 |
|
Země: Norsko Tracklist: Hrací doba: 34:59 Odkazy: K recenzi poskytl:
|
„Seafarer“ je nepochybně deska, jíž se dostalo a ještě nejspíš dostane dost pozornosti. A člověk nemusí být zrovna génius a mistr dedukce, který by zastínil i dítě Columba a Sherlocka Holmese (radši se neptejte, kdo z nich by to měl porodit), aby přišel na to, proč tomu tak je…
Popularita folkové hudby a severského folku především šla v posledních letech strmě nahoru. Čelním a pravděpodobně nejpopulárnějším představitelem téhle vlny je norská Wardruna. Ta je v současné době schopna vyprodávat i velké sály (ostatně i několik narvaných koncertů v České republice toho může být důkazem) a dalo by se říct, že díky účasti na seriálovém hitu „Vikings“ prorazila i do mainstreamu.
Je tedy evidentní, že když zpěvačka a zároveň jeden ze dvou nejviditelnějšíc členů takové skupiny vydává sólové album, marketing se k tomu dělá úplně sám. Škarohlíd by ale určitě řekl, že když se něčemu pozornosti dostává, ještě to neznamená, že si ji daná věc zaslouží. Což je nakonec něco, co si v obecnosti myslím i já sám. Nyní se tuhle záhadu pokusíme rozluštit.
Sólová desky Lindy-Fay Helly hned na začátek nabídne svou titulní skladbu, jakousi vlajkovou loď doprovázenou také videoklipem. Řekl bych, že se určitě jedná o song, jenž by se měl posluchačům Wardruny líbit, ačkoliv „Seafarer“ působí trochu písničkovějším a „popovějším“ dojmem. Přesto se jedná o skvělou, procítěnou a atmosférickou píseň, jíž se vlastně nedá nic moc vytknout. Snad až na jednu věc – celé album příliš nevystihuje, protože je vlastně jediná takhle „hitová“ a podobně zaměřená.
Určitě bych považoval za plus, že „Seafarer“ zní docela jinak než Wardruna (ačkoliv určité reminiscence se najdou, viz třeba „Tilarids“). Opak by nakonec ani moc nedával smysl. Pokud bych měl k někomu přirovnat, spíš bych řekl, že sólová Lindy-Fay Hella víc připomene faerskou kolegyni Eivør Pálsdóttir. Tudíž asi i jejím fanouškům by se dalo „Seafarer“ doporučit.
Asi nejslabší mi album přijde v momentech, kdy působí nejvíc „popově“. Konkrétně mám na mysli hlavně „Two Suns“, což je pro mě osobně suverénně nejslabší song nahrávky. Víc se mi „Seafarer“ zamlouvá v těch zádumčivějších, folklórnějších a také minimalističtějších momentech, ať je to třeba „Mars“ nebo už zmiňovaná „Tilarids“. Trochu paradoxně bych z toho ale vyňal tu nejvíc minimalistickou píseň „Horizon“, která se mi zdá docela nudná. Kromě toho zde nalezneme ještě jednu kategorii songů, a sice ty ovlivněné jemnou elektronikou. Tento výraz nahrávky reprezentuje „Skåddo“ a „Three Standing Stones“.
Skutečné vrcholy jsou tu každopádně dva. Jedním z nich je už propíraná „Seafarer“, která se povedla fakt hodně. Speciální zmínku si pak zaslouží také „Nåke du finn i skogen“, která se stala mou druhou nejoblíbenější stopou, a to zejména kvůli jednomu naprosto perfektnímu motivu.
Celkově bych ale neřekl, že „Seafarer“ nabízí nějaký působivý poslech nebo zážitek, jaký byste si neměli nechat ujít. Je to vcelku příjemná deska s několika povedenými písničkami (minimálně ty dvě vyzdvihované jsou dobré) a samozřejmě dobrými pěveckými linkami, ale když se nad tím zamyslím, většina stopáže nepřesáhne úroveň důstojné jednohubky. Párkrát se to otočit dá a je to vcelku příjemné, ale nějakou adoraci si tohle zase nezaslouží.