Metacyclosynchrotron: |
|
Top5 2020: CZ/SVK deska roku: Neřadový počin roku: Artwork roku: Objev roku: Archeologický objev roku: Shit roku: Koncert roku: Videoklip roku: Film roku: Potěšení roku: Zklamání roku:
|
Top5 2020:
Desky na prvních příčkách výročních eintopfů si obvykle vysloužily obsažné recenze, které mi stále připomínají, čím jsou dané nahrávky výjimečné. Ta o „Deranged Hexes“ jde rovnou k věci a je taková obyčejná, možná proto, že dojem z alba vykrystalizoval až později. Kvalita byla zřejmá od počátku, ale vzhledem k striktně omezenému receptu jsem mu dlouhou trvanlivost nevěštil. Jenže uběhlo čtvrt roku a „Deranged Hexes“ mě furt dokáže zfanatizovat způsobem, že bych při poslechu nejraději skákal po lidech, strhával jim roušky a do ksichtů řval KURVAAAAAAAAAAAA.
2. Malevolum – Veritas et violentiam
Loni samozřejmě vyšlo dost „kvalitnějších“ blackových nahrávek, avšak Malevolum, jak už jsem psal, u mě vítězí v jedné zásadní věci: nálada hudby je od začátku do konce tíživá a negativní, až mě z toho pravidelně mrazí v zádech. Žádné světlo na konci tunelu, jen chlad smrti a nesnesitelný odpor vůči lidskému tvoru. Katarze jak zmrd.
3. Onirik – The Fire Cult Beyond Eternity
Naopak objektivně nejlepším black metalem roku 2020 jest dle mého neskromného názoru „The Fire Cult Beyond Eternity“. Ideální fúze tradice a progrese s relativně svébytným ksichtem, dotažená do detailu přesně tak, jak by to mělo být. Asi bych z alba nedělal moderní blackmetalovou klasiku, to by tu muselo být víc nezemských songů jako například „Assigned to Inexorable Flames“, ale desky, jako je tahle, potřebuje korunní metalový žánr nejvíc.
4. Revenge – Strike.Smother.Dehumanize
S přehledem nasázený silový rachot stvrzující, že Revenge jsou králi na území kdysi vydobytém Sarcófago a Blasphemy.
5. Void Prayer – The Grandiose Return to the Void
Dlouho, předlouho jsem přemítal, zda si dodatečnou zmínku zaslouží novinka Nawaharjan nebo Void Prayer, a nakonec to vyhráli Bosňáci, protože „The Grandiose Return to the Void“ je vyrovnanější a žádný jiný song jsem si loni neužil jako „L’appel du vide“. Void Prayer mi servírují ponuré „emíčko“, co uvnitř čaruje jak divé a rovněž představuje další důkaz, že z Bosny nemusí vycházet jen syrový bordel, ale po všech stránkách prvotřídní Black.
CZ/SVK deska roku:
1. Infer – Aeon of Deathless Blight
Sice jsem borcům píchnul s texty, ale ty nikdo nečte a na hudbu samotnou velký vliv nemají, takže mám v piči, že si přihřívám vlastní polívčičku. K životu totiž potřebuju i přímočarý, jednodušší nářez a „Aeon of Deathless Blight“ mi v tomhle směru sedělo loni nejvíc. Vybrané skladby mi totiž spolehlivě zvedají testosteron i po stovce poslechů.
2. Goatcraft – Spheres Below
Jebnout sem desku, co se na Bandcampu objevila dva dny před koncem roku, je asi trochu o hubu, jenže debut Goatcraft momentálně hustím jako vzteklý. „Spheres Below“ má své mouchy, a to nejen z důvodu, že je materiál prohnilý až běda. Nedostatky ovšem přebíjí pasáže z nichž hnusná obrazotvornost a sirnatý fanatismus doslova stříkají.
3. Elbe – Eschatology
Nevím, čím je tohle album výrazné čistě hudebně. Mi ale stačí, že tu zpívá Insomnic, jehož hlas prostě žeru a hlavně: atmosféra je hustá jako slezský smog. Proto bych „Eschatology“ hodnotil výše než jiné loňské tuzemské desky, které byly možná kvalitnější, ale má vnitřní odezva byla při poslechu mizivá.
Neřadový počin roku:
To jsem se tak nedávno v noci postavil se sluchátky ven, zatímco bylo lehce pod nulou, a na tváři mě štípal jemný ledový poprašek. Pustil jsem si k tomu „Tekipŭk“ a bylo to SILNÉ. Předtím jsem si říkal, zda se mi demo neohrává a jestli si doopravdy zaslouží první příčku, ale pak už jsem měl jasno.
2. Lychgate – Also sprach Futura
Hudba Lychgate mi teoreticky měla šmakovat odjakživa, ale zlomilo se to až s posledním EP. „Also sprach Futura“ je koherentní a silná nahrávka; zpočátku příjemně „overwhelming“, posléze dlouhodobě naplňující.
Vše podstatné bylo řečeno v recenzi a k EP jsem se v průběhu 12 měsíců pravidelně, s radostí vracel. Doufám tedy, že dlouhá deska na sebe už nenechá dlouho čekat, Vaeok totiž patří k tomu minimu blackmetalových kapel, kde přídomek aristokratický má své opodstatnění.
Artwork roku:
Onirik – The Fire Cult Beyond Eternity
Opět platí, že se artwork výtečně doplňuje s hudbou. Malíře Julese Taverniera a Dioga Pereiru jsem dříve neznal, ale způsob, jakým namíchali lávové odstíny, efektivně stimuluje můj zakrnělý smysl pro estetično a podobným zabarvením v mých představách oplývají i samotné hudební tóny. Gonius Rex album rovněž doplnil vynikající blackovou fotkou, což je opomenutelný, avšak příjemný detail. Je to taková tuctová klasika s paintem a svícnem, ale vypadá jak posedlý, tudíž jednoznačný kult.
Objev roku:
Bogdan Boner: Egzorcysta
Výše by se našlo pár kapel hodných titulu objev roku, ale zmínit tu můžu i polský animák „Egzorcysta“. Tři Čtyři nadupané netflixovské série sledují alko-osudy fachmana, malíře, zahradníka a zejména vymítače-samouka Bogdana Bonera a dalších neméně bizarních postaviček kněžského i démonického plemena. Pro sledování je nutné mít kladný vztah k polštině, respektive ji aspoň trochu rozumět, protože české titulky stojí za hovno a ty anglické postrádají kouzlo slovanského kurvování. Originál totiž předkládá tolik kulervoucích hlášek, až se u nás doma začalo příležitostně mluvit (respektive nadávat) polsky, haha.
Divák se při sledování například dozví, jak si stojí Behemoth v očích samotného vládce pekel Belzedupa, nebo co se stane, když se to ve Slezsku přežene s topením kadejakým syflem (spoiler: zjeví se démoni smogu!). „Egzorcysta“ také nabízí satirický věrný náhled do nitra polské, potažmo slovanské duše, kde vodečka s pivínkem mají moc dokonce i nad smrtí, a svůj prostor samozřejmě dostává i peklo samo, kde se žel nesmí veřejně pít ani kouřit, což je hlavní důvod pravidelných vpádů ďáblů do našeho světa, které pak Boner s kumpány musí krvavě řešit.
Při psaní těchto řádků jsem navíc zjistil, že seriál změnil název na „Bogdan Boner: Egzorcysta“ a venku je 13 nových dílů.
Archeologický objev roku:
Berserk (1990 –)
„Dragon Ball“ a Pokémony jsem jako děcko zbožňoval, leč v pubertě se mi anime spíše znechutilo, a tak jsem neočekával, že někdy otevřu nějakou mangu. V posledních letech jsem ovšem pravidelně narážel na neskutečně detailní kresby Kentara Miury, což mě přinutilo dát šanci jeho životnímu dílu. Manga „Berserk“ už přes 30 let vypráví brutální příběh prokletého šermíře Gutse, který noc co noc bojuje o život a příčetnost s démony a neméně zvrácenými představiteli lidského rodu. Pro bližší představu doporučuji přečíst shrnutí třeba zde. Příběh je dostatečně poutavý, aby mě donutil přečíst všechny kapitoly a nedočkavě vyhlížet ty nové (loni vyšly asi tři a konec je v nedohlednu), ale prim samozřejmě hraje Miurova představivost a skill. Když kreslí středověké město nebo bitvu jízdních vojsk, působí to na mě lépe než leckterý CGI spektákl. Ale „Berserk“ exceluje zejména v hororových scénách. Představte si symbiózu toho nejzvrhlejšího z H. P. Lovecrafta a Clivea Barkera, proložte to horečnatým deliriem a možná pochopíte, proč mi kresby uhranuly ještě víc, než když jsem poprvé otevřel booklet „Seven Chalices“.
Shit roku:
Uada – Djinn
Původně jsem nevěděl, co tu psát, dokud jsem ze studijních důvodů nezhlédnul klip ke skladbě „In the Absence of Matter“. „Djinn“ je údajně kvalitní album, čemuž se mi nechtělo věřit, a tak jsem si ho pustil celé, ale ty pičo… Podobně neškodný, spotřební pseudo-black by mohl zabavit aspoň na jeden poslech, ale tohle bylo jako sledování vánočních filmů na TV Doma / Prima Love, tedy útrpný děs. Chcete-li srozumitelný melodický black metal, dejte si kurva raději Havukruunu nebo Faustian Pact, a ne tenhle pop-punk s hadrem přes pysk a pár blásty.
Koncert roku:
1. Oranssi Pazuzu performs Mestarin kynsi – Live stream concert, 15.5.2020
V průběhu roku jsem si koncertní streamy pouštěl rád, i když zájem málokdy přetrval víc jak tři skladby, ale záznam Oranssi Pazuzu byl jednoznačně nejlepší. Dokonce později, když jsem dostal chuť si „Mestarin kynsi“ poslechnout, dal jsem přednost pohlcujícímu živáku. Již léta si sypu popel na hlavu, že jsem Finy neviděl naživo a tenhle skvostný audiovizuální materiál je pomyslnou solí v ráně.
2. Misþyrming – COVID-19 quarantine-stream, Tallin, Estonsko, 15.3.2020
Mezi těch pár kapel, které loni stihly vyjet na turné, patří i Misþyrming, ale jim například padl koncert v Tallinu, což vyřešili narychlo zorganizovaným live streamem, kde větší polovina setlistu patřila skladbám z „Algleymi“. Se mnou to album skoro nic nedělá, ale předmětné skladby naživo festovně šlapaly a mrazení při dvojbloku „Söngur heiftar“ a „Ég byggði dyr í eyðimörkinni“ bylo skvělým bonusem. Kvalitně strávená hodinka.
3. Scooter live – I Want You to Stream, 27.3.2020
Protože to bylo strašná prdel.
Videoklip roku:
Azarath – Beyond the Gates of Burning Ghats
„Saint Desecration“ je dle očekávání další kvalitní zářez v diskografii polských Azarath a klip na mě udělal podobně pozitivní dojem, třeba z důvodu že se vizuál vhodně doplňuje s textem, a dokonce i přebalem desky. Prostřihy na starého Aghoriho, přesvědčivě zahraného Markem Dmochem, nepůsobí nepatřičně a rozhodně jsou lepší než detaily Skullripperovy tlamy, haha. Avšak kapelní záběry celkově působily stylově a to není běžné, protože to klidně zopakuju po sto padesáté deváté: metalové kapely by videa točit neměly.
Film roku:
1. Kingdeom
Covid-19 Dalicyclosynchrobora Netflixu naučil a většinou jsem měl tamější filmy a seriály jako pozadí ke čtení či jiným bohulibým činnostem, ale někdy musely jít knihy bokem. Jihokorejské „Království mrtvých“ bývá popisováno jako „Game of Thrones“ se zombíky, což je trochu nefér popis, ale pro základní představu stačí. Příběh odsýpá, postavy jsou docela fajn, zombíci super a historické / krajinné pozadí ještě víc. Přivítal bych asi jen větší důraz na efektní porcování nemrtvých katanami. Loňská, v pořadí druhá řada uzavřela hlavní dějovou linku, prostor je připraven pro třetí a jsem docela zvědavý, co bude dál.
2. Hilda
Disney série „Gravity Falls“ mě přesvědčila, že i dospělý si může užít kreslenou pohádku pro děti a necítit se u toho trapně jak u současných „Hvězdných válek“. „Hilda“ podobně jako „Gravity Falls“ nebo „Adventure Times“ představuje kouzelný svět plný nadpřirozených bytostí, do kterého je radost se zakoukat, ale na rozdíl od konkurence čerpá ze severské mytologie. Postavy a příšerky jsou sympatické a celková nálada jednotlivých dílů je pozitivní způsobem, ze kterého mi není blivno, což je rovněž velký úspěch.
3. Druk
Zničující negativa chlastání jsou ukázaná vkusně bez šokantního moralizování a film jako celek je příjemně zábavný. Ocení 9/10 funkčních alkáčů. Skål!
Potěšení roku:
změny a hudba trochu jinak
Společenskému odstupu jsem se věnoval dřív, než to začalo být cool, tudíž mě izolace a další koronasračky tolik netrápily, ale na rok 2020 jsem si nalajnoval pár podstatných životních změn, načež jéééb, přišel Covid-19 a začal všechno komplikovat. Nějak jsem se s tím popral, což mi samozřejmě dělá velkou radost, ale skvělé rovněž bylo, kolik se mi nakupilo práce kolem spřátelených kapel. Upravit text nebo koncept, přeložit to či ono, komunikovat s labely, x-krát za sebou poslechnout rozdělanou nahrávku, protože za a) je dobrá jako svině, nebo za b) proběhly změny v kompozici, mixu/masteru, a tak bylo nutné posoudit, co to udělá s celkem, atd. atd. No, stovky hodin volného času v řiti, ale bavilo mě to jako nic jiného. Ještěže mám tak skvělou přítelkyni, která mi to toleruje, a díky ní vše zvládl, haha.
Zklamání roku:
smrt Krzysztofa Pendereckého a Tima Ketoly
Když loni umřeli Krzystof Penderecki a Timo Ketola, tak to zabolelo. V posledních letech jsem si nechal utéct všechny šance vidět starého mistra dirigovat svá díla a v případě brzkého skonu Ketoly mě zase štve to množství potenciálních artworků, které mohly zdobit vybraná díla zítřka. Hlavně jsem ale doufal, že někdy třeba prohodíme pár e-mailů a dáme něco dohromady.
Zhodnocení roku:
Korona-nekorona, já měl dobrý rok, pár nahrávek mě rozbilo žádaným způsobem a koncerty mi chybí jen málo. Motörhead a Mare už jsem stejně viděl a horší tinnitus rozhodně nepotřebuju, haha. Osobně ale doufám, že nucená izolace byla pro mnohé hudebníky tvůrčím obdobím.
Nejvíc letos očekávám od Qrixkuor, Mitochondrion, Inferna, Elend, Thy Darkened Shade či Negative Plane a pokud vyjde něco nového od Dark Sonority, S.V.E.S.T., Adaestuo, Void Meditation Cult, Infernal War, Mortuus, Somnus Aeternus nebo Death Like Mass, budu nadšený. Velikou radost mi samozřejmě udělá každá neznámá kapela, co se vytasí s prvotřídním rozjebem, ale s novými a snad výtečnými nahrávkami velice pravděpodobně přijdou i prověřené špičky jako Antediluvian, Dead Congregation, Nifelheim, Nuclearhammer, Spectral Voice, Funebrarum, DHG, The Ruins of Beverast, Mallephyr, Funebrarum, Volahn, Arizmenda, Absu, Lvme, Drowned, Grave Miasma, Black Grail, Vemod, Nekromantheon nebo avant-progoví Present.
