Švédové Amon Amarth odhalili podrobnosti o svém nadcházejícím albu. To ponese název „Jomsviking“ a k mání bude od 25. března skrze Metal Blade (Severní Amerika) a Sony Music (všude jinde). Videoklip k písničce „First Kill“ sledujte na YouTube. Obal se nachází tady, tracklist následuje:
01. First Kill 02. Wanderer 03. On a Sea of Blood 04. One Against All 05. Raise Your Horns 06. The Way of Vikings 07. At Dawn’s First Light 08. One Thousand Burning Arrows 09. Vengeance Is My Name [bonus track] 10. A Dream That Cannot Be [feat. Doro Pesch] 11. Back on Northern Shores
Švédové Amon Amarth se nechali slyšet, že aktuálně pracují na materiálu pro své další album. S jeho vydáním se předběžně počítá na začátek roku 2016. Půjde o první počin kapely od 1999, na němž se nebude podílet bubeník Fredrik Andersson, který letos ze sestavy odešel. Jeho nástupce doposud nebyl oznámen.
Neděle: Arch Enemy, Avenged Sevenfold, Bad Religion, Black Sabbath, Dropkick Murphys, Karnivool, Powerman 5000, Rob Zombie, Wendi’s Böhmische Blasmusik
Rakouský festival Nova Rock, který se každoročně koná v blízkosti městečka Nickelsdorf, oslavil letos své desáté narozeniny. A bylo rozhodně o co stát. Prvním vyhlášeným velkým headlinerem nebyl nikdo jiný než slovutní Black Sabbath, v rychlém sledu následovalo potvrzení Iron Maiden a posléze i The Prodigy. Jako další vystoupili například Limp Bizkit, Slayer, Volbeat, Amon Amarth, Rob Zombie, Avenged Sevenfold nebo The Offspring. Umělci se střídali na dvou velkých pódiích (Blue Stage a Red Stage) a na malé Red Bull Brandwagen Stage, jež sloužila spíše pro menší kapelky. Prostoru byla hromada a i přes neuvěřitelnou návštěvnost areál nepraskal ve švech. Horší to bylo se vzdáleností mezi jednotlivými pódii, protože dostat se od Blue k Red Stage trvalo průměrně kolem deseti minut. Technické zázemí bylo na vysoké úrovni a každá stage byla opatřena potřebnou velkoprojekcí, aby měl opravdu každý dobrý rozhled.
Kemp (mimochodem řádně gigantický) se otevíral už ve čtvrtek v deset hodin dopoledne, přičemž my jsme dorazili chvíli před půl jedenáctou. Obrovská fronta a prostoje u páskování se daly čekat, neuvěřitelné množství bordelu (a to ani festival ještě nezačal) už ne. Opravdu, v životě jsem nikde neviděl takový svinčík jako na letošním Nova Rocku. Jasně, lidí přijelo mraky (konkrétní čísla však ještě zveřejněna nejsou, ale dá se počítat s několika desítkami tisíc návštěvníků), ale prosím pěkně – je normální po sobě někde zanechat tak obrovský bordel? Někteří jedinci dokonce mezi zbytky jídla a plechovek spali a zjevně jim to nevadilo. To ale jen tak okrajově, nyní už k jednotlivým dnům!
Pátek:
V pátek se brány festivalu otevírají přesně v půl druhé odpoledne. My jako první návštěvníci spěcháme k červené stage, abychom stihli včas začátek vystoupení amerických hard rockerů Buckcherry. Jejich set, ačkoliv jen sotva půlhodinový, hýří energií a dravostí. Ačkoliv je diváků spíše poskrovnu (rozuměj tak tři, čtyři tisíce), odcházejí z poloprázdného kotle veskrze v dobré náladě. Na muzikantech jde vidět, že jsou zvyklí na trochu větší ovace, ale co se dá dělat, tady jim připadla role rozehřívačů. Zpěvákovi uděluji speciální cenu pro nejpokérovanějšího bubáka akce. Nejvíce ale oceňuji výborné ozvučení a práci techniků, kteří nečekají až na večerní program v podobě headlinerů, ale snaží se zprostředkovat výbornou atmosféru i té “nejmenší” kapele.
Přelez na modré pódium a už slyšíme první tóny navrátilců Crazy Town, kteří po několikaleté pauze opět objíždějí koncertní prkna. Rap metal v jejich podání mě už nebere tak jako kdysi a i ohlasy publika jsou víceméně chladné. Jediná píseň, na kterou se všichni chytají, je překvapivě “Butterfly”. Schválně, kterou jinou si od nich pamatujete? Sepultura zažívá v poslední době renesanci a na poslední desce “The Mediator Between Head and Hands Must Be the Heart” to jen potvrzuje. Prostě už funguje i bez Maxe (po osmnácti letech už by bylo také záhodno). Vládne parádní atmosféra a vzduch víří staré fláky v podobě “Arise”, “Ratamahatta” nebo “Roots Bloody Roots”. I na pár novinek se dostane (a taková “The Vatican” zní naživo fakt libově). Krátká jídelní pauza a už se přesunujeme na “modrou”, abychom si zabrali dobrá místa na vystoupení Seether. Na tyhle chlapíky jsem se docela těšil a o to více jsem zklamán, když se jejich set zvrhne v naprosto klasické a ničím extra zajímavé vystoupení. Všechno je hrozně statické a nebýt alespoň trochu pohyblivého a akčního baskytaristy Dale Stewarta, uzíval bych se k smrti. Napříště si rozmyslím, zda na ně ještě někam zajdu.
Sluníčko přestává tolik sálat a na pódium vstupuje Steel Panther se svým vtipným a řádně neslušným hair metalem. Všichni členové jsou patřičně nastrojeni a nevázaná zábava plná sprosťáren může začít. Nejnalíčenější a také nejvíc whore-looked je určitě baskytarista, který tímto vyhrává další ze speciálních cen. Zpěvák a kytarista co chvíli vybízejí přítomná děvčata k odhalení poprsí a mnoho z nich se nestydí a své vnady skutečně (i na kameru) ukazuje. Set Steel Panther patřičně odsýpá do doby, kdy se kapela začne navzájem představovat, což trvá těžko uvěřitelných 10-15 (!) minut. Lidé pod pódiem se začínají nudit a ani mě nekonečné tlachání o ničem (byť vtipném ničem) moc nebere. Za celou hodinu, kterou měli Steel Panther k dispozici, zahráli pouze deset písní. A to je na kapelu, jejíž písně jsou průměrně čtyři minuty dlouhé, docela síla. Každopádně zazněly největší hitovky a publikum nakonec tleskalo s úsměvem.
Následují Slayer, kteří se kryjí s Limp Bizkit a navíc je uvidím na Brutal Assaultu v srpnu, takže volím raději skupinu Američanů kolem frontmana Freda Dursta. S odstupem je mi celkem líto, že jsem nešel radši na večeři, protože vystoupení Limp Bizkit mohu zcela zodpovědně označit za největší zklamání festivalu (další cena!). Limp Bizkit disponují obrovským arzenálem dobrých písní, z něhož velkou část zahráli, ale prostě to nebylo ono. Každá píseň začíná hrozně dlouhou promlkou a v polovině se téměř vždy zpomalí. Durst mluví, kytarista brnká, pak se hrábne brutálně do strun, lidé lítají vzduchem a všechno je vlastně hrozně krejzy. Jenže pak zase znovu. A zase, a zase. Moc mě to nebaví a raději jdu z kotle ven na čerstvý vzduch. Ani jsem si pak nevšiml, že během songu “You Really Got Me” (původně od The Kinks) přichází členové Steel Panther a obě kapely tak hrají společně. Pařba slušná, ale jinak nic moc.
Už je nějakou dobu po setmění a souběžně s The Prodigy hrají Volbeat, na které jsem se také vydal. A myslím, že jsem neudělal chybu. Jejich set byl živelný a plný nevázané radosti. Frontman Michael Poulsen se svým nezaměnitelným “elvisovským” hlasem je sympaťák a všude rozdává úsměvy. Basák Anders Kjølholm se také nenechává zahanbit a po celém pódiu dělá různé opičky a kraviny. Celá hodinka a půl přijemně utíká a postupně zazní všechny podstatné mezníky Volbeat. Jmenovitě například “Lola Montez”, “Still Counting” nebo “Guitar Gangsters & Cadillac Blood”. Musím se přiznat, že jsem koukal jako sůva z nudlí, kolik lidí se před pódiem v tuto noční hodinu objevilo. Volbeat se v posledních letech dostali neskutečně do povědomí a s klidem by mohli příští rok Nova Rocku headlinovat. Nadšení a spokojenost.
Sobota:
Sobotní program pro nás začíná až odpoledním vystoupením švédských Ghost. Papa Emeritus a jeho smečka bezejmenných ghůlů sice před pódium nepřilákala tak velké množství lidí jako jiné kapely, ale kdo se tohoto vystoupení zúčastnil, neudělal chybu. Jediný mínus, který vidím na představení Ghost, je prostý fakt, že nehráli pod rouškou noci. I odpoledne ale měla jejich show výbornou atmosféru a zejména frontman, mluvící pomalým a téměř záhrobním hlasem, vypadal značně démonicky. Ghost zahráli živě především písně z první desky “Opus Eponymous”, ale došlo i na cover od Rokyho Ericksona, “If You Have Ghosts”, který je pro tyto Švédy tak trochu ikonický. Z “Infestissumam” si užíváme “Year Zero” a na vyzvání zpíváme “Monstrance Clock”. Celkově mám ze setu Ghost výborný pocit a považuji jej za jeden z nejlepších na celém Nova Rocku. Zpočátku bylo sice pár problémů s nazvučením vokálu, ale nešlo o nic hrozného a zhruba od druhé písničky bylo vše v pořádku. A ještě si neodpustím speciální ocenění pro nejanonymnější kapelu, protože veřejnost vlastně doteď vůbec netuší, kdo přesně se za maskami jednotlivých hudebníků skrývá.
Trivium vidět vážně nemusím (navíc budou na Basinfirefestu) a Anthrax čekujeme jen tak z povzdálí, protože hrají téměř na chlup stejný set jako na minulém Brutal Assaultu. Jen kytarista Scott Ian je zase o něco vousatější a vokalista Joey Belladonna větší držka. Na Amon Amarth (budou též na Brutal Assaultu) jdu vlastně jen proto, abych se nemusel tlačit dopředu na Iron Maiden a zabral si pěkné místečko v klidu, dokud není v kotli moc lidí. Amon Amarth nakonec překvapili a zahráli pěkný (ne tedy neočekávaný set) ze kterého si dovolím vypíchnout hlavně dvě věci – “Asator” a “Twilight of the Thunder God”.
Čtyřicet minut příprav a přicházejí headlineři sobotního večera – legendární Iron Maiden. Očekávání byla velká a myslím, že Iron Maiden nenechali nikoho na pochybách, kdo hraje heavy metal ze všech nejlépe (nebo alespoň nejviditelněji). Všichni členové kapely rozdávali dobrou náladu a zejména zpěvák Bruce Dickinson se na pódiu bezvadně vyřádil. Pětapadesátník Bruce neustále přebíhá z jedné strany na druhou, rozezpívává publikum, mává vlajkou a co chvíli mění převleky podle toho, kterou píseň kapela zrovna hraje. Pódium je samozřejmě plné různých vizuálních efektů, světýlek a pouťových maškar (Eddie na tisíc způsobů). Nejvíce mne zaujal kytarista Janick Gers, který s kytarou vyvádí neuvěřitelné kousky. Iron Maiden odehráli regulérní koncertní set o délce dvou hodin a Nova Rock byla jedna z jejich posledních zastávek na turné Maiden England World Tour, které započalo 21. června 2012 v Severní Karolíně. Soudě dle mnoha tematických kusů textilu mezi obecenstvem bylo poznat, že někteří dorazili na festival právě a jen kvůli Iron Maiden. Myslím, že nebyli zklamáni, ačkoliv se nemohu ubránit pocitu, že Iron Maiden mají už své nejlepší roky nějakou dobu za sebou. Představení všeuměla Davida Hasselhoffa zcela fakuji a jdu raději spát.
Neděle:
Poslední festivalový den načíná svým dopoledním projevem německá dechovka Wendi’s Böhmische Blasmusik a i přes spoustu ohlasů se mi zdá, že jsou tu prostě jen do počtu. Uncle Acid úplně ignoruji a u red stage se objevuji až těsně před vystoupením Karnivool. Australané nezklamali, ale více se mi líbili loni v létě coby předskokani známějších Stone Sour. Tady předvedli spíše průměrné představení. O to více se ale těším na Arch Enemy s novou zpěvačkou. Alissa White-Gluz přeběhla od The Agonist a nahradila tak Angelu Gossow, která po čtrnácti letech působení za mikrofonem předala žezlo mladší generaci a stáhla se do ústraní managementu. Musím se přiznat, že kdybych zavřel oči a jen poslouchal, nepoznal bych ve vokálech skoro žádný rozdíl. Přesto se na Alissu dobře dívá a svou živelností a aktivním přístupem Angelu dobře nahrazuje.
Následují dědoušci Bad Religion, kteří si na nic nehrají a vypadají, jako že před chvílí přijeli z práce a zvedli se doma od telky. Pro fanoušky a fajnšmekry super, pro mě jako neznalého tvorby jeden dlouhatánský song bez konce. Odcházím dříve, abych stihl vystoupení Powerman 5000 a nelituji. Nabušený set otevírají novinky “Invade, Destroy, Repeat” a “You’re Gonna Love It, If You Like It or Not” a postupně se dostane i na klasické pecky typu “Bombshell” a “When Worlds Collide”. Jediným problémem na Powerman 5000 bylo, že dostali k dispozici pouze nejmenší (opravdu miniaturní) stage a moc lidí na ně nepřišlo. I přesto je ale atmosféra suprová a všichni si jejich koncert užívají na plné pecky. Proč také ne, když hrají tak skákavou muziku. Při cestě na obídek zahlédnu asi jednu písničku Dropkick Murphys – nezní špatně, ale pro mě momentálně nic moc zajímavého. Hatebreed vynechávám hlavně proto, že jsem je viděl loni a ještě navíc budou za dva týdny na Basinfirefestu. Podle hluku ale musel být slušný kotel.
Pomalu se smráká a přichází čas na nejsilnější po sobě jdoucí trojici festivalu. Začíná Rob Zombie, na kterého jsem se těšil jako malý Lojza. A stojí to za to. Vystoupení otevírá “Dragula” a zazní průřez kompletní tvorbou. Za všechny jmenuji například “Dead City Radio and the New Gods of Supertown” z aktuální fošny, “Sick Bubble-Gum” nebo “House of 1000 Corpses”. Dojde i na několik cover verzí, jmenovitě “Am I Evil?” (Diamond Head), “Thunder Kiss ’65” (White Zombie) a část “School’s Out” (Alice Cooper). Dávno si nepamatuji, kdy mě naposledy nějaké vystoupení tak zaujalo. Nejvíce se mi líbí, že z muzikantů sálá dobrá nálada a je na nich prostě vidět, že je jejich zaměstnání baví a užívají si jej na plné pecky. Což se nedá říci o každé kapele (viz dále Avenged Sevenfold). Sám frontman Rob Zombie neustále poskakuje po pódiu plném odkazů na staré hororové filmy, slézá dolů k fanouškům a dokonce obíhá celý kotel. Kytarista John 5 co chvíli přijde s novým převlekem a hýří úsměvy. Také umí po vzoru Alexi Laiha plivat nad sebe a zase chytat. Prostě jsem jim sežral všechno i s navijákem. Jestli budete mít v nejbližší možnost některý z koncertů Roba Zombieho navštívit, určitě neváhejte.
Jestli jsem byl z Roba Zombieho bez sebe radostí, z Avenged Sevenfold mám přesně opačný pocit. Neměl jsem žádná přehnaná očekávání, prostě jsem se chtěl podívat na kapelu, kolem které je v posledních letech zcela nepochopitelné haló. Samozřejmě, že prostor před pódiem byl plný mladších ročníků nejlépe s vlajkami nebo alespoň obligátním šátkem nebo brýlemi po vzoru zpěváka Matthewa Charlese Sanderse. A jaké nastaly ovace a sláva, když hudebníci konečně dorazili. Pódium zaplavil oheň, zní první tóny “Shepherd of Fire” z aktuální desky a davy šílí. Potud vše v pořádku. Jen mě tak trochu zaráží přístup obou kytaristů, kteří se od začátku do konce tváří, jako by se těšili, až bude konec. Prostě tak přijít, odehrát, shrábnout peníze, ojet pár fanynek a zase zmizet. Tohle mi prostě zkazilo celý zážitek z jinak celkem dobrého vystoupení. Baskytarista na tom je lépe a občas alespoň lidem zamává. Frontman se snaží, seč může, ale i přes jeho energické vystupování se nemohu zbavit dojmu, že klukům z Avenged Sevenfold by se hodila alespoň půlroční běžná pracovní zkušenost, aby si svého postavení začali více vážit. Prostě cena pro nejznuděnější kytaristy.
Odbíjí půl jedenáctá a nastává vyvrcholení celého festivalu v podobě kultovních Black Sabbath. Celý areál praská ve švech, protože Sabbath hrají už sami, všechny ostatní kapely mají hotovo. Kromě festivalové projekce má kapela za zády ještě vlastní (nutno podotknout, že o mnoho kvalitnější) velkoplošnou obrazovku, na které krom živých záběrů vystoupení občas běží i nějaký starší videoklip. Za zvuků “War Pigs” přichází před publikum legendy. Legendy, které definovaly celý jeden žánr a bez nich by vlastně žádný Nova Rock nemohl existovat. Ozzy, Tony i Geezer jsou ve skvělé formě a zdatně jim sekunduje i o polovinu mladší bubeník Tommy Clufetos (který jinak bubnuje v Ozzyho sólové kapele). Od frontmana Osbourna nelze již čekat kodvíjaké blázniviny, tak si vystačí jen s roztleskáváním publika a sem tam si poskočí. Mezi písněmi také do mikrofonu kuká a říká, že je krásné být šílený, což lidé nadšeně potvrzují a kukají také. Tony Iommi ve svých šestašedesáti letech a po úspěšném boji s rakovinou strčil s přehledem do kapsy všechny kytaristy, kteří vystupovali před ním, což považuji za skoro neuvěřitelné. Je radost sledovat tohoto vitálního staříka při práci. Geezer Butler nezůstává stranou a dojde i na slušné basové sólo. Kapela hraje všechny zásadní hity své takřka pětačtyřicetileté kariéry a nechybí mezi nimi např. “Snowblind”, “Fairies Wear Boots” (s pěkným klipem), “Iron Man”, “Children of the Grave” a samozřejmě “Paranoid”. Báječná tečka za celým festivalem a důkaz, že některé ikony jsou prostě nesmrtelné. Koncert je zakončen velkolepým ohňostrojem a my odcházíme zpřed pódia spokojeni. Cena za nejstarší a zároveň nejzasloužilejší skupinu festivalu patří právě Black Sabbath.
Zhodnocení:
Nova Rock byl bez přehánění nejlepší hudební akcí, které jsem se kdy měl tu čest zúčastnit. Ať už jde o výběr kapel nebo technickou připravenost, vše bylo výborné. Časový harmonogram fungoval, a když už došlo k nějakým prostojům, netrvaly nikdy více než deset minut. Kvalitní ozvučení, slušná projekce, hodně místa. Nikdo se nikam netlačil, všichni účastníci v pohodě. I všudepřítomní security týpci se ke všem chovali slušně a ochotně poradili. Ceny v areálu tedy ne moc lidové (pivo za 4,5 Euro), ale v kempu se dalo sehnat plechovkové pití od 1 Eura, takže také cajk. Jedinou nevýhodu tak spatřuji v onom zmíněném brutálním chlívku a také ve faktu, že je festival umístěn do rozlehlého větrného údolí s jemným písečným podkladem. Takže si dokážete představit, jak bylo asi vše zaprášené ve třídenním horku za poměrně silného větru. Začínám tak uvažovat nad tím, zda se ještě vyplatí jezdit na ty naše malinké české festiválky, když si člověk může připlatit víceméně pár korun a zažít něco opravdu velkého. Ale to je na delší úvahu :-)
Země: Švédsko Žánr: melodic death metal Datum vydání: 24.6.2013 Label: Metal Blade Records
Tracklist:
01. Deceiver of the Gods
02. As Loke Falls
03. Father of the Wolf
04. Shape Shifter
05. Under Siege
06. Blood Eagle
07. We Shall Destroy
08. Hel
09. Coming of the Tide
10. Warriors of the North
Hodnocení:
Atreides – 4/10
H. – 5/10
Kaša – 4,5/10
Víte, psát recenzi na AmonAmarth je věc vskutku pekelná. Nejde o to, že by člověk nevěděl, co na něj vybafne a čím se bude muset prokousat, protože AmonAmarth už pěknou řádku let nevybočili ze stanoveného kurzu, kterým se ubírají. Je totiž jedno, který kousek si od nich zrovna pustíte, pokud se vejdete do časového horizontu nějakých deseti let, je to pořád stejný kolovrátek tvrdšího heavy metalu obohaceného přinejmenším tuctovým growlem. S tím by nebyl problém, naopak z tohoto pohledu je to věc zatraceně snadná – ale zkuste si psát recenzi o rozsahu cirka jedné strany na něco, co by se dalo shrnout do tří vět (psát to na papír, člověk by aspoň šetřil naše hvozdy), protože natahovat to na delší formát je bohapusté mlácení prázdné slámy. Svým způsobem mi to připomíná hlášku z nejmenovaného britského sitcomu, kterážto zní zhruba takhle: “A jak to chceš, v dlouhé, či v krátké verzi?” Ale protože šéfredaktor by mě za krátkou verzi nejspíš zabil, tak tady to máte v té dlouhé…
K AmonAmarth jsem prvně přičuchnul někdy před nějakými pěti lety v době, kdy vyšla deska “TwilightoftheThunderGod“, která mě tehdy bavila dobrých pár týdnů, alespoň než jsem přičichnul ke starší tvorbě. Ani u ní jsem nevydržel příliš dlouho, a ačkoliv na “FateofNorns” a “VersustheWorld” nemám úplně nejhorší vzpomínky, většina diskografie letěla do imaginárního koše s nálepkou “bohapustý škvár” a už se nikdá nevrátila. Našemu nevalnému vztahu nepřispělo ani protlačování kapely všemi možnými i nemožnými mediálními kanály a se stoupajícím zprofanováním úměrně stoupaly i moje antipatie, jakkoliv v tom mohli být kluci z AmonAmarth nevinně. Ne, vážně nemám nikomu za zlé, že je úspěšný v tom, co dělá, a nemyslím si, že by v případě AmonAmarth byl úspěch vyloženě nezasloužený. Současnou podobu kapely ovšem bez pardonu považuji za dojnou krávu Metal Blade Records a o cirkusovém uchopení vikinské mytologie, které dokolečka omílá ta nejklišovitější témata, jakých se vám v jejím rámci může nabídnout, se tu snad raději ani vyjadřovat nebudu.
Předchozí fošnu “SurturRising” jsem si poslechl spíš abych si udržoval přehled, než že by mě skutečně zajímala, protože šla (a pořád jde, stejně jako zbytek tvorby) naprosto mimo můj hudební vkus (a zdravý rozum) s tím, že oproti zavedenému standardu, který se drží proklatě nízko u země, se nezměnilo zhola nic. Aktuální “DeceiveroftheGods” na tom podle všeho také nehodlá měnit zhola nic a je to nemlich to samé zboží co posledně, možná ještě o fous horší a omšelejší. Popravdě nepamatuji si kapelu, která by se byla schopna recyklovat nápady během jednoho alba. S trochou snahy možná poslední fošna švýcarských Eluveitie. AmonAmarth to ale zvládají tak mistrně, že by se od nich mohlo učit kdejaké ministerstvo životního prostředí.
Tohle album mi zní od začátku do konce naprosto stejně, žádných skladatelských překvapení se nedočkáte. Naprostá většina skladeb se mi během poslechu slévala v jeden nepřehledný balast, ze kterého občas vyskočil nadějně vyhlížející riff nebo melodie, ale nikdy nic, co by stálo za řeč. Jediným zpestřením je přítomnost hostujícího zpěváka MessiahaMarcolina ve skladbě “Hel“, jehož čistý vokál dává songu něco navíc oproti ostatním kouskům. To něco, na co AmonAmarth sami o sobě zdaleka nemají, pročež výsledek album od alba vypadá zhruba tak, že si koupíte flašku minerálky, vyžahnete ji na ex, zjistíte, že nestojí za nic, sešlapete a vyhodíte. Za dva roky máte v regále tu samou minerálku naprosto identické chuti, jen v lahvi lehce upraveného designu a etiketou, která se honosí pyšným, rádoby ekologickým nápisem ve stylu “o 20 % méně plastu”. Všechno je tak pěkně sluníčkové, že se šetří příroda zas o dvacet procent víc, i když je to všechno pořád stejná sračka. Jupí!
Jenže to je taky tak všechno. Nemám pořádně, co bych albu vychválil a co by mě nějakým způsobem zaujalo, jedině snad, že jsem jej doposlouchal ve zdraví až do konce, což lichotka vážně není. Přeměřeno tam a zpátky kolem pupku JohanaHegga, “DeceiveroftheGods” je stále tatáž identická blbost, jakou AmonAmarth pod různým názvem vydávají už poněkolikáté. Na názvech v tomhle případě vůbec nezáleží, klidně by se to mohlo jmenovat “Surtur Rising vol. 2” nebo “Twilight of the Gods 3.0”, pořád je to jedno a totéž znovuvydání několik let starého čísla nudného časopisu o háčkování. Jen na čím dál horším papíře.
Druhý pohled (H.):
Amon Amarth mají z pohledu recenzenta jednou obrovskou výhodu – ani to album nemusíte slyšet, abyste naprosto PŘESNĚ věděli, jak to bude znít, takže s tím není moc velká práce, ale to je asi tak to největší pozitivum, které jsem na “Deceiver of the Gods” našel. Že vám to nezní jako moc velká pochvala? Inu, ono to tak ani není myšleno…
Víte, já přímo proti Amon Amarth nemám vůbec nic, ba naopak, dřív jsem té kapele vlastně docela dost fandil. Přece jenom se jedná o skupinu, která si svou pozici vydobyla dlouholetou a poctivou prací, což je něco, čeho si já osobně na hudební kapele umím cenit, ale prostě… jak jen to říct… všeho moc škodí. Amon Amarth dle mého názoru na svůj hudební vrchol vystoupali s deskami “Fate of Norns” a “With Oden on Our Side”, které se mi dodnes líbí, avšak poté už to šlo obrovským sešupem dolů. Amon Amarth se prostě naučili složit a zahrát jeden jediný song, jehož desetkrát x-tou variaci už nyní nabízejí snad šestou desku. Ve skutečném životě je možná recyklace dobrá věc, ale v hudbě je to naopak vražda.
Kapela se dostala do bodu, kdy už její třetí album v řadě absolutně nudí… pokud bych si měl vybavit nějaké momenty z “TwilightoftheThunderGod” a “Surtur Rising”, nevzpomenu si ani na jediný. A opravdu pochybuju, že u “Deceiver of the Gods” tomu bude jinak, protože si z desky nevybavím vůbec nic pět minut po tom, co mi dohraje. A ne, za sklerotika se vážně nepovažuji, na vině je ta hudba, která už zní deset roků úplně stejně, přičemž – jak se ukazuje – Amon Amarth rozhodně nejsou skupina, jíž by to fungovalo.
Sem tam se objeví nějaká trochu chytlavější pasáž, u které si podupu nohou do rytmu, neříkám, že ne, ale je to trochu málo – tím spíš, že se vám ten motiv stejně hned po svém konci vypaří z hlavy. Jediným pozitivním překvapením je pouze skladba “Hel”, v níž se neobjeví nikdo jiný než Messiah Marcolin, bývalý člen mocných Candlemass, jenž díky svému klenutému čistému vokálu působí vedle nudného Johana Hegga opravdu jak mesiáš pro posluchačovy uši… Hegg totiž umí jenom jednu jedinou vokální polohu, kterou předvádí už 20 roků, a stejně jako samotná muzika to už spíš leze krkem, než aby to bavilo.
Říká se, že nevstoupíš dvakrát do stejné řeky, ale Amon Amarth se v té své melodicko-death metalové řece s vikinskými vlnami koupou už minimálně pošesté a navíc si ani jednou nepřevlíknuli plavky, takže už je to fakt nuda je při tom pozorovat. Myšleno čistě metaforicky samozřejmě, protože sledovat partu pěti kořenů v plavkách při koupání bych jinak nemusel ani jednou, takový labužník věru nejsem…
Třetí pohled (Kaša):
Vlastně mi nezbývá nic jiného než souhlasit se svými kolegy, kteří to v podstatě řekli za mě. “Deceiver of the Gods” je další variací na téma “With Oden on Our Side”, což je taky jediné album, které mě v diskografii Amon Amarth vážně baví a k němuž se s pravidelností rád vracím. Něco do sebe mělo ještě “Twilight of the Gods”, což už byl slabší odvar, ale některé skladby jsou doteď poslouchatelné. Na posledních dvou albech už se ale musím opravdu snažit, abych je vůbec doposlouchal do konce, protože nejpozději u třetí skladby se začnu ukrutně nudit.
Nemá cenu se snažit vyzdvihnout nějaký nosný moment nebo skladbu, protože mi všechny splynuly s nudnými pasážemi, jež výrazně převažují. Nemyslím si, že po týdnu od posledního poslechu si budu z “Deceiver of the Gods” pamatovat něco víc než “Hel” s hostujícím Messiahem Marcolinem, což je samozřejmě hrozně málo. Skalním fanouškům, kteří nad tvorbou kapely v uplynulých deseti letech slintají, se Amon Amarth jistě zavděčili, mě však přesvědčili o tom, že příště už se do poslechu novinky rozhodně nepohrnu a dost možná se na ni vykašlu úplně. Až budu chtít skvělé Amon Amarth, tak si pustím “With Oden on Our Side”. Novinku tak zřejmě navždy založím do šanonu s popiskem “zbytečné album”.
Top5 2011:
1. Septicflesh – The Great Mass
2. Sons of Seasons – Magnisphyricon
3. Symphony X – Iconoclast
4. Serenity – Death & Legacy
5. Amon Amarth – Surtur Rising
1. Septicflesh – The Great Mass
Já si na tu kreativitu asi dost potrpím. Tak nějak je mi jedno, že je to death metal. Občas to páchne něčím symfonickým, a buď je něco dobré, nebo je něco špatné. A tohle je sakra dobré. Běhá mi z toho mráz po zádech a zároveň si to šíleně užívám. Prý, že ke geniálním věcem většinou lidé nemají co říct, a to se stalo u mě. Už se od těch Řeků neodtrhnu.
2. Sons of Seasons – Magnisphyricon
Symfonický metal málokdy hodně překvapí, třeba potěší, třeba zahřeje, ale nešokuje. To ovšem není případ téhle kapely. Ta mě šokovala svojí kreativitou a tím, jak celé album funguje dohromady. Každá píseň je de facto jiná a přitom tak stejná. Celé album funguje jako přesně namazaný stroj, který vás udrží v napětí. Možná ještě lépe. Už to jméno Olivera Palotaie by mělo naznačovat, že to bude přinejmenším slušná věc. Mohlo by to zavádět ke Kamelot, ovšem nenechte se zmást. Tohle je jiný, drsnější a kreativnější příběh.
3. Symphony X – Iconoclast
Těžko říct, jestli něco může být špatné, pokud slyšíte Russella Allena. Asi ne, jeho hlas už je dostatečná záruka toho, že vás na tom bude bavit alespoň něco. Žeru jeho barvu a dravost. Bez něj by Symphony X nebyli, tím čím jsou. A možná, že jsem teď trochu nespravedlivá k ostatním členům, protože jejich výkony jsou taktéž brilantní, ale tak nějak podvědomě to mám tak v hlavě. “Iconoclast” je procítěná a milá deska, která je přesně tak akorát progresivní, jako symfonická. Kreativní a s dobrými texty. A proto je tak milá.
4. Serenity – Death & Legacy
Poměrně dlouho jsem se rozmýšlela, zda je sem napsat nebo ne. No, stalo se. Rakouská skupina Serenity možná pro některé nebude dosahovat kvalit zbylých CD, které zde jmenuji, ale pro mě něco zvláštního, co mě nutí je mít ráda. Zaprvé, tohle album je opravdu slušný počin propracovaný s naprostou náruživostí pro danou věc. Je propracované do detailů. Bohužel ty detaily staví na určitém historickém poučení, což někteří lidé prostě neskousnou. Já měla vždy blízko k historii, a jelikož jsem měla tu možnost být osobně poučena zpěvákem o jejich hudebních záměrech a o jejich myšlenkách, zbožňuji to. Je procítěné, je milé, je slabé, ale má v sobě hodnoty, které mě nemůžou nechat na pokoji.
5. Amon Amarth – Surtur Rising
Amon Amarth byli první tvrdší skupinou, kterou jsem tak nějak náhodou objevila, a sedli mi. Od té doby k nim mám osobní vztah. Na “Surtur Rising” ještě přitvrdili a to jim sluší. Když nechci přemýšlet nebo když jsem naštvaná, fungují grandiózně. A protože jsem naštvaná často, tak je i často poslouchám. Proto páté místo.
CZ/SVK deska roku:
Euthanasia – IV
Zaprvé bych se měla přiznat, že nejsem moc zastáncem české tvorby a v tomhle roce se asi neurodilo tak, jak by mělo. Proto mě překvapilo, že zrovna na zrecenzování mi přijde něco, co se mi v důsledku líbí. Myslím si, že není nutno opět tu opěvovat. Ještě mě to neomrzelo.
Neřadový počin roku:
Sonata Arctica – Live in Finland
Mám ty hochy ráda, mám ráda jejich hudbu. Sonata Arctica jsou sice ohraná písnička, ale já jsem se na tohle DVD ráda koukla, mnohem radši než třeba na novou Avantasii. Je to kvalitní věc a příště, až si to pustím, vezmu si i tunu kapesníčků jako přípravu na moji slzavou slabost při “Mary-Lou”.
Koncert roku:
Van Canto: Out of the Dark Festival – Praha, 1.10.2011
Dlouho jsem tak nějak váhala mezi dvěma festivaly, Absolute Dose of Metal ve Výravě a právě Out of the Dark, a pak taky, kterou kapelu z nich tak vybrat. Kdybych měla posuzovat oba dva jako celek, byl by to asi ten první, pro svojí úžasnou atmosféru a pro můj samotný pocit. Ale já se přece jen rozhodla být přesnější, a tak nemůžu jinak než jmenovat brilantnost Van Canto na druhém. Už jsem psala report, a tak nemá smysl jít do závratných podrobností, ale říkám vám, jestli mi někdo potom, co jsem s nimi zažila, řekne, že pokud nemají kytary, není to metal, pak se buď uchýlím k násilí na tom daném člověku, nebo si pořídím Beethovena a začnu poslouchat klasiku. To si může říkat co chce kdo chce, ale buďme rádi, že tahle neřízená střela měla za sebou jen Tristanii, ta to alespoň až tak neodnesla (i když úbytek pocítila). Tady je jednoduše vidět, kdo to dělá s naprostou láskou jako zábavu a ještě se u toho tváří profesionálně. Vyhecovali publikum a… ne, to se nedá popsat, to se musí zažít. Ten závěr s “Fear of the Dark” je nezapomenutelný. A myslím, že i pro ně, protože se šíleně divili, že Iron Maiden všichni známe a ještě k tomu zpíváme s nimi. Rakka Takka Mother Fuckers!
Videoklip roku:
Serenity – The Chevalier
Dlouho jsem přemýšlela, koho sem napsat, a pak mi to došlo. Zůstaneme u symfonického metalu. Serenity. Není to žádná extra slavná skupina a přesto tímhle klipem a jeho myšlenkou dokázala, že je schopná vytvořit něco, co velmi pěkně a decentně dokresluje celý song. A to je podle mě to, co by měl klip dělat. Vylepšit příběh v textu, nic víc, nic míň. A to, že to zvládli s grácií, která je velmi podobná takovému jménu, jako jsou Leaves’ Eyes (které jsem mimochodem chtěla napsat nejdříve), to si myslím, že stojí za pochvalu. Prostě estetické.
Potěšení roku:
Within Temptation – The Unforgiving
Tahle kapela byla jednou z těch, na kterých jsem ujížděla v úplných začátcích. Jenže postupem času se mi tak nějak začala vzdalovat, protože můj hudební vkus se přece jen vyvíjel a ta “gotická” image mi už neseděla tak jako dřív. Navíc, co si budeme povídat, když si odmyslíme pár detailů, byli Within Temptation celkem normální odrhovačka. O to víc mě překvapilo jejich nové album. Je to první kapela, které podle mého názoru neuškodil trochu “popovější” výraz. Je to vyzrálé a inteligentní album, které si zachovalo jen ty dobré vlastnosti těch minulých. A mě to zahřálo na duši.
Zklamání roku:
HammerFall
Původně jsem chtěla napsat jen album “Infected”, ale tohle se se mnou táhne už delší dobu. A od začátku roku to gradovalo. Už jen tím, že jsem si říkala, že teď to přijde a oni se proberou. A ono zase nic. Ty texty jsou rok od roku slabší a zavání nám to mršinou. Ta mršina tam leží už nejmíň dva roky a oni se jí snaží zamaskovat za zombie. Což je na můj vkus trochu moc. Mně už bohužel nemají tak nějak co nabídnout a až se rozhodnou smrdět dalším albem, doufám, že půjdou o dům dál a pokusí se ten “heavy metal” posunout o kousek k dnešní době a nejen oprašovat staré myšlenky. Všechno se vyvíjí. To snad pobrali i Iron Maiden a člověk by řekl, že ti už budou značně zatuchlí.
Má účast na zimní mutaci Masters of Rock byla jasná od chvíle, kdy jsem na letních “Mástrech” uviděl plakát s první várkou potvrzených kapel – Amon Amarth a As I Lay Dying. Tyto dvě bandy jsou pro mne kapelami srdcovými, i přes poslední slabší alba. Nikdy jsem je neviděl naživo, takže to pro mne byla povinnost. Určitě jsem chtěl samozřejmě mrknout i na Morbid Angel a později potvrzené Testament. Jenže osud, manažeři kapel, samotné kapely nebo Pragokoncert tomu chtěl jinak. Nebudu pátrat po vinících změn, které po mém zakoupení lístku nastaly. Jen by bylo dobré si je připomenout. Snad si to pamatuji dobře. Původní sestava Zimního Masters of Rock byla následovná: Gamma Ray, Amon Amarth, Testament, Morbid Angel, As I Lay Dying, Septicflesh, Symfonia, Bullet.
První změnou na sedmého ročníku Winter Masters of Rock byl přesun celého festivalu z haly Novesta do vedlejšího (údajně prostornějšího) zimního stadionu Luďka Čajky. Zájem o lístky byl velký, a tak si to podle Pragokoncertu situace vyžádala. Byl jsem před třemi lety v Novestě a moc velký rozdíl jsem nezpozoroval. Ale to je celkem jedno.
Další změna ovšem byla změnou v line-upu. Pokud si dobře vzpomínám, jako první svou účást odřekla americká thrash metalová hvězda Testament. Údajně pro to, že nestihli vydat novou desku, tak zrušili celé turné. Ok, tato změna mne zasáhla, ale ne přímo u srdce. Jen tak to trochu zamrzelo. Poté se ale s odřeknutými kapelami roztrhnul pytel. Vypadla Symfonia kvůli údajnému zranění kytaristy Tolkkiho, zmizeli Bullet, odřekli As I Lay Dying, protože se jim nechtělo na poslední dva koncerty turné, zmizeli Necrophobic, kteří měli přijet jako jedna z náhrad a jako poslední odpadli necelý týden před začátkem Septicflesh, zřejmě ze stejného důvodu jako As I Lay Dying.
Pragokoncert se snažil najít adekvátní náhrady a určitě chápu, že to není nic snadného. Takže Coroner nahradili Testament, Kingdom Come nahradili kapelu Symfonia. A přibyli ještě Benighted, Nervecell, Hackneyed a Blowsight. Z těch náhrad jsem se těšil jen na Benighted. Takže to vypadalo, že letošní ročník pěkně propiju. A světe div se – propil jsem ho! Ale ne tak, abych neviděl nějaké kapely a nemohl k nim napsat pár slov.
Do Zlína jsme dorazili kolem jedné hodiny. A já ke svému překvapení dokonce stihnul většinu vystoupení první kapely Benighted. Stihnul jsem nějakých pětadvacet minut jejich koncertu, což je naprostá většina, vzhledem k tomu, že dostali pouze půl hodinu. Zvuk měli dle mého dost špatný. Vůbec jsem neslyšel kytarové vyhrávky, které mají Benighted obsaženy ve své tvorbě v hojném množství. I přesto jsem pochytil své oblíbené songy z desky “Icon” – “Saw It All” a skvělou “Slut”. Zahráli i pár songů z novinky. Zejména píseň “Fritzl” mě potěšila. Jinak mne pobavil zpěvák kapely, který nadšeně házel palicí i přes to, že na jeho hlavě se leskne pleš. Vypadalo to vtipně. Ale to nijak neubralo na celkovém dojmu, a Benighted tak obstarali skvělý úvod celého festivalu.
Pak se stala zvláštní věc a já se úspěšně opil. Nezabránili tomu ani všudypřítomné cedulky, naznačující zákaz pití alkoholu na veřejnosti. V blízkosti areálu jsme odmítali popíjet, protože desítka “Géčko” za 30,- mě moc netěšila. A stejně jsem nakonec musel pár kousků dát, ale až později, na udržení dobré nálady. Ano, nebyl jsem střízlivý, ale rozhodně jsem neměl potřebu ležet na zimáku na sedadlech a pospávat tam. A takových tam bylo požehnaně, snad už od první kapely. Co bych měl také zkritizovat, je fakt, že po skončení každého vystoupení, se totálně ucpaly cesty ven i dovnitř zimáku. Takže, když jsem chtěl jít na pivo, musel jsem jít ve chvíli, kdy hrála nějaká kapela, jinak to totiž bylo o nervy. A ještě se mi nelíbil povrch, který na Zimním stadionu Luďka Čajky mají. Při každém šlápnutí, jsem měl pocit, že se za chvíli budu válet na zemi, protože ta podlaha byla neskutečně kluzká. A hlavně, když se vytvořil kotel, tak to bylo dost nepříjemné. I z těchto důvodů jsme ze začátku dost času trávili mimo areál.
Do něj jsme se tedy vrátili až ke konci vystoupení Kingdome Come. Čehož jsem nelitoval, protože ty poslední dva songy, které hráli, mě moc nebavily. A tak už jsme napjatě vyčkávali na thrash metalovou palbu v podobě Coroner. Tato trojice nastoupila a já začínal sledovat, jestli se nevytvoří nějaký kotlík do kterého bych se mohl zapojit. Což o to, kotlík se i vytvořil, jenže songy Coroner jej nedokázaly udržet. Takže jsem byl zklamán. Coroner hráli hodně utahané songy se spoustou vyhrávek, ale rychlosti nebylo tolik, kolik jsem čekal. Ale za to zklamání si můžu sám, protože Coroner hrají trochu progresivnější verzi thrash metalu, což má hlava neznalá netušila. Ale spousta lidí odcházela z jejich vystoupení spokojena.
Po Coroner, ale přišla death metalová legenda Morbid Angel, která to do lidí nasolila ve velkém stylu. Naprosto fascinován jsem byl z výkonu bubeníka Tima Yeunga, který to tam pálil s naprostou lehkostí. Vážně masakr. Zazněly léty prověřené hity jako “Immortal Rites”, “Maze ofTorment” nebo “Angel of Disease” u které jsem si nadšením vykroutil hlavu. Morbid Angel zahráli i tři pecky z nové desky “Illud divinum insanus” – “Existo Vulgoré”, “Nevermore” a “I Am Morbid”, při které frontman David Vincent hecoval publikum ke křiku slova “Morbid”. Ve chvíli, kdy to bylo dostatečně hlasité načal Trey Azaghtoth uvodní riff celé písně. Morbid Angel ukázali, jak se hraje špičkový death metal, a v tu chvíli to pro mne bylo nejlepší vystoupení večera.
Jenže pak se chystal příchod kapely Amon Amarth. Pro mne vrchol letošního Zimního Masters of Rock. V předních řadách nastala šílená tlačenice a po celou dobu čekání se publikum tím šíleným tlakem podivně pohupovalo. Jako by vytvářelo vlny na moři. Poté začalo intro a Amon Amarth rozpálili první song “War of the Gods” z aktuální desky. V tu chvíli část publika propukla v obrovské nadšení a chvíli to vypadalo, že se vytvoří obrovský kotel. Což bych jen přivítal. Rozhodně jsem totiž nehodlal na svou oblíbenou kapelu jen tak stát a zírat. A po pár písních a mého zoufalého hledání toho právého kotle jsem si vytvořil svůj vlastní. Tohle nedělám běžně, ale na Amon Amarth jsem prostě musel. Jejich hudba mne tak nakopla, že to nešlo jinak. Při “The Pursuit of Vikings” kapela rozezpívala celou halu. A poté už jsem se nebránil šílenému narážení do lidí kolem. Někteří na mě házeli nevraživé pohledy, někteří se mě snažili odhodit někam jinam, ale ve chvíli, kdy se ke mně přidalo dalších pár bláznů, tak kotel začal pracovat, jak má. Všiml si toho i zpěvák Johan Hegg, který naším směrem ukázal zvednutý palec. Vzhledem k tomu, že se umím radovat z úplných blbostí, tak mě to potěšilo. Při “Varyags of Miklagaard” se celá hala rozskákala a atmosféra byla v tu chvíli neskutečná. Amon Amarth určitě musí Českou republiku navštěvovat rádi, protože reakce na ně jsou nadšené, až úplně šílené. Zazněly mé oblíbené songy “Asator” a “Death in Fire”. Jako přídavek zahráli “Twilight of the Thunder God” a “Guardians of Asgaard”, při které se publikum odhodlalo k wall of death, jenže naprosto klasicky nikdo nevěděl, kdy vyběhnout. Takže z toho nebylo nic. Ovšem z celkového hlediska jsem si vystoupení Amon Amarth užil. I přes špatný zvuk, který jsem ani moc neřešil.
Jako poslední vystoupila kapela Gamma Ray. Tento druh metalu už nějakou dobu neposlouchám a upřímně musím říct, že mě ani moc nebaví. Jejich vystoupení jsem viděl z tribuny a po celou dobu jsem pospával. A vždy, když jsem se probral, tak pohled na vedle mě sedícího bráchu, který také usínal, byl naprosto výmluvný. Odešli jsme dřív, než Kiske stihnul zazpívat “Future World”, ale nijak jsem toho nelitoval. V rámci nějaké té objektivity, jsem ale požádal kamaráda, který je fanouškem Gamma Ray, aby o jejich koncertu sepsal pár slov. Tímto tedy Opkerovi ještě jednou děkuji.
Na partu točící se okolo Kaie Hansena, jsem se těšil ze všech skupin tohoto ročníku nejvíc. Tyto chlapce jsem už viděl třikrát, ale to mi vůbec neubíralo na nadšenosti, jen jsem měl malé obavy z informace, že by snad kytarista Henjo Richter kvůli zranění neměl dorazit. Byl jsem velice mile překvapen, když jsem ho – a samozřejmě i ostatní – uviděl na pódiu. Ze všeho nejvíc jsem byl zvědavý na slíbený setlist, který měl být složen hlavně ze starších songů, které živě nikdy nehráli, což dokázali hned po skončení intra. Koncert totiž zahájili peckou “Anywhere in the Galaxy”. Pokračovali spoustou dálších starých fláků jako například “The Spirit”, “Money” nebo “Men, Martians and Machines”. Atmosféra byla jako vždy úžasná, lidi se velmi dobře bavili a “Paprskům” to hrálo jak o život. Přišel i slíbený Michael Kiske zazpíval úžasným způsobem “Time to Break Free” a bohužel odešel. Zazněly samozřejmě i klasické koncertní hymny jako “Fight”, “Rebelion in Dreamland” nebo “To the Metal”. Kluci poděkovali, rozloučili se a odešli. Ale něco tu nehrálo, nezaznělo vůbec nic z repertoáru Helloween. Vtom se všichni včetně Kiskeho vrátili a dali přídavek v podobě klasik “Future World” a “I Want Out”. To byl vrchol jejich koncertu, pro některé možná i celého Zimního Masters of Rock. Kiske zpíval perfektně, kapela si užívala koncert a lidi pařili jak o život, prostě tomu nic nechybělo. Určitě to byla krásná tečka za tímto koncertem a musím říct, že pro mě to byl nejlepší zážitek tohoto ročníku zimního “Másteru”.
Takže nakonec, přes všechny trable, které zimní mutaci festivalu Masters of Rock potkaly, se z mého pohledu letošní ročník vydařil. Ano nepřijela většina původně avizovaných kapel. Zimní stadion Luďka Čajky byl v mnoha ohledech dost nepraktický. A Amon Amarth měli špatný zvuk. I přesto jej hodnotím kladně, a tak jsem spokojeně mohl odjet domů.
Země: Švédsko Žánr: melodic death metal Datum vydání: 24.6.2013 Label: Metal Blade Records
Tracklist:
01. War of the Gods
02. Töck’s Taunt – Loke’s Treachery Part II
03. Destroyer of the Universe
04. Slaves of Fear
05. Live Without Regrets
06. The Last Stand of Frej
07. For Victory or Death
08. Wrath of the Norsemen
09. A Beast Am I
10. Doom Over Dead Man
Mocní Vikingové Amon Amarth nás oblažují svým severskou tematikou protkaným umem bezmála dvacet let a nejen to je samo o sobě důvodem k nemalé radosti. Na pulty obchodů připlouvá po rozbouřeném moři temné Skandinávie v pořadí již devátý drakkar těchto blonďatých výtržníků a nechává za sebou pouze vypálené vesnice, hromady mrtvých a znásilněné ženy. Co my na to?
Znalci severské mytologie i bez nápovědy jistě tuší, kdože to byl ten Surtur zmiňovaný v titulu nahrávky. Já zasvěcen sice nejsem, ale dobrý kamarád internet mi sdělil, že se jednalo o vůdce ohnivých obrů z Múspellheimu (ohnivá říše), který je shodou okolností zároveň nejstarší bytostí celé severské mytologie. Tento obávaný Surtur střeží své plamenné království na jeho samé hranici a nevpustí dovnitř žádného vetřelce. Říká se, že až nastane konec světa (tzv. Ragnarök), bude říše ohně stát na straně zla a samotný Surtur nakonec sežehne a zahubí celý svět. Tolik k návaznosti díla s historií.
Pokud vám (podobně jako mně) poslední odstavec nic moc zvláštního neříká, není zatím potřeba házet Odina pod kovadlinu. Naštěstí tady nejsme v dějepisném kroužku a můžeme se začít věnovat rozboru toho pro nás nejdůležitějšího – samotného materiálu.
Na začátek nebude od věci říci, že Amon Amarth od minule neuhnuli z nalinkované dálnice jménem repertoár ani o píď. Což samozřejmě není vůbec na škodu, protože ruku na srdce – co by měli hrát jiného? Trošičku v rozporu s hudebním stylem se tradičně nesou texty pojednávající primárně o vikinské mytologii. Opět se dočkáme oslavných ód na trestné výpravy, bujaré pitky a hněvající se bohy. Navzdory tomu jsou Amon Amarth věrni melodickému death metalu až do morku kostí. Ve svých skladbách nepoužívají rozvláčné tóny ani si nevypomáhají různými těžko pojmenovatelnými dobovými hudebními nástroji, jako je tomu u mnoha jejich skandinávských bratrů.
Charakteristickým rysem tvorby Amon Amarth jsou jednoznačně epické kytarové party a dobře promyšlené riffy, což dokazuje i aktuální počin “Surtur Rising“. Písničky se poslouchají opravdu jedna báseň a vůbec nevadí, že jsou všechny spíše ve středně rychlém tempu. Oba kytaristé předvádějí vskutku vynikající práci a nebojím se tvrdit, že od začátku roku jsem neslyšel lepší album zaměřené hlavně na kytarové části. V rámci toho se mi ale naopak basový nástroj zdá poněkud upozaděn, ale může (a pravděpodobně tomu tak je) se jednat jen o můj mylný pocit. Bicí nevynikají ničím zvláštním v kontextu podobných kapel, takže asi není potřeba se nad nimi rozplývat či je zadupávat do země. Menší kapitolkou jest vokál, který je vpravdě prakticky totožný jako kdykoliv jindy. Zpěvák Johan Hegg celé dvě dekády svého působení v kapele používá pouze dvě polohy hlasu, a to zaprvé hodně hluboký, skoro démonicky znějící growl a naopak výše posazený, “pištivý” skřek, který obvykle prolíná první variantou nebo je nasazen v refrénech. V některých chvílích se dočkáme i jakési střední cesty, která podle mého názoru zní nejlépe a výborně sedí k celkovému feelingu skladeb.
Jak jsem již zmínil, většina songů se nese na vlně středního tempa. Mezi ty nejlepší řadím každopádně “Destroyer of the Universe“, “Wrath of the Norsemen” a úvodní “War of the Gods“. Titul nejsvižnějšího kusu alba nese “A Beast Am I“, která mě však z nějakého důvodu příliš nezaujala. To samé “Slaves of Fear“. Tyto dva kousky řadím spíše k průměrnějším. Pomalejší rychlostí se může pochlubit “The Last Stand of Frej“, což ale vůbec není na škodu, protože touto písní se dostáváme k pomyslnému vrcholu nahrávky co se týče kytarového projevu. “Doom Over Dead Man” je příjemnou oddychovkou na konec, která zní když nic jiného minimálně výpravně.
“Surtur Rising” se prodává v několika mutacích, kde hlavním kritériem porovnávání je hustota bonusového materiálu. Dohromady je možné dohledat až tři bonusové písně, což vůbec není málo. “Balls to the Wall” zná asi každý, kdož mlátil v mládí hlavou o zeď a nestydí se za to. V podání Amon Amarth se jedná o mimořádně zábavnou vsuvku, kterou doporučím jak starším fajnšmekrům, tak nováčkům v oboru. Satanžel nemohu zasvěceně hodnotit příspěvek amerických pusinek Kiss, “War Machine“, poněvadž originální verzi vůbec neznám. Posledním a určitě nejzajímavějším přídavkem budiž “Aerials” od známých System of a Down. Asi nebudu sám, když řeknu, že se cítím překvapen výběrem takové skladby. Mile překvapen.
Amon Amarth se svým “Surtur Rising” sice opět nepřinášejí nic moc nového na pole středověkých bitev, ale nabízí k prodeji svou tradiční a nepolevující porci poctivé muziky a já jim ji pořád žeru. Nemůžu si pomoci, ale tihle maníci si to sakra zaslouží. Příště by to ale chtělo alespoň trochu tvůrčí invence, jinak půjdu s hodnocením o něco níže. Amen.
Další názory:
Absolutním vrcholem Amon Amarth je pro mě stále a stále deska “With Oden on Our Side” – už jsem se i vyjadřoval, že si myslím, že ji překonat nedokážou. Se “Surtur Rising” se jim to opět nepovedlo, nevzniklo ani nic “extra”, co by bořilo standardy dnešní hudby. Tato deska splňuje kvality, které se od Amon Amarth očekávají, výrazně je ale nějak nepřekračuje. “Surtur Rising” je ale slušná nahrávka, lehký nadprůměr, který mě nějak výrazněji neoslovil. Za mě tedy slabší sedmička. Seda
Datum: 21.5.2010 Místo: Plzeň, amfiteátr Lochotín Účinkující: Amon Amarth, Аркона, Cauldron, Death Angel, Decapitated, Korpiklaani, Twilight of the Gods, Vitacit
První ročník Metalfestu, prvního letošního open air festivalu v České republice, je již minulostí a na mně teď je, abych jeho průběh ze svého pohledu pro vás nějak sesumíroval. Rádoby vtipné historky z cesty protentokrát necháme stranou (shrňme to do té podoby, že v autě jsem byl DJ já a zbylému osazenstvu vozu se to zrovna moc nelíbilo… nechápu, co všichni mají proti funeral doomu) a pojďme rovnou na kapely.
U každé skupiny jsou uvedeny některé písničky, které během setu zazněly. Vše je řazeno podle mé paměti, takže jsou to pouze “setlisty na ukázku”, co se hrálo, a rozhodně nejsou kompletní. Počet uvedených skladeb nezáleží ani tak na tom, jak mám co naposloucháno, ale spíš na samotném koncertu. Občas člověka strhne celkové vyznění a nepamatuje si hrané písničky přestože zná desky nazpaměť (viz například Bathory tribute, ale o tom až později…). Tak či tak, songy jsou uvedeny v abecedním pořadí.
Původně avizovaný program vzal hodně rychle za své, konkrétně už s první kapelou Virrasztók z Maďarska, které se porouchal autobus a na místo dorazila až s Korpiklaani o pár hodin později. Jejich vystoupení tedy padá, což mi zrovna radost neudělalo, neboť právě na ně jsem se opravdu těšil. Alespoň že pak hodili do stánku svůj oficiální merch, kde mimo jiné nabízeli pěknou raritku – speciální Virrasztók pálenku, jíž jsem jako správný fanoušek neodolal. Ještě jsem ji sice neotevřel, ale dám krk na to, že to bude dryják jako prase (smích).
Metalfest tedy začíná až o hodinu později oproti původnímu plánu s Kanaďany Cauldron. Ti předvedli heavy metal v té nejdřevnější podobě, a to jak hudebně, tak i svou image. Nechybělo rovněž sólo na bicí a posléze i kytaru (aneb nástrojové onanie vládnou světu), že by však jejich set nějak výrazněji zaujal, to vážně ne.
Teď měla přijít ruská Аркона, ale i ta má zpoždění, takže nastávají další čachry s programem a nastupuje domácí Vitacit. Křížkovce zrovna nemusím, takže se ani nedalo předpokládat, že by mne nějak bavili… a světe div se, nebavili. Fandové ale vypadali spokojeně a názor jednoho kazišuka (mě) na tom nic nezmění. Jedeme dál, protože teď už to začne být zajímavé.
Konečně něco libozvučného pro má ouška – polská technical deathová smaženice Decapitated. Kapela absolvuje jedny z prvních koncertů od oné osudné autonehody, při níž zemřel bubeník Vitek a zpěvák Covan se z ní stále zotavuje. Z původní sestavy zbyl tedy už jen kytarista Vogg, který s novými kumpány opět obráží koncertní pódia. Pokračování je to důstojné, což dokázal i nadupaný náser na Metalfestu, a Decapitated tak zůstávají stále nekompromisní, avšak promyšlenou drtičkou hodnou potlesku i vydatného headbangingu. Kapela jako první začala využívat betonový plácek, který dělil hudebníky od diváků, zvláště pak nový frontman Rafał Piotrowski si tam udělal pěkných pár výletů spojených s protáčením svých “chobotnicových” dredů. Celkově hodně dobré. Zaznělo: “Day 69”
Аркона konečně dorazila a hned se dere na lochotínské pódium. Rusové, stejně jako předchozí Poláci, předvedli hodně energickou show, i když docela jiným způsobem, a jednoznačně ukázali, že ve svém žánru patří ke špičce. Masha řvala a zpívala jak o život a za plné podpory publika se skupina předvedla ve výborném světle, na pár desítek minut navodila patřičně ruskou náladu a zanechala výborný dojem. Zaznělo: “Гой, Роде, гой!”, “От сердца к небу”, “Покровы небесного старца”, “Русь”, “Ярило”
Ani následující Death Angel se však nijak zahanbit nenechali a rozjeli to ve velkém stylu. Zapomeňte na nějakou Metallicu nebo Megadeth, nejlepší thrash metal předvádějí právě tihle blázni. Každé jejich vystoupení je nářez a ani v Plzni tomu nebylo jinak, chlapi se opravdu nešetřili, to mi věřte. Tak by mě zajímalo, jestli Death Angel vůbec umí nějaký koncert vypustit. Každopádně, první zazněla “Lord of Hate” a dál už jsem nějaké songy přestal vnímat, protože mě strhnul neuvěřitelný tah na bránu, který skupina předvedla. Jen píseň “Kill as One” věnovali nedávno zesnulému Ronniemu J. Diovi. Na závěr rovněž hodili i ukázku z nadcházejícího alba… a víte co, zas to bude nářez! Máme se na co těšit. Zaznělo: “Kill as One”, “Lord of Hate”
Od Death Angel už program jede, jak má, takže si svá fidlátka chystají Korpiklaani. Což o to, naživo špatní nejsou, ale vzhledem k tomu, že jsem je viděl již poněkolikáté, už mě to lehce přestává bavit, protože… ehm… je to furt to stejné. Od lidí, co je mají naposlouchané detailněji, jsem slyšel, že zahráli i nějaké ne tak provařené songy, ale já osobně jsem v tom moc velký rozdíl neviděl (smích). Ale palec nahoru za to, že dali “Tuli Kokko” (jedna z jejich nejlepších) a že nezahráli “Happy Little Boozer” (jak já ten song nesnáším). Publikum se však baví dobře, což je u takovéto kapely známka dobře odvedeného vystoupení. Zaznělo: “Beer Beer”, “Juodaan Viinaa”, “Korpiklaani”, “Tuli Kokko”, “Vodka”
Poté přichází jeden ze tří největších headlinů celé akce – vikingové Amon Amarth ze Švédska. Ze všech jejich koncertů, které jsem zatím viděl, byl tenhle jednoznačně nejdelší a nebojím se říct, že i nejpovedenější. S pěknou světelnou show se pěkně rozkančili, Metalfest jim zobal z ruky a spokojenost tak byla jistě jak na straně samotné kapely, tak i publika. Hrálo se především z poslední fošny, jinak však samozřejmě nechyběly ani žádné zásadní štychy z minulosti. Johan Hegg ten večer chrčel vskutku monstrózně a jeho vokál je naživo o dost brutálnější než na deskách. Jsem toho názoru, že spousta lidí přijela právě na ně (už jen podle počtu triček Amon Amarth v publiku se tak dá usuzovat), přičemž kapela zahrála tak dobře, že se výlet jistě vyplatil. Jo, jo, vikingové holt táhnou… Zaznělo: “Asator”, “Cry of the Black Birds”, “Death in Fire”, “Guardians of Asgaard”, “Live for the Kill”, “Runes to My Memory”, “Valhall Awaits Me”, “Valkyries Ride”, “Varyags of Miklagaard”, “Tattered Banners and Bloody Flags”, “The Pursuit of Vikings”, “Twilight of the Thunder God”
A na závěr prvního dne asi to nejhlavnější, díky čemu jsem na Metalfest dorazil já osobně – Twilight of the Gods, alias tribut nesmrtelné legendě Bathory. Co ale nechápu, je to, že Amon Amarth měli natřískaný kotel, ale před Bathory tribute se většina lidí na patě otočila a odešla. To mi prostě hlava nebere, to už dneska žánroví titáni nikoho nezajímají? Kdo nebyl, opravdu prohloupil, protože takto ojedinělá záležitost hned tak k vidění nebude. Pětice muzikantů, z nichž nejeden už je sám pomalu legendou, se skladeb Bathory zhostila s úctou a na necelých 80 minut se pokusila oživit ducha jedné z nejdůležitějších metalových skupin vůbec (a v rámci extrémního metalu možná té úplně nejdůležitější). Nedokážu si představit nikoho lepšího, kdo by si mohl troufnout zazpívat Quorthonovy písně, než je Alan Nemtheanga z Primordial. Záda mu kryli Blasphemer (Ava Inferi, ex-Mayhem) a Patrik Lindgren (Thyrfing) na kytarách, Grimar (Einherjer) s baskytarou (co ten chlápek s tím nástrojem provádí, vyráží dech) a Nicholas Howard Barker za bicí soupravou. Za jejich počínáním není žádný kalkul, ale opravdu pouze a jenom chuť vzdát hold Bathory, což z koncertu bylo cítit. Genialitu napodobit nelze, ale Twilight of the Gods do toho dali srdce a zážitek to byl ve výsledku výjimečný. Hudbu Bathory jsem si oblíbil natolik, že už je dnes pro mě v podstatě osobní záležitostí, takže tento koncert jsem vnímal velmi citlivě, ale výsledek byl ohromující. Elektrizující atmosféra až mrazilo v zádech. Už jenom díky tomuhle stálo za to dojet. Nádhera. Zaznělo: “A Fine Day to Die”, “Father to Son”, “One Eyed Old Man”, “Through Blood by Thunder”
Neděle: Die apokalyptischen Reiter, Gotthard, Sonata Arctica, Within Temptation
Sobota:
V sobotu dopoledne jsem si zaskočil na Salamandru. Taková pohodová hudba, po ránu akorát. Další položkou v programu pro mě byli Alestorm. Ani nevím, co si o nich mám myslet. Na jednu stranu je celý koncert provázely technické problémy, nebyli sehraní a jejich pokusy o sbory byly vážně úsměvné. Na druhou stranu to vyvažovali vtipem, zpěvák házel jednu hlášku za druhou (“Nedávno jsme vydali album. Doufám, že jste si ho všichni koupili… nebo alespoň stáhli zadarmo z internetu.”), holku, která jim nosila pití, donutili zpívat a při posledním songu se zpěvák/kytarista naštval, zahodil kytaru a zbytek písně odehrál jen tak “na vzduch” (ano, čtete správně, poslední song odehráli bez kytary). Už snad jen díky té srandě kladné dojmy mírně převážily. Koncert, který je tak nepovedený, až je zábavný, se jen tak nevidí.
Ve čtyři hodiny odpoledne jsem se zašel podívat na skupinu Tristania. Podle mého názoru to bylo jedno z nejhorších vystoupení celého MoR. Spřízněná Sirenia mě bavila více. Zpěvačka sice byl hezká, ale ta původní byla víc. A pěkná zpěvačka nedělá dobré vystoupení.
Následující Brainstorm už byli o něčem jiném. Jejich hudba sice není nikterak geniální, na koncertě mě to však bavilo více než dost. A rozhodně jsem nebyl sám, protože odezva byla vážně dobrá.
Při pauze mezi kapelami jsem se stačil narvat do první řady. Na programu byl totiž domácí Arakain se symfonickým orchestrem. Byl jsem docela zvědavý, ale nakonec mě to zklamalo. Vystoupení s orchestrem bylo moc utahané, samotný Arakain je na živo mnohem lepší. Ještě navíc se hrály samé pomalé songy jako “Marilyn” nebo “Ztráty a nálezy”, žádné náklepy typu “Vir” apod. nebyly. Alespoň, že zahráli “Apage Satanas”.
Po Arakainu přišlo největší sobotní maso – Amon Amarth. Tahle kapela jde do každého koncertu s maximálním nasazením (vím, o čem mluvím, neviděl jsem je poprvé) a bylo to znát. Z nejednoho zdánlivě klidného člověka se s prvním hrábnutím do strun stal pařící šílenec. Zazněly především písně z posledních dvou alb, překvapil mě ale i celkem vysoký počet songů z desky “Versus the World” (celkem tři). V tracklistu se samozřejmě objevila i povinná “Victorious March”. Největší nářez ale přišel s poslední “The Pursuit of Vikings”, při které se strhl neuvěřitelný příval deště i s bouřkou. Pod pódiem to rázem vypadalo jako v opravdové bitevní vřavě. Skupina měla údajně tento koncert natáčet na DVD k připravované albu “Twilight of the Thunder God”. Pokud se tak vážně stalo, budou se tam ty blesky vyjímat vážně dobře.
Další na programu byla finská Apocalyptica a mí oblíbenci My Dying Bride. Jenže jsem ani jedny neviděl kvůli debilnosti počasí (chcalo a chcalo), pořadatelů (nikdo pořádně neřekl, co se bude dít, protože v takovém počasí hrát vážně nešlo) i své vlastní (šel jsem se usušit do stanu, ve kterém rovnou usnul). Tu Apocalypticu bych ještě přežil, ale že jsem neviděl My Dying Bride, mě vážně štve. Budu se na ně muset jít podívat, až pojedou tour k nové desce.
Neděle:
V neděli ráno jsem si dal svou klasickou festivalovou snídani (tři piva a hranolky) a pomalu jsem se začínal připravovat, že za chvíli vyrazím na Power 5. Jenže člověk míní, alkohol mění. Nebudu nic zakrývat, zkalil jsem se jak dobytek a po většinu dne jsem nebyl absolutně nepoužitelný.
První kapela, kterou jsem byl schopen jít, byli až hard rockoví Gotthard ze Švýcarska v šest hodin. Taková pohodička po ránu. Rozhodně to není můj styl, ale na koncertě to bylo v klidu.
Poté nastoupila Sonata Arctica, což také není zrovna moje nejoblíbenější skupina. Sonatu provázelo špatné počasí celé jejich vystoupení, vypadával jim zvuk a vznikala tak hluchá místa, například když musel zpěvák Tony Kakko bavit celé publikum sám téměř 20 minut, kvůli výpadku kláves. Pro mě byli v neděli nejhorší, je ale pravda, že dojem hodně srazily technické problémy.
Předposlední kapelou festivalu byli Within Temptation z Holandska. Styl, který hrají, obecně nemusím, ale zrovna oni se ještě poslouchat dají. Na MoR jsem však jejich hudbu nijak moc nevnímal, protože jsem celou dobu nehorázně slintal kvůli jejich zpěvačce Sharon. To bylo vážně něco. (smích)
Zakončit letošní Masters of Rock dostali za úkol Die Apokalyptischen Reiter. Německá sebranka předvedla největší show celého festivalu. Bylo by vážně na dlouho popisovat, co všechno tam prováděli, takže jen ve zkratce: měli vodní dělo (nazvané “spermblast”), plivali oheň a vytáhli si na pódium i pár lidí z publika. Závěr letošního Masters of Rock se tedy vážně povedl, stejně jako i jeho zbytek.
