Země: Řecko Žánr: thrash metal Datum vydání: 27.1.2012 Label: NoiseArt Records Tracklist: 01. Marching Over Blood 02. Seed of Evil 03. Divide and Conquer 04. Control the Twisted Mind 05. In the Grave 06. Terror Is My Scream 07. Pit of Snakes 08. Kneel to the Gun 09. Lost Dignity 10. White Wizard Hodnocení: Beztak – 7,5/10 H. – 6/10 Průměrné hodnocení: 6,75/10 Odkazy: web / facebook

První pohled (Beztak):

Z Řecka zmítaného krizí se k nám přiřítila čtvrtá řadová deska thrash metalové kapely Suicidal Angels. Od svého prvního počinu “Eternal Domination” z roku 2007 urazila pěknou štreku a dostala se do povědomí thrash metalových fanoušků. Chce být vidět, tak hojně koncertuje a už několikrát navštívila naši republiku. Například už zítra (22. února) se objeví na putovním turné Full of Hate po boku Behemoth nebo třeba Cannibal Corpse. Každopádně zpět k samotné kapele, tedy konkrétně jejímu novému počinu “Bloodbath”.

Je jasné, že člověk by v případě Suicidal Angels neměl očekávat příliš originálních nápadů. Kdo hledá originalitu, tak tady nepochodí. Kdo se ovšem připravil na parádní thrash metalovou jízdu, toho by novinka Suicidal Angels neměla zklamat. Kapela sází na osvědčené postupy, které využila již na minulých albech a které využívaly legendy žánru už v 80. letech. Nepočítat s tím může znamenat zklamání z desky “Bloodbath”. Jenže já s tím počítal a doslova se na to těšil, takže mé nadšení s poslechem další a další skladby roste. Bylo by vhodné zmínit jméno autora obrázku na přebalu desky. Není jím nikdo jiný než známý umělec Ed Repka, který má na svědomí mrtvolné obaly desek Megadeth, Death, Massacre nebo i předešlou desku Suicidal Angels, “Dead Again”. Přebal k novince je opravdu brutální, ale pro mne je ve stínu předešlé desky, kde přes oblohu nad hřbitovem přelétali sebevražední andělé.

Album “Bloodbath” začíná stejnojmennou písní a Suicidal Angels nenechají nikoho na pochybách, že novinka bude opět skvělá. Tedy skvělá pro toho, komu se líbila i předešlá alba, protože změn tu moc nenastalo. Svižný song s refrénem, ve kterém zpěvák dvakrát vykřikne název písně a kytarista si vystřihne nějaké to sólo. Stará známá, dobře fungující rovnice. Druhou písní by kapela ráda vzdala hold celé scéně včetně fanoušků. Skladba s názvem “Moshing Crew” je neřízenou střelou a já doufám, že bude kapelou hrána na koncertech, protože ta si přímo žádá pořádný mosh pit. Třetím songem kapela ubere na tempu a píseň “Chaos (The Curse Is Burning Inside)” se rozjíždí klidným intrem. Celkově píseň pěkně šlape a já si spokojeně pokyvuji hlavou do rytmu. Pak se rozjede čtvrtá skladba “Face of God” a to je zase pořádná jízda. Zpěvák nasadí svůj řádně naštvaný hlas a zběsile odsekává text písně. Myslím si, že píseň “Face of God” je z té první čtverky rozhodně nejlepší. Vypadá to, že Suicidal Angels se pomalu šplhají na pomyslný thrash metalový Olymp, mezi ostatní thrashové božstvo.

Začíná píseň “Morbid Intention to Kill” a já jsem znovu přikován k zemi mocnými riffy. Někdo by možná poznamenal, že kapela točí pořád to samé dokola jako kolovrátek. Já nad tím však mávnu rukou a řeším spíš celkovou zábavnost desky, která je dle mého pohledu na slušné úrovni. Ani jednou jsem neměl pocit, že bych měl některou z písní přepnout. Šestý song “Summoning the Dead” klidně přeskočím, protože v podstatě bych musel napsat to, co jsem napsal už k některé ze skladeb zmíněných výše. Což tedy potvrzuje slova o kolovrátku (smích). Znovu bych se zastavil nad další písní. Tou je v pořadí sedmá “Legacy of Pain”. Ihned na člověka dýchne závan death metalu, což se potvrdí i s nástupem vokálu, který má na svědomí Karl Willetts z britského death metalového uskupení Bolt Thrower.

Můj osobní vrchol alba se skrývá v songu číslo osm. “Torment Payback” znovu nastartuje svižný thrash metal, jenže pak v refrénu si kytara začne riffovat miloučkou melodii, která je úžasně chytlavá a mne dostala na první poslech. Už když jsem si desku “Bloodbath” letmě projel poprvé, okamžitě mi tahle skladba uvízla v paměti. Byl to totožný pocit, který jsem pocítil, když jsem poprvé slyšel jejich píseň “Apokathilosis” z desky “Sanctify the Darkness”. Na tohle jsem přesně čekal a jsem rád, že to přišlo. “Skinning the Undead” je písní předposlední a v zásadě je to klasická věc Suicidal Angels. Na to se ovšem člověk před poslechem buďto připravil nebo desku už dávno znuděně vypnul. A já si nemůžu pomoct, mně se to pořád líbí. Posledním zářezem na desce je skladba “Bleeding Cries”, kde dojde k mírnému zpomalení a Suicidal Angels se tak loučí s fanoušky.

Popis desky máme za sebou, tak se vrhneme na její hodnocení. A půjdu na to jednoduše. Chytlavé riffy, střídání tempa, zběsilá sóla a ostrý vokál. Co víc by fanoušek měl od thrash metalu chtít? Samozřejmě se nejedná o nějakou progresi nebo plavbu proti proudu. Naopak Suicidal Angels plavou s ním a nechávají se jím unášet. A určitě nemusí být daleko doba, kdy budou v čele toho proudu jako jedna z vlajkových lodí. Dále po Suicidal Angels nemůžeme chtít nějaký hodnotný umělecký zážitek. U nich mi prostě stačí, když to bude šlapat a na koncertě se budu moct totálně vyřádit. To mi zatím nabízí a byli by blázni, kdyby na tom chtěli něco měnit. Když už to nějakou dobu funguje a jsou lidi (včetně mě), kteří jim to i přes zoufalou neoriginalitu žerou. A co si budeme povídat… při poslechu desky jsem si mnohokrát představil, jak nadšeně lítám v mosh pitu. No, a o tom ta jejich hudba tak nějak je.

Druhý pohled (H.):

Možná to bude vypadat, že mě prostě baví si vždycky hrát na toho kazišuka, ale nebaví, přesto to však musím být opět já, kdo bude album odstřelovat a dávat ty nižší známky. Jenže v případě Suicidal Angels a jejich “Bloodbath” nemám jinou možnost na výběr. A důvod mám vcelku jednoduchý – naprosto zoufalá neoriginalita, která až hraničí s kopírováním. Tlačenka labelu Nuclear Blast sice tyto Řeky tři roky zpátky vystřelila prudce nahoru, to se ovšem – jak vidno – ruku v ruce s odpovídající hudební produkcí opravdu nenese.

Pro “Bloodbath” (a ostatně pro všechna CD Suicidal Angels – to svým způsobem také o něčem svědčí, i když to bych ještě dejme tomu odpustil) je určující slovíčko “thrash”. A to je, vážení, všechno, více toho ohledně stylu kapely říkat netřeba. Což o to, já proti thrash metalu samozřejmě nic nemám, jenže v případě Suicidal Angels mi vadí to, že je ta jejich muzika prachsprostou kopírkou (ne, ani inspirací bych to nenazýval) klasiků svého žánru bez jakékoliv špetky byť i jen snahy o nějakou inovaci. Jmenovat kapely, od nichž Suicidal Angels berou, snad ani nemá smysl, protože kdo to tam neslyší, ten by měl možná uvažovat, jestli poslouchá ten správný styl, ale jen pro úplnost lze čistě namátkou zmínit Exodus, Kreator, Testament nebo Slayer.

Ono jako poslouchat se to dá, to zase ano (z toho důvodu je také mé hodnocení pořád ještě nad průměrem, ne pod ním nebo na něm), tím to ale hasne. Možná nějaké mladší ročníky nebo začátečníci v metalu se na tohle budou chytat, ale osobně si myslím, že ti odrostlejší určitě nebudou mít potřebu poslouchat předestilované riffy, které už někdo (a ruku na srdce, mnohem lépe) zahrál před 20-30 lety. Jenže z nějakého mně neznámého důvodu Suicidal Angels zažívají dost solidní úspěchy… firma (nyní už nová) může být spokojena, samotná kapela taktéž (zjevně to ty kluky řecké ušaté baví – alespoň něco), ale ty, hudební fanoušku, který bys rád nějakou originalitu, táhni k čertu. V dnešní době už je asi nějaká trapná osobitost jen přežitek. Holt jsem asi staromódní…