 |
| Země: USA Žánr: progressive power metal Datum vydání: 24.7.2015 Label: Nuclear Blast Records Tracklist: 01. Overture 02. Nevermore 03. Underworld 04. Without You 05. Kiss of Fire 06. Charon 07. Hell and Back 08. In My Darkest Hour 09. Run with the Devil 10. Swansong 11. Legend Odkazy:
|
První pohled (Kaša):
Američtí progresivci Symphony X sice nikdy nebyli vyloženě nejpracovitější partou, protože své alba nesypou ve stále častějších dvouletých intervalech a třeba na poslední „Iconolast“ se čekalo čtyři roky, ale i tak jsem v koutku duše doufal, že po skvělém předchůdci si Symphony X pospíší a na novinku nechají čekat kratší dobu. To se nestalo a „Underworld“ vychází až v letošním roce, ale když jsem tak nad tím přemýšlel, tak si říkám, že je lepší dostat jednou za čtyři roky opravdu znamenitou desku než průměrný počin v polovičních intervalech.
Symphony X si během své dlouhé kariéry vypracovali titul jedné z nejlepších progresivních power metalových kapel, ne-li vůbec té nejlepší. Jen pro pořádek si řekněme, že se jedná o americké pojetí power metalu, které není takovou tou veselou evropskou variací na heavy metal, kytary jsou naopak agresivní a chytré. Vokály nemusí za každou cenu sahat do neskutečných výšin a skladby jsou, jakkoli má hudba Symphony X k čistokrevnému progresivními metalu vcelku daleko, košatě stavěné hned na několika nosných nápadech. Jasně, najde se místo i pro přímočařejší palby, jichž je na „Underworld“ několik, a leckdy si to pánové brousí až někam k thrash metalu. To platí třeba pro druhou „Nevermore“, jež následuje hned po kratkém intru „Overture“, a právě její nástup, který je jako rána pěstí, z ní činí jeden z nejvýraznějších momentů „Underworld“.
To se oproti starším albům liší snad jen v textové oblasti a navazuje tak na „Iconolast“, protože ani „Underworld“ není lyricky nijak přikryto jednotným konceptem, který byl pro dřívější alba typický. Ono to není nijak na škodu, protože kapela se nemusí za každou cenu někam tlačit, a pokud si myslíte, že „Underworld“ je jedním z těch počinů, na něž se prostě poskládalo několik písní, které zrovna Symphony X měli po ruce, tak se mýlíte. Jedenácté album této americké veličiny je jednotné, a přestože se dá orientačně rozdělit na část s progresivně laděnými skladbami a na druhou stranu na dílec plný agresivnějších položek, tak při poslechu jsem neměl pocit, že bych poslouchal nějaký slepenec. Popravdě jsem ani nic takového nečekal, protože na „Iconolast“ Russell Allen a spol. ukázali, že to jde i bez toho konceptu.
Jestli Symphony X něco odlišuje od ostatních, tak je to zcela jistě Russell Allen. Já vím, že i sebelepší zpěvák neuplete z hovna bič a nemůže zachránit úplně všechno, ale Russell Allen je jedním z těch příkladů, jenž i průměrnou hudbu táhne kupředu až neskutečným způsobem. Jestli něco podobného dokázal udělat v několika případech Warrel Dane na návratovém albu jeho Sanctuary, tak Russel nemusí sice zasahovat tolikrát, ale jeho charismatický vokál, který si nelze splést, je prostě a jednoduše fantastický. Když se člověk zaposlouchá třeba do titulky a její instrumentální náplně, tak to na poměry Symphony X není žádná klasa, ale Russell Allen, jenž ve slokách agresivně zahrozí a v refrénu ve výškách melodicky pohladí (berte s rezervou, žádné vtíravé popěvky se nekonají), z ní činí alespoň nadprůměrnou záležitost, která baví.
Vyzdvihovat zpěváka na úkor ostatních není úplně fér, ale když ono to u „Underworld“ snad ani jinak nejde. Ostatní hráči jsou samozřejmě skvělí na území, jež okupují, ovšem s tím člověk už tak nějak počítá. To, že Michael Romeo drtí jeden skvělý riff za druhým a rytmická sekce boří zdi, je prostě standard. Překvapením je pro mě ale Michael Pinnella, který možná se svými klávesami nemá tolik prostoru jako ostatní, ale když spustí sólo v titulním válu nebo v „Charon“, tak nestačím mrkat. Většinou se drží jen tak v pozadí a dokresluje táhlými melodiemi vrstvenost materiálu, takže kolikrát jsem si jeho nástroje ani nevšiml. Třeba ve „Without You“, což je taková příjemně hitová melodka, jsem jej zaregistroval až po několika posleších, a přitom ty melodie, které v této písni hraje, jsou velmi líbivé a byla by škoda je promeškat.
Vlastně ani nevím, jestli má cenu nějak vyzdvihovat nejlepší písně, protože bychom tady byli dlouho, ale takovou tu povinnou trojici, která se mi zalíbila nejvíc, si odpustit nemůžu. O úderné „Nevermore“ na úvod již řeč byla, takže poté se moje zraky stáčí k delší, nikterak však roztahané „Charon“. Naopak takové „To Hell and Back“ by lehké zkrácení prospělo. Zpět ale k „Charon“. Ve středním šlapavém tempu působí sofistikovaněji než rychlovky z první poloviny a zejména díky velmi silné melodii v refrénu a zasekávaným kytarám v refrénu s orientálními aranžemi v pozadí se z ní rychle stal můj osobní favorit. Totéž platí o závěrečné „Legend“. Ta se navíc v závěru desky musí potýkat s oslabenou pozorností, a může tak znít nenápadně a šedě, ale navzdory tomu se z ní díky skvělým kytarám a vokálu rychle stal jeden z top momentů „Underworld“.
No, a protože vyložených záporů jsem na „Underworld“ moc nezpozoroval, tak utnu recenzi v tom nejlepším, protože bych už beztak jen omílal několikrát vyřčené. V kontextu posledních alb Symphony X je „Underworld“ možná o něco slabším počinem a na předchozí „Iconolast“ nestačí určitě, ale vzhledem k tomu, že si tahle parta může stále nechat označení jako přední představitel progresivního power metalu, tak má před svou konkurenci stále výrazný náskok a udržuje si prvenství. Nemyslete si, že se mi „Underworld“ líbí jen proto, že se jedná o novinku Symphony X, které mám rád a nechal bych pozlatit všechno, co kdy vydají. Tato pětice přišla totiž opět s vyrovnaným a kompozičně výrazným materiálem, jenž je okamžitě rozpoznatelný. Škoda jen toho hnusného obalu, který mi lehounce kazí dojem, ale co se hudby týče, tak je novinka na top počin a tak je třeba k Symphony X přistupovat. Jako k profesionálům, kteří se s každým albem stávají zaslouženě většími a uznávanějšími.
Druhý pohled (Onotius):
Musím se přiznat, že přestože jsem na novinku amerických Symphony X byl zvědav, nicméně nějakou nesnesitelnou nedočkavostí jsem nehořel. Prvním důvodem byl fakt, že poslední deska „Iconoclast“ ve mně zanechala namísto očekávané posluchačské satisfakce spíše rozpačitý dojem. Nahrávka byla na první pohled ambiciózní, ve výsledku však chladně profesionální a neosobní, přičemž místy působila podivně nuceně a nepřesvědčivě. A navzdory progresivnějšímu formátu nakonec paradoxně zněla jednotvárněji, než bylo zvykem i u relativně přímočarého (avšak silných nápadů plného) předchůdce „Paradise Lost“. Tím druhým pak bylo zveřejnění obalu desky, jenž byl… no uznejte, že celkem odpudivý photoshop. Novinka ale přinesla příjemné překvapení, neboť pod ošklivým obalem se skrývá deska, jakou melodický metal potřeboval jako sůl.
To, co na posledním albu těchto progresivně powerových Američanů začínalo zavánět lehkým sebeopakováním, případně chladnou snahou o progresivitu za každou cenu, byl na novince vyškrtnuto a namísto toho byl kladen důraz na to, aby vynikly nosné nápady. Aby technická ekvilibristika byla prostředek a nikoliv cíl. A to se vydařilo. Ačkoliv nápady novinky na první poslech mohou znít oproti klasickým věcem z „V: The New Mythology Suite“ a „The Odyssey“ méně melodicky, určitě je zde čeho se chytit. Deska působí celkem kompaktně a jako celek funguje solidně. Občas jsou znát odrazy staršího rukopisu, na druhou stranu zní syrověji a upřímně. Kompozice ale nikterak nestrádají co se týče transformací motivů a progresivních meziher. Díky většímu důrazu na kytarový zvuk a méně klasickou melodičnost znějí celkem neoposlouchaně i místy solidně hoblují.
Hned singlová „Nevermore“ předvede kolekci interesantní řízné kytarové práce s melodickým refrénem, ovšem ještě lépe to funguje v následující „Underworld“. Ta si sice, než přijde se silným refrénem, dává na čas (je zde vypozorovatelná kompoziční paralela například s „Inferno (Unleash the Fire)“ z „The Odyssey“), o to více pak funguje a Russell Allen v ní exceluje. A ta melodie – ano, slyším v tom záblesky něčeho už dříve slyšeného, ale zní to fenomenálně. Z těch, co zaujmou na první poslech, nejde nezmínit baladickou „Without You“, chytlavou „In My Darkest Hour“ i nekompromisní „Kiss of Fire“, jež využívá temných sborů a orchestrace, které evokují Dimmu Borgir.
Přitlačení na pilu Symphony X vůbec neuškodilo. Je to deska plná silných nápadů a lahůdkové instrumentace a především deska, jež si nemusí na nic hrát, neboť disponuje energií a elánem, který jí může nejeden konkurent závidět.
