Země: Itálie Žánr: progressive death / thrash metal Datum vydání: 4.11.2014 Label: Scarlet Records Tracklist: 01. Collateral 02. State of Persistence 03. The Giant and the Cow 04. Timelapse 05. Liar’s Paradox 06. The Burning of Methuselah 07. Redemption 08. The Furnace Creek 09. Ayahuasca Hodnocení: Zajus – 7,5/10 Odkazy: web / facebook / twitter / bandcamp K recenzi poskytl: Scarlet Records

A je tu čas na další italskou partičku spadající pod vydavatelství Scarlet Records, jež nás poslední dobou hudbou ze země ve tvaru boty zásobuje opravdu vydatně. Jenže, kvantita není kvalita, a tak při pohledu na kapely pod tuto firmu patřící nalézám jen minimum takových, na jejichž hudbu bych měl dobré vzpomínky. Dobrou zprávou je, že tentokrát se to Scarlet Records podařilo a s “Timelapse” vydali album, které jednoznačně stojí za to poslouchat.

Adimiron svou hudební pouť začali těsně před koncem 20. století a na svém debutu z roku 2004 se prezentovali nikterak zajímavým melodickým death metalem. Ne snad, že bych byl takovým znalcem, ale poté, co mi “Timelapse” poměrně učarovalo, jsem se vydal zkoumat historii kapely podrobněji, a tak nyní mohu upřímně prohlásit, že do poslechu jejích starších počinů (mezi debutem a letošním “Timelapse” si kapela střihla další dvě alba) se nemusíte nijak zvlášť hrnout. Rozhodně ne dříve, než prozkoumáte album letošní, a i pak vás možná odradí velký vývoj, kterým kapela prošla a který směrem pozpátku není příliš lichotivý.

Z “Timelapse” čiší hned několik inspirací a všechny jsou na hony vzdálené melodicky death metalovým počátkům kapely. Adimiron se zhlédli v chaotických polyrytmech, ovšem více než na současnou djentovou školu si při poslechu “Timelapse” vzpomenete na její zakladatele Meshuggah, kteří ve svém přístupu stále zůstávají nedostižní. Ačkoli Italové se místy blíží intenzitě svých učitelů, většinu času zůstávají umírněnější, čehož dosahují i díky inspiraci u další metalové veličiny, francouzské Gojiry.

Nyní nastává chvíle pro nepříjemné okénko upřímnosti. Současný djent byl vždycky kompletně mimo můj zájem, Gojiru jsem si ani přes množství pokusů snad u všech alb nikdy nedokázal oblíbit a Meshuggah můžu snad jen výjimečně a po malých dávkách. Zdá se tedy, že není jediný důvod, proč bych měl zrovna já “Timelapse” chválit, jenže možná Adimiron něco dělají jinak, možná mi jejich přístup prostě jen sedl. “Timelapse” je první žánrový počin, který si dokáži užít od začátku do konce, a to klidně opakovaně.

Nejsnadnější obraz o jeho kvalitách si uděláte poslechem klipové “State of Persistence”. Těžko skousnutelný riff (i po mnohých posleších mi riffy Alessandra Castelliho přijdou lehce nepříjemné) táhne skladbu, na jejímž pozadí kouzlí svou magii bubeník Federico Maragoni. Právě bicí ve velkém “Timelapse” formují, neboť neustále přecházejí z šlapajících technických sekcí do bezhlavé blastbeatové jízdy, a dokážou tak změnit “povahu” daného momentu, aniž by práce dalších nástrojů doznala jakýchkoli výrazných změn. Dalším dílkem do skládačky je zpěvák Andrea Spinelli. Jeho hlas je, jak se dalo tušit, v každém momentě potažen vrstvou elektronických pomocníků, kteří jej zastírají. To je znát nejen ve chvílích řevu, který Spinelli zvládá bravurně, ale zejména v momentech čistého zpěvu. Možná i díky pomoci elektroniky tak vůbec nemáte dojem, že právě posloucháte čistý zpěv, a hudba, alespoň zdánlivě, zůstává nekompromisní i v refrénech.

Při volbě “State of Persistence” jakožto reprezentanta alba kapela nesáhla vedle, protože skladba je to opravdu povedená, přesto mi přijde, že mírně deformuje pravou tvář desky. Většina písní je totiž alespoň o stupeň přístupnější, kdy z vřavy polyrytmických sól vystupují klidnější momenty či povedená kytarová sóla. Tak například v úvodu “Collateral” nepřeslechneme jak ohromně výraznou basu (která je naštěstí slyšet vždy, jen je místy méně čitelná), tak klidný nápěv, který evokuje Cynic. “Collateral” také patří mezi ty písně, jejichž jasně zřetelná struktura dovolí sledovat postupný rozjezd až do úplného vrcholu, z kterého hudebníci jemně kloužou zpět k úvodní klidnější poloze – to vše v situaci, kdy i ty nejklidnější momenty působí stále dost ostrým a agresivním dojmem. “The Giant and the Cow” je opačným pólem rozsahu Adimiron, neboť jde o nezastavitelný parní válec, který posluchači nedá chvíli oddechu.

I mezi těmito póly má “Timelapse” co nabídnout a tak prakticky v každé skladbě najdeme nějaký prvek, který je pro ni unikátní. Nejvýraznější je třeba indickou hudbou nasáklá kytara v druhé polovině “Redemption”, deathcorem oslazený závěr “The Burning of Methuselah”, precizní souhra sólové kytary s baskytarou v “Liar’s Paradox”, táhlé melodické sólo na popředí intenzivní bicí vřavy v titulní skladbě “Timelapse” či třeba netradičně pomalý a repetetivní riff závěrečné “Ayahuasca”.

Výtky? Téměř nic mě nenapadá. “Timelapse” vyžadovalo hodně času a i poté, co jsem se seznámil téměř s každou jeho notou, mi jeho poslech nepřijde nikterak příjemný. Přesto se do něj pouštím s radostí znovu a znovu, což je jedna z největších poct, jaké se může hudbě dostat. Pravda, zvuk by mohl být alespoň o stupínek čitelnější, ale ona lehká zahuhlanost jen podporuje těžkopádnost, s jakou se přes vás “Timelapse” převalí. Nečekaně silný počin kapely, o které, troufnu si věštit, ještě uslyšíme.