Když britští Evile vydali debutovou fošnu “Enter the Grave”, byl jsem nadšením celkem vedle. Mezi mladými thrash metalovými kapelami, oživujícími odkaz titánů tohoto stylu, patřili totiž mezi nejnadějnější a nejpoctivější dřiče, tedy aspoň v mých očích. S dalšími alby však moje nadšení sláblo a musím rovnou na úvod říct, že s poslední “Skull” můj zájem o další počiny této bandy asi skončil definitivně. Místo aby zráli jako víno, spíš hnijou jak podzimní listí. Kvalitativní tendence nestoupá, nýbrž prudce klesá.
Z Evile se totiž stávají pomalu ale jistě takoví Bullet for My Valentine thrash metalu, i přes jistou úpornost, kterou se do skladeb snaží narvat, působí dost unaveně a tu agresivitu jim nějak nelze věřit. Skladby jsou většinou svižné a splňují nároky, které by měly thrashové pecky splňovat. Zběsilé sloky střídají ukřičené refrény, i sóla jsou jak podle nejzákladnější učebnice stylu. Dalo by se říct, že po řemeslné stránce je vše v nejlepším pořádku, ale ta praktická stránka věci těžce pokulhává.
Problém je, že už od začátku mě vlastně nezajímá, jak skladby budou vlastně pokračovat, nemám pocit, že by někam směřovaly a gradovaly. Písničky začínají a končí, proplují hlavou a nezanechávají téměř žádný dojem a nevzbuzují ve mně jako posluchači žádné dojmy. Jak album postupuje, horko těžko hledám záchytné body. Paradoxně se nejzajímavějšími momenty stávají ty chvíle, kdy se ubere na tempu a buduje se atmosféra. Pak to začíná být zajímavé. Především v epické “Tomb”. Jenže jedna skladba dobré album nedělá. Ani dobrý zvuk, kterým jsou skladby ověnčené.
Je docela všeobecným trendem, že zpočátku thrashové divoké kapely začnou do své tvorby implantovat progresivnější prvky, divokost ustoupí větší promyšlenosti. Někdy to funguje opravdu dobře a výrazně to ozvláštní diskografii kapel. V tom případě je všechno v pořádku. Tady ale v podstatě není žádná snaha o posun či progresi. Koleje zůstávají položené pořád stejně, ale výrazně zrezivěly. Otázkou zůstává, zda se povede někdejší kvalitu obnovit, či bude tvorba nadále upadat do čím dál větší plytkosti a bezvědomí. Je smutné, když se u mladé nadějné kapely dostaví stagnace a únava. Pochopím to u starých veteránů, kterým již nezbývá dostatek mladického nadšení a divokosti k tomu, aby dokázali trhat svými drápy na cucky. U mladíků, jakými jsou Evile, to ale nedokážu akceptovat a chápat.
Jak jsem dříve jejich tvorbu velice oceňoval, u aktuální desky bohužel musím konstatovat, že je to vážně slabé. Vedle posledních Megadeth asi největší zklamání, kterého jsem se letos od thrash metalové kapely dočkal. Pokud můžete, doporučuji se poslechu této desky vyhnout, a pustit si jejich debut, či nějaký výživnější materiál. Posledními Kreator či Exodus nic nezkazíte. Tohle je za slabé čtyři bodíky, bohužel.
Další názory:
Od svého druhého alba “Infected Nations” Evile už jen brousí svou verzi klasického Bay Area thrash metalu, který oni sami vidí jako kombinaci staré Metallicy a Testament. Zpěvák a kytarista Matt Drake má svým projevem k Hetfieldovi za mlada docela blízko, a přestože není tak charismatický a drží svůj projev v jedné rovině, tak nemůžu tvrdit, že by byl špatný zpěvák. Na tvorbě Evile a jim podobným kapelám je důležité, jak člověk na jejich snažení nahlíží. Jako na kopírování, nebo vzdávání jakési úcty svým modlám? V případě Evile tíhnu k druhému pohledu, a i když je mi jasné, že se jedná o omílání tisíckrát slyšeného, dělá to tahle parta s ledovým klidem a takovou sebejistotou, až je mi to vlastně sympatické. Některé písně jsou na můj vkus trošku roztahané a sloužilo by jim zkrácení stopáže, ale jako celek nemá album výraznějších slabin a bez problémů se to dá sjet od začátku do konce. Kdyby některé staré kapely hrály s takovým nadšením a vydávaly takhle vyrovnaná alba, tak bych se vůbec nezlobil (teď mluvím třeba o Schmierovi a jeho Destruction). Takové “Underworld” a “Words of the Dead” jsou našlapané vypalovačky, kterých není nikdy málo, takže opět uznávám, že Evile umí. Sice jinak, ale umí. Kaša
Datum: 17.7.2011 Místo: Vizovice, areál likérky Rudolf Jelínek Účinkující (obsažení v reportu): Аркона, Delain, Dymytry, Evile, Helloween, Oomph!, Overkill, Steelwing, Törr, Tři sestry
H.: Poslední den jsem si neváhal přivstat a jít se podívat na omaskované predátory Dymytry. Upřímně řečeno, byl jsem velmi příjemně překvapen, neboť ze všech jejich koncertů, které jsem prozatím navštívil, byl právě ten vizovický výstup nejlepší. Hlavně proto, že kapela konečně trochu sáhla do složení písniček a malinko i proměnila prupovídky mezi nimi, což výrazně pomohlo. Oživením bylo rovněž bubenické sólo, při němž ale bubeníkovi spadla maska, čímž si opravdu zkazil imidž (smích). Ale ne, vážně, Dymytry svůj čas využili naplno a uběhlo to hodně rychle.
Ježura: Napotřetí mi Dymytry konečně vyšli, i když jen z půlky (proklínám kocovinové stavy spolunocležníků). Každopádně ta polovina, kterou jsem těmhle mimoňům věnoval, mi stačila k tomu, abych na splín a nasranost aspoň dočasně zapomněl ve prospěch zábavy. Prostě a jednoduše – šupa!
H.: Törr jsem v nové sestavě viděl vlastně úplně poprvé. Bylo to slušné, nic omračujícího, ale pořád mi přijde smysluplnější pokračovat takhle s omlazenou krví, než stagnovat a přešlapovat na místě s Henychem. I když se při vzpomínce na Alkehol svíjím smíchy nad satanášským rouháním Oty Hereše, nebylo to špatné. Ale i tak jsem se v polovině sbalil a šel radši na pivo (to je jen tak mezi námi jen takový slovní obrat, protože na pivo jsem nešel, jelikož jsem v té době měl už jenom 30 korun, které jsem si pečlivě šetřil na horší časy… prostě jsem se odešel válet někam do stínu (smích)).
H.: O Steelwing mi kolega Ježura vyprávěl jako o něčem strašně špatném, co jej dodnes po zhlédnutí jejich koncertu straší ve snech. Ale mně se to celkem líbilo. Ano, image byla sice lehce úsměvná a chlapci podle všeho trošičku zachrápali dobu, ale co na tom. Osmdesátky však nebyly cítit jen ze vzhledu muzikantů, ale i z jejich muziky. A já mám podobný oldschool heavy metal hodně rád, i když jej paradoxně hrají takoví mlaďoši, takže podle mě to bylo dobré.
H.: Podobným případem, čili mladá kapela s oldchool muzikou, byli i Britové Evile. Jejich tvorba se však nese ve znamení řízného thrash metalu. Z jejich strany šlo o velice pěkný výkon, který však ve výsledku utrpěl minimem přihlížejících lidí, čemuž se však nelze divit vzhledem k odpornému vedru. Je to docela škoda, že se Evile nedostalo větší pozornosti, neboť některé vály vskutku zabíjely.
H.: To na ruské bohatýry (a také jednu bohatýrkyni) Аркона se už sešlo lidí o poznání více, za což je kapela odměnila skvělým a rychle odsýpajícím setem plným výborných pecek. Co se ale mě týče, jenom tu nechutnou titulní odrhovačku z posledního EP si mohli odpustit. Na druhou stranu zase zazněla i ukázka z připravované desky “Слово”, která mi zněla docela zajímavě a ukázala možná až nečekaně ostré riffy… ale nelze chválit dne před večerem – až studiová podoba ukáže. Jinak docela obdivuji Mashu, že byla schopná v tom vedru celou hodinu na 100% odzpívat a odběhat v tom svém kožíšku.
Ježura: Co se týče Аркона, mám z toho takové smíšené pocity. Bylo to naše čtvrté setkání, poprvé jsem z něj neodcházel nadšený a za vinu to kladu několika faktorům. Z těch objektivních to byl určitě dost nevyvážený zvuk a absence druhé kytary, která nemálo skladbám ubrala na působivosti, protože pro jedinou kytaru upravené kytarové party v tomto případě nemohou znít jinak než ochuzeně. Na subjektivní straně barikády pak dominuje fakt, že se hrálo přespříliš hopsaček, které představují všechno, jenom ne to, co mám na kapele rád. Jak už píše H., zazněla jedna nová skladba. Moje nevzdělané ucho však nedovedlo identifikovat hned dvě skladby, přičemž jedna z nich mi přivodila spíš mračení než co jiného, tak doufám, že to nebyla ta, která se do měsíce objeví na nadcházející novince… Abych jen nekritizoval, nebylo to špatné, a kdybych na vystoupení přišel v jiné náladě, dost možná bych hodnotil znatelně pozitivněji. Takhle ve mně však zůstává nepříjemná pachuť zklamání.
Ježura: Na Delain jsem se těšil už loni, kdy kapela na poslední chvíli odřekla účast ze zdravotních důvodů. Tentokrát byli všichni jako řípa a podle toho to taky znělo. Abych se přiznal, tahle kapela je pro mě tak trochu guilty pleasure, protože si nedělám iluze o její umělecké hodnotě a trvanlivosti. Na druhou stranu žeru líbivé melodie, líbivou zpěvačku a v neposlední řadě její podmanivý hlas, takže tolik snad na moji obranu. Tohle vystoupení mě bavilo, působilo skutečně sympatickým dojmem a odcházel jsem z něj naprosto spokojený. Příjemným bonusem byla dvě zjištění – 1) Martijn Westerholt měl na sobě tričko Hail of Bullets a 2) dvě skladby (“Get the Devil Out of Me”, “Milk And Honey”) z připravovaného alba, které to odpoledne kapela odehrála, zněly skutečně zajímavě, a jestli se zbytek alba ponese v podobném duchu, máme se na co těšit. Podtrženo sečteno, parta okolo blonďatého klávesáka Westerholta a sympatické zrzky Charlotte Wessels mi zprostředkovala mimořádně příjemné a milé zakončení festivalu, na kterém mě od té doby nelákalo už zhola nic…
H.: Na Delain jsem se také chystal jít, jelikož jsem se jakožto pověstný chlívák chystal očumovat jejich sličnou zpěvačku, ale nakonec jsem dal přednost autogramiádě výše zmiňovaných Rusů, tudíž jsem se dostavil až někdy ve třetině vystoupení následujících Němců Oomph!. Ti v té době na pódiu zrovna páchali jakousi akustickou mezihru (przněn bez proudu byl zrovna song “Sex hat keine Macht”), ale zanedlouho se opět vrátili ke svému klasickému zvuku. Ačkoliv noční koncert tři roky zpátky na tom stejném místě mi přišel o moc lepší, i tak to byla pěkná jízda. Zpěvák je výborný bavič a showman a jak vidno, docela rád se předvádí, na čemž bych ovšem zrovna u frontmana metalové kapely neviděl nic špatného. Na koncertě jsou tihle Němci hodně dobří.
H.: Overkill, to je synonymum pro hustou thrashovou řezačku té nejvyšší kvality, což pánové stvrdili i vystoupením ve Vizovicích. Takhle nějak si představuji, jak by měla vypadat bezchybná thrash metalová hoblovačka – zabijácké tempo, brutální tah na bránu, maximální nasazení. A do toho ještě aby člověk přemýšlel, jestli vám více řežou uši rychlé riffy nebo ječák Bobbyho Blitze. Osobně jsem nejvíce čekal na ukázky z posledního, výtečného záseku “Irounbound”, jichž jsem se také dočkal. A rozhodně nedošlo jen na ty kratší kousky jako například klipovou “Bring Me the Night”, Overkill totiž s přehledem hned jako otvírak svého setu vystřihli více jak osmiminutovou “The Green and Black”. Nátěr!
H.: Při Helloween se u mne plně projevila největší nevýhoda čtyřdenního modelu festivalu. Nevím jak ostatní, ale já osobně už mám po čtyřech dnech, litrech chlastu a více jak třiceti koncertech docela problém se úplně koncentrovat, což odnesli právě Helloween, na něž jsem se za žádnou cenu nemohl moc soustředit. Co si tak vybavuji, hudebníci házeli jeden vtípek za druhým a měli výbornou světelnou show, ale i tak jsem se po několika skladbách odklidil. Později po koncertě jsem ale hned z několika stran zaslechl, že to byl děs běs. Mně to až zas tak hrozné nepřišlo, ale jak říkám, viděl jsem jen kousek a tak dobré, aby mě to tam udrželo déle, to také nebylo.
H.: Zakončení festivalu v podání hospodského alko komanda Tři sestry jsem upřímně považoval spíše za špatný vtip. Zascrollujte si nahoru a přečtěte si znovu mé hodnocení Alkeholu, protože tohle bylo to samé v bledě modrém. Zaujala mě snad jenom úsměvně amatérská psycho projekce, ale ani ta mě tam moc dlouho nezdržela. Příště nebrat!
Zhodnocení:
H.: Celkově bych letošní ročník vizovického setkání hodnotil jako velice povedený. Papírově silná sestava až na nějaké výjimky v podstatě nezklamala, zejména první dva dny byly opravdu nabouchané, druhé dva už o něco méně, avšak ani v nich, hlavně v brzkých hodinách, nebyla nouze o kvalitní vystoupení. Čistě z osobního hlediska jsem se navíc moc kvalitně ožral a nakoupil spoustu výborných CDček, tudíž spokojenost i z téhle strany. Nějaké blbosti jako čistotu toiek nebo kvalitu piva po mně vážně nechtějte (toiky bych se nedotkl ani dvoumetrovým klackem, na to sem mám moc rád, natož pak abych do ní lezl; o zpocené Plzni a ještě zpocenějším Gambrinusu platí to samé – hrdlem jsem totiž jakožto labužník proléval pouze naprosto luxusního Mastera!), protože to vůbec neřeším. Já na hudební festival jedu za hudbou a z tohoto pohledu jsem byl opravdu spokojen.
Ježura: Když to mám vzít objektivně, papírově našlapaný ročník Masters of Rock mi nepřinesl tak intenzivní hudební zážitky, jako se to podařilo mnou předem zatracovanému Metalfestu. To však ani v nejmenším neznamená, že jsem si ho neužil! Strávil jsem necelý týden ve společnosti skvělých lidí, povětšinou dobré hudby a samozřejmě také zcela nezaměnitelné atmosféry. A že jsem si z Vizovic přivezl předsevzetí proniknout do tajů Moonspell a Watain, které jsem zde de facto objevil a poprvé nadšeně hltal, to už je jen takový příjemný bonus…
