Řecké thrash metalisty Suicidal Angels opustil kytarista Chris Tsitsis. Kapela na jeho místo přijala novice Guse Draxe (Black Fate, Paradox). Zároveň Řekové ohlásili, že jejich další placka vyjde v příštím roce.
Archiv štítku: Suicidal Angels
Suicidal Angels – Divide and Conquer
 |
| Země: Řecko Žánr: thrash metal Datum vydání: 10.1.2014 Label: NoiseArt Records Tracklist: Hodnocení: Průměrné hodnocení: 6,2/10
|
Že je thrashové revivalování velice v kurzu už pár let, toho si nejspíše všiml každý, kdo se trochu zajímá o dění na thrash (i obecně) metalové scéně. Na vzestupu jsou jak staří veteráni, tak i mladí borci, kteří mocnému thrashingu taktéž propadli. Mnoho z kapel se drží opravdu striktního omílání starých klasik, akorát s mladistvějším drajvem a nadšením, někteří se časem rozhodnou jít trochu svou cestou, jak se to povedlo na posledním albu takovým Warbringer. Jasně, pořád byla cítit úcta ke klasice, ale lze zaznamenat i pokus o vlastní ksicht. Pak jsou klasici, kteří prostě drhnou starou školu bez ohledu na minulost, přítomnost či budoucnost. Jedněmi z takových jsou Suicidal Angels z Athén.
Ti letos vydali po třinácti letech existence svou pátou dlouhohrající fošnu “Divide and Conquer”. Od roku 2010 sází svá alba s dvouletou kadencí, stejně jako u předchozích desek album ošperkoval svým uměním dnes již legendární výtvárník Ed Repka, jehož práci asi není nutné nějak blíže představovat. Těm méně znalým však mohu připomenout obaly prvních tří desek Death, “Rust in Peace” od Megadeth či debutovou fošnu Atheist. Album je vybaveno celkem našlapaným zvukem, mix a mastering měl na Fredrik Nordström z Fredman Studios. Nemám proti jeho práci nic, ale v posledních letech mi nahrávky z jeho dílny tak úplně zvukově nevyhovují. Cítím z nich jistou míru přílišné sterility. Album je rozhodně nahrané na úrovni, ale přesto se mi zvuk zdá poněkud příliš čistý, mám pocit, že by neškodilo krapet jej pošpinit a pustit ven tu správnou dravost a nasrání.
Textově jde o klasickou kritiku společenských, politických a ekonomických poměrů dnešního světa. Hoši se rozhodli poukázat na to, jak je současnost prohnilá, a tak se s ničím moc neserou. Korupce, pokrytectví, vymývání mozků, vše, na co si vzpomenete, tu najdete. Klasické případy sociálněkritických textů, které vám v podstatě nesdělí nic moc nového, vyřvávají každodenní frustraci, což byl u thrash metalu většinou hlavní účel. Pokud teda zrovna nešlo o srandakapely typu Tankard, čímž jejich tvorbu nechci nijak shazovat.
Necelých padesát minut muziky je postavených na klasických postupech. Rychlých tempech, cirkulárkových riffech a rychlých sólech. Rychlé tempo střídá pomalé s celkem přirozenou kadecí. Určitě není na škodu jistá rytmická variabilita. Když už bych si měl tak namátkou vzpomenout na nějakou kapelu, kterou mi “Divide and Conquer” evokuje nejvíc, tak bych na prvním místě zmínil asi americké Exodus. Frázování i sestupový riff v úvodu v otvírací “Marching Over Blood” mě praštil přes uši prakticky okamžitě. Stejně tak ve šlapavé “Seed of Evil”, která ale bohužel dosahuje délky skoro sedm minut, což je na tomto albu pro mě fakt největší slabina. Jakmile se pokouší o dosáhnutí nějaké “epičnosti” a skladba přesáhne pět minut, jde většinou o kousek, který ve své polovině začne ztrácet dech a pozbývá na zajímavosti. Oproti tomu působí naprosto kontrastně titulní skladba, která má sotva tři minuty a je to celkem živočisná palba pádící přímo dopředu. Z těch delších skladeb na mě nejvíc zafungovala “Control the Twisted Mind”, s táhlým úvodem a nakonec vynikajícím ústředním riffem, jak vypadlým z posledních desek germánských nestorů Kreator.
V podstatě bych takhle mohl pokračovat do konce alba, zábavnější palby střídají táhlejší a povětšinou nudnější kousky, nenabízející povětšinou nic moc zajímavého. Nechci téhle kapele nijak křivdit, nové album opět zapadá do standardů thrash metalové učebnice, vycházející z tvorby předních veteránů. Fanoušci stylu si budou jejich hudbu broukat a návštěvníci na koncertech zajisté budou pařit o stošest. Já se musím přiznat, že Warbringer a jejich “IV: Empire Collapse” mě zaujalo mnohem víc a taky jsem ho protočil s chutí o dost víckrát než nové album Suicidal Angels. Pro mě mírný nadprůměr žánru, přece jen už mají něco za sebou a vědí moc dobře, jak se to má dělat.
Další názory:
Pro někoho, kdo nás čte pravidelněji, nejspíš nebudu říkat nic nového, ale asi by mělo zaznít, že nejsem, nikdy jsem nebyl a asi už ani nikdy nebudu hardcore fanoušek thrash metalu. Svoje oblíbence, na jejichž vypalovačky nedám dopustit, však určitě mám. Většina z nich ovšem náleží k takové té staré gardě, která to drhne už nějaký ten pátek. Vlna renesance oldschool trash metalu, jež se prohnala před několika lety, mě tedy jednoduše úplně minula, protože prostě nevidím jakýkoliv smysl v tom, aby mladé kapely recyklovaly něco, co někdo zahrál mnoho let před nimi a mnohem zajímavějším způsobem, a ještě se u toho tvářily, že je to vlastně dobře a výhoda. To mi jednoduše hlava nebere. A vzhledem k tomu, že řečtí Suicidal Angels patří do sorty právě takových kapel, asi si dokážete domyslet, jaký mám na jejich tvorbu názor – a na tomto názoru pranic nezměnila ani novinka “Divide and Conquer”, přestože svojí šanci samozřejmě dostala. Klidně se mnou nesouhlaste, ale ze všech těch důvodů, které jsem výše jmenoval, jsou pro mě Suicidal Angels naprosto nudnou, nezajímavou a tudíž i zbytečnou skupinou, čemuž také odpovídá nikterak oslnivé hodnocení. Poslouchatelné to samozřejmě je, ale stejně to poslouchat nechci, protože když budu chtít thrash… sorry, ale ti staří pardálové to prostě umí lépe.
H.
Přestože jsem Suicidal Angels nikdy nepovažoval za nic víc, než běžnou kapelu z početného stáda následovatelů velkých jmen, jež už padla v recenzi, tak musím říct, že mě “Divide and Conquer” baví. Dokonce víc, než mé doposud nejoblíbenější “Sanctify the Darkness”. Má to náboj a energie tomu pochopitelně nechybí, takže i když v jádru souhlasím s recenzí, tak mi nevadí pustit si novinku i po vícenásobném předchozím poslechu. Jasně, není to nic nového pod sluncem a téměř každou z písní bych dokázal analogicky přirovnat k třicet let starým vypalovačkám, ale copak se se od Suicidal Angels dá čekat něco jiného? Skladby, které na novinku poskládali, jsou v rámci stylu tak akorát chytlavé, funkčně vystavěné a hlavně řízné, takže i těch nadstandardních padesát minut baví. Nejlepší skladbou je pro mne delší “Control the Twisted Mind”, ovšem ani kratší fláky jako “Marching Over Blood”, či “Terror is My Scream” nijak výrazně nezaostávají. Jo, proč to nepřiznat… “Divide and Conquer” je pro mě svým způsobem překvapení. Sice ne hudebně, ale tím, jak bezproblémově se mi zakouslo pod kůži. Slušná poctivá sedmička.
Kaša
Brutal Assault 17 Afterparty
 |
| Datum: 12.8.2012 Místo: Praha, Modrá Vopice Účinkující: Be’lakor, Krisiun, Suicidal Angels, The Safety Fire
|
Brutal Assault, to však není jenom festival. Již několik let je totiž dobrým zvykem, že se v pražské Modré Vopici pořádá after party, kde vystoupí několik kapel ze soupisky festivalu, a jeho návštěvníci mají možnost navštívit tuto akci za mimořádně výhodnou cenu. Letošní rok nebyl výjimkou a tentokrát padlo rozhodnutí, že v Praze zahraje čtveřice The Safety Fire, Be’lakor, Suicidal Angels a Krisiun. Já jsem podlehl především díky účasti brazilské bratrské trojice Krisiun, a snaha dohnat vystoupení The Safety Fire a Suicidal Angels celé akci jen přidala na atraktivitě.
Příchod jsem načasoval na avizovaných 19:30, kdy měla celá akce oficiálně začít, jenže už když jsem se blížil, bylo zřejmé, že se začalo o něco dřív. The Safety Fire, kteří celou akci otevřeli, hráli pro prakticky prázdný sál/dvorek, ale to jim nezabránilo ve svébytném vystoupení. Snad všichni muzikanti (kromě bubeníka pochopitelně) se za plného hráčského nasazení volně procházeli po ploše, kytaristé si občas střihli decentní fotbálek s lahví vody a celé to na mě působilo nesmírně uvolněně a sympaticky. Hudební stránku věci bych sice mnohem více ocenil, kdybych byl zhulený, protože houpavé a nenásilné melodie občas okořeněné post HC screamem navozovaly vyloženě reaggae náladu, ale k celé té zvláštní podívané se to mimořádně hodilo a The Safety Fire se tedy postarali o veskrze příjemnou půlhodinku, které rozhodně nelituji.
Druzí přišli na řadu australští Be’lakor a snad s výjimkou rozsáhlejšího setlistu na mně zanechali úplně stejný dojem, jako se jim podařilo na festivalovém pódiu – se všemi pozitivy i negativy. Za zmínku tedy stojí snad jen výrazně uvolněnější atmosféra a humorné průpovídky, kterými tou dobou již velmi slušně zaplněný sál klubu častoval frontman George Kosmas. Be’lakor předvedli za dva dny podruhé velmi slušný výkon a já jsem náramně zvědavý, jestli na sobě do našeho příštího setkání zapracují, protože jestli se jim podaří pozvednou pódiovou prezentaci, máme se opravdu na co těšit.
Suicidal Angels patří k mladým thrashovým kapelám, které sice v rámci žánru nepřinášejí nic nového, ale nedostatek vizionářského přístupu nahrazují divokým entusiasmem, který z jejich živých vystoupení dělá poměrně přitažlivé události. Přesně tohle se potvrdilo i v Modré Vopici, kde Suicidal Angels rozpoutali opravdu solidní thrashovou jízdu, která měla energie na rozdávání. Na lidi to evidentně zafungovalo, protože se v natřískaném sále strhlo několik circle pitů (kdo ve Vopici někdy byl, asi také pozdvihne obočí) a lidé div nevynesli tyhle sympatické Řeky na rukou. Thrash rád nemám, ale Suicidal Angels mi již podruhé potvrdili, že když to má koule alespoň naživo, není se čeho bát.
I když Suicidal Angels předvedli opravdu dobré vystoupení, museli se chtě nechtě sklonit před masakrem, jaký rozpoutali Krisiun. Tentokrát se totiž podařilo intro vypnout včas, zvuk byl velmi dobrý od samého začátku, a skvostnému zážitku tak nestálo v cestě vůbec nic. A Krisiun tuhle příležitost využili bezezbytku, protože odehráli opravdu zničující death metalový koncert, který by mohl sloužit za dokonalý vzor tohoto pojmu. Navíc se opět potvrdilo, že tihle pánové opravdu nehrají pro peníze, ale pro fanoušky, protože upřímnost, s jakou do nadšeného publika sypali jednu pecku za druhou, mě uchvátila i napotřetí. Velký dík však patří také přítomným a zhusta pařícím fanouškům, protože odezva, jaké se Krisiun dočkali, překvapila jak je, tak mě. Ne nadarmo tedy Alex Camargo mezi nekonečnými přívaly díků utrousil, že čeští fanoušci nikdy nenechali Krisiun na holičkách. Jakkoli byli tedy Krisiun na Brutal Assaultu skvělí, na afterparty byli ještě o level lepší a jejich koncert ukázal, jakou sílu má underground, když se sejde skvělá kapela a skvělí fanoušci. Více takových!
Masters of Rock 2012 (pátek)
 |
| Datum: 13.7.2012 Místo: Vizovice, areál likérky Rudolf Jelínek Účinkující (obsažení v reportu): Dying Passion, Edguy, Exodus, Freedom Call, Pain, Sirenia, Suicidal Angels, Unisonic, Visací zámek Akreditaci poskytl:
|
První skupinou na mém pátečním programu jsou řečtí thrash metalisté Suicidal Angels, kteří ovšem jaksi nestačili dorazit včas, díky čemuž bylo jejich vystoupení nakonec úplně zrušeno. Nastupuje tedy česká klasika Vitacit, u níž se s klidem přiznám, že jsem ji nikdy příliš nemusel, tudíž asi nebudu úplně nejvhodnější člověk na hodnocení jejího koncertu, nicméně ani tentokrát mě Křížkova legie absolutně nebavila. Vitacit si na pódium přizvali několik hostů, želbohu vám nemohu říct, o koho šlo, jelikož jsem po třech skladbách utekl očumovat poprsí zpěvačky Sirenie na autogramiádu (smích).
Další domácí tutovka Visací zámek je přesný opak – jejich koncerty baví snad úplně pokaždé, i když už je člověk viděl stokrát. Hlášky z pódia opět padaly s větší kadencí než kapky deště, který zrovna v průběhu Visacího zámku začal svlažovat Jelínkův areál, samozřejmě nechybělo ani obligátní brutální Dčko a žádný ze zásadních válů, které Visací zámek v průběhu svého třicetiletého punkování nasbíral. Myslím, že zrovna tohle je skupina, jíž musel minimálně jednou vidět živě úplně každý čtenář, takže si jistě dovedete představit, jak to tam asi vypadalo.
Proklamované poprsí Ailyn ze Sirenie se již vměstnalo do korzetu a přesunulo se z autogramiády na pódium. Nemá cenu zastírat, kvůli čemu se většina přítomného lidu přišla na koncert podívat, protože hudebně je to slaboučký čajíček. A podle toho to také vypadalo – na které se straně pódia se Ailyn objevila, tam se zvedly všechny ruce… a možná nejen ruce (smích). Co se týče dalších členů, ti podali vcelku obstojný výkon, byť Morten Veland mi připadal malinko znuděný a druhý kytarista Jan Erik Soltvedt působil vedle dvou hlavních postav Sirenie spíše jako křoví. Ale i tak musím říct, že na rozdíl od ostatních kolegů z naší kumpanie, kteří později výkon Sirenie dosti stírali, se mi to vcelku líbilo.
To už se ale nedá říct o následujících Freedom Call, neboť ti pro mě byli asi tou nejhorší věcí, jíž jsem během těch čtyř dnů ve Vizovicích zhlédl – srovnat jejich mínusové skóre dokázali už jenom Sabaton v samotném závěru Masters of Rock, ale o tom až později… Co se týče samotných Freedom Call, nejen jejich hudba, ale i jejich koncertní přednes jsou natolik pozitivní, až z toho člověka bolí zuby – a to rozhodně není nic, čeho bych si já osobně cenil, to mi tedy věřte. Nemohu si pomoct, nenapadá mě příliš skupin, které by mi hudebně přišly nechutnější. Asi ani nemá cenu zmiňovat fakt, že s takovým názorem na produkci Freedom Call se mi nelíbil ani jejich koncert. Nepochybuji o tom, že by se jistě našli tací, kteří se mnou nebudou souhlasit a kterým se vystoupení německých happy metalistů líbilo, ale tak je to prostě vždycky. Za mě osobně – hrůza. A mega-lejno “Hero on Video” je jasným favoritem na nejhorší song festivalu.
Náladu dovedli pořádně vylepšit Exodus se svou thrashovou sekačkou, která v konkurenci okolních kapel řezala o to více a příjemněji. Ne nadarmo zpěvák Rob Dukes v průběhu setu prohlásil, že Exodus jsou ten den jediní, kdo nehrají gay metal, nýbrž opravdový metal – docela smutné, že měl naprostou pravdu. Samotnému výkonu skupiny nešlo vytknout vůbec nic, jelikož Exodus zcela viditelně jeli na 100 %, přesto měl jejich koncert naprosto zásadní chybu, kterou fanoušek asi jen těžko přenese přes srdce – přijeli bez Garyho Holta, hlavní postavy Exodus, která však – pro mě naprosto nepochopitelně – dala přednost roli záskoku v sestavě Slayer na jejich severoamerickém turné před svojí vlastní kapelou. Zastupující Rick Hunolt, který v historii Exodus sehrál také významnou roli, se sice snažil, seč mu síly stačily, ale bez hlavního skladatele to prostě není ono. Přesto pro mě byli Exodus o několik koňských délek lepší než většina ostatních vystupujících ten den.
V následném souboji Unisonic versus Dying Passion vyhrála suverénně česká atmosféra na druhém pódiu, jež se přítomnému lidu, který dal přednost domácí scéně před zahraniční hvězdou, odměnila lahůdkovým vystoupením s úžasnou atmosférou plnou emocí. Dying Passion již dávno patří mezi české stálice a dokazují to každým svým vystoupením, v čemž nebyl Masters of Rock výjimkou. Soustředěné výkony všech muzikantů podtrhuje výtečná zpěvačka Zuzka Lípová a výsledkem je působivý koktejl, který snad živě nikdy neomrzí.
Od Unisonic stíhám už pouze poslední dvě písně, na jejichž základě si nedovolím provádět hlubší soudy, nicméně bylo z již rozjetého koncertu poznat, že to kapele po vstupu Kaie Hansena začalo opravdu šlapat, díky čemuž o ní bude dle mého názoru ještě hodně slyšet. Z vizovického koncertu mne ovšem nejvíce stačily zaujmout vcelku šílené kalhoty Michaela Kiskeho, víc nemohu sloužit (smích).
Edguy jsou další ze skupin, k nimž chovám spíše antipatie než sympatie, a prozatím každé naše koncertní setkání pro mne znamenalo bezbřehou nudu. Tentokrát ovšem musím uznat, že to byla asi nejlepší show, jakou jsem kdy od Sammet-bandu viděl (resp. show, která mě nejvíce bavila, abych byl přesný) – rozhodně lepší, než jakou jsem očekával, ale na druhou stranu pořád ne tak dobrou, abych na ní vydržel od začátku do úplného konce. Pořád sice platí, že infantilní kecy Tobiase Sammeta mezi písničkami jsou zábavnější než písničky samotné, což zrovna u hudební kapely není tak úplně košer, ale na druhou stranu byl docela zajímavý setlist, v němž vedle povinných hitovek zbylo místo i na pár písniček, jež nejsou zrovna běžné. Taková “9-2-9” byla prý hrána živě vůbec poprvé. Celkově musím i ze svého pohledu člověka, jenž považuje Edguy za hudebně zcela průměrnou věc, uznat, že to tentokrát nebylo vůbec zlé.
Nicméně ani tak se Edguy nemohli v mých očích rovnat s dalšími Pain, kteří nejenže uzavírali páteční program, ale ještě ve Vizovicích pořizovali záznam pro své chystané DVD. Bylo sice trochu paradoxní, že pro DVD dostali jedno z mála opravdu zprasených nazvučení, obzvláště hned zkraje koncertu to bylo dost špatné, ale postupem času se zvuk malinko zlepšil, tudíž si člověk mohl bez problémů vychutnat výborné vystoupení, během něhož Peter Tägtgren poskakoval ve svěrací kazajce. Mně osobně po náloži heavy/power metalů tahle dusající diskotéka na dobrou noc opravdu neuvěřitelně sedla, což se ovšem při takových peckách jako “The Great Pretender”, “Same Old Song” nebo “Shut Your Mouth” dalo očekávat. Kromě toho se v závěrečné “Shut Your Mouth” jako host objevil Rob Dukes z Exodus.
Cannibal Corpse, Behemoth, Legion of the Damned
 |
| Datum: 23.2.2012 Místo: Praha, KC Vltavská Účinkující: Behemoth, Cannibal Corpse, Legion of the Damned, Misery Index, Nexus Inferis, Suicidal Angels
|
Koncem února zavítal do Prahy putovní festival Full of Hate a připravil si pro fanoušky tvrdé muziky opravdu velmi hezkou sestavu. Největším tahákem byli dle mých předpokladů Behemoth, kteří se u nás představili poprvé od Nergalova vážného onemocnění. Ovšem prostory KC Vltavská se mohly těšit i na vystoupení Cannibal Corpse, Legion of the Damned, Misery Index a Suicidal Angels. Kdo zná prostředí KC Vltavská, tak mi určitě potvrdí, že stačí pár desítek minut a vzduch se pomalu stává těžce dýchatelným. Ale nebudu si na to stěžovat, protože jsem tam přišel poslouchat hudbu a ne dýchat čerstvý vzduch. Za celý večer jsem si snad jen dvakrát loknul piva, takže můj pohled nebyl nijak zvlášť zkreslený a kupodivu si z vystoupení všech kapel něco pamatuji. Což je věc, která se při psaní reportu celkem hodí (smích). Do klubu jsem vniknul něco po páté hodině, a tak bylo dost času si prohlédnout trička a další zboží kapel, které měly ten večer vystoupit.
Po několika minutách sál potemněl a zaznělo intro první skupiny, konkrétně šlo o kapelu Nexus Inferis z Velké Británie. Jejich industial death/black metal byl vinou špatného zvuku dost nečitelný a bylo znát, že jde o první zahřívačku. Jejich vystoupení jsem zhlédl celé z balkónu, ale moc jsem si z něj neodnesl. Osobně jsem se totiž už těšil na druhou kapelu v pořadí, thrash metalové Suicidal Angels. Řekové publikum rozpálili titulní písní z nového alba “Bloodbath” a ihned se rozjel první mosh pit. Já to nevydržel a musel jsem se taky začít trochu hýbat. Jako druhou píseň si nachystali “Bleeding Holocaust” z alba “Dead Again” a hned poté i song “Apokathilosis”. To bylo od Suicidal Angels ze starší tvorby všechno, poté už hráli písně jen z aktuální novinky. Jmenovitě “Face of God”, pomalejší “Chaos (The Curse Is Burning Inside)”, “Torment Payback” a jako poslední pecku “Moshing Crew”, při které si zpěvák vyžádal wall of death a naštěstí si jej pěkně dirigoval, protože už to vypadalo, že půlka lidí vyběhne dřív, než by měla. Nakonec to tedy dopadlo tak, že spokojena byla jak kapela, tak i publikum. Pecky z alba “Bloodbath” se naživo osvědčily a já se těším, až k nám Suicidal Angels dorazí znovu.
|
Setlist Suicidal Angels: Setlist Legion of the Damned: |
Vystoupení třetí kapely Misery Index jsem začal vnímat až v jeho polovině, protože do té doby mne otravoval podnapilý chlápek, kterému jsem stejně nerozumněl ani slovo. Ale zas tak mne to netrápilo, protože tvorbu Misery Index nijak zvlášť neprožívám. Ale uznávám, že koncert měl energii, a kdybych některé písně znal, tak by mne kapela vtáhla do atmosféry. Takže mou nejzásadnější vzpomínkou na Misery Index byl vtípek baskytaristy mezi písněmi, když směrem k balkónům prohlásil “Jestli se nezačnete trochu hýbat, tak příjde zpěvák Cannibal Corpse a všechny vás zabije!” což vyvolalo úsměv na tváři většině již celkem zaplněného sálu. Další kapelou byli nizozemští Legion of the Damned, kteří načali svůj set stejnojmennou peckou. Kotel se stále držel a vlastně se zdálo, že od první písně Suicidal Angels ani nikam nezmizel. Legion of the Damned do nás rvali zejména písně z desky “Malevolent Rapture”, konkrétně jich zaznělo šest. Párkrát to vypadalo, že zpěvák Maurice Swinkels svůj hlas dost šetří a například u písně “Werewolf Corpse” jednou úplně vynechal refrén. Takže z kapel, na které jsem se nejvíce těšil, se mi výkon Legion of the Damned líbil nejméně. Přesto jsem si jejich koncert dostatečně užil.
A pak už zbývaly jen největší hvězdy. Dlouhé přípravy na pódiu značily, že nám příjdou natrhnout zadnici Behemoth. Před pódiem se vytvořila slušná tlačenice a všichni fanoušci poslušně vyčkávali na příchod Nergala a spol. Snad jen jeden týpek s otřesnými dredy a vylitým obličejem evidentně nechápal, že kapela potřebuje nazvučit, a tak už dvacet minut před ohlášeným startem vystoupení, sprostě vyřvával, ať už konečně začnou hrát. Nakonec jsme se všichni dočkali a Behemoth rozjeli píseň “Ov Fire and the Void” a publikum navštívilo samotné peklo. Nedýchatelný vzduch a skvělé osvětlení jen přidávalo na atmosféře. Jediný Nergalův pohled do publika vyvolával okamžité zvednutí rukou a kdykoliv naznačil, že chce fanoušky i slyšet, okamžitě se všichni hromově ozvali. Behemoth přijeli do Prahy se stejným setlistem, který hrají na všech zastávkách tohoto turné. Takže nechyběly písně jako “Demigod”, “Alas, Lord Is Upon Me”, “Decade of Therion” nebo obstarožní song “Moonspell Rites” z EP “And the Forests Dream Eternally”. Kapela si mě získala obrovským nasazením a zejména Nergal si koncert evidentně užíval. Neustále hecoval publikum, které mu tu vynaloženou energii vracelo svým nadšením. Dokud nezazněla jako desátá píseň “Chant for ΕΣΧΗΑΤΟΝ 2000”, po které se Behemoth rozloučili. Samozřejmě se ještě vrátili a zahráli “23 (The Youth Manifesto)” a “Lucifer”, po kterých už nadobro zmizeli v zákulisí.
|
Setlist Cannibal Corpse: |
Že byli Behemoth největším tahákem, se dalo vypozorovat i značným odlivem lidí po jejich koncertu. Přesto na Cannibal Corpse zůstal slušný dav. Musím přiznat, že ze studiovek mne hudba Cannibal Corpse příliš neoslovuje, ale už jednou jsem si potvrdil, že naživo je to o poznání lepší, takže jsem doufal, že se mi to zjištění potvrdí znovu. A samozřejmě ihned po příchodu zpěváka George Fishera bylo jasné, že to bude pořádný nářez. Cannibal Corpse zahráli krom osvědčených válů jako “Fucked with a Knife” nebo “Unleashing the Bloodthirsty” také dvě věci z chystáného alba “Torture”, které vyjde 13. března. Zpěvák mne dost pobavil před písní “I Cum Blood” větou “Jestli neuvidím pořádný mosh pit, tak vás všechny zabiju!” a pořádného mosh pitu se samozřejmě dočkal. Fanouška českého death metalu jistě potěšil kytarista Rob Barrett, který vystoupil s tričkem kapely Hypnos. Cannibal Corpse ukázali, jak se hraje špičkový death metal, a s fanoušky se rozloučili hitovkami “Hammer Smashed Face” a “Stripped, Raped and Strangled”. Je jen škoda, že během jejich setu publikum dost prořídlo. Přesto šlo o velice zdařilý koncert.
Takže letošní Full of Hate hodnotím velice kladně. Přesně tohle moje tělo potřebovalo. Nezkazila mi to ani spousta ožralých idotů, kteří se neumí chovat. Jako jeden plešatý primitiv, který v kotli rozdával lokty za to, že se jej někdo dotkl a nehorázně prudil každého, kdo se na něj jen podíval. Ale samozřejmě jsem nemohl čekat, že všechno proběhne bez jediné chybičky. Jinak celkově vzato by se dalo říct, že atmosféra v publiku byla přátelská, takže jsem si to náramně užil.
Suicidal Angels – Bloodbath
 |
| Země: Řecko Žánr: thrash metal Datum vydání: 27.1.2012 Label: NoiseArt Records Tracklist: Hodnocení: Průměrné hodnocení: 6,75/10
|
První pohled (Beztak):
Z Řecka zmítaného krizí se k nám přiřítila čtvrtá řadová deska thrash metalové kapely Suicidal Angels. Od svého prvního počinu “Eternal Domination” z roku 2007 urazila pěknou štreku a dostala se do povědomí thrash metalových fanoušků. Chce být vidět, tak hojně koncertuje a už několikrát navštívila naši republiku. Například už zítra (22. února) se objeví na putovním turné Full of Hate po boku Behemoth nebo třeba Cannibal Corpse. Každopádně zpět k samotné kapele, tedy konkrétně jejímu novému počinu “Bloodbath”.
Je jasné, že člověk by v případě Suicidal Angels neměl očekávat příliš originálních nápadů. Kdo hledá originalitu, tak tady nepochodí. Kdo se ovšem připravil na parádní thrash metalovou jízdu, toho by novinka Suicidal Angels neměla zklamat. Kapela sází na osvědčené postupy, které využila již na minulých albech a které využívaly legendy žánru už v 80. letech. Nepočítat s tím může znamenat zklamání z desky “Bloodbath”. Jenže já s tím počítal a doslova se na to těšil, takže mé nadšení s poslechem další a další skladby roste. Bylo by vhodné zmínit jméno autora obrázku na přebalu desky. Není jím nikdo jiný než známý umělec Ed Repka, který má na svědomí mrtvolné obaly desek Megadeth, Death, Massacre nebo i předešlou desku Suicidal Angels, “Dead Again”. Přebal k novince je opravdu brutální, ale pro mne je ve stínu předešlé desky, kde přes oblohu nad hřbitovem přelétali sebevražední andělé.
Album “Bloodbath” začíná stejnojmennou písní a Suicidal Angels nenechají nikoho na pochybách, že novinka bude opět skvělá. Tedy skvělá pro toho, komu se líbila i předešlá alba, protože změn tu moc nenastalo. Svižný song s refrénem, ve kterém zpěvák dvakrát vykřikne název písně a kytarista si vystřihne nějaké to sólo. Stará známá, dobře fungující rovnice. Druhou písní by kapela ráda vzdala hold celé scéně včetně fanoušků. Skladba s názvem “Moshing Crew” je neřízenou střelou a já doufám, že bude kapelou hrána na koncertech, protože ta si přímo žádá pořádný mosh pit. Třetím songem kapela ubere na tempu a píseň “Chaos (The Curse Is Burning Inside)” se rozjíždí klidným intrem. Celkově píseň pěkně šlape a já si spokojeně pokyvuji hlavou do rytmu. Pak se rozjede čtvrtá skladba “Face of God” a to je zase pořádná jízda. Zpěvák nasadí svůj řádně naštvaný hlas a zběsile odsekává text písně. Myslím si, že píseň “Face of God” je z té první čtverky rozhodně nejlepší. Vypadá to, že Suicidal Angels se pomalu šplhají na pomyslný thrash metalový Olymp, mezi ostatní thrashové božstvo.
Začíná píseň “Morbid Intention to Kill” a já jsem znovu přikován k zemi mocnými riffy. Někdo by možná poznamenal, že kapela točí pořád to samé dokola jako kolovrátek. Já nad tím však mávnu rukou a řeším spíš celkovou zábavnost desky, která je dle mého pohledu na slušné úrovni. Ani jednou jsem neměl pocit, že bych měl některou z písní přepnout. Šestý song “Summoning the Dead” klidně přeskočím, protože v podstatě bych musel napsat to, co jsem napsal už k některé ze skladeb zmíněných výše. Což tedy potvrzuje slova o kolovrátku (smích). Znovu bych se zastavil nad další písní. Tou je v pořadí sedmá “Legacy of Pain”. Ihned na člověka dýchne závan death metalu, což se potvrdí i s nástupem vokálu, který má na svědomí Karl Willetts z britského death metalového uskupení Bolt Thrower.
Můj osobní vrchol alba se skrývá v songu číslo osm. “Torment Payback” znovu nastartuje svižný thrash metal, jenže pak v refrénu si kytara začne riffovat miloučkou melodii, která je úžasně chytlavá a mne dostala na první poslech. Už když jsem si desku “Bloodbath” letmě projel poprvé, okamžitě mi tahle skladba uvízla v paměti. Byl to totožný pocit, který jsem pocítil, když jsem poprvé slyšel jejich píseň “Apokathilosis” z desky “Sanctify the Darkness”. Na tohle jsem přesně čekal a jsem rád, že to přišlo. “Skinning the Undead” je písní předposlední a v zásadě je to klasická věc Suicidal Angels. Na to se ovšem člověk před poslechem buďto připravil nebo desku už dávno znuděně vypnul. A já si nemůžu pomoct, mně se to pořád líbí. Posledním zářezem na desce je skladba “Bleeding Cries”, kde dojde k mírnému zpomalení a Suicidal Angels se tak loučí s fanoušky.
Popis desky máme za sebou, tak se vrhneme na její hodnocení. A půjdu na to jednoduše. Chytlavé riffy, střídání tempa, zběsilá sóla a ostrý vokál. Co víc by fanoušek měl od thrash metalu chtít? Samozřejmě se nejedná o nějakou progresi nebo plavbu proti proudu. Naopak Suicidal Angels plavou s ním a nechávají se jím unášet. A určitě nemusí být daleko doba, kdy budou v čele toho proudu jako jedna z vlajkových lodí. Dále po Suicidal Angels nemůžeme chtít nějaký hodnotný umělecký zážitek. U nich mi prostě stačí, když to bude šlapat a na koncertě se budu moct totálně vyřádit. To mi zatím nabízí a byli by blázni, kdyby na tom chtěli něco měnit. Když už to nějakou dobu funguje a jsou lidi (včetně mě), kteří jim to i přes zoufalou neoriginalitu žerou. A co si budeme povídat… při poslechu desky jsem si mnohokrát představil, jak nadšeně lítám v mosh pitu. No, a o tom ta jejich hudba tak nějak je.
Druhý pohled (H.):
Možná to bude vypadat, že mě prostě baví si vždycky hrát na toho kazišuka, ale nebaví, přesto to však musím být opět já, kdo bude album odstřelovat a dávat ty nižší známky. Jenže v případě Suicidal Angels a jejich “Bloodbath” nemám jinou možnost na výběr. A důvod mám vcelku jednoduchý – naprosto zoufalá neoriginalita, která až hraničí s kopírováním. Tlačenka labelu Nuclear Blast sice tyto Řeky tři roky zpátky vystřelila prudce nahoru, to se ovšem – jak vidno – ruku v ruce s odpovídající hudební produkcí opravdu nenese.
Pro “Bloodbath” (a ostatně pro všechna CD Suicidal Angels – to svým způsobem také o něčem svědčí, i když to bych ještě dejme tomu odpustil) je určující slovíčko “thrash”. A to je, vážení, všechno, více toho ohledně stylu kapely říkat netřeba. Což o to, já proti thrash metalu samozřejmě nic nemám, jenže v případě Suicidal Angels mi vadí to, že je ta jejich muzika prachsprostou kopírkou (ne, ani inspirací bych to nenazýval) klasiků svého žánru bez jakékoliv špetky byť i jen snahy o nějakou inovaci. Jmenovat kapely, od nichž Suicidal Angels berou, snad ani nemá smysl, protože kdo to tam neslyší, ten by měl možná uvažovat, jestli poslouchá ten správný styl, ale jen pro úplnost lze čistě namátkou zmínit Exodus, Kreator, Testament nebo Slayer.
Ono jako poslouchat se to dá, to zase ano (z toho důvodu je také mé hodnocení pořád ještě nad průměrem, ne pod ním nebo na něm), tím to ale hasne. Možná nějaké mladší ročníky nebo začátečníci v metalu se na tohle budou chytat, ale osobně si myslím, že ti odrostlejší určitě nebudou mít potřebu poslouchat předestilované riffy, které už někdo (a ruku na srdce, mnohem lépe) zahrál před 20-30 lety. Jenže z nějakého mně neznámého důvodu Suicidal Angels zažívají dost solidní úspěchy… firma (nyní už nová) může být spokojena, samotná kapela taktéž (zjevně to ty kluky řecké ušaté baví – alespoň něco), ale ty, hudební fanoušku, který bys rád nějakou originalitu, táhni k čertu. V dnešní době už je asi nějaká trapná osobitost jen přežitek. Holt jsem asi staromódní…
Brutal Assault 15 (středa, čtvrtek)
 |
| Datum: 11.-12.8.2010 Místo: vojenská pevnost Josefov Účinkující (obsažení v reportu): Abstract Essence, Afgrund, Candlemass, Children of Bodom, Demonic Resurrection, Despised Icon, Disfigured Corpse, Ensiferum, Fear Factory, Godless Truth, Gojira, Gorgoroth, Gwar, Insania, Mindwork, Minority Sound, Obituary, Rotten Sound, Sepultura, Short Sharp Shock, Suicidal Angels, The Black Dahlia Murder, Trail of Tears, Unaffected Evolution
|
Středa:
H.: V letošním roce poprvé Brutal Assault kromě tří plnohodnotných festivalových dní nabobtnal rovněž o warm-up party pro nedočkavce, kteří přijedou o den dříve, což rozhodně dle mého názoru není na škodu. Nebyl by to však Shindy, aby k tomu nevymyslel ještě nějakou specialitku – exkluzivní koncert Fear Factory v jednom z místních klubů. Což o to, já sice nejsem nějaký zarytý fanoušek Fear Factory, ale jsem ten typ člověka, který toho rád vidí co nejvíc (nejlépe všechno), a tak jsem koupil lupen a čekal, co se bude dít… a ono se nakonec nedělo nic. Z blíže nespecifikovaných (a dost dobře možná i nespecifikovatelných) důvodů koncert zrušil management kapely. Mám takovou teorii, že viděli ten pajzl, kde se akce měla odehrát (těžce UG klub). Co se dá dělat, alespoň že pořadatel zajistil sličnou děvčicu s kasičkou, která lidem ihned vracela peníze za lupení.
H.: Člověk musí brát věci z té lepší stránky, takže když nebudou Fear Factory, alespoň uvidím všechny kapely na klasickém warm-upu v areálu. První hrají metalcoroví Unaffected Evolution. Ačkoliv nejsem zrovna příznivcem jejich žánru, viděl jsem už poněkolikáté, avšak snad vůbec poprvé střízlivý (smích). I tak jsem ale nijak nenudil, odsýpalo jim to pěkně, pochválit můžeme pana zpěváčka. Bezproblémová pohodovka.
H.: O něco málo bližší mi jsou Mindwork, byť progresivní death stále ještě není moje parketa. Na koncertě mě však tahle skupina zatím vždycky bavila a tradici neporušil ani letošní Brutal Assault. Zahráli dobře, natěšení návštěvníci už spustili první kotlík, a tak i přes menší technické problémy (prasklá struna) se to nemohlo nelíbit.
H.: Ještě výš laťku nahodili vsetínští Abstract Essence. Nemůžu si pomoct, ale koncert od koncertu mi přijdou lepší a lepší. Hned od úvodní pecky “I”, k níž den před koncertem zveřejnili klip, pálili do publika ostrými. Výborný frontman, výborná kapela, výborná muzika. Celkově není co vytknout.
H.: Tady měla přijít první zahraniční návštěva – Angláni Honour Is Dead. Tak jsem si dal malou pauzičku, jelikož mě nezajímali, jenže když jsem se vrátil do areálu, čekalo na mě nemilé překvapení – všechny tři zahraniční skupiny (kromě Honour Is Dead ještě And Hell Followed With a Ignominious Incarceration) z warmp-up vypadly, takže akorát dohrávali První hoře, na něž jsem se naopak těšil. Z toho závěrečného kousku, co jsem viděl, usuzuji, že mě má co štvát.
H.: Náladu moc nezvedli ani Godless Truth. Jejich jednotvárná deathová sypanice, přestože se na ni dívat dalo, mě nijak extra nesebrala. Nultý den tedy jednoznačně vyhráli Abstract Essence.
Čtvrtek:
H.: Role otvíráku padla na domácí Disfigured Corpse. Kapela se svého postu zhostila s velkou chutí a kotel k nim nebyl lhostejný. Jejich death-grindová hoblovačka drtila, jak se patří, a zároveň i dobře bavila.
H.: Short Sharp Shock předvedli jakousi prapodivnou kombinaci thrashe s nádechem hardcoru a výsledek byl lepší, než bych já osobně ze svého pohledu čekal. Ačkoliv byl zpěvák o berlích a za celý set tak neudělal jediný krok, vyzněla jejich půlhodinka hodně energicky. Příjemné překvápko.
H.: Docela špatně u mě dopadli grindoví Afgrund ze Švédska. Nezáživné, v hudbě občas nějaký slušný kousek probleskával, ale povětšinou se jednalo o bordel bez nápadu a beze změny, show taky nulová. Od nich jsem teda čekal víc.
H.: Diskotékoví Minority Sound se naopak předvedli ve velice dobrém světle. Muzika je to skočná a chytlavá, na koncerty přímo stvořená. Zpěvák a kytarista Gulesh svojí dlouhou kštici protáčel zodpovědně a dav byl k celkovému snažení téhle bandy vstřícný.
Seda: Má první kapela dne, jelikož jsem byl na Brutalu vůbec poprvé, během prvních tří kapel jsem si procházel areál a díval po metal marketu [a prd koupil (smích) – pozn. H.]. O Minority Sound jsem skoro nic nevěděl, jen to, že byli v soutěži [hlasování o účast na warm-up party, dvě první místa – Disfigured Corpse a právě Minority Sound – se nakonec dostali do hlavního programu – pozn. H.], a to, že kolega říkal, že je to disco. Docela mě to ale překvapilo, jelikož to bylo celkem chytlavé a bavilo mě to. Skvělý začátek dne.
H.: O exotickou vsuvku se postarali Indové Demonic Resurrection. Ti původně měli dorazit už loni, ale nedostali tenkrát víza, tak tedy až letos. Bylo vidět, že tu dálku rozhodně nehodlali vážit zbytečně a své vystoupení si evidentně užívali na plné kule. Jak vidno, pořádný headbanging je známý i v Asii (smích). Vřelým přijetím posluchačů byli nadšení, stejně tak jako počtem lidí, kteří se na ně přišli podívat (“Nikdy ve svém životě jsem neviděl tolik metalistů pohromadě,” jak se nám svěřil zpěvák a kytarista Sahil). Jinak se, celkem logicky, hrálo hodně z aktuálního počinu “The Return to Darkness”.
Seda: První skupina, co mě zajímala. Objevil jsem je právě díky tomuto festu a naposlouchal poslední desku, která byla velice kvalitní. A jelikož se hrálo především z posledního alba, show nemohla dopadnout jinak než dobře. Trošku to ale dle mého odnesl zvuk, protože to nebylo slyšet ideálně jako např. předchozí Minority Sound.
H.: Tradičně nezklamala ani česká Insania. Více vám o nich poví Seda, aby z toho reportu taky něco měl, a já vám mezitím alespoň řeknu, jaké ukázky zahráli z poslední fošny. Zaznělo třeba “Peklo jsou ti druzí”, “Čas nízkých pudů”, “Pověsíme celebrity!” nebo “Charisma krysy”. Jinak, koncertní vyznění písniček Insanie mi přijde ještě lepší než ze studia.
Seda: Poslední doplnění line-upu mě velice potěšilo. Díky desce “Kult hyeny” se mi začala Insania velice líbit, a tak jsem byl rád, že jsem si je mohl poslechnout naživo. Pro mě jedno z nejlepších vystoupení dne, živě chlapci umí. Chyběla mi ale pecka “Volný radikál”, kterou dle mého zahrát určitě měli. V recenzi jsem chválil Polyho hlas, který je i v živém provedení bez chyby.
H.: Až do teď jel program s mírným posunem, což značilo, že někdo hned na začátek vypadl. Jak se v tuto chvíli ukázalo, šlo o Bonded by Blood, kteří nakonec zahráli den nato místo Алконост z Ruska. Štafetu tedy přebírají Finové Rotten Sound. S odstupem je hodnotím jako jednoznačně nejlepší grindovku letošního Brutal Assaultu. Chlapi nastoupili ve slušivých černých košilích a spustili hodně brutální nářez. Oukej, inteligentní muzika to sice není, ale koule to má. Jen mi přišlo trochu nemístné, když zpěvák Keijo vzpomínal na Obscene Extreme (Rotten Sound tam hráli hned třikrát, naposled v roce 2007) a jeden song věnovali jeho pořadateli Čurbymu. Samozřejmě nic proti Čurbymu, je to borec a to, že jsou Čechy grindovou velmocí, je zčásti i jeho zásluha, ale přece jenom je to pro Brutal Assault konkurence.
H.: Žánrovou výhybku přehodili Trail of Tears. I když se potýkali s technickými problémy, dojem zanechali rozhodně hodně dobrý. Až k tomu budu mít příležitost, rozhodně se na ně rád znovu podívám. V paměti mi v jejich případě ještě utkvělo to, že vypadali cool (smích).
H.: Z řeckých thrash metalistů Suicidal Angels vidím jenom druhou půlku, neboť jsem tu první věnoval autogramiádě Candlemass. Možná, že to bylo i tím, že jsem část neviděl, ale nějak extra mě nenadchli. Že tak cca o 20 let zaspali dobu, by mi zas tak nevadilo, já oldschoolu fandím, ale prostě mě to nevzalo.
Seda: Jako kolega jsem viděl asi jen druhou půlku, kterou jsem nějak extrémně nevnímal, protože jsem je vůbec neznal a naživo mě to nechytlo.
H.: Velmi kvalitní smažbu předvedli The Black Dahlia Murder. Oni jsou jedna z těch kapel, které mě na deskách prostě nebaví, z pódia to ovšem zabíjí. Ze začátku jim sice nehrál do karet špatný zvuk, vynahradili to však nasazením, a když se zvuk po chvíli značně vylepšil, The Black Dahlia Murder už mohli jen masakrovat všechny přítomné. A jestliže mají normální lidé ruce k tomu, aby psali, chytali různé věci, či si drželi přirození při močení, tak zpěvák Trevor je má jenom k tomu, aby měl čím během vystoupení máchat ve vzduchu (smích).
Seda: Ač mám některé metalcorové věci rád, The Black Dahlia Murder mě z alba nebavili. O to víc jsem očekával live show, která mě utvrdila v tom, že živáky jsou doménou moderních kapel. Trošku mě ale začínaly unavovat žádosti o circle pit, které jsem za celý festival slyšel snad stokrát (smích).
H.: Jak se hobluje ve staré škole, předvedli floridští veteráni Obituary. Death metal v jejich podání prostě nudit nemůže. Soutěž o největší řepu festivalu by si jednoznačně odnesl zpěvák John Tardy, také s ní třepal o sto šest a ječák má rovněž nezaměnitelný. Na chvíli si i zabubnoval se svým bráchou Donaldem, který drtí škopky. Na závěr samozřejmě zazněla největší kulťárna “Slowly We Rot” – měli jste vidět to peklo v kotli. Mě osobně však jako die-hard fandovi dané kapely udělala největší radost překopávka letité hymny “Dethroned Emperor” od legendárních Celtic Frost. Žrádlo!
Seda: Naposloucháno jsem měl jen “Slowly We Rot”, a tak jsem se v průběhu trochu ztrácel. Nicméně to byla pořádná jízda od začátku až do konce a poslední hitovka musela chytnout i největší odpůrce. Šéfredaktora potěšil cover Celtic Frost, ale jelikož téhle scéně rozumím jako kůň kafi, nepoznal jsem, která to byla (smích) [tak to se máš ale kurva za co stydět – pozn. H.].
H.: Ensiferum se s předchozím Obituary sice rovnat nemohli, ale i tak nebylo jejich vystoupení tak průserové jako poslední řadovka “From Afar”. Ostatně, se dvěma písničkami z ní svůj set i začali (konkrétně titulní “From Afar” a “Twilight Tavern”), jak ale hodili nějakou starší věc (např. “Iron” nebo povedená “Token of Time”), šla nálada jasně nahoru. Suma sumárum, i když mi tahle kapela přijde po odchodu Jariho Mäenpää celkem zabitá, koncert mě na rozdíl od poslední studiovky neštval. Ale oproti tomu, co hrálo před nimi a po nich, to byla spíš jen taková neurážející oddechovka.
Seda: Ensiferum mě nijak nezajímali, protože mi pagan hudba přijde trošku mimo. Místo toho jsem si šel na chvíli zdřímnout do stanu a počkat si na headlinery.
H.: Dechberoucí jízdu předvedla francouzská Gojira. Neuvěřitelná energie, nasazení a zároveň návod, jak dělat nepovrchní moderní metal. Tady nemám co dodat, prostě nářez.
Seda: Spánek trval i trošku přes Gojiru, a tak jsem zastihl jen konec, show ale vypadala výborně, takže této ztráty můžu jen litovat.
H.: Další změna v programu… místo Lock Up nastupuje Sepultura, která měla být původně až další den. Jestli někdo dojel až v pátek na Sepulturu, musel mít vážně radost (smích). Každopádně i oni předvedli velmi výživnou podívanou. Přestože je už dlouhé roky neposlouchám, koncert jsem si užil královsky. Klasiky jako “Refuse/Resist”, “Territory” nebo “Roots Bloody Roots” fungují prostě vždycky. A právě setlist složený z převahy těch starých kousků určitě udělal radost spoustě fandů.
Seda: Myslel jsem si, že Sepultura s novým zpěvákem nefunguje. Živák mě ale přesvědčil o opaku, protože mě vystoupení velice chytlo a pro mě největší překvapení festivalu. A “Roots Bloody Roots” na konec? Lahůdka!
H.: I když mi včerejší povedený koncert (ehm…) v klubu Bastion pěkně zkazil náladu, na samotném festivalu Fear Factory zahráli velmi pěkně. Setlist nadupaný, nové songy (“Mechanize”, “Powershifter”, “Fear Campaign”, “Christploitation”) těm starším (např. “Edgecrusher”, “Shock”, “Replica”) nezůstaly nic dlužny, skupina ve formě, nekompromisní tah na bránu a husté tempo. Já byl spokojen.
Seda: Od začátku do konce jízda. Dobře promyšlený setlist, který potěší jak oldschool, tak i nové fandy. Sepultura ale přesto zahrála o něco lépe (alespoň pro mě).
H.: O poznání hůře než Fear Factory u mě dopadl další velký headliner – Children of Bodom. Nemůžu si pomoct, ale prostě a jednoduše mě nebavili. Šel jsem si vystát dobrého fleka na Gorgoroth…
Seda: Children of Bodom byla nuda.
H.: Dobré místo na Gorgoroth jsem si sice vystál, ale hned po prvním songu jsem jej zase opustil a odebral se dozadu. Jsem navyklý poslouchat všelijaké šílenosti, takže když zvuk není krystalicky čistý, já se nezblázním. Ale aby se na mě valila neidentifikovatelná koule, z níž spíš bolely uši? Abych u skupiny, jejíž tvorbu znám takřka zpaměti, nepoznal, co zrovna hraje? No nic, dál od pódia už to znělo mnohem lépe (byť do ideálu to stále ještě mělo daleko). Každopádně, já mám ty blázny prostě rád, a tak nikoho asi nepřekvapí, že mi se to opravdu hodně líbilo. Pest se vytáhl, když si naživo naprosto vychutnal čisté vokály v “Satan-Prometheus” a “Profetens åpenbaring”, to bych do něj opravdu neřekl. Taktéž se mi líbí, že současní Gorgoroth neignorují kingo-gaahlovské období, viz “Forces of Satan Storms” a má oblíbená “Unchain My Heart!!!”. Skvělé peklo byla rovněž brutální klepačka “Revelation of Doom”. Jo, jo, oblíbené skupiny to mají u recenzentů v hodnocení vždycky lehčí (smích).
Seda: Čekal jsem, že na Candlemass se podívam z tribuny, aby mi nic neuniklo. Když se ale po Children of Bodom uvolnil prostor u zábradlí, ihned jsem tam šel. Gorgoroth jsem tedy moc nevnímal a čekal na následující kapelu.
H.: Další moje srdcovka přichází hned vzápětí – Candlemass. Když mě Robert Lowe na odpolední podpisovce ujišťoval, že to bude skvělé, vůbec nepřeháněl, ba právě naopak, bylo to ještě slabé slovo. Candlemass na Brutal Assaultu, to byl můj hudební orgasmus (smích). Setlist překvapivý nebyl, doomoví klasici brali jen ze starých alb (“Mirror, Mirror”, “Dark Are the Veils of Death”, “At the Gallows End”, “Solitude”) a z období s Robertem Lowem za mikrofonem (“If I Ever Die” a “Hammer of Doom” z aktuální “Death Magic Doom”, “Emperor of the Void” z předchozí “King of the Grey Islands”), ale způsob, s jakou bravurou se svého vystoupení zhostili, už leckoho překvapit mohl. Legenda je holt legenda, ať se děje, co se děje. Bez debat nejlepší skupina prvního dne!
Seda: Výborné. Nejlepší vystoupení dne. Po odpolední autogramiádě jsem se těšil snad už jen na ně. Show otevřela skvělá “Mirror, Mirror” a po ní nasledovaly staré hitovky, které patří ke klenotům doom metalu. Stále ale lituji, že tam není bývalý frontman Messiah Marcolin, kterého mám o mnoho radši než současného [pche, ještě že se tý namyšlený primadony konečně zbavili… Robert Lowe je jinačí frajer! – pozn. H.].
H.: Letošní Brutal Assault byl nejspíš tou poslední příležitostí spatřit v naší kotlině Despised Icon, neboť se tahle banda rozhodla po dokončení aktuálního turné přerušit nadobro svojí aktivitu (i když… to známe, za rok s velkou slávou zase ohlásí comeback (smích)). Rozlučka to ale byla jak se patří! Despised Icon jsou dle mého skromného názoru ve svém žánru absolutní špička a tento můj názor do puntíku potvrdili i v Josefově. Brutální drtička od začátku do konce. Dvojice zpěváků během koncertu naběhala opravdovou spoustu kilometrů a i velké festivalové pódium jim bylo malé.
H.: Závěr prvního dne obstarali Gwar. Jelikož jsem měl představu, jak to chodí, když tahle vypečená banda řádí na pódiu, stoupnul jsem si radši hodně dozadu. Ale i tak jsem schytal pěknou dávku krve, slizu i moči (smích). Zvláště močící Hitler měl kvalitní dostřel (smích). Ne, ne, co se odehrává na koncertech Gwar, to se dost dobře na papír popsat nedá, to prostě člověk musí vidět. Co si budeme povídat, hudba sice za moc nestojí, ale hlavní je ta show. V krátkosti: po každém songu napochoduje před lidi nějaká postavička (Hitler křížený s Ježíšem, policista, monstrum s dlouhýma rukama apod.), které je následně zpěvákem Oderusem Urungusem nebo jeho kumpánem odříznutá část těla, přičemž veškerá krvavá lázeň jde samozřejmě do davu. Vrcholným číslem byl bezesporu samotný Satan – kromě toho, že přišel o podstatnou část své tělesné váhy odřezáním všech možných myslitelných výstupků, jej ještě Oderus Urungus omrdal do krku. Jak říkám, to se prostě musí vidět na vlastní oči.