Van Canto poster 2011

Van Canto, Tristania, Serenity

Van Canto, Tristania, Serenity
Datum: 28.2.2015
Místo: Praha, Nová Chmelnice
Účinkující: Amberian Dawn, Serenity, Tristania, Van Canto, Xandria

Řeknu to na rovinu: kdybych se měsíc před tímto festivalem nedozvěděla, že poměrně nová skupina bývalé zpěvačky After Forever, Floor Jansen, ReVamp, nepřijede kvůli jakémusi pěveckému “vyhoření”, nebo co že to bylo uvedeno v důvodu, tenhle report ani nemusel vzniknout. Možná, že je to směšné, ale nakonec mě k navštívení KC Zahrady donutila právě “neznámá” skupina, která je nahradila, a to Serenity. Od června, kdy jsem je viděla poprvé na jiném festivalu, mi stále zněli (a znějí) v uších díky své a pro mě tak jedinečné historické nátuře. Díky bohu za tuhle náhodu.

Samotné předzvěsti festivalu s sebou nesly “obstrukce”, jako kdyby se jednalo nejméně o příjezd amerického prezidenta. Dvakrát se měnilo místo konání a jednou, jak už jsem řekla, samotná kapela. Nakonec, ještěže já chodím vždycky všude včas, protože začátky akcí jsou nestálé jak letní deště. Po nervydrásajícím čekání jsem záviděla všem, co si mohli dát něco jiného než limonádu, kterou mi s úsměvem podal můj otec. Ale abych se zbytečně nezaplétala hned na začátku do hloupostí, které vlastně ani nejsou podstatné, přejděme rovnou k věci.

Když začalo znít intro a na pódiu se objevili Amberian Dawn, byly moje pocity značně rozporuplné. Nejsou mými oblíbenci, i když jejich tvorbu znám docela dobře, jde hlavně o hlas zpěvačky Heidi Parviainen, který mi připadá jako zvuk řezačky na sklo. Ano, chápu, že v tom je ten výkon, ale já přece jen asi nejsem ten typ na stoprocentní docenění celého Heidina rejstříku a jejích ozdůbek. Navíc něco jiného je CD a něco jiného je koncert, který si pak více méně žádá, aby si posluchač našel dobré místo, i když malé zdržení celého programu bylo právě díky tomu, aby zvuk byl kvalitní, a také byl. Zpěvačka pro mě vytvářela dojem vhodného doplňku jinak silné sestavy. Vhodného doplňku také proto, že jsem jí nerozuměla ani slovo z textů. Což je pro mě osobně další problém. Další mínus, které jsem si zapsala do podvědomí, se sice netýká hudby, ale podle mě je stejně důležité, a leželo v nulové komunikaci s publikem. Jako by snad všechno bylo tak obtížné, že bylo nutné se soustředit jen na samotnou hudbu. Dobře, ale opět opakuji, že koncert je mnohem víc než CD. Abych Amberian Dawn nespílala tak moc, bylo pár věcí, které se mi zalíbily. Třeba oba dva kytaristi byli skvělí.

Další skupinou, které jsem se bála ještě víc než té předchozí, byla Xandria. Ovšem jaké bylo mé překvapení, když jsem viděla na pódiu k mikrofonu přistupovat jinou tvář. Ano, opět jsem nebyla tak zainteresovaná v aktuální sestavě či počinech kapely. Musím říct, že pro mě to byla změna k lepšímu ve všech ohledech. Pěkný úsměv, příjemný pozdrav a následná první píseň mě přesvědčily, že se blýská na lepší časy, a to nejen tuhle noc. Ráda bych zmínila písničku “Valentine”, která je z nadcházejícího alba, a hráli ji jako takovou ochutnávku toho, na co se máme všichni těšit, a myslím si, že je toho dost. Poslední dobou se mění tvář velké části z “gotických” kapel a Xandria asi nezůstane ušetřena. Manuela Kraller zároveň dokázala, že dokáže improvizovat a že dokáže komunikovat s publikem. Donutit ochladlé lidi (nakonec jsem pochopila, že většina z nás čekala na Van Canto) alespoň k minimální symbióze, byl zázrak. A jí se to povedlo, potěšila tedy nejen fanoušky, ale i ostatní.

O přestávce se vynořila ze zákulisí holohlavá postava s tvrdě řezanými rysy, RossVan Canto. Ptá se nás, jak se těšíme na Serenity a všichni začnou řvát jméno jeho kapely. No, doufala jsem, že to nesníží sebevědomí mým oblíbencům, ale nestalo se.

K Serenity bychom mohli být skeptičtí a taky jsem pár takových ohlasů slyšela. Dokonce jsem četla, že zpěvák působil jako pěst na oko. No, to je možná chlapský pohled, anebo to možná bylo tím, že tato skupina opravdu nemá nějakou divu nastálo ve svém lůnu. Chápu, že vybrat je jako záskok na festival, který je vlastně female-fronted bylo docela faux pas, ale to přece nemůže odradit, ne? Georg Neuhauser není jen mladý muž ostřihaný na ježka, je to zpěvák, poměrně dobrý zpěvák, na kterém je z mého pohledu nejzajímavější to, že má svoje naprosté osobní kouzlo (hlavně to jeho naklánění se nad fanoušky a podávání rukou). Ano, asi půjde hlavně o dámy, protože dámy si více potrpí na procítěné písně a to je jeho doména.

Navíc Serenity musíte chápat. (Malá vložka: Georg vystudoval historii, a tak každá píseň na novém albu je věnovaná určité postavě dějin. Hned na začátku jsme se mohli plavit se Sirem Francisem Drakem v songu “New Horizons”. Pro někoho, kdo má rád historii, to má mnohem větší opodstatnění.) Ženský doprovod se ale přece jen našel, byla jím Francouzka Clémentine Delauney (Whyzdom), a zazpívali si spolu hned dva duety “Fairytales” a “Serenade of Flames”. Upřímně výkon u první písničky byl rozporuplný z toho důvodu, že mi to občas nepřišlo jako duet, ale jako přizvukovaní zpěvačky. Byla nejslabší, kterou jsme za celý večer slyšeli. Kontrast mezi Georgem a Clémentine byl vidět i u druhé skladby, i když už nebyl tak silný. Hlavní plus této skupiny se ovšem projevuje úplně nenápadně – vokály. Protože i ostatní členové kapely umí dobře zpívat, a když to sladí dohromady, zní to více než uspokojivě. Bohužel tentokrát kytaristu Tomase nahradil Chris z Visions of Atlantis, takže se to projevilo nejen na této přednosti, ale i celém zvuku kapely. Ta kytara byla “ostřejší a tvrdší”, než by podle mě měla být. Ale zaujatost je hlavní nevýhoda fanouška.

Další čekání bylo delší, než se zdálo. Hlavně proto, že přede mnou a mojí kámoškou se už hecovali němečtí fanoušci Van Canto. Řvali jako pominutí a pomalu mě začínali přesvědčovat, že tohle bude zážitek večera. Divila jsem se, že nepřišli o hlasivky při “Rakka Takka”, které střídavě doplňoval ještě další hlouček do hesla: “Rakka Takka Motherfucker”. No, co si o tomhle má počestná dívka myslet. Popravdě? To heslo je tak chytlavé, že jsme ho začali řvát s nimi. Počali uklízet přední bicí a klávesy. A pak se opět zjevil Ross, opět se usmíval od ucha k uchu a začal pokládat klasické otázky typu jak se máme a jak se těšíme. V tu chvíli jsem pochopila, že u Van Canto to bude úplně jiné, že oni umí pracovat s lidmi, a to je síla, která se počítá. Ross byl velice bezprostřední a asi ho potěšilo, že si s ním jeden pán pohovořil německy.

Samotný příchod kapely byl ohraničen velkým řevem. Už při písničce “The Seller of Souls” jsem si uvědomila, že není nutno pochybovat o jejich kvalitách. Tahle skupina ví, co chce, a ví, jak toho dosáhnout. Každý člen je dokonalý charakter nejen perfektním zpěvem, ale i vizuálně. Hlavní “pár” složený ze Slye a Ingy je jen pomyslnou špičkou ledovce. Ti dva jsou jako oheň a voda a v téhle písni obzvlášť. Jen je těžké určit, kdo je kdo. Fotogenický a “živočišný” Sly (a to i barvou hlasu) toho asi moc nenamluví, zato výrazy v obličeji má vždy výmluvné a létá po podiu přesně, jako se jeho polohy mění v písních. I když by se Inga mohla zdát v objetí pěti mužů trochu nepatřičná, opak je pravdou. Její způsob oblékaní (přece jen hledím na celou estetiku) opět přímo koresponduje s jejím hlasem. Je to dáma. A druhý song “Wishmaster” to jen potvrzuje. Ona si s Tarjou opravdu nezadá a bere písničku po svém. A tak je možná víc “holčičkovský” Ilke, který občas vypadá jak malý kluk, ale rozhodně tak nezní. Za ty dva ukecané tak chtě nechtě museli být Stefan (basovka a známé rakka takka) a už dříve zmíněný Ross (hlas kytary). Stefan mluvil o malinko víc, dělal vtipy, hecoval a dodával, že jako “a cappela” musí mezi každou písničkou pít. No, dokážete si představit ten řev. Ještě větší nastal, když sám vyzval, abychom řvali, pak konstatoval, že to nebylo dostatečné a znovu k nám nastražil ucho. Když jsme zařvali podruhé víc, ucukl a zařval něco ve smyslu: “Vždyť budu hluchý.” Říkám, co hlas, to charakter a možná, že tím je to krásnější, nejsou to jen struny. Tahle kapela by se rozhodně neobešla ani bez dobrého bubeníka, kterým Bastian rozhodně je a dokazuje to v každé písni. Takže dá se najít nějaká chybička? Nemůžu v tomhle případě sloužit, protože stále mám v paměti poslední skladbu, cover od Iron Maiden, “Fear of the Dark”. Tenhle song je tak kultovní a zná ho spousta lidí, i po stránce textu, že se občas zdálo, že zpíváme víc my než kapela. Ross prostě natáhl mikrofon a začal se smát. Když se ukláněli, tak se všichni smáli, děkovali, ale tohle bylo ještě víc. Celé publikum je neuvěřitelně překvapilo a vypadá to, že zde rozhodně nejsou naposledy.

Jít po takové smršti bych nepřála ani nepříteli, natož Tristanii. Tahle kapela není mé gusto, přesto jsem si pár písní mezitím, co všichni zmizeli, poslechla. (Čímž jsem asi zmeškala možnost mít podepsané Van Canto.) Bylo by nespravedlivé, kdybych k nim říkala nějak extrémně moc, protože jsem je neslyšela celé, ale myslím si, že zpěvačka na to, jak je nalíčená, není hlasově žádná černá perla. Nelíbí se mi ani na CD. I když pro fanoušky určitě odvedli také perfektní práci a to je přece nejdůležitější.

Shrnuto a podtrženo, Van Canto všechny převálcovali. Nejenže jsou o třídu lepšími zpěváky, což se dá očekávat. Oni jsou šoumeni a to se počítá ještě víc. Pro mě by hned za nimi byla Xandria, protože mě mile překvapila, ale to už by opravdu bylo jen o vkusu. No, k Serenity se vyjadřovat jako velká fanynka nechci, to nechám na vás. Amberian Dawn zní z mého pohledu lépe na CD a Tristania, i když byla v těžké pozici, obstála jen se šrámy.


Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.