Amon Amarth - Surtur Rising

Amon Amarth – Surtur Rising

Amon Amarth - Surtur Rising
Země: Švédsko
Žánr: melodic death metal
Datum vydání: 24.6.2013
Label: Metal Blade Records

Tracklist:
01. War of the Gods
02. Töck’s Taunt – Loke’s Treachery Part II
03. Destroyer of the Universe
04. Slaves of Fear
05. Live Without Regrets
06. The Last Stand of Frej
07. For Victory or Death
08. Wrath of the Norsemen
09. A Beast Am I
10. Doom Over Dead Man

Hodnocení:
nK_! – 7,5/10
Seda – 7/10

Průměrné hodnocení: 7,25/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Mocní Vikingové Amon Amarth nás oblažují svým severskou tematikou protkaným umem bezmála dvacet let a nejen to je samo o sobě důvodem k nemalé radosti. Na pulty obchodů připlouvá po rozbouřeném moři temné Skandinávie v pořadí již devátý drakkar těchto blonďatých výtržníků a nechává za sebou pouze vypálené vesnice, hromady mrtvých a znásilněné ženy. Co my na to?

Znalci severské mytologie i bez nápovědy jistě tuší, kdože to byl ten Surtur zmiňovaný v titulu nahrávky. Já zasvěcen sice nejsem, ale dobrý kamarád internet mi sdělil, že se jednalo o vůdce ohnivých obrů z Múspellheimu (ohnivá říše), který je shodou okolností zároveň nejstarší bytostí celé severské mytologie. Tento obávaný Surtur střeží své plamenné království na jeho samé hranici a nevpustí dovnitř žádného vetřelce. Říká se, že až nastane konec světa (tzv. Ragnarök), bude říše ohně stát na straně zla a samotný Surtur nakonec sežehne a zahubí celý svět. Tolik k návaznosti díla s historií.

Pokud vám (podobně jako mně) poslední odstavec nic moc zvláštního neříká, není zatím potřeba házet Odina pod kovadlinu. Naštěstí tady nejsme v dějepisném kroužku a můžeme se začít věnovat rozboru toho pro nás nejdůležitějšího – samotného materiálu.

Na začátek nebude od věci říci, že Amon Amarth od minule neuhnuli z nalinkované dálnice jménem repertoár ani o píď. Což samozřejmě není vůbec na škodu, protože ruku na srdce – co by měli hrát jiného? Trošičku v rozporu s hudebním stylem se tradičně nesou texty pojednávající primárně o vikinské mytologii. Opět se dočkáme oslavných ód na trestné výpravy, bujaré pitky a hněvající se bohy. Navzdory tomu jsou Amon Amarth věrni melodickému death metalu až do morku kostí. Ve svých skladbách nepoužívají rozvláčné tóny ani si nevypomáhají různými těžko pojmenovatelnými dobovými hudebními nástroji, jako je tomu u mnoha jejich skandinávských bratrů.

Charakteristickým rysem tvorby Amon Amarth jsou jednoznačně epické kytarové party a dobře promyšlené riffy, což dokazuje i aktuální počin “Surtur Rising“. Písničky se poslouchají opravdu jedna báseň a vůbec nevadí, že jsou všechny spíše ve středně rychlém tempu. Oba kytaristé předvádějí vskutku vynikající práci a nebojím se tvrdit, že od začátku roku jsem neslyšel lepší album zaměřené hlavně na kytarové části. V rámci toho se mi ale naopak basový nástroj zdá poněkud upozaděn, ale může (a pravděpodobně tomu tak je) se jednat jen o můj mylný pocit. Bicí nevynikají ničím zvláštním v kontextu podobných kapel, takže asi není potřeba se nad nimi rozplývat či je zadupávat do země. Menší kapitolkou jest vokál, který je vpravdě prakticky totožný jako kdykoliv jindy. Zpěvák Johan Hegg celé dvě dekády svého působení v kapele používá pouze dvě polohy hlasu, a to zaprvé hodně hluboký, skoro démonicky znějící growl a naopak výše posazený, “pištivý” skřek, který obvykle prolíná první variantou nebo je nasazen v refrénech. V některých chvílích se dočkáme i jakési střední cesty, která podle mého názoru zní nejlépe a výborně sedí k celkovému feelingu skladeb.

Jak jsem již zmínil, většina songů se nese na vlně středního tempa. Mezi ty nejlepší řadím každopádně “Destroyer of the Universe“, “Wrath of the Norsemen” a úvodní “War of the Gods“. Titul nejsvižnějšího kusu alba nese “A Beast Am I“, která mě však z nějakého důvodu příliš nezaujala. To samé “Slaves of Fear“. Tyto dva kousky řadím spíše k průměrnějším. Pomalejší rychlostí se může pochlubit “The Last Stand of Frej“, což ale vůbec není na škodu, protože touto písní se dostáváme k pomyslnému vrcholu nahrávky co se týče kytarového projevu. “Doom Over Dead Man” je příjemnou oddychovkou na konec, která zní když nic jiného minimálně výpravně.

Surtur Rising” se prodává v několika mutacích, kde hlavním kritériem porovnávání je hustota bonusového materiálu. Dohromady je možné dohledat až tři bonusové písně, což vůbec není málo. “Balls to the Wall” zná asi každý, kdož mlátil v mládí hlavou o zeď a nestydí se za to. V podání Amon Amarth se jedná o mimořádně zábavnou vsuvku, kterou doporučím jak starším fajnšmekrům, tak nováčkům v oboru. Satanžel nemohu zasvěceně hodnotit příspěvek amerických pusinek Kiss,War Machine“, poněvadž originální verzi vůbec neznám. Posledním a určitě nejzajímavějším přídavkem budiž “Aerials” od známých System of a Down. Asi nebudu sám, když řeknu, že se cítím překvapen výběrem takové skladby. Mile překvapen.

Amon Amarth se svým “Surtur Rising” sice opět nepřinášejí nic moc nového na pole středověkých bitev, ale nabízí k prodeji svou tradiční a nepolevující porci poctivé muziky a já jim ji pořád žeru. Nemůžu si pomoci, ale tihle maníci si to sakra zaslouží. Příště by to ale chtělo alespoň trochu tvůrčí invence, jinak půjdu s hodnocením o něco níže. Amen.


Další názory:

Absolutním vrcholem Amon Amarth je pro mě stále a stále deska “With Oden on Our Side” – už jsem se i vyjadřoval, že si myslím, že ji překonat nedokážou. Se “Surtur Rising” se jim to opět nepovedlo, nevzniklo ani nic “extra”, co by bořilo standardy dnešní hudby. Tato deska splňuje kvality, které se od Amon Amarth očekávají, výrazně je ale nějak nepřekračuje. “Surtur Rising” je ale slušná nahrávka, lehký nadprůměr, který mě nějak výrazněji neoslovil. Za mě tedy slabší sedmička.
Seda


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.