Archiv štítku: ReVamp

ReVamp: rozpad

ReVamp nebyli moc aktivní poté, co se jejich zpěvačka Floor Jansen přidala k Nightwish, tudíž není překvapující, že nyní Nizozemci hlásí oficiální rozpad. Důvodem je právě vytíženost Floor Jansen, která byla hlavní postavou ReVamp, v řadách Nightwish. Další členové by se měli pustit do nových projektů. Prohlášení o konci najdete tady.


Winter Masters of Rock 2013

Winter Masters of Rock 2013

Datum: 23.11.2013
Místo: Zlín, Sportovní hala Euronics
Účinkující: Amorphis, Children of Bodom, Daniel Krob, Decapitated, Kamelot, Keep of Kalessin, Medeia, ReVamp, Soilwork, Starkill, Sybreed

Rok se s rokem sešel a i pro letošek tak nastal ten správný čas, aby koncem listopadu vypukl další, již devátý ročník festivalu Winter Masters of Rock, jenž zpočátku působil jen jako takový chudší příbuzný svého letního bratříčka, ovšem pořadatelé už řadu let ukazují, že i v rámci jedno dne se dají poskládat docela zajímavá jména, což byl případ i minulé soboty, kdy se Sportovní hala Euronics a přilehlé prostory proměnily v shromaždiště metalových fanoušků z blízkého i dalekého okolí. Oproti loňskému roku se akce přesunula z promrzlého Zimního stadionu Luďka Čajky do fanouškům velmi dobře známé sportovní haly s menšími prostory, což je rozhodnutí, které si nese svá pro a proti, ovšem o tomto bude ještě v závěru řeč, takže teď se pojďme podívat, jak tento moravský svátek tvrdé hudby dopadl.

Stejně jako spousta dalších návštěvníků akce jsem svůj příchod do haly naplánoval až na tu věhlasnější část vystupujících kapel, takže jsem si s klidným srdcem nechal ujít set zahajovacího Daniela Kroba se svou doprovodnou kapelou, jenž na poslední chvíli nahradil vypadnuvší norskou partu Tellus Requiem, která vystoupení odřekla ze soukromých důvodů. Protože jsem se na tyto Nory nechystal, nechala mě změna naprosto chladným, což už se ale nedalo říct o Sybreed, kteří by měli podporovat svou povedenou řadovku “God Is an Automaton” a jejichž strojový metal bych viděl velmi rád, ale náhlý odchod zpěváka Benjamina z řad kapely záměr můj i řady dalších úspěšně překazil. Jak správně tušíte, vypustil jsem i následující dvojici vystupujících Medeia a Starkill, o nichž jsem doposud nic moc neslyšel, a radši jsem se rozhodl šetřit síly na pozdní hodiny, kdy přišly vhod.

Zhruba o tři čtvrtě na tři se pódia chopili Keep of Kalessin, kteří se po vyhazovu zpěváka Thebona představili v trojčlenném obsazení, kdy se vokálů ujal kytarista Obsidian Claw, jemuž vydatně sekundoval basák Robin “Wizziac” Isaksen. Letmo jsem zaslechl našlapanou “The Awakening”“Reptilian” a kapela zněla velmi dobře. Drtivý black metal dopadal na stále ještě řídký dav pod pódiem s obrovskou intenzitou, a jak jsem se obával, že zvuk se v případě Keep of Kalessin bude slévat do neforemného hluku, tak jsem byl překvapen jeho relativní čistotou. Dobrou polovinu jejich setu jsem obětoval procházce po venkovním areálu, takže jsem pořádně stihl až závěrečný trojblok “Dark as Moonless Night”, “The Divine Land” a “Ascendant” a vážně to nebylo zlé. Samozřejmě, že velké očekávání budil fakt, jak se Obsidian a Wizziac poperou s party Thebona, a oba rozmetali veškeré pochyby, protože nebudili dojem, že by jim tato role byla cizí a nepřirozená.

Následovala polská drtička Decapitated, od níž znám pouze poslední desku “Carnival Is Forever”, z níž se při tvorbě setlistu čerpalo hodně a nakonec to nebylo na škodu. Nevěřil bych, že jejich tvorba, která mě z desky nechává naprosto chladným, bude znít naživo tak skvěle. Technický death metal byl v živém provedení neuvěřitelně chytlavý a dredatý řvoun Rafał přenášel do publika tolik energie, že by se z toho jiní mohli učit. Pobíhal, skákal, hecoval a neúnavně poháněl mašinu, která mu kryla záda. Jejich set měl místy až hardcorovou našlapanost, což umocňoval circlepit, který se zastavil jen při sekanějších pasážích, jako třeba v “Pest”. Čtyřicet minut jejich nářezu bylo akorát a z mého pohledu byli Decapitated velkým překvapením a věřím, že jejich energický set si užili i fanoušci, kteří této hudbě jinak běžně neholdují.

Holandská Floor Jansen se svou domovskou partou ReVamp má na kontě slušné druhé album “Wild Card”, z něhož do nás hned při nástupu napustili dvojici “The Anatomy of a Nervous Breakdown” s podtituly “One the Sideline” a “The Limbic System”. Asi nejvýraznější skladby vystoupení i samotné desky hned z kraje ukázaly, jakou cestou se dál pošlape. Jistota, s jakou tahle vytáhlá diva přecházela od civilního zpěvu k opernímu přednesu, byla nevídaná. Teď budu možná za debila, ale neměl jsem vůbec zdání, že zvládá i hrubý growling, který předvedla mimo jiné v úvodní skladbě, takže jsem celkem překvapeně zíral. Mix symfonického a gotického metalu s přiměřenou dávkou progrese měl skvělou atmosféru, ačkoli snad nemusím připomínat, že hlavní zásluhu na tom měla právě Floor, která to s publikem umí. Je jedno, jestli se občas zhoupla do rytmu řízné hitovky “Wild Card”, nebo zpomalila vlezlou baladou “Sweet Curse”, která paradoxně nekazila slušně rozjetou show, ale nemohl jsem z ní spustit oči a hlavně uši. Zpívalo jí to fakt náramně. Celkem spravedlivě se tahaly skladby z obou dosavadních alb, i když “Wild Card” mělo mírně navrch jak množstevně, tak i kvalitativně, protože jeho zástupci působily o něco vyrovnaněji než věci z eponymního debutu jako třeba slabá “Kill Me with Silence”. Instrumentální část kapely zněla velmi dobře a hlavně sehraně. Zejména kytarová dvojice Jord Otto a Arjan Rijnen se mi líbila, takže přiznávám, že jejich vystoupení jsem užil mnohem víc, než jsem původně očekával.

Göteborgští Soilwork platili za jedno z největších lákadel celého dne a nutno dodat, že celkem oprávněně, protože minimálně v rámci žánru už se vypracovali v prvotřídní hvězdy. V průběhu úvodní “This Momentary Bliss” na to tahle parta vlítla s obrovskou vervou, kterou početný kotel náležitě ocenil. Škoda zpočátku přehuleného zvuku kytar, za nimiž se Björn ztrácel. Dokud agresivně řval, tak se dokázal do popředí prodrat bez větších problémů, ale jakmile měl přejít do melodických nápěvů, tak jej bylo slyšet o poznání hůř. Během prvních tří skladeb se to srovnalo do lepší podoby, a frčelo se tak dál. Vědoma si síly svého aktuálního dvojalba “The Living Infinite”, si z něj kapela vybrala ty největší pecky, takže krom úvodní “This Momentary Bliss” jsem zachytil ještě chytlavou “Parasite Blues” a “Spectrum of Eternity”, nicméně mám dojem, že ještě dva kousky z ní zazněly, ale ty už si z hlavy nevybavím. Posluchačstvo se překvapivě chytalo jak na nové, tak starší pecky, ovšem je fakt, že když přišly na řadu léty prověřené hity jako “Overload”, “Follow the Hollow” nebo závěrečná hymna “Stabbing the Drama”, tak to bylo jiné kafe. Pod pódiem to vřelo po celou dobu na vysoké otáčky, nicméně když Björn ohlásil svými slovy “thrashy” řežbu “Bastard Chain”, tak atmosféra pěkně zhoustla a v tu chvíli bych se kolotoči těl nacházet určitě nechtěl. Výkonu Soilwork nechybělo pořádné nasazení a třeba basák Ola Flink byl po celou v jakémsi transu. Nevím, jestli ten chlápek na něčem frčí, nebo je na pódiu takový šílenec, ale jeho výkon působil naprosto odevzdaně. Totéž platí i pro skvělého Dirka Verbeurena, který za svou úspornou bicí soupravou předváděl nadstandardní výkon. Dost lidí mluví o Soilwork jako o nejlepším výkonu večera, což se jim nedivím, protože to mělo spád a i přes hodinový hrací čas to odsýpalo náramně.

Následoval melodický dvojblok v podobě Amorphis a zámořských Kamelot, kdy hlavně na prvně jmenované jsem se dost těšil. Jsem toho názoru, že od té doby, co se další dredař Tomi Joutsen přidal do řad této finské stálice, tak se jim albově až nevídaně daří. Úvodní těžkotonážní “Shades of Gray”, která spustila po krátkém intru, musela přesvědčit všechny neznalé, že charismatický Tomi umí jak hluboký growl, tak čistý melodický vokál a přechody z jedné podoby na druhou mu nečiní živě žádné problémy. Nebudu chodit kolem horké kaše, ale Amorphis to u mě ten den vyhráli. Jejich set byl sice účelově poskládaný jako soupis největších hitů, ale křišťálově čistý sound (jednoznačně nejlepší z celého dne) a propojení mezi hypnotickým frontmanem a publikem prostě nemělo chybu. Jakmile Tomi v ostřejších pasážích roztočil ten svůj dredový větrný mlýn, tak mít dlouhé vlasy, přidal bych se taky. Teprve naživo při přímé konfrontaci písní z “Circle” a předešlých alb jsem si potvrdil, jak jsou věci z této desky silné, protože “Shades of Gray”, “Hopeless Days” či “The Wanderer” si to mohly klidně rozdat se “Silver Bride”, “You I Need”, “Sampo” i závěrečnou megahitovkou “House of Sleep”. Jednoznačným vrcholem byla překvapivá a potěšující “Vulgar Necrolatry” z raného období kapely, kterou znám pouze v znovu nahrané verzi, ale tato oldschool deathová vypalovačka lámala kosti a já si připadal jak na koncertu Asphyx nebo Grave. Vážně skvělé oživení už tak vyrovnaného a kvalitního setlistu. Protože kapela neztrácela s přibývajícími minutami nic ze svého nasazení, vůbec by nevadilo, kdyby se ještě dvě, tři skladby přidaly, ale to už je pouze má vlastní utopie. Možná budu zbytečně nekritický, ale vážně mě nenapadá nic, co by se Amorphis dalo vytknout, takže pokud budu mít příště možnost, rozhodně jedu, protože tohle byl jasný vrchol dne.

To američtí melodici Kamelot nikdy nepatřili mezi srdcové záležitosti, ale z alba ten jejich progresivní power metal má něco do sebe. Ne, že bych se na jejich vystoupení vyloženě netěšil, ale byl jsem dost skeptický k tomu, jak se jim podaří všechny epické plochy jejich hudby spojit naživo. Orchestrální aranže, vrstvené doprovodné vokály, klávesy, kytary. Tohle vždycky naživo zavání průšvihem. Nakonec to neznělo špatně, o čemž přesvědčila “Rule the World”. Novic za mikrofonem Tommy Karevik se předvedl jako technicky zdatný zpěvák, který si s pěveckou předlohou svého předchůdce Roye Khana poradil bez problémů. Proti srsti mi bylo jeho přehnané pódiové herectví, ale objektivně nic proti němu. Do bílých šatů oděná doprovodná zpěvačka Alissa White-GluzThe Agonist klamala tělem a (pro mě) stejně nečekaně jako Floor předvedla něco z agresivního growlingu, kterým nahradila třeba Shagrathovy party v závěrečné epické hitovce “March of Mephisto”, jíž Karevik z části odzpíval na vysunutém stupínku, což byla efektní podívaná. Bohužel ne vždy to mělo takový spád. Nemůžu sice říct, že bych se po celou dobu jejich vystoupení nudil, protože mělo i světlé chvilky v podobě profláklé “Center of the Universe”, “When the Lights Are Down” nebo “The Great Pandemonium”, ale že bych z toho byl na větvi, to ne. Na závěr společného turné se s kapelou přišla v “The Haunting (Somewhere in Time)” rozloučit Floor, která ten večer nechala svou “kolegyni” Alissu daleko za sebou, i když jejich pódiové role jsou poněkud jiné, to nepopírám. Kamelot prostě předvedli ve všech ohledech profesionální vystoupení, které fanoušky kapely nejspíš nenechalo chladným, ale na mě to působilo až moc strojeně a nevím, jestli bych měl do budoucna chuť si to zopakovat.

Po epickém závěru Kamelot se tak schylovalo k dramaturgickému přehmatu pořadatelů a hlavní hvězdě dne, tedy finským Children of Bodom. Ještě než se pustím do samotného vystoupení Alexiho sebranky, tak si nemůžu odpustit výtku pořadatelům, protože nasadit headlinera na úplný závěr není úplně ideální. Někdy po půlnoci se hala začala trestuhodně vyprazdňovat. Chápu, že lidi už byli unavení, někomu vadil ne moc kvalitní zvuk, nebo se spěchalo na noční spoj, tohle všechno beru, ale nechat největší jméno (říkejte si, co chcete, tak to bylo) vystavené před průběžně řídnoucím publikem prostě není úplně ideální řešení. Dětem od jezera Bodom se nedá nic moc, co vytknout. Opět se však vyřádil zvukař, který z jejich melodického metalu udělal mnohdy nelíbivý bordel a pokud bych drtivou většinu písní neznal nazpaměť, tak bych z jejich koncertu měl poloviční zážitek. Tu a tam se zvuk zlepšil, ale po chvíli mi přišlo, že se vše vrátila zpátky do “normálu”. Ale tohle kapele zazlívat nechci, protože ta šlapala v pohodě. Palec nahoru střízlivému Aleximu, který popíjel vodu (snad tam fakt byla voda) a omezil své fuckování na všechny strany, kterým akorát zdržuje. Většina skladeb byla odehrána s větší razancí a v rychlejším tempu, než je tomu ve studiové podobě, takže už tak rychlá “Needled 24/7” byla neskutečná palba. Jejich set byl klasickým průřezem napříč historií, který doplňovala trojice zářezů z letošního “Halo of Blood”. Mně osobně se výběr skladeb velice zamlouval, protože se dostalo jak na starší věci typu “Silent Night, Bodom Night”, “Hate Crew Deathroll”, “Hate Me!” a “Downfall”, tak na čerstvější materiál v podobě “Blooddrunk” či “Dead Man’s Hand on You”. O instrumentálních výkonech v případě Children of Bodom není potřeba vůbec pochybovat, kytarové souboje Alexiho a Roopeho Latvaly neměly chybu a zbylá trojice je zdatně doplňovala. Jen škoda, že když už kapela přijede ve formě a dalo by se tak hovořit o velmi zdařilém koncertu, tak je zvuk takový, jaký je, a celý dojem jde do kytek.

Z organizačního hlediska mě nenapadá žádný problém, který by se dal Pragokoncertu úspěšně vytknout. Pokud tedy pominu zařazení Children of Bodom až na úplný závěr soupisky. Teď k tomu přesunu ze zimáku do haly. Důvod k přesunu do menších prostor byl patrný při pohledu do publika při setech Soilwork či Kamelot. Hala sice byla plná, ovšem i tak bylo na jasné, že lístků se neprodalo tak jak loni, takže to chápu (mluví se o necelých 4000 účastníků, čemuž bych věřil). Změny k lepšímu oproti stadionu jsou zřejmé. Lepší zvuk (pokud to zrovna nekurvil zvukař, ale nikde žádné ozvěny) je dostatečně dobrým důvodem ke spokojenosti, a když k tomu přičtu teplo, tak není co řešit. Hlavní negativum spočívá samozřejmě s oním pocitem tepla, protože to se místy měnilo v totální dusno a zakouřeno. I tak se ale bez zimáku do budoucna klidně obejdu. Celkově vzato jsem opuštěl Euronics halu spokojený, ačkoli za to mohly hlavně skvělé koncerty ReVamp a Amorphis, kteří se nečekaně stali mými hlavními hvězdami večera.


ReVamp – Wild Card

ReVamp - Wild Card
Země: Nizozemsko
Žánr: symphonic metal
Datum vydání: 23.8.2013
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. The Anatomy of a Nervous Breakdown: On the Sideline
02. The Anatomy of a Nervous Breakdown: The Limbic System
03. Wild Card
04. Precibus
05. Nothing
06. The Anatomy of a Nervous Breakdown: Neurasthenia
07. Distorted Lullabies
08. Amendatory
09. I Can Become
10. Misery’s No Crime
11. Wolf and Dog

Hodnocení:
Ježura – 7,5/10
H. – 7/10

Průměrné hodnocení: 7,25/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Floor Jansen, která si udělala jméno jako zpěvačka dnes již neexistujících After Forever, si na nedostatek hudebního vyžití v posledních letech určitě stěžovat nemůže. Hostování u Arjena Lucassena, Devina Townsenda, Mayan nebo Nightwish je jedna věc, ale pevný základ, ke kterému se dá vždy vrátit, to je věc druhá – a přesně tím je pro Floor od roku 2009 kapela ReVamp, kde zpěvačka realizuje vlastní nápady a vize. Tři roky staré eponymní album sice žádnou velkou díru do světa neudělalo, nicméně podle reakcí kritiky a fanoušků šlo o slušnou nahrávku. Letos ale ReVamp přišli s novou deskou “Wild Card”, takže máme příležitost zjistit, jak se věci mají v roce 2013.

Pokud si dobře vzpomínám, když ReVamp před třemi lety vydali svoji prvotinu, protočil jsem ji asi tak jednou a pak odložil s tím, že mi to nic moc neříká. Že to není vůbec směrodatné hodnocení, asi není potřeba dodávat, a stejně tak je nasnadě, že žádné velké srovnání obou desek nepřijde. Přesto (anebo možná právě proto) jsem ale “Wild Card” pojal jako příležitost pro ReVamp, jak získat mé sympatie, a k prvním poslechům jsem přistupoval s opatrným očekávání solidní nahrávky. Věřte nebo ne, přesně takovou jsem dostal.

Výraz, který dostalo “Wild Card” do vínku, je celkem zajímavý mix několika inspirací. Je v něm slyšet klasický symphonic metal nizozemské školy dost evidentně poděděný po bývalém zpěvaččině působišti a After Forever nejsou nepodobné ani některé vokální melodie, ačkoli v tom asi hraje docela důležitou roli obtížně zaměnitelná barva Floořina hlasu a způsob, jakým ty melodie staví. Deska je přesto dost svébytná, protože samotná hudba nespoléhá jen na nizozemský symphonic metal klasického střihu a neváhá přidat pár moderních prvků, které celek nejen příjemně ozvláštňují, ale vlastně jej i pomáhají definovat. Týká se to některých klávesových rejstříků, kde si člověk občas není úplně jistý, jestli jsou to ještě klávesy nebo nějaký elektronický sampl (a že tam jsou k nalezení i ty samply), ale nejvíc je to znát na kytarách, které jsou tak nějak mimožánrové a ze všeho nejvíc mi připomínají ty různé moderní crossovery, co je jich dnes všude plno. Není to ale zase tak, že by se kytaristé snažili strhnout rekord v moderním riffování. I přes svou moderní náturu je instrumentál stylově vyvážený a místo nějakých exhibic spíše pracuje spíše ve prospěch celku.

A ten celek funguje dobře. Je to dostatečně nápadité, aby to nenudilo, zní to celkem neokoukaně a poslouchá se to dobře. Jenže co si budeme povídat, ačkoli je hudba sama dobrá, nemohu se zbavit dojmu, že hraje tak trochu druhé housle samotné Floor a jejímu zpěvu. Dlouhonohá diva zde totiž zcela suverénně předvádí, proč na ni přísahají zástupy fanoušků a platí za jednu z nejuznávanějších žánrových zpěvaček. Její hlasový potenciál sahá od vcelku civilních poloh přes trochu uřvané rockové party až ke školenému opernímu zpěvu, a ať už zpívá jakýmkoli stylem, je vážně potěšení to poslouchat. Alespoň pro mě je pak velkým překvapením, že se Floor nezalekla ani growlu, předvádí ho hned několikrát a i ten zvládá na vysoké úrovni. Marná práce, jakkoli je “Wild Card” příjemné a celkem zajímavé album, je to výkon Floor, kvůli kterému album stojí za koupi.

Nicméně Floor není na všechno to zpívání sama a na “Wild Card” představuje několik hostů, kteří vokálně už tak vynikající album obohacují a zpestřují svými příspěvky. Když nepočítám Marcelu Bovio (Stream of Passion) a Daniela de Jongha (Textures), kteří se ujali zpěvu sborů, jsou to pánové Mark Jansen a Devin Townsend. Kamarád z časů After Forever, Mark Jansen, přispěl svým s léty stále lepším hlubokým growlem a skladba “Misery’s No Crime” díky němu patří k nejvíce osvěžujícím kouskům alba, protože (jak už padlo výše) ačkoli s growlem koketuje i sama Floor, Markův nemilosrdný vokál skvěle kontrastuje se vším okolo. Zajímavé je, že celá skladba mi dost připomíná tvorbu Epica, tedy Markova domácího působiště… Jestli ale Mark odvádí vážně dobrou práci, Devin posílá skladbu “The Anatomy of a Nervous Breakdown: Neurasthenia” rovnou na samý vrchol desky, protože přitažlivost tohoto songu je z velké části jeho zásluha. Ostatní skladby však nijak významně nezaostávají, drží si jak navzájem, tak se zmíněnými dvěma příklady dost vysokou laťku a nenapadá mě ani jediný příklad, který by se mi líbil výrazně méně než ostatní. Každá z jedenácti skladeb totiž nabízí dostatek výborných momentů na to, aby stihly s přehledem smazat i případné slabší chvilky.

Jak jsem se přiznal hned zkraje, porovnávat “Wild Card” s debutem “ReVamp” opravdu nemohu, ale samotná novinka mě o svých kvalitách přesvědčila dost jednoznačně. Nejde o kdovíjak přechytralé album, není to ani vyložená pecka od začátku do konce a i stopáž se blíží hodnotě, kterou utáhne jen málokdo. Přesto mě ale “Wild Card” vyloženě baví poslouchat. Proč? Ta deska je svěží, uvolněná, má vlastní tvář, skvěle vyvážený poměr agresivity a chytlavosti a přitom to není žádná prvoplánově podbízivá hovadina. No a pak je tu samozřejmě skvělá Floor Jansen, která se zde předvádí v dobrém světle jako skladatelka a v tom nejlepším světle jako zpěvačka. Takhle na papíře to zní lákavě a věřte mi, že stejně lákavé je to i na poslech. “Wild Card” zkrátka nemohu než doporučit a vrchem přidat hodně silnou 7,5. Dobrá práce!


Další názory:

Přišlo mi, že debut “ReVamp” svého času prohučel bez nějakého většího povšimnutí, přestože jej zaštítil vydavatelský velikán Nuclear Blast a Floor Jansen, hlavní postava kapely, měla už v té době dávno jméno z působení v After Forever. U “Wild Card” už je to ovšem jiná, jelikož se Floor Jansen v mezičase přidala jako koncertní záskok ke slovutným Nightwish, jejichž zástupy fanoušků si už na novinku ReVamp počíhají. Dopadlo ovšem “Wild Card” natolik reprezentativně, aby pozornost ustálo? Osobně si myslím, že určitě ano, protože se jedná o dost povedenou nahrávku, a když o tom tak přemýšlím, tak si myslím, že i povedenější než poslední album samotných Nightwish, byť jde o trochu odlišnou záležitost. Nicméně rozhodně platí, že ReVamp dali na “Wild Card” dohromady několik opravdu silných písní, v nichž se vyskytují hodně dobré nápady, a ten zbytek, který je o trošku méně dobrý, má do nějaké vaty také pěkně daleko. Ohledně těch nejlepších skladeb mám na mysli třeba “Nothing”, závěr v podání “I Can Become”, “Misery’s No Crime” a “Wolf and Dog”. Hlavně je to ale skvělá “The Anatomy of a Nervous Breakdown: The Limbic System” s perfektním refrénem. Až je škoda, že s podobně silnými motivy nedokážou ReVamp přicházet po celou hrací dobu alba, protože pak by to byla úplně jiná káva a to album by na hodnotící stupnici okupovalo mnohem vyšší mety. Ale i tak je to hodně slušná práce.
H.