Mortuus z Marduk / Arioch z Funeral Mist (vyberte si) se loni na jaře blýsknul debutovým albem svého ambientního vedlejšáku DomJord. „Sporer“ mně osobně zachutnalo fakt hodně, a dokonce jsem desku nakonec umístil i do nejlepší pětky za rok 2020. Po tomhle asi nemusím dodávat, že se mi nahrávka dost líbila.
Trochu mě každopádně překvapilo, že vydání jejího pokračování s názvem „Gravrost“ netrvalo ani půlroku. Kdo by si ale myslel, že Daniel Rostén, jak zní Mortuusovo občanské jméno, dal nový materiál dohromady takhle rychle, ten se mýlí. Už „Sporer“ vznikalo průběžně mezi lety 2012 a 2019. „Gravrost“ je nemlich ten samý případ. Rostén desku nahrával průběžně mezi lety 2013 až 2020. O nějaké uspěchanosti tedy nemůže být ani řeč, vlastně spíš naopak.
Základní směřování „Gravrost“ zůstává oproti „Sporer“ neměnné. Opět se tedy jedná o minimalistickou ambientní muziku, kde skladby typicky stojí na jednom opakujícím se motivu. Docela by mě ale zajímalo, jakým způsobem probíhalo rozdělování skladeb mezi oběma nahrávkami, když materiál zjevně vznikal souběžně. Nevím, jestli se jednalo jen o pocitové rozřazování nebo se za každým albem skrývá nějaký hlubší koncept a jednotlivé kompozice měly už při svém vzniku jasně dané, na jakém počinu skončí.
K téhle otázce mě přivedl primárně dojem, že obě nahrávky jsou navzdory podobnému přístupu trochu odlišné – z pocitového hlediska. „Sporer“ mi přišlo ještě minimalističtější, temnější a také hypnotičtější. A proč to zastírat – v konečném důsledku také lepší. Zatímco debutu jsem se nemohl doposlouchat, v „Gravrost“ jsem tak veliké zalíbení nenašel.
Znamená to, že se tedy bavíme o zklamání a že se „Gravrost“ stalo střelou vedle? Docela jednoznačně ne. Ačkoliv ze srovnání se „Sporer“ vyjde druhé album jako poražené, obecně se pořád jedná o povedenou a příjemnou desku, která má co říct a dokáže oslovit. Sice jsem se v jejích převalujících se tónech neztrácel tak ochotně jako u prvotiny, ale poslech mě baví. Navíc lze „Gravrost“ přičíst k dobru, že tentokrát už z toho tolik netáhne ambientní Vikernes z devadesátek. Občas pořád ano („Järn“), ale už to není tak okaté. Všehovšudy se pořád jedná o natolik dobrý titul, aby mi to stálo za koupi vinylu stejně jako v případě „Sporer“.
Z dlouhodobého hlediska u mě skvěle obstály ty nejminimalističtější kompozice, tedy „Andrum“ a titulní „Gravrost“. Snad to bude i tím, že jejich motivy nejsou tak výrazné, tudíž se ohrávají o poznání pomaleji. Pozitivní kredit ale musím připsat také na adresu posledních dvou tracků – devítiminutová „Farsot“ se mi zdá jako vrchol celé kolekce a finální „Undergång“ má v rámci desky docela unikátní náladu a skvělou atmosféru.
Zbytek je fajn a nechci vzbudit dojem, že se tu hraje nějaká nižší liga. „Dödsdans“ a „Järn“ nicméně mají docela výrazné motivy a pracují i s rytmikou, byť vcelku triviální, díky čemuž se nejdříve zajedly. „Övergång“ podobný osud potkal hlavně kvůli tomu, že se nachází na první pozici. To se ovšem stalo až po velkém počtu poslechů – a skutečnost, že jsem měl chuť i potřebu s „Gravrost“ takovou dobu strávit, je vlastně dobrým znamením. Spokojenost tedy panuje, jen říkám, že se nedostavilo takové nadšení jako u „Sporer“.
Top5 2020:
1. Thy Catafalque – Naiv
2. Yuri Gagarin – The Outskirts of Reality
3. Plague Organ – Orphan
4. At the Altar of the Horned God – Through Doors of Moonlight
5. DomJord – Sporer
CZ/SVK deska roku:
1. Vyšehrad – I.
2. Lamia Vox – Alles ist Ufer. Ewig ruft das Meer
3. Malokarpatan – Krupinské ohne
Neřadový počin roku:
1. Zalmoxis – A Nocturnal Emanation
2. Wędrowcy~tułacze~zbiegi – Berliner Vulkan
3. Brånd / Häxenzijrkell – Seis wies sei / Der Totenrijtt
Thy Catafalque patří k nejzajímavějším metalovým kapelám vůbec. Snad i proto, že se Tamás Kátai nenechavá metalem svazovat a stejně přirozeně pracuje i s elektronikou nebo elementy folku a jazzu. „Naiv“ je možná tou nejrozmanitější deskou Thy Catafalque, ale pořád s přehledem naplňuje vysoký standard a tahá jednu fantastickou skladbu za druhou. Jestli dobře počítám, tak tohle je už počtvrté, co se Thy Catafalque objevuje v mém top5, a potřetí se jedná o první flek. Až tak výjimečná tahle skupina je.
Jakmile Yuri Gagarin odpálí s metalovou razancí svou třetí desku „The Outskirts of Reality“, začne strhující spacerocková jízda. Už předešlé tituly jsem měl hodně rád, ale tady se Švédové dokázali překonat a naservírovali excelentní záležitost, která snad nemůže zklamat žádného příznivce vytripovaného kosmického rocku. „Oneironaut“ pak patří k nejpůsobivějším skladbám roku.
Už v recenzi jsem „Orphan“ označoval za černého koně roku a už tehdy jsem také tušil, že se to při sestavování první pětky potvrdí. Netvrdím, že se jedná o nahrávku určenou každému, ale mně osobně debut Plague Organ zachutnal fest. Vždycky jsem měl ve velké oblibě monotónní hypnotické věci a taky mi vždycky imponoval netradiční avantgardní sound. „Orphan“ skvěle kombinuje obojí do intenzivní psychedelické palby.
Prvotina At the Altar of the Horned God, bočního projektu Heolstora z Mystagos, se mi hodně strefila do vkusu. „Through Doors of Moonlight“ odměřilo perfektně vyvážený poměr mezi podmanivým ritual ambientem a ekvivalentně podmanivým black metalem. Ve finále to dělá jednu z mých nejposlouchanějších desek tohoto roku.
V rámci Funeral Mist si sice Mortuus důstojnost zachovává, ale Marduk se na posledních deskách stali synonymem průměru. Proto bych si netipnul, že mě prvotina Mortuusovy bokovky bude takhle bavit. DomJord je nicméně super a „Sporer“ podobně jako několik předešlých příček boduje monotónní muzikou s úchvatnou atmosférou – tentokrát ale v ambientním hávu.
Rozhodně bych nečekal, že se mi v roce 2020 takhle moc zalíbí v základě neobjevná a vlastně ani neskrývaná variace na Burzum. Vyšehradu se nicméně na „I.“ daří uctívat ducha „Filosofem“ přímo bravurně a minimálně píseň „Chronos“ je síla jak čuně.
Dobře, uznávám, že s tímhle výběrem trochu podvádím, protože Lamia Vox pochází z Ruska. Žije ale v České republice, díky čemuž jsem si dovolil sem „Alles ist Ufer. Ewig ruft das Meer“ zařadit. Přece jenom se jedná o album, jež mě dokázalo uspokojit, přestože se na něj čekalo hromadu let. A to rozhodně není nic samozřejmého.
Chápu, proč někdo bude tvrdit, že „Nordkarpatenland“ bylo mnohem lepší, ale podle mě jsou obě placky super a Malokarpatan to v rozmáchlejších epických písních hodně sluší. Já jsem si tedy poslech „Krupinské ohne“ užil a k albu jsem se tu a tam vrátil i v průběhu roku. Za mě tedy spokojenost a zasloužený třetí flek v československém rybníčku.
Mírně pohádkový obal může na první pohled odrazovat, ale nenechte se zmýlit. „A Nocturnal Emanation“ nabízí propracovaný syrový black metal vysokých kvalit. Oproti starší tvorbě Zalmoxis se jedná o výrazný odklon a také řekněme ambicióznější pokus, ale tenhle pokus vyšel na výbornou. Skvělá záležitost.
Wędrowcy~tułacze~zbiegi můj žebříček z roku 2019 opanovali s deskou „Marynistyka suchego lądu“. Na EP „Berliner Vulkan“ uhnuli úplně jinam a pustili se do elektroniky, zabodovat se jim ovšem podařilo i tak.
Sedmipalcová splitka typicky nepatří k počinům, v nichž bych spatřoval takovou hodnotu, abych je řadil k nejlepším nahrávkám roku. Tenhle malý asfalt mě ale baví fakt krutě. Na straně A rakouská podivnost Brånd, na straně B další impozantní sabat Häxenzijrkell – dohromady dva výrazně odlišné náhledy na raw black metal, ale oba výborné.
„Éons“ bych určitě označil jako jednu z nejpozoruhodnějších desek roku. Jedná se o monstrózní a těžko uchopitelné dílo, jednak kvůli obludné délce, především ale kvůli vlastnímu obsahu. Asi nemůžu tvrdit, že bych měl prvotinu Neptunian Maximalism zevrubně naposlouchanou (jde to vůbec?), ale rozhodně mě to hrozně bavilo a mám k tomu velký respekt. „Éons“ by si každopádně možná zasloužilo svou pozici i mezi pěti nejlepšími alby, ale vzhledem k tomu, že tohle má navíc i vynikající přebal, rozhodl jsem se dát počinu prostor radši tady.
Tentokrát jako objev roku nevybírám konkrétní formaci, nýbrž obecně tvorbu německého muzikanta Entheogena nebo také Stulperta. Dříve jsem jeho projekty neznal a seznámil jsem se s nimi až začátkem roku 2020, ale všechny mi setsakra zachutnaly. Spadá sem už výše jmenovaná formace Zalmoxis a dále také A Binding Spirit (vyšlo povedené bezejmenné demo) a Fortress of the Olden Days (full-length „Verlassenheit“). Kromě toho má má borec ještě poslední projekt Ås, ale ten v roce 2020 nic nevydal, takže jsem mu prozatím nevěnoval takovou pozornost. Letmé poslechy ale slibují, že i tady to bude stát za to.
Archeologický objev roku:
The Masque of the Red Death (1964)
Asi je trochu zvláštní vydávat tohle za nějaký velký objev. Vincent Price ostatně patří ke klasikům hororu, Cormanova série gotických hororů ze šedesátých let má nepochybně svoje místo v žánrové historii a já sám jsem kouzlo tohoto komba samozřejmě objevil už dříve. Zrovna „The Masque of the Red Death“ mi ale až do roku 2020 unikalo. O to víc jsem si však tenhle letitý kousek nyní užil. Pro historické kostýmní horory z dané doby mám slabost, takže se mi to hodně líbilo. Price ve vrcholné formě byl fakt ďábel.
Musím říct, že tohle hodně bolí. Určitě jsem v roce 2020 slyšel i formálně horší věci, ale v kombinaci s obrovským zklamáním musím tenhle nelichotivý titul přiklepnout Jaye Jayle. „Prisyn“ nabízí jednu dobrou skladbu, okolo níž se nachází jen nudná zoufalost. Nesere mě, že stylově jde o něco úplně jiného než bravurní „No Trail and Other Unholy Paths“. Neskutečně mě však točí, že došlo k tak markantnímu propadu kvality.
Videoklip roku:
Grausame Töchter – Klinik
Tradičně jako každý rok musím zopakovat, že na klipy nečumím, takže nemám dostatečný přehled, abych mohl s klidným srdcem vybrat ten nejlepší. Klasicky sem tedy dávám ten nejsledovanější. Jde o ukázku z chystaného alba Grausame Töchter („Zyklus“ vyjde v únoru 2021) a jde o sakra lákavou ukázku. „Klinik“ jsem se fakt nemohl doposlouchat a pořád mě ten track ohromně baví. Jestli bude celá deska na téhle úrovni, tak by klidně mohlo jít o nejlepší řadovku Grausame Töchter.
Film roku:
1. Possessor
Letos nebyla nijak závratná konkurence, tudíž si „Possessor“ od Cronenberga juniora docela pohodlně dokráčel pro prvenství. Snad jako jediný dokázal předvést nějakou odvahu, specifickou náladu a zanechat dojem. I v nabušenějším roce by „Possessor“ pravděpodobně dokázal zaujmout, ale za stávající konstelace jsem jednoduše neviděl pamětihodnější snímek.
Důvody, proč „Tenet“ patří mezi nejlepší filmy roku 2020, jsem se pokusil nastínit v příslušné recenzi (která ostatně právě kvůli tomu vznikla), takže vás případně odkážu tam. Pokud se vám však nechce překlikávat, tak jen ve stručnosti řeknu, že „Tenet“ určitě nepovažuji za nějakou extra náročnou nebo složitou podívanou. Já jsem v tom viděl „jen“ akční spektákl s ambicí a osobitě pojatou akcí, jehož údajná náročnost spočívá jen v tom, že svého diváka nepovažuje za vola s vypnutým mozkem. A to mi ke spokojenosti vlastně stačilo.
Leigh Whannell je talent, umí pracovat s napětím a jeho bijáky mě dost baví. „The Invisible Man“ tohle potvrzuje a také v praxi ukazuje, že známá poučka, že největší obava plyne z toho, co nevidíme, skutečně funguje. Zde na ní stojí celé dvě hodiny a výsledkem je jeden z nejlepších čistokrevných hororů roku 2020.
Potěšení roku:
mimořádný nášup skvělých desek
Obvykle se mi stává, že za každý rok narazím jen na hrstku skutečně výstavních alb, z nichž bych si sednul na prdel. Vzpomínám si, že některé roky by mi do eintopfového speciálu klidně stačilo třeba jen top3. No, rok 2020 na tom byl jinak, protože tentokrát se objevilo nebývalé množství nahrávek, které u mě splňovaly ty nejvyšší nároky. A to mě samozřejmě hodně potěšilo.
Zklamání roku:
mimořádně málo skvělých filmů
U filmů se situace naopak obrátila. V posledních letech se vždycky objevil nějaký úchvatný snímek, někdy jich dokonce bylo i víc – rok 2019 například přinesl „Der goldene Handschuh“ a „The Lighthouse“, rok 2018 zase „The House That Jack Built“. 2020 ovšem v tomhle ohledu zůstal za očekáváním a nenarazil jsem v jeho průběhu na žádný biják, který by u mě splňoval ty nejvyšší nároky. A to mě samozřejmě hodně nepotěšilo.
Zhodnocení roku:
V závěru eintopfového speciálu pro rok 2019 jsem prorocky uvedl, že rok 2020 podle mě bude úplně standardní a nečekám od něj zvláštního. Víc vedle už jsem snad být nemohl, protože od jara se převrátil život vzhůru nohama prakticky v celé společnosti. Vím, že mnohé celá ta krize semlela dost nepříjemně, takže to může působit jako provokace, ale mně osobně tenhle rok vlastně vyhovoval. Dlouhodobý home office si docela užívám, v osobním a pracovním životě se mi dařilo, s muzikou si taky nemám na co stěžovat a vlastně mi nic moc nechybělo. Soucítím s těmi, komu uplynulých dvanáct měsíců takhle dobře nevyšlo, ale pro mě to byl příjemný rok.
13. listopadu oficiálně vychází druhé album Mortuusova projektu DomJord pojmenované „Gravrost“. CD s vinylem vyjde u Vidfare Productions, sublabelu Norma Evangelium Diaboli, poslouchat můžete níže.
DomJord je nový projekt švédského muzikanta Daniela Hanse Johana Rosténa. Nebudu vám kecat, tohle jméno mu zrovna nezávidím. Vejít se do chlívků ve formulářích na úřadě pro něj musí být učiněné peklo. Mimoto – kdo z nás by si chtěl pamatovat čtyři slova kvůli jednomu švédskému kořenovi. Není tedy divu, že Rostén pro svou hudební tvorbu používá pseudonymy, a já jsem přesvědčený, že jestli vám nic neřeklo to, co má frajer v občance, jeho umělecká jména znát rozhodně budete.
Nejde to totiž o nikoho jiného než Mortuuse ze švédské kultovky Marduk anebo také Ariocha z Funeral Mist a Triumphator. DomJord je jeho poněkud skrytým projektem, v němž se Rostén věnuje diametrálně odlišné muzice, než na jakou jsme od něj zvyklí díky třem zmiňovaným formacím.
Ona skrytost nicméně podle mě neplyne ze žánrové výhybky. Myslím si, že množina posluchačů black metalu a množina posluchačů ambientu se v nějaké míře překrývá, byť třeba Marduk asi nepatří ke skupinám, jejichž fanouškovská základna by se pyšnila vysokou mírou otevřenosti. Řekl bych, že Funeral Mist jakožto „elitářtější“ projekt, jehož objevení musí jít posluchač víc naproti, je na tom v tohle ohledu pravděpodobně o něco lépe. Spíš jde ale o to, že Rostén si muziku DomJord doposud kutil jen pro soukromé účely jako osobní ventil či touhu po změně a původně ani neměl v plánu jít s výsledkem svého snažení na veřejnost. Nakonec se ale prý rozhodl pustit hudbu DomJord do světa. A tím už se dostáváme k první desce „Sporer“, již zaštítilo kombo Vidfare Productions (nová divize elitního francouzského labelu Norma Evangelium Diaboli) / The Ajna Offensive.
DomJord nepochybně nabízí hudbu, na niž posluchači nejsou od Mortuuse / Ariocha zvyklí, ale to není vůbec špatně. Vlastně možná spíš naopak. A obzvlášť ve světle toho, že „Sporer“ je násobně záživnější a poutavější než poslední řadovky Marduk. Samozřejmě podle mého názoru, ale to je snad jasné, protože ničí jiné názory než jen ty svoje v recenzích neprezentuji a ani nemám v plánu na daném stavu věcí cokoliv měnit.
Každopádně, u DomJord se můžete těšit čistě ambientní hudbu. Nejedná se však o plytké klávesové pidlikání nebo neinspirativní klapkové rádobyrozjímání, jichž se všude po internetu válejí desítky. Na „Sporer“ se podařilo stvořit zvláštní a svébytný sound (a tím nemyslím přímo zvuk alba, nýbrž v obecnějším smyslu zvuk interpreta / jeho muziky, celkový feeling). Jedná se o pulzující jemně elektronickou matérii s podmanivou primordiální atmosférou.
„Sporer“ staví na tepajících repetitivních beatech a do určité míry snad i minimalismu. Nebo spíš výrazové úspornosti. Jistě se ale shodneme na tom, že dobrá hudba nutně nepotřebuje přehršel nápadů a instrumentálních kejklí. „Sporer“ to ostatně dokazuje. Skladby stojí na jednom motivu či melodii, s nímž se trpělivě pracuje, objevují se jeho variace a alternace, celé se to pomaluje sune kupředu a s jistotou namotává svého posluchače do transu způsobem ne nepodobným psychedelickým žánrům. Debut DomJord je nevtíravě hypnotické album, v jehož útrobách se dá krásně ztratit.
„Sporer“ osobně považuji za excelentní desku, a dokonce bych si dovolil říct, že už uběhl nějaký pátek, co jsem se takhle zažral do čistě ambientní nahrávky. U mě tedy první počin DomJord zabodoval na celé čáře a jsem si jistý, že bude mít význam se k tomuhle vracet i v budoucnosti. Poslech vám tedy mohu jenom doporučit.
