Necroeucharist Productions vydávají splitko kapel Aeon Winds, Infer, Silva Nigra, Dominion of Suffering, Distant Shapes, Black Sputum, Petrale, Pagan Spirit a Herecia pojmenované „From the Depths of Madness“. Kompletní nahrávku můžete poslouchat na Bandcampu, v dubnu bude k dispozici stovka kazet a později také vinyl.
Archiv štítku: Infer
Redakční eintopf – speciál 2020: Dantez
Dantez: |
|
Top5 2020: CZ/SVK deska roku: Neřadový počin roku: Artwork roku: Objev roku: Archeologický objev roku: Shit roku: Koncert roku: Videoklip roku: Film roku: Potěšení roku: Zklamání roku:
|
Top5 2020:
1. Black Curse – Endless Wound
„Endless Wound“ se daří v žebříčcích recenzentů, kteří si běžně s hnusným metalem netykají. Black Curse tak na ně působí jako neokoukaná, zlá a zhovadilá kapela. Netroufám si říct, do jaké míry se mezi tyto hodnotitele řadím. Vím, odkud Black Curse čerpají a že nepřináší nic překotného. Nemůžu ale přehlížet fakt, že songwritingem přechcávají velké procento stejně laděných, často extrémnějších projektů, a dokonce i některé novější počiny stálic, které byly u zrodu sub-žánrů, jež Black Curse kultivují. Debutu se prostě nedají upřít kvality – natolik silné, že snadno pohřbí argumenty typu „nic nového pod sluncem“.
2. clipping. – Visions of Bodies Being Burned
Horrorcore odjakživa trpěl na absenci nápaditosti, čistokrevnou blbost a nedostatek rapového i produkčního talentu. „Vision of Bodies Being Burned“ tyto zádrhely obrací ve svůj prospěch. Beaty jdou ruku v ruce s rapem a jeho obsahem, každý zvuk i řádek má své místo a umocňuje atmosféru. Vše je provedeno v nejvyšší kvalitě, s úctou ke kořenům rapu i filmového hororu a v inovativním elektronickém zvuku, který by obstál i mimo hip-hop.
Nejlepší počin Akhlys a jedno z vrcholných děl vzniklých okolo Nightbringer. „Melinoë“ je precizně napsaná, koncepčně podchycená a dokonale vyprodukovaná. Zvuk umocňuje dojem z břitkých riffů, salv bicích i dusivého ambientu. Hudba koresponduje s pohledem paksichtu na coveru, tématikou nočních děsů i údělem řecké bohyně, podle které deska dostala jméno. Geniální hudební ekvivalent nejen k Fuseliho malbám.
4. Offermose – Stilhedens tårn
Atmosférická, nápaditá a ucelená hudební odysea bez zakopnutí. „Stilhedens tårn“ obchází sterilitu soudobého synthwavu i tradiční pokojíčkové vyznění dungeon synthu. Vysoké produkční kvality se snoubí s vyváženou produkcí, aurou soundtracků 70. a 80. let a elektronickým základem z berlínské školy. Vše v moderním kabátě, který ovšem na modernu nedojíždí. Největší ambientní blaho roku 2020.
5. Sevdaliza – Shabrang
Novinka Sevdaliza mě sundala až během klasického dohánění restů na konci roku. „Shabrang“ spojuje temné trip-hopové základy, moderní produkci, nepatetické smyčce, vlivy perské muziky a charakteristický projev zpěvačky, který sice neohromí rozsahem či technikou, ale harmonickým splynutím s instrumentací. Robustní „Wallflower“, křehká „All Rivers at Once“ nebo neurotická „Rhode“ učaruje na první poslech a přinutí si najet zbytek desky – klidně vícekrát po sobě. „Shabrang“ není dokonalá – škodí si délkou a občasnou unylostí. Trefuje se ale často a natolik přesně, že si místo v top pětce zaslouží.
CZ/SVK deska roku:
1. Goatcraft – Spheres Below
Přiznám se, že CZ/SK scéně nevěnuji výjimečnou pozornost. Nejen na hudbu se snažím čumět globálně, a proto nedávám přednost nosičům jenom kvůli tomu, že jsou české nebo slovenské. Po zběžném poslechu „Spheres Below“ (k většímu ponoru jsem se zatím nedostal – deska vyšla den před koncem roku) si však troufám říct, že Goatcraft stvořili desku světového měřítka, která by se ctí mohla stát po boku zetlelých releasů 13th Moon, The Haunting Presence nebo Ritual Necromancy.
2. Infer – Aeon of Deathless Blight
Infer jsou ve srovnání s Goatcraft trochu zaměnitelnější, „Aeon of Deathless Blight“ je i přesto albem nadstandardních kvalit. Novinka spojuje drive „Demigod“ od Behemoth s vyhroceností Infernal War. Díky tomu dokáže – s podporou úměrně špinavé a robustní produkce– rozjebávat vskutku světově.
Neřadový počin roku:
Bezmála dvacetiminutový opus, který Balmog vyčleňuje ze škatule tuctových occult blackmetalových kapel a dává pádný důvod kapelu nadále sledovat. „Pillars of Salt“ je silnou, překvapivou, až do konce poutavou jízdou, která nemá co do energie a feelingu daleko od nejlepších záseků Ascension nebo Aosoth.
2. Lamp of Murmuur – The Burning Spears of Crimson Agony
Vydařený warm-up k debutu, který vyšel zhruba o půlroku později a nejspíš by si našel místo do mojí roční top 10ky. Demo „The Burning Spears of Crimson Agony“ je ve srovnání s první řadovkou břitčí a méně melodické, proto ho někteří označují za lepší než následnou „Heir of Ecliptical Romanticism“. Osobně to mám zhruba nastejno, oba počiny totiž volené ladění black metalu představují trochu jinak, ale v obdobné kvalitě – kvalitě, která na americké scéně v poslední době celkem chybí.
3. V/A – 19 Beläten – En sommar av plåga
„19 Beläten – En sommar av plåga“ kompiluje skladby nezajímavějších umělců na poli industrialu, ambientu a elektroniky, které spojuje cit pro tvorbu hudebních ploch s ritualistickým feelingem. Berlínský label Beläten pomocí „19 Beläten – En sommar av plåga“ posluchače provází charakteristickým, v současnosti nepříliš širokým hudebním spektrem a poskytuje kvalitní materiál pro znalé i zvědavé. Soupiska obsahující jména jako Trepaneringsritualen, Spit Mask, Pact Infernal či Nordvargr mluví sama za sebe.
Artwork roku:
Hezkých artworků se v roce 2020 urodilo dost – o post nejlepšího se ucházela epická esoterní skládačka od Precaria, minimalistický bezksicht na „May Our Chambers Be Full“ od Thou a Emmy Ruth Rundle nebo okultně-naturalistická odpornost zachycená na přebalu debutu Miasmatic Necrosis. Ve finále jsem se rozhodl jít do nejzjevnějšího. „Melinoë“ si první místo zaslouží nejen za provedení a od kapelních počátků budovanou návaznost, ale i za souznění s tématikou samotného materiálu.
Objev roku:
Golden Light – Sacred Colour of the Source of Light
„Sacred Colour of the Source of Light“ zaniklé dvojice Henderson/Woods skoro sáhla na pátou příčku mého výročního žebříčku. Golden Light v roce 2020 stvořili nejsilnější desku z ranku atmosférického lo-fi black metalu, která díky rozumné délce, úměrné experimentaci a unikátnímu charakteru snadno přebila i první řadovku Paysage d’hiver. Plusem je i perfektní volba coveru – střet destruktivního a tvůrčího principu z Blakeova cyklu červeného draka dokonale koresponduje s temně vznesenou aurou desky.
Archeologický objev roku:
Demolition Hammer – Epidemic of Violence (1992)
V thrash metalu se nevyznám. Nějak jsem nabyl dojmu, že po Slayer a Sodom už člověk nic jiného nepotřebuje – Metallica zní měkce, Dave Mustaine je čurák a pizza thrash si poslechnu maximálně na festivalu, když jdu náhodou kolem. Mé absurdní a ignorantské dogma v roce 2020 zpochybnila „Epidemic of Violence“ od Demolition Hammer. Navýsost vyhrocená palba s ostrými riffy a takřka perfektním zvukem bicích mě ohrožuje pravidelně a dává podnět i nadále v thrashi bádat.
Shit roku:
Nergalovy profesně-internetové brikule by se daly označit shitem posledních pár let, konkrétně od dob přemožení leukémie. Fakt, že se soudce polského Hlasu z nemoci vylízal, je samozřejmě fajn, škoda jen, že Nergalův druhý dech doprovází sebenalezení se v teenagerovském satanismu, zakládání barber-shopů a pravidelné instagramové příspěvky z jógy. Podobná ztráta sebereflexe v poslední době doprovází i Behemoth. Pomiňme online přenos koncertu za absurdní cenu a přejděme rovnou ke coveru „A Forest“ od The Cure, který svými povzdechy navíc poctil vrcholový edgelord Kvarforth. Tento zmrdí megazord stvořil ohavnou ukázku nezkroceného ega a ujetého vlaku, u které kroutí hlavou i nalíčený natékající Marilyn Manson po padesátce. Předělávka hudebně stojí za hovno – post-punkovou strohost totiž nahrazuje bakelitová grandiozita, která zabíjí původní sílu i záměr. Nelítostný útok na čest běžného posluchače a 15leté metálistky, které o The Cure nemají ponětí.
Koncert roku:
1. Sevdaliza: Tiny Desk (Home) Concert @ NPR
V roce 2020 jsem se zúčastnil jen hrstky koncertů a žádný z nich nemůžu označit za zásadní. Nebaví mě ani moc čumět na záznamy – maximálně jsem se nachytal při sledování živáků Judas Priest nebo zásadního „Devotional“ od Depeche Mode z roku 1993. Proto pozici neobejdu ani plnohodnotným nahraným koncertním setem a zmíním čtyřskladbové vystoupení Sevdalizy na platformě Tiny Desk Concert od NPR.
Videoklip roku:
Flatbush Zombies – Afterlife
Na kost transparentní pohled do zhýralého životního stylu v hoodu. „Afterlife“ těží z pseudo-rentgenové kamery, chytré režie i abstraktní výpravy. Kombinace černého backdropu s nemorálním děním nutí diváka pouštět klip dokola a zkoumat neobjevené nuance. Všechny aspekty navíc posilují dojem ze striktního rapu a temné produkce.
Film roku:
1. His House
Naprosto chápu skeptické pohledy na film, který se motá okolo uprchlické krize. „His House“ ale nevyužívá situaci hrdinů k agitaci (což by si mohla přiznat hlavně uživatelská obec ČSFD: sekce komentářů by pak nemusela být výstavou bezbřehého čuráctví). Raději chytře aktualizuje tzv. haunted house trop, skrze nějž se soustředí na psychologii ústředního dua a postupně odhaluje jejich démony i pocity odcizení. V závěru jde o minimalistické, leč vrstevnaté a sympaticky zahrané hororové drama, které v určitých aspektech překonává i sociální thrillery Jordana Peela.
2. The Devil All the Time
Nebylo snadné najít snímek, který by zaujal a uspokojil filmového fanouška čistě z perspektivy řemesla. „The Devil All the Time“ sice má mouchy, je ale skvěle zahraný, dialogově poutavý a kvalitně natočený. Kromě lehce přestřelené délky kazí dojem přitažený scénář. I tak jde o jeden z mála kusů poctivé filmařiny ze staré školy, které šlo v roce 2020 dosvědčit.
Chytrá a napínavá podívaná za pár peněz, která diváka nechává hádat, aniž by musela přepadávat do intelektuálna nebo se schylovat k absurditě. „Hunter Hunter“ klame každým aktem a ve finále volí tu nejuspokojivější a svým způsobem nejodvážnější cestu.
Potěšení roku:
hudební nadprůměr
Minulý rok jsem si povzdechl nad všeobecnou průměrností vydaných nahrávek. v roce 2020 jsem naopak rozdýchával nálož opravdu kvalitních desek – tolik, že bych vlastně neměl problém splácat rovnou top patnáctku. Fakt, že se do finálního výčtu nevešly poslední záseky Oranssi Pazuzu, Revenge, Panzerfaust nebo Ka, asi hovoří za vše.
Zklamání roku:
Shame od Uniform a skon MF Dooma
Kapel, jež drží naživu hutný, mechanický, ve vší sterilitě nasraný industrial, ubývá. V roce 2020 tento oheň udržovala Godflesh uctívající drtička Realize. Obdobná oddanost se ještě donedávna prisuzovala Uniform, kteří se pyšní funkčním spojením zvukové mašinérie a punkové neurvalosti. Poslední „Shame“ bohužel tvrdě dojela na zpackanou produkci. Novinka sice nabízí kvalitní skladby, rozbředlý zvuk ale od většího počtu rotací odrazuje. „Shame“ navíc tvrdě selhává při porovnání se špinavě a tvrdě znějícím předchůdcem. Potenciál utopený bídným mixem je proto jasným zklamáním roku.
Za neblahou zmínku stojí i smrt MF Dooma. V mých očích je Doom jednou z nejzásadnějších rapových entit vůbec a každý, kdo samozvaného villaina nemá v osobní rapové TOP 10, potřebuje poslouchat více a pozorněji. U mála rapperů člověk nabývá dojmu, že záleží na každém rýmu, ne-li slabice, nemluvě pak o tom, že Doom vše umně balil do zajímavé produkce a chytrých konceptů, které doprovázely i dílčí alter-ega. Je na hovno, že se nikdy nedočkáme slibovaného pokračování kultovního „Madvillainy“. Přesto je smrt Dooma podivně poetická. Rapper samotný totiž často kladl důraz na to, že maska a její charakter je důležitější než osoba za ní (tuto filosofii několikrát stvrdil posíláním dublérů na živé koncerty). Smrt tak masku určitým způsobem zvěčnila. Teď pouze záleží na ostatních, kdo přebere nadhozenou roli a nadále bude chytře upozorňovat na smradlavý, třebaže populární rap.
Zhodnocení roku:
Hudebně dobré, filmově bída, koncertně takřka depresivní. Zda špatné časy opravdu plodí dobré umění, uvidíme spíše letos.
Redakční eintopf – speciál 2020: Metacyclosynchrotron
Metacyclosynchrotron: |
|
Top5 2020: CZ/SVK deska roku: Neřadový počin roku: Artwork roku: Objev roku: Archeologický objev roku: Shit roku: Koncert roku: Videoklip roku: Film roku: Potěšení roku: Zklamání roku:
|
Top5 2020:
Desky na prvních příčkách výročních eintopfů si obvykle vysloužily obsažné recenze, které mi stále připomínají, čím jsou dané nahrávky výjimečné. Ta o „Deranged Hexes“ jde rovnou k věci a je taková obyčejná, možná proto, že dojem z alba vykrystalizoval až později. Kvalita byla zřejmá od počátku, ale vzhledem k striktně omezenému receptu jsem mu dlouhou trvanlivost nevěštil. Jenže uběhlo čtvrt roku a „Deranged Hexes“ mě furt dokáže zfanatizovat způsobem, že bych při poslechu nejraději skákal po lidech, strhával jim roušky a do ksichtů řval KURVAAAAAAAAAAAA.
2. Malevolum – Veritas et violentiam
Loni samozřejmě vyšlo dost „kvalitnějších“ blackových nahrávek, avšak Malevolum, jak už jsem psal, u mě vítězí v jedné zásadní věci: nálada hudby je od začátku do konce tíživá a negativní, až mě z toho pravidelně mrazí v zádech. Žádné světlo na konci tunelu, jen chlad smrti a nesnesitelný odpor vůči lidskému tvoru. Katarze jak zmrd.
3. Onirik – The Fire Cult Beyond Eternity
Naopak objektivně nejlepším black metalem roku 2020 jest dle mého neskromného názoru „The Fire Cult Beyond Eternity“. Ideální fúze tradice a progrese s relativně svébytným ksichtem, dotažená do detailu přesně tak, jak by to mělo být. Asi bych z alba nedělal moderní blackmetalovou klasiku, to by tu muselo být víc nezemských songů jako například „Assigned to Inexorable Flames“, ale desky, jako je tahle, potřebuje korunní metalový žánr nejvíc.
4. Revenge – Strike.Smother.Dehumanize
S přehledem nasázený silový rachot stvrzující, že Revenge jsou králi na území kdysi vydobytém Sarcófago a Blasphemy.
5. Void Prayer – The Grandiose Return to the Void
Dlouho, předlouho jsem přemítal, zda si dodatečnou zmínku zaslouží novinka Nawaharjan nebo Void Prayer, a nakonec to vyhráli Bosňáci, protože „The Grandiose Return to the Void“ je vyrovnanější a žádný jiný song jsem si loni neužil jako „L’appel du vide“. Void Prayer mi servírují ponuré „emíčko“, co uvnitř čaruje jak divé a rovněž představuje další důkaz, že z Bosny nemusí vycházet jen syrový bordel, ale po všech stránkách prvotřídní Black.
CZ/SVK deska roku:
1. Infer – Aeon of Deathless Blight
Sice jsem borcům píchnul s texty, ale ty nikdo nečte a na hudbu samotnou velký vliv nemají, takže mám v piči, že si přihřívám vlastní polívčičku. K životu totiž potřebuju i přímočarý, jednodušší nářez a „Aeon of Deathless Blight“ mi v tomhle směru sedělo loni nejvíc. Vybrané skladby mi totiž spolehlivě zvedají testosteron i po stovce poslechů.
2. Goatcraft – Spheres Below
Jebnout sem desku, co se na Bandcampu objevila dva dny před koncem roku, je asi trochu o hubu, jenže debut Goatcraft momentálně hustím jako vzteklý. „Spheres Below“ má své mouchy, a to nejen z důvodu, že je materiál prohnilý až běda. Nedostatky ovšem přebíjí pasáže z nichž hnusná obrazotvornost a sirnatý fanatismus doslova stříkají.
3. Elbe – Eschatology
Nevím, čím je tohle album výrazné čistě hudebně. Mi ale stačí, že tu zpívá Insomnic, jehož hlas prostě žeru a hlavně: atmosféra je hustá jako slezský smog. Proto bych „Eschatology“ hodnotil výše než jiné loňské tuzemské desky, které byly možná kvalitnější, ale má vnitřní odezva byla při poslechu mizivá.
Neřadový počin roku:
To jsem se tak nedávno v noci postavil se sluchátky ven, zatímco bylo lehce pod nulou, a na tváři mě štípal jemný ledový poprašek. Pustil jsem si k tomu „Tekipŭk“ a bylo to SILNÉ. Předtím jsem si říkal, zda se mi demo neohrává a jestli si doopravdy zaslouží první příčku, ale pak už jsem měl jasno.
2. Lychgate – Also sprach Futura
Hudba Lychgate mi teoreticky měla šmakovat odjakživa, ale zlomilo se to až s posledním EP. „Also sprach Futura“ je koherentní a silná nahrávka; zpočátku příjemně „overwhelming“, posléze dlouhodobě naplňující.
Vše podstatné bylo řečeno v recenzi a k EP jsem se v průběhu 12 měsíců pravidelně, s radostí vracel. Doufám tedy, že dlouhá deska na sebe už nenechá dlouho čekat, Vaeok totiž patří k tomu minimu blackmetalových kapel, kde přídomek aristokratický má své opodstatnění.
Artwork roku:
Onirik – The Fire Cult Beyond Eternity
Opět platí, že se artwork výtečně doplňuje s hudbou. Malíře Julese Taverniera a Dioga Pereiru jsem dříve neznal, ale způsob, jakým namíchali lávové odstíny, efektivně stimuluje můj zakrnělý smysl pro estetično a podobným zabarvením v mých představách oplývají i samotné hudební tóny. Gonius Rex album rovněž doplnil vynikající blackovou fotkou, což je opomenutelný, avšak příjemný detail. Je to taková tuctová klasika s paintem a svícnem, ale vypadá jak posedlý, tudíž jednoznačný kult.
Objev roku:
Bogdan Boner: Egzorcysta
Výše by se našlo pár kapel hodných titulu objev roku, ale zmínit tu můžu i polský animák „Egzorcysta“. Tři Čtyři nadupané netflixovské série sledují alko-osudy fachmana, malíře, zahradníka a zejména vymítače-samouka Bogdana Bonera a dalších neméně bizarních postaviček kněžského i démonického plemena. Pro sledování je nutné mít kladný vztah k polštině, respektive ji aspoň trochu rozumět, protože české titulky stojí za hovno a ty anglické postrádají kouzlo slovanského kurvování. Originál totiž předkládá tolik kulervoucích hlášek, až se u nás doma začalo příležitostně mluvit (respektive nadávat) polsky, haha.
Divák se při sledování například dozví, jak si stojí Behemoth v očích samotného vládce pekel Belzedupa, nebo co se stane, když se to ve Slezsku přežene s topením kadejakým syflem (spoiler: zjeví se démoni smogu!). „Egzorcysta“ také nabízí satirický věrný náhled do nitra polské, potažmo slovanské duše, kde vodečka s pivínkem mají moc dokonce i nad smrtí, a svůj prostor samozřejmě dostává i peklo samo, kde se žel nesmí veřejně pít ani kouřit, což je hlavní důvod pravidelných vpádů ďáblů do našeho světa, které pak Boner s kumpány musí krvavě řešit.
Při psaní těchto řádků jsem navíc zjistil, že seriál změnil název na „Bogdan Boner: Egzorcysta“ a venku je 13 nových dílů.
Archeologický objev roku:
Berserk (1990 –)
„Dragon Ball“ a Pokémony jsem jako děcko zbožňoval, leč v pubertě se mi anime spíše znechutilo, a tak jsem neočekával, že někdy otevřu nějakou mangu. V posledních letech jsem ovšem pravidelně narážel na neskutečně detailní kresby Kentara Miury, což mě přinutilo dát šanci jeho životnímu dílu. Manga „Berserk“ už přes 30 let vypráví brutální příběh prokletého šermíře Gutse, který noc co noc bojuje o život a příčetnost s démony a neméně zvrácenými představiteli lidského rodu. Pro bližší představu doporučuji přečíst shrnutí třeba zde. Příběh je dostatečně poutavý, aby mě donutil přečíst všechny kapitoly a nedočkavě vyhlížet ty nové (loni vyšly asi tři a konec je v nedohlednu), ale prim samozřejmě hraje Miurova představivost a skill. Když kreslí středověké město nebo bitvu jízdních vojsk, působí to na mě lépe než leckterý CGI spektákl. Ale „Berserk“ exceluje zejména v hororových scénách. Představte si symbiózu toho nejzvrhlejšího z H. P. Lovecrafta a Clivea Barkera, proložte to horečnatým deliriem a možná pochopíte, proč mi kresby uhranuly ještě víc, než když jsem poprvé otevřel booklet „Seven Chalices“.
Shit roku:
Uada – Djinn
Původně jsem nevěděl, co tu psát, dokud jsem ze studijních důvodů nezhlédnul klip ke skladbě „In the Absence of Matter“. „Djinn“ je údajně kvalitní album, čemuž se mi nechtělo věřit, a tak jsem si ho pustil celé, ale ty pičo… Podobně neškodný, spotřební pseudo-black by mohl zabavit aspoň na jeden poslech, ale tohle bylo jako sledování vánočních filmů na TV Doma / Prima Love, tedy útrpný děs. Chcete-li srozumitelný melodický black metal, dejte si kurva raději Havukruunu nebo Faustian Pact, a ne tenhle pop-punk s hadrem přes pysk a pár blásty.
Koncert roku:
1. Oranssi Pazuzu performs Mestarin kynsi – Live stream concert, 15.5.2020
V průběhu roku jsem si koncertní streamy pouštěl rád, i když zájem málokdy přetrval víc jak tři skladby, ale záznam Oranssi Pazuzu byl jednoznačně nejlepší. Dokonce později, když jsem dostal chuť si „Mestarin kynsi“ poslechnout, dal jsem přednost pohlcujícímu živáku. Již léta si sypu popel na hlavu, že jsem Finy neviděl naživo a tenhle skvostný audiovizuální materiál je pomyslnou solí v ráně.
2. Misþyrming – COVID-19 quarantine-stream, Tallin, Estonsko, 15.3.2020
Mezi těch pár kapel, které loni stihly vyjet na turné, patří i Misþyrming, ale jim například padl koncert v Tallinu, což vyřešili narychlo zorganizovaným live streamem, kde větší polovina setlistu patřila skladbám z „Algleymi“. Se mnou to album skoro nic nedělá, ale předmětné skladby naživo festovně šlapaly a mrazení při dvojbloku „Söngur heiftar“ a „Ég byggði dyr í eyðimörkinni“ bylo skvělým bonusem. Kvalitně strávená hodinka.
3. Scooter live – I Want You to Stream, 27.3.2020
Protože to bylo strašná prdel.
Videoklip roku:
Azarath – Beyond the Gates of Burning Ghats
„Saint Desecration“ je dle očekávání další kvalitní zářez v diskografii polských Azarath a klip na mě udělal podobně pozitivní dojem, třeba z důvodu že se vizuál vhodně doplňuje s textem, a dokonce i přebalem desky. Prostřihy na starého Aghoriho, přesvědčivě zahraného Markem Dmochem, nepůsobí nepatřičně a rozhodně jsou lepší než detaily Skullripperovy tlamy, haha. Avšak kapelní záběry celkově působily stylově a to není běžné, protože to klidně zopakuju po sto padesáté deváté: metalové kapely by videa točit neměly.
Film roku:
1. Kingdeom
Covid-19 Dalicyclosynchrobora Netflixu naučil a většinou jsem měl tamější filmy a seriály jako pozadí ke čtení či jiným bohulibým činnostem, ale někdy musely jít knihy bokem. Jihokorejské „Království mrtvých“ bývá popisováno jako „Game of Thrones“ se zombíky, což je trochu nefér popis, ale pro základní představu stačí. Příběh odsýpá, postavy jsou docela fajn, zombíci super a historické / krajinné pozadí ještě víc. Přivítal bych asi jen větší důraz na efektní porcování nemrtvých katanami. Loňská, v pořadí druhá řada uzavřela hlavní dějovou linku, prostor je připraven pro třetí a jsem docela zvědavý, co bude dál.
2. Hilda
Disney série „Gravity Falls“ mě přesvědčila, že i dospělý si může užít kreslenou pohádku pro děti a necítit se u toho trapně jak u současných „Hvězdných válek“. „Hilda“ podobně jako „Gravity Falls“ nebo „Adventure Times“ představuje kouzelný svět plný nadpřirozených bytostí, do kterého je radost se zakoukat, ale na rozdíl od konkurence čerpá ze severské mytologie. Postavy a příšerky jsou sympatické a celková nálada jednotlivých dílů je pozitivní způsobem, ze kterého mi není blivno, což je rovněž velký úspěch.
3. Druk
Zničující negativa chlastání jsou ukázaná vkusně bez šokantního moralizování a film jako celek je příjemně zábavný. Ocení 9/10 funkčních alkáčů. Skål!
Potěšení roku:
změny a hudba trochu jinak
Společenskému odstupu jsem se věnoval dřív, než to začalo být cool, tudíž mě izolace a další koronasračky tolik netrápily, ale na rok 2020 jsem si nalajnoval pár podstatných životních změn, načež jéééb, přišel Covid-19 a začal všechno komplikovat. Nějak jsem se s tím popral, což mi samozřejmě dělá velkou radost, ale skvělé rovněž bylo, kolik se mi nakupilo práce kolem spřátelených kapel. Upravit text nebo koncept, přeložit to či ono, komunikovat s labely, x-krát za sebou poslechnout rozdělanou nahrávku, protože za a) je dobrá jako svině, nebo za b) proběhly změny v kompozici, mixu/masteru, a tak bylo nutné posoudit, co to udělá s celkem, atd. atd. No, stovky hodin volného času v řiti, ale bavilo mě to jako nic jiného. Ještěže mám tak skvělou přítelkyni, která mi to toleruje, a díky ní vše zvládl, haha.
Zklamání roku:
smrt Krzysztofa Pendereckého a Tima Ketoly
Když loni umřeli Krzystof Penderecki a Timo Ketola, tak to zabolelo. V posledních letech jsem si nechal utéct všechny šance vidět starého mistra dirigovat svá díla a v případě brzkého skonu Ketoly mě zase štve to množství potenciálních artworků, které mohly zdobit vybraná díla zítřka. Hlavně jsem ale doufal, že někdy třeba prohodíme pár e-mailů a dáme něco dohromady.
Zhodnocení roku:
Korona-nekorona, já měl dobrý rok, pár nahrávek mě rozbilo žádaným způsobem a koncerty mi chybí jen málo. Motörhead a Mare už jsem stejně viděl a horší tinnitus rozhodně nepotřebuju, haha. Osobně ale doufám, že nucená izolace byla pro mnohé hudebníky tvůrčím obdobím.
Nejvíc letos očekávám od Qrixkuor, Mitochondrion, Inferna, Elend, Thy Darkened Shade či Negative Plane a pokud vyjde něco nového od Dark Sonority, S.V.E.S.T., Adaestuo, Void Meditation Cult, Infernal War, Mortuus, Somnus Aeternus nebo Death Like Mass, budu nadšený. Velikou radost mi samozřejmě udělá každá neznámá kapela, co se vytasí s prvotřídním rozjebem, ale s novými a snad výtečnými nahrávkami velice pravděpodobně přijdou i prověřené špičky jako Antediluvian, Dead Congregation, Nifelheim, Nuclearhammer, Spectral Voice, Funebrarum, DHG, The Ruins of Beverast, Mallephyr, Funebrarum, Volahn, Arizmenda, Absu, Lvme, Drowned, Grave Miasma, Black Grail, Vemod, Nekromantheon nebo avant-progoví Present.
Infer: právě vyšlo nové album + stream
20. června oficiálně vyšlo nové album slovenských Infer „Aeon of Deathless Blight“. CD lze objednávat u Nigredo Records nebo rovnou u kapely na mailu peterinfer@gmail.com. Album lze poslouchat v celé své délce na Bandcampu.
Infer: ukázka z novinky
Avizované nové album slovenských Infer vyjde 20. června na CD u Nigredo Records a první vypuštěnou ukázkou je „Into the Pit of Gehenna“. Následuje tracklist, song poslechněte na Soundcloudu.
01. Vision of Primal Horror 02. Heavenly Beasts 03. Into the Pit of Gehenna 04. Parasitus Deum 05. Salvation through Devastation 06. Wormangel 07. Aeon of Deathless Blight 08. World of Ash 09. Definite Reversion
Redakční eintopf – červen 2020
 |
|
H.: Metacyclosynchrotron: Cnuk: Dantez:
|
H.:
Volbu nejočekávanějšího alba pro červen 2020 mám dost jednoduchou. Tvorba maďarských The Moon and the Nightspirit se mi líbí strašně moc a nepředpokládám, že by na tom „Aether“ mělo cokoliv změnit. Minulou desku „Metanoia“ jsem nakonec vyhlásil jedním z nejlepších alb roku 2017, takže očekávání jsou rozhodně vysoko. Nadšení sice trochu kalí dost nepovedený obal, ale první vypuštěná skladba „Kaputlan kapukon át“ naznačuje, že po hudební stránce by mělo být vše v pořádku.
Zvědavý jsem rovněž na „Éons“ od belgického avantgardního kolektivu Neptunian Maximalism. Dosud vyhozené ukázky mi znějí fakt skvěle a vypadá to, že by mohlo jít o hodně zajímavou a pohltivou hudební odysseu. Více jak dvouhodinové stopáže se sice lehce děsím, ale zároveň mám pocit, že ji budu ochoten absolvovat.
Povinností samozřejmě bude taková dlouho očekává první řadovka Paysage d’hiver s názvem „Im Wald“. I tady sice na posluchače čekají dvě hodiny hudby, ale trochu to dává smysl, když demosnímky mívaly běžně přes hodinu, že jo. Hudební převraty nicméně nečekám. Hypnotický ambientní black metal však určitě ano.
Metacyclosynchrotron:
Tohle je druhý nebo třetí eintopf, kam chci zařadit novinku polských maniaků Throneum, haha. Teď už to každopádně vypadá, že „Oh Death… Oh Death… Determinate, Preach and Lead Us Astray…“ definitivně vyjde 8. června a naváže na krásně narušené album „The Tight Deathrope Act over Rubicon“. Mám rád, když i oldschool fanatici zkouší překračovat hranice – nejen žánrové, ale zejména ty své, protože pak je dle mého názoru pravděpodobnější, že je osvítí nějaká hnusná múza, a to je vzhledem k nadprodukci Throneum vcelku žádané. Druhé „Mutiny of Death“ nepotřebuju, ale bez odporného metalu smrti žít nelze a ortodoxních kapel, jejichž hudba je i doopravdy svébytná a „psycho“, je podle mě málo.
Je trochu trapné hajpovat desku, na které jsem se osobně podílel, ale „Aeon of Deathless Blight“ slovenských Infer je námrd, který jsem protočil asi tisíckrát a zkrátka už se nemůžu dočkat, až vyjde oficiálně. O téhle desce bych tu ale psal, i kdybych ji ještě neslyšel, protože deset let staré „Sede vacante aeternum“ jsem svého času poslouchal s nadšením jako desky jiných deathmetalových veličin, které tehdy vycházely. Novinka je ale spíše míněna pro fanoušky přímočarých útoků ve stylu Angelcorpse nebo Infernal War, i když čertovský majestát à la Dead Congregation také nevymizel.
Naopak za fanouška běloruských Ljosazabojstwa se ještě považovat nemůžu. Vždycky při letmém poslechu jejich hudby, třeba při psaní novinek, jsem si říkal, že tohle musím okoštovat pořádně, a pak se na to vysral. S debutovým LP „Głoryja śmierci“ stejnou chybu znova neudělám.
Cnuk:
V červnu mě bude nejvíce zajímat partička VoidCeremony a jejich chystaná dlouhohrající prvotina „Entropic Reflections Continuum: Dimensional Unravel“. Na Bandcampu mají k poslechu dvě skladby a musím říct, že to vypadá na dost slibný death metal, kterému by neměla chybět promyšlenost ani hnusná aura. Posun oproti tři roky starému „Foul Origins of Humanity“ bude nejspíše výrazný, a to je dobře.
Nedávno jsem se náhodou proklikal ke kapele Neptunian Maximalism. Ta se rovněž představí se svou první studiovkou, která ponese jméno „Éons“. Jedná se o spolek Belgičanů, kteří tvoří hudbu přelévající se z dronu do jazzu a psychedelie. Zní to dost lákavě, ale je mi jasné, že se tím budu dlouho prokousávat, protože jedna z dosud uveřejněných písní má osmnáct minut a skladeb se na „Éons“ bude nacházet celkem šestnáct, takže očekávám výzvu nejen hudební, ale i časovou.
Na závěr jedna absolutní klasika. Cro-Mags jsou zpátky. Po nutných tahanicích o toto zvučné jméno získal práva na jeho užívání ten nejpovolanější, Harley Flanagan. Ten se obklopil lidmi, kteří v různých obdobích Cro-Mags již prošli, takže má tohle obnovení celkem smysl. Novinka „In the Beginning“ bude jejich prvním studiovým počinem po dlouhých dvaceti letech a soudě dle loňského EP „Don’t Give In“ by to nemuselo být marné. Nechme se překvapit.
Dantez:
Na „Im Wald“ jsem se těšil ještě dříve, než bylo několika vyvoleným přehráno a posléze předáno na dřevěných fleškách během tajné poslechové seance. Od prvního full-lengthu vlastně nic nového nečekám – zejména z toho důvodu, že se většina dem Paysage d’hiver jako klasická alba tváří. Nikdo si totiž s touto ambient-black metalovou formulí netyká tak jako Wintherr.
S obdobně velkým očekáváním a absencí obav vyhlížím čtvrtou řadovku Run the Jewels. Killer Mike a El-P od první desky kultivují nenapodobitelnou chemii, jejíž síla dosud nechcípá. Rapová nasranost, mix newyorské špíny a tvrdosti západního pobřeží, jedovaté a bombastické beaty přímo úměrné břitkosti textů v nejryzejší a nejmodernější podobě.
Za zmínku stojí i novinka portugalských Irae, kteří se na novince oprošťují od ortodoxního lo-fi soundu a ve větším, ač stále umírněném měřítku testují své skladatelské ambice. Jo, a má to hrozně cool fotky v bookletu.
Infer: čtvrté album letos
Očekávané nové album slovenských Infer, „Aeon of Deathless Blight“, vyjde v průběhu letošního roku u Nigredo Records na CD. Devítiskladbový materiál se momentálně mástruje ve švédském studiu Endarker. Více informací brzy.
Infer: nová skladba
Košičtí death/black metalisté Infer pozvolna chystají následovníka sedm let starého alba „Sede vacante aeternum“ a jako předběžnou ukázku vypustili promo verzi songu „Wormangel“, který se na desce objeví. Skladbu si můžete pustit na YouTube.
Na pátém Diabolical Festu zahrají slovenští INFER a tři tuzemské kapely
Po dvou letech se v plzeňském klubu Divadlo Pod Lampou uskuteční páté vydání Diabolical Festu a poprvé na něm vystoupí kapela z blízkého zahraničí. Roli headlinera přijala slovenská death metalová mlátička INFER, jež v Plzni vystoupila naposled před více než pěti lety! Dosud má čtveřice na kontě tři řadové desky + EP a splitko s tuzemskou smečkou Sepsis. V současnosti připravuje nové album, tak třeba i z něj něco v Lampě zazní.
INFER (http://bandzone.cz/infer) doplní tři tuzemské formace:
FEEBLE MINDED (http://bandzone.cz/feebleminded), kteří se na konci loňského roku vrátili s povedenou technickou záležitostí “The Perfect Suicidal Act”.
MALLEPHYR (http://bandzone.cz/mallephyr), kteří zde odehrají jediný plzeňský koncert v roce 2016 a před dvěma lety si na témže místě odbyli koncertní debut.
ERRANTES (http://bandzone.cz/errantes), nová smečka na tuzemském black/death metalovém poli z Prahy.
Začátek: 19:30
Vstup: 150,- (pouze na místě)
FB event: https://www.facebook.com/events/298815257130971/
Půjde o první metalovou akci v Lampě po prázdninové přestávce, buďte u toho!
[tisková zpráva]
Torc a Infer připravují split
Brněnští Torc se nechali slyšet, že po dokončení chystaného Intolerant Tour (čtyři koncerty ve dvou víkendech ve společnosti Bloody Obsession, Sekhmet a Narchost – podrobnosti tady) se opět vydají do studia a nahrají zde materiál, který vyjde na chystaném splitku se slovenskými kolegy Infer.