Země: Austrálie Žánr: black metal Datum vydání: 6.7.2018 Label: Iron Bonehead Productions Tracklist: 01. Retribution in Iron 02. Destiny over Discord 03. Claws of Fate 04. Night’s Gate 05. Wolf.Axis 06. Blood Martyr 07. Pray for Redemption – Redemption for Prey Hrací doba: 46:52 Odkazy: –

Jméno Runespell by pravidelným čtenářům už nemělo být neznámé. Tento australský projekt, za nímž stojí Nightwolf (Blood Stronghold, Eternum), jsme zde v loňském roce recenzovali hned dvakrát. Nejprve jsme si vzali na paškál jarní demosnímek „Aeons of Ancient Blood“ a poté i zářijovou debutovou desku „Unhallowed Blood Oath“.

V obou případech šlo o velmi povedené nahrávky, které byly věrné blackmetalovým tradicím, ale i navzdory nepříliš vysoké porci invence se jim dařilo tvořit silnou atmosféru a důstojně pracovat se žánrovými standardy. Za mě tedy ve finále mocně v cajku, opravdu mě to bavilo a při poslechu mě ovanul duch black metalu devadesátých. Což je v takhle pojatém žánru dost příjemný výsledek a rozhodně ne pravidlo.

Nightwolf evidentně na nic moc nečeká a kuje železo, dokud je žhavé. Runespell se dočkalo poměrně vřelého přijetí. Přijde mi, že se tenhle projekt setkal s o poznání větším ohlasem než třeba Blood Stronghold. Snad to bude i díky tomu, že za vydáním všech počinů Runespell stojí Iron Bonehead Productions, jejichž přítomnost prakticky vždy upoutá nějakou pozornost. Každopádně, výsledkem je, že neuběhl ani rok od vydání „Unhallowed Blood Oath“ a už dorazila druhá řadovka s názvem „Order of Vengeance“.

Základní ingredience Runespell jsou již pevně dané a „Order of Vengeance“ se jich samozřejmě v základu drží. Opětovně se tedy můžete těšit na zašpiněný syrovější (i když o poznání méně než minule, zvuk novinky mi přijde trochu sytější) black metal ve středních tempech, jemuž navíc nechybí povedená výpravná atmosféra. Nightwolf se nebojí ani melodií. Snad je ale jasné, že se v tomhle případě nebavíme o nějaké podbízivé vlezlé kokotině, nýbrž o kytarových vyhrávkách hodných seriózně pojatého black metalu.

Na druhé straně je ale nutno jedním dechem dodat, že mezi „Unhallowed Blood Oath“ a „Order of Vengeance“ došlo stejně jako mezi „Aeons of Ancient Blood“ a „Unhallowed Blood Oath“ k jistému pocitovému posunu, díky němuž jednotlivé nahrávky neznějí všechny na jedno brdo. Základní kontinuita v soundu i provedení je samozřejmě evidentní, ale vlastní nálada desky se o znatelný kus pohnula. Řekl bych, že „Order of Vengeance“ je o dost výpravnější než oba jeho předchůdci. Kdyby význam tohoto pojmu nebyl dávno zprzněn hromadami kýčovitých sraček z melodicko-„metalových“ odnoží, dovolil bych si dokonce použít výraz – epický.

Jako jeden příklad za všechny mohu uvést třeba začátek páté skladby „Wolf.Axis“, které se po klidném rozjezdu překlene ve výborný riff, k němuž se za nějakou chvíli přidá neméně skvělá kytarová melodie. Takových povedených momentů se však na „Order of Vengeance“ najde mnohem více, což je jedině dobře. Stejně jako na obou minulých počinech mohu pochválit vytříbený songwriting, jenž dokáže i se základními stavebními kameny žánru pracovat srozumitelně i rozumně zároveň, a stejně jako u „Unhallowed Blood Oath“ mohu i nyní zmínit, že opět ubylo motivů, které by byly nějak povědomé a zaváněly opisováním. Zatímco na „Aeons of Ancient Blood“ jsem jich slyšel poměrně dost, na „Order of Vengeance“ nenacházím skoro žádné riffy a melodie, při nichž bych si okamžitě vzpomněl na jinou kapelu. Mluvit o osobitosti by pořád bylo přehnané, protože na to se Runespell přece jenom až moc drží tradic, ale i tak se jedná o pozitivní progres.

Celkově vzato jsem s „Order of Vengeance“ určitě spokojen. Náladový posun mi nijak nevadí. I když se mi novinka nedostala pod kůži tak rychle jako debut, nakonec jsem si k ní cestu našel. Pro někoho dalšího ale může být právě tenhle přístup naopak příjemnější a stravitelnější. Každopádně to jediné, co trochu kazí zážitek, je skutečnost, že obal vytvořil jistý Timon Kokott, což mě fest rozesmálo. Ale sami jistě uznáte, že jestli je tohle to nejhorší, pak před sebou máme povedenou fošnu.