Archiv štítku: progressive thrash metal

Vektor – Activate

Vektor - Activate

Země: USA
Žánr: progressive thrash metal
Datum vydání: 2.4.2021
Label: District 19

Tracklist:
01. Activate
02. Dead by Dawn

Hrací doba: 9:45

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp / instagram

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Když se na konci roku 2016 objevila zpráva, že se scifisté Vektor de facto rozpadli, mozek kapely David DiSanto zároveň fanoušky ujišťoval, že Vektor bude nějak pokračovat. Trvalo ale čtyři roky, než se tak skutečně stalo. Samozřejmě jsem moc rád, protože už v době vydání prvotiny „Black Future“ se stali mojí velice oblíbenou kapelou, od níž mě bavilo úplně všechno. Bohužel jsem je propásl na Brutal Assaultu, takže navíc kromě nové muziky doufám dojde i na turné a příležitost je konečně vidět naživo. V nynější sestavě kromě DiSanta působí také původní kytarista Erik Nelson, takže kytarová sekce zůstává v klasickém složení. Novými členy tedy jsou baskytarista Stephen Coon a bubeník Mike Ohlson. Oba již prošli pár formacemi, ale žádná mi nic neříká.

Jak si noví Vektor stojí, lze posoudit na základě dvouskladbového EP nazvaného příznačně „Activate“. Jedná se vlastně o jednu polovinu splitu „Transmissions of Chaos“, na němž se spolu s Vektor potkali Cryptosis, dříve známí jako Distillator. Nyní však vychází příspěvek Vektor i na samostatném CD v limitované edici tří set kusů u District 19. A když jsem si s nadšením pustil tuto novou tvorbu poprvé, byl jsem nemile překvapen.

První skladbu „Activate“ nedokážu poslouchat, aniž bych si u toho nevzpomněl na Megadeth a jejich „She-Wolf“. Brzy se k sekanému riffu začnou přidávat další kytarové linky, které už v sobě nesou typický rukopis Vektor, nicméně v této stopě se celkově nic extra neodehrává. Na poměry Vektor je „Activate“ až nečekaně přímočará a znatelně cílící na chytlavý refrén. Takové rozpoložení se mi u nich ale zrovna nepozdává. Za povedené bych z ní mohl označit snad jen krátkou rychlou pasáž, která následuje po ještě kratší klidné mezihře.

Druhá skladba „Dead By Dawn“ není předělávkou Deicide a už se z hlediska délky blíží více tomu, na co jsme byli u Vektor zvyklí. Ovšem i ona v sobě nese nestandardní postupy. Tím myslím hned její úvod. Volné vybrnkávání by mě ještě nepřekvapilo, ale čistý zpěv už teda jo. A není to dobré. První půlka této skladby je tím nejhorším, co kdy Vektor vydali. Je to příliš natahované, naprosto obyčejné, nic neříkající, prostě zbytečné. Vysvobození nastává, až když DiSanto předvede svůj charakteristický ječák připomínající orla v náletu. Hudba se také rozjede a začne to znít daleko přijatelněji. Jeho zpěv na obou stopách je však umírněnější a vyznívá trochu jinak, než jak jej známe z minulosti. Překvapí tu i docela rockově znějící kytarové sólo. Jinak se i „Dead By Dawn“ docela dost orientuje na refrén, což je prostě trochu zvláštní.

Struktura písní je tak docela jiná. V případě „Activate“ se Vektor pouští do celkem fádního thrashe, progresivní prvky se začínají ozývat až v „Dead By Dawn“, ale nejedná se o nic zvláštního, stejně tak po technické stránce tu nejsou žádné krkolomné party. Tohle EPčko zní jako chudá verze Vektor.

V porovnání s předchozími nahrávkami je „Activate“ mnohem horší. Změny jako odlišně znějící vokál a větší jednoduchost kompozic vedou jenom k horšímu. Z hlediska thrash metalu se sice stále jedná o lepší průměr, ale na Vektor je to zkrátka málo. Doufám, že s „Activate“ si jenom vybrali nějakou slabší chvilku a i tahle sestava dokáže na případném dalším albu nabídnout nápaditější, odvážnější a povšechně lepší hudbu, která bude moci stát po boku ostatních řadovek.


Voivod – Target Earth

Voivod - Target Earth
Země: Kanada
Žánr: progressive thrash metal
Datum vydání: 22.1.2013
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. Target Earth
02. Kluskap O’Kom
03. Empathy for the Enemy
04. Mechanical Mind
05. Warchaic
06. Resistance
07. Kaleidos
08. Corps étranger
09. Artefact
10. Defiance

Hodnocení:
Stick – 10/10
Kaša – 9/10

Průměrné hodnocení: 9,5/10

Odkazy:
web / facebook

Legendární Kanaďané Voivod po deseti letech přichází s albem, které vzniklo přirozeným skladatelským procesem. Před osmi lety se musela kapela rozloučit s výraznou osobností ansámblu, zakladatelem a hlavním mozkem, kytaristou Piggym (R.I.P.). Zbytku kapely, ve které v té době figuroval Jason Newsted (aka Jasonic, ex-Metallica), nezbylo, než zúročit zbylý materiál, který po sobě inovativní kytarista zanechal. Kostru skladeb tvořily demoskladby uložené v kytaristově laptopu, kapela kolem těchto demosnímků vystavěla kompletní skladby. Výsledkem byla dvě vcelku rozporuplná alba “Katorz” a “Infini”. Ne, že by to byly vyloženě blbosti, ale už jen ta atmosféra se podepsala na lehčí nekonzistenci materiálu. Zkrátka některé skladby trhaly koule, některé zas spíše nudily. Letos tedy vychází deska “Target Earth”, na které se sešla (téměř) původní sestava, kdy se na pozici baskytaristy vrátil Blacky. Místo Piggyho zaujal původně jen koncertní kytarista Daniel “Chewy” Morgrain, původně kytarista technických death metalistů Martyr.

Bubeník Away má svůj specifický umělecký styl, kterým zdobí obálky své domovské kapely, i jiných. Ani tentokrát nepřekvapil, obal, který je naprosto typický pro něj i pro tuhle kapelu, připravuje na apokalyptickou sci-fi atmosféru alba. Kapela se nezapřela ani v textech, antiutopická sdělení se pohybují někde mezi prehistorickými monstry, vesmírným neznámem a společenským znepokojením, s čímž koresponduje i hudební složka. Po uvolněnějších rockových vypalovačkách posledních alb tu není příliš vidu a slechu, Chewy je velkým milovníkem psychedelických postupů ála “Killing Technology”, což se projevilo na celkovém vyznění materiálu.

Zvukový základ skladeb je stavěn především na riffech, a to většinou dost lahůdkových. Jako bonus umí Chewy přihodit excelentní melodická, ale přitom technická sóla, mám tak trochu pocit, že snad nikdo jiný by post kytaristy této kapely nemohlo zastat lépe (samozřejmě po Piggym). Už úvodní titulka dává na srozuměnou, že tady se na žádné kompromisy nehraje. Prim hraje samozřejmě taky jedovatý Snakeův vokál, který byl poznávacím znamením téměř po celou dobu existence kapely. Přestože všechny skladby obsahují thrashové ostří, nejde o jednotvárné vypalovačky s jedním rytmem od startu po cíl. Čekejte prudké zákruty, vývrtky a překážky. Kytarové riffy povětšinou nepatří k těm líbezným omalovánkám a rytmická sekce skladby nekompromisně odklešťuje a zase spájí k sobě a vytváří komplexní materiál. Thrash metal se zde potkává s psychedelickým rockem a pod nohy se jim někdy zamotá jazz. Fakt to není snadno zapamatovatelný materiál a po prvním poslechu jsem celkem nerozuměl tomu, co jsem slyšel. Pochopení se dostavovalo postupně, napotřetí jsem konečně začal od sebe jednotlivé skladby odlišovat a propadat jejich psychokouzlu.

Materiál je barevný stejně jako obálka, tudíž se dočkáme nářezů typu “Kluskap O’Kom” nebo “Resistance”, nebo středně tempých psychařin, jako je “Empathy for the Enemy”. Pokud je libo francouzština, mrkněte na “Corps étranger”. Ta je mimochodem asi největším námrdem, který se na albu objevil. Bleskurychlé riffy, opět s typickým “voivodským” feelingem. Na nudu prostě není čas a vážně doporučuju tomuhle albu poslechy věnovat, odměna zůstává nemalá. Desce nedokážu vyčíst snad jediný moment, nenapadá mě, že by něco mohlo znít jinak. Ve finále jsou ty zvláštní riffy a melodie návykovější než LSD. Přestože se zde v podstatě používají zajeté postupy, tak jde o kulervoucí a neotřele znějící materiál, nikoliv plagiát sebe sama.

Zvukově se s tím Voivod poprali taky dost slušně. Žádný nástroj nezaniká, ale přitom nejde o nijak uměloučký přelešťovaný zvouček, který by připomínal nemocniční sterilní prostředí. Pěkně všeobjímající. Kvituju hlavně výraznou basu, jejíž party je radost poslouchat. Awayova bubenická hra samozřejmě za zbytkem kapely nezaostává. S touhle deskou se mi stala zvláštní věc, začal jsem mít chuť přečíst si nějaké pořádné sci-fi, svou atmosférou úplně vybízí k podbarvení nějaké takové četby.

Jestli by se mě někdo teď zeptal na progresivní thrash metalovou kapelu, která se zarytě nedrží zajetých postupů žánru a má svůj ksicht, Voivod se svou novou deskou by rozhodně padli mezi prvními. Na tuhle desku bych neměl zapomenout, až budu dávat dohromady žebříček desek za rok 2013. Pro mě asi zatím jedno z nejpozitivnějších překvapení letoška. Kdo nezná, začněte touhle deskou, kdo zná, neprohloupí!


Další názory:

To je návrat, panečku! A k tomu v (téměř) původní sestavě, protože místo Jasonica převzal baskytaru starý známý Blacky, jenž s neuchopitelnými Kanaďany zažil legendární časy. Bylo jasné, že nelze donekonečna čerpat z odkazu zesnulého Piggyho, a tak se po slabších “Katorz” a “Infini”, jež byla postavena čistě na zbytcích jeho tvorby ze sklonku života, konečně ukázalo, zda mají Voivod budoucnost i bez svého ústředního mozku. “Target Earth” je jasnou deklarací, která hlásá, že je potřeba s nimi počítat. Klasický cover, klasické postupy a devítka fantastických skladeb, u kterých jsem si několikrát vzpomněl na klasické počiny jako třeba “Killing Technology”. Přestože až nebezpečně často zmiňuji slovo klasické, tak se nemusíte bát, že by třinácté řadové album hrálo na nostalgickou strunu a těžilo z let minulých. “Target Earth” žije vlastním životem a obviňovat Voivod z opakování je jako vyčítat něco podobného AC/DC. Prostě si vymysleli svůj vlastní, naprosto jedinečný styl, který netřeba nijak upravovat a který funguje i po letech. Pecky jako “Kluskap O’Korn”, “Mechanical Mind”, či hymnická “Kaleidos” se mohou s úsměvem na rtech zařadit mezi dvacet let staré, legendární kousky.
Kaša


Stam1na – Nocebo

Stam1na - Nocebo
Země: Finsko
Žánr: thrash / progressive metal
Datum vydání: 8.2.2012
Label: Sakara Records

Tracklist:
01. Pirunpaska
02. Valtiaan uudet vaateet
03. Tavastia palamaan!
04. Puolikas ihminen
05. Aivohalvaus
06. Rabies
07. Lepositeet
08. Nomad
09. Ei encorea
10. Arveton on arvoton

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook

Jakkoliv se vám jméno Stam1na může zdát neznámé, vězte že v domácím Finsku platí tato kapela za hvězdu velkého formátu. Na rozdíl od jiných úspěšných finských kapel má totiž v rukávu jednu zásadní výhodu. Tou jsou národním jazykem psané texty. Proto také ona izolace od zahraničí, která se však v posledních letech začíná probourávat a Stam1na si tak pomalu buduje jméno na celosvětové scéně. Ačkoliv se založení kapely datuje již na rok 1996, první album pojmenované jednoduše “Stam1na” spatřilo světlo světa až o devět let později. Od té doby však vychází nové album nejméně každý druhý rok, a tak je “Nocebo” již pátým počinem kapely.

Co nám tedy tento finský zázrak přináší? Inu, to je jednoduché. Energickou dávku nesmírně osobitého thrash metalu. A když říkám osobitého, tak to tak také myslím, protože ono to s tím thrash metalem nebude tak horké. V hudbě Stam1na již definitivně převládly progresivní prvky a to i přesto, že “Nocebo” je o poznání tvrdší než předloňský “Viimeinen Atlantis”. Že kapela však neztratila nic ze svého charakteru, poznáte již v první skladbě “Pirunpaska”, v níž vás uvítá “abecední” refrén a další z poznávacích znaků kapely, totiž snadno zapamatovatelné melodické sólo. Ke druhé skladbě “Valtiaan uudet vaateet” byl natočen povedený videoklip (pokud vám nevadí nějaká ta (pánská!) nahota, doporučuji shlédnout níže). Výběry singlů často kritizuji, protože myslím, že by měly pokud možno reprezentovat celé album. Stam1ně se však volba opravdu vyvedla, a tak chcete-li slyšet, o čem “Nocebo” vlastně je, právě tato skladba vám to prozradí. Navíc obsahuje další fantastické sólo (troufnu si říci že jedno z nejlepších na celé desce) a nepřekvapivě i nakažlivý refrén.

A tak to jde dál po celou desku. Žádná píseň není slabší, album vás bude bavit jako celek i jako shluk kvalitních skladeb. I přes jednotnou tvář jsou však písně dostatečně rozmanité, aby vás nenudily. Ve trojce “Tavastia palamaan!” tak uslyšíte několik nekompromisně tvrdých riffů (a jeden zvláště technický), zatímco následující “Puolikas ihminen” vám naservíruje krátkou country mezihru a hned po ní další výborné sólo (které je tentokrát až bolestivě krátké). “Aivohalvaus” pro změnu nabídne o něco hustší atmosféru, která se na “Nocebo” vyskytuje přeci jen méně než na předešlé desce. “Lepositeet” přichází s uvolněnou náladou a nádherným kytarovým sólem. A pak zazpívá Max Cavalera. Tedy, alespoň jsem si to zpočátku myslel. V osmé skladbě “Nomad” totiž poprvé v historii kapely zazní anglicky psaný text a mě to zmátlo natolik, že jsem hlas zpěváka Hyrdeho považoval po dobrých deset poslechů za frontmana Soulfly. Z omylu mě vyvedl až internet, jenž mi prozradil, že o spojení Stam1ny a Maxe Cavalery nic neví. Inu i mistr recenzent se někdy utne, natožpak takové ucho, jako jsem já. Každopádně je “Nomad” jedna z nejzajímavějších písní na albu. V jejím nitru se totiž ukrývá povedená dvouminutová ukázka progresivního rocku s výtečnou kytarovou prací. Zmínku si zaslouží i závěrečná “Arveton on arvoton”, která (jak už to tak bývá) shrnuje celé “Nocebo” do jedné povedené skadby.

Již měsíc před vydáním alba jsem v únorovém eintopfu psal, že hudba Stam1na je (nejen) o “melodických sólech, jež se snadno řadí mezi ty nejlepší, které dnes můžete slyšet”. “Nocebo” moje slova s přehledem potvrdilo. Celkově jsou kytary na albu výborně sehrané a skvěle balancují na hranici mezi okázalou techničností a nevídanou chytlavostí. Jejich spolupráce, způsob, jakým mezi sebou komunikují, mi částečně připomíná například Machine Head, a to přestože se zde žádných soubojů dvou sólujících kytar nedočkáte. Rytmická sekce je samozřejmě také povedená, ovšem ve své podstatě musí být přirozeně mnohem méně výrazná. I tak ale na pár skvělých momentů, ve kterých baskytara vystoupí do popředí, na albu naleznete. O zpěvu jsem se již lehce zmínil, a tak jen dodám že hlas Hyrdeho jen tak nepustíte z hlavy, a to nejen kvůli skvěle napsaným refrénům. Jeho talent se projevuje také v občasném nesmírně rychlém střílení slov, které je pro něj typické. Otázka je, kolik z této originality je způsobeno finštinou, kterou zpívá a která je pro mě jinak naprosto neznámým jazykem. Ono faux pas s Maxem Cavalerou ukazuje, že možná právě v jazyku tkví tajemství jeho originálnosti.

Jaké je tedy “Nocebo” v celku? Jistěže povedené, stejně dobré jako “Viimeinen Atlantis”, které jsem v době jeho vydání opravdu zbožňoval. Těší mě, že kapela neusnula na vavřínech a nesnaží se vydolovat co nejvíce ze zvuku, který vytvořila v minulosti, ale že ho rozvíjí dál a přidává i některé o něco “klasičtější” prvky. Stam1na konečně získává pozornost i mimo Finsko a na “Nocebo” přišla s materiálem, jímž se může důstojně prezentovat. Jsem zvědav, zda jí to vydrží i na albech budoucích.


Vektor – Outer Isolation

Vektor - Outer Isolation
Země: USA
Žánr: progressive thrash metal
Datum vydání: 22.11.2011
Label: Heavy Artillery Records

Tracklist:
01. Cosmic Cortex
02. Echoless Chamber
03. Dying World
04. Tetrastructural Minds
05. Venus Project
06. Dark Creations, Dead Creators
07. Fast Paced Society
08. Outer Isolation

Hodnocení:
Zajus – 9/10
H. – 8/10

Průměrné hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
facebook / twitter

David Disanto, Erik Nelson, Blake Anderson a Frank Chin během dospívání asi nepatřili mezi nejoblíbenější chlapce ze třídy. Zatímco ostatní po večerech sedávali na schodech, kouřili trávu a pokukovali po slečnách, tito čtyři měli úplně jiné záliby. Nejspíše seděli doma, poslouchali Metallicu, četli sci-fi komiksy a donekonečna trénovali hru na své kytary (či v jednom případě bicí). Někdo by řekl, že jde o zkažené dětství, ale já věřím, že si to naprosto užívali. Tímto (zcela smyšleným) úvodem jsem chtěl říci, že aby někdo dosáhl takové zručnosti (hráčsky i skladatelsky), jakou oplývají členové Vektor již ve svých (plus mínus) pětadvaceti letech, musel kvůli tomu obětovat část svého dospívání. A za to jim již v úvodu recenze patří mé dík.

Na tuto arizonskou čtveřici jsem narazil před dvěma lety při příležitosti vydání jejich debutového alba “Black Future” a nutno říci, že již tenkrát mě doslova smetli ze židle. Pravidelně narážím na alba neznámých kapel, která se mi opravdu líbí, ale dokud neslyším jejich následovníka (či předchůdce), nevěřím, že svůj úspěch kapela dokáže zopakovat. To však nebyl případ Vektor. Že v budoucnosti dosáhnou velkých věcí, jsem jim věřil. I přesto, že “Black Future” nebylo album bezchybné.

Tím se (konečně) dostáváme k desce, jež je předmětem dnešní recenze. S dvouletým odstupem vydávají Vektor své další, tentokráte druhé, řadové album “Outer Isolation”. Vektor hrají technický thrash metal, který se těžko přirovnává k jakékoliv jiné kapele. Někteří u nich vidí vliv velikánů Voivod, jelikož však mám pouze omezené znalosti jejich tvorby, musím si podobné srovnání odpustit. Co se však sluší říci je, že při přímém porovnání s Vektor zní hudba mnohých thrashových kapel jako dechovka vaší babičky. Technický perfekcionalismus byl základním stavebním kamenem hudby této čtveřice již od prvního alba a na “Outer Isolation” tomu není jinak. Album obsahuje osm skladeb o celkové délce lehce přesahující padesát minut, v čemž se od o téměř dvacet minut delšího předchůdce značně liší. Ani tak si však Vektor nevystačili s novým materiálem a tři osminy alba tak tvoří covery skladeb z dema “Demolition”.

Album otevírá rozsáhlá kompozice “Cosmic Cortex” a po akustickém úvodu rychle pochopíte, proč jsem technickou stránku hudby Vektor zmiňoval již několikrát. Kapela chrlí neuvěřitelné množství riffů pospojovaných četnými sóly a vyhrávkami. Právě úvodní skladba je však ukázkou toho, že to samotné k tvorbě klenotu nestačí. Nepočítaje úvodní akustický rozjezd, nemá v podstatě žádnou gradaci a to jí při deseti minutové délce ubírá na atraktivnosti. Po zbytek alba se však Vektor této chyby už vždy vyvarovali. V dalších dvou skladbách kapela šikovně zpomaluje a následně zrychluje tempo, do čehož opakovaně zařazuje chytlavý refrén. Oslím můstkem se tak dostávám k vokálům Davida Disanta, jenž patří mezi ty neoriginálnější, které jsem v thrash metalu slyšel. Disanto zní, jako by mu v mládí někdo ostrouhal hlasivky žiletkou. Jeho zpěv by člověk čekal spíše v black metalu. Často se pouští do opravdových výšin, kde pak připomíná Toma Arayu na počátku “Angel of Death”. Tyto výkřiky navíc většinou uvozují ty nejrychlejší momenty a varují tak posluchače, aby si kolem sebe udělal prostor (nebo v nouzovém případě alespoň poodjel na židli od stolu), jelikož bude za několik chvil nucen ke zběsilému headbangingu.

Nezanedbatelnou část alba tvoří znovunahrané skladby, které jsou až na kosmetické změny v podstatě shodné s verzemi na demu “Demolition”. Výjimkou je sólo v “Tetrastructural Minds”, které dostálo značné změny, a to podle mě směrem k lepšímu. I drobné úpravy však mohou skladby výrazně vylepšit. Důkazem budiž střední akustická část skladby “Venus Project”, která s novou produkcí nabyla na kráse a lze ji tak zařadit mezi nejlepší momenty alba. Texty na “Outer Isolation” patří (opět) k tomu nejlepšímu, co se na scéně letos urodilo. Kromě kosmické a filosofické tématiky se zabývají také úpadkem lidstva, což však činí mnohem inteligentněji, než je zvykem (porovnejte třeba s čímkoliv z poslední desky Megadeth).

Záměrně jsem se vyhnul popisování jednotlivých skladeb. Zaprvé se obávám, že by při slovním popisu vypadaly poněkud monotónně (riff – sólo – riff – řev – headbanging – sólo – riff – riff…), a zadruhé věřím, že “Outer Isolation” je deska, kterou si člověk musí prozkoumat sám. Ostatně celé album může streamovat zdarma zde na Bandcamp profilu vydavatelství Heavy Artillery Records. Vektor ode mě odcházejí se solidní devítkou. Abych dal víc, muselo by být album po okraj zaplněné novými skladbami, byť ty staré si opětovné nahrání zasloužily. Navíc jsem si celkem jistý, že Vektor na dalších albech porostou a k té desítce se ještě dostanou.


Další názory:

Na rozdíl od kolegy jsem se o Vektor dozvěděl až s vydáním aktuální novinky “Outer Isolation”, tudíž pro mne bylo prvotní stisknutí tlačítka PLAY velkou neznámou, neboť jsem neměl páru, co očekávat. Ale nakonec se z toho vyklubalo opravdu velice příjemné překvapení. Povětšinou nejsem příznivcem ani thrash metalu, ani progresivně-technických kytarových vylomenin, ale čas od času se objeví záležitost, kde si to prostě sedne do té správné polohy a extrémně mi to zachutná. A zrovna tohle je ten případ. Vektor nahráli desku pro fajnšmekry se vším všudy – technicky precizní, neuvěřitelně zábavnou, plnou výtečných nápadů a neustálých změn, které posluchače udrží ve střehu – to vše navíc v pocitovém souladu se sci-fi tématikou. Zatím to všechno zní vážně super, je tu jistý háček. Kolegovu devítku zcela chápu, ale já tak vysoko jít nemohu, protože přece jenom mám nějaké to ponětí o Voivod. Největším problémem (a vlastně jediným opravdovým problémem) Vektor je právě až příliš okatá inspirace u těchto legendárních vizionářů z Kanady – od takových “prkotinek” jako velice podobné logo, přes sci-fi témata až po samotnou muziku. Pokud ovšem nad tímto faktem přivřu očko, líbí se mi “Outer Isolation” opravdu hodně…
H.