 |
| Země: Německo Žánr: speed / power metal Datum vydání: 18.1.2013 Label: Nuclear Blast Records Tracklist: Hodnocení: Průměrné hodnocení: 5,8/10 Odkazy:
|
Doby, kdy němečtí Helloween určovali tón metalového vývoje, jsou nenávratně v tahu. To ale neznamená, že nejsou schopni přijít s dobrým materiálem na desku, kterou ale následně zazdí kolovrátkovitým setlistem se skladbami nepřekračujícími letopočet 1988. Většinou je to ale škoda, už několikrát jsem se dokázal přesvědčit, že když se pánové rozhodnou zařadit do setlistu starší skladby například z dob “Master of the Rings”, tak jde vždy o veliký zážitek. O takový, který překročí všelijaký “Future World”, nebo “I Want Out”. A že i v posledních letech je v rámci tvorby kapely o co stát, to dokazuje třeba předešlá, tři roky stará deska “7 Sinners”.
Na té se totiž kapela vydala trochu jiným směrem, trochu svůj styl zhutnila a i zvuk trochu přiostřil hrany. Výjimečná skladatelská potence, s jakou se tehdy předvedli, měla za následek nejlepší desku od “The Dark Ride”. Světe div se, na té desce totiž nebyla téměř žádná vata. Bral jsem to jako slušný příslib do budoucna, mé očekávání ale zcela naplněno nebylo. V první řadě začínám mít pocit, že by měl dojít ke změně na producentském postu. Ne, že by Charlie Bauerfeind byl špatný producent, svůj otisk zanechal na hromadě kvalitních heavy metalových nahrávek, namátkou Blind Guardian a jejich “Nightfall in Middle-Earth”, Halford, Gamma Ray nebo Rage. S Helloween spolupracuje už deset let od desky “The Dark Ride” a časem se mi jeho plastický styl začal oposlouchávat, naději právě skýtala deska předchozí, která se posunula trochu jinam. Na “Straight Out of Hell” se ale vše bohužel vrátilo do starých kolejí. Někdy jsou skladby proaranžovány dost zvláštně a využívají prapodivných klávesových rejstříků. Zní to jaksi uměle, trochu splácaně, jako samotná obálka alba, která je taky otřesná.
I když zatím nešetřím kritikou, deska samotná zas takový průser není. Je to klasická deska Helloween posledního desetiletí, jsou tu dobré skladby, jsou tu slabší skladby, jsou tu naprosto zbytečné skladby… Na kapele mě vždycky bavil fakt, že se skladatelsky zapojují téměř všichni členové, tím pádem každý dokázal vnést do alb určitou variabilitu. Ono nemá moc cenu rozebírat album skladbu po skladbě, kdo poslední desky kapely zná, umí si představit, co se v útrobách nosiče schovává. Osobně za nejzajímavější skladby shledávám úvodní “Nabatea” se zajímavým orientálním námětem. Skladba odsýpá, ale přitom je tu dostatek nápadů a změn. Vida, že ten Deris umí napsat schopnou metalovou skladbu! A tady ji i tentokrát dokáže schopně odzpívat, což bohužel není případ celé desky. Například v jinak celkem slušné singlovce “Burning Sun” mu to neskutečně skřípe. Z těch klasických rychlovypalovaček na mě nejvíc zapůsobila hymnická “Far from the Stars”, kterou napsal Markus Grosskopf, který se pro mě v poslední době řadí k jasným jistotám co se týče skladeb. Dokáže své skladby nacpat agresí ale přitom jsou tam slyšet klasičtí Helloween. V podstatě dokonale vystihuje to, jak by měla znít moderní tvář kapely. Škoda že mu většinou není dáno víc prostoru, na albu se projevil už jenom v titulní skladbě. Proč se do řádného tracklistu nepropracovala výborná bonusovka “Another Shot of Life”, je mi naprostou záhadou. Pozitivně překvapují dvě poslední skladby “Make Fire Catch Fire” a “Church Breaks Down”. Tyhle ne úplně typické moderní power metalové jízdy kapele sluší. Potemnělá atmosféra a perfektní refrény. Přesně ve stylu předchozí desky.
Když ale začnou skladby znít příliš tradičně, už to taková zábava není, to je problém především speedovek jako “World of War” s naprosto příšerně upištěným refrénem, nebo až stupidní rockovky “Live Now!”, ze které si odnáším leda tak kopřivku. Weikath a jeho pozitivní metal v “Years” neurazí ani nenadchne. Prostě další průměr, který za poslední roky skládá. Svým moderním pojetím a především agresivním textem překvapila “Asshole”, která ale patří k tomu lepšímu materiálu alba, chytlavost jí nelze upřít. Helloween a jejich schopnost napsat pěknou baladu byla věc, která většinou dost haprovala. Někdy se zadařilo, někdy míň. Odporný cajdák kytaristy Saschy Gerstnera “Hold Me in Your Arms” bohužel patří k tomu nejkýčovitějšímu, co tahle kapela předvedla. Tohle mělo skončit v koši společně s “Light the Universe” z třetího strážce klíčů.
Je to prostě tak půl na půl. Když mají svůj den, dokážou solidně pobavit, ale co vybudují, dokážou zas stejně razantně zbořit nějakým tuctovým nesmyslem. Škoda, že skladatelé zase své síly poněkud rozplizli. Pokud by ubrali na počtu skladeb i na celkovém hracím čase, a ponechali skutečně ty kvalitní palby, mohlo by jít o hodně slušné moderní power metalové album. Takhle jde ale o kolekci songů, dokazující současně nejsilnější, i nejslabší stránky formace. Fakt by se měli naučit některé “věci” prostě nezařazovat, zbytečně to ubírá na profesionalitě a celkové kvalitě alba. Asi je ale stejně jedno, jakou známku tahle deska nakonec dostane, při velkém štěstí z ní totiž naživo zazní dvě skladby.
Další názory:
Novější tvorbu Helloween nijak zvlášť neprožívám. Vždycky to album tak nějak prohučí kolem mě, zlé to sice není, ale vyloženě dobré taky ne, není žádný důvod to poslouchat delší dobu nebo se k tomu dokonce vracet. “Straight Out of Hell” je nemlich to samé – když to hraje, nijak mi to nevadí, ale že bych se bavil nebo si z poslechu něco odnesl, to ani náhodou. Je to nezávadné, nijaké, všechny songy mi splývají… párkrát jsem to otočil, zvracet se mi nechtělo, což je sice pozitivní, ale vím zcela jistě, že už si to nikdy znovu nepustím. Nejzajímavější kousky jsou úvodní “Nabatea”, která alespoň předvádí trochu nápaditosti, nevadí mi chytlavá “Live Now!” a na rozdíl od kolegů se mi ještě líbí “Wanna Be God”, která je sice na poměry Helloween trochu divná, ale aspoň od zbytku jinak průměrné nahrávky vybočuje a utkví člověku v paměti. Ale když tak o tom přemýšlím, ono je to stejně jedno, jaké to album je, protože Helloween stejně budou na koncertech pořád recyklovat již notně ošoupané “Keepery”, nové desky jim slouží jen jako záminka, aby mohli vyjet a drhnout pořád ty samé odrhovačky dokola, takže je to nic proti ničemu a tím pádem je “Straight Out of Hell” vlastně už úplně zbytečné…
H.
Další album německé stálice. Nic víc. Helloween v posledních letech uvízli v tak hluboko vyjetých kolejích, že by se musel stát zázrak, aby z nich vybočili. Tu a tam se na “Straight Out of Hell” objeví záblesk světlého momentu a chytře vystavěné skladby, ale jako celek tomu pořád něco schází. Jak je v posledních letech u Helloween zvykem, chybí novince vyrovnanost. Na úvod mě praštila do ksichtu “Nabataea” s orientálním nádechem a zajímavými aranžemi. Následující “World of War” taky slušně šlape, ale na další dobrou skladbu jsem čekal až do “Burning Sun”. V tomto ohledu jejich aktuální počin v ničem nezaostává za svými předchůdci. Klasických melodických odrhovaček “Years” či “Far from the Stars” jsem se přejedl celkem rychle, k těm nemá cenu se vyjadřovat. Naprostou stupiditu “Wanna be God” jsem nepochopil ani po vícero posleších a nevidím pro ni žádné opodstatnění. Oproti tomu mi docela sedla titulka nebo chytlavá “Waiting for the Thunder”. Když budu upřímný, tak je pravda, že po “7 Sinners” jsem žádné zázraky nečekal a uznávám, že novinka nedopadla zas tak strašně jako poslední čtyři alba, mezi kterými působí jako jednooký král mezi slepými. Fanoušci budou slintat blahem, mně však nezbývá než čekat a doufat v nějaký ten zázrak.
Kaša