Ovtrenoir nebo experimentálnější Sembler Deah a Treha Sektori. A v neposlední řadě – poměrně čerstvě i Throane.
Jméno Throane se vylouplo v loňském roce, kdy skrze francouzskou firmu Debemur Morti Productions vyšel skvělý debut „Derrière-nous, la lumière“. Nebudu se o něm nyní rozepisovat nějak podrobněji, poněvadž jsem to udělal už před rokem a také bych do určité míry duplikovat to, co bude následovat níže. Postačí nám pouze připomenutí toho, že počin vyšel a že za sebou zanechal dojem nadmíru povedeného atmosférického dílka.
Jeho pokračování jsem popravdě řečeno tak rychle nečekal, takže mě ohlášení druhé desky „Plus une main à mordre“ snad i trochu překvapilo. Ale nezlobím se. Nevidím důvod, proč bych měl, když letošní novinka na svého předchůdce navazuje více než důstojně. Dovolím si tvrdit, že kvality novinky se kvalitám „Derrière-nous, la lumière“ vyrovnají a že co do hudební úrovně jsou si obě nahrávky rovny.
I z „Plus une main à mordre“ dýchá hloubka, osudovost, ohromná porce atmosféry. Opět se jedná o chytrý náhled na post-moderní black metal pro 21. století oproštěný od takzvaně snových (ve skutečnosti však přihřátých) kýtareček post-rocku a post-metalového vzlykání, což jsou věci, jaké podle mého názoru nemají v black metalu co dělat, protože jdou přímo proti jeho smyslu, estetice a myšlenkám. Na jejich místo nastupuje až dronové tažení kytarových tónů, které si s blackmetalovou temnotou naopak rozumí náramně. I kvůli jednolitému (neříkám však, že špatnému!) zvuku působí deska monoliticky a sevřeně, s čímž se pojí i nizoučký hitový potenciál jednotlivých písní. Což vůbec nepovažuji za negativum. Leckomu může „Plus une main à mordre“ připadat až jednotvárné, ale myslím, že to už je záležitost subjektivních posluchačských preferencí, protože je zřejmé, že přístup kapel (pardon, projektů) jako Throane jistě není určen každému. Což je samozřejmě v pořádku, protože sračky snažící se zalíbit všem nemám(e?) zapotřebí poslouchat.
Snad jediné, co tedy lze „Plus une main à mordre“ úspěšně vyčítat, je minimální posun oproti „Derrière-nous, la lumière“. Ale to se snad vzhledem k nepříliš dlouhému rozestupu mezi oběma počiny dalo očekávat. Naštěstí se ovšem nejedná o nějaký zásadní nedostatek, jenž by požitek z poslechu druhého alba ponižoval. Klidně to totiž můžeme i otočit do tvrzení, že komu se líbil debut, s „Plus une main à mordre“ bude zajisté spokojen rovněž. Navíc nevím, jak by mohl kdokoliv pindat, až uslyší chuťovky jako třeba strhující závěr titulní skladby, která celé album zakončuje. Lepší finále snad ani udělat nešlo.
Mohli bychom začít věštecky polemizovat o tom, jestli bude model Throane takhle působivý, pokud by se DehnSora opakoval i za x dalších alb, ale byly by to debaty zcela bezpředmětné. Tady a teď mohu prohlásit, že si „Plus une main à mordre“ svou existenci bez sebemenších obtíží obhajuje. Ani tak spokojenost, jako spíš uspokojení – to je výstižnější. Rozhodně se doporučuje ke slyšení.
Redakční eintopf – říjen 2017
 |
| Nejočekávanější deska měsíce: Blut aus Nord – Deus salutis meæ |
|
H.: Zajus: Skvrn: Onotius: Metacyclosynchrotron: Cnuk: Mythago:
|
H.:
V říjnové nadílce nemám album, které bych vyhlížel nedočkavě v tom pravém slova smyslu, ale i přesto nemám potíže nalézt hned několik počinů, jejichž vydání rozhodně nehodlám minout. Jako nejzajímavější mi připadá debut španělské entity Noktifer s prapodivným názvem „Ŧęr̥r̥ѳr̥ęş Ňѳķt̷ůr̥ŋѳş“. Krásně zhovadilé pojmenování ovšem není tím důvodem, proč chci desku zmínit. Za projektem totiž stojí Emesis z Conjuro nuclear a zde se pouští na pole experimentální lo-fi elektronické muziky. Věřím, že to bude paráda.
Zato u druhého místa myslím příliš velké překvapení nevzbudím – „Nordkarpatenland“. Slovenští Malokarpatan jdou aktuálně hodně nahoru, o čemž ostatně svědčí i skutečnost, že novinku budou vydávat firmy jako Invictus Productions a The Ajna Offensive, tak doufejme, že chalani přinejmenším dorovnají laťku povedeného debutu „Stridžie dni“. Ukázky zatím znějí velmi slibně.
Do třetice už se tuplem nekoná žádné překvápko, ale co naplat, novou desku Blut aus Nord prostě nejde ignorovat. Snad netřeba dále rozebírat.
Zajus:
Říjen bude příjemný měsíc, tedy alespoň co se hudební nabídky týče. Řítí se na nás totiž jedna ohromně lákavá záležitost a řada poměrně zajímavých počinů. Začněme tedy číslem jedna, kterým se bez jakýchkoli pochybností stává třetí řadová deska Ne Obliviscaris, „Urn“. Na důkaz své obliby této australské partičky mohu poukázat na recenze předchozích dvou počinů, jež jsem oba ohodnotil plnými deseti body a ani po letech se mé nadšení nezmírnilo. Nerad bych však předpokládal, že i třetí deska musí být nutně bezchybná, neboť jsem již nejednomu albu uškodil přehnaným očekáváním. Řekněme tedy, že i kdyby Ne Obliviscaris předvedli jen část toho, co dříve, nebudu v žádném případě smutnit.
Zbylá dvě místa zaberou slečny. Mélanie de Biasio mě loni nadchla svým post-rockem provoněným jazzem na EP „Blackened Cities“. Vlastně jsem od Mélanie neslyšel nic jiného a jediné co o novince „Lillies“ tedy mohu říct, je, že má nesmírně nepovedený obal. Přesto jsem bůhvíproč velice zvědavý. To s Annie Clark či spíše jejím pseoudonymem St. Vincent mám vztah už řádku let, proto tuším, že od ní dostanu to co obvykle, totiž solidní a chytrý pop. Jako obvykle jsem se vyhnul singlům a tak z „Masseduction“ neznám nic kromě obalu (který je přinejmenším zvláštní). Přesto věřím, že mě Annie nezklame ani tentokrát.
Skvrn:
Říjen si dejme plně metalový, s dominujícím odstínem černi. Dvojice legend, dvojice destinací, kde je black metalu nejlíp. Začněme s francouzskými Blut aus Nord, kteří nepolevují ve svém tvůrčím zápalu, a již nyní je zřejmé, že říjnové „Deus salutis meæ“ nezůstane nejčerstvějším kapelním materiálem nadlouho. Bude černo. Zato u Enslaved se další dvouletá pauza čeká. Než přijde, budeme ji moci trávit ve společnosti nového přírůstku „E“. Doufejme, že s odchodem klávesáka Larsena neodejde touha po vývoji, a „E“ se stane podnětem k úlevnému „É“.
Onotius:
U říjnové nabídky studiových desek srdce zaplesá, byť tady se na rozdíl od té koncertní hraje spíš na kvalitu než na kvantitu. V první řadě rozhodně napjatě čekám na nové Blut aus Nord. Rok staré splitko s Ævangelist hodně navnadilo na ponurou strunu, a protože artwork se nese v podobném duchu, očekávám trochu, že naváží tam, kde vloni skončili. Nicméně u Blut aus Nord platí, že takřka kamkoliv se vrhnou, je to skvost. Pod Debemur Morti Productions ale vychází v říjnu víc zajímavých věcí – a další z těch, která v mých očích jednoznačně stojí za zmínku, je novinka Throane. Loňský debut mě navnadil a já jsem zvědav, jak se vyloupne aktuální nahrávka nesoucí název „Plus une main à mordre“. A aby se neřeklo, že tady dělám jen reklamu temným francouzským blackům z téhle stáje, přesuneme se do Norska a přibalíme špetku progrese. Druhé místo nemůže patřit nikomu jinému než mým oblíbencům z Enslaved.
Metacyclosynchrotron:
Někdy mám problém vyhledat do eintopfu aspoň ty tři desky, ale teď mám před sebou již zeštíhlený seznam sedmi jmen, která nás v říjnu poctí novými tituly, co tedy vybrat? Určitě nebudu jediný, kdo zde zmíní Blut aus Nord a „Deus salutis meæ“. Blut aus Nord jsou pro mě kapelou číslo jedna, takže není o čem váhat a věřím, že ke zklamání nedojde. Další srdcovkou a zároveň unikátním blackmetalovým tělesem jsou i novozélandští Vassafor. Nová deska „Malediction“ čerpá z nejstarších pramenů žánru, ale výsledek není jen pouhá pocta archaickému metalu. Pro tohle nekompromisní, transcendující zlo se mi v recenzi budou ještě těžko hledat slova. Aspoň že s Hades Archer to budu mít, zdá se, jednodušší. První album naprosto geniálně navázalo na nepříčetný jihoamerický sound stvořený Sarcófago a jejich „I.N.R.I.“, druhé už trochu nudilo a po splitku s krajany Slaughtbbath jsem nad kapelou zlomil hůl. Teď tu máme ale desku novou „Temple of the Impure“ a ukázky svědčí o návratu formy. I’m ready to fucky!
Cnuk:
Měsíc říjen je z mého pohledu poněkud slabší. Jestliže mám napsat album, na které se opravdu těším, jsem na něj zvědavý a vím, že si ho určitě pustím, mám takové pouze jedno… snad jsem nic nepřehlédnul. Tím albem je „Cosmic Conqueror“ od švédských Dr. Living Dead!. Jde už o jejich čtvrtou studiovku, druhou u labelu Century Media. Všechny předchozí mě bavily, přestože vlastně nepřinášejí nic nového, „pouze“ dobře zahraný crossover thrash, což není vůbec marné, moc takových kapel není. Je ale pravdou, že kvalita desek má sestupnou tendenci, nebo jednoduše řečeno, „Doktoři“ s každou novou fošnou představí o něco méně zajímavých nápadů. Novinka vychází 27. října a dosud nebyla zveřejněná žádná ukázka. Myslím však, že je zcela jasné, jak tohle bude znít. Stačí si pustit předchozí nahrávky.
Mythago:
Říjnové číslo 1 je pro mě jasné – Wu-Tang Clan. Popravdě, po prvním „Enter the Wu-Tang (36 Chambers)“ jsem žádnou z dalších desek pořádně neslyšel, přesto tohle seskupení řadím ke svým největším srdcovkám. Po počátečních pochybách, jak asi budou po takové době znít a jestli snad trochu nezkomerčněli, jsem našel „People Say“, která mne hned na poprvé přesvědčila, že Wu-Tang jede pořád ve starých zaběhlých kolejích a ještě k tomu ani nezní vyčpěle, naopak – pořád se jich drží nádherný oldschoolový odér, zaobalený ale do patřičného moderního zvuku. Tak teď už jen vydržet necelé dva týdny než „Wu-Tang: The Saga Continues“ vyjde.
Dalším říjnovým lákadlem pro mě je Malokarpatan, jehož osobitě neosobitý styl bych dokázal v kvalitě textů a stále přítomné nadsázce přirovnat snad jen k Master’s Hammer působícími však daleko víc undergroundově. Alespoň tak to bylo na „Stridžie dni“ a věřím, že nadcházející „Nordkarpatenland“ si ten pozdně osmdesátkový / raně devadesátkový vymazlený blackový feeling udrží.
Throane: info o albu
Zpráva o říjnovém vydání druhého alba Throane již proběhla. Nyní k ní přibyly bližší detaily – tracklist a obal „Plus une main à mordre“ prohlížejte níže.
01. Aux tirs et aux traits 02. Et ceux en lesquels ils croyaient 03. À trop réclamer les vers 04. Et tout finira par chuter 05. Mille autres 06. Plus une main à mordre
Throane: album v říjnu
Druhé album francouzského projektu Throane, za nímž stojí Dehn Sora známý především díky své grafické práci, vydá v říjnu u Debemur Morti druhé album „Plus une main à mordre“. Krátkou upoutávku sledujte v přiloženém přehrávači.
Throane – Derrière-nous, la lumière
 |
|
Země: Francie Tracklist: Hrací doba: 31:37 Odkazy: K recenzi poskytl:
|
První pohled (H.):
Již mnohokráte se mluvilo o tom, že Francouzi patří v současné době v rámci black metalu ke světové špičce. Je to klišé tím začínat recenzi, bezesporu ano, ale když člověk poslouchá nahrávky jako „Derrière-nous, la lumière“, jen těžko se lze takovým velkohubým prohlášením ubránit. Ačkoliv se totiž jedná o debutovou desku a vůbec první nahrávku projektu Throane, buďte si jistí tím, že rozhodně jde o záležitost, jíž se vyplatí věnovat velkou dávku pozornosti. A nebuďme tak skromní, nedržme se tak při zemi – serte na Dark Funeral a podobné vyčichlé moče, protože to nejzajímavější, co black metal v letošním roce nabízí (a snad i obecně současný black metal, nejen ten letošní), najdete právě ve formacích typu Throane.
Při představování Throane ovšem nelze vynechat jednu důležitou věc. Již padlo, že „Derrière-nous, la lumière“ je vůbec první hudební prezentací projektu, a navíc tato vychází pod renomovanou značkou Debemur Morti Productions, což je label, jehož jméno na nosiči jistou úroveň zaručuje. Na otázku, jak se někdo k takové firmě dostane bez předchozího materiálu, je jednoduchá odpověď – samozřejmě sestava.
Jediným členem Throane je totiž jistý Dehn Sora. Tenhle chlapík má na kontě hned několik projektů – z těch nemetalových se jedná o Treha Sektori a Sembler Deah. Rovněž je členem nové sludge/post-metalové kapely Ovtrenoir, jíž letos v lednu vyšlo debutové EP „Eroded“, a krátce byl k vidění i v Glaciation. Hlavně má ale dost slušné jméno na poli metalové grafiky – namátkou v jeho portfoliu najdeme obaly pro Code, Otargos, Vorkreist, Ad hominem a v neposlední řadě i mocné Blut aus Nord.
Již od začátku šlo očekávat, že kvality materiálu na „Derrière-nous, la lumière“ nebudou nízké. Dehn Sora už v minulosti ukázal, že audio tvorba mu nejde o nic méně od ruky než vizuální tvorba a že jeho hudební choutky se směřují k atmosféře a hloubce. Prostřednictvím Throane toto opětovně potvrzuje. Od nahrávky rozhodně nečekejte vzývání bohů 90. či snad dokonce 80. let. Jedná se o – v tom nejlepším slova smyslu – moderní black metal. „Derrière-nous, la lumière“ se ovšem nesnaží o progresi či avantgardu, míří spíš na intenzitu prožitku. A výsledek ukazuje, že je to zcela jistě dobrá cesta.
Jednotlivé skladby se mezi sebou vlastně příliš neliší, snad až na výjimky, jakou je třeba z větší části darkambientní „Contre terre“. V tomto případě to však vůbec nevadí, jelikož síla tkví v celku a ta jednolitost tomu ohromně sluší. Celou deskou prostupuje sugestivní a nervní atmosféra; hlavně se ale hned od úvodní „Sortez vos lames, que nous perdions nos poings“ až do úplného konce daří držet posluchače v šachu a v nepolevujícím napětí. Ačkoliv formálně se nejedná o nejextrémnější záležitost, jakou jste kdy slyšeli, a místo pro agresi tu moc není, tak „Derrière-nous, la lumière“ hypnotizuje konstantním a neutuchajícím tlakem. A nakonec i díky dosti krátké stopáži (nemůžu tvrdit, že bych si nenechal líbit i víc), jež jen lehce přelezla půlhodinku hrací doby, se jedná o velmi intenzivní a koncentrovanou záležitost.
A tohle všechno jsou samozřejmě věci, jichž je nutno si cenit. Možná by se mohl najít někdo, kdo si bude stěžovat na skutečnost, že se hudba Throane místy až povážlivě blíží pomalejším kompozicím od již jmenovaných Blut aus Nord, ale upřímně – to už je vlastně hledání negativ za každou cenu. Dle mého tohle nijak nevadí a popravdě řečeno, celkově vzato nevidím žádné neduhy. Působivost a síla „Derrière-nous, la lumière“ totiž vše předčí a zbude jediné – vysoce poutavé dílo.
Stejně jako na začátku a i v dalším průběhu recenze, ani na jejím konci není nutné šetřit superlativy a skrývat nadšení, které je zde skutečně na místě. Opětovně musím zopakovat, že „Derrière-nous, la lumière“ patří k tomu nejpůsobivějšímu a nejzajímavějšímu, co šlo v letošní blackmetalové sezóně doposud slyšet. A to rozhodně není málo. Stojí to za poslech? Jednoznačně ano. Stojí to za dlouhodobé poslouchání? Jednoznačně ano. Stojí to i za koupi? Jednoznačně ano!
Druhý pohled (Skvrn):
Jakkoliv se projekt Dehna Sory skví novotou, založení Throane nelze považovat za krok výrazně překvapivý. Je pravdou, že co do hudby se tenhle Francouz pohyboval hlavně ve vodách dark ambientu, nicméně svou výtvarnou činností s black metalem již nějaký ten rok otevřeně koketoval. A nikterak v té koketérii netroškařil, nebo jsou snad obaly pro Blut aus Nord nebo Archgoat málo? Odpovím si sám: ne, málo to není. Přesto se s rolí blackmetalového přihlížitele – byť ne ledajakého – Sora nespokojil a započal příběh jménem Throane. Hezky stylově, sólo. „Derrière-nous, la lumière“ mě zaujalo okamžitě, na první poslech, a to přestože jsem okolnosti jeho vzniku neznal. Teprve až poté, co jsem zjistil, kdo za materiálem stojí, překvapení (nikoli radost poslechu) opadlo.
Debut Throane vychází přibližně ze tří základních přísad. Úplný základ odkazuje na monotónní black metal stojící na minimálním počtu riffů, jež stojí na mohutném, všeobklopujícím zvuku. K tomu se přidal silný post-metalový vliv především v otázce intenzity a údernosti, což slibuje také velkou potenciální nadstavbu při případném servírování živě. Až na proklamovanou monotónnost by tu tedy byla dnešní moderní škola francouzského post-blacku. Jenže je tu ještě jedna, nezanedbatelná ingredience – ambient, téměř mrtvé plochy, dozvuky metalu a chvíle příprav na další výjezdy.
A jak že s těmito složkami projekt pracuje? Velmi dobře, i když ne bez výhrad. Důležité je, že celé „Derrière-nous, la lumière“ zní kompaktně a od první minuty jasně přichází s tím, co se po další půlhodinu bude dít. Na absenci silných momentů si není třeba stěžovat, i přestože jsou budovány povětšinou velmi podobě a bez náznaku větších obměn. První příklad je k mání hned na počátku, v podobě „Sortez vos lames, que nous perdions nos poings“. Šťávu ale deska neztrácí, třeba „Un instant dans une torche“ je rovněž parádní zásek uprostřed nedlouhé stopáže. Ale jak jsem řekl, úplně bez výhrad to nebude. Možná by šlo ukázat na malou variabilitu, nicméně 32minutová hrací doba byla volena pravděpodobně právě jako lék na možnou únavu podobným. Občas mi spíš vadí nadužívání darkambientních ploch, tedy pasáží, kde by měl být Sora nejsilnější. Skrze tyto party se dění nikterak neposouvá, spíše jde o pauzy, kterých je pro zdůraznění intenzity možná až přespříliš.
„Derrière-nous, la lumière“ je ale jinak velmi dobrým post-black metalovým dílem plné silných momentů a atmosféry opírající se o vydařený zvuk. Throane má za sebou výborný start, tak teď jen pokračovat a vydat se třeba i cestou koncertní. Kousky z „Derrière-nous, la lumière“ naživo nemůžou zklamat.
