 |
| Země: USA Žánr: death metal Datum vydání: 5.5.2015 Label: Metal Blade Records Tracklist:
|
První pohled (Kaša):
Když lídr Six Feet Under, Chris Barnes, ohlašoval jedenácté studiové album titulované jako „Crypt of the Devil“, nic nenasvědčovalo tomu, že by posluchači měli zbystřit nad rámec ohlášení běžné studiové placky těchto smrtonošů. Důvod? Není to žádné drama, Six Feet Under prostě sypou svá alba z rukávu s docela vysokou kadencí a vzhledem k tomu, že dvojice počinů „Unborn“ a „Undead“ vyšla v letech 2012 a 2013, tak jsem nečekal, že se Barnesovi v šuplíku naskládá tak rychle nový materiál, a když už ano, tak výsledek bude znovu převařená voda, z níž tento growler kuchtí už roky.
Nicméně, „Crypt of the Devil“ je v jistém ohledu jiné. Jakmile Barnes vypustil informaci, že pro účely vzniku nového alba se spojil s Philem Hallem z Cannabis Corpse, které v nahrávacím procesu doplní i zbytek zkouřené party (jmenovitě bubeník Josh Hall a kytarista Brandon Ellis), bylo záhodno očekávat, že s příchodem nového impulzu by mohla být nakopnuta i stagnující kariéra velikánů death metalu, s jejichž studiovými alby je to jako na houpačce. Je docela paradox, že nové album s Barnesem natáčí doprovodná kapela, jejíž jméno je parodií jeho bývalé domovské skupiny Cannibal Corpse, nemyslíte?
Samozřejmě se nabízí otázka, nakolik je „Crypt of the Devil“ jiné a jestli se naplnila očekávání, že by s mladou krví po ruce mohla novinka znít o něco víc nebezpečně. Nebudu z toho dělat kovbojku, ale musím říct, že „Crypt of the Devil“ ve své podstatě nijak nevybočuje z linie alb nedávných, ačkoli je cítit, že Barnes je o něco málo žíznivější a skladby neznějí v několika případech tak tuctově, jako tomu bylo zejména na „Unborn“, ale vyložený průser to není. Skladatelskou taktovku v ruce držel zřejmě pořád Chris, protože ačkoli má tvorba Six Feet Under a Cannabis Corpse jisté společné ingredience, jsou alba obou part odlišná a domácí působiště Joshe Halla z „Crypt of the Devil“ necítím tak silně, jak bych před prvním poslechem očekával.
Oproti „Unborn“ a „Undead“, které si ke srovnání vybírám záměrně z toho důvodu, že jsou nejmladší a mám je díky starším recenzím jakž takž v paměti, zní materiál na „Crypt of the Devil“ lehce techničtěji a přijde mi, že i skladby jsou rychlejší. Ne, že by Chris Barnes rezignoval na střední tempa a vrhl se pouze do sfér zběsilých sypaček, ale kytarové riffy nejsou tak jednoduché jako na starších deskách a řežou více do hloubky. Jen tak mimochodem by mě docela zajímalo, jakou pozici v kapele má Steve Swanson, což je dlouholetý kytarista, na nějž ve studiu tentokrát nezbylo místo. Jinak je ale vše na svém místě. Typické texty plné utrpení a násilí, průrazný zvuk a samozřejmě vokální práce ústřední postavy. Chris Barnes není jedním z nejznámějších death metalových chroptičů jen tak pro nic za nic, jeho hluboký growling, jemuž jde i navzdory té brutalitě šikovně rozumět, má stále co říct a nevypadá to, že by se s blížící padesátkou měl chystat do důchodu.
Pojďme ale k samotným skladbám, jichž se na novince sešlo deset a jejichž celková hrací doba se vměstnala pod slušných 40 minut, což je pro Six Feet Under taková ta klasická porce, kterou jsou v současné formě schopni ještě obstojně utáhnout. Jako celek není album vyloženě špatně a většina písní mě baví, ovšem ne vždy je slunce pouze zářivé, takže se na obloze přeženou i občasná mračna, jež v případě „Crypt of the Devil“ přicházejí se slabším závěrem desky. To úvod se povedl a právě skladby typu „Gruesome“ a „Broken Bottle Rape“ bych očekával v mnohem vyšší míře, abych dokázal říct, že skladatelsky unavený Chris Barnes dostal ve studiu adrenalinovou injekci. Mezi zmíněné rychlejší pecky se vměstnala klasická hymna jménem „Open Coffin Orgy“, v níž se vystřídají snad všechny rychlostní stupně, jimiž Six Feet Under disponují, a to bez ztráty pevné půdy pod nohama, takže se začne pochodovým rytmem, který vystřídá unavený kytarový motiv a v refrénu se rozohní pořádné peklo.
Vůbec nejlepší songy přicházejí s dvojicí, již tvoří už zmíněná „Broken Bottle Rape“ a staromilská „Break the Cross in Half“. Druhá jmenovaná možná zní na první poslech tuctově jako kráva, ale ten zničující riff, který se celou skladbou táhne, nemá chybu. Trošku škoda učesaného kytarového sóla, protože do takové divočiny bych si představil něco chaotičtějšího, ale nejedná se o nic, co by se nedalo vydržet, protože Brandon Ellis je zdatným hráčem. „Broken Bottle Rape“ je spolu se „Stab“ jednou z nejchytlavějších písní na „Crypt of the Devil“. Škoda, že „Stab“ rychle zevšedněla a zůstalo mi z ní hlavně nečekané zpomalení ve druhé polovině.
Jak už jsem řekl, konec placky prostě a jednoduše ztrácí dech, a to prostřednictvím nezáživné „Slit Wrists“, kterou trpím jen kvůli fantastickému kytarovému sólu, „Lost Remains“ a „Compulsion to Brutalize“, jíž jsem taky nepřišel na chuť i navzdory nezvyklému množství kytarových melodií, jež zaoblují ostré hrany tvrdých riffů a kompozici tak ozvláštňují oproti standardní porci kytarové brutality. I díky těmto písním nelze mluvit o výtečném albu jakožto celku, protože aniž by zněly na první poslech nepatřičně, tak sílu, aby si získaly pozornost, nemají, a tak nějak mnou jenom propluly bez emocí.
Six Feet Under jsou stále sví a obměna nástrojového osazenstva tomu příliš nepomohla, což je na jednu stranu dobře, protože letití fanoušci dostanou to své, i když na druhou stranu mohl duch Cannabis Corpse z „Crypt of the Devil“ promluvit hlasitěji. Chrisu Barnesovi sice nemůžu odpárat neuvěřitelnou zarputilost, s níž ten svůj mrtvolně shnilý death metal přivádí každý rok k životu, ale pořád si myslím, že kdyby trochu zvolnil a ze dvou relativně průměrných alb, jimiž nás pravidelně zásobuje, udělal jedno skvělé, tak bych si jména této legendy vážil mnohem víc, než je tomu nyní. „Crypt of the Devil“ je z posledních tří počinů určitě tím nejlepším, ovšem pořád za možnostmi kapely, která má stále na to, aby stála v čelní linii americké death metalové scény.
Druhý pohled (H.):
Abych to řekl na rovinu a popravdě, Six Feet Under je kapela, která mě vlastně už dávno přestala zajímat. Ne, že bych snad zanevřel na death metal nebo že bych dokonce měl vůči mrtvolné partě okolo Chrise Barnese nějaké osobní výhrady – jde čistě jen o to, že posledních pár alb téhle smečky mi přijde jako těžká, přetěžká nuda. I když jak tak o tom přemýšlím, ono to už tak úplně není jen pár alb, neboť poslední placka Six Feet Under, k níž jsem ochoten se zpětně vracet, je „Bringer of Blood“… a to je už dobrých dvanáct roků, co tahle fošna vyšla. Sice tuhle smečku stále z povzdálí sleduji, vydávání nových desek registruji a vlastně si tu novou nahrávku vždycky i pustím, ale posléze zjistím, že je to jen další porce rutinního death metalu, která mě nebaví, a opětovně se utvrdím v tom, že ten prdel-nakopávají tah na bránu, kterého měli Six Feet Under na svých prvních počinech na rozdávání, je už dávno v čudu.
Six Feet Under by ve své tvorbě nějaký impuls potřebovali jako koza drbání. A zpočátku se mohlo zdát, že „Crypt of the Devil“ by právě tenhle impuls mohlo přinést – teoreticky. Nebyl jsem tak naivní, abych něco takového skutečně očekával, nicméně jsem někde v koutku alespoň doufal, že se fakt, že s nadsázkou řečeno „Crypt of the Devil“ není albem Six Feet Under, ale albem Cannabis Corpse, na němž chroptí Chris Barnes, nějak projeví. Bohužel se tak nestalo a novinka prodlužuje linii +/- průměrných počinů o další položku. „Crypt of the Devil“ je zase o kousíček nudnější než minulé „Unborn“, o chlup lepší než předminulé „Undead“, ale ve finále je to beztak šumák, protože posledních deset roků je to pořád jen na jedno nezáživné brdo.
Jasně, vyložená píčovina skrz naskrz to zase není, a když na to přijde, tak se „Crypt of the Devil“ vlastně dá poslechnout… ale to je tak maximum, co lze z nejnovějšího počinu Six Feet Under vymámit, protože ten poslech nijak zvlášť nebaví. Sice to má jen 37 minut, ale abych řekl pravdu, mnohokrát jsem to ani nedojel do konce, protože jsem se u toho tak brutálně nudil, že jsem to prostě musel vypnout. Jediný song, který mě vždycky alespoň trochu dokáže vytrhnout z letargie, je „Slit Wrists“ s chytlavým refrénem (je docela paradoxní, že kolega nade mnou tuhle písničku naopak považuje za nezáživnou), což je vlastně jediný track, jenž mi dokázal nějak utkvět v paměti… a to jsem to fakt neposlouchal jen dvakrát nebo třikrát.
Zklamaný však z „Crypt of the Devil“ vlastně nejsem – jednoduše jsem to tak nějak čekal, že to (zase) dopadne takhle. Při vší úctě, Six Feet Under už jsou dávno za zenitem a novinka to jen potvrzuje. Kdyby na obálce nebylo logo Six Feet Under, tak by ta placka jen prošuměla okolo a nikdo by si jejího vydání ani nevšiml.
