Země: Norsko Žánr: gothic / symphonic metal Datum vydání: 31.5.2013 Label: Napalm Records Tracklist: 01. Number 02. Darkest White 03. Himmelfall 04. Requiem 05. Diagnosis 06. Scarling 07. Night on Earth 08. Cathedral [bonus] 09. Lavender 10. Cypher 11. Arteries Hodnocení: Ježura – 8,5/10 H. – 8/10 Průměrné hodnocení: 8/10 Odkazy: web / facebook / twitter

Norská kapela Tristania si v uplynulých letech prošla poměrně těžkým obdobím. Určitě si to všichni pamatujete. Rok 2007, vydání rozporuplného alba “Illumination” završené odchodem nejen milované Vibeke Stene, ale i dalšími personálními veletoči. O pár let později všeobecné rozčarování nad výběrem Sardiňanky Mariangely Demurtas na uprázdněné místo zpěvačky, řada koncertů, ze kterých odcházeli staromilci když ne zhnuseni, tak alespoň zklamáni a nakonec v roce 2010 vydání řadovky “Rubicon”, se kterou ti samí nespokojenci už Tristanii pohřbívali jako kapelu, která s kultovními průkopníky gothic metalu nemá vůbec nic společného. Okolo kapely tehdy kroužily dost negativní emoce, ale kapela se bohudík zlomit nenechala a výdrž brzy začala nést ovoce. Postupně totiž nejen odborná, ale i laická veřejnost uznala, že je “Rubicon” povedená deska a všeobecné zklamání nad aktuální podobou Tristanie tak uvolnilo místo zvědavým očekáváním, kam povede cesta kapely dál. Možností, kterým směrem se Tristania vydá, byl totiž nespočet.

Aktuální novinka dostala do vínku jméno “Darkest White” a jestli byla “Rubicon” tak trochu skokem do neznáma, situace se částečně opakuje a ani tentokrát nejde o žádný recyklát. Naopak, novinka je nejen proti deskám ze staré éry (což je nevyhnutelné) ale i proti “Rubicon” (se kterou dává srovnání největší smysl) hodně znatelným posunem zase někam jinam. Je to slyšet okamžitě, co desku vložíte do přehrávače. Sofistikovaně jemná a učesaná nátura “Rubicon” je pryč a její místo zabírá agresivita, hrubost a temnota. Zvuk desky je na prvních pár poslechů až nečekaně špinavý a neotesaný a ruku v ruce s ním jde i instrumentální část. “Darkest White” klade mnohem větší důraz na kytary a bicí a stručně řečeno je to prostě větší metal. O koho by se však pokoušel dojem, že Tristania kvůli ostřejšímu výrazu dali vale amosféře, promakaným melodiím a vokálům, toho mohu ubezpečit. Všechna ta agrese a syrovost je totiž jen první a nejzřetelnější z mnoha tváří, které “Darkest White” nabízí. Vezměme to ale popořadě…

Celá ta proklamovaná hrubost materiálu pramení z několika věcí, z nichž první je už nakousnutý důraz na kytary. Oba kytaristé dostali hromadu prostoru a na něm se vyřádili opravdu dosytosti. “Darkest White” přetéká svéráznými riffy, které se sice drží spíše při zemi, ale dodávají albu skálopevný spodek. Nad ním (a někdy také zcela nezávisle na něm) se pak klenou další kytary, které hrají naprosto nezastupitelnou úlohu při tvorbě melodií. Zkrátka a jednoduše, na kytarách instrumentální část alba stojí a funguje to skvěle, protože kytarová sekce Tristanie odvedla na “Darkest White” opravdu vynikající práci – nápadů dostatek a nuda žádná. Velmi příjemným překvapením a dalším důležitým faktorem celkového výrazu desky je výsledek snažení Taralda Lieho, tedy bubeníka (a také textaře, ale to teď není důležité). Ten totiž duo kytaristů jistí způsobem, který nesnese žádnou významnější kritiku. Jeho hra je sice většinou přísně podřízena celkovému výrazu konkrétní skladby, ale na druhou stranu nabízí dostatek opravdu dobrých a místy až strhujících momentů, které daný song posouvají o úroveň výše – viz třeba naprosto luxusní palba v závěrečné a ve všech směrech skvostné nádheře “Arteries”. Třetí a o nic méně důležitý strůjce syrového charakteru desky je zvuk, který spojuje výše zmíněné kytary a bicí spolu s dalšími jednotlivinami do jediného kompaktního celku. Je špinavý a tou špinavostí velmi působivě obaluje ostrost, která je přítomna. Sice ne přímo na povrchu, ale někde hluboko, i tak je tam ale znát. Nepopisuje se to moc snadno, takže toho radši nechám. Jestli si “Darkest White” pustíte, hned poznáte, co tím myslím.

Jestli je instrumentální základ se všemi jeho specifiky pro celkové vyznění a kvality alba zásadní, vokální stránka věci za ním ani v nejmenším nezaostává, a to neříkám ani náznakem proto, že bych si snad myslel, že bez vokálů by se celá deska sesypala jako domeček z karet… Kdepak vážení, tak to není, to jen ty vokály jsou tak vynikající, až se tomu nechce věřit! Mariangela Demurtas opět prokazuje, že její angažmá bylo pro kapelu skutečně vynikajícím tahem a svým jedinečným hlasem dodává do vší té temnoty trochu potřebného světla.

Ke změnám však od posledně došlo i zde, a kdo byl zvyklý, že zpěvačka obstarává u Tristanie 90 % vokálu, ten bude asi docela překvapen, i když jsem si jistý, že to bude překvapení navýsost příjemné. Troufám si totiž tvrdit, že “Darkest White” svým hlasem ovládá odrodilec In Vain a Green Carnation, Kjetil Nordhus. Ten se s frontwoman o vokální party dělí plus mínus rovnou měrou a jsou to spíše ty jeho, které mě pokaždé zatlačí do židle a nechají v němém úžasu. Jeho hlas k nátuře “Darkest White” neuvěřitelně pasuje, a když se dá dohromady s muzikou, příslušná pasáž úplně ožívá před očima. Skvostná práce!

Jen o něco méně vytížený je kytarista Anders Høyvik Hidle, který na desce obstarává extrémní vokál a i tady musím uctivě smeknout, protože tak činí s nebývalou grácií a jeho četné party jsou opravdu lahůdkovou záležitostí. I on valnou měrou přispívá k tvrdosti materiálu a činí tak naprosto nenuceně a vkusně, takže i tady všechno naprosto hladce pasuje a nepůsobí nepatřičně. Při všem obdivu, který chovám k úžasným výkonům Vibeke Stene, vokální stránka “Darkest White” se s nimi může směle měřit a místy je na tom snad ještě o kousek lépe, protože jeden božský hlas to má proti třem o nic méně božským hlasům poměrně složité…

“Darkest White” je tedy mimořádně zdařilé album jak po stránce instrumentální, tak co se týče vokálních výkonů všech zúčastněných. To ovšem jen pramálo vypovídá o tom, jak působí na posluchače. A někteří už správně tuší, že se konečně dostáváme k těm dalším tvářím desky, o kterých jsem mluvil zkraje recenze a které po několik prvních poslechů nejsou úplně na ráně, takže je třeba se k nim prokousat přes syrovou náturu desky. Předně se jedná o nezaměnitelnou melodiku, jejíž aktuální podobu po rošádách v personálním obsazení kodifikovalo album “Rubicon”. Na “Darkest White” je přítomna, a to ve vynikající formě, takže všechno, co se s touto melodikou vázalo, je přítomno také. Tristania tedy opět rozehrávají působivé temně melancholické scenerie a atmosféru, kterou si snad ani nelze splést. Bylo by ale mylné domnívat se, že se celých 51 minut jede podle jedné, byť skvělé šablony – ať už co do melodií nebo co do nálady. “Darkest White” je totiž při své soudržnosti docela pestré album. Úvodní trojice skladeb představuje jakýsi souhrn toho, s čím se na albu posluchač může potkat. Skladby jsou to na jednu stranu vesměs rychlé a přímočaré, ale na druhou stranu nabízejí i klidnější polohy, obecně vzato jsou velmi vyvážené a jako úvod k albu se opravdu hodí. Dvojice “Requiem” a “Diagnosis” se nese v trochu jiném duchu. I přes ojedinělé výbuchy agrese jde o podstatně melancholičtější kusy, které mohou zpočátku působit nezáživně, ale to je jen otázka času. Dřív nebo později totiž i ty odhalí své krásy a vyjdou tak najevo třeba na poměry desky celkem netradiční atributy, které nejednou připomenou skladatelský jazyk nizozemských The Gathering, ovšem nezpochybnitelně vyvedený v rukopisu Tristanie.

Dál se nepokračuje nijak jednotně a každá skladba nabízí něco maličko odlišného. Střídají se tu jak hodně ostré momenty, tak klidné pasáže a těžko odtud vybírat něco, co by vyloženě vyčnívalo, protože všechny skladby jsou co do kvality mimořádně vyrovnané. Po stránce charakteru mohu zmínit hlavně prosluněnou “Lavender” a fantasticky vzletnou “Arteries”, která celé album uzavírá. Každopádně ať už se zrovna pohybujete v jakékoli pasáži desky a ukážete na jakoukoli skladbu, máte jistotu, že bude nesmírně zdařilá. “Darkest White” si totiž drží nesmírně vysokou laťku a ze všech jedenácti skladeb se nenajde ani jediná, která by jakkoli zaostávala.

Od “Darkest White” se toho čekalo hodně, ale Tristania jeho prostřednictvím dokázali, že ze všech útrap, kterými si v uplynulých letech prošli, vyšli nesmírně silní a možná silnější než kdy dřív. Novinka dává jasně najevo, že v kapele panuje vynikající tvůrčí atmosféra a muzikanti mají naprosto jasno v tom, že jejich cesta vede vpřed, nikoli zpět ke kořenům, což je jedině dobře. Tristania roku 2013 je totiž jasným důkazem, že vývoj a důvěra ve vlastní úsudek jsou mnohem lepší než snaha uspokojit staromilce zastydlé v dobách “Beyond the Veil”. Pak totiž nevznikají trapné a vyčpělé kopie sebe sama (uctivé pozdravy, pane Velande), ale naopak dospělá a inteligentní díla, kterých je “Darkest White” dokonalým příkladem.

Další názory:

Po odchodu Vibeke Stene jsem Tristanii už předem začal odsuzovat, moc jsem jim nevěřil a už vůbec jsem nevěřil nové zpěvačce Mariangele Demurtas. Nicméně tehdy nová deska “Rubicon” mě poměrně příjemně překvapila, ačkoliv úplně docenit jsem ji dokázal až o dost později. Nejpozději na aktuální “Darkest White” už si ovšem můžu být naprosto jistý, že i přes výrazné personální rošády v posledních letech jsou tito Norové s jedním italským infiltrátorem stále schopní tvořit opravdu silné nahrávky, a to aniž by měli potřebu se nějak výrazněji otáčet za svou ranou tvorbou. Více či méně mohu z drtivé většiny souhlasit s tím, co o “Darkest White” napsal už kolega výše, tudíž to nebudu příliš prodlužovat a pouze zmíním, že mě osobně na novince nejvíce baví úžasně napsané vokální linky, které Tristania vždycky uměla, a hlavně to platí právě o aktuální zpěvačce, která sice tentokrát pro mě poměrně překvapivě dostala o poznání méně prostoru než na “Rubicon”, ale když svým hlasem pročísne vzduch, vždy se jedná o opravdu pěkný moment. Jako úplně nejsilnější mi přijde hned úvod nahrávky s prvními třemi skladbami “Number”, “Darkest White” a hlavně “Himmelfall”, nicméně album perfektně funguje i jako celek a vážně mě baví od začátku do konce. Já jsem nadmíru spokojen.
H.

Země: Norsko Žánr: gothic / symphonic metal Datum vydání: 25.8.2010 Label: Napalm Records Tracklist: 01. Year of the Rat 02. Protection 03. Patriot Games 04. The Passing 05. Exile 06. Sirens 07. The Emerald Piper 08. Vulture 09. Amnesia 10. Magical Fix 11. Illumination Hodnocení: 7/10 Odkazy: web / facebook / twitter

Tristania si od minulého dlouhohrajícího počinu „Illumination“ z roku 2007 prošla něčím, co jistě není příjemné pro žádnou kapelu. V rozmezí pouhých tří, čtyř let došlo k obměně takřka kompletní sestavy – vydání „Illumination“ v současné Tristanii zažili pouze dva členové, zbytek je kompletně nový, což v podstatě znamená změnu na postu kytaristy, baskytaristy, bubeníka a hlavně i změnu citlivém postu zpěváka a zpěvačky. A právě o poslední zmiňované se toho namluvilo nejvíce. Tristania totiž podobně jako spřízněná Sirenia zalovila na jihu Evropy a ze slunné Itálie si vytáhla jistou Mariangelu Demurtas, pro níž je, stejně jako i pro zbytek nováčků, právě vycházející „Rubicon“ debutem v řadách skupiny.

Hlavní otázka je tedy vcelku jasná – jak moc se díky personálním rošádám zahýbala také hudba samotné kapely. Celkem kupodivu to nijak drastické není. Jistý vývoj sice s „Rubicon“ cítit je, ale že byste nepoznali, že jde o tu samou skupinu? To se myslím si nestane. Většina „změn“ se tak podle mě netýká ani tak změny stylu jako spíše samotné povahy nového materiálu, který mi tentokrát i přes nejednu pomalejší věc přijde více uvolněnější a odvázanější. Velký podíl na tom má hlavně úvod desky, který působí opravdu svěže. Prsty v tom nepochybně má samozřejmě i projev temperamentní nové zpěvačky z horkokrevného jihu, jejíž vokál oproti Vibeke Stene působí mnohem energičtěji.

Těžko říct, jestli má novinkový „Rubicon“ šanci dosáhnout na mety kvalit dávných opusů „Widow’s Weed“ nebo „Beyond the Veil“, to případně ukáže až čas, co však lze říci s jistotou už nyní, je to, že Tristania i přes značnou obměnu sestavy dokázala stvořit desku kvalitní. Možná se nejedná o nějaký velký milník, ale o velmi příjemnou nahrávku bezesporu jde, a to prosím i pro nepříznivce gothicmetalového žánru (jako jsem já, jen tak mimochodem). Je ale nutné případného neznalého posluchače důrazně upozornit, že Tristania, ačkoliv je škatulka gothic metal jejich tvorbě nejbližší, nemají zhola nic společného s nějakými Nightwish, Within Temptation a podobně laděnými spolky. Tristania vždy ve svém žánru platila (a stále platí, to se týká i „Rubicon“) spíše za představitele té progresivnější odnože. Místo přehnané pompéznosti a zaběhnutých klišé pracují tito Norové s v rámci možností neotřelými nápady a neprovařenou hudební strukturou.

Znalce předchozí tvorby Tristanie jistě potěší proklamovaný návrat houslí, které jsou sice dávkovány poskrovnu a s rozvahou (pokud mě sluch nešálí, slyším je celkem ve čtyřech kouscích), ale s o to větším dopadem. Například v „Sirens“ musí člověk trochu své uši napínat, aby je v pozadí vůbec zaslechl, ale na druhou stranu třeba v pomalé „The Passing“ pročísne jejich zvuk vody této skladby opravdu s grácií a postará se tak o jeden z těch opravdu silných momentů, o nichž jsem hovořil v předchozím odstavci. Obdobně působí i střízlivě dávkované klávesy, které hlavně v pomalejších skladbách dělají své.

„Rubicon“ je opravdu propracované z hlediska vokálů, jichž se na nahrávce objevuje celkem šest včetně dvou hostů. Možná to bude způsobeno i tím, že si člověk zvyká na nové hlavní zpěváky (kromě Mary Demurtas se ke kapele na stálo připojil také Kjetil Nordhus, jehož můžete znát kupříkladu z Green Carnation, Trail of Tears nebo In Vain), ale právě zpěv všech zúčastněných je jedna z těch věcí, v nichž „Rubicon“ opravdu vyniká.

Aktuální počin Tristanie mě osobně i po velkém množství absolvovaných poslechů baví, což je rozhodně dobré znamení. A to i když jsem nějaký zarytý fanda jejich muziky nikdy nebyl. Rozhodně je na tom současná Tristania po hudební stránce lépe než jejich krajané, vrstevníci a do jisté míry i styloví souputníci Theatre of Tragedy, jimž se jejich poslední album zrovna nevyvedlo a v současnosti se pomalu chystají „umřít“.

„Rubicon“ jsem sice v recenzi vychválil (a podle mého názoru samozřejmě oprávněně, jinak bych to nedělal), ale jak už jsem jednou řekl, nečekejte zase nějaké převratné dílo. Jedná se „jen“ o desku příjemnou, nenudící a ve stylových mantinelech vlastně i netuctovou. Ale to svým způsobem také není málo. Se zcela klidným svědomím tak mohu skupině udělit velmi silnou sedmičku, aniž bych zapíral, že jsem nepřemýšlel i o osmě. Ale ne, ta sedmička s velkým doporučením odpovídá dle mého názoru lépe. Teď už se do nahrávky můžete s chutí vložit sami a přesvědčit se, že jsem v předchozích řádcích nekecal.