Archiv štítku: Pain

Pain – Coming Home

Pain - Coming Home

Země: Švédsko
Žánr: electro / industrial metal
Datum vydání: 9.9.2016
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Designed to Piss You Off
02. Call Me
03. A Wannabe
04. Pain in the Ass
05. Black Knight Satellite
06. Coming Home
07. Absinthe-Phoenix Rising
08. Final Crusade
09. Natural Born Idiot
10. Starseed

Hrací doba: 41:21

Odkazy:
web / facebook / twitter

Peter Tägtgren je na metalové scéně natolik známá a vážená osoba, že není třeba jej nějak blíže představovat. Zkrátil bych to jen na to nejnezbytnější, a sice že tento workoholik, který již čtvrtstoletí vede vlivnou severskou deathmetalovou sebranku Hypocrisy, si v posledních dvou dekádách vždycky jednou za čas odskočí ke svému bočnímu projektu Pain. A letos, po pěti letech od vydání posledního „You Only Live Twice“, přišla chvíle, kdy si Peter řekl, že je třeba jeho industriální alter-ego zase jednou oprášit, a výsledkem je novinka „Coming Home“.

Upřímně říkám, že jsem nikdy nepatřil k cílové skupině fanoušků, na něž Pain se svou tvorbou míří, protože spájení elektroniky a metalu mě až na malé výjimky (Nine Inch Nails) nikdy nebralo, i přesto však cestu Pain nezaujatým okem sleduji pravidelně a jsem schopný uznat kvality prvních alb. Po „Nothing Remains the Same“Pain docela baví a tyto desky můžu bez problémů vyslechnout. Bohužel s každým dalším albem vydaným po „Psalms of Extinction“ to jde s Tägtgrenovic projektem z kopce, přičemž samotné dno tvoří prázdné „Cynic Paradise“. Poslední album sice nakoplo Pain na krátký čas zpět do sedla, ale problém jsem viděl ve velmi nedlouhé trvanlivosti. Pro mě je až do dnešních dní „You Only Live Twice“ nahrávkou, již zvládnu vyslechnout jednou a můžu ji v klidu na další měsíce odložit k ledu, protože mě to k ní prostě netáhne.

A toho jsem se bál i v případě „Coming Home“, protože když jsem vyslechl singl „A Wannabe“, tak na mě zapůsobil přesně opačně, než jako by první ochutnávka měl. Místo toho, aby ve mně vzbudil touhu a na „Coming Home“ mě namlsal, tak jsem toho názoru, že to je sračka jako bič, v níž Tägtgren nepřináší nic nového. Základní stavební kameny jeho tvorby, mezi něž patří industriálně klávesový háv, poctivá rytmika a hutné kytarové riffy s melodickými vokály, jsou ke slyšení i v „A Wannabe“, nelíbí se mi však vlezlý refrén, jenž je hned po prvním poslechu dosti otravný.

Oproti starším albům přibylo na „Coming Home“ orchestrálních aranží, jež místy dodávají hudbě Pain na dramatičnosti, a když si vezmu třeba jen zmíněnou „A Wannabe“, tak závěrečná minuta díky nim hravě převyšuje první tři čtvrtiny hrací doby. Co se toho orchestru týče, tak asi nejpatrnější je jeho zapojení v titulní písni „Coming Home“, která patří paradoxně k pomalejším kouskům, jaké se vymykají standardní formulce rychlejšího electro metalu a nezní vůbec špatně. Refrén se povedl, i když samotný hudební podklad není nijak výjimečný, protože stojí a padá s ostřejšími momenty v refrénu, který střídají poklidnější sloky. Za mě je to určitě jedna z povedenějších písní na desce.

Jádro „Coming Home“ je tak tvořeno menší hromádkou klasických Painovských rychlejších hitovek, kam lze zařadit „Call Me“ s hostujícím Joakimem Brodénem ze Sabaton s jeho zbytečným příspěvkem, hutnou „Pain in the Ass“, již si dokážu představit na starších albech, či „Black Knight Satellite“. Do této společnosti lze zařadit i úvodní „Designed to Piss You Off“, jež si v sobě nese velmi překvapivý a hlavně hodně příjemný country odér a okamžitě se i navzdory své velmi primitivní struktuře stala mým oblíbeným momentem alba. Nevyžaduje žádné přemýšlení a hlavně baví. Tak by to dle mého názoru mělo být. Uznávám, že její síla tkví zejména v nečekané country kytarové vyhrávce, ale kvůli solidnímu odpichu, kytarovému riffu a povedenému refrénu ji ve výčtu pozitiv nelze vynechat.

Bohužel s dalšími minutami ztrácí „Coming Home“ na síle, protože přichází bezduchá vyřvávačka jménem „Absinthe-Phoenix Rising“, pochodová „Final Crusade“, na které je nejzajímavější kytara ve stylu Meshuggah ve třetí minutě, a konečně naprosto zbytečná uchcávačka „Starseed“ v samém závěru alba. Ta je ukázkou toho, že Peter ty pomalé balady na posledních plackách neumí tak dobře jako prvoplánové hitůvky, protože tohle je dle mého opravdu vrchol nevkusu. Ten k takto stylizované hudbě možná patří a je nutno brát ohled na to, že je to Peterův boční projekt, v němž ukájí jiné chutě, než na jaké jsme u něj normálně zvyklí, ale tohle se fakt nepovedlo i navzdory těm výše vyzdvihovaným orchestrálním prvkům, jež i ve „Starseed“ dostaly svůj prostor.

Pain

Kdybych měl vyřknout nějaký finální verdikt, tak na jednu stranu musím pochválit Pain za snahu o vytvoření díla barvitého, což ovšem není automatickou zárukou toho, že se podařilo nahrát desku, která by co do hudebních nápadů měla na to, aby dokázala zabavit na delší dobu. Jasně, Pain nikdy nebyli o boření hranic a progresivních strukturách písní, na nichž by se dalo neustále něco objevovat, ale trvanlivost „Coming Home“ se u mě zastavila někde na hranici pátého poslechu. Poté už mi album nemělo co dát a spíše se přiznám, že jsem začal pokukovat po nahrávkách Hypocrisy, na jejichž další pořin bych se těšil daleko víc než na Pain. Bojím se totiž, že za pár týdnů si na „Coming Home“ ani nevzpomenu a to tak upadne někam k „You Only Live Twice“.


Pain, Moonspell, Swallow the Sun

Pain, Moonspell, Swallow the Sun
Datum: 17.11.2012
Místo: Zlín, Masters of Rock Café
Účinkující: Pain, Moonspell, Swallow the Sun, Lake of Tears, Scar of the Sun

Akreditaci poskytl:
Pragokoncert

Matně si vzpomínám, že putovní podnik jménem Into Darkness Tour byl jedním z prvních klubových koncertů, kterých jsem se kdy zúčastnil. Od té doby uplynulo několik let a letos jedno z dalších jeho pokračování opět upoutalo moji pozornost. Horní místa sestavy totiž okupovali nejen elektro metaloví Pain Petera Tägtgrena, které na Masters of Rock totálně zazdil zvukař, a možnost reparátu byla poměrně lákavá, ale hlavně skvělí Portugalci Moonspell, které jsem sice už viděl dvakrát, jenže regulérní set s novými skladbami z desky “Alpha Noir”, který odehráli pro změnu na Brutal Assaultu, rovněž zabil nemožný zvuk, a když touha konečně vidět Moonspell v klubu přemluvila i nepříliš spolupracující peněženku, bylo o náplni sváteční soboty 17. listopadu 2012 rozhodnuto.

Ve zlínském Masters of Rock Café to byla moje premiéra (není se čemu divit, na poměry chudého studenta je Zlín z Prahy opravdu příliš daleko), a tak jsem první minuty přítomnosti věnoval hlavně sbírání dojmů z místa konání. Abych pravdu řekl, dojmy jsem si odnesl kapku rozporuplné. Vcelku moderní budova MoR Café je poměrně malá, jak jsem v pozdějších fázích večera zjistil, tak také dost špatně větraná, projít ze sálu do foyer nebo zcela mimo budovu je při větší návštěvnosti (co se Into Darkness Tour týče, návštěvnost se dost určitě přiblížila limitu) úkol opravdu náročný na trpělivost, a naprostým výsměchem jsou ceny piva (29 Kč za poměrně odporný Gambrinus a 39 Kč za Plzeň, kterou jsem nezkoušel, se i v obecně dražší Praze vidí jen zcela výjimečně). Co je ale nejdůležitější, Masters of Rock Café naprosto postrádá atmosféru, která v klubech hraje dost důležitou roli. Je to zkrátka prostor bez charakteru a tuto domněnku mi potvrdili i někteří ostřílení místní, takže to asi nebude jen výplod choré mysli zhýčkaného Pražáka…

Teď již ale k samotné hudbě. Večer otevřeli mně zcela neznámí Řekové Scar of the Sun, a podle velmi sympatických bicích v úvodu to chvíli vypadalo na docela zajímavé vystoupení. Bohužel, tyto naděje vzaly záhy za své, protože Scar of the Sun přišli se zcela průměrným a nezapamatovatelným metálkem, který mi neříkal absolutně nic. Uznávám, dvě skladby (jména po mně nechtějte) jakž takž poslouchat šly, ale dobré byly leda tak v kontextu ostatní prezentované tvorby Scar of the Sun, a navíc mě absolutně nepřesvědčil výkon zpěváka, který nedovedl efektivně intonovat a místy mi přišel dost mimo. Ke konci se jeho výkon sice trochu zlepšil, ale pořád to nestačilo na nic jiného, než můj potlesk za to, že konečně přestali.

To následující Lake of Tears na mě nechali úplně opačný dojem. Podle jména jsem tipoval nějaký naprosto unylý gothic doom nebo něco na ten způsob, jenže tihle pánové na to jdou úplně jinak. Jejich potemnělý rock metal mě chytl od první skladby a jak čas plynul, musel jsem přiznat, že se mi to vážně dost líbí. Kapela i její hudba působily tak nějak nenuceně, ale možná i proto neuvěřitelně charismaticky a celou dobu jsem z toho měl takový dojem, že hrají ve stylu: “Jsme staří mazáci, nejsme velcí ani známí, ale víme, že hrajeme dobře, tak sledujte jak se to dělá.” A vážně to fungovalo. Stejného názoru zřejmě došlo tou dobou již celkem početné publikum a Lake of Tears se tak dočkali na předkapelu naprosto odzbrojující odezvy, kterou soudě podle výrazů nečekali ani oni sami. Dobře tři čtvrtiny setu se hrálo ve stylu co song, to hit, a i když mě posledních pár skladeb nebavilo až tak jako ty předchozí, tak jsem odcházel doplnit tekutiny naprosto spokojen a pevně přesvědčen, že se téhle kapele podívám na zoubek určitě trochu blíže.

První kapelou večera, která pro mě nebyla velkou neznámou, byli Finové Swallow the Sun, s jejichž poměrně melodickou formou doom metalu jsem se poprvé seznámil před několika měsíci na Brutal Assaultu. A stejně jako tam, i ve Zlíně zanechali Swallow the Sun solidní dojem. Jejich výstup byl perfektně sehraný, žádný z muzikantů si nehrál jen tak pro sebe a všichni působili velmi profesionálním dojmem. Moje zraky se opět nejvíce věnovali klávesákovi a jeho výrazu, který kombinoval naprosto extrémní zkormoucenost s nějakými opravdu zlými záměry, a potom poněkud depresivnímu zpěvákovi a jeho skvělému tričku Type O Negative s Rasputinem přes celý hrudník. Zajímavé ale je, že stejně jako posledně mě i tentokrát set Swallow the Sun bavil přibližně do poloviny (a to opravdu hodně), ale pak jsem se skoro až do konce dost nudil, a netuším, jestli je to obdobně vybraným setem nebo samotnou hudbou. Věřím však, že když jsem byl s koncertem i přes slabší druhou část spokojený já, fanoušek kapely musel být vyloženě nadšen, protože Swallow the Sun rozhodně nic neodflákli a předvedli velmi solidní výkon.

Poté, co dohráli Swallow the Sun, jsem měl za sebou jeden mizerný a dva velice slušné koncerty, ale ten opravdu skvělý měl teprve přijít. A přes všechny obavy, které mě jímaly během zvučení, za něj byli zodpovědní Moonspell, kteří jako by vzali moji rozpačitou vzpomínku na Brutal Assault a udělali to znovu a mnohem lépe. Dokonale mě uzemnili hned fenomenálním úvodem v režii skladeb “Axis Mundi” a “Alpha Noir” z novinky, neboť tyhle přímočaré pecky dostaly v živém provedení naprosto drtivý a nakopávací charakter. Průbojné bicí zatloukaly fanoušky do podlahy, masivní kytary byly nezastavitelné jak přílivová vlna a nad tím vším zcela strhujícím způsobem hřímala z řetězu utržená bestie v těle Fernanda Ribeira, jemuž na hlavě nasazená řecká helma ještě přidávala na majestátu. Moonspell zahájili set v opravdu velkém stylu a po celou jim vyhrazenou hodinu neslevili ani o kousek. Všichni muzikanti odváděli skvělou práci, ale i tak jim kraloval neuvěřitelně charismatický a fantasticky zpívající Fernando, který jel celou dobu na 110%, i když z něj v tropickém podnebí, které v klubu panovalo, odkapával pot po litrech. Koncert Moonspell byl zkrátka strhujícím zážitkem, který mi dokázal, že nadšené ohlasy na klubová vystoupení Moonspell nepatří k těm vycucaným z prstu. Jednu výhradu si ale přeci neodpustím. Přijde mi totiž trochu škoda, že Moonspell poslední dobou hrají akorát novinky a pak klasické pecky z desek “Wolfheart” a “Irreligious”, což s povědomím o všech těch skvostných skladbách z “Night Eternal”, “Antidote” nebo dalších poněkud zamrzí. Doufám tedy, že až se s Moonspell setkám příště, stane se tak v podmínkách, které nabídnou dostatek prostoru k přehrání maličko pestřejšího setu. Pokud se tak stane a vše ostatní se vydaří stejně skvěle jako ve Zlíně, bude to naprosto nezapomenutelná událost.

Můj hlavní tahák tedy naplnil očekávání do něj vkládaná měrou vrchovatou a vidina další výpravy do parní lázně za účelem zhlédnutí koncertu Pain mi najednou nepřišla moc lákavá. Nic lepšího jsem ale na práci stejně neměl, a tak jsem se vydal zjistit, jak parta okolo šílence Petera Tägtgrena obstojí ve srovnání s formálně výborným, ale zvukově naprosto zabitým vystoupením z Masters of Rock, které shodou okolností celý večer hrálo na obrazovkách v předsálí (vskutku brilantní nápad pouštět z DVD živák kapely, která za pár hodin zahraje vedle… inu, prodávat se musí). Jakkoli se celý večer dodržoval program prakticky na minutu přesně (až na to, že se končilo vždy o pět minut dříve), Pain začali s desetiminutovou sekerou. Čekání se však vyplatilo, protože se pánové ani v tom šíleném horku (dokonce i mistr Tägtgren prohlásil, že v evropském klubu ještě nezažili větší vedro, takže si to vážně nevymýšlím) nijak nešetřili a o něco řidšímu publiku, než jaké měli Moonspell, naservírovali velice solidní koncert, hodný kapely takového jména. Peter vypadal s očními linkami a ve svěrací kazajce opravdu vyšinutě, stejně jako ostatní hrál pěkně naplno a na pódium byl díky tomu všemu velmi příjemný pohled – zkrátka profíci každým coulem. Jelikož však Pain prakticky neposlouchám, tak jsem se bavil spíš skladbu od skladby, přičemž hlavní vliv na to měla hitovost a chytlavost příslušného díla. Opět ale platí to, co jsem říkal o Swallow the Sun, tedy že pro fanouška to musel být opravdu hodnotný zážitek. Koneckonců hitovky “Dirty Woman”, “The Great Pretender” nebo “Shut Your Mouth” spolehlivě rozhýbaly nejen všechny přítomné, ale dokonce i mojí tělesnou schránku, takže to rozhodně mělo hodně co do sebe. Pain tedy odvedli navýsost poctivý a profesionální výkon, za který jim patří poklona už jen kvůli tomu nelidskému podnebí, které mezi stěnami sálu Masters of Rock Café panovalo (na závěr v režii “Shut Your Mouth” se Peter dokonce vysvlékl ze svěrací kazajky a já dost dobře nechápu, že to v ní vydržel tak dlouho), a i když skvostné Moonspell rozhodně nepřekonali, post headlinera obhájili i přes to, že se jejich skočná muzika k tvorbě ostatních kapel nijak zvlášť nehodila.

Into Darkness Tour 2012 tak dopadla velice sympatickým výsledkem. Večer zcela bez debat ovládli Moonspell. Pain, Swallow the Sun a Lake of Tears byli sice o něco slabší, ale pořád velmi dobří, což pro mě bylo hlavně v případě Lake of Tears velikým překvapením, a proto se u mě spolu s Pain dělí o pomyslné druhé místo. Scar of the Sun byli sice velmi nedobří, ale tak zase není každý den posvícení a alespoň díky tomu lépe vynikly kvality ostatních zúčastněných spolků. Všem pěti kapelám navíc vyšel opravdu vynikající zvuk, což je v Masters of Rock Café údajně pravidlem, takže alespoň v tomto směru mu musím přiznat důležité body. Co dodat, Into Darkness Tour 2012 se opravdu vydařila a jestli si i do budoucna udrží obdobně kvalitní sestavu, mohlo by jít o velice lákavý podnik pro široké spektrum posluchačů.


Masters of Rock 2012 (pátek)

Masters of Rock 2012
Datum: 13.7.2012
Místo: Vizovice, areál likérky Rudolf Jelínek
Účinkující (obsažení v reportu): Dying Passion, Edguy, Exodus, Freedom Call, Pain, Sirenia, Suicidal Angels, Unisonic, Visací zámek

Akreditaci poskytl:
Pragokoncert / Masters of Rock

První skupinou na mém pátečním programu jsou řečtí thrash metalisté Suicidal Angels, kteří ovšem jaksi nestačili dorazit včas, díky čemuž bylo jejich vystoupení nakonec úplně zrušeno. Nastupuje tedy česká klasika Vitacit, u níž se s klidem přiznám, že jsem ji nikdy příliš nemusel, tudíž asi nebudu úplně nejvhodnější člověk na hodnocení jejího koncertu, nicméně ani tentokrát mě Křížkova legie absolutně nebavila. Vitacit si na pódium přizvali několik hostů, želbohu vám nemohu říct, o koho šlo, jelikož jsem po třech skladbách utekl očumovat poprsí zpěvačky Sirenie na autogramiádu (smích).

Další domácí tutovka Visací zámek je přesný opak – jejich koncerty baví snad úplně pokaždé, i když už je člověk viděl stokrát. Hlášky z pódia opět padaly s větší kadencí než kapky deště, který zrovna v průběhu Visacího zámku začal svlažovat Jelínkův areál, samozřejmě nechybělo ani obligátní brutální Dčko a žádný ze zásadních válů, které Visací zámek v průběhu svého třicetiletého punkování nasbíral. Myslím, že zrovna tohle je skupina, jíž musel minimálně jednou vidět živě úplně každý čtenář, takže si jistě dovedete představit, jak to tam asi vypadalo.

Proklamované poprsí Ailyn ze Sirenie se již vměstnalo do korzetu a přesunulo se z autogramiády na pódium. Nemá cenu zastírat, kvůli čemu se většina přítomného lidu přišla na koncert podívat, protože hudebně je to slaboučký čajíček. A podle toho to také vypadalo – na které se straně pódia se Ailyn objevila, tam se zvedly všechny ruce… a možná nejen ruce (smích). Co se týče dalších členů, ti podali vcelku obstojný výkon, byť Morten Veland mi připadal malinko znuděný a druhý kytarista Jan Erik Soltvedt působil vedle dvou hlavních postav Sirenie spíše jako křoví. Ale i tak musím říct, že na rozdíl od ostatních kolegů z naší kumpanie, kteří později výkon Sirenie dosti stírali, se mi to vcelku líbilo.

To už se ale nedá říct o následujících Freedom Call, neboť ti pro mě byli asi tou nejhorší věcí, jíž jsem během těch čtyř dnů ve Vizovicích zhlédl – srovnat jejich mínusové skóre dokázali už jenom Sabaton v samotném závěru Masters of Rock, ale o tom až později… Co se týče samotných Freedom Call, nejen jejich hudba, ale i jejich koncertní přednes jsou natolik pozitivní, až z toho člověka bolí zuby – a to rozhodně není nic, čeho bych si já osobně cenil, to mi tedy věřte. Nemohu si pomoct, nenapadá mě příliš skupin, které by mi hudebně přišly nechutnější. Asi ani nemá cenu zmiňovat fakt, že s takovým názorem na produkci Freedom Call se mi nelíbil ani jejich koncert. Nepochybuji o tom, že by se jistě našli tací, kteří se mnou nebudou souhlasit a kterým se vystoupení německých happy metalistů líbilo, ale tak je to prostě vždycky. Za mě osobně – hrůza. A mega-lejno “Hero on Video” je jasným favoritem na nejhorší song festivalu.

Náladu dovedli pořádně vylepšit Exodus se svou thrashovou sekačkou, která v konkurenci okolních kapel řezala o to více a příjemněji. Ne nadarmo zpěvák Rob Dukes v průběhu setu prohlásil, že Exodus jsou ten den jediní, kdo nehrají gay metal, nýbrž opravdový metal – docela smutné, že měl naprostou pravdu. Samotnému výkonu skupiny nešlo vytknout vůbec nic, jelikož Exodus zcela viditelně jeli na 100 %, přesto měl jejich koncert naprosto zásadní chybu, kterou fanoušek asi jen těžko přenese přes srdce – přijeli bez Garyho Holta, hlavní postavy Exodus, která však – pro mě naprosto nepochopitelně – dala přednost roli záskoku v sestavě Slayer na jejich severoamerickém turné před svojí vlastní kapelou. Zastupující Rick Hunolt, který v historii Exodus sehrál také významnou roli, se sice snažil, seč mu síly stačily, ale bez hlavního skladatele to prostě není ono. Přesto pro mě byli Exodus o několik koňských délek lepší než většina ostatních vystupujících ten den.

V následném souboji Unisonic versus Dying Passion vyhrála suverénně česká atmosféra na druhém pódiu, jež se přítomnému lidu, který dal přednost domácí scéně před zahraniční hvězdou, odměnila lahůdkovým vystoupením s úžasnou atmosférou plnou emocí. Dying Passion již dávno patří mezi české stálice a dokazují to každým svým vystoupením, v čemž nebyl Masters of Rock výjimkou. Soustředěné výkony všech muzikantů podtrhuje výtečná zpěvačka Zuzka Lípová a výsledkem je působivý koktejl, který snad živě nikdy neomrzí.

Od Unisonic stíhám už pouze poslední dvě písně, na jejichž základě si nedovolím provádět hlubší soudy, nicméně bylo z již rozjetého koncertu poznat, že to kapele po vstupu Kaie Hansena začalo opravdu šlapat, díky čemuž o ní bude dle mého názoru ještě hodně slyšet. Z vizovického koncertu mne ovšem nejvíce stačily zaujmout vcelku šílené kalhoty Michaela Kiskeho, víc nemohu sloužit (smích).

Edguy jsou další ze skupin, k nimž chovám spíše antipatie než sympatie, a prozatím každé naše koncertní setkání pro mne znamenalo bezbřehou nudu. Tentokrát ovšem musím uznat, že to byla asi nejlepší show, jakou jsem kdy od Sammet-bandu viděl (resp. show, která mě nejvíce bavila, abych byl přesný) – rozhodně lepší, než jakou jsem očekával, ale na druhou stranu pořád ne tak dobrou, abych na ní vydržel od začátku do úplného konce. Pořád sice platí, že infantilní kecy Tobiase Sammeta mezi písničkami jsou zábavnější než písničky samotné, což zrovna u hudební kapely není tak úplně košer, ale na druhou stranu byl docela zajímavý setlist, v němž vedle povinných hitovek zbylo místo i na pár písniček, jež nejsou zrovna běžné. Taková “9-2-9” byla prý hrána živě vůbec poprvé. Celkově musím i ze svého pohledu člověka, jenž považuje Edguy za hudebně zcela průměrnou věc, uznat, že to tentokrát nebylo vůbec zlé.

 Nicméně ani tak se Edguy nemohli v mých očích rovnat s dalšími Pain, kteří nejenže uzavírali páteční program, ale ještě ve Vizovicích pořizovali záznam pro své chystané DVD. Bylo sice trochu paradoxní, že pro DVD dostali jedno z mála opravdu zprasených nazvučení, obzvláště hned zkraje koncertu to bylo dost špatné, ale postupem času se zvuk malinko zlepšil, tudíž si člověk mohl bez problémů vychutnat výborné vystoupení, během něhož Peter Tägtgren poskakoval ve svěrací kazajce. Mně osobně po náloži heavy/power metalů tahle dusající diskotéka na dobrou noc opravdu neuvěřitelně sedla, což se ovšem při takových peckách jako “The Great Pretender”, “Same Old Song” nebo “Shut Your Mouth” dalo očekávat. Kromě toho se v závěrečné “Shut Your Mouth” jako host objevil Rob DukesExodus.


Pain – You Only Live Twice

Pain - You Only Live Twice
Země: Švédsko
Žánr: industrial metal / electro
Datum vydání: 3.6.2011
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Let Me Out
02. Feed the Demons
03. The Great Pretender
04. You Only Live Twice
05. Dirty Woman
06. We Want More
07. Leave Me Alone
08. Monster
09. Season of the Reaper

Hodnocení:
nK_! – 7/10
H. – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 7,25/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Osobně elektronickou (nebo s příměsí elektroniky) a techno hudbu skoro neposlouchám a k tvorbě švédských Pain jsem se dostal prakticky náhodou. Nejprve jsem byl k žánrovému zasazení kapely velice skeptický. Elektronika, techno a metal? To přece nemůže společně fungovat. A hle, jeden by neřekl, ale při poslechu již sedmé řadové nahrávky se opět utvrzuji v tom, že jsem se kdysi dávno zase jednou mýlil.

Peter Tägtren je stejně blázen. Hlavní (a vlastně jediná) tvůrčí mysl kapely Pain si všechny nástroje, které jsou na albu ke slyšení, nahrává zcela sama. I ve vlastním studiu. A taky si vše sama produkuje. No, kdo by nechtěl takového zaměstnance? Musí být robot, aby vše stihl nahrát, nazpívat, zmixovat a vydat. Každopádně před takovým talentem klobouk dolů. Naštěstí se posluchači nedostává pocitu, že by cokoliv bylo odfláknuté nebo připomínalo dort pejska a kočičky. Vše k sobě dokonale pasuje, klávesové party jsou pečlivě aranžované (na nich koneckonců často písničky stojí) a vše tak nějak celkově utváří dojem příjemné celistvosti.

U kláves a elektronických cingrlátek ještě chviličku zůstaneme. Je jasné, že tento typ hudby by bez nich neměl šanci existovat, ale vystavění jednotlivých písní na elektro linkách a jejich gradace během excelentně namixovaných kláves mluví za vše – Pain jsou ve svém oboru mistrem nad mistry a mohu s klidem prohlásit, že v tomto směru nic výrazně lepšího na současné scéně nenajdete.

Album otevírá velice svižná “Let Me Out” s výraznou elektronickou a klávesovou částí. Myslím, že jako úvodní skladba v žádném případě neurazí a navnadí na další poslech, přesně jak by to mělo být (a velmi často také nebývá). Druhá v řadě stojí “Feed the Demons“, která oproti předchozímu válu působí velice rozplizle a v některých částech je opravdu pomalá. To jí ale neubírá na líbivosti, protože refrén se poslouchá velice dobře. Srdce fanouška industriálních Pain jen zaplesá. Dalším kouskem je “The Great Pretender” oplývající vskutku vynikajícím refrénem a výbornou “znovuposlechnutelností”. Čtvrtá je výpravná titulní “You Only Live Twice” s naprosto oslňující klávesovou linkou. Jedna z nejepičtějších skladeb, které jsem kdy u Pain měl možnost slyšet. Jsme přesně v polovině nahrávky a na řadu se dostává hard rocková “Dirty Woman“, kterou spousta z vás jistě zná z prvního uvolněného videoklipu. Podle mého názoru skladba samotná vůbec nesedí do konceptu alba, protože se poslouchá diametrálně jinak než zbytek písní. To ale nic nemění na tom, že se jedná o neopominutelnou složku nové desky a zní vskutku “špinavě” (v dobrém slova smyslu).

Druhou polovinu “You Only Live Twice” načíná skladba “We Want More“, která oproti zbytku trochu zapadá a nepřekvapí ničím zvláštním. “Leave Me Alone” je “cover”, který vyšel původně na jednom z alb melodické partičky Sonic Syndicate. Proč cover v uvozovkách? Jednoduše proto, že se ve skutečnosti o žádný cover nejedná a tuto písničku napsali Peter Tägtren a Jonas Khellgren (kytarista Scar Symmetry) PRO Sonic Syndicate. Každopádně se v úpravě Pain jedná o pomalejší a melodický kousek, který ale určitě neurazí. Koneckonců, cover verze jinde vydaných písní jsem měl u Pain vždycky docela rád. “Monster” vyniká hlavně v kytarových partech, a je tak jedinou skladbou, u které mi přišlo, že poslouchám metalovou muziku. A nakonec samozřejmě poslední “Season of the Reaper“, která mě ale naneštěstí ničím nenadchla.

Vzato kolem a kolem, “You Only Live Twice” se mi líbilo. Nemá sice na prvotní tvorbu starých Pain, která ve své době přinesla skutečně něco nového a zajímavého, ale v rámci diskografie určitě nezapadne. Příště by to ale možná chtělo více zatlačit na pilu a vydat větší množství skutečně nápaditých a vyčnívajících sklateb. Za mě šťastná sedmička.


Další názory:

Po ne moc povedeném “Cynic Paradise” (alespoň z mého pohledu) přichází Peter Tägtgren opět s takovým albem Pain, které mne baví. Obzvláště první polovina je vážně skvělá. “Let Me Out” se mi jeví jako energický otvírák, jenž disponuje potřebným odpichem. Temnější “Feed the Demons” dá chvílemi vzpomenout na švýcarské industrialisty Samael. Jasnou tutovkou je však chytlavá “The Great Pretender” s výtečným refrénem, který člověka nakopne. Mým osobním favoritem je hutná titulka “You Only Live Twice” s moc povedenou klávesovou/electro linkou. Na rockovější strunu pak uhodí “Dirty Woman“. Jediná škoda, že po ní už “You Only Live Twice” trochu dochází dech a jeho druhá půle není zdaleka tak dobrá jako ta první. Kdyby byla nastavená laťka udržena až do konce nahrávky, šel bych s klidným srdcem s hodnocením i výš. I přes tento neduh je ale pro mě novinka, jak už jsem řekl, o poznání lepší než její předchůdce.
H.