Archiv štítku: Caustic Wound

Caustic Wound – Death Posture

Caustic Wound - Death Posture

Země: USA
Žánr: deathgrind
Datum vydání: 10.4.2020
Label: Profound Lore Records

Tracklist:
01. Death Posture
02. Cemetery Planet
03. Visions of Torture
04. Black Bag Asphyxiation
05. Terror Bomber
06. Blast Casualty
07. Ritual Trappings
08. Uranium Decay
09. Cabal
10. Acid Attack
12. Invisible Cell
13. Guillotine
14. Autonomous Weapons Systems
15. Cataclysmic Gigaton

Hrací doba: 26:19

Odkazy:

Personální složení deathgrindové mlátičky Caustic Wound je pozoruhodné. Jsou tu kytaristi a basák z Mortiferum (Chase Slaker, Max Bowman a Tony Wolfe), zpěvák působící v Celebral Rot nebo Fetid (Clyle Lindstrom) a aby z toho nebyl jenom další staroškolský death metal, všechno to zezadu popohání pro potřeby grindcoru mazák z Magrudergrind (Casey Moore). To není špatná sestava. Jejich první nahrávka „Death Posture“ však není tak zajímavá, jak by se papírově mohlo zdát.

Caustic Wound nepředstavují na „Death Posture“ nic, co by již dříve nebylo slyšeno. Borci moc dobře vědí už ze svých domovských kapel jak zahrát solidní death metal a grindcore a na desce to je znát. Prudké změny rychlostí, kytarové riffy, zahuhlaný vokál, všechno tu je, ale nic z toho nezvedá ze židle. To se potvrdilo už po několika málo přetočeních, kdy mi bylo jasné, že tady nebude nic k objevování a že „Death Posture“ je jen slušnou variací na dobře známé téma. Ne, že bych tu čekal nějaké inovace, ale třeba demíčko „Grinding Terror“, na kterém se nacházejí i skladby z „Death Posture“, mě baví víc.

Jsou chvíle, kdy si „Death Posture“ užívám a ta necelá půlhodinka mi přijde fajn. Jindy se ale stane (a je to docela často), že desku pustím a namísto toho, aby mě poslech nějak oslovoval, jenom tak prošumí a já vůbec netuším, co že jsem to slyšel. To by se určitě dít nemělo, grindcore by mě měl spíš zadupat hluboko do země. Na nějaké památné momenty je prvotina Caustic Wound taky poměrně chudá. Vybavím si titulní „Death Posture“, „Ritual Trappings“ nebo „Cabal“, ale jinak se jedná o grindcorový standard, který sice není špatný, ale lze ho slyšet i na dalších desítkách placek. Myslím, že každý moc dobře zná rané Carcass, Terorrizer nebo novější Insect Warfare. Caustic Wound to dělají podobně, ale těmto jménům se nepřibližují.

Své dělá i zvuk celé nahrávky. Na onom dva roky starém demu to byl přeci jenom větší hnůj, a to se mi zdá k hudbě Caustic Wound adekvátní. Přišlo mi násilnější, naléhavější, odpornější, prostě lákavější. Tahle řádná studiová placka sice také nezní zrovna uhlazeně, ale nejspíš jsem od ní čekal něco podobného a toho se mi nedostalo. „Death Posture“ je syrové, avšak skutečně nemocná atmosféra se tu nekoná. Podle mě je to krok směrem dolů a je to škoda, protože na nějaké pořádné grindcorové nebo deathgrindové album stále v posledních letech čekám a právě do Caustic Wound jsem vkládal naděje. Naposledy mě v těchto žánrech rozsekali Infernal Coil, to už je ale dva roky.

Caustic Wound patří v rámci novinek stále k tomu lepšímu v žánru. Na to, abych „Death Posture“ mohl obecně řadit mezi povedená alba, mu ale chybí nějaký osobitější ksicht. Stačilo by málo, třeba přitlačit v té produkci, udělat to opravdu hnusným a nebát se to nechat posluchači rozsekat hlavu jako tomu nebožákovy na obalu. Takhle mi pouze párkrát posloužilo jako kulisa a jeho hlavním pozitivním výsledkem bylo to, že jsem dostal chuť na něco ověřenějšího v těchto vodách. Poslední poslechy pak byly vyloženě z nutnosti si album připomenout.

Přese všechny výtky si myslím, že minimálně pro vyznavače deathgrindu je „Death Posture“ záležitostí hodnou poslechu. Rozhodně neurazí, ale já se k němu vracet už nejspíš nebudu. Času s ním stráveným nelituji. Vlastně by mě zajímalo i případné studiové pokračování. V budoucnu si však raději pustím Mortiferum, jejichž loňská prvotina „Disgorged from Psychotic Depths“ mi připadá lepší.


Redakční eintopf – duben 2020

Black Curse – Endless Wound

H.:
1. At the Altar of the Horned God – Through Doors of Moonlight
2. Oranssi Pazuzu – Mestarin kynsi
3. Bezwering – Aan de wormen overgeleverd

Metacyclosynchrotron:
1. Black Curse – Endless Wound
2. Oranssi Pazuzu – Mestarin kynsi
3. Ulcerate – Stare into Death and Be Still

Cnuk:
1. Black Curse – Endless Wound
2. Testament – Titans of Creation
3. Ulcerate – Stare into Death and Be Still

Dantez:
1. Black Curse – Endless Wound
2. Caustic Wound – Death Posture
3. Oranssi Pazuzu – Mestarin kynsi

H.

H.:

Protože jsem si jako jediná buznička v redakci ještě nepustil Black Curse, tak tu nad nimi nemůžu masturbovat jako kolegové níže (spoiler!). Zase ale díky tomu můžu zmínit taky nějaké jiné nahrávky. Hodně slibně se mi zatím tváří první nahrávka „Through Doors of Moonlight“ od At the Altar of the Horned God, což je nový projekt HeolstoraMystagos. Máte-li chuť na podmanivou atmosférickou muziku, určitě zkuste.

Oranssi Pazuzu jsou trochu „povinnost“. Ve stáji hnoje jako Nuclear Blast to kapele sice nesluší, ale první ukázka „Uusi teknokratia“ zatím napovídá, že Finové se na „Mestarin kynsi“ dokurvit nehodlají. Snad tentýž dojem zůstane také po poslechu celého alba.

Prozatím se mi líbí také „Aan de wormen overgeleverd“ od Bezwering, což je nová nizozemská kapela navazující na odkaz Wederganger. Některé pomalé pasáže s čistým vokálem jsou velmi silné a už jen díky nim si nahrávka pozornost zaslouží.

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Jak asi píšou i další kolegové, největší nesvatostí měsíce dubna je debut Black Curse. „Endless Wound“ by šlo vytknout vícero dílčích věcí, ale celek prostě trhá koule i rodidla; kéž bych to samé mohl napsat o nových Order of Orias

Jelikož ale nemůžu, tak další dvě místa nepřekvapivě věnuji nahrávkám Ulcerate a Oranssi Pazuzu. Novozélanďané mě první vypuštěnou skladbou moc nezaujali, druhá byla o fous lepší, každopádně příklon k atmosféričtějšímu pojetí jejich klasického soundu vítám, čímž chci říct, že krásně pojmenované „Stare into Death and Be Still“ dám pořádnou šanci. Zato úvodní singl z nových Oranssi Pazuzu mi šmakoval fest hned ze startu a přebil divnou pachuť z kontraktu u Nuclear Balastu. Nouze o imersivní hudební zážitky snad nebude.

Cnuk

Cnuk:

Na duben se toho chystá dost. Prvními z mnou vybraných jsou Testament. Novinka „Titans of Creation“ vychází už za pár dnů a neočekávám nic jiného než další povedenou thrashmetalovou nahrávku. Není důvod nevěřit. Poslední „Brotherhood of the Snake“ sice bylo vzhledem k předešlým deskám o trochu slabší, ale i tak jsou Testament v nynější sestavě ve formě a nevěřím, že by spadli do průměru nebo dokonce pod něj.

Stejně tak věřím i desce „Stare into Death and Be Still“ od Ulcerate. Ti by rovněž žádný škvár nevydali. Ze dvou dostupných skladeb je zřejmé, že zase půjde o něco trochu jiného, což je jenom dobře. Nezní to tak chaoticky ani tvrdě, přitom rukopis je zcela jasný. Jedinou překážkou by už tradičně mohla být hodinová stopáž, ale pakliže se ji povede naplnit alespoň obdobně jako na minulé „Shrines of Paralysis“, budu spokojen.

Největší pozornost doporučuji věnovat nové skupině Black Curse. Jejich „Endless Wound“ zní skvěle. Násilný death metal od členů Khemmis, Primitive Man nebo Spectral Voice, to je záruka kvality. Valím to do sebe už pár týdnů a nemám dost. A myslím, že „Endless Wound“ ještě neřeklo své poslední slovo.

Black Curse

Dantez

Dantez:

Black Curse mě rozbíjí už pár pátků a pocity běsů se dosud příliš nemírní. Na projektu pojí síly lidi z Primitve Man, Blood Incantation nebo Spectral Voice. Nebojím se tvrdit, že „Endless Wound“ svou agresí i prachsprostou zhovadilostí všechny kapely převyšuje, takže povinnost.

„Death Posture“ od Caustic Wound by neměla být o nic moc příjemnější. Ukázky slibují grind prolezlý zatuchlinou Incantation od lidí z Mortiferum. Nezbývá tedy doufat, že mě deska prohne do pozice Austin Osmana Sparea, podle které je debut pojmenován.

Prvně jsem chtěl dubnový topf trochu ozvláštnit a mrdnout tady novou desku Dua Lipa, která slibovala ne úplně blbý pop s tolerovatelnou dávkou osmdesátkové retrospektivy. Po leaku však label rozhodl, že „Future Nostalgia“ pustí ven již v březnu, a proto na poslední místo dávám novinku Oranssi Pazuzu, od které nečekám nic jiného než solidní porci ujebané psychedelie; potvrzuje to ostatně ukázka i loňská kolaborace s Dark Buddha Rising.