4. srpna 2015 zemřel legendární český muzikant Vlad Blasphemer (Maniac Butcher, Hellocaustor, Dark Storm, Detonator666, Darkness of Hell, Agmen, Nhaavah, Zlo ad.). Rok po jeho smrti se Hellocaustor, jedna z kapel, kde působil, rozhodli uctít jeho památku vydáním EP „In Memory of Vlad Blasphemer“. Nacházejí se na něm čtyři skladby z chystané druhé desky. Použity byly demo nahrávky, které Vlad Blasphemer nazpíval, tudíž se jedná o vůbec první počin, kde je podepsán i pod vokály. Minialbum je limitováno na 100 kusů a k dostání je u kapely. Obal zde, tracklist následuje:
01. V bitevním poli 02. Hlas krve 03. Slepá víra 04. Pole kde růže nekvetou
Český muzikant a multiinstrumentalista Vlad Blasphemer (vlastním jménem Vladimír Dědek) v úterý 4. srpna ráno zemřel. Známý byl především jako jedna polovina z hlavního tvůrčího dua kultovních black metalistů Maniac Butcher a dále působil např. v kapelách Hellocaustor, Dark Storm, Detonator666 nebo Zlo.
1. Thy Catafalque – Rengeteg
Už jsem si pomalu začínal říkat, že se v letošním roce těch opravdu skvostných záležitostí urodilo pomálu, ale podzim mi změnil názor. A právě jeden z těchto klenotů je deska, od níž jsem to vlastně ani nečekal. Ano, už minulé “Róka hasa rádió” bylo vážně excelentní, ale to, s čím Tamás Kátai přišel tentokrát, je něco neskutečného – vlastně jediné album, které dokázalo překonat níže zmiňované finské psychedeliky, byť se jedná o diametrálně odlišnou muziku. “Rengeteg” je prostě a jednoduše nádherná záležitost, opravdové umění… deska je plná krásných, s rozmyslem budovaných kompozic s unikátní atmosférou, ohromným množstvím jemných detailů a nuancí, úžasných nápadů. Zeptám se jinak – kolik jste letos slyšeli alb, které jste si pustili asi tak stokrát v průběhu dvou měsíců, ale pořád vás nepřestaly bavit? Já tedy jednu – její název začíná na “R” a vznikla v Maďarsku…
2. Oranssi Pazuzu – Kosmonument
Oranžový Pazuzu je ve skutečnosti mnohem barvitější, než by se podle jeho názvu mohlo zdát. Minimálně svůj “Kosmický monument” vybarvil do všech odstínů obskurnosti a psychedelie. Ale těžko mluvit o hudbě, která je nejspíš originálnější než všechno, co jste kdy slyšeli, dohromady. “Kosmonument” se prostírá od jaderného výbuchu (“Sienipilvi”), přímou linkou na ocase komety (“Komeetta”) na stanici ve dva a půl milionu světelných let vzdálené galaxii (“Andromeda”) – a ještě dál, až do nekonečna (“∞”). A právě název poslední skladby – matematické označení nekonečna – je pro celý “Kosmonument” určující, neboť poslech této desky de facto nekonečný opravdu je – nejde totiž přestat poslouchat. Kam na ty nápady chodí, netuším, nejspíš Oranssi Pazuzu v jednom z oněch pověstných finských tisíců jezer našli červí díru mimo tento svět. Hledáte-li něco opravdu hodně netradičního, jste na správné adrese – ať už je ta adresa v kdovíjaké galaxii.
3. Hell – Human Remains
Znělo to jedna z dalších přestřelených reklamních kampaní Nuclear Blastu, pohádka o prachem dávno zašlé geniální skupině, která měla ve své době neuvěřitelný pech, jenž přímo vyústil v sebevraždu frontmana, ale která po téměř třiceti letech opět povstala jako fénix z popela, aby konečně nahrála svůj debut, jenž měl původně vyjít v půlce 80. let a který vychází až dnes, aby všem nakopal prdel. To prostě celé zní jaksi podezřele. Jenže ono je “Human Remains” vážně opravdový skvost. Nepřekonatelný osmdesátkový heavy metal nahraný v roce 2011 s citlivým využitím dnešních možností. Výsledek – atomová puma! Krystalicky čistý manifest svého stylu, vše, co jste kdy na heavy metalu měli a mohli mít rádi, v jednom bombastickém a nepřekonatelném balení té nejvyšší možné kvality. Naprosto beze srandy – “Human Remains” je jedna z nejlepších žánrových nahrávek, které kdy vyšly!
4. Blut aus Nord – 777
Na čtvrtou příčku jsem si dovolil dosadit rovnou dvě nahrávky, ale to jen z toho důvodu, že neodmyslitelně patří k sobě a přímo na sebe navazují. Zatímco první “777 – Sect(s)” je jakási kultivovanější forma těžce chaotického bordelu, jakým Francouzi Blut aus Nord nejednou terorizovali ušní ústrojí všech kolemjdoucích v minulosti, s několika melodickými výlety, pokračování “777 – The Desanctification” se vydalo na neprobádané pole, na němž Blut aus Nord vystavěli desku složenou jenom a pouze z těch “jetých” melodií, jimiž jsou proslulí (mimo jiné). Co přinese třetí díl trilogie, “777 – Cosmosophy”, to zůstává otázkou. V případě Blut aus Nord si stačí dát dohromady dvě a dvě a vyjde, že… to může být prakticky cokoliv, ale bude to stát za to…
5. Peste noire – L’ordure à l’état pur
Nad bláznivou novinkou francouzských Peste noire jsem se tu už před pár dny ukájel v jiném celoročním speciálu, ale proč si nedát repete, když “L’ordure à l’état pur” opravdu stojí za to. Ale já si nemohu pomoct, tenhle avantgardně-experimentálně-black metalový chlív má opravdu tak neskutečné koule, že z toho člověku padne čelist na zem. Ono je docela příjemné zjistit, že i v době, o níž se tvrdí, že v ní už nejde přijít s něčím novým, se stále objevují kapely, které vám dokáží, že pořád ještě lze vymyslet větší divočinu a smíchat ještě více věcí a ještě více motat posluchačům hlavy. Pokud v sobě máte sympatie pro úchylné věci nad běžný rámec mezí, není možné “L’ordure à l’état pur” nemilovat.
CZ/SVK deska roku:
1. Marnost – Pukající svět
V letošním roce jsem vkládal velké naděje do několika počinů u slovenských sousedů, ale nakonec ani jeden nestihl vyjít – Lunatic Gods nahrávají na stránky song za songem (a jsou to opravdu lahůdky!), ale celé album nikde, noví Algor – byť se má druhá deska nést v odlišném duchu než skvělý debut “Úder pohanského hnevu” – taktéž v nedohlednu, další fošna od Galadriel jakbysmet -, tudíž mi nezbylo nic jiného, než zalovit v české kotlině. Už už to začínalo vypadat na brněnský trojboj Heiden–Pačess–Root, když jsem si vzpomněl, že jsem vlastně někdy na jaře poslouchal jakýsi prapodivný podzemní projekt Marnost a tuze se mi to líbilo. A odsud už to bylo lehké, jelikož těch pouhopouhých 15 minut, které Marnost na “Pukající svět” nahráli “ve zkušebně během pár hodin” a následně dali na internet zadarmo ke stažení, hravě strčí do kapsy cokoliv jiného, co letos u nás vyšlo.
2. Heiden – Dolores
Brněnský trojboj se přesunul na druhou pozici, ale ani zde ta volba nakonec nebyla tak těžká. Root odpadli hned, jelikož jejich “Heritage of Satan” je spíše zklamáním, Pačess sice ze svojí sólovky vytvořil velice povedenou věc, ale s “Dolores” se s prominutím rovnat nemůže. Předchozí zatěžkanější “Obsidian” se mi sice líbil o chlup více, ale přece jenom je na nejnovějším počinu Heiden znát, že když někdo umí, tak prostě umí. Dočinění máme s velice skvělou nahrávkou s nádherně podmanivou náladou a nepopiratelným osobním kouzlem. Nejde udělat nic jiného než zatleskat.
Neřadový počin roku:
Clair Cassis – Luxury Absolute
Kultovní američtí feťáci Velvet Cacoon už svou skandály lemovanou cestu sice ukončili, ale jejich odkaz žije dál v podobě nového projektu Clair Cassis, s nímž ti samí lidé (?) pokračují tam, kde skončil misantropický depresivní opus “P aa Opal Poere Pr. 33” – to je v zdrogovaném nihilistickém black metalu té nejminimalističtější formy a nejžumpovitější podoby. Je pravda, že “Luxury Absolute” až takový kanál jako “P aa Opal Poere Pr. 33” není, ale ta odporná atmosféra zůstává nedotčena. Co jsou nebo nejsou ti lidé zač, co dělají a co říkají, to je mi srdečně jedno, protože za takovouhle muziku jsem ochoten jim to odpustit. Vskutku unikát, sice jen pro minimální zlomek lidí, ale stále unikát, který si jen těžko hledá obdoby…
Koncert roku:
Maniac Butcher: Praha – Exit Chmelnice, 9.4.2011
Tak jsem vám tak přemýšlel, co bych měl dát za koncert roku, a napadalo mě celkem dost jmen, ať už to byly některé až nečekaně intenzivní zážitky na klubových akcích, tak zhlédnutí nejedné zajímavé či hvězdné kapely na některém z letních festivalů. Ale nakonec jsem všechny zahraniční borce zahodil, rozhodl se vzpomenout si na své čistě black metalové začátky a zařadit jeden domácí kult. To, že jsem konečně viděl Šíleného řezníka živě, je z mé strany jeden obrovský, ale nyní již naštěstí splacený dluh. Navíc jim to tam tenkrát hoblovalo vskutku parádně!
Videoklip roku:
Otargos – Worship Industrialized
Tak tahle kategorie byla nakonec mnohem lehčí, než jsem čekal. Poslední opus francouzských Otargos, “No God, No Satan”, je vážně skvost a čím více času uplynulo od jeho vydání, tím více roste a tím spíše se ho nemohu doposlouchat. Co je však na Otargos ještě zajímavější, jejich cílem není udělat “pouze” extrémně chorobný black metal, ale být také originální i v textové a vizuální podobě. A minimálně tu druhou věc jejich videa plní dokonale. V době povrchních klipů Otargos tvoří malé filmy, které mají myšlenku, dechberoucí zpracování, odkazují na text skladby a celkově jsou svým provedením mnohem výš než drtivá většina zbylé scény (napříč žánry). Předchozí krátkometrážní snímek “Cloning the Divine” byl možná ještě o chlup více zničující záležitostí, ale i tak je stále “Worship Industrialized” stále prototypem téměř dokonalého klipu – přestože používá vzorec, kdy většinu záběrů tvoří pohled na hrající kapelu. Jenže v tomto případě to má svůj smysl… k tomu ještě přidejte epileptickou kameru, kompletní chaotické vyznění, bezútěšnou atmosféru a excelentní vizuální stránku. Letos nejlepší klip, konec, tečka.
Potěšení roku:
reunion Black Sabbath
O tom, že se Black Sabbath vrátí v původní sestavě, nikdo nepochyboval asi už tak rok, ale přece jenom to potěší slyšet to oficiálně: Black Sabbath jsou zpátky! Už jenom tohle prostě zní dobře. Možná ta největší metalová kapela historie se vrací, aby všem pozérům ukázala, jak se to má kurva hrát!
Zklamání roku:
Lou Reed / Metallica – Lulu
Největší thrash metalová legenda vůbec a jeden z největších rockových hudebníků vůbec. Tohle měla být deska mezigalaktických rozměrů, absolutně bez konkurence, kooperace ne desetiletí, ale století… ale když “Lulu” vyšlo, bublina splaskla a zbyla jedno velké COŽE? Co tohle má být? “Lulu” se snaží být tak umělecké, až prostě není nic jiného než obyčejná nuda bez jakékoliv jednotící myšlenky. Tohle mohlo být opravdu velké a opravdu skvělé, ale bohužel není, nepovedlo se a není na té desce nic, co by člověka nutilo ji nezahodit. Neskutečně promarněná šance…
Historicky první koncert norských pekelníků Svarttjern v Čechách bylo něco, co jsem si já osobně i přes právě probíhající nemoc nemohl nechat ujít, zvláště když se večera navíc účastnila kultovní formace Maniac Butcher. To snad ani nešlo pochybovat o tom, že půjde o pěkně infernální akci. Podle návštěvnosti jsem evidentně nebyl sám, kdo byl podobného názoru, i když já osobně jsem čekal, že jméno jako Svarttjern přitáhne ještě o trochu více lidí, než nakonec přišlo – zaplněno bylo vcelku slušně (i když paradoxně na samotné Svarttjern bylo díky pozdní hodině o poznání méně lidí než na Šíleného řezníka), ale natřískáno určitě nebylo. Nu což, alespoň se člověk mohl v klidu hýbat…
A v čem že to jsou Svarttjern vlastně tak výjimeční, že člověk čekal větší návštěvnost, přestože u nás hráli poprvé a na kontě mají jen jedno album? Co si budeme povídat, přehnaná originalita to rozhodně není, spíše je to surový způsob, jakým black metal uchopili. Svým výtečným debutem “Misanthropic Path of Madness” z roku 2009 nalili do zkornatělých žil true norwegian black metalu setsakramentskou dávku čerstvé krve. Neuvěřitelný tah na bránu, vyhlazovací tempo, brutální vokál a melodie typické pro tnbm – kombinace tak jednoduchá, až svým způsobem brilantní… a pro živé provedení vskutku lákává, ale k tomu až za chvíli…
Do klubu jsem z různých důvodů, jimiž vás samozřejmě nehodlám zdržovat, dorazil až na úplný konec setu úvodních Silva Nigra. Jelikož jsem stihl pouze dva závěrečné vály (“Černý les” a ten druhý jsem zapomněl :)), nebudu se pouštět do nějakých velkých hodnocení, nicméně to vypadalo na důstojný otvírák akce a na poměry kapely standardní (= standardně dobrý) výstup. Přítomné publikum – tedy alespoň přinejmenším několik hlasitých jedinců v něm – se evidentně celkem slušně bavilo.
Jako druhý se představil německý projekt Askeregn, seskupený okolo zpěvačky (a ve studiu i kytaristky a baskytaristky) Belial, avšak v živé sestavě v něm působí i několik známých tváří české podzemní scény – Lord Nihilus (ex-Delzvan), Ragnar a Set (oba Sekhmet). Kapela má prozatím na kontě pouze jediný demáč, s nímž jsem opravdu ještě neměl tu čest, takže jsem vůbec nevěděl, co čekat, a před pódium jsem si šel stoupnout s tím, že se nechám překvapit… a nakonec jsem překvapen byl, že to bylo lepší, než bych byl býval čekal. Po obligátním zlo začátku spustili pánové a dáma velice dobrý black metal, kořeněný různými zajímavými pasážemi a solidní atmosférou. I přes menší technické problémy (prdlá struna na kytaře) mě jejich vystoupení velice bavilo a myslím, že až se někdy objeví klasický debut, nebude vůbec marné se mu mrknout na zoubek. Ale o tom až někdy jindy, protože se na prkna, co znamenají Exit Chmelnice, chystá už další smečka…
Abych byl upřímný, i o Framferd jsem toho před koncertem prd věděl. Ale stejně jako u Askeregn, i tato norská čtveřice hudebníků, která jako jediná toho večera nevystoupila s počmáranými ksichtíky, se nakonec ukázala ve velice dobrém světle, byť napohled vypadala trochu nesourodě. Drobný kytarista by se svou vizáží zapadl spíše do nějakého post-rocku, druhý kytarista byl klasický vousatý viking a zpěvák/baskytarista zase vypadal jako… jako že mu bůček a pivečko opravdu chutná, hehe. Ale hlavní je samozřejmě muzika, nikoliv vzhled, a ta nebyla vůbec špatná. Framferd nabídli black metal s velice výraznou melodikou a s přihmouřením oka by se dalo říct, že i s pohanským laděním. I přes vcelku delší hrací dobu v podstatě vůbec nenudili, ačkoliv ohlas od posluchačů byl i přes neustálé povzbuzování kapely v podstatě minimální. Většina přítomných se totiž bavila opileckým dováděním dvojice do půli těla svlečených chlápků…
Setlist Maniac Butcher:
01. Desatero krutých zim přežitých v teple žhnoucí záře slávy minulé
02. Projížďka hvozdem hlubokým za oučelem sčítání stavůch vlkůch a vlkodlakůch
03. Barbarians
04. Píseň černých vran
05. Rozhodnutí nezvratné všecken mír rozhodně rozvracející
06. Bezbožné rouhání zpovědní před tažení vojnového započetím
07. Šílený řezník, rovněž znám jako Maniac Butcher v jazyce Englickém
08. Masakr krvavý pro plnění zájmůch vyšších i řezničení nadbytečné pro kojení pudů nízkých
09. Co dobré pro mne, dobrým jest – to pravidlem neměnným provázejíc konání mé životem mým povšechným
Na pódiu se začínají stavět vůbec poprvé prapory a zavěšuje se plachta. Co bude následovat, je zřejmé – Šílený řezník. Už během intra bylo jasné, že otvírákem nebude nic jiného než úvodní song poslední fošny “Masakr”. Že je tahle kapela legenda, bylo opravdu znát – hned od prvního tónů maximální podpora z publika a největší kotel. Kapela neváhá a hned vzápětí lačným chřtánům předhazuje další vál z aktuální desky – “Projížďka hvozdem hlubokým za oučelem sčítání stavůch vlkůch a vlkodlakůch” s doslova hitovým úvodním riffem; pánové to lidí tepou bez slitování – takhle se má dělat black metal! Přestože hlavní osu setlistu tvořila právě deska “Masakr” (bylo z ní odehráno pět skladeb ze šesti), všichni samozřejmě čekali na staré po bomby. Po pravěké nářezovce “Barbarians” přichází kult všech kultů, “Píseň černých vran” – notoricky známá úvodní pasáž patří mezi ty nejlepší kusy českého černého kovu všech dob. Maniac Butcher, to je samozřejmě především Barbarud Hrom, který řval své texty jak pominutý, a Vlad Blasphemer, který struny své kytary hobloval bez milosti, ale i zbytek současné živé sestavy jsou opravdu kvalitní hudebníci… třeba Infernal Vlad vypadal v corpse paintu a politý krví jako ďábel. A takový Coroner za bicími? O tom se ani nemá cenu bavit – ty jeho sypačky neuvěřitelně drtí, prostě špica. Kapela si svůj čas neuvěřitelně užívala – na jednu stranu valila ten svůj infernální nátěr, na straně druhé to neshazovala žádnými přehnanými pózami. Šílený řezník přišel, zahobloval a všechny vyškolil. Byť jsem to v té době ještě nevěděl, s odstupem mohu s klidným srdcem prohlásit, že Žatečtí si odnesli titul nejlepšího vystoupení večera!
Závěr už patřil samozřejmě samotným Svarttjern. I když u nás byli vůbec poprvé, samotný zpěvák HansFyrste je v poslední době docela častým hostem různých domácích pódií jako vokalista Ragnarok – například nějakých 14 dní před tímto koncertem zde řádil na úplně tom samém místě. A byl to samozřejmě právě do půli těla svlečený a krví politý HansFyrste, kdo na sebe svým maniakálním výrazem, šíleným řevem a oplzlými gesty během koncertu Svarttjern strhával nejvíce pozornosti. Ačkoliv publikum už značně prořídlo (Svarttjern přece jenom začali hrát až v půl jedné ráno…), kapela nasadila brutální tempo hned od začátku a pálila jeden projektil za druhým. Přibližně polovinu setu tvořily kousky z debutu “Misanthropic Path of Madness” (zazněly např. “Ancient Shadows Revelation”, “Upon Human Ending” nebo titulní “Misanthropic Path of Madness” – zvláště ta zněla naživo opravdu výtečně) a čtyři nové věci z připravované řadovky… a to bylo všechno. Nějakých osm, devět songů (což vzhledem k jejich délce není moc), hrací doba něco málo přes půl hodinky a šmytec. Právě to bych viděl jako největší negativum setu Svarttjern – v době, kdy jejich vystoupení mělo ty největší grády a k dokonání díla zkázy stačily dvě, tři skladby, se skupina zničehonic vypařila a během minuty bylo pódium prázdné. Takřka okamžité rozsvícení a puštění reprodukované muziky jasně ukázalo, že o přídavek ani nemá cenu volat. Na druhou stranu i ta půlhodina ve společnosti Svarttjern neuvěřitelně zabíjela a nové songy navíc zněly vskutku skvěle, některé pasáže přímo excelentně. Nakonec tedy spokojenost, i když protáhnutí koncertu o nějakých těch deset minut by bodlo…
Kdyby mi ještě tak před půl rokem někdo řekl, že budu zanedlouho poslouchat nové album Maniac Butcher, začal bych se smát jak blázen. A ne jen že bych se smál, ale s přehledem bych dotyčného prohlásil za vola a oponoval, že reálnější je padání žab z nebe než obnovení Maniac Butcher. Přesto je však kapela po deseti letech od vydání poslední desky “Epitaph – The Final Onslaught of Maniac Butcher” zpátky. A v plné síle!
“Dnové mí ještě nejsou sečtení
Tělo mé ještě není scvrknuté
Paže má ještě mečem vládnout zná
A nicota nicotná požrati mne nestíhá” (Zakončení ouděsné bezpočtům krutou jistotu slibující, však mne bezpočet slibných nejistot skýtající)
Před deseti roky skupina svou činnost ukončila s tím, že na scéně už není místo pro smečky ze staré školy. Těžko říct, jestli už je celá dnešní scéna na kapely jako Maniac Butcher připravena, příznivci téhle undergroundové legendy ale jistě připravení jsou. A to je jenom dobře, protože mám vážné pochyby o tom, že by kdokoliv jiný dokázal tvorbu tohohle kultu ocenit.
Ani po spánku dlouhém jednu dekádu Maniac Butcher neuhnuli ani o kousek ze svých názorů, dle nichž je používání kláves hanba a žádná pořádná kapela se k ničemu takovému nemůže snížit. Takže stále platí pověstné heslo “No keyboards!! No female vocals!! Only pure black metal!!” Ale ruku na srdce, kdo z nás by chtěl od Maniac Butcher slyšet něco jiného? Já teda rozhodně ne! Maniac Butcher rovná se oldschool nářez, tak to má kurva být a tak to také je!
“Činnost ta mi nejvíc libá, kratochvíle roztomilá
Profese mnou volená – řezničina šílená” (Masakr krvavý pro plnění zájmůch vyšších i řezničení nadbytečné pro kojení pudůch nízkých)
Kdo kdy slyšel předchozí tvorbu, překvapen nebude, ale tohle není ten případ, kdy by to vadilo. Právě naopak! “Masakr”, ač vychází po desetileté přestávce, je typickou deskou Maniac Butcher – ničím neředěný, nekompromisní a agresivní black metal, který páchne starobou na sto honů a ještě dál. Brutální tempo, dvou-kopákové závody, bzučivé kytary, podzemní feeling, nasraný vokál s jasně rozpoznatelným frázováním Barbaruda Hroma. Prostě Maniac Butcher v té nečistší podobě. A výsledek? Peklo! Čekali jste snad něco jiného?
“Masakr” je album, které si s naprostou většinou českého black metalu může vytřít prdel. Takhle dobré to je. Ne, že by se u nás nedělal dobrý black metal, ale legenda je prostě legenda. Je to opravdu citelný rozdíl, jestli vám to hobluje nějaká “jenom” solidní UG horda, nebo jestli to valí takováhle kapacita.
“A sluchem mým jest nejvíce ceněna
Mrazivá píseň vlčího plemena” (Projížďka hvozdem hlubokým za oučelem sčítání stavůch vlkůch a vlkodlakůch)
Genialitou zavání textová stránka, která mi stylem psaní a svým vyzněním přijde absolutně nejlepší v celé historii Maniac Butcher. A nejen to, naprostá špica to je i v rámci celé české (nejen) black metalové scény. Opravdu radost to číst. Tohle trumfne už jen Franta Štorm s Master’s Hammer.
Sice má “Masakr” pouze půl hodiny, ale i za půl hodiny se dá udělat apokalypsa. Nemá cenu, abych tu na to dál pěl chválu. Jestli jste fandové black metalu, tak tohle prostě musíte (!) mít doma. Já si jako dlouholetý příznivec Maniac Butcher chrochtám blahy, fošnu sjíždím každý den a nemůžu přestat. Co vám budu povídat, je to prostě MASAKR!
“Hodokvasům bezbřehým nestřídmě se oddávati
Z rohu stálé hojnosti ku smrti se opíjeti” (Desatero krutých zim přežitých v teple žhnoucí záře slávy minulé)
