Cnuk: |
|
Top5 2020: CZ/SVK deska roku: Neřadový počin roku: Artwork roku: Objev roku: Archeologický objev roku: Shit roku: Koncert roku: Videoklip roku: Film roku: Potěšení roku: Zklamání roku:
|
Top5 2020:
1. Black Curse – Endless Wound
Absolutní oddanost extrémnímu metalu. Black/death/doomový triumvirát zvládnut na výbornou. Na „Endless Wound“ se neděje nic nečekaného, ale všechny ty ďábelské nápady a intenzita, s jakou jsou přehrávány, jsou prostě na té nejvyšší žánrové úrovni, což z této desky činí jedinečnou záležitost. Black Curse jenom potvrzují, že Eli Wendler a Morris Kolontyrsky jsou génii současného metalu a za posledních pět let se jejich tvorbě může rovnat máloco, pokud vůbec něco.
2. Oily Boys – Cro Memory Grin
Hlučná, neurvalá a hluboko se zařezávající hardcorepunková nahrávka, která je navíc napevno stísněna v industrialovém presu a nese se na podivném psychedelickém dojezdu. Oily Boys vykazují na „Cro Memory Grin“ mnoho podob a všechny do sebe pasují. Ať už hrnou zběsilý hardcore, bojují s nepříjemným noisem nebo sahají po post-punkových melodiích, vždy to funguje naprosto skvěle. Poslechy dokážou dobít energií stejně jako totálně zničit.
3. At the Altar of the Horned God – Through Doors of Moonlight
Rituální obřad odehrávající se na „Through Doors of Moonlight“ je bez přehánění pohlcující. Magické zaříkávání projektu At the Altar of the Horned God působí opravdu silně a semlelo mě daleko více, než bych býval čekal. Dojde zde i na black metal, ale to hlavní se odehrává právě v ostatních, ambientně-folkových momentech. Stejně jako předchozím dvěma místům v žebříčku, ani tomuto albu nemám prakticky co vytknout.
4. Shezmu – À travers les lambeaux
Barbarsky násilná a řádně zatuchlá smrtící cesta do starověku. Na první poslechy se deska „À travers les lambeaux“ zdála jako tradiční death metal, avšak brzy začala vystupovat z řady a ukazovat, že pojetí Shezmu je přeci jenom docela jiné. Stylově se současnému deathmetalovému obrození vyhýbají, přesto zní zašle a archaicky. Ne tak snadno zařaditelný, ale hodně působivý materiál.
5. Esoctrilihum – Eternity of Shaog
O pátou příčku se jako obvykle strhla vřava, nicméně nakonec dávám přednost „Eternity of Shaog“ od Esoctrilihum. Sice k tomu mám celkem dost výtek (zejména k přepálené délce a tudíž i počtu slabších pasáží), ale když se tady Esoctrilihum nachází na dobré vlně, tak je to jednoduše fantastické! Kvalita Asthâghulovy tvorby má vzestupnou tendenci, takže příště už to třeba bude bez chybičky.
CZ/SVK deska roku:
1. Povodí Ohře – Dva trámy na kříž
Povodí Ohře a jejich další sbírka svědectví z dění v pohraničním regionu. I nyní dokáží vytvořit atmosféru omšelého maloměsta, v němž se nachází celá řada zapomenutých existencí. Hudebně působí „Dva trámy na kříž“ trochu jinak než eponymní „Povodí Ohře“, avšak i na druhém albu se jim daří držet vysokou skladatelskou úroveň a charisma českých kovbojů.
2. Malokarpatan – Krupinské ohne
„Krupinské ohne“ jsem naplno docenil až poté, co jsem nové skladby slyšel naživo. Můj názor, že „Nordkarpatenland“ je lepší, přetrvává, stejně tak mi i nadále přijde, že některé přechody a pasáže na novince zní příliš šroubované, ale povšechně se stále jedná o povedenou nahrávku, jakých v naší zemi moc nevzniká.
3. Kurtizány z 25. avenue – Honzíkova cesta
Upřímně přiznávám, že jsem po tři roky starém singlu „Mirek“ novým Kurtizánám z 25. avenue moc nevěřil, ale o to větším překvapením pak „Honzíkova cesta“ je. Prvních pět skladeb představuje partu kolem Tomáše Varteckého v nebývalé formě a je jasné, že Kurtizány z 25. avenue mají i po nějakých třiceti letech existence stále co nabídnout.
Neřadový počin roku:
The Annihilated to doufám jednou dotáhnou na regulérní dlouhohrající placku, protože tohle je jedno z nejlepších demíček za poslední dobu. Sice se tu neděje nic nového, ale koho to zajímá, když to tak šlape. Prostě hodně napřímo, hodně neurvale a hodně agresivně, tak jak by to mělo v čistokrevném hardcore punku býti.
2. Wędrowcy~tułacze~zbiegi – Berliner Vulkan
Polská diskotéka s Wędrowcy~tułacze~zbiegi. Po poslední řadovce „Marynistyka suchego lądu“ je tohle EP už absolutním příklonem směrem k tanečnímu, studenému synthpopu. A kapele to sedí. Jsou tu hity jako blázen a zároveň to nezní vůbec hloupě nebo podbízivě. V současnosti moje nejoblíbenější nahrávka těchto katowických rodáků.
3. Bastard Priest – Vengeance… of the Damned
Člověk potřebuje v životě taky nějaké jistoty a Bastard Priest na „Vengeance… of the Damned“ ukazují, že oni dokážou být jednou z nich. Švédský death metal zní v jejich podání stále svěže a nechybí mu nápady. Předně je to ale totální pomatenost metalem smrti, čímž jenom získává takováto tvorba na sympatiích.
Artwork roku:
Gulch – Impenetrable Cerebral Fortress
Výtvarná stránka prvotiny Gulch „Impenetrable Cerebral Fortress“ je stejně zdařilá jako deska samotná. Možná ještě víc. Styl kanadského tatéra Boone Naka je prudce originální. Můžeme zde sledovat výjev z lázeňského prostředí, kde sličná sanitářka právě dopřává pacientovi jeho nejoblíbenější proceduru – krvavou koupel v ozubené mikvi.
Objev roku:
Spolek belgických avantgardistů Neptunian Maximalism patřil se svým „Éons“ k největším výzvám uplynulého roku. Po všech stánkách mohutné album dokáže i s velkým odstupem času stále odkrývat dosud neobjevené momenty, díky čemuž nepřestává bavit. Když to přepočtu na minuty, strávil jsem s „Éons“ ze všech novinek uplynulého roku určitě nejvíce času a tenhle čas hodnotím jako moc dobře investovaný. Podobná hudba se nedostává člověku na obdiv často, takže si je potřeba podobně pečlivě vystavěných a tajemných nahrávek cenit.
Archeologický objev roku:
Leeway – Desperate Measures (1991)
S kultovní nahrávkou „Born to Expire“ od newyorských hardcoristů Leeway jsem obeznámený už dlouhé roky. Letos jsem ale díky novince Cro-Mags s vervou oprašoval všemožné klasické crossover thrashe, přičemž mě napadlo, zkusit od Leeway také ostatní desky. A tak jsem zjistil, že „Desperate Measures“ z roku 1991 je snad ještě lepší než jejich prvotina. Jedná se o styl podobný „The Art of Rebellion“ od Suicidal Tendencies nebo „Un-Sentimental“ od Beowülf, takže už zde promlouvá devadesátková alternativa a výrazně melodický zpěv, přitom je to ale stále tvrdé a plné přísných riffů. Kromě přešlapu „2-Minute Warning“ poplatného době vzniku je tahle věc naprosto vynikající.
Shit roku:
Body Count – Carnivore
Aw yeah, BC‘s in the house, right. Dobře, ale z toho mého domu se teda tihle BC hodně rychle pakovali. Bohužel, po návratovém „Manslaughter“ jdou Body Count jenom dolů a s „Carnivore“ už jsou teda hodně nízko. Z crossover thrashe nezbylo nic, namísto toho se nyní pohybují v nu/rap metalu s hodně groovy a úsměvnými pokusy o deathcore. Navíc se tu objevují také hrozné hostovačky, z nichž za něco stojí pouze ta ve skladbě „Point the Finger“. Nakonec je to jeden z posledních studiových záznamů Rileyho Galea.
Koncert roku:
1. Vole, Pacino, Esgmeq: Záboří – Pohostinství U Šulců, 15.2.2020
Nejlepší koncert posledních let jsem zažil v jedné podkrkonošské vísce, která se rozkládá kolem Zábořského potoka. Přes tenhle potůček vede lávka, za níž se nachází roubenka, a v té roubence Pohostinství U Šulců, pravá vesnická hospoda s přísným, ale spravedlivým výčepním. Na programu byli Vole, Pacino a Esgmeq. Všechny tři kapely předvedly výborné, byť krátké výkony, a podle toho to tam také vypadalo. Skromný počet návštěvníků se brzy rozohnil. Lidé se polévali pivem, kořalkou, vzduchem létaly půllitry, židle i pankáči, a během toho všeho paní hostinská roznášela místním lovcům oblíbené smažáky a přesné hladinky Krakonošů. Výjev jako z pohádky.
2. Cult of Fire, Malokarpatan: Praha – Palác Akropolis, 5.9.2020
Daleko honosněji byl pojat koncert v pražském paláci Akropolis, kde se v září podařilo vystoupit Malokarpatan a Cult of Fire. Malokarpatan mě zde přesvědčili o síle svého nového materiálu a Cult of Fire zase dokázali ohromit prací se scénou. Je škoda, že se chystané evropské turné neuskutečnilo, protože těmhle dvěma kapelám by se rozhodně podařilo ty naše luhy a háje reprezentovat v zahraničí se vší parádou.
Videoklip roku:
Chubby & The Gang – All Along the Uxbridge Road
Videoklip ke skladbě „All Along the Uxbridge Road“ mi připomíná kultovní stolní hru Četníci a zloději. Mimoto je deska „Speed Kills“ skvělá a prostě jsem tu chtěl Chubby and The Gang v nějaké podobě mít.
Film roku:
1. Possessor
Sci-fi thriller „Possessor“ od Brandona Cronenberga mě docela mile překvapil. Z poměrně přímočarého námětu se zejména díky vizuální stránce podařilo vytřískat hodně. Zajímavá je hlavně snaha o ovládnutí cizího těla a následný souboj identit. Nebojí se být brutální, až bych řekl hnusný, a nechybí mu ani různé podivnosti. Také tu hraje Sean Bean, můžete třeba hádat, v jaké minutě bude rozsekaný na kousky…
2. Druk
Rčení chlastat jako Dán je asi všem známé. Thomas Vinterberg ve svém dramatu „Druk“ ukazuje, jak takovéhle chlastání může vypadat. Parta učitelů se rozhodne empiricky ověřit teorii, která tvrdí, že člověk se narodí s určitým deficitem alkoholu v krvi. Takže začnou vyvažovat hladinku. Přestože je to drama, dokáže být tento film daleko vtipnější než mnohé komedie. V hlavní roli je Mads Mikkelsen a opět tu řádí.
3. The Devil All the Time
Snímek „The Devil All the Time“ od Antonia Campose sleduje příběhy několika lidí z amerického Středozápadu let minulých, které se pozvolna začnou v určitých bodech propojovat. Přestože je občas film příliš rozvláčný a trochu mu trvá, než se rozjede, nachází se tu několik opravdu silných scén, jež to celé drží pevně pohromadě. Dost se mi líbil také výběr mladých herců, z nichž mě tu bavil snad úplně každý.
Potěšení roku:
Novým Kvelertak jsem nevěřil. Odchod zpěváka Erlenda Hjelvika se mi zdál býti fatálním a když se navíc odporoučel i bubeník Kjetil Gjermundrø, myslel jsem, že v kapele je něco v nepořádku. Namísto úpadku ale Kvelertak na „Splid“ znovu ožili. Po nudném „Nattesferd“ přišli s nahrávkou, jež svou dravostí a zdařilým materiálem připomíná dnes již jejich legendární prvotinu. „Splid“ je svěží, energické a hitové, tedy přesně takové, jaké by mělo album Kvelertak být.
Zklamání roku:
Na novou desku Sodom jsem se těšil hodně a o to je výsledek větším zklamáním. „Genesis XIX“ sice navrací Sodom do původních kolejí, ale že by tu působili nějak jistě, to se teda říci nedá. Pár skladeb mě potěšilo, avšak většina stopáže mě jednoduše nebaví, ba co víc, v určitých momentech mi přijde vyloženě špatná. Změna byla po nepovedené předchozí desce rozhodně vítána. Provedení se ale prostě nepovedlo tak jak mělo.
Zhodnocení roku:
Po čistě studiové stránce to byl klasický rok jako každý jiný. Po té koncertní to samozřejmě byla bída, ale jsem rád, že jsem viděl alespoň to málo, co jsem viděl. Jak se ukázalo, streamované koncerty mě nebaví, to si raději pustím nějaký starý záznam oblíbené kapely, kde to má tu správnou atmosféru a působí to opravdu živě. Můžeme jen doufat, že letošní rok bude v tomhle ohledu příznivější, i když spíš ne.
