Země: Polsko Žánr: melodic black / death metal Datum vydání: 13.9.2019 Label: Non Serviam Records Hrací doba: 16:17 Odkazy: web / facebook / twitter / bandcamp / instagram K recenzi poskytl: Neecee Agency

Devilish Impressions je kapela, již jsem svého času míval poměrně rád. I dnes si pořád myslím, že první dvě desky „Plurima mortis imago“ (2006) a „Diabolicanos – Act III: Armageddon“ (2008) nejsou vůbec marné a mají co říct. Ostatně, obě vlastním i na originále, a dokonce obě hned ve dvou verzích.

Pozdější tvorba Devilish Impressions už mě ale moc neoslovila. Třetí album „Simulacra“ (2012) bylo už na hraně, ale nemůžu mu upřít pár poměrně dobrých skladatelských nápadů. Následné EP „Adventvs – Eritis sicvt devs“ (2014) a čtvrtou řadovku „The I“ (2017) už jsem nicméně slyšel jen zběžně a nenašel jsem tam jediný důvod, proč bych těm nahrávkám měl zkoušet věnovat víc pozornosti.

Po dvou letech od předchozího alba se Devilish Impressions opět hlásí o pozornost s novým ípkem „Postmortem Whispering Crows“, které nabízí tři nové skladby a také představuje novou sestavu. Jediným stálým členem zůstává zpěvák a kytarista Quazarre, zbytek osazenstva se od minulého počinu kompletně obměnil. Ne snad, že by to nějak zásadně vadilo, beztak jsem vždycky vnímal Quazarreho jako hlavní persónu kapely a zbytek jen dělal křoví (s trochou nadsázky).

Každopádně, rozhodnul jsem se, že s příchodem „Postmortem Whispering Crows“ dám Devilish Impressions větší šanci, přestože mě ukázky příliš nezaujaly. A jak se záhy ukázalo, měl jsem dát na první dojem a na poslech se vydlabat, poněvadž ani „Postmortem Whispering Crows“ podle mě nenabízí nic, čím by se měl člověk zabývat.

Navzdory obměně sestavy se plynule pokračuje ve stylu vytyčeném na „The I“ (což jasně ukazuje, že skladatelské otěže pevně třímá jediný stálý člen Quazarre), tedy melodičtější black / death metal, z něhož už ale vymizely symfonické kličky, které se objevovaly na „Simulacra“. Materiál je ovšem vesměs nezajímavý a obyčejný. Výraznější momenty se hledají těžko (snad jediná trochu rozumná pasáž se nachází v závěru „Cingvlvm Diaboli“, ale jinak je to bída) a atmosféra poletuje někde okolo bodu mrazu. Což dá rozum, protože co byste chtěli vytřískat z takhle bezpohlavního sterilního zvuku?

Už dříve jsem měl pocit, že Devilish Impressions mi řekli vše důležité na svých prvních dvou albech a jejich další snažení mě míjí obrovským obloukem. „Postmortem Whispering Crows“ tenhle dojem prohlubuje do takové míry, až ani nevím, s čím by Poláci v rámci nastaveného stylu museli přijít, abych měl zase chuť jejich muziku poslouchat. Za mě tedy zbytečnost, která sice v nepostrádá profesionalitu a technické schopnosti, ale zoufale jí chybí nějaká duše a hloubka.