 |
|
Země: Velká Británie Tracklist: Hrací doba: 42:26 Odkazy:
|
Napalm Death jsou klasici jak hovado. Jejich stylotvorné začátky si po právu užívají legendární status a ani s jejich pozdější tvorbou to není špatné. A tím myslím, že to není vůbec špatné, naopak, je to výborné. Napalm Death jsou jednou z mála kapel, která i po čtyřiceti letech fungování vydává řežby plnohodnotně srovnatelné s tím nejzásadnějším z jejich diskografie. Navíc naživo to ještě důrazně stvrzují.
Alba „Scum“ a „From Enslavement to Obliteration“ má asi každý zapamatovaná jako strop a absolutní grindcorové povinnosti, ale i když začali Napalm Death v devadesátkách drhnout více do death metalu, vůbec nic ze svého kouzla a charakteristického zvuku neztratili. V případě pozdních desek z tohoto období se už dá mluvit o kvalitativním úpadku, protože třeba „Inside the Torn Apart“ rozhodně není tou plackou, kterou bych si při zašramocení k Napalm Death vybral a pustil, ale s příchodem nového tisíciletí nabrali druhý dech. Právě tehdy se přiblížili zpět k původnímu výrazivu, tedy grindcoru, a od té doby prostě ze své formy neslevují. Dle mého soudu ji s každou další deskou ještě vylepšují.
Nejnovější nahrávka „Throes of Joy in the Jaws of Defeatism“ do tohoto trendu naprosto zapadá. Spolu s posledními „Utilitarian“ a „Apex Predator – Easy Meat“ tvoří jakousi pomyslnou trilogii. Ne snad, že by nějak přímo souvisely, ale tak nějak k sobě náleží. Dohromady mě baví víc než desky z předchozího desetiletí. Nemít nostalgickou slabost pro klasické řadovky Napalm Death, tak bych klidně mohl zařadit ty poslední včetně „Throes of Joy in the Jaws of Defeatism“ po jejich bok. To je prostě něco, co nemá mezi letitými formacemi obdoby.
Občas se namítá, že Napalm Death přeci hrají pořád to samé. To je ovšem taková otřepaná fráze, která se ráda používá na spoustu kapel. Ano, logicky hrají stále grindcore či chcete-li, nyní spíše deathgrind. Při poslechu je ale naprosto zjevné, že jejich zvuk se neustále proměňuje, a to i díky tomu, že se nebojí ho svoji invencí dobrovolně narušovat dalšími vlivy. Napalm Death, i přes těch spoustu let fungování, znějí jako současná skupina a ne žádná zabedněná staroškolská uctívačka starých mravů a pořádků. Už s „Enemy of the Music Business“ se jim podařilo svůj styl transformovat pro novou dobu a na tom staví dodnes.
Jak ukazuje i „Throes of Joy in the Jaws of Defeatism“, hudba Napalm Death je stále vysoce agresivní, ale postupy jako třeba v úvodní „Fuck the Factoid“ dokáží navodit nálady, jaké jsou pro běžný grindcore naprosto netypické. V „Backlash Just Because“ dochází i na chaotičtější čísla, avšak její výrazná, ospalá kytarová vyhrávka pokukuje až po motivech podobným dnešním velikánům disonance a hloubavých atmosfér, ať už jsou to Converge nebo Ulcerate. Pro fanoušky tradičních masakrů a drtících riffů tu jsou kusy jako „That Curse of Being in Thrall“, „Contagion“, „Zero Gravitas Chamber“ nebo „Acting in Gouged Faith“, ale i ty v sobě mají výpravný přesah nynějším Napalm Death tak vlastní.
Že mají Napalm Death stále smysl pro zkoušení nových věcí a nebojí se experimentů, je jasné i z „Throes of Joy in the Jaws of Defeatism“. „Joie de ne pas vivre“ je podivnost, v níž ani nehrají kytary a jejíž mrazivost nepříjemně sevře a skvěle tak připraví půdu pro následující, geniální post-punkovou záležitost „Invigorating Clutch“, vrchol nové desky. Napalm Death se toho v posledních letech zkrátka nebojí, a tohle je důkazem. Opět se uchylují zcela pryč od grindcoru a servírují punkový industrial, nebo co vlastně. A to není všechno, kromě dusajícího závěru „A Bellyful of Salt and Spleen“ je tu ještě stopa „Amoral“, která tomuhle rozpoložení přidává hitovou fazónu připomínající situaci Ala Jourgensena zpívajícího v Killing Joke.
Jsou tu i momenty, kdy se skladby nebojí sáhnout po groovech podobným éře „Fear, Emptiness, Despair“, nejvýrazněji ve „Fluxing of the Muscle“ nebo ke konci „Backlash Just Because“. Tím „Throes of Joy in the Jaws of Defeatism“ stíhá obejmout tak nějak všechny polohy Napalm Death, ačkoliv tu úplně prapůvodní asi nejde už úplně vystihnout. Do jisté míry také kvůli nynějšímu profi zvonivému zvuku, jejž by mimochodem neuškodilo už po tolika nahrávkách trochu obměnit. Špínu „Špíny“ už nelze čekat. Napalm Death dospěli, a to s grácií.
Dojem z „Throes of Joy in the Jaws of Defeatism“ je rozhodně pozitivní. Podle očekávání se jedná o další velice zdařilou nahrávku Napalm Death, která opět dává jejich příznačnému grindcoru zajímavý a hlavně zdařilý přesah. Napalm Death pokračují v krasojízdě a do své páté dekády vstoupili bez jediného zaváhání.
