Země: Německo Žánr: power metal / hard rock Datum vydání: 1.8.2014 Label: earMUSIC
Tracklist:
01. Venite 2.0
02. Your Time Has Come
03. Exceptional
04. For the Kingdom
05. Not Gonna Take Anymore
06. Night of the Long Knives
07. Find Shelter
08. Blood
09. When the Deed Is Done
10. Throne of the Dawn
11. Manhunter
12. You and I
Když před dvěma lety Unisonic vydali svůj eponymní debut, podařilo se jim přesně to, v co doufali snad všichni fanoušci Michaela Kiskeho dlouhé roky – nahrát povedenou desku, která nejen že zpečetila Kiskeho návrat na metalovou scénu, ale také dokázala, že když se chce, i v 21. století jde podle keeperovského receptu vyrobit zcela současný a svěží materiál. Na obloze melodického metalu tak jasně zazářila další hvězda a bylo jen otázkou času, kdy tenhle all-star team zúročí úspěch debutu dalším řadovým zářezem. Ten čas je tady.
“Light of Dawn” pokračuje přesně tam, kde “Unisonic” skončilo, a i přes lehkou obměnu studiového personálu jede dál bez jakýchkoli viditelných změn – poněkud svérázným motivem přebalu počínaje a soundem nahrávky konče. Je to dílo vyhraných mazáků s hromadou zkušeností z první ligy a také podle toho zní, což je znát na první poslech. Dojem z “Light of Dawn” je kompaktní, a to navzdory tomu, že se na desce prakticky pořád něco děje. Co se instrumentální stránky alba týče, první housle hraje samozřejmě kytarový tandem Mandy Meyer – Kai Hansen a oba pánové se činí vskutku poctivě. Riffy, sólíčka, vyhrávky – je tu všechno, je toho hromada, má to úroveň a pohromadě to funguje tak, jak by mělo. Prostě profi práce.
Zbytek sestavy samozřejmě nijak nezaostává, ale jak už to tak bývá, rytmická sekce je trochu v pozadí. To ovšem nelze říct o tváři a především hlasu kapely – Michaelu Kiskem. Ten stejně jako minule prokazuje, proč mezi zpěváky melodického metalu platí za legendu číslo 1. Jo, sem tam z toho sice kouká nějaká ta počítačová korektura, ale sametový hlas Kiskemu nikdo neodpáře a i “Light of Dawn” je po vokální stránce nesmírně zvládnutou záležitostí a je to především Michaelův hlas, který člověk poslouchá, když mu album hraje do uší.
Navzdory tomu, že to podle toho, co jsem zatím napsal, vypadá na solidní pecku, to ale ve výsledku žádná velká sláva není. Sice je to ve všech směrech dotažená, promakaná a profesionální deska, jenže to na mě dělá trochu dojem, jako by pánové po zdařilém debutu poněkud zlenivěli, na desku nasypali nějakou tu muziku, aby se neřeklo, a skutečně dobré nápady si až na pár výjimek odpustili, protože se jim prostě nechtělo přemýšlet. Dobře dvě třetiny “Light of Dawn” totiž tvoří materiál, který svou ohranost a klišovitost neschová ani za hradbu zkušeností a řemeslné zručnosti, s jakou ho Unisonic dali dohromady.
Tím nechci říct, že by tam fakt dobré věci nebyly. “Exceptional” a “For the Kingdom” mají vyloženě výtečné sloky, “Throne of the Dawn” zase refrén, “When the Deed Is Done” a “Night of the Long Knives” jsou solidní tak nějak celé a na začátku druhé jmenované navíc Kiske vytáhne absolutně parádní výšku, která jak by vypadla z raných Helloween. Problém je ale v tom, tyhle dobré momenty zase táhne dolů tu lepší, tu horší, ale většinou dost průměrný zbytek, díky kterému všechno to dobré přichází vniveč a výsledný dojem je poněkud rozmělněný. Navíc tu chybí vyložené pecky jako “Unisonic”, “I’ve Tried” nebo “King for a Day” z debutu, takže to celá zabředá v jednotvárnosti, z níž to při takřka 55minutové délce nemá šanci vytáhnout ani to dobré, co se zde sešlo.
“Light of Dawn” rozhodně není špatné album – poslouchá se dobře, místy příjemně potěší a Michael Kiske je opět skvělý. Jenže na to, abyste natočili fakt dobré album, si holt nevystačíte se skvělým Kiskem, několika parádními nápady a pak už jen spoustou pohodové vaty, která neurazí. A přitom Unisonic na to fakt dobré album rozhodně mají – akorát by to chtělo producenta, který nad nimi bude stát s bičem, dokud toho z nich nevymlátí násobně víc, než kolik toho pánové vypotili na “Light of Dawn”. Jasně, průměrný konzument power/speed metalu nebude mít nejmenších námitek a na desce si určitě náramně pochutná – a nic proti tomu, protože je to sice klišé, ale slušně zpracované. Pokud ale někdo doufal, že by Unisonic navázali na to nejlepší z minulé desky a nahráli nástupce, který vyškolí celý žánr, tak může doufat dál, protože na něco takového “Light of Dawn” přes všechnu svou úroveň nemá ani zdaleka.
První skupinou na mém pátečním programu jsou řečtí thrash metalisté Suicidal Angels, kteří ovšem jaksi nestačili dorazit včas, díky čemuž bylo jejich vystoupení nakonec úplně zrušeno. Nastupuje tedy česká klasika Vitacit, u níž se s klidem přiznám, že jsem ji nikdy příliš nemusel, tudíž asi nebudu úplně nejvhodnější člověk na hodnocení jejího koncertu, nicméně ani tentokrát mě Křížkova legie absolutně nebavila. Vitacit si na pódium přizvali několik hostů, želbohu vám nemohu říct, o koho šlo, jelikož jsem po třech skladbách utekl očumovat poprsí zpěvačky Sirenie na autogramiádu (smích).
Další domácí tutovka Visací zámek je přesný opak – jejich koncerty baví snad úplně pokaždé, i když už je člověk viděl stokrát. Hlášky z pódia opět padaly s větší kadencí než kapky deště, který zrovna v průběhu Visacího zámku začal svlažovat Jelínkův areál, samozřejmě nechybělo ani obligátní brutální Dčko a žádný ze zásadních válů, které Visací zámek v průběhu svého třicetiletého punkování nasbíral. Myslím, že zrovna tohle je skupina, jíž musel minimálně jednou vidět živě úplně každý čtenář, takže si jistě dovedete představit, jak to tam asi vypadalo.
Proklamované poprsí Ailyn ze Sirenie se již vměstnalo do korzetu a přesunulo se z autogramiády na pódium. Nemá cenu zastírat, kvůli čemu se většina přítomného lidu přišla na koncert podívat, protože hudebně je to slaboučký čajíček. A podle toho to také vypadalo – na které se straně pódia se Ailyn objevila, tam se zvedly všechny ruce… a možná nejen ruce (smích). Co se týče dalších členů, ti podali vcelku obstojný výkon, byť Morten Veland mi připadal malinko znuděný a druhý kytarista Jan Erik Soltvedt působil vedle dvou hlavních postav Sirenie spíše jako křoví. Ale i tak musím říct, že na rozdíl od ostatních kolegů z naší kumpanie, kteří později výkon Sirenie dosti stírali, se mi to vcelku líbilo.
To už se ale nedá říct o následujících Freedom Call, neboť ti pro mě byli asi tou nejhorší věcí, jíž jsem během těch čtyř dnů ve Vizovicích zhlédl – srovnat jejich mínusové skóre dokázali už jenom Sabaton v samotném závěru Masters of Rock, ale o tom až později… Co se týče samotných Freedom Call, nejen jejich hudba, ale i jejich koncertní přednes jsou natolik pozitivní, až z toho člověka bolí zuby – a to rozhodně není nic, čeho bych si já osobně cenil, to mi tedy věřte. Nemohu si pomoct, nenapadá mě příliš skupin, které by mi hudebně přišly nechutnější. Asi ani nemá cenu zmiňovat fakt, že s takovým názorem na produkci Freedom Call se mi nelíbil ani jejich koncert. Nepochybuji o tom, že by se jistě našli tací, kteří se mnou nebudou souhlasit a kterým se vystoupení německých happy metalistů líbilo, ale tak je to prostě vždycky. Za mě osobně – hrůza. A mega-lejno “Hero on Video” je jasným favoritem na nejhorší song festivalu.
Náladu dovedli pořádně vylepšit Exodus se svou thrashovou sekačkou, která v konkurenci okolních kapel řezala o to více a příjemněji. Ne nadarmo zpěvák Rob Dukes v průběhu setu prohlásil, že Exodus jsou ten den jediní, kdo nehrají gay metal, nýbrž opravdový metal – docela smutné, že měl naprostou pravdu. Samotnému výkonu skupiny nešlo vytknout vůbec nic, jelikož Exodus zcela viditelně jeli na 100 %, přesto měl jejich koncert naprosto zásadní chybu, kterou fanoušek asi jen těžko přenese přes srdce – přijeli bez Garyho Holta, hlavní postavy Exodus, která však – pro mě naprosto nepochopitelně – dala přednost roli záskoku v sestavě Slayer na jejich severoamerickém turné před svojí vlastní kapelou. Zastupující Rick Hunolt, který v historii Exodus sehrál také významnou roli, se sice snažil, seč mu síly stačily, ale bez hlavního skladatele to prostě není ono. Přesto pro mě byli Exodus o několik koňských délek lepší než většina ostatních vystupujících ten den.
V následném souboji Unisonic versus Dying Passion vyhrála suverénně česká atmosféra na druhém pódiu, jež se přítomnému lidu, který dal přednost domácí scéně před zahraniční hvězdou, odměnila lahůdkovým vystoupením s úžasnou atmosférou plnou emocí. Dying Passion již dávno patří mezi české stálice a dokazují to každým svým vystoupením, v čemž nebyl Masters of Rock výjimkou. Soustředěné výkony všech muzikantů podtrhuje výtečná zpěvačka Zuzka Lípová a výsledkem je působivý koktejl, který snad živě nikdy neomrzí.
Od Unisonic stíhám už pouze poslední dvě písně, na jejichž základě si nedovolím provádět hlubší soudy, nicméně bylo z již rozjetého koncertu poznat, že to kapele po vstupu Kaie Hansena začalo opravdu šlapat, díky čemuž o ní bude dle mého názoru ještě hodně slyšet. Z vizovického koncertu mne ovšem nejvíce stačily zaujmout vcelku šílené kalhoty Michaela Kiskeho, víc nemohu sloužit (smích).
Edguy jsou další ze skupin, k nimž chovám spíše antipatie než sympatie, a prozatím každé naše koncertní setkání pro mne znamenalo bezbřehou nudu. Tentokrát ovšem musím uznat, že to byla asi nejlepší show, jakou jsem kdy od Sammet-bandu viděl (resp. show, která mě nejvíce bavila, abych byl přesný) – rozhodně lepší, než jakou jsem očekával, ale na druhou stranu pořád ne tak dobrou, abych na ní vydržel od začátku do úplného konce. Pořád sice platí, že infantilní kecy Tobiase Sammeta mezi písničkami jsou zábavnější než písničky samotné, což zrovna u hudební kapely není tak úplně košer, ale na druhou stranu byl docela zajímavý setlist, v němž vedle povinných hitovek zbylo místo i na pár písniček, jež nejsou zrovna běžné. Taková “9-2-9” byla prý hrána živě vůbec poprvé. Celkově musím i ze svého pohledu člověka, jenž považuje Edguy za hudebně zcela průměrnou věc, uznat, že to tentokrát nebylo vůbec zlé.
Nicméně ani tak se Edguy nemohli v mých očích rovnat s dalšími Pain, kteří nejenže uzavírali páteční program, ale ještě ve Vizovicích pořizovali záznam pro své chystané DVD. Bylo sice trochu paradoxní, že pro DVD dostali jedno z mála opravdu zprasených nazvučení, obzvláště hned zkraje koncertu to bylo dost špatné, ale postupem času se zvuk malinko zlepšil, tudíž si člověk mohl bez problémů vychutnat výborné vystoupení, během něhož Peter Tägtgren poskakoval ve svěrací kazajce. Mně osobně po náloži heavy/power metalů tahle dusající diskotéka na dobrou noc opravdu neuvěřitelně sedla, což se ovšem při takových peckách jako “The Great Pretender”, “Same Old Song” nebo “Shut Your Mouth” dalo očekávat. Kromě toho se v závěrečné “Shut Your Mouth” jako host objevil Rob Dukes z Exodus.
Země: Německo Žánr: power metal / hard rock Datum vydání: 30.3.2012 Label: earMUSIC
Tracklist:
01. Unisonic
02. Souls Alive
03. Never Too Late
04. I’ve Tried
05. Star Rider
06. Never Change Me
07. Over the Rainbow
08. Renegade
09. My Sanctuary
10. King for a Day
11. We Rise
12. No One Ever Sees Me
Jména Michael Kiske a Kai Hansen asi není třeba nikterak představovat. A právě tito dva bývalí spoluhráči z legendárních Helloween se spolu s dalšími zkušenými muzikanty sešli pod hlavičkou kapely, která má potenciál významně zahýbat stojatými vodami melodického metalu. V neposlední řadě jde však o regulérní návrat Michaela Kiskeho zpět k metalu, což se po některých jeho výrocích jevilo jako velmi nepravděpodobné. Eponymní album “Unisonic” s sebou tedy neslo spoustu otáze, a teď přišel čas alespoň některé zodpovědět.
Co si budeme povídat, ani v dobách, kdy jsem s metalem začínal, mě kapely typu Helloween nebo Gamma Ray vůbec nebraly a je tedy zřejmé, že mi celé toto odvětví lezlo krkem přímo úměrně mému přibližování extrémnějším subžánrům. Na recenzi “Unisonic” jsem tak kývl snad jen ze dvou důvodů – zaprvé mě nemuselo trápit, kdybych měl album totálně zprasit, a zadruhé jsem celou tuhle epizodu pojal jako osobní výzvu – vynést spravedlivý rozsudek nad muzikou, která jde takřka úplně mimo mě. První překvapení ale přišlo v okamžiku, kdy Unisonic vypustili klip ke stejnojmenné skladbě, která celou desku otevírá. Ono to totiž bylo dobré, hodně dobré. Žádný milionkrát převařený heavy/power/melodic/speed eintopf [podobnost pojmenování s jednou naší rubrikou čistě náhodná – pozn. MF], ale neotřelá, našlápnutá a svěží pecka, ze které energie odkapávala po litrech, tedy něco, co jsem opravdu nečekal. V tu chvíli jsem se začal o celé album skutečně zajímat, neboť jsem v něm vycítil potenciál nahrávky, která by mohla po letech přijít s něčím neokoukaným, a možná dokonce znova nastavit žánrovou laťku. S prvním protočením alba však přišlo poměrně slušné vystřízlivění. Oné očekávané tvůrčí lehkosti jsem našel jen pomálu a většinu prostoru zaujal nespočet sice solidně odvedených, ale pořád variací na dvacet let staré recepty. Jenže jak čas plynul, začalo na mě pomrkávat překvapení číslo dvě a tehdy mi začalo docházet, že to přeci jen asi taková bída nebude…
A nejenže to není úplná bída, ono je to vlastně dost dobré. To jsou názorové veletoče, co? Inu, jsou. Ale co nadělám. Větší část alba (poslouchal jsem evropskou verzi s bonusem “Over the Rainbow”) totiž zabírají dobré až velmi dobré skladby, které nabízejí přesně to, co jsem od “Unisonic” prve očekával – svěžest, nápady a dobré melodie. Vedle již zmíněného otvíráku mám na mysli především čtvrtou “I’ve Tried” a desítku “King for a Day”, na kterých neshledávám vážně nic zavrženíhodného a opravdu se mi líbí, i když vlastně nejde o nic objevného. Naproti tu jsou i skladby, jako “Star Rider” nebo “Never Change Me”, které v jádru působí velice prázdně a postrádají většinu toho, co dělá předchozí skupinku posluchačsky atraktivní – prostě klišé jak cyp. Ale dokonce i tehdy, kdy skladba stojí za houby, se na ní dá najít nějaká dobrá pasáž, která zaujme – důkazem budiž refrén “Souls Alive”, který mi v hlavě hraje od prvního poslechu, a přitom mi zbytek skladby snad s výjimkou samotného úvodu nikterak po chuti není. Když bych to ale měl vzít nějak globálně, drtivá většina skladeb je přinejmenším slušně odvedeným řemeslem, které neurazí. Je na nich jasně slyšet, že je nesložili žádní amatéři, ale lidé, kteří před lety pomáhali definovat žánr.
Mám-li ale pohovořit o nějakých charakteristikách, které dělají z “Unisonic” něco víc než sbírku písniček, které se vešly na album, bude to o něco horší. Je pravda, že skladba číslo jedna album otevírá velmi vkusně a na svůj post dokonale sedí. Stejně tak je pravda, že vedle dominujícího středního tempa tu máme nějakou tu povinnou baladu, takže je naplněn pomyslný vzorec rozložení skladeb po desce, ale ani jedna z těchto skutečností neznamená, že by spolu jednotlivé skladby fungovaly lépe než každá zvlášť, takže to vlastně je sbírka písniček, které se vešly do datového limitu CD. Na druhou stranu je to vlastně docela oldschool záležitost, protože dnes z podobně prostých počinů vzniká pomálu. A když už jsme u toho oldschoolu, tak nějak si říkám, že tahle muzika zní, jako by vznikla na konci osmdesátých let. Kdyby album vzniklo před pětadvaceti lety s tehdejším zvukem a aranžemi, možná by se na něj dnes nahlíželo jako na solidní legendu. Leč nestalo se, píše se rok 2012, a ačkoli je “Unisonic” napsáno velmi osmdesátkově, jedná se “pouze” o kvalitně provedenou sondou do minulosti.
Pak tu jsou ale další faktory, které pojí drtivou většinu hudebních alb. A první je zvuk. Ten se v případě “Unisonic” vydařil vskutku náramně. Ona zmiňovaná osmdesátková nátura samotné muziky je zabalena do ryze moderního obalu a zní to vážně perfektně, čistě a svěže a člověka to přímo vybízí k nějakému pohybu. Nedělám si srandu, vážně. Vedle zvuku je tu ale věc, bez které by bylo celé album sotva poloviční. Tou věcí je hlas, který vydobyl Michaelovi Kiskemu slávu a který se nyní vrací s plnou parádou. Michaelovi to totiž zpívá naprosto fantasticky a je to právě jeho sametový vokál, který činí i ty nejhorší skladby alba poslouchatelnými. V době, kdy to vypadá, jako by měla melodic metalová scéna maximálně dva tři zpěváky, opět dokazuje, jak výjimečného hlasu je majitelem, a veškerou žánrovou konkurenci dost krutým způsobem zesměšňuje. Čert vem všechny jeho rozporuplné výroky na adresu metalové obce, dokud mu to bude zpívat takhle, tak ať si plácá co chce…
Jaké tedy to album vlastně je? Je velmi tradiční, ale zní veskrze současně. Nepřináší nic nového, ale to staré umí podat přinejmenším stravitelně. Neobsahuje geniální ani vyloženě špatné skladby, ale větší část je velmi solidní a ten zbytek se holt nějak přetrpí, i když je to docela opruz. A hlavně – nazpíval to Michael Kiske, kurva, a jak skvěle to nazpíval! Mohlo to dopadnout solidní blamáží, ale nedopadlo, a i když se určitě nejedná o dílo, které se zapíše do dějin, přinejmenším fanoušci raných Helloween by “Unisonic” neměli přejít bez povšimnutí. Patříte-li mezi takové, můžete si bez obav k hodnocení připočíst celý bod, protože nepochybuji, že se vám “Unisonic” strefí do vkusu.
Další názory:
Na poli melodického metalu je “Unisonic” rozhodně jedním z nejočekávanějších počinů letošního roku, protože se na něm opět scházejí dvě hudební persóny, kteří podle mnohých měly ten hlavní podíl na výsledné podobě obou dílů “Keeper of the Seven Keys” od Helloween, které jsou dodnes považovány za jedny z nejzásadnějších desek power metalu. Žádná revoluce se ovšem nekoná. Jak velice trefně podotkl kolega v samotné recenzi, určitě by se na album nahlíželo zcela jinou optikou, kdyby vznikla před nějakými dvaceti lety, v dnešní době se však jedná “pouze” o velmi dobře odvedenou melodickou rock/metalovou nahrávku, která se poslouchá sama od sebe. Nic víc, nic míň. I to je však nutné ocenit, pokud si člověk vzpomene, jaké klystýry mnohdy v žánru vznikají – na rozdíl od nich mají Unisonic jednu nespornou výhodu, a sice že nezní jako prachsprostá kopírka věcí minulých (ačkoliv v tomto případě by se částečně jednalo o vykrádání sama sebe), naopak je v jejich muzice cítit docela svěží závan vzduchu, elán, energie i ona pověstná chemie. Pro příznivce stylu naprostá povinnost! H.
Při hodnocení debutu “Unisonic” stejnojmenného all-star bandu se nedá než začít poděkováním, že Michael Kiske dostal rozum a vrátil se po dlouhém čekání zpět na rockovou scénu. Jeho působení u Place Vendome dávalo tušit, že se časem od melodického AOR přesune blíže k heavy metalu. Částečným důkazem budiž Unisonic. Proč částečným? Spojení se starým “dýňovým” známým Kaiem Hansenem naštěstí nedopadlo jako Gamma Ray 2 (tím rozuměj čím dál víc průměrný a nudný hevík), ale kapela přichází s porcí kvalitního melodického rock/metalu, kde všemu vévodí podmanivý Kiske. Majitel fenomenálního hlasu, který netřeba dál rozmazávat. A jak album dopadlo po hudební stránce? Velmi dobře. Mandy Meyer i Kai Hansen sází jedno povedené sólo za druhým a vše zezadu jistí dvojice Ward/Zafiriou. Otvírák “Unisonic” je pecka, jak má být, a její refrén si budete prozpěvovat nebezpečně často. Totéž by se dalo říci i o následujících “Souls Alive” a “Never Too Late”, které se již pohybují v rockovějších vodách. O hitovosti jednotlivých skladeb netřeba polemizovat, postupně bych takto mohl vypsat takřka celý tracklist. Album má bohužel i své stinné stránky. Nečekal bych, že to budou zrovna balady, které zúčastnění ve svých domovských kapelách vždy uměli, ale “Star Rider” a “No One Ever Sees Me” (můžeme počítat i bonusovou “Over the Rainbow”) považuji za nejslabší články alba. Přidal bych možná ještě tuctovou “Renegade”, ta mi vážně nesedla. Jinak je vše v naprostém pořádku a věřím, že fanoušci budou slintat blahem. Přičtěte si parádní zvuk, který má na starosti Dennis Ward, a nutně z toho musí vyjít povedené album. Kaša
