Datum: 28.9.2012 Místo: Domažlice, Death Magnetic Účinkující: Dymytry

Svatováclavský večer jsme měli již dlouho dopředu v plánu strávit v Domažlicích, neb se měl konat křest dlouho očekávané desky “Neonarcis”, kterou jsme na tomto webu hodnotili zhruba před dvěma týdny. Koncert byl domluven v klubu Death Magnetic, který je takovou novodobou mekkou rockové scény v okolí Klatov a Domažlic. Musím se přiznat, že jsem měl možnost navštívit Death Magnetic vůbec poprvé, a co na nás v zapadlé uličce naproti autobusovému nádraží čekalo, mi doslova vyrazilo dech.

Z několika různých zdrojů jsem samozřejmě slyšel, že se jedná o prvotřídní místečko, ale skutečnost předčila veškerá očekávání. Prostory klubu jsou umně zdobeny černým nábytkem (židle majestnátně nesoucí vyrytý nápis “Death Magnetic”, stoly s logy a názvy různých známějších rockových interpretů nebo stylové dřevěné “rakve” přitlučené ke stropu), podsvětlenými plakáty na zdech a rozhodně úchvatnou výstavkou různých hudebních trofejí v čele s pohybujícím se maskotem kapely Iron Maiden – zombie Eddiem. Jako vynikající nápad se ukázala kovová podlaha, která neklouzala ani po nemalé dávce rozlitého zlatého moku. Potěšila fantasticky ochotná obsluha u baru a celkově výborná organizace ze strany pořadatele. A musím se rozplynout ještě nad jednou věcí, kteroužto jsou záchody tak čisté, že by byl i Daniel Landa v sedmém nebi. Je vidět, že Death Magnetic si své renomé jen a jen zaslouží.

Po obhlédnutí prostor jsme se jali zkoumat merchandise stánek, ve kterém jsme z fleku nechali přes pět stovek a s napětím vyhlíželi nastávající velkou show. Čekání se nakonec protáhlo až někdy k půl desáté, kdy koncert konečně začal. Později jsme se dozvěděli, že Dymytry čekali na svého dvorního bicmana Miloše Meiera, který v tu dobu zápasil se svou soupravou na jiném místě. Leč nedalo se nic dělat, času nebylo na zbyt a jeho místo zastoupil náhradní bubeník Eduard Štěpánek, který nakonec odehrál skoro celý koncert a Miloš jej stačil vystřídat pouze v závěrečné “Smysl už nehledám”.

Úvodní skladba setu “Lunapark” nenechala nikoho na pochybách, že tohle bude velká noc. Už od prvních riffů potěšilo naprosto dokonalé a precizní nazvučení, které pomohlo nastavit laťku atmosféry proklatě vysoko. Absolutně nezáleželo na tom, kde člověk stál – všude byl zvuk perfektně čitelný. Jednotliví členové kapely se setsakramentsky snažili, aby výsledek stál za to, a sypali do nás jednu pecku za druhou. Rozepisovat se o hudební úrovni a schopnostech hráčů nemá smysl, protože se jedná o profesionály každým coulem.

Maximálně potěšili “Kapitán Heroin” a “Arabia” z prvního demáče a jsem velice rád, že Dymytry znám už od jejich prvopočátků, protože co jsem se tak rozhlížel, málokdo se na staré věci chytal (škoda že prastará verze původního trička se zrovna otáčela doma v pračce). Ještě bych uvítal třeba “Black”, ale chápu, že se nikdy nelze úplně zavděčit každému. Z nového Neonarcise zaznělo pochopitelně velké procento skladeb v čele se “Síť pro sociály”, “Média”, “Rédijo” (které bych živě čekal mnohem rychlejší), rodinnou “Dymytry” nebo melancholickou (a zcela nečekaně velmi podnítivou a procítěnou) “Pod Nuselákem”. Až na čtyři kousky jsme z novinky slyšeli všechno. Zaznělo i bubenické sólo již zmiňovaného Eduarda Štěpánka, kterému jsem zpočátku nevěnoval valnou pozornost, ale po několika vteřinách si mě Eduard podmanil svým neotřele agresivním stylem a mně nezbývalo nic jiného, než uznale pokývávat hlavou do rytmu.

Samotného křestu se krom kapely zúčastnili i čtyři majitelé klubu, proneslo se několik děkovných slov a všichni si na zdraví nové desky přihnuli z lahve něčeho, co jsem z dálky (stáli jsme cca deset metrů od pódia a po letech intenzivního vypalování monitorem již můj zrak není co kdysi) identifikoval jako nějakou whisky. A asi stála za to, protože se všichni po napití usmívali (smích). Během koncertu jsme měli ještě možnost shlédnout domácí video o životě Dymytry a hlavně jsme se z něj dozvěděli, proč trvala výroba nového CD tak dlouho. Před několika posledními písněmi se kapela vzdálila do zákulisí a vrátila se zpět v nové verzi svých proslavených masek. Myslím, že určitě nevypadají špatně (nějlepší je určitě ta Protheova), ale obecně se mi více líbily ty staré.

Nakonec probíhalo společné focení, na které jsme ale jaksi nestihli dorazit včas, a korunu celému večeru nasadila černošská striptérka, kterou nějací maníci zaplatili svému kamarádovi k narozeninám a která nás po příchodu na hořejší bar popravdě drobet překvapila. Mile. Světové chování kapely, fanoušků i majitelů klubu vytvořilo ten večer nepřekonatelnou atmosféru, na kterou budu já i moji souputníci dlouho vzpomínat. Maximální spokojenost.