Norové Sirenia jsou opět bez frontwoman. Po osmi letech odešla Ailyn, která s kapelou natočila čtyři desky. Skupina se nechala slyšet, že rozchod proběhl z osobních důvodů a v dobrém, nicméně samotná zpěvačka posléze zveřejnila prohlášení, v němž tvrdí, že odchod nebyl jejím rozhodnutím.
Práce na novém albu Sirenia ani koncertní plány by prý touto změnou v sestavě neměly být ohroženy.
 |
| Země: Norsko Žánr: symphonic / gothic metal Datum vydání: 28.6.2013 Label: Napalm Records Tracklist: Hodnocení: Průměrné hodnocení: 5,5/10 Odkazy:
|
První pohled (Ježura):
Je tomu už dva a půl roku, co na Sicmaggot vyšla moje recenze alba “The Enigma of Life” od gothic metalového tělesa Sirenia, a někdo si možná vzpomene, že tohle album ode mě dostalo pěkně do kožichu. Aby taky ne, protože “The Enigma of Life” představovala (a pořád představuje) zhmotnění snad všeho, co je v současnosti na tomto druhu gothic metalu špatně. Ta deska je zkrátka tak moc špatná, že jsem s ní v podstatě pohřbil celou kapelu, protože tento počin jen završil strmý kvalitativní sestup, jaký Sirenia od vydání opravdu slušného debutu “At Sixes and Sevens” prodělala. Není tedy divu, že pokud jsem od letošní novinky “Perils of the Deep Blue” něco očekával, byl to jen další příval uchcaného a rádoby epického hudebního odpadu, jaký kdysi schopný skladatel Morten Veland v posledních letech produkoval ve větší než únosné míře. Jenže věřte nebo ne, “Perils of the Deep Blue” nakonec nedopadla zdaleka tak zle, jak se dalo čekat.
Jestli o posledních počinech kapely smýšlíte podobně jako moje maličkost a prohlášení, že novinka není zase takový odpad, vás překvapilo, věřte mi, že já byl (a vlastně pořád jsem) překvapený úplně stejně, protože od “Perils of the Deep Blue” jsem čekal vážně všechno, jen ne jakkoli solidní materiál. Jenže člověk míní, pámbu mění, a tak se zkrátka může stát, že i dvojice Morten Veland – Ailyn příjemně překvapí. Ale jestli si náhodou myslíte, že se stal až takový zázrak, že by Sirenia vydala opravdu dobré album, to zase prrr. Že “Perils of the Deep Blue” není vyloženě špatné album ještě neznamená, že je kdovíjak dobré. Bude tedy asi nejlepší, když se mu podíváme na zoubek trochu blíže, protože má dosavadní prohlášení toho o jeho podstatě moc nevypovídají.
Jedním z hlavní plusů celé desky je skutečnost, že pan kapelník asi konečně přišel na to, že nechutně přeslazené, vlezle líbivé a v neposlední řadě zoufale pitomé nápěvy, které táhly zejména předchozí počin na dno žumpy, asi opravdu dobrotu nedělají. Udělal tedy to nejlepší co mohl – zbavil se jich a na jejich místo dosadil melodie, co by se s trochou shovívavosti daly označit za takovou solidní žánrovou klasiku, jež neurazí a naopak v některých případech dovede příjemně potěšit. S nimi se vrátila sice trochu kýčovitá, ale bez větších problémů stravitelná temnota, která k takové muzice tak nějak patří, a najednou bum – rázem jsme někde jinde. Samotná obměna melodického výraziva by ale zdaleka nestačila a bohudík nezůstalo jen u ní.
Od posledně se tak výrazně sympatičtější podoby dočkala i instrumentální stránka věci a proti vyložené kompoziční impotenci “The Enigma of Life” je najednou i na tomto poli co poslouchat. Týká se to zejména kytar, protože ačkoli by to bez bicích a basy nešlo, tyhle nástroje zde nic strhujícího nepředvádějí a akorát tam tak nějak jsou. Na svém místě pochopitelně zůstaly i klávesy a sbory, které jsou dnes už tak nějak poznávacím znakem všeho, na co Morten Veland sáhne, a nevím, jestli je to jen moje domněnka nebo fakt, ale tentokrát snad ani nepůsobí tak děsně kýčovitě jako dříve. Jako ano, kýč to pořád je a ne zrovna malý, ale tentokrát mi to připadá ještě celkem v normě… Řeč ale byla především o kytarách, takže s nimi se to má následovně: kytarové party sice nelámou rekordy v nápaditosti riffů a sólíček, ale když jim člověk věnuje dostatek pozornosti, zjistí, že se místy vyloupnou docela příjemné nápady nebo rovnou celé pasáže, jež celku dost zásadně pomáhají, a to je proti “The Enigma of Life” posun o pěkných pár koňských délek.
Díky těmto dvěma zásadním změnám proti poslední tvorbě kapely (tedy melodiím a kytarám) vznikla deska, která je bez problémů poslouchatelná, a i když v širším kontextu nejde o jakkoli zvlášť hodnotné dílo, některé její fragmenty a dokonce i některé celé skladby dovedou posluchači přichystat nejednu příjemnou chvíli. Když bych měl jmenovat, vyberu asi norsky zpívanou “Ditt endelikt”, která je sama o sobě velmi sympatická a navíc v ní exceluje hostující zpěvák Joakim Næss, jehož bych si v sestavě Sirenia klidně dovedl představit natrvalo. Krom toho je tu několik dalších kusů, jež nejsou k zahození, ale které to jsou, to už si asi musí rozhodnout každý sám.
Bohužel jsou tu ale i faktory, které slibně založenou desku potápí. Tím rozhodně nejvýraznějším je bezesporu délka alba. Upřímně nechápu, co se panu Velandovi honilo hlavou, když si usmyslel, že je dobrý nápad vydávat desku dlouhou 67 minut. To je stopáž, již mají problém utáhnout i kapely, které produkují o světelné roky silnější hudbu, než jaká vzniká pod hlavičkou Sirenia, takže je dost nasnadě, že v kombinaci s přes všechny klady nikterak zázračným materiálem, jaký se na “Perils of the Deep Blue” urodil, to nemůže dopadnout dobře. A taky ne. Naprosto úmorná délka totiž album v jeho celkové podobě dost úspěšně dusí a místo aby se člověk radoval z celkem přívětivé muziky, skončí lehce za půlkou naprosto otrávený.
A přitom by stačilo docela málo. Vyházet pár zbytečných skladeb a možná trochu zahustit dobré nápady, rázem bychom tu měli album, které by se nemuselo kdovíjak stydět ani před dodnes solidními prvními počiny kapely. Jenže bohužel je zřejmé, že megalomanie mistra Velanda asi jen tak neopustí. Jak jinak si vysvětlit, že se po hlavě pouští nejen do víc jak hodinu dlouhých alb, ale také skoro čtvrthodinových rádoby opusů. Skladba “Stille kom døden”, které se to týká, sice obsahuje jakous takous atmosféru a dokonce i nějaký ten nápad, ale na utažení třinácti minut to prostě nestačí ani náhodou. A tenhle zamýšlený vrchol alba si vybírá ještě jednoho černého Petra. Jak už název napovídá, celá skladba je nazpívaná v norštině a já užití rodných jazyků v muzice určitě schvaluji, jenže mi přijde jako pěkná zhovadilost nechat zpívat norsky Španělku, která se svým přízvukem zápasí i v anglických textech. Dotyčná Ailyn, o které je řeč, jinak zpívá pěkně a tentokrát využívá spíše klasičtějších poloh, což jen přispívá ke staromilštějí nátuře alba. Stejně se ale nemůžu zbavit dojmu, že se ten její tenký a sladký hlásek k téhle hudbě úplně nehodí a rozhodně by se našly zpěvačky, jimž by to na jejím místě asi slušelo více. To však nejde dávat Ailyn za vinu, takže zůstanu u toho, že v rámci svých možností předvádí dobrý výkon.
“Perils of the Deep Blue” je pro mě příjemným překvapením. Po nejméně dvou totálních zhovadilostech v řadě je to první album Sirenia, které nejen že nepůsobí krvácení z uší, ale má dokonce něco do sebe. Je ovšem třeba mít na paměti dvě věci. Předně jde o to, že i když jsou všechny v recenzi zmíněné klady reálné a chvályhodné, pořád nejde o kdovíjak silný materiál a moje pozitivní smýšlení o něm pramení především z toho, že proti takřka neposlouchatelnému průseru, jakým je “The Enigma of Life”, jde minimálně o třídu lepší věc. No a pak je tu ta nešťastná délka, která albu opravdu nesmírně škodí. Kdyby bylo “Perils of the Deep Blue” kratší o všechnu zbytečnou vatu a vměstnala by se do pětačtyřiceti minut, rozhodně bych hodnotil výš, protože když se dá dohromady všechno dobré, co deska nabízí, se zavřenýma očima a při dobrém rozmaru by to možná vystačilo i na sedmičku. Takhle bohužel musím zůstat o celý bod níž, a to jsem to oko ještě trochu přimhouřil. Na druhou stranu potom, co dvojice Veland–Ailyn plodila v ne až tak vzdálené minulosti, jde pořád o značnou pochvalu…
Druhý pohled (H.):
Morten Veland je hudebník, jenž už dávno upadl do hlubokého tvůrčího stereotypu, z něhož se již – zdá se – snad nikdy nevyhrabe. Nemůžu si pomoct, ale když už dlouho dopředu před vydáním víte, jak to album bude znít, a ono tak opravdu zní a navíc se opět nejedná o nějaký zázrak, tak je to prostě špatně. Ne vždy tomu tak ale bylo, po svém odchodu z Tristanie Veland v rámci Sirenia páchal poměrně slušnou muziku. Přestože to ani tehdy nebyl žádný extrémní zázrak, minimálně první dvě alba “At Sixes and Sevens” a “An Elixir for Existence” jsou dodnes docela příjemná a čas od času si je pustím. V současné době už je ovšem Sirenia jen pseudo-bombastický, vyleštěný a přeprodukovaný kýč, který mě absolutně nudí.
Musím uznat, “Perils of the Deep Blue” je přece o něco poslouchatelnější, než bylo předcházející, úplně sračkové “The Enigma of Life”, což byl prostě totální ústřel po všech směrech, ale i přesto o novince platí vše výše řečené. Ono se to dá poslouchat, to zase ne, že ne – ostatně jak už jsem řekl, oproti “The Enigma of Life” je to krok nahoru, ale to prostě nestačí, protože i tak “Perils of the Deep Blue” není ničím jiným než naprosto neškodným čajíčkem, v němž žádný větší smysl nevidím. Za světlé body bych označil především “Cold Caress” s docela pěkným refrénem a také “Ditt endelikt”, jež díky hostujícímu čistému mužskému vokálu působí oproti zbytku docela osvěžujícím dojmem. Na druhé straně však stojí také zvěrstvo jako téměř třináctiminutová (!!!) uchcanost “Stille kom døden”… tady se Sirenia s prominutím posrali v kině, protože ta délka je absolutní vražda, zvlášť s tím, co se v té písničce děje.
Dalším problémem je klasicky přestřelená délka… téměř 70 minut je prostě mimo mísu, takovou délku utáhne málokterá skupina, přesto všichni pořád budou točit takhle neopodstatněně dlouhé věci. Delší se vážně nerovná lepší a mnohem radši si dám našlapanou půl hodinku než hodinové album, u něhož se ke konci nudou rýpu v nose. To samozřejmě není jen případ Sirenia, dělá to dnes spousta skupin, ale “Perils of the Deep Blue” je jeden z mnoha exemplárních příkladů. Kdyby se hodnotil vzhled zpěvačky, dám 10/10, ale hudebně je to sotva průměr. Slaboučká pětka. Ale vzhledem k tomu, že očekávání byla pod bodem mrazu a tipoval jsem to někde okolo 3/10, tak je to vlastně svým zvráceným způsobem ještě úspěch.
 |
| Datum: 13.7.2012 Místo: Vizovice, areál likérky Rudolf Jelínek Účinkující (obsažení v reportu): Dying Passion, Edguy, Exodus, Freedom Call, Pain, Sirenia, Suicidal Angels, Unisonic, Visací zámek Akreditaci poskytl:
|
První skupinou na mém pátečním programu jsou řečtí thrash metalisté Suicidal Angels, kteří ovšem jaksi nestačili dorazit včas, díky čemuž bylo jejich vystoupení nakonec úplně zrušeno. Nastupuje tedy česká klasika Vitacit, u níž se s klidem přiznám, že jsem ji nikdy příliš nemusel, tudíž asi nebudu úplně nejvhodnější člověk na hodnocení jejího koncertu, nicméně ani tentokrát mě Křížkova legie absolutně nebavila. Vitacit si na pódium přizvali několik hostů, želbohu vám nemohu říct, o koho šlo, jelikož jsem po třech skladbách utekl očumovat poprsí zpěvačky Sirenie na autogramiádu (smích).
Další domácí tutovka Visací zámek je přesný opak – jejich koncerty baví snad úplně pokaždé, i když už je člověk viděl stokrát. Hlášky z pódia opět padaly s větší kadencí než kapky deště, který zrovna v průběhu Visacího zámku začal svlažovat Jelínkův areál, samozřejmě nechybělo ani obligátní brutální Dčko a žádný ze zásadních válů, které Visací zámek v průběhu svého třicetiletého punkování nasbíral. Myslím, že zrovna tohle je skupina, jíž musel minimálně jednou vidět živě úplně každý čtenář, takže si jistě dovedete představit, jak to tam asi vypadalo.
Proklamované poprsí Ailyn ze Sirenie se již vměstnalo do korzetu a přesunulo se z autogramiády na pódium. Nemá cenu zastírat, kvůli čemu se většina přítomného lidu přišla na koncert podívat, protože hudebně je to slaboučký čajíček. A podle toho to také vypadalo – na které se straně pódia se Ailyn objevila, tam se zvedly všechny ruce… a možná nejen ruce (smích). Co se týče dalších členů, ti podali vcelku obstojný výkon, byť Morten Veland mi připadal malinko znuděný a druhý kytarista Jan Erik Soltvedt působil vedle dvou hlavních postav Sirenie spíše jako křoví. Ale i tak musím říct, že na rozdíl od ostatních kolegů z naší kumpanie, kteří později výkon Sirenie dosti stírali, se mi to vcelku líbilo.
To už se ale nedá říct o následujících Freedom Call, neboť ti pro mě byli asi tou nejhorší věcí, jíž jsem během těch čtyř dnů ve Vizovicích zhlédl – srovnat jejich mínusové skóre dokázali už jenom Sabaton v samotném závěru Masters of Rock, ale o tom až později… Co se týče samotných Freedom Call, nejen jejich hudba, ale i jejich koncertní přednes jsou natolik pozitivní, až z toho člověka bolí zuby – a to rozhodně není nic, čeho bych si já osobně cenil, to mi tedy věřte. Nemohu si pomoct, nenapadá mě příliš skupin, které by mi hudebně přišly nechutnější. Asi ani nemá cenu zmiňovat fakt, že s takovým názorem na produkci Freedom Call se mi nelíbil ani jejich koncert. Nepochybuji o tom, že by se jistě našli tací, kteří se mnou nebudou souhlasit a kterým se vystoupení německých happy metalistů líbilo, ale tak je to prostě vždycky. Za mě osobně – hrůza. A mega-lejno “Hero on Video” je jasným favoritem na nejhorší song festivalu.
Náladu dovedli pořádně vylepšit Exodus se svou thrashovou sekačkou, která v konkurenci okolních kapel řezala o to více a příjemněji. Ne nadarmo zpěvák Rob Dukes v průběhu setu prohlásil, že Exodus jsou ten den jediní, kdo nehrají gay metal, nýbrž opravdový metal – docela smutné, že měl naprostou pravdu. Samotnému výkonu skupiny nešlo vytknout vůbec nic, jelikož Exodus zcela viditelně jeli na 100 %, přesto měl jejich koncert naprosto zásadní chybu, kterou fanoušek asi jen těžko přenese přes srdce – přijeli bez Garyho Holta, hlavní postavy Exodus, která však – pro mě naprosto nepochopitelně – dala přednost roli záskoku v sestavě Slayer na jejich severoamerickém turné před svojí vlastní kapelou. Zastupující Rick Hunolt, který v historii Exodus sehrál také významnou roli, se sice snažil, seč mu síly stačily, ale bez hlavního skladatele to prostě není ono. Přesto pro mě byli Exodus o několik koňských délek lepší než většina ostatních vystupujících ten den.
V následném souboji Unisonic versus Dying Passion vyhrála suverénně česká atmosféra na druhém pódiu, jež se přítomnému lidu, který dal přednost domácí scéně před zahraniční hvězdou, odměnila lahůdkovým vystoupením s úžasnou atmosférou plnou emocí. Dying Passion již dávno patří mezi české stálice a dokazují to každým svým vystoupením, v čemž nebyl Masters of Rock výjimkou. Soustředěné výkony všech muzikantů podtrhuje výtečná zpěvačka Zuzka Lípová a výsledkem je působivý koktejl, který snad živě nikdy neomrzí.
Od Unisonic stíhám už pouze poslední dvě písně, na jejichž základě si nedovolím provádět hlubší soudy, nicméně bylo z již rozjetého koncertu poznat, že to kapele po vstupu Kaie Hansena začalo opravdu šlapat, díky čemuž o ní bude dle mého názoru ještě hodně slyšet. Z vizovického koncertu mne ovšem nejvíce stačily zaujmout vcelku šílené kalhoty Michaela Kiskeho, víc nemohu sloužit (smích).
Edguy jsou další ze skupin, k nimž chovám spíše antipatie než sympatie, a prozatím každé naše koncertní setkání pro mne znamenalo bezbřehou nudu. Tentokrát ovšem musím uznat, že to byla asi nejlepší show, jakou jsem kdy od Sammet-bandu viděl (resp. show, která mě nejvíce bavila, abych byl přesný) – rozhodně lepší, než jakou jsem očekával, ale na druhou stranu pořád ne tak dobrou, abych na ní vydržel od začátku do úplného konce. Pořád sice platí, že infantilní kecy Tobiase Sammeta mezi písničkami jsou zábavnější než písničky samotné, což zrovna u hudební kapely není tak úplně košer, ale na druhou stranu byl docela zajímavý setlist, v němž vedle povinných hitovek zbylo místo i na pár písniček, jež nejsou zrovna běžné. Taková “9-2-9” byla prý hrána živě vůbec poprvé. Celkově musím i ze svého pohledu člověka, jenž považuje Edguy za hudebně zcela průměrnou věc, uznat, že to tentokrát nebylo vůbec zlé.
Nicméně ani tak se Edguy nemohli v mých očích rovnat s dalšími Pain, kteří nejenže uzavírali páteční program, ale ještě ve Vizovicích pořizovali záznam pro své chystané DVD. Bylo sice trochu paradoxní, že pro DVD dostali jedno z mála opravdu zprasených nazvučení, obzvláště hned zkraje koncertu to bylo dost špatné, ale postupem času se zvuk malinko zlepšil, tudíž si člověk mohl bez problémů vychutnat výborné vystoupení, během něhož Peter Tägtgren poskakoval ve svěrací kazajce. Mně osobně po náloži heavy/power metalů tahle dusající diskotéka na dobrou noc opravdu neuvěřitelně sedla, což se ovšem při takových peckách jako “The Great Pretender”, “Same Old Song” nebo “Shut Your Mouth” dalo očekávat. Kromě toho se v závěrečné “Shut Your Mouth” jako host objevil Rob Dukes z Exodus.
 |
| Země: Norsko Žánr: symphonic / gothic metal Datum vydání: 21.1.2011 Label: Nuclear Blast Records Tracklist: Hodnocení: Průměrné hodnocení: 4,75/10 Odkazy:
|
Morten Veland, odpadlík ikonické Tristanie a neúnavný tvůrce, postavil do pomyslného gothic metalového ringu novinku, která se honosí logem Sirenia a nese jméno “The Enigma of Life”. Na album se tak zákonitě upírají zraky těch, kteří pořád doufají, že se dočkají reanimace ducha prvních dvou alb, ale netrpěliví jsou i fanoušci až popového stylu, k jakému se kapela uchýlila v posledních letech. Jak to dopadlo, jsme se mohli poprvé přesvědčit už 21. ledna a po důsledném a svědomitém poslechu to vypadá následovně…
Jen co posluchač vloží CD do přehrávače a zmáčkne PLAY, jeho uši zbystří při prvních tónech singlovky “The End of It All”. Počáteční melodie napovídá, že se Veland rozhodl trochu ustoupit od typických a poslední dobou už trochu repetitivních teskných kompozic ve prospěch těch nápaditějších, ale chyba lávky. I přesto, že se pozitivně znějící linka táhne celou skladbou (respektive celým albem, ale o tom později), jde o zcela klasický počin ve stylu “The Path to Decay” z předchozího alba. Ani dál se však nedá očekávat žádné posvícení. První skutečně obstojnou skladbou je tak až v pořadí čtvrtá “This Darkness”. Po zkresleném intru totiž převezmou otěže docela našláplé kytary, které něčím evokují dokonce vzpomínané debutové album “At Sixes and Sevens”. Kdyby tak byl zbytek alba na stejné úrovni, tleskám, jenže on není. Hned vzápětí totiž utluče dobrý dojem z “This Darkness” úmorná pouť po ještě stravitelné “The Twilight in Your Eyes”, naprosto přeslazené, tuctové a (i když to slovo nemám rád) komerční “Winter Land” a mdlé “A Seaside Serenade”. Ještě že po téhle útrpné triádě následuje druhý vrchol alba – v pořadí osmá “Darkened Days to Come”, ve které se sloky překvapivě zhostil sám pan kapelník a svým charismatickým čistým vokálem dodává skladbě nezanedbatelné plusové body. Osmičce nedělá ostudu ani následující slušná “Coming Down”, jenže tím to končí. Celou mizérii až symbolicky uzavírá titulní pokus o komorní baladu, ale absence výrazu a jakási hluchost skladbu utápí do hlubin nezapamatovatelného průměru…
Když už se kritizuje obecně, bylo by dobré poukázat na nějaké konkrétní problémy. Ty vidím v případě “The Enigma of Life” dva. Prvním a nejzásadnějším je fakt, že až na světlé výjimky album zcela postrádá originální nápady, na kterých by šlo vystavět kompaktní a svébytnou skladbu. Člověk má tak dojem, že poslouchá tu samou píseň v několika variacích, k čemuž hodně napomáhá naprosto předvídatelná rytmizace kytar. Druhý problém je značně subjektivní a na samotnou kvalitu hudby nemá zas tak velký vliv, nicméně v mých očích je jím samotná zpěvačka. Nebohá Ailyn sice od posledního alba po hlasové stránce slyšitelně vyspěla a dokonce se naučila anglicky, jenže na barvu jejího hlasu to nemělo (a ani mít nemohlo) sebemenší vliv. Skutečně nechápu, co se Velandovi honilo hlavou, když v Sirenii angažoval majitelku hlasu tak medového, že dovede i dobré skladby strhnout k výrazu, který je všechno, jen ne nadpozemský, majestátní, tajemný, whatever… To samozřejmě není chyba Ailyn a na její obranu musím říct, že v rámci hranic svého hlasového fondu dělá, jak nejlépe umí, což se jí daří obzvlášť ve středních polohách. Nic to však nemění na tom, že bych na jejím místě radši viděl někoho úplně jiného.
Jak jsem již zmiňoval výše, na albu je znát snaha použít veselejší melodické motivy, než tomu bylo na předchozích počinech. Když se k nim ale připojí Aylinin vokál, najednou zjistíte, že posloucháte cukrkandlový gothic pop rock, který je na hony vzdálený původnímu stylovému pohrobkovi Velandovy Tristanie. Podle všeho to ale vypadá, že přesně tohle je Velandův záměr, a když k tomu přihlédnete, všechno do sebe nějak zvráceně zapadá. Aylin je ostatně první zpěvačkou Sirenie, která v kapele nazpívala více než jedno album. Náhoda? Sotva.
Je mi líto, ale tři (se zavřenýma očima čtyři) více či méně obstojné songy nemůžou zachránit hodnocení jinak zcela plytkého alba. Nezbývá tak zatlačit nostalgickou slzu po dobách, kdy Morten Veland skládal skutečně kvalitní a originální hudbu, která utvářela podobu celého stylu a doufat, že se k němu ona múza vrátí. A teď mě omluvte, jdu si pustit “At Sixes and Sevens”…
Další názory:
Morten Veland už je dávno profesionál, rutinér, takže vyložené špatné songy od něj nedostanete, což ale nic nemění na faktu, že ne vždy vyplodí výborné věci. A zrovna “The Enigma od Life” se mu moc nepovedla. Když jsem slyšel (viděl) klip “The End of It All”, říkal jsem si, že je to v pohodě, ale přece jenom hitová singlovka, tudíž zbytek by mě mohl bavit o něco více, čili že bylo zaděláno na slušné album… s takovým očekáváním jsem přistupoval k poslechu. Jenže problém je, že “The End of It All” je nakonec jeden z nejlepších kousků “The Enigma of Life”. Světlejšími momenty jsou ještě “All My Dreams” a “A Seaside Serenade”, zbylé písničky jsou však na můj vkus moc suché – ne vyloženě špatné, jen prostě nevýrazné. Jak to jen říct… je tam prostě moc vaty a omáčky. Být přestřelená délka (55 minut bez bonusů) tak o třetinu chudší, také by to možná vypadalo jinak, ale takhle mě to nudí. Minulé “The 13th Floor” bylo o dost lepší… popravdě řečeno, všechna předchozí alba Sirenie byla lepší…
H.
 |
| Země: Norsko Žánr: symphonic / gothic metal Datum vydání: 23.1.2009 Label: Nuclear Blast Records Hodnocení: 7,5/10 Odkazy:
|
Pokud se podíváme do minulosti Sirenie, nebude žádným problémem si všimnout, že je jejich osud je úzce provázán s kapelou Tristania. Vše začalo v roce 1996, kdy se Morten Veland stal jedním ze zakladatelů Tristanie. Po několika letech se jeho vize o budoucnosti skupiny začaly rozcházet s vizemi ostatních členů, což logicky vyústilo v jeho odchod. Morten si pak založil Sirenii. Při poslechu posledních desek obou skupin je lehké vypozorovat rozdíly mezi nimi. Zatímco Tristania si libuje v alternativnějších vodách gothic metalu, Sirenia má blíž ke “střednímu proudu”.
Sirenia měla vždy tak trochu smůlu na zpěvačky. Každé album nazpíval někdo jiný. “The 13th Floor” je debutem pro Ailyn, která pochází ze Španělska (pověrčivý člověk by řekl, že je to opravdu osud, protože Tristania byla také nedávno nucena změnit zpěvačku a také si vybrala na jihu Evropy).
Samotné album “The 13th Floor” začíná dvěma klasickými dobře poslouchatelnými gothic metalovými cajdáky (viz přiložený videoklip). Opravdu zajímavý song pro ouška náročnějších posluchačů přichází na třetí pozici. “The Mind Maelstrom” táhne dopředu opravdu výborný refrén. Jedna z nejlepších věcí na desce. Jak minuty přibývají, Sirenia vytahuje čím dál tím lepší fláky (zkráceně řečeno má druhá polovina větší koule než ta první). Za zmínku stojí předposlední “Winterborn 77” se skvělým klávesovým motivem. Na posledním místě pak trůní “Sirens of the Seven Seas”, která obsahuje opravdu dokonalý houslový kousek – škoda, velká škoda, že nejsou housle využity na více místech.
Hlas Ailyn zní na CD dobře (a navíc je to fakt kus :)). Jestli to uzpívá i na koncertech, ukáže čas (na loňském Masters of Rock nebyl její zpěv zrovna přesvědčivý, ale to by se dalo pochopit, když v té době byla s kapelou teprve dva nebo tři měsíce). Občas probleskne i decentní “zablinkání” mr. Velanda. Velkou pochvalu si pak zaslouží výborný naleštěný zvuk. To se poslouchá doslova samo. V porovnání s předchozí celkem nudnou řadovkou “Nine Destinies and a Downfall” má novinka jasně navrch. Na špičky svého žánru sice Sirenia ještě nemá (nedávejte na reklamní kecy Nuclear Blastu), ale to nic nemění na tom, že je “The 13th Floor” prostě dobré. A teď můžeme sázet, jestli Ailyn “přežije” déle než jedno album, nebo jestli zas příště uslyšíme někoho jiného.
 |
| Datum: 10.-11.7.2008 Místo: Vizovice, areál likérky Rudolf Jelínek Účinkující (obsažení v reportu): Čtvrtek: Avantasia, Def Leppard, Doga, Korpiklaani, Ministry, Sirenia Pátek: Annihilator, Engel, Moonspell, Oomph!, The Sorrow
|
Jeden z největších rockových a metalových festivalů u nás – Masters of Rock – se letos konal již pošesté, tradičně v areálu likérky Rudolf Jelínek ve Vizovicích. Program mě osobně sice nepřišel stejně našláplý jako minule (hlavně ta dopoledne byla letos celkem nudná), ale i tak se určitě bylo na co dívat.
Čtvrtek:
Do areálu vcházím až s českou Dogou, která tento rok oslavuje výročí 20 let. K této příležitosti si připravili speciální začátek koncertu. Zpěvák Izzi je přivezen na vozíku v masce Hannibala Lectera a připoután do předem postavené klece. Já osobně jsem rád, když vidím, že už i některé české skupiny si mohou dovolit podobné “blbinky” na zpestření svých koncertů. Hudebně to sice nijak geniální není, ale poslouchat se Doga dá určitě. Takový méně otravný a lépe poslouchatelnější Kabát.
Prvním zahraničním hostem byla Sirenia z Norska. Kapela nedávno měnila zpěvačku a nutno říct, že co se týče vizuální stránky, Sirenia si o 100% polepšila, protože Ailyn to v těch těsných hadřících vážně seklo. Její hlas už mi tak skvělý nepřišel, ale člověk nemůže mít všechno. Mně těch 50 minut nepřetržitého slintání stačilo. Abych to tady nezaplácal celé jen svými úchylnými výlevy, řeknu vám alespoň, že Sirenia zahrála své nejznámější písně jako “Meridian”, “The Other Side” nebo “My Mind’s Eye”.
Následovali další seveřané, tentokrát však z Finska – Korpiklaani. Jejich hudba je na mě moc veselá, jedna píseň stejná jako druhá, prostě mě to moc nebere, a snad proto jsem je na MoR viděl poprvé. A to, co jsem tam viděl, to jsem ještě nežral (a to mi věřte, že už sem toho žral hodně). Stačilo, aby jeden člen Korpiklaani vystrčil hlavu na pódium a Vizovicemi se ihned začalo rozléhat mohutné skandování “Korpiklaani, Korpiklaani”, které by snad nepřehlušil ani přijíždějící vlak. Když pak kapela začala hrát, šílenství nabralo ještě větších obrátek. Stál jsem asi tak ve druhé až třetí řadě a vše kolem mě skákalo a tleskalo, ani na chvíli se nikdo nezastavil. Co vám budu povídat, nehrál jsem si na kazišuka a asi tak od třetí písně mě dav strhl a pařil jsem jak o život. Zkráceně řečeno, Korpiklaani měli největší kotel na celém festivalu.
Po finské veselce přišlo na řadu jiné maso. Ministry na jednom ze svých posledních koncertů. Koncert odpálilo na můj vkus možná až moc dlouhé techno intro, ale pak začala ta pravá agresivní jízda. Kotel – maximální, kapela – bezchybná, zvuk – nezastavil se ani na chvíli. I mezi písničkami pořád hrály elektronické samply. Na velkoplošné obrazovce byly k vidění protiválečné záběry a v hledišti se paradoxně odehrávala taková menší bitva. Ministry byli naživo o mnoho lepší než na albech. Jednoznačně nejlepší show prvního dne (ještě jsem zapomněl dodat, že skupina hrála za přistavěným plotem, to jen tak pro pořádek).
Po Ministry přišla na řadu jedna ze dvou hlavních hvězd festivalu – Def Leppard. Zrovna je jsem nikdy moc nemusel, ale musím uznat, že na MoR zahráli solidně. Jak se zdálo, celkem je to i bavilo. Když jsem se už začínal trochu nudit, přišlo vynikající basové sólíčko. To je asi tak vše, co bych k tomu řekl.
Zato druhá největší hvězda letošní Masters of Rock byl pro mě osobně propadák. Nemůžu si pomoct, ale Avantasia mě totálně nudila. Mozek tohoto projektu – Tobias Sammet – sliboval dlouho dopředu show, na kterou nikdo do konce svého života nezapomene. Já si ale nezapomenutelnou show představuji jinak, než jen ve střídání hvězdných hostů a pěknou plachtu na pozadí. Ještě když vezmu v potaz, že zde Avantasia natáčela materiál pro své oficiální DVD, tak to prostě mohli rozbalit trochu víc. Na fotkách jejich koncert vypadá lépe, než vypadal ve skutečnosti. Odešel jsem asi v polovině.
Pátek:
Dopolední program v pátek jsem okázale ignoroval a věnoval se radši konzumaci místní slivovice. Před pódium jsem se dopotácel až s Engel ze Švédska. Tuto kapelu jsem na živo už jednou viděl, když loni předskakovala Dimmu Borgir v Praze. Přišlo mi, že jim vystoupení na MoR sedlo více než to loňské, ale to všechno, co si pamatuji.
Po konci Engel jsem se chvíli jen tak poflakoval, z dálky jsem zahlédl kousek The Sorrow (nic moc). Má další pořádná činnost byla až návštěva autogramiády Annihilator. Když jsem si pak podepsané album ukládal zpátky mezi ostatní věci, usnul jsem u stanu… a probudil se až v půlce koncertu Annihilator. Při pohledu na hodinky jsem se zhrozil, zvedl svoji ožralou držku a nasprintoval zpátky do areálu. Stihl jsem však alespoň “Alison Hell”. Z toho kousku, co jsem zhlédl, usuzuji, že Annihilator odehráli kvalitně a odezva byla také dobrá.
Další na řadě byli němečtí Oomph! (taková měkčí a horší kopie Rammstein). Na jejich vystoupení jsem zatím všude slyšel jen samé nadávky, ale z první řady, kde jsem stál, to zas tak hrozné nebylo. Rozcvička krčních svalů před Moonspell.
A právě Moonspell byli tím hlavním důvodem, proč jsem se letos do Vizovic vydal. Vím, že člověk své oblíbené kapely nadhodnocuje, ale nemůžu si pomoct – Moonspell byli naprostá pecka. Nejlepší kapela celého festivalu. Je ale pravda, že to není až zas tak nadhodnocené, protože nadšené ohlasy na vystoupení Moonspell se ozývají ze všech stran, dokonce i od těch, kteří o nich nikdy dříve neslyšeli. Za sebou mají úžasnou novinku “Night Eternal”. Je až s podivem, jak moc se tahle portugalská banda na posledních dvou albech vyšvihla a jak moc se tato dvě alba svou náladou přibližují nepřekonatelnému debutu “Wolfheart”. A právě z těchto tří desek – “Wolfheart” (1995), “Memorial” (2006) a “Night Eternal” (2008) – zaznělo nejvíc písní. Začátek koncertu se nesl ve znamení začátku nového alba, tzn. že prvními písněmi byly “At Tragic Heights” a titulní “Night Eternal”. Z novinky pak zazněly už jen dvě písně – videoklipová “Scorpion Flower” a závěrečná “First Light”. Jen škoda té autogramiády. Dva měsíce poslouchám jak de**l nelegální kopii “Night Eternal” s tím, že si originál koupím právě na MoR a rovnou si ho nechám podepsat. Originál jsem si samozřejmě koupil, ale kvůli zrušené autogramiádě ho podepsaný nemám.
