Netrvalo to dlouho a fanoušci Runespell mohou vyhlížet novou desku „Verses in Regicide“, která vyjde 10. září prostřednictvím Iron Bonehead na CD a vinylu.
Archiv štítku: Runespell
Runespell / Forest Mysticism – Wandering Forlorn
 |
|
Země: Austrálie Tracklist: II. Forest Mysticism Hrací doba: 37:09 (20:23 / 16:46) Odkazy Runespell: Odkazy Forest Mysticism: K recenzi poskytl:
|
Australský projekt Runespell se za období jednoho demosnímku a tří dlouhohrajících desek zařadil k mým oblíbencům. Netvrdím, že jde o srdcovku, ale ten výpravný syrový black metal na mě prostě funguje a baví mě. Mimo jiné jej vnímám jako kvalitní alternativu třeba za takové Graveland, jejichž poslední tvorba mi přijde docela jalová.
Pořád bych však řekl, že asi nejde o kapelu, od níž bych musel slyšet a vlastnit úplně všechno. Což je trochu paradoxní, protože doposud poslušně poslouchám každou novou nahrávku a všechny jsem si také koupil. Stejný osud pravděpodobně nemine ani nové splitko „Wandering Forlorn“, na němž se s Runespell setkává taktéž australský projekt Forest Mysticism, s jehož tvorbou jsem se dosud neseznámil. Ale nakonec – i k objevování nových jmen mohou split alba posloužit.
Strana Runespell vesměs splňuje očekávání, jaká jsem vůči ní měl. Desetiminutový otvírák „Wolf Woods“ je skvělý a jasně ukazuje, proč jsem si tuhle kapelu oblíbil. Jedná se o syrový melodický black metal s výtečnou atmosférou a skvělými melodiemi. Pár cca desetiminutových věcí už Nightwolf v rámci Runespell udělal a i tahle se může směle zařadit k těm povedeným. Delší stopáže podobně laděnému black metalu jednoduše sluší a „Wolf Woods“ to potvrzuje. Za mě hodně velký cajk.
„Fated in Blood“ se mi zdá ještě o kousek melodičtější, ale na kvalitě jí to nic neubírá. Opět se jedná o poutavou kompozici s velkým citem pro silně stavěnou atmosféru. Budu chápat, pokud někdo bude remcat, že Runespell hraje vesměs furt to samé a jednotlivé nahrávky se mezi sebou odlišují jen v detailech, ale tohle je jeden z těch případů, kdy mi držení jednotného ksichtu dává smysl. Kdo má navíc kvalitně naposloucháno, ten ví, že jemný posun v atmosféře mezi deskami vždy bývá. O písních z „Wandering Forlorn“ bych řekl, že se asi nejvíc blíží náladě „Voice of Opprobrium“.
Podobnost s „Voice of Opprobrium“ lze spatřovat i v tom, že delší blackmetalové stopy jsou odděleny akustickou instrumentální mezihrou. „Streams of Sorrow“ mě nicméně nijak zvlášť nezaujala a pokusy o totéž na „Voice of Opprobrium“ se mi pozdávaly o dost víc. Přežít se to ale dá a skutečný fail to určitě není.
Strana Forest Mysticism mě už moc nesebrala. Jde o vedlejší projekt D. z Woods of Desolation, od nichž jsem kdysi poslouchal desku „As the Stars“, a ta mi přišla strašlivě špatná. Produkce Forest Mysticism je určitě poslouchatelnější a svým pojetím vlastně nemá zas tak daleko k Runespell, takže spojení těchto formací na jeden nosič své opodstatnění určitě má.
Na rozdíl od Runespell mi ale tohle pojetí black metalu u Forest Mysticism moc nesedí, zdá se mi méně charismatické a poutavé. Třeba jedna melodická pasáž v polovině „Summon“ mi přijde docela dobrá, ale obecně vzato tomu prostě něco chybí. Svůj podíl má na tom asi i zvuk. Tam, kde se Runespell podařilo najít balanc mezi syrovostí a prostorem pro melodiku, Forest Mysticism zní příliš přidušeně a hrubě, aby mohla vyniknout nějaká epičtější nálada. Dramaturgicky je i druhá strana splitu vystavěna totožně – black metal, jemnější instrumentální intermezzo, opět black metal.
Neříkám, že je strana Forest Mysticism je sračka. Hlavně závěrečný song „Ancient Tides of War“ dojem výrazně zlepšuje. Přesto Forest Mysticism jednoznačně stojí ve stínu strany Runespell. Jestli si kvůli něčemu „Wandering Forlorn“ pouštět nebo rovnou kupovat, je to právě Nightwolfův příspěvek.
Runespell / Forest Mysticism: split
U Iron Bonehead v květnu vyjde splitko dvou australských blackmetalových kapel Runespell a Forest Mysticism pojmenované „Wandering Forlorn“. Obě poskytly po třech skladbách a ukázku máte níže.
Runespell – Voice of Opprobrium
 |
|
Země: Austrálie Tracklist: Hrací doba: 37:02 Odkazy: K recenzi poskytl:
|
Australský projekt Runespell zde pravidelně recenzuji již od prvního demosnímku „Aeons of Ancient Blood“, který vyšel v roce 2017, a zatím ani jednou jsem se nespálil. Nejen v případě dema, ale i u následujících desek „Unhallowed Blood Oath“ (2017) a „Order of Vengeance“ (2018) jsem musel chválit. Netvrdím, že byste od Runespell měli očekávat něco vytříbeně originálního, ale i přesto mi muzika téhle kapely mocně sedla a prozatím každou nahrávku jsem sežral i s navijákem.
Že Nightwolf, tedy jediný člen Runespell (a dále Blood Stronghold nebo ex-Eternum), i letos dodrží nastavenou kadenci jedné řadovky ročně, jsem tak trochu čekal, tudíž oznámení vydání třetí desky „Voice of Opprobrium“ mě překvapením na prdel neposadilo. Musím ale říct, že i tak jsem se dost těšil, což je s ohledem na výše popisované doufám pochopitelné. A ani tentokrát nejsem zklamán. Všechny tři předešlé nahrávky jsem si pořídil do sbírky na vinylu (plus demo i na kazetě) a už teď vím, že ani „Voice of Opprobrium“ tenhle osud nemine a kolekci si doplním moc rád.
Nevím, jestli má vůbec smysl nějak zevrubně popisovat, o čem muzika Runespell je, když už jsme to tu rozebírali několikrát a když bych vás mohl pohodlně odkázat na starší články. Pro pořádek ale zmíním, že základní ingredience se nemění ani tentokrát. Runespell byste si měli pustit v případě, že máte náladu na výpravný melodický black metal ve středním tempu, se zastřeným zvukem a silnou atmosférou. Nějak takhle by se v obecnosti dala shrnout nejen aktuální deska, ale i všechny předcházející počiny.
Osobně se mi nicméně líbí, že i v rámci takového relativně omezeného konceptu má každé album Runespell svůj vlastní výraz v rámci diskografii, a o „Voice of Opprobrium“ to platí taktéž. Novinka v sobě spojuje čitelnost a melodiku „Unhallowed Blood Oath“ i výpravnost „Order of Vengeance“, ale tvrdit, že se jedná pouze o srážku obou starších dlouhohrajících počinů, by bylo vůči „Voice of Opprobrium“ poněkud příkré.
Oproti svým předchůdcům se novinka odlišuje přinejmenším ve své dramaturgii, protože blackmetalové skladby tu tentokrát jsou jen tři. Všechny jsou nicméně výborné. Třeba Graveland není asociace, která by mě ve spojitosti s Runespell napadala poprvé, ale v titulní „Voice of Opprobrium“ je ta podobnost místy cítit opravdu hodně. Akorát s tím rozdílem, že Nightwolf zde hravě a o několik koňských délek překonává vše, co Rob Darken v posledních letech vypotil, a i k Darkenovým stěžejním dílům to svou kvalitou nemá vůbec daleko, dokážete-li si odmyslet faktor nostalgie a klasiky. Ale nejde o jediný blackmetalový song, co na albu stojí za slyšení. Třeba jedna melodická pasáž v prostředku „All Thrones Perish II“ je i přes svou jednoduchost prostě excelentní.
Mezi tímhle vesměs očekávaným výrazem Runespell jsou nastrkány nemetalové písně, ale vzhledem k jejich počtu (tři ze šesti) i časovému rozpětí (zabírají 16 minut z 37, což není tak málo) by bylo trochu hloupé je nazývat mezihrami. Jednoduše jde o plnohodnotnou součást alba, a to i kvalitou – naštěstí. Na první poslech mě trochu překvapilo, kolik prostoru dostaly, ale nakonec mi smysl dávají, protože k atmosféře Runespell sednou, a hlavně mě také baví. Především prostřední „Wraithwoods“ se hodně povedla. Nehledě na fakt, že „Firmament in Blood“, „Wraithwoods“ i „Wings of Fate“ dále prohlubují jakýsi medieval feeling, který byl v tvorbě Runespell přítomen prakticky od začátku.
Říkal jsem si, že napočtvrté už mě to nemůže zas tak moc sebrat, a přece se to Nightwolfovi opět povedlo. Osobně jsem nadšený a nebudu přehánět, když řeknu, že za poslední dobu jde o moji nejposlouchanější desku. A jak tak o tom přemýšlím, možná bych si i dovolil tvrdit, že se jedná o doposud nejlepší nahrávku Runespell (a teď doufám, že nejde o dočasné nadšení a že tohle tvrzení nebudu příští rok u recenze dalšího alba rozporovat, haha).
Redakční eintopf – září 2019
 |
|
H.: Metacyclosynchrotron: Cnuk: Dantez:
|
H.:
Jako jedničku pro září volím samozřejmě Black Cilice. Raw black metal v posledních letech začal v Portugalsku bujet ve velké míře a právě Black Cilice patří k čelním představitelům téhle vlny. Když dodám, že syrová primitivnost je poslední roky mou nejoblíbenější odnoží black metalu, asi začne být jasné, proč nemá „Transfixion of Spirits“ tenhle měsíc moc konkurence co do očekávání.
Slovo musím ztratit i pro Runespell. Tenhle australský projekt sype jedno album ročně, ale prozatím si svou kvalitu drží. Novinku „Voice of Opprobrium“ mám v uších už nějakou dobu a baví mě to fest.
Šanci dám nepochybně i polským Narrenwind, jejichž loňská prvotina „Mojej bolesnej śnię dobrą śmierć“ se dost povedla. A to jsem si ji původně ani nehodlal pustit, haha. Pokračování „Ja, Dago“ to každopádně bude mít těžší, protože tentokrát už očekávání nebudou nízko.
Metacyclosynchrotron:
V surové fúzi black metalu s punkem si dvakrát nerochním, respektive si jednou za čas vystačím s kapelami jako Bone Awl nebo Brånd. Každopádně stejnojmenné demo Arnaut Pavle mě neminulo, neboť právem sklízelo nadšené reakce. Dvě ukázky z chystané dlouhé desky mi nakopaly prdel, protože kapela ví, zač je toho kurva RIFF, demo jsem zpětně docenil mnohem víc než kdysi, takže tuším, že tohle bych mohl protočit důkladně.
Ve stejný čas a rovněž v režii Mystískaos by mělo vyjít i druhé album Serpent Column, kteří naopak k žánru přistupují mnohem sofistikovaněji a komplexněji, než výše uvedeni. Black metal ve stylu Deathspell Omega nebo – dosaď libovolný islandský BM –, řekl by „znalec“. Jenže tady to bude, myslím, trochu složitější, takže „automatická“ přirovnání tohoto typu „Mirror in Darkness“ obsáhnou jen velice povrchně. Teda aspoň v to doufám.
A jelikož jsem se v posledních týdnech často a z různých směrů vracel k Lovecraftově mytologii, musím zkusit i nový full-length dánských Apparatus. EP trilogii „Cthulhu“ jsem moc poslechů nevěnoval, debut taky víceméně upadl v zapomnění, ale furt mám kapelu zafixovanou jako slibnou. Podle vypuštěné ukázky a tracklistu se Apparatus nevybodli na pokřivené audio-evokace příšerností z divných sfér, ale zdá se, že to konečně dělají více po svém, bez okatého kopírování úspěšnějších jmen.
Cnuk:
Když vydal Iggy Pop před třemi lety nahrávku „Post Pop Depression“, ukázalo se, že rockovou hudbu hrát nezapomněl. Tomuto sakra zdařilému návratu významně napomohlo také zapojení Joshe Hommeho, jehož skladatelský um se s projevem Iggyho setkal na výbornou. Ukázky z novinky „Free“ však naznačují, že se Iggy ryzímu rockovému teritoriu opět vzdálí a odpluje kamsi do neznáma. Jde snad o jeho labutí píseň? Uvidíme.
Podobně nejasnou záležitostí je také kolaborace Mikea Pattona a skladatele Jean-Claudea Vanniera, o němž jsem popravdě dosud neměl potuchy. Pattona jsem si už dávno oblíbil do takové míry, že s chutí poslouchám vše, na co sáhne, přestože se často jedná o žánry, kterým jinak nevěnuji větší pozornost. V případě „Corpse Flower“ to vypadá na klidnější záležitost, přičemž by se uveřejněné singly neztratily ani na nahrávkách Mr. Bungle. Jsem zvědav, co zbytek desky.
Dantez:
Každá nová deska Chelsea Wolfe se oprávněně vyhlíží se zvědavostí a vysokými očekáváními. Já nejsem výjimkou. A to i přestože přístup, který Chelsea na „Birth of Violence“ k hudbě volí, půjde víceméně proti tomu, co bych chtěl slyšet. Zdá se totiž, že poprvé od „Abyss“ se deska ponese zejména ve folkovém duchu. Ty sludge/doomové prvky mi budou chybět, ale i tak věřím, že ze skladatelského hlediska bude novinka fajn.
Black Cilice by naopak měli volit vyšlapanou cestu. Pokud jde o tvorbu black metalu, který je z hlediska zvukové hmatatelnosti na absolutní hraně, portugalský one-man projekt je jedním z mála, který za to tápání v hudebním chaosu určitě stojí. Věřím, že i nová „Transfixion of Spirits“ nabídne solidní porci atmosférického bordelu.
Kdo by odolal fúzi Autopsy a Hellhammer, kterou už několik let poctivě drhnou Coffins? Když je řeč o hudbě samotné, není Japoncům moc co vytýkat. Co mě však často sere, je volená produkce. Jednou to zní ploše, podruhé zase až moc plechově. Zvukově mi vlastně zatím vyhovuje jen deska „Buried Death“. Ochutnávky z „Beyond the Circular Demise“ každopádně zní tak, že by samotnému materiálu čest udělat mohli, a proto se na novinku těším.
A jestli se zde najde někdo, kdo by si jel na experimentálním, avantgardním a všeobecně ujebaném rapu, přihodím zmínku o nadcházejícím albu JPEGMAFIA. Rapper Peggy sice konkrétní datum neoznámil, ale čím dál více se na sociálních médiích ohání různými teasery, a proto je možné, že desku v nejbližší době nečekaně vypustí.
Runespell: novinka v září
Třetí deska Runespell ponese název „Voice of Opprobrium“ a vyjde 6. září na CD a LP u Iron Bonehead Productions. Titulní ukázku poslouchejte v přiloženém přehrávači.
Runespell – Order of Vengeance
 |
|
Země: Austrálie Tracklist: Hrací doba: 46:52 Odkazy: –
|
Jméno Runespell by pravidelným čtenářům už nemělo být neznámé. Tento australský projekt, za nímž stojí Nightwolf (Blood Stronghold, Eternum), jsme zde v loňském roce recenzovali hned dvakrát. Nejprve jsme si vzali na paškál jarní demosnímek „Aeons of Ancient Blood“ a poté i zářijovou debutovou desku „Unhallowed Blood Oath“.
V obou případech šlo o velmi povedené nahrávky, které byly věrné blackmetalovým tradicím, ale i navzdory nepříliš vysoké porci invence se jim dařilo tvořit silnou atmosféru a důstojně pracovat se žánrovými standardy. Za mě tedy ve finále mocně v cajku, opravdu mě to bavilo a při poslechu mě ovanul duch black metalu devadesátých. Což je v takhle pojatém žánru dost příjemný výsledek a rozhodně ne pravidlo.
Nightwolf evidentně na nic moc nečeká a kuje železo, dokud je žhavé. Runespell se dočkalo poměrně vřelého přijetí. Přijde mi, že se tenhle projekt setkal s o poznání větším ohlasem než třeba Blood Stronghold. Snad to bude i díky tomu, že za vydáním všech počinů Runespell stojí Iron Bonehead Productions, jejichž přítomnost prakticky vždy upoutá nějakou pozornost. Každopádně, výsledkem je, že neuběhl ani rok od vydání „Unhallowed Blood Oath“ a už dorazila druhá řadovka s názvem „Order of Vengeance“.
Základní ingredience Runespell jsou již pevně dané a „Order of Vengeance“ se jich samozřejmě v základu drží. Opětovně se tedy můžete těšit na zašpiněný syrovější (i když o poznání méně než minule, zvuk novinky mi přijde trochu sytější) black metal ve středních tempech, jemuž navíc nechybí povedená výpravná atmosféra. Nightwolf se nebojí ani melodií. Snad je ale jasné, že se v tomhle případě nebavíme o nějaké podbízivé vlezlé kokotině, nýbrž o kytarových vyhrávkách hodných seriózně pojatého black metalu.
Na druhé straně je ale nutno jedním dechem dodat, že mezi „Unhallowed Blood Oath“ a „Order of Vengeance“ došlo stejně jako mezi „Aeons of Ancient Blood“ a „Unhallowed Blood Oath“ k jistému pocitovému posunu, díky němuž jednotlivé nahrávky neznějí všechny na jedno brdo. Základní kontinuita v soundu i provedení je samozřejmě evidentní, ale vlastní nálada desky se o znatelný kus pohnula. Řekl bych, že „Order of Vengeance“ je o dost výpravnější než oba jeho předchůdci. Kdyby význam tohoto pojmu nebyl dávno zprzněn hromadami kýčovitých sraček z melodicko-„metalových“ odnoží, dovolil bych si dokonce použít výraz – epický.
Jako jeden příklad za všechny mohu uvést třeba začátek páté skladby „Wolf.Axis“, které se po klidném rozjezdu překlene ve výborný riff, k němuž se za nějakou chvíli přidá neméně skvělá kytarová melodie. Takových povedených momentů se však na „Order of Vengeance“ najde mnohem více, což je jedině dobře. Stejně jako na obou minulých počinech mohu pochválit vytříbený songwriting, jenž dokáže i se základními stavebními kameny žánru pracovat srozumitelně i rozumně zároveň, a stejně jako u „Unhallowed Blood Oath“ mohu i nyní zmínit, že opět ubylo motivů, které by byly nějak povědomé a zaváněly opisováním. Zatímco na „Aeons of Ancient Blood“ jsem jich slyšel poměrně dost, na „Order of Vengeance“ nenacházím skoro žádné riffy a melodie, při nichž bych si okamžitě vzpomněl na jinou kapelu. Mluvit o osobitosti by pořád bylo přehnané, protože na to se Runespell přece jenom až moc drží tradic, ale i tak se jedná o pozitivní progres.
Celkově vzato jsem s „Order of Vengeance“ určitě spokojen. Náladový posun mi nijak nevadí. I když se mi novinka nedostala pod kůži tak rychle jako debut, nakonec jsem si k ní cestu našel. Pro někoho dalšího ale může být právě tenhle přístup naopak příjemnější a stravitelnější. Každopádně to jediné, co trochu kazí zážitek, je skutečnost, že obal vytvořil jistý Timon Kokott, což mě fest rozesmálo. Ale sami jistě uznáte, že jestli je tohle to nejhorší, pak před sebou máme povedenou fošnu.
Redakční eintopf – červenec 2018
 |
| Nejočekávanější deska měsíce: Daron Malakian and Scars on Broadway – Dictator |
|
H.: Zajus: Onotius: Metacyclosynchrotron: Cnuk:
|
H.:
Nezvykle silný červenec! Letní prázdniny většinou bývají obdobím slabší vydavatelské činnosti a zajímavých nahrávek vychází spíš méně než více, ale letošní červenec představuje výjimku, poněvadž nabízí hned několik vysoce zajímavých počinů…
Velké naděje vkládám do druhé fošny australského projektu Runespell. Nightwolfova tvorba mě baví, ať už v rámci Blood Stronghold, tak i právě v Runespell. Demo „Aeons of Ancient Blood“ i první deska „Unhallowed Blood Oath“ se mi hodně líbily, takže mám rozhodně důvod se těšit i na „Order of Vengeance“. Snad půjde o další kvalitu, kterou s radostí přihodím do vinylové sbírky.
Minout nehodlám ani novinku řadovku Daron Malakian and Scars on Broadway. Bezejmenný debut mám hodně rád, takže „Dictator“ bude naprostá povinnost. Obzvlášť když ukázky znějí fest libově a nová muzika System of a Down je stále v nedohlednu.
Do třetice to pak hodím Decline of the I – odsun takové kapely „až“ na třetí pozici snad svědčí o tom, jak vysoká je tentokrát konkurence. Tohle seřazení nicméně berte jen orientačně, hlavní je se do tříčlenného výběru vůbec protáhnout, což si formace formátu Decline of the I zaslouží. Obě předchozí alba „Inhibition“ a „Rebellion“ byla jedním slovem skvělá, takže jakékoliv snížení laťky u novinky „Escape“ by znamenalo jednoznačné zklamání. Věřím však, že k černému scénáři nedojde.
Zajus:
Potřebujeme diktátora, a pokud možno šíleného. Přestože zájemců o tuto pozici je stále více než dost, rád bych se přimluvil za Darona Malakiana, který svůj volební program vydá v červenci. Se staronovou kapelou přichází Malakian s novým materiálem po dlouhých deseti letech, a neboť legenda System of a Down ještě ani jednou nezklamala, nezklame jistě ani tentokrát. Mít diktátora není ostatně na škodu, stejně jsme všichni automati. To je, pokud to správně chápu, sdělení, se kterým letos již podruhé přicházejí Between the Buried and Me. Jejich „Automata I“ byla příjemným překvapením, ačkoli o návratu do formy mluvit nemůžeme, neboť z ní Američané nikdy nevypadli. „Dvojka” snad vysokou úroveň udrží. Stát se automaty bylo nakonec velice dobré rozhodnutí, lidská láska je stejně zkorumpovaná, jak jistě zaznamenají Deafheaven v „Ordinary Corrupt Human Love“. Ačkoli byla „New Bermuda“ spíše slabším pokračovatelem skvělého „Sunbather“, nemám důvod nad mladíky lámat hůl. Všehovšudy bude tedy červenec nečekaně silným měsícem, alespoň hudebně. Pokud na nás sousední diktátor nepošle své nezkorumpovatelné automaty.
Onotius:
V červenci se má zvědavost upne zejména k chystané desce Obscury. Ačkoliv dvojice vypuštěných skladeb na mne zatím působí trochu rozpačitě, přesto tak nějak věřím, že jako celek to do sebe všechno zapadne. Tak tomu bylo koneckonců u poslední „Ákroasis“. Z prvních songů jsem nebyl na větvi – a jak nakonec v mých očích ta fošna vyrostla.
Dále jsem zvědav i na novou nahrávku Deafheaven, byť zde se očekávání mísí s obavami už poměrně značně. První song totiž působil hodně sterilně a bez nápadu a byl bych dost nerad, kdyby kapela nakonec skončila u nudného až nesnesitelného optimistického pidlikání, k jakému se podařilo sklouznout například jimi zprvu inspirovanými Ghost Bath. Nicméně stále ještě doufám, že mne kapela příjemně překvapí a nabídne materiál srovnatelný s velmi solidními předchůdci.
Na druhou stranu jednoznačně nadějnou první vlaštovku ze svého chystaného alba vypustili Immortal. Sice tomu samozřejmě chyběla špetka doteku takové té epičnosti, jakou umí jenom Abbath, nicméně celkově měl song značné koule, a pokud by se ve stejné tradici vedla i celá deska „Northern Chaos Gods“, jež má vyjít šestého, vůbec bych se nezlobil.
Metacyclosynchrotron:
Již po vydání „Abyssal Gods“ jsem tušil, že by se Imperial Triumphant mohli vyšvihnout na úplnou špici progresivního extrémního metalu. Poslední EP „Inceste“ se mi podařilo nějak zazdít, ale „Vile Luxury“ svůj čas a pozornost věnuji zcela určitě. Dokonce se při psaní těchto řádků začínám na pořádný poslech těšit.
Co už poslouchám s vervou, je debut tureckých Burial Invocation, takže pokud budu zase za hovado, co smolí recku čtvrt roku, tak tady máte předběžné doporučení: Tradiční death metal s parádní sólovou kytarou, slušnou atmosférou a gulama jak cyp. Nemohu se ale zbavit pocitu, že první vypuštěný promo song „Phantasmagoric Transcendence“ je nejlepším kouskem na desce. Ne, že by zbytek výrazně zaostával, ale nevím, zda to není tak trochu „bouda“ na posluchače, ale ono beztak bude celé album za pár dní někde streamovat, tak co.
V neposlední řadě se s vámi podělím o tušení, že by WTC mohli „nečekaně“ vydat nebo alespoň oznámit debutový full-length Adaestuo, ale to je možná jen mé zbožné přání než správný „odhad“. Co ovšem vyjde v červenci určitě, je nové EP Dispirit, což je také kapela, která by si zasloužila mnohonásobně větší pozornost pro svůj unikátní přístup k žánru. EP „Enantiodromian Birth“ nabídne „jen“ dvě nové skladby, ale ty dohromady zaberou 43 minuty. Nepochybuji, že se bude jako obvykle jednat o prvotřídní black/doomový ZMAR. Neznáte? Napravte.
Cnuk:
V červenci si rozhodně nenechám ujít prvotinu švédských grinderů Axis of Despair pojmenovanou „Contempt for Man“. Přestože se jedná o debutové album, členové nejsou žádnými novici. Stačí uvést jejich minulá či současná působiště jako Coldworker, Infanticide, Volturyon nebo Nasum. Navnadit se můžete pomocí tří skladeb uveřejněných na Bandcampu nebo poslechem sedmipalců „Time and Again“ (2015) a „Mankind Crawls“ (2016).
Další deskou bude dvoupísňový „Terminal“ od Bongripper. Těmto vyznavačům satana a sludge jsem nikdy úplně nepropadl, takže znám pouze jejich klasické „Satan Worshipping Doom“. Od novinky tak v podstatě nic neočekávám, takže mě může jenom příjemně překvapit.
Runespell: druhá deska na cestě
6. července vyjde druhá dlouhohrající deska australského projektu Runespell s názvem „Order of Vengeance“. Song „Destiny Over Discord“ najdete níže. CD a LP bude k mání u Iron Bonehhead Productions. Společně s novinkou by se také měla objevit vinylová edice vyprodaného kazetového dema „Aeons of Ancient Blood“.
Runespell – Unhallowed Blood Oath
 |
|
Země: Austrálie Tracklist: Hrací doba: 37:51 Odkazy: –
|
Možná si vzpomenete, že před několika měsíci zde proběhla minirecenze na demosnímek „Aeons of Ancient Blood“ od australského projektu Runespell. Nešlo sice o nijak originální záležitost, což mi ovšem v tomto případě nijak nevadilo. Originalita je sice krásná věc a měli bychom si ji cenit, ale již nastokrát jsme se přesvědčili, že to jde i bez ní. A muzika Runespell patří přesně k takovým. I navzdory tomu, že „Aeons of Ancient Blood“ v jádru nebylo ničím jiným než holdem severskému black metalu z 90. let, mi tahle nahrávka utkvěla v hlavě a zpětně ji považuji za jedno z nejlepších dem, která se mi v průběhu (téměř) uplynulého roku dostala do ruky.
Vzhledem k takovému zaujetí jsem s nadšením přijal informaci, že rok 2017 se stane i svědkem vydání prvního dlouhohrající nosiče. Popravdě řečeno, na „Unhallowed Blood Oath“ jsem se možná těšil víc, než by si první album podobně neinvenční kapely zasloužilo, ale nemohl jsem si pomoct – Nightwolf se mi s tímhle jednočlenným projektem trefil nejen do vkusu, ale i do nálady, což ve vnímání té které desky může znamenat hodně. Naštěstí se mi ale natěšenost (již mohu demonstrovat sdělením, že jsem počinu věřil natolik, že jsem si koupil gramofonovou desku, aniž bych z toho předtím slyšel jedinou notu) v tomhle případě vyplatila, protože „Unhallowed Blood Oath“ je přesně takové, jaké jsem jej chtěl mít.
Což znamená, že zní podobně jako „Aeons of Ancient Blood“, což znamená, že jsem vlastně hned v prvním odstavci vykecal, o čem „Unhallowed Blood Oath“ reálně je. Mohlo by se tím pádem zdát, že je vše vyřešeno a zbytek recenze už bude jen přetahovaná o počet znaků, abych si tenhle kvazi-literární výmrdek mohl dovolit nazývat recenzí. Možná ano, ale myslím, že je tu ještě několik málo skutečností, o nichž bychom pár slov ztratit mohli, ačkoliv vím, že přinejmenším do určité míry budu opakovat, co jsem psal již v minirecenzi na „Aeons of Ancient Blood“. Ale jen do určité míry, ne úplně.
V určitých věcech totiž na „Unhallowed Blood Oath“ posun cítím. Samozřejmě, že i deska vzývá severskou blackmetalovou školu z půle 90. let, o tom vlastně Runespell je. Tím pádem se může zdát, že jde vlastně o zbytečnou záležitost, protože je zde servírováno něco, co jsme již mnohokrát slyšeli jinde. Zbrklé soudy se ovšem nevyplácejí. Nightwolf totiž dávno provařené postupy hraje nanejvýš přesvědčivě a zábavně. I když se pustí do songů, které mají více jak devět („Oblivion Winds“) nebo sedm („Bloodlust & Vengeance“) minut, zvládne nenudit. V neposlední řadě má australský muzikant ohromný cit pro skvělé kytarové vyhrávky, které ve všech případech patří k ozdobám svých skladeb. Oba právě jmenované kusy mohou být postačujícím příkladem.
Taková je základní situace. Onen posun oproti demosnímku cítím v tom, že zatímco na „Aeons of Ancient Blood“ byly mnohé pasáže skutečně až podezřelé povědomé a občas jsem měl pocit tenhle nebo tamten riff by se klidně mohl objevit na albu X od kapely Y, v případě „Unhallowed Blood Oath“ již takhle očividné citace jiných neslyším. Spíše se jedná o typické obecné žánrové postupy, s nimiž Nightwolf zachází citlivě a skladatelsky suverénně.
Rád bych se zmínil i o zvuku. Ten se mi na demu hodně líbil a doufal jsem, že se deska nevydá k čistější produkci a čitelnějšímu zvuku. To se naštěstí nestalo, takže „Unhallowed Blood Oath“ zní z hlediska špíny podobně dobře jako „Aeons of Ancient Blood“. V jednom ohledu však ke změně došlo, ale to bych považoval spíš za změnu k lepšímu – řadovka vykazuje o několik decibelů vyšší dynamický rozsah.
„Unhallowed Blood Oath“ je přesně ten druh alba, u něhož vidíte formální nedostatky (v tomto případě jednoznačně očividná inspirace jinde), a dokonce bez problémů i pochopíte, jestli se to někomu nebude líbit. Vy si ovšem poslech i přesto užijete a strašně se vám to líbí. Přesně takhle to mám s Runespell já, protože tohle se mi sakra trefilo do noty. Pokud hledáte nějaký black metal v zašlém stylu, s kvalitní melodickou stránkou, parádními riffy i povedenou atmosférou, tohle vám mohu jen doporučit. Navzdory všem papírovým neduhům má totiž Runespell něco, co se v black metalu vyváží zlatem – feeling.