Datum: 27.11.2013 Místo: Praha, Futurum Účinkující: Dark Tranquillity, Death Angel, Tristania, Dew-Scented, Adimiron, Extrema

Hudební událost, jejíž průběh se pokusím shrnout v následujících řádcích, byla svým způsobem jedinečná. Nejde ani tak o samotné obsazení, protože všechny vystupující kapely (snad s výjimkou dvojice Extrema a Adimiron, která celý večer otevírala) nejsou na českých pódiích nijak zvlášť ojedinělým úkazem. Kdepak… tím, co tento koncert vyčlenilo z řady dalších, byla skutečnost, že se v jeden večer na jednom pódiu sešla sestava složená hned ze dvou turné. Potemnělé duo Dark Tranquillity–Tristania doplnila thrashová sestava pod vedením slovutných Death Angel a já se přiznám, že mi to nebylo ani trochu po chuti. Nic proti samotným kapelám, ale dost jsem se obával, že dojde ke střetu dvou zcela odlišných nálad a výsledek tím nakonec utrpí. No, a když už jsem se tu vyznal ze svých obav, slušelo by se hned vzápětí zmínit, že se tyto obavy nakonec ukázaly jako liché. Vezměme to ale postupně…

Večer zahájili svým vystoupením italští Extrema, kteří se pokusili publikum rozehřát agresivním mixem progu, thrashe a kdovíčeho ještě. A vzato kolem a kolem to nebylo vůbec špatné. Mimořádně ostrý zvuk kytar sice občas trochu pohřbíval melodiku riffů, ale i tak to šlo poslouchat. Smeknout musím před nasazením, s jakým Extrema vyrukovali, protože svou slabou půlhodinku odehráli v takovém tempu, že by se z toho mohla poučit celá řada prvoligových kapel. Na druhou stranu to ale občas bylo trošinku přes čáru a neustálé hecování k circle pitu, když před pódiem postávalo tak padesát lidí, zafungovalo spíš opačně. Otvírák to ale byl příjemný, o tom žádná.

V pořadí druzí Adimiron si od publika vysloužili podstatně větší odezvu než Extrema, nicméně pořád bylo vidět, že je to malá a navíc nijak zázračná kapela. Jejich groove/thrashování sice poslouchat šlo, ale já osobně jsem v něm neshledal jediný důvod k setrvání, takže jsem taky nesetrval nijak dlouho a raději jsem šel sbírat síly potřebné k přežití zbytku večera, který se tou dobou pořád teprve rozjížděl.

První skutečně dobré vystoupení předvedli Němci Dew-Scented, kteří se v našich zeměpisných šířkách objevují celkem často. Já jsem s nimi měl tu čest sice zatím jen jednou, ale už tehdy mě dost bavili a nejinak tomu bylo i tentokrát. Dew-Scented už přes dvacet let sazí na naprosto poctivý thrash death bez zbytečných příkras a jsou dokonalou ukázkou toho, že když se to dělá od srdce, má to hodně co do sebe. Všechno šlapalo jak mělo, muzikanti působili naprosto přirozeně a všemu nenuceným způsobem kraloval neskutečně sympatický zpěvák Leif Jensen, na kterém by člověk nenašel ani špetku povýšenosti. Tohle vystoupení mělo odpich, drive a vlastně všechno, co si jen člověk může od kapely formátu Dew-Scented přát. Lidé kapelu za odvedený výkon na oplátku odměnili vynikající odezvou a mě nenapadá nic, co by téhle půlhodinové seanci vytkl. Prostě moc fajn koncert a Dew-Scented naživo můžu směle doporučit.

Tristania je kapela, kterou mám upřímně rád, a přiznám se, že to byla právě její účast na téhle události, která mě nakonec přiměla vysázet příslušný obnos a dopravit své velectěné pozadí až do Futura. Krom toho ale chystané vystoupení jitřilo mou zvědavost ještě dvěma způsoby – zaprvé jsem byl zvědavý, jak to kapele šlape naživo po vydání výtečně novinky “Darkest White”, a také mě zajímalo, jestli se nebude opakovat ostudná blamáž z podzimu 2011, kdy na vystoupení Tristanie v rámci festivalu Out of the Dark zůstalo v sále jen pár vlažných fans, což jinak dost dobrý koncert vlastně zabilo. Tehdy jsem si sliboval, že až se Tristania u nás objeví příště, budu se toho reparátu účastnit, a teď jsem jedině rád, že jsem své slovo dodržel, protože tentokrát to byla vážně pecka ve všech směrech. Tak předně lidi – těch byla hromada, a že tam nejsou jen tak na okrasu, dali jasně najevo, už když kapela nastoupila na pódium. A od té doby, co ztichlo trochu zvláštní varhanní intro, se strhnul nářez, jaký jsem tak úplně nečekal. Většina setlistu byla postavená na nové desce, která je sama o sobě dost tvrdá, ale naživo to vyznělo ještě o kus drsněji – a bylo to boží! Chvíli sice trvalo, než se srovnal zvuk (zpočátku trochu zanikaly čisté vokály a kytara Anderse Høyvika), ale i když to nakonec stejně žádný velký zvukový zázrak nebyl, pořád to byla paráda. S celkovou agresivní náturou vystoupení parádně zafungovala jemnější složka hudby Tristanie a nálada se tak dostavila prakticky stejná jako z desky, jen v energičtějším a ostřejším balení, které tomu vůbec neuškodilo, spíš naopak. A celý ten ostrý sound kupodivu neuškodil ani starším skladbám (“Beyond the Veil”, “Libre”, “Year of the Rat”), které v originále znějí docela odlišně… Hudebně to byl prostě parádní nářez, který na začátku strhnul a do konce z nastavené laťky neslevil. Tahle energie se přenesla na diváky, kteří dva roky starý trapas odčinili více než dostatečně, a od diváků zase brali energii zpět sami muzikanti a bylo to na nich jasně vidět. Žádné otrávené ksichty, ale naopak jeden úsměv za druhým, vzorná komunikace s publikem, perfektní hráčské i pěvecké výkony… Čekal jsem, že Tristania předvede dobrý koncert, ale rozhodně jsem nečekal, že bude takhle výborný. Celou dobu jsem pařil jako blázen a na konci jsem odcházel na pivo opravdu nadšený, což je pro kapelu ta nejlepší vizitka. Jestli ještě pořád existují nějací pochybovači, kteří nad současnou podobou Tristanie ohrnují nos, tohle byl jasný důkaz, že jsou úplně mimo, protože si sotva dovedu představit lepší potvrzení pohody a formy, v jaké se kapela v současnosti nachází.

Jak už jsem psal někde nahoře, když na soupisku přibyly všechny ty thrashovky, vůbec mě to nepotěšilo. I tak jsem ale vzal za vděk možností vidět v klubu Death Angel, protože i přesto, že nemám k thrashi nijak závratný vztah, tahle kapela je jednou z těch výjimek, které potvrzují pravidlo. No, a milí Amíci mě v nadstandardním smýšlení o nich jedině utvrdili, protože koncert, jaký v Praze předvedli, se nedá označit jinak než jako skvostný. Byla to vážně luxusní palba od začátku do konce, které nechyběla čitelnost, chytlavost, nápaditost a chytrost, tedy atributy, které tvorbu Death Angel v mých očích vysílají vysoko nad ostatní žánrové spolky. Samozřejmostí bylo naprosto strhující nasazení muzikantů, kteří jsou svými živými vystoupeními proslulí, a ačkoli ve Futuru není pódium kdovíjak velké, Death Angel jeho rozměry dovedly využít do krajnosti a celá hodina, kterou dostali k dobru, by se dala prohlásit za učebnicový příklad thrashového vystoupení se vším všudy. Výborný dojem opět zanechal ohromný sympaťák Mark Osegueda, jenž tak už asi definitivně zakotvil mezi vybranou společností nejlepších frontmanů, jaké jsem kdy viděl, a navíc se vydařil zvuk, takže na vystoupení Death Angel neulpělo jediné smítko nedotaženosti. Tohle bylo prostě naprosto luxusní vystoupení, jímž Death Angel opět dokázali, že se nějaká velká thrashová čtyřka může jít bodnout. Je sice pravda, že jsem si Tristanii užil o něco víc, ale tomuhle stejně nešlo absolutně co vytknout a bylo to objektivně nejlepší vystoupení večera. Smekám a příště na shledanou!

Dark Tranquillity jsem v nedávné minulosti viděl hned dvakrát, v obou případech se mi líbili a navíc jsem v posledních měsících přišel na chuť i jejich studiovým nahrávkám, takže jsem příležitost vidět je v klubu dlouho považoval za lákavou. Po vynikajících výkonech Tristanie a Death Angel to s tou lákavostí ale začalo jít docela z kopce, protože jsem si upřímně nedovedl představit, že se jim Dark Tranquillity alespoň vyrovnají. A nevím, nakolik to bylo tímhle malováním čerta na zeď, ale výsledek skutečně nebyl nijak zázračný, i když si nejsem jistý, do jaké míry z toho vinit samotnou kapelu… Dost podivný mi přišel zvuk, ve kterém kytary vynikaly podstatně míň, než by se mi líbilo (což teoreticky mohl být záměr), a také dost zásadně kolísala hlasitost vokálu (což záměr rozhodně nebyl). Ať už ale záměr nebo ne, obojí bylo docela nepříjemné. Docela fatální problém spočíval ve velkém zpoždění (končilo se dlouho po avizované půlnoci) a alespoň z mého úhlu pohledu také v extrémní délce vystoupení. 18 skladeb, to byla vážně silná káva a v závěru mě udržovala při životě jen očekávání největších hitů, které ještě nezazněly. Poutavost samotné hudební produkce pak byla kolísavá. Já osobně jsem se bavil v podstatě jen u profláklejších pecek a větší část setu jsem si postupně uvědomoval, že je to sice docela dobré, ale že mě to vlastně moc nebere. Místy jsem si ale hlavou hodil dost ochotně, tak nevím… Nebylo to špatné, ale žádný zázrak to taky nebyl a na předcházející dvě vystoupení večera se Dark Tranquillity zkrátka nechytali. Mikael Stanne je sice pořád stejný sympaťák, oba kytaristé i tentokrát házeli správně zachmuřené pohledy a “A Bolt of Blazing Gold” provedená jako duet s Mariangelou Demurtas (Tristania) byla vážně super, ale zkrátka to úplně nestačilo.

I přes trochu rozpačitý závěr mě ale vůbec nemrzí, že jsem do tohoto koncertu zainvestoval, protože výkony, jaké předvedli Tristania a Death Angel, rozhodně patřily do první ligy a já doufám, že se tu obě kapely v dohledné době ukáží znovu. Zároveň se omlouvám pořadatelům za moje chmurné předpovědi ohledně spojení obou turné. Krom toho, že se muzika navzájem opravdu netloukla, se navíc podařilo naplánovat časový harmonogram tak citlivě, aby všechny důležité dostaly dostatek prostoru, v což jsem při tak nabitém programu (šest kapel) až do poslední chvíle opravdu nedoufal. Sečteno podtrženo šlo o vskutku vydařenou kulturní událost, jejíž účasti mohl sotva kdo litovat. Já nelituji ani náznakem!