 |
| Země: Velká Británie / Maďarsko Žánr: avantgarde metal Datum vydání: 16.10.2015 Label: Season of Mist Tracklist: Hrací doba: 51:37 Odkazy:
|
První pohled (H.):
V podstatě čtyři roky bylo ticho po pěšině a snad s výjimkou luxusních vinylových reedic desek „Tűnő idő tárlat“ (2004), „Róka hasa rádió“ (2009) a „Rengeteg“ (2011) pod firmou Blood Music na jaře 2013 se okolo této skupiny takřka nic nedělo. Projekt Thy Catafalque nekoncertuje, není o něm slyšet pořád a na každém rohu… Thy Catafalque prostě jen existuje, aby čas od času jakoby mimochodem vydal další hodinu fenomenální hudby a zase se stáhl. A je to právě letošní rok, kdy se Tamás Kátai, zdánlivě nenápadný hudebník maďarského původu, jehož je Thy Catafalque osobním projektem, opětovně zjevil s další deskou „Sgùrr“…
Thy Catafalque je pro mě osobně o trochu víc než jen další kapela v řadě. Poslední tři desky (právě ty výše zmiňované) jsou čistá esence dokonalosti a není na nich jediná vteřinka špatně. S nadpozemskou kvalitou té hudby nijak neotřásl ani moment, kdy dříve dvoučlenné Thy Catafalque opustil János Juhász a Tamás Kátai v sestavě osiřel; ani s ní nepohnulo Kátaiovo přesídlení z rodného Maďarska do Skotska – Thy Catafalque je stále monument, jehož každé album s naprostou samozřejmostí nabízí tak úžasné momenty, že o tom všichni okolo mohou leda tak snít. A zcela záměrně jsem použil přítomný čas, jelikož „Sgùrr“, jakkoliv to může znít neuvěřitelně, ani o píď neslevuje z extrémně vysoké úrovně svých předchůdců. Přátele, seznamte se s jednou z nejlepších a zároveň nejkrásnějších nahrávek, které v roce 2015 vyšly…
Možná to zní až příliš dokonale, skoro jako z pohádky, ale skutečně je to tak. Sám nechápu, jak to Tamás Kátai dělá, ale na cokoliv sáhne, to se mění v hudební zlato. Ukažte mi nějakého dalšího muzikanta, jenž zvládne čtyřikrát za sebou vydat desku, jíž nelze vytknout zhola nic a která si zaslouží to nejvyšší možné hodnocení, jaké lze udělit (sice už číselně nehodnotíme, ale buďte si jistí, že tohle by byla naprosto čistokrevná 10/10). A přitom jsou ta alba jiná a nedochází k neustálému opakování jedné a té samé věci… jistě, je tu znát nezaměnitelný rukopis a je cítit, že všechna stvořil tentýž člověk, zároveň je ale každé trochu jiné, nezaměnitelné a má svou vlastní atmosféru. A ostatně i tohle je jeden z důvodů, proč je tak těžké Thy Catafalque nemilovat.
„Sgùrr“ – a vlastně Thy Catafalque obecně – exceluje mimo jiné v naprosto nádherných melodiích, jichž je zde přehršel a v každé jedné skladbě. Naprosto fantastické jsou jako vždy klávesové linky; přece jen je cítit, že Tamás je klávesista a právě tento nástroj byl ve spoustě dalších skupin jeho zaměstnáním. Nicméně to neznamená, že by zbylé instrumenty byly jakkoliv ošizeny, jelikož i kytary jsou úžasné a nabízejí obrovské množství excelentních nápadů, stejně jako třeba výtečné vokály (opět lze kromě hlavního protagonisty slyšet i některé hosty – kupříkladu Zoltána Kónyu, s nímž Kátai kdysi hrával ve skupině Gire, po níž kromě několika demosnímků zůstala jedna deska) nebo hostující housle. Dokonce i ty bicí, které u Thy Catafalque neobstarává živý člověk, ale bicí automat, jsou naprogramovány výtečně a nabízejí množství odzbrojujících pasáží.
Je už takovou tradicí Thy Catafalque, že se na desce objevuje nějaká dlouhá, více jak čtvrthodinová a naprosto fantastická kompozice. Nechci tak úplně říkat, že se jedná o vrcholy těch nahrávek, neboť i v těch kratších věcech je to bez sebemenšího poklesu kvality, nicméně právě tyto rozhodně patří k ozdobám Thy Catafalque, protože prostě u tak fantastických skladeb jako „Neath Waters (Minden vízbe mártott test)“ (z „Tűnő idő tárlat“) či „Molekuláris gépezetek“ (z „Róka hasa rádió“) prostě nejde nesbírat čelist po zemi. Na „Sgùrr“ dal Tamás dohromady dvě takto dlouhé písně – „Oldódó formák a halál titokzatos birodalmában“ a „Sgùrr eilde mòr“. A věřte tomu nebo ne, obě jsou opětovně fenomenální a nabízejí neuvěřitelnou koncentraci pasáží někde na pokraji posluchačské extáze, dechberoucí gradace, překrásné melodie, spoustu výborných detailů, jemných nuancí. Dejme si jeden příklad za všechny – když se třeba v „Sgùrr eilde mòr“ krátce po 10:40 ozvou monumentální klávesové aranže, tak to je přesně jeden z těch momentů, proč je Thy Catafalque tak výjimečná skupina, protože to je prostě tak dokonalé, že to snad ani nejde pořádně říct.
Nicméně, „Sgùrr“ nestojí jen na těchto dvou kolosech, neboť Tamás Kátai předvádí čirou hudební nádheru i v těch kratších písničkách. Ať už je to třeba „Alföldi kozmosz“, která je i navzdory absenci metalových kytar rychlá a dynamická, půvabná „A hajnal kék kapuja“ s pohlcující atmosférou anebo třeba „Keringő“, jež od minimalističtějšího ambientního počátku skvostně vygraduje do regulérní epičnosti. Na druhou stranu, Kátai stále dokáže vytvořit i výborné kytarové kousky, čehož jsou důkazem „Élő lény“, jež nabízí možná až nečekaně splašenou rytmiku a opět porci znamenitých kláves, či „Jura“, v níž se zase objeví nefalšovaný black metal. Nedá se tvrdit, že by se Tamás k tomuto žánru prostřednictvím „Jura“ vracel, jelikož black metal byl v jeho tvorbě vždy v náznacích cítit (stačí vzpomenout třeba agresivní „Minden test fű“ z předchozího „Rengeteg“), ale je nutno zdůraznit, že i tyto chvíle nepůsobí nikterak násilně, mají na těch deskách svoje pevné místo a v rámci celku dávají smysl. A především – i tyto jsou stále doslova natřískané skvělými hudebními myšlenkami.
Občas to skoro až vypadá, jako kdyby Tamás Kátai těmi nápady takřka plýtval, protože jen v rámci jedné té dlouhé skladby toho bez váhání nabídne tolik, že to jiní nejsou schopni dát dohromady napříč celou deskou, natožpak v takovéhle kvalitě. To ale nemyslím nijak špatně, právě naopak, protože přesně tohle jsou pro posluchače největší žně. A navíc – tenhle člověk si to evidentně může dovolit a vychází mu to… a ne poprvé.
Může se to celé zdát zbytečně přehnané, nadnesené, jen jako onanistická recenze v nějakém chvilkovém opojení, ale věřte tomu, že není. Tenhle chlapík je dobře skrytý a pohříchu nedoceněný génius dneška. Nenechte se zmást tím, že metal obecně vzato asi není tím neumělečtějším hudebním žánrem, jelikož Thy Catafalque je jasným důkazem toho, že metalové riffy a umělecky hodnotná hudba se nevylučují. Výjimečná skupina.
Druhý pohled (Skvrn):
Zatímco minulé nahrávky Thy Catafalque jsem včetně „Rengeteg“ doposlouchával zpětně (a to i s určitou dávkou nekritičnosti), novince se už takového štěstí nedostalo. „Sgùrr“ muselo přijmout diametrálně odlišnou roli a s ní spjatý úkol: Plnohodnotně navázat na geniální minulost, tedy volně přeloženo trhnout roční top pětku, a upevnit tak status Thy Catafalque, coby tělesa řazeného k těm mým nejoblíbenějším. Nebudu vás napínat, povedlo se. Pravdou však je, že cesta to byla nadmíru trnitá.
Ačkoliv starší práce z pera Tamáse Kátaie nelze pokládat za lehce stravitelné, ve srovnání se „Sgùrr“ se do nich pronikalo ještě poměrně slušně. Možná to zkresluje onen zmiňovaný nekritický přístup… ale ne, byl to letos vážně těžký boj. Přitom na papíře se tváří novinka docela přístupně. Jako celek nepůsobí tak pestře a skladby jsou si podobnější – dodržována je obdobná forma, ubylo vokálního bohatství, elektroniky. Deska navíc disponuje neskutečnou dynamičností, což by mělo přístupnosti taktéž pouze pomoci. Avšak ani to u mě nestačilo. Převážila totiž komplikovanost skladatelských přemetů, gradací a variací, kterých je více než dřív. Klesl počet vyjadřovacích prostředků, přibylo skladatelských fines a já to po náročném posluchačském vydání nakonec převelice oceňuji. Přesně toto je směr, kterým se měl můj jmenovec (ano, oba jsme „ti nevěřící“, byť maďarština a čeština nám říká rozdílně) vydat, a je jen dobře, že tak i učinil. Nevadí, že užitými hmatatelnými prostředky novinka působí jako cesta zpět. O tom totiž „Sgùrr“ vůbec není.
Skvělou zprávou je, že i dřevnější blackové sypání Kátaiovi sluší a on přitom nezapomíná na sebe a na zvuk Thy Catafalque. Skvělou zprávou je, že ačkoliv „Sgùrr“ beru za jeden ucelený monolit, nedochází mu dech a i druhá polovina má co nabídnout – a mimochodem já ji ještě raději než tu první. Nicméně úplně nejlepší (tedy nejskvělejší, ať je to jednotné, hehe) zprávou je, že „Sgùrr“ neustále roste, neklesá a už teď mohu říct, že vytyčený úkol splnilo. Top pětka bude.
Třetí pohled (Onotius):
Nová deska maďarského projektu Thy Catafalque opět potvrzuje, že jakkoliv je Tamás Kátai v obecném měřítku přehlíženým umělcem, je schopen vytvořit naprosto jedinečnou strhující desku, jež si hromadou konkurence vytírá pozadí. Oproti předchůdcům různorodější pojetí dělá z novinky zase něco trochu jiného, než čím bylo čtyři roky staré „Rengeteg“, avšak kvalitativně si rozhodně „Sgùrr“ se starší tvorbou v ničem nezadá. Jistě, subjektivně je mi o špetku blíže ta temnější metalová tvář Thy Catafalque, avšak „Sgùrr“ zase působí svobodněji a progresivněji, což je věc, jíž si na muzice velmi vážím.
Novinka působí celistvě a člověk má při poslechu pocit, jako by poslouchal fascinující pohlcující příběh. Se vším, co k takovému dobrému vyprávění patří. Jsou zde zvraty, je tu gradace, epizodické děje i epilog. Některé pasáže se opakují, jiné modifikují, mnohé hypnoticky až psychedelicky vrcholí. A v posluchači zůstává pocit, že mu nahrávka něco přinesla. Postupný vývoj „děje“ zde reprezentuje postupně přitvrzování, jež od prvních, lehce Pink Floyd evokujících tónů postupně vygraduje až v kreativní 16minutovou black metalovou jízdu „Sgùrr eilde mòr“ v druhé polovině desky. Je libo akustiká alternativa se zajímavými houslemi a klasicky mrštnou rytmikou? „Alföldi kozmosz“ jistě přijde k chuti. Avantgardě metalový opus „Oldódó formák a halál titokzatos birodalmában“ je velmi propracovaná patnáctiminutovka navazující tam, kde minulá deska skončila, místy zde však slyším výraznější atmosferické elektronické prvky a různé povedené kořenící doplňky, než tomu bývalo zvykem. Recitace uprostřed sice trochu nabourává celistvost skladby, avšak po ní následují nejvíce pohlcující postupy. Je libo přímočařejší hitovka ve stylu „Trilobita“ z předchůdce? Ne sice tolik chytlavá, zato neskutečně pohlcující „Élő lény“ jistě potěší.
„Sgùrr“ je jednou z desek, o nichž sice můžete napsat stohy papíru, ale nikdy dokonale necharakterizujete celkové vyznění, nezachytíte, co se s člověkem při poslechu desky děje. Zde každá nuance hraje roli a každý další poslech je další objevitelskou cestou. Takže malé doporučení: „Hybaj desku pustit!“ U mě velká spokojenost – skvostná deska na mnoho poslechů. Chce to trpělivost, ale vyplatí se.
