Datum: 22.5.2015 Místo: Praha, Exit-Us Účinkující: 202project, Satan, Slavery, Uncle Grasha’s Flying Circus, Voluptas

Ačkoliv na undergroundové akce chodím už nějaký ten pátek, pořád jsem tak naivní, že vždycky přijdu na ohlášený začátek, přestože vím, že skutečně málokdy se stane, že se v ohlášenou hodinu vážně začne. I v pátek 22. května jsem do libeňského klubu Exit-Us dorazil na osmou hodinu, kdy měla hudební produkce začít… samozřejmě nezačala.

Sekera nakonec narostla na téměř hodinu a půl, takže až těsně před půl devátou se začalo něco pořádného dít, přičemž to něco byli uctívači rumu Voluptas, kteří sice ještě nic nevydali, ale podzemními koncerty zodpovědně brázdí již nějakou dobu. Zrovna tenhle večer by však klidně mohli podat životní výkon a bylo by jim to houby platné, jelikož opětovně promluvil největší strašák akcí v tomhle klubu – naprosto příšerný zvuk. Ten nechutně kolísal, pískalo to tam, chvíli všechno přehlučovaly bicí a zpěv, chvíli zas byla pomalu slyšet jen baskytara, kytary byly po celou dobu někde vzadu jen jako nečitelná hluková koule… teda, jedna kytara, protože ta druhá nebyla vůbec slyšet za celý koncert. O to víc paradoxní bylo, když někteří členové Voluptas po chvíli slezli z pódia dolů, protože se tu slyšeli líp než na pódiu, takže tam to byl asi ještě větší čurbes. Za všechno mluví fakt, že když pražská čtveřice dohrála, hned několikrát od jednotlivých členů zaznělo cosi v tom smyslu, že „v tomhle klubu už hrát nechci“. Víc než koncert to připomínalo ne úplně povedenou veřejnou zkoušku, protože ani samotní muzikanti se nijak nepřetrhli, ale tomu se zase nejde divit, když vaše snažení sleduje sotva pár lidí a poslouchat se to nedá.

O ždibíček lepší, ale jinak pořád fakt dost špatný sound dostala i následující úderka Slavery. V jejich případě to ale bolelo méně, protože Slavery produkují docela brajgl sám o sobě – je to nasraná kombinace crustu, punku, fastcoru a podobných srand. A i když kytary zněly furt hnusně a během setu také došlo k několika evidentním nedorozuměním mezi bubeníkem (který byl jako jediný na pódiu, zbytek skupiny hrál už u lidí) a zbytkem, zas takový problém to nebyl, protože v těchto stylech beztak znějí všechny songy jako jeden a všechno to jsou tak minutu až dvě dlouhé vypalovačky. Jak už tomu ale u podobných záležitostí bývá, ani Slavery nepostrádali vysoké nasazení, takže dojem byl nakonec dobrý. Spustil se první kotlík, set ubíhal hodně rychle (což při takhle rychlé muzice není nic překvapivého) a stejně jako u Voluptas bylo po půl hodince vymalováno.

Na rozdíl od Voluptas se Slavery také stylově mnohem více hodili k hlavnímu jménu večera, které přišlo na řadu hned vzápětí – francouzský svinčík Satan. Žabožrouti se už přesunuli z pódia na plochu kompletně včetně bicí soupravy a začali prát do nepočetného davu (trochu nadnesené pojmenování) extrémní nálož crustu, powerviolence, grindu, punku a podobných záležitostí. A v jejich podání byla tahle směs tak nařachaná, že i Slavery proti tomu zněli vcelku pohodově. Jakkoliv jsou totiž Satan hodně brutální bordel i z alb, živě to bylo ještě mnohem víc a Francouzi drtili čistokrevné agresivní zvěrstvo. Speciální zmínku za výborné výkony zaslouží zpěvák Léo Vittoz, jenž neustále poskakoval a vřískal jak ďábel, a především bubeník Frédéric Juge, protože… ty vole, to bylo skoro neuvěřitelné, jak on tam tu soupravu žhavil, to byl beze srandy pomalu výkon vrcholového sportovce. To byste jen na poslech klidně řekli, že to je tak rychlé, že to musí být automat, ale on to tam vážně zahrál. A pak se divte, že když za bicími sedí takové zvíře, tak to je živě takovýhle chlívek.

I když návštěvníků bylo málo, lidi neváhali se Satanovi odvděčit alespoň řádně zběsilým kotlíkem, který jel takřka celou dobu, co Francouzi drtili své nástroje v opětovně minutových šlehách. Léo Vittoz si dokonce i při takhle malém počtu fandů mohl během setu hned několikrát užít stage diving, čemuž se nijak zvlášť nebránil. A vlastně ještě jednou jinou věcí kromě kotle se lidi kapele za skvělé vystoupení (a že fakt bylo fakt skvělé) odvděčili – zatímco v první části večera jsem si nevšiml, že by stánek s merchem kohokoliv nějak zvlášť zajímal, po setu Satan vzal merch útokem nezanedbatelný počet zájemců o trika a elpíčka letošní fošny „L’odeur du sang“.

Hlavní chod byl už sice za námi, ale večer u konce ještě nebyl, protože turné jedou dvě francouzské kapely, přičemž ta druhá je oproti Satan hudebně úplně, ale úplně jinde. Jednočlenný projekt s názvem 202project se totiž pohybuje v hájemství atmosférického experimentu a elektroniky s kytarou. JP Marsal hrál sám, takže mu doprovod samozřejmě dělal notebook, z něhož jely veškeré elektronické spodky, a samotný muzikant se věnoval jen vokálu a kytaře, přičemž její zvuk nepřekvapivě značně upravoval pomocí efektů a loopů. Výsledek byl ovšem skutečně excelentní… agresi vystřídala přemýšlivost, kotel uvolnil místo tanci v transu, nasranost byla ta tam a namísto ní klubem prostoupila psychedelie. Byla trochu škoda, že set 202project už skoro nikoho nezajímal, protože v sále bylo maximálně tak deset lidí, a to včetně samotného JP Marsala a tří členů Satan, ale vaše smůla, protože – a zvláště v kontrastu se zběsilým Satanem – to byla výtečná tečka a pro mě osobně suverénně nejsilnější zážitek večera. Jestli budu mít ještě někdy možnost vidět 202project znovu, tak nebudu váhat ani na chvíli.

Po konci 202project jsem se vytratil pryč, protože už přece jen byla docela pokročilá hodina. Tím pádem jsem již neviděl úplně závěrečné číslo večera – o afterparty se totiž postaraly noisové jeptišky Uncle Grasha’s Flying Circus.

Lidí na akci bylo docela málo – platících návštěvníků přišlo lehce nad dvacet (rozuměj 21), ale abych byl úplně upřímný, trochu jsem se bál, že by jich mohlo přijít ještě méně. Nicméně, slabé návštěvnosti navzdory, z mého pohledu šlo o výbornou akci, která byla lepší, než jsem popravdě řečeno doufal. Hlavně Satan a 202project byli hodně super, takže já si nestěžuju a byl jsem spokojen.