Země: Belgie Žánr: melodic black metal Datum vydání: 10.11.2014 Label: Code666 Records Tracklist: 01. Emerald 02. Walpurgis 03. The Great God Pan 04. Aklo 05. Cold War 06. Eater of Worlds 07. Red Death 08. Dagon 09. Carcosa Hodnocení: 5/10 Odkazy: web / facebook / twitter K recenzi poskytl: Aural Music / Code666

Belgičané Saille mě se svojí minulou nahrávkou “Ritu”, která vyšla v lednu loňského roku, docela bavili. Je pravda, že s odstupem času si myslím, že byla známka 8 hodně přestřelená, a stejně tak je pravda, že po napsání recenze jsem si už album snad ani jednou nepustil, avšak i přesto mám tu desku v paměti zapsanou jako docela povedenou záležitost někde na pomezí symfonického a melodického black metalu. Tím pádem nebyl důvod se nějak vyhýbat dalšímu albu, které bylo pojmenováno “Eldritch” a které přichází pouhý rok a půl po svém předchůdci.

Jistě se nabízí otázka, co se během toho roku a půl změnilo – jestli vůbec něco. Inu, v kapele došlo k výměnám na postech baskytaristy a bubeníka a zelenou skálu tentokrát na obálce vystřídal šedivý hybrid mezi hradem a zámkem… Aha, vy jste se asi ptali na muziku, co? Co se té týče, tak ta se vlastně nezměnila i změnila zároveň. Že vám to nějak nedává smysl? Nevadí, čtěte dále – hnedle si to totiž vysvětlíme.

Ona nezměna na “Eldritch” se týká samotného stylu a hudebního výraziva. Pokud mi paměť ještě slouží, “Ritu” znělo přibližně podobě jako novinka, takže by se dalo se vcelku slušnou jistotou prohlásit, že “Eldritch” pokračuje tam, kde skončil jeho předchůdce. To není obecně vzato ani dobře, ani špatně – je to jen suché konstatování faktu. Je fakt, že jsem spíše zastáncem progresu, ale když na to přijde, nemám s tím problém – přece jenom, co si budeme povídat, po roce a půl asi nelze čekat nějaký extrémní pokrok a ne každá kapela je Igorrr, aby střídala styly častěji než ponožky.

Hádám, že vás už nejspíš napadlo – kde je potom tedy ta změna? Ta změna je… no, ta se bohužel projevila v kvalitě materiálu, jaký Saille na “Eldritch” nabízejí. Již jsem řekl, že si “Ritu” pamatuji jako docela povedené album, jež dokázalo na chvíli se ctí slušně zabavit. Od “Eldritch” jsem sice neočekával nějaké opusální veledílo, které by snad dokázalo vyzvat na souboj mé letošní favority jako Darkspace, Lux Occulta nebo Triptykon, doufal jsem ovšem v opětovně solidní nahrávku – což se ovšem ne úplně povedlo.

Netvrdím, že je “Eldritch” debilita, protože tak špatné to určitě není. Buďme féroví – házet novinku Belgičanů do podprůměru by bylo docela přehnané, jelikož nějaká úroveň – přinejmenším ta řemeslná – tam určitě je. Pár povedenějších momentů se taktéž najde. Problém však tkví v tom, že těchto výraznějších momentů je na nahrávce poměrně málo a i to málo je brutálně rozmělněno 56 minutami hrací doby. Drtivou většinu stopáže tvoří nepříliš záživné kytarové hoblování, které sice není skrz naskrz na draka, ale – a z nemalé části i díky plochému zvuku – působí značně amorfním dojmem, díky čemuž tahle většina stopáže dosti splývá.

Kamenem úrazu, který jde ruku v ruce s tím, co bylo právě zmíněno, je i to, že se Saille nebojí relativně delších skladeb. Já mám dlouhé písně skutečně rád (i když tohle ještě není žádný extrém, to je pravda), ale jsou případy, kdy je 6+ minut poměrně přehnaných. A naneštěstí je jedním z těchto případů i “Eldritch”. Když si vezmu třeba takovou “The Great God Pan”, jež se bez větších obtíží přehoupla přes sedm a půl minuty, tak jediné, co si z ní pamatuji, je pěkná melodie v úplném závěru… což jaksi znamená cca 20 sekund ze 457 sekund. A to dle mého skromného názoru není zrovna příznivý poměr. Pokud by se třeba jednalo o ojedinělý případ, šlo by přimhouřit oko, jenže když každá písnička na desce vypadá tak, že obsahuje pár povedených vteřinek v několika dalších minutách nevýraznosti, tak je to prostě špatně.

Výsledek nám tedy Saille servírují v takové podobě, jakou bych se nebál označit za zklamání. “Eldritch” se určitě dá poslechnout a sračka to zase není, že by to ale člověka nějak zvlášť zaujalo, to se bohužel tvrdit nedá – ledaže by se jednalo o metalového mlíčňáka, který včera opustil Nightwish a Sabaton a dnes by rád slyšel něco trochu tvrdšího. Jenže takoví se spíš dostanou ke Cradle of Filth (abychom se od Belgičanů stylově příliš nevzdalovali) a o nějaké Saille ani nezavadí. Zkušenější a/nebo náročnější zase nebudou mít problém si najít množství zajímavějších nahrávek, což z “Eldritch” vlastně dělá poměrně zbytečný počin, pro nějž je nudná, šedivá a průměrná pětka ideálním hodnocením. Snad se s příští deskou zadaří lépe…