Archiv štítku: Siege Column

Siege Column – Darkside Legions

Siege Column - Darkside Legions

Země: USA
Žánr: death metal
Datum vydání: 15.8.2020
Label: Nuclear War Now! Productions

Tracklist:
01. Devil’s Knights of Hell
02. Echoes From the Underworld
03. Snakeskin Mask
04. In the Stolen Tomb
05. Funeral Fiend
06. Darkside Legions
07. Gloves of Fire
08. Speed of Omen Winds
09. Buried in Lava

Hrací doba: 36:35

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Nuclear War Now! Production

Nestává se často, aby kapela, která tak výrazně čerpá z dob dávno minulých, zároveň zněla tak moc svěže. Siege Column toho ale dosahují. Už podruhé a tentokrát ještě silněji. „Darkside Legions“, jejich druhé studiové album, je troufám si říci pozapomenutým klenotem uplynulého roku. Stejně jako jejich tři roky stará prvotina „Inferno Deathpassion“, ani novinka se nikde moc neukazovala. Siege Column tak nadále zůstávají schováni v prostorách chladného žaláře, kde nad svými zfanatizovanými příznivci ani nemusejí vznášet žádné soudy, jelikož se k rozčtvrcení popravčí sekerou hlásí zcela dobrovolně.

Siege Column jsou z New Jersey a posluchače zdárně porcují od roku 2016, kdy vydali první dema, a objevili se také na splitu „New Jersey Metal Attack Vol. 1“, jenž je tvořen výhradně z tamního bordelu a má i svá pokračování. V sestavě Siege Column figurují pouze dvě jména – Shawnslaught Skullkrusher a spoustou kapel protřelý Joe Aversario. Oba se objevují v uskupení Altar of Gore, což je pro první přiblížení Siege Column vhodné jméno. Zatímco Altar of Gore mně nikdy úplně svým death/blackmetalovým masakrem neuhranuli, se Siege Column se to má docela jinak. Jejich styl je podobný, ale celkový záběr daleko lákavější.

Tahle parta dvou nadšenců do osmdesátkového metalu totiž vkládá do své tvorby celkem netypické kombinace, byť se v kostce jedná o přímý, pravěký extrémní metal. „Darkside Legions“ zní jako pod zemí zakopaný death metal Bolt Thrower, který svojí bestialitou protíná black metal Blasphemy, vměšuje se do něj chaoticky přeřvaný thrash metal NME a celé je to navrch ještě poháněné agresivitou špinavého crust punku Sacrilege. Nevím jak pro vás, ale pro mě je tohle spojení snů. A co víc, ono to kurva funguje!

„Darkside Legions“ má navíc ještě parádně zatuchlou atmosféru, jak se ostatně na tuto neandrtálskou a násilnou hudbu sluší a patří. V určitých momentech tu dochází na minimalistické synťáky připomínající osmdesátkové horory, občas jde slyšet i jiné zvuky navíc, třeba otevírání kobek mezi písněmi. Tohle všechno jenom náladu nahrávky vhodně doplňuje a spolu s obalem, logem, texty a fotkami hnusně zašlou auru kolem Siege Column umocňuje. Produkce je naprosto adekvátní materiálu – prostá a neomaleně tvrdá. Baskytara drnčí nesmyslně nahlas, bubny se pod neustálou palbou otřásají a rezonují a zpěv hučí a mumlá bez jakékoliv šance na zdárné pochycení slov. „Inferno Deathpassion“ bylo možné ještě neprostupnější, ovšem zvuk na „Darkside Legions“ je ve svém zmatku vyváženější.

Skladby na „Darkside Legions“ jsou dostatečně variabilní a nepostrádají vlastní identitu. Sice se s prvními poslechy všechno slévalo do jedné obrovské koule, ale po čase si vše sedlo na svá místa. Co Siege Column mají především, jsou kurva zdařilé riffy. Pochopitelně ne nijak invenční, avšak plně zapadající do konceptu desky. Že bude materiál „Darkside Legions“ propracovanější než na předešlém „Inferno Deathpassion“, je jasné už z úvodní, pečlivě vybudované „Devil’s Nights of Hell“. Ta má těžko uvěřitelných šest a půl minuty a je nejdelším kusem alba. Siege Column mají ale dostatek fíglů na to odhoblovat i tuhle délku. Disponují typickým středním tempem, hlukovou stěnou z blastbeatů i agresivní d-beatovou prasečinou. V úvodní skladbě „Devil’s Nights of Hell“, „Snakeskin Mask“, „Funeral Fiend“ a závěrečné „Buried in Lava“ tenhle zvratek představují nejlépe. V průběhu půlročního poslouchání se mi však oblíbenost jednotlivých kusů porůznu měnila, což je jednoznačně pozitivum. Jenom to ukazuje, jak celkově vyvážený materiál se jim podařilo na „Darkside Legions“ dát dohromady.

Pokud tedy patříte mezi staromilce, kteří si rádi dopřávají primitivní, ale o to destruktivnější výplachy, pak je Siege Column zcela určitě tím pravým. „Darkside Legions“ si užívám už dlouho a nepřestává mě bavit. Ukrývá v sobě absolutní oddanost zvěrskému prametalu, jen je třeba tu vrstvu prachu šmahem odkrýt, sestoupit do útrob vězeňské kobky a nechat se pohltit rozléhajícím se křikem a řinčením okovů. Ve vší své debilitě výborná záležitost.


Redakční eintopf – srpen 2020

Vassafor – To the Death

H.:
1. Vassafor – To the Death
2. Decoherence – Unitarity
3. Precambrian – Tectonics

Metacyclosynchrotron:
1. Vassafor – To the Death
2. Siege Column – Darkside Legions
3. Goat Tyrant – Into the Greater Chasm

Cnuk:
1. Necrot – Mortal
2. Precambrian – Tectonics

Dantez:
1. Panzerfaust – Chapter II: Render Unto Eden
2. Selbst – Relatos de Angustia
3. Incantation – Sect of Vile Divinities

H.

H.:

Číslem jedna pro srpen je docela jednoznačně Vassafor. Obal novinky „To the Death“ se mi sice příliš nelíbí, ale zkušenost s předešlými deskami byla moc dobrá na to, aby mě to odradilo. Novinku u se nějakou dobu snažím valit a z hudebního hlediska se zatím tváří slibně, ale cítím, že ještě potřebuju poslouchat dál. Tak či onak, minout byste to neměli.

„Ekpyrosis“ od britského projektu Decoherence mi zpočátku připadalo jako docela nenápadná a nijak zvláštní záležitost, ale postupně si mě ta deska získala. Na druhé album „Unitarity“ už se tedy vcelku těším a čekám od něj kvalitní poslech.

Určitě nebude radno minout ani „Tectonics“, první řadovku ukrajinského projektu Precambrian, jenž hudebně navazuje na black metal à la Hate Forest.

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Vassafor do třetice všeho zlého drhnou striktní riffovačku, kde se autor v kontextu svébytného, progresivního rukopisu hlásí k modlám archaického black / death metalu. „To the Death“ není jednoduchá nahrávka k vstřebání, ale dojem pozvolna roste. Faktem zůstává, že první dvě desky Vassafor jsou skvělé a prozatím neslyším důvod, proč by ta třetí měla být výjimkou.

Siege Column z New Jersey také hrají špinavý metal, co se vývojově zasekl v 80. letech, ale na rozdíl od Vassafor jejich novinka určitě nepředstavuje tak komplexní a náročnou porci prametalového umění. Vlivy jsou rozpoznatelné a Siege Column jsou archaičtí za každou cenu, možná až na úkor hudby samotné. Každopádně těch pár poslechů „Darkside Legions“ bylo prozatím mimořádně výživných a jsem přesvědčen, že oldschool maniaci tady nemůžou šlápnout vedle.

Srovnatelnou muziku hrají i polští Goat Tyrant. „Into the Greater Chasm“ se zdá jako nejméně zajímavá nahrávka ze tří uvedených, ale o to víc může překvapit. Kapela existuje už dvacet let, od prvního dema uběhlo roků šestnáct, ale k dlouhému debutu se tvůrčí duo dokopalo až teď, což přisuzuji dlouholetému, selektivnímu střádání riffů a pečlivému skládání, kde není prostor pro vatu. Skladby na splitkách s Cultes des ghoules a Doombringer mi svého času nakopaly prdel a vypuštěná ukázka potvrzuje tezi uvedenou v předchozím souvětí. Těším se.

Cnuk

Cnuk:

Srpen mi nepřipadá kdovíjak nabouchaný, ale alespoň dvě desky vyhrabu. Tou první je pravověrné smrtící řezivo v podobě „Mortal“, nové placky od Necrot. Staroškolského death metalu není nikdy dost a Necrot patří v tomto ranku k těm lepším. Minulé „Blood Offerings“ mělo své mouchy, ale myslím, že je v silách této smečky nedostatky vyladit, takže proč ne právě s „Mortal“, když má navíc tak super námět na obalu.

Želízko v ohni vidím v kapele Precambrian. Poslech EPček mě moc nenadchl, avšak surovost ukázky „Cryogenian“ z chystané desky „Tectonics“ zní nadějně. Zároveň se mi líbí koncept, kterým se tato kapela ubírá, a jisté plus pro mě spočívá také v tom, že to zřejmě bude dostatečně vzdálené Drudkh, odkud členové Precambrian pochází. Jsem zvědav.

Vassafor

Dantez

Dantez:

V srpnu uzří světlo světa druhá část tetralogie, „Chapter II: Render Unto Eden“ od Panzerfaust. Zvuková a tematická návaznost na „War, Horrid War“ je tedy jasná a z pár prvních poslechů můžu potvrdit, že si Kanaďané drží i kvalitu a lehce dotahují muzikální svébytnost.

Zvědavý jsem i na nové Selbst, kteří se doteď motali v odzkoušených konturách orthodox-blackmetalového zvuku. Zveřejněné tracky nicméně prozrazují, že by „Relatos de Angustia“ mohla představit specifičtější ksicht, takže poslech minimálně za zvážení stojí.

„Profane Nexus“, poslední deska od Incantation, sklidila převážně vlažné recenze. Mě však bavila docela dost, a proto ohledně protočení „Sect of Vile Divinites“ moc váhat nebudu. Zvolená produkce působí sice trochu z hoven, ale věřím, že to dědci vyváží patřičně zetlelým songwritingem.


Redakční eintopf – srpen 2018

Mare – Ebony Tower
Nejočekávanější deska měsíce:
Mare – Ebony Tower


H.:
1. Mare – Ebony Tower
2. Psyclon Nine – Icon of the Adversary
3. Furze – The Presence…

Zajus:
1. Ólafur Arnalds – re:member
2. Omnium Gatherum – The Burning Cold

Onotius:
1. Manes – Slow Motion Death Sequence
2. Black Tusk – T.C.B.T.
3. Alice In Chains – Rainier Fog

Metacyclosynchrotron:
1. Mare – Ebony Tower
2. Innumerable Forms – Punishment in Flesh
3. Siege Column – Inferno Deathpassion

Cnuk:
1. Idles – Joy as an Act of Resistance
2. Alice In Chains – Rainier Fog
3. Mantar – The Modern Art of Setting Ablaze

H.

H.:

Co může být v srpnu víc než kurva Mare?! Po tolika letech čekání a odkladů konečně vyjde toužebně vyčkávaný debut a očekávání jsou tak vysoká, až není jisté, jestli je vůbec „Ebony Tower“ může naplnit. Přesto se nepochybně jedná o nejvyhlíženější srpnovou desku.

Což ovšem neznamená, že tu není jiného, na co by se dalo těšit. Hodně zvědavý jsem i na novinku Psyclon Nine. Historie a spolehlivost téhle kapely jsou podobně turbulentní jako feťácké eskapády Nero Belluma, ale hudebně to byl vždycky námrd až za roh, takže doufám, že „Icon of the Adversary“ nezklame. Žádná jiná skupina totiž dle mého nedokáže tvrdou elektroniku a metal propojit s takovou přesvědčivostí a úderností jako právě Psyclon Nine, tak snad se to potvrdí i tentokrát.

Do třetice doporučím nahrávku „The Presence…“, o níž se prozatím moc nemluví a dle všeho vyjde podobně jako minulé „Baphomet Wade“ potichu a bez větší pozornosti. Furze je nicméně kult a určitě byste měli vědět, že jeho sedmá řadovka je za dveřmi. Dle popisu to opět vypadá na syrový oldchool black metal, což mi sice nezní tak lákavě jako zfetlá psychedelie „Reaper Subconscious Guide“ a „Psych Minus Space Control“, ale i tak to bude povinnost!

Zajus

Zajus:

Seznam srpnových desek jsem procházel asi pětkrát a už to téměř vypadalo, že mezi neznámými či nezajímavými jmény bude muset rozhodnout los. Srpen je totiž ve všech ohledech suchý měsíc. Nakonec jsem však přeci jen něco našel. Islandský mladík Ólafur Arnalds nepatří mezi moje favority a velice podobný vztah mám i k deathmetalovým melodikům Omnium Gatherum. Jenže v kontextu dalších desek se i na jejich počiny vcelku těším. Arnaldse jsem naposledy slyšel na příjemném „…and They Have Escaped the Weight of Darkness“ před mnoha lety, Omnium Gatherum v podobné době na „New World Shadows“. Možná se ukáže, že srpen bude měsícem, který mi připomene jména, která jsem už téměř zapomněl.

Onotius

Onotius:

Srpen se nese v duchu zvolnění – a to poměrně značném. Trojici desek dohromady sice dám, nicméně to je řekl bych skoro maximum, co z nabídky lze vykutat. A možná jen mi holt něco trestuhodně uniká, kdo ví. Na první příčku pokládám Manes. Ač s novější tvorbou jsem seznámen jen velmi zběžně, stále nesu v paměti, jak jsem svého času hojně ulítával na výpravně zadumaném „Vilosophe“. A tak si říkám, že vydání nové desky mi tak může pomoci proniknout i k těm nahrávkám, které se mi od Manes v přehrávači z nějakého důvodu déle neudržely.

Ten druhý stupínek přenechám říznému sludge metalu v podání Black Tusk, jejichž živočišně primitivní riffáž jistě zabaví. Třetí příčkou pak ověnčím grungové klasiky z Alice in Chains, od nichž očekávám špetku toho správného dospělého a upřímného grungového maintstreamu.

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Kdybych měl dát dohromady seznam nejlepších koncertů, které jsem zažil, tak první dvě pozice bez váhání obsadím norskými Mare. Jen těžko popsat, co se během dvou magických večerů v Praze (2012) a Krakově (2014) vlastně dělo, je ovšem jasné, že patřím mezi početné zástupy těch, kteří díky vystoupením a povedeným ípkům na dlouhou desku Mare netrpělivě čekají. Po neustálých průtazích, odkladech a já nevím čem ještě vyjde „Ebony Tower“ již s definitivní platností 23. srpna. Tohle si skutečně nelze nechat ujít, i když dosavad vypuštěné ukázky ve mně vzbudily i jisté pochybnosti.

Mare

Podobně se těším i na dlouhohrající debut zámořských death metalistů Innumerable Forms, jelikož jejich první EP „Dark Worship“ (2010) je prostě dokonalá porce těžkotonážního, temného death metalu staré tradice. Maličko se obávám upsání Profound Lore a rozšíření kapelní sestavy, každopádně cítím, že možnost zklamání je v případě „Punishment in Flesh“ nižší než u „Ebony Tower“.

Očekávání je prostě svině, co dovede prožitek divně zabarvit, takže bude záhodno srpnové zkoumání výše uvedených desek proložit debutem kapely, kterou jsem před pár týdny ještě neznal. „Inferno Deathpassion“ newjerseyských Siege Column už někde streamovalo, já si pár skladeb naslepo pustil a mix té nejstarší Sepultury, Sarcófago a Bathory zahraný se zvěrskou intenzitou Proclamation mě opravdu mile překvapil. Takže jakmile album na začátku srpna regulérně vyjde, jdu do něj.

Cnuk

Cnuk:

Srpen nabízí poměrně slušný materiál. Má zvědavost se upíná na těžkou váhu grunge – Alice in Chains. Jejich novinka „Rainier Fog“ bude již třetí řadovkou s DuVallem v sestavě, čímž se vyrovnává éře Staleyho. Patřím k těm, jimž noví Alice in Chains šmakují, a to i včetně poslední desky „The Devil Put Dinosaurs Here“, která nebyla úplně dobře přijata. Venku už jsou dva singly, dle nichž soudím, že i „Rainier Fog“ mi bude po chuti.

Alice in Chains

Ve stejný den, tedy 24. srpna, vychází také třetí album německých Mantar nazvané „The Modern Art of Setting Ablaze“. Vzhledem k povaze předchozích dvou počinů, tak nějak počítám s tím, že nové album bude sázka na jistotu. Styl Mantar mi sedí, není moc k čemu ho přirovnat, a přitom je tak jednoduchý. Rovněž jako v předchozím případě, i tady jsou již k poslechu dvě pecky, dokonce opatřené i klipy, no a vypadá to opět dobře.

Jako poslední zmiňuji těšení z těch největších, nejen za srpen, ale za celý rok 2018. Poslední den v měsíci spatří světlo světa novinka punkerů Idles, „Joy as an Act of Resistance“. Jejich loňská prvotina „Brutalism“ mě semlela jako v hardcoru dlouho nic, takže očekávání od nového alba jsou hodně vysoká. Aby se to nepletlo, i tady už jsou k dispozici dva klipy ke zhlédnutí a poslechu a i tady jsem spokojen. Především pak první píseň „Collosus“ předznamenává povedenou záležitost.


Siege Column: debut

Siege Column hoblují staroškolský metal, kde jde pouze o rychlost a zběsilost. Debutové CD „Inferno Deathpassion“ v červnu vydají Nuclear War Now! Productions, vinyl vyjde o měsíc později. Dvě ukázky naleznete zde: