Archiv štítku: Bleeding Through

Bleeding Through – The Great Fire

Bleeding Through - The Great Fire
Země: USA
Žánr: metalcore
Datum vydání: 31.1.2012
Label: Rise Records

Tracklist:
01. The March
02. Faith in Fire
03. Goodbye to Death
04. Final Hours
05. Starving Vultures
06. Everything You Love Is Gone
07. Walking Dead
08. The Devil and Self Doubt
09. Step Back in Line
10. Trail of Seclusion
11. Deaf Ears
12. One by One
13. Entrenched
14. Back to Life

Hodnocení:
Kaša – 8/10
H. – 7/10
Beztak – 6/10

Průměrné hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Metalcorová šestice z Orange County v Kalifornii přichází v pravidelném dvouletém intervalu se svým už sedmým albem “The Great Fire”, o kterém hned v úvodu můžu prozradit, že nepřináší na poměry kapely nic zásadně nového (čímž netvrdím, že by bylo špatné). Skupina našla svůj zvuk na průlomovém “The Truth”, který od té doby brousí jako diamant do dokonalých rozměrů. Stejně jako na minulém, eponymním albu však stojí i novinka trošku ve stínu “Declaration” z roku 2008. Tady podle mě dosáhli Bleeding Through svého kompozičního vrcholu, těžko říct do jaké míry lze tento fakt přičíst Devinu Townsendovi, který si album vzal pod svá producentská křídla, ale tuhle desku prostě řadím o něco výš než všechny ostatní v diskografii skupiny.

Na novince si skupina řekla, že už něco dokázala, něco umí a rozhodla si album produkovat sama ve své režii. Oproti minulému, trošku nevýraznému “Bleeding Through” krok správným směrem, zvuk je agresivnější, víc takříkajíc řeže, takže v tomhle ohledu potěšení.

Album otevírá střednětempá instrumentálka “The March”, která pozvolna přechází v úvodní “Faith in Fire”. Dobrý úvod, zběsilé bicí, chytlavý refrén s umně zakomponovanými klávesy. Spolu s následující “Goodbye to Death” jedny z nejlepších skladeb na albu. Trošku slabší je čtvrtá v pořadí “Final Hours”, kde mi dojem kazil melodický refrén, které kapela sice umí, ale tenhle mi nesedí, můj subjektivní dojem ovšem. Následuje hodně symfonická “Starving Vultures” se skvělou klávesovou linkou, díky které dostává píseň skoro až black metalový nádech. Další brutální jízda přichází v podobě “Everything You Love Is Gone” necelé dvě minuty dlouhá vypalovačka, kdy ke zvolnění tempa dochází až s HC sbory na konci skladby. Další z velice povedených skladeb přichází s nejdelším songem na albu, “Walking Death”, ve kterém dostává hodně prostoru klávesistka Marta Peterson.

Pokud jsem “Final Hours” pohřbil kvůli nepovedenému refrénu, tak musím naopak vyzdvihnout “The Devil and Self Doubt”, kde se navíc dočkáme slušného kytarového sóla, jedna z nejlepších skladeb na albu, určitě. Od tohohle momentu ovšem začíná album trošku ztrácet na síle, trošku vycpávkově na mě působí “Step Back in Line”, “Deaf Ear” a “Entrenched”. Tyhle skladby mě prostě nechytly a trošku mi kazily dojem z jinak povedeného alba. Poněkud netypicky se rozjíždí “Trail of Seclusion”, kdy po klávesovém úvodu a kytarové vyhrávce přechází skladba v klasický Bleeding Through nářez odlehčený melodickým refrénem. Abych uzavřel okruh nejlepších skladeb na albu, nesmím opomenout “One by One” s úderným vyřvávaným refrénem, půl druhé minuty dlouhá skladba, která dokáže skvěle nakoupnout slabší závěr alba.

Co říci závěrem? Podle mě přišli Bleding Through s albem, které sice nepřináší nic nového, ale rozhodně není nepovedené, naopak, velké množství dobrých skladeb mě nutí zařadit ve svém osobním žebříčku album o něco výše než poslední album a v podstatě jej řadím hned za (pro mě asi nepřekonatelné) “Declaration”, takže ano, mě osobně s “The Great Fire” určitě překvapili.


Další názory:

Bleeding Through jsou v jádru vlastně úplně normální core sekačka (ne ta na trávu), jak je v dnešní době vcelku běžné, co ale tuhle skupinu ale trochu odlišuje od stáda, jsou klávesy, byť je kapela nevyužívá v takové míře jako třeba souputníci The Devil Wears Prada nebo Winds of Plague, ačkoliv i u Bleeding Through tento nástroj některé písničky opravdu povyšuje o třídu výš, viz namátkou “Goodbye to Death” nebo “Starving Vultures”. Na druhou stranu se to ovšem dá považovat i za výhodu Bleeding Through, jelikož je tím pádem jasné, že se skupina nespoléhá pouze na tuto stále ještě nepříliš tradiční kombinaci (tohle třeba začíná být pomalu problém u zmiňovaných Winds of Plague, kteří se díky tomu trochu začínají točit v bludném kruhu) a zároveň nezapomíná i na to, že podobné žánry prostě musí “bouchat” – tím chci říct, že u Bleeding Through stále ještě hraje prim metal (resp. metalcore, abychom byli přesnější). Kromě toho bych na “The Great Fire” viděl ještě dva další klady, které by rozhodně stály za zmínku. Jednak je to velmi slušná pestrost materiálu, což není dáno pouze těmi klávesami, ale i samotnými songy, které se pochybujou od HC načichlých smaženic (ne těch houbových) až k metalovějším kusům. Onen druhý klad s tím prvním vlastně tak trochu souvisí – jedná se o to, že “The Great Fire” má velmi kvalitní drajv, což je u podobných žánrů možná ten nejhlavnější záměr. V konečném součtu deska samozřejmě není nic převratného a upřímně si nemyslím, že bych si na ni za půl roku vzpomněl a pustil si ji (natožpak abych ji tak dlouho poslouchal), ale v žádném případě se “The Great Fire” nedá upřít, že minimálně na chvíli dokáže zabavit velmi dobře.
H.

Z kapely Bleeding Through jsem nikdy nebyl, jak se říká, “na větvi”. A to ani v dobách, kdy jsem žral téměř každou corovou kapelu, která se mi dostala do rukou. Zároveň ale platí, že jsem na ně nikdy neměl negativní názor, jen jsem do jejich tvorby nedokázal proniknout. Tentokrát jsem jim ovšem dal více poslechů než v minulosti a potvrdilo se mi to, co jsem si myslel již dříve. Že jde o kvalitní kapelu, která je schopna na nějakou dobu udržet mou pozornost. Ani mé neoblíbené klávesy mi nervou uši, ani nijak neruší celkový dojem nahrávky. Přesto stále platí, že z kapely Bleeding Through nejsem na té pomyslné větvi a zřejmě mě tam jen tak nedostanou. Celkově vzato, si však fanoušci žánru na desce “The Great Fire” určitě najdou příjemné momenty. Pro mne je ovšem deska “pouze” lehkým nadprůměrem.
Beztak


Redakční eintopf #14.6 – speciál 2010 (Theorrow)

Theorrow

Theorrow:

Top5 2010:
1. Parkway Drive – Deep Blue
2. Dimmu Borgir – Abrahadabra
3. Bleeding Through – Bleeding Through
4. As I Lay Dying – The Powerless Rise
5. Avenged Sevenfold – Nightmare

CZ/SVK deska roku:
Black Alert – Demo

Neřadový počin roku:
Immortal – The Seventh Date of Blaskyrkh

Koncert roku:
Never Say Die Tour: Praha – Abaton 13.11.2010

Zklamání roku:

Top5 2010:

1. Parkway Drive – Deep Blue
Letošní rok jsou pro mě číslo jedna Parkway Drive. Jejich poslední řadové album obsahuje vše, co by mělo takovéhle album mít – chytlavé riffy, kvalitní growling atp. A hlavně to podtrhli kvalitním vystoupením v Praze. Tudíž číslo jedna pro rok 2010 jsou Australani Parkway Drive se svým posledním počinem “Deep Blue”.

2. Dimmu Borgir – Abrahadabra
Velice dobrá deska. Dimmu Borgir, bych řekl, tak trochu zpomalili, ale i přesto je to velice kvalitní deska. Snad nejlepší písnička z celého alba je předělávka “Perfect Strangers” od Deep Purple, kterou mě velice překvapili. Je to prostě nahrávka, která má atmosféru.

3. Bleeding Through – Bleeding Through
Tohle je moje srdcová záležitost. Nevím, co bych o tomhle skvostu napsal. Pro ně jsem měl vždycky slabost. Moc slabých chvilek jsem na CD opravdu nenašel. Pražský koncert byla třešnička na dortu!

4. As I Lay Dying – The Powerless Rise
Abych řekl upřímně, čekal jsem od této desky více. As I Lay Dying velice ubrali melodického zpěvu, ale když už tam je, tak stojí za to, například v “Parallels”. Též mi chybí melodické riffy. Desku “An Ocean Between Us” rozhodně nepřekonali. I přes všechny tyhle nedostatky tato deska stojí za poslechnutí.

5. Avenged Sevenfold – Nightmare
Od téhle desky jsem nevěděl, co mám čekat. Po poslechu videoklipu “Nightmare” jsem byl velice rád, že Avenged Sevenfold jedou ten svůj klasický styl, ale při poslechu CD jsem byl velice zklamán. Je tu více pomalých písní, než by bylo záhodno. Dále jejich některé refrény bych spíš přiřadil do punku než k Avenged Sevenfold. Neříkám, že celé CD je bez ostřejší věci, ale i přesto tohle CD nedosahuje kvalit jejich předchozích desek.

CZ/SVK deska roku:

Black Alert – Demo
Jelikož Black Alert jsou mí kamarádi a já českou scénu vůbec nesleduji, padla jasná volba na ně.

Neřadový počin roku:

Immortal – The Seventh Date of Blaskyrkh
Já, jakožto velký milovník Immortal, jsem po zkouknutí tohoto DVD měl druhé Vánoce. Skvělá show až na to, že mi tam chybí písně z nového CD, jinak bezchyby.

Koncert roku:

Never Say Die Tour: Praha – Abaton 13.11.2010
Jelikož na tomto turné vystupovali mí dva favorité, Bleeding Through a Parkway Drive, bylo jasné, že tohle bude číslo jedna. Též jsem přemýšlel o festivalu Sonisphere, ale nedosahoval takových kvalit, které předvedli Parkway Drive a Bleeding Through v Praze. Nevím, jestli mě za to někdo nevykostí, ale myslím si, že Metallica za Parkway Drive trošku pokulhávala. Je to můj osobní názor, tak mě nechte žít.

Zklamání roku:

V letošním roce mě nic nezklamalo.


Parkway Drive, Comeback Kid, Bleeding Through

Parkway Drive, Comeback Kid
Datum: 13.11.2010
Místo: Praha, Abaton
Účinkující: Bleeding Through, Comeback Kid, Emmure, Parkway Drive, War from a Harlots Mouth, Your Demise

Celou akci odpalují američtí We Came as Romans. Jejich vystoupení bylo průměrné. Zvukař se ještě hledal, ale nejvíce mě uchvátil jejich asijský bubeník. Šlo mu to pěkně od ruky. Po skončení vystoupení We Came as Romans jsem se přemístil o patro níž. Vyčkával jsem zde, až půjde nějaká slavná osobnost okolo. A hele, vyfotil jsem se s zpěvákem a frontmanem z Bleeding Through. Byl velice příjemný a vstřícný. Tímto čekáním jsem přišel o Your Demise.

Vyběhl jsem nahoru k pódiu a sál byl poprvé naplněn až k prasknutí. Ze zákulisí vylítla německá drtička jménem War from a Harlots Mouth. Jejich vystoupení bylo pro mě největším překvapením celého večera. Porvé jsem viděl v Abatonu úkaz, kterému se říká wall of death. Fakt bych tam nechtěl být. Musím říci, že War from a Harlots Mouth mají v ČR dost fanoušků. Zase mě nejvíce překvapil bubeník – bubnoval jak smyslů zbavený. Abych je jen nechválil, tak zvuk taky nebyl zrovna kvalitní, ale na celé show to nebylo znát. Musím říci, že delší než čtyřicetiminutové vystoupení by u této party bylo šílené.

Zhruba po dvaceti minutách nastoupili Emmure. Nevím, co bych o nich napsal. Tenhle styl hudby není moc pro mě, ale vystoupení mělo docela úroveň. Zvuk se velmi razantně vylepšil a show byla uspokojivá. Hráli zhruba půl hodiny a já si říkal, kdy už skončí.

Následující kapela z Kalifornie – Bleeding Through – byla můj favorit. Jakmile vlétla na pódium, nevěděl jsem, kde mi hlava stojí. Zpěvák Brandan Schieppati lítal ze strany na stranu. Tohle vystoupení bylo skoro bezchyby. Největší škoda byla, že nebyly skoro vůbec slyšet klávesy. Klávesistka Marta Peterson do toho vkládala, co to šlo, ale bohužel. Zpěv byl též na nic. Když došlo na čisté vokály, byly přebity kytarami a bicími. I přes všechno tohle má kapela u mě velký palec nahoru.

Cca patnáct minut se předělávalo pódium na následující vystoupení Comeback Kid. Poté vyběhli na pódium a začali hrát. Tenhle styl mě znova nebaví a tudíž po asi pěti písničkách odcházím dolů. Abych shrnul vystoupení… show dobrá a zvuk taky. Škoda, že se mi tento styl nelíbí.

Když jsem šel po schodech dolů, čekalo tam na mě nemilé překvapení – seděl tam poblitý kluk a hodil to přes celé schody! Hnus!

O patro níž nebyla skoro ani noha a u trik s logy Bleeding Through byla celá kapela. Musel jsem se s nimi bezpodmínečně vyfotit. Dolů se nahrnula hromada lidí a já šel chytit dobré místo na dnešní hvězdu večera – Australany Parkway Drive! Sednul jsem si na balkon a vyčkával co bude. Tentokráte po půl hodině se zhasnul Abaton a z beden se začaly loudit první tony intra “Samsara”

Kapela začla písní “Unrest”. Pro můj údiv byl zvuk čistý, zpěv byl nádherně slyšet a Parkway Drive potvrdili, že jsou headlineři oprávněně. Na pódium lezl jeden mamlas za druhým a každý musel si skočit. Já se mohl umlátit smíchy, když skočili a circlepit se rozestoupil. Poprvé jsem viděl i rozseklou hlavu. Zpět k Parkway Drive. Po pár písničkách došlo k přestavbě pódia. Přibyly tam palmy atd. Začala moje oblíbená “Home Is for the Heartless”. Hráli jeden hit za druhým a v sále začal lítat gumový míč. A za chvíli i nafukovací člun. Tohle byl koncert, jak má být. Myslím si, že kapela takovýhle ohlas ani nečekala. Poslední písnička “Boneyards” mě úplně dodělala.

Abych to shrnul… tohle určitě byla jedna z největších událostí roku. Všechny kapely hrály na 110 %.


Hatebreed, Bleeding Through, Beautiful Cafillery

Hatebreed, Bleeding Through
Datum: 11.2.2010
Místo: Praha, Abaton
Účinkující: Beautiful Cafillery, Bleeding Through, Hatebreed

Americká drtička Hatebreed se opět po roce ukázala v Praze! Tentokrát se objevila v pražském Abatonu za doprovodu amerických Bleeding Through a českých Beautiful Cafillery, kteří potvrdili na poslední chvíli svou účast místo vypadnuvších All Shall Perish

K Abatonu jsem dorazil kolem 18:45 a už touto dobou tu byl značný dav vyčkávajících fandů všech tří kapel. Ačkoliv měl být Abaton oficiálně otevřen už v 19:00, hlavní vchod byl otevřen asi o 15 minut později. Po vpuštění jsem stihnul akorát trošku provětrat peněženku u oficiálního “merche” s Hatebreed oblečením, potkat se s fandou známým ve vodách internetu pod přezdívkou mr.rs (možná znáte z M-L fóra) a pak hurá na první předkapelu!

Čeští Beautiful Cafillery spustili svou show ve velkém stylu. Na předkapelu vcelku dobrý zvuk, šílený zpěvák hecující prozatím šetřící se publikum a skvělá atmosféra! Po prvních dvou peckách od této české partičky se už začínaly tvořit menší circle pity a lidi si tuto show užívali. Již zmiňovaný zpěvák ke konci show vběhl s mikrofonem mezi fanoušky, což už bylo totální šílenství. Beautiful Cafillery se role náhradníka za All Shall Perish zhostili na výbornou a po 6 (?) písních se loučili s Abatonem…

Celkem dlouhá příprava nástrojů a všech nezbytností pro vystoupení amerických Bleeding Through měla svůj význam. Bleeding Through totiž rozjeli opravdu totální masakr na již dobře naladěný Abaton. Jako by se to peklo, co začali Beautiful Cafillery, čím dál více stupňovalo. I když Bleeding Through moc neznám (stydím se za to), jejich vystoupení bylo energické a nastavilo opravdu vysokou laťku. Zpěvák Brandan Schieppati vyzíval všechny fanoušky k hromadným circle pitům, do kterých nám s mr.rs nezbývalo nic jiného, než se nejednou připojit. Jednou to bylo tak šílené, že jsem dokonce na chvíli ztratil botu. Mezi písněmi občas vokalista vyzpovídal některého z bláznivých fanoušků, což byla celkem legrace, když je pak následně posílal ze stage dolů. Bleeding Through tedy předvedli maximum. Mě jakožto neznalce této kapely zaujali především (v metal/corové scéně řekl bych nezvyklé) klávesami, na které předváděla svůj “UM” žena, dále bylo velmi zajímavé sledovat rychlého bubeníka této americké bandy. Abaton zaplněný spoustou fandů této kapely se rozloučil velkým a zaslouženým aplausem…

Jen co si Bleeding Through sbalili své “saky paky”, zmizela Bleeding Through vlajka a před celým nedočkavým kotlem se objevila obrovská vlajka s coverem nejaktuálnější Hatebreed desky se stejnojmenným názvem. Něco po 21. hodině bylo vše připraveno k odstartování dalšího masakru! Zhasnutá světla a první tóny aktuálního intra Hatebreed, donutilo celý Abaton rozkřičet název kapely, až z toho běhal mráz po zádech. Konec intra, pět postav se vynořilo z obrovského dýmu a začalo peklo známým soundtrackem z filmu “xXx”, “I Will Be Heard”, což bylo celkem překvapující, že Hatebreed začali zrovna tímto songem, který se většinou hraje až mezi posledními a který já osobně považuji za hymnu této kapely. Fanoušky to rozhodně řádně dostalo do varu, jeden stage dive za druhým. Frontman kapely Jamey Jasta během chvíle dokázal rozezpívat celý klub, naplněný k prasknutí. Američani neplýtvali časem a “hustili” do lidí jednu pecku za druhou, například hned ze začátku zazněl track “In Ashes They Shall Reap” z nové desky. Pražští security nestíhali shazovat fanoušky ze stage a přímo pod Jastou se každou chvíli tvořili obrovské circle pity a mosh pity.

Hatebreed si procvičili jak starší nesmrtelné songy, tak i věci z posledních desek. Zazněly třeba “This Is Now”, “Live for This”, při které nechával Jasta část refrénu zazpívat fanoušky v prvních řadách. Z novějších desek Hatebreed zahráli třeba cover “Ghost of War” od Slayer (z desky coverů “For the Lions”) nebo o něco starší řežbu “Destroy Everything” (z alba “Supremacy”), při které se neúnavně skákalo i těsně u východu. Jamey Jasta dokáže skvěle spolupracovat s fanoušky, což se potvrdilo i při druhém pokusu odehrání písně “Everyone Bleeds Now”, při které vyzval něco kolem 20 lidí (mezi kterými jsme já a mr.rs nemohli chybět) na stage k hromadnému stage-divingu, který byl zaznamenán na kameru a možná podle Jasty bude použit v dalším Hatebreed videoklipu! Když Hatebreed opustili stage, začlo asi pětiminutové vyvolávání k přídavku, kterým nakonec byl myslím “Never Let It Die”. Potom jsem si vybojoval trsátko od staronového kytaristy Wayneho LozinakaHatebreed za velkého potlesku opustili Abaton…

Já osobně jsem prožil jeden z nejlepších koncertů v životě! Myslím, že čeští fanoušci udělali hodně dobrou atmosféru pro všechny vystupující. Doufejme tedy, že se tato “sebranka” tady opět co nevidět zase ukáže.