 |
| Země: Německo Žánr: alternative rock Datum vydání: 30.5.2014 Label: Columbia Records Tracklist: Hodnocení: Průměrné hodnocení: 4/10 Odkazy:
|
Pokud náš skromný blogísek čtete už nějakou dobu, možná jste si už tak nějak učinili představu, že mě nejvíc oslovuje extrémní, avantgardní a nějakým způsobem nevšední hudba. Pokud tu představu nemáte, tak jste se to dozvěděli právě teď. Tak či onak, možná vás ve světle tohoto faktu překvapí, že Guano Apes je skupina, jež mi nejenže nikdy nevadila, ale vlastně ji mám i docela rád… tedy, asi bych měl spíš říct “byla” a “měl jsem”…
Nebudu to nijak zastírat, protože k tomu není sebemenší důvod – první tři alba “Proud Like a God” (1997), “Don’t Give Me Names” (2000) a “Walking on a Thin Line” (2003) mám ve své podstatě docela rád. Neříkám, že to jsou stoprocentní nahrávky, kterou jsou po strop natřískané perfektními hitovkami, rozhodně jsou na nich i nudnější kusy a slabší místa, ale z pohledu celku bych se nebál tvrdit, že povedené písničky převažují a můj celkový dojem z těchto desek je dodnes dobrý – byť nijak nepopírám, že do jisté míry to může být dáno i menší mírou jakési nostalgie, protože svého času jsem na Guano Apes trochu ujížděl. Každopádně, právě tohle období jsou pro mě ti “praví” Guano Apes, které jsem měl rád a nad nimiž se roku 2006 zavřela voda…
Po rozpadu Guano Apes se celá instrumentální sekce kapely sebrala a bez zpěvačky Sandry Nasić založila novou formaci IO, v níž muzikanty doplnil americký pěvec Charles Simmons. Samotný bubeník Dennis Poschwatta pak ještě udělal jednu desku s vlastním projektem Tamoto. Jak se ovšem ukázalo, nečinnost Guano Apes neměla trvat donekonečna – a všechny tyto projekty byly pozastaveny právě s návratem Guano Apes na scénu v roce 2009. Nejprve koncertní reunion, během něhož kapela oznámila také práce na novince “Bel Air”.
“Bel Air” (2011) vyšlo v době, kdy už můj zájem o Guano Apes nebyl příliš velký, přesto jsem si album ze zvědavosti poslechl… a upřímně toho vlastně doteď lituji, protože i po třech letech to považuji za obrovskou ztrátu času. Jednoduše řečeno, byla to sračka. Ta tam byla ta kapela z prvních třech desek, parádní alternativní rock byl spláchnut do hajzlu a na jeho místo nastoupil neškodný rádiový pseudo rock… sice bych měl pro “Bel Air” i další nepříliš pochvalné přívlastky, ale nakonec jsem se rozhodl si je schovat, protože se mi ještě dále budou hodit – pro letošní nahrávku “Offline”, která se bohužel nese ve stejném duchu jako “Bel Air”.
“Offline” je víceméně to samé jako “Bel Air” v bleděmodrém – kdybych opět řekl, že je to naprosto neškodný a nudný pop/rock pro rádia, měl bych pravdu. Je to strašně nevýrazné, nemastné, neslané, obyčejné, unavené, bez šťávy, totálně zbytečné (jen pro jistotu – tohle byly ty schované přívlastky). Přesně tohle je ten důvod, proč jsem výše hovořil o tom, že ti “praví” Guano Apes to byli v éře prvních tří desek – dnes už to jsou totiž “leví” Guano Apes. Pocitově úplně jiná muzika, úplně jiná skupina, jež se svou starou tvorbou nemá společného takřka nic. Z kapely, která dřív uměla napsat opravdu parádní písničky s tahem na bránu, je dneska neskutečně nezáživný brak, jehož poslech se nerovná ničemu jinému než ztrátě času. Nechci samozřejmě nikoho urazit, jestli se to někomu líbí, ať si to užije, ale já v “Offline” nevidím nic jiného než srajdu pro komerční rádia a pro lidi s IQ Forresta Gumpa, ne-li nižším.
Naprosto zoufalou hudební stránku nijak zvlášť nezachraňuje ani Sandra Nasić se svým vokálem – snad proto, že i ona se přizpůsobila té současné formě Guano Apes. Kde jsou ty časy, kdy se do toho uměla pořádně opřít… já vám to povím – hluboko v minulosti. Pokud byste chtěli vědět, jestli má “Offline” také nějaké světlé stránky… tak vlastně ano, má, ale upřímně jsem napočítal jen jediné dva momenty, u nichž mi není smutno z toho, kam se tahle formace dostala. Prvním z nich je závěr refrénu ve skladbě “Numen”. Ten song sám o sobě nijak nevybočuje z toho zbytku, ale prostě se mi líbí, jak Sandra zazpívá jednu řádku textu “But I’m cold”, což se v celé písni ozve dvakrát. Trochu málo. Druhým tímto momentem je předposlední písnička “Jiggle”, jež jako úplně jediná alespoň vzdáleně a letmo připomene starší tvorbu a má trošku odpich. Ale jako sorry, jeden tříapůlminutový song a jedna řádka textu je na skoro 40 minut dlouhou nahrávku kurevsky málo. Pak se není co divit, že je pod recenzí to číslo, jaké tam je…
Zbytek “Offline” je totiž naprosto a absolutně o hovně. Kdybych chtěl být opravdu hodně hodný a přivřít oči a všechny své tělesné otvory, co jich jen mám, mohl bych říct, že trochu chytlavější a zapamatovanější refrény se dále nacházejí v “Like Somebody” a “Close to the Sun”, sem tam výjimečně vykoukne třeba několikavteřinový motiv, jenž není tak úplně sračkovitý (což ovšem na výsledku nic nezmění, když se většina stále utápí v šedi)… ale já to vlastně ani říct nechci, protože je to pořád neskutečná nuda a zklamání a nedosahuje to ani hladiny průměru. Už se budu opakovat, ale “Offline” je prostě až tak moc neškodné a nekonfliktní, až mu to vlastně škodí… tak moc se současní Guano Apes snaží být stravitelní a hlavně neurazit, až je to pro mě osobně nestravitelné a uráží mě, že mě někdo jako posluchače podceňuje, když si myslí, že se nechám opít rohlíkem a jako fakt ocením takhle plytký a bezzubý materiál.
Chtěl bych říct ještě jednu věc – já jsem člověk, který je vážně ochoten skousnout, když se nějaká skupina někam posune a nedrhne pořád dokola to, co předvedla už v minulosti, naopak je to pro mě z obecného hlediska vlastně i žádoucí. Občas se sice stane, že nejsem ochoten tu kapelu v jejím vývoji následovat, ale stále nemám problém s tím to respektovat – za předpokladu, že je ta změna opodstatněná kvalitou. Jenže v téhle podmínce Guano Apes naprosto fatálně selhávají, díky čemuž mi nezbývá než prohlásit následující – kdyby tahle německá parta zůstala u ledu a svou činnost by neobnovila, udělala by lépe. Jestli šlo u “Bel Air” ještě přivřít oči a doufat, že se jednalo jen o slabou chvilku, nyní je ten pravý čas nad Guano Apes asi už definitivně zlomit hůl, jelikož “Offline” je (opět) naprosto zbytečná a takřka neposlouchatelná záležitost.
Další názory:
Těžko nové Guano Apes hodnotit, nějak nevím, jak k nim mám přistupovat. Na “Walking on a Thin Line” a “Proud Like a God” jsem si kdysi hodně ujížděl, což vyvrcholilo v roce 2009, kdy jsem je viděl živě, od té doby jsem s nimi moc nepřišel do styku. “Bel Air” mě jaksi minulo a IO mi moc neřeklo. S “Offline” jsem tak nějak čekal, že to bude třeba slabší, ale furt Guano Apes, což se teda k mému zklamání neuskutečnilo. Prostě pánové a dáma dosti vyměkli, čemuž se není důvod divit, vzhledem k dlouhé pauze, a peckám jako “You Can’t Stop Me” nebo “Lords of the Boards” se na “Offline” nepodobá, ba ani nepřibližuje vůbec nic. Guano Apes se posunuli spíš do popu než do rocku, o nějakém metalu už absolutně nemůže být řeč. Nerad bych ale desku šmahem odstřelil, jakože to je sračka, protože už to není metal. Nová deska mi tak nějak připomíná Paramore (ne, že bych poslouchal Paramore, ale songy z “Offline” mi přijdou jak ze soundtracku ze “Stmívání” (ne, že bych koukal na “Stmívání”, ale whatever…”)), kteří jsou v rámci svého stylu celkem uznávanou kapelou, takže když se oprostím od metalové škatulky a nostalgie, “Offline” není zas takový provar. Hlavně první půlka desky vlastně celkem šlape, nejsou tam hluchá místa, super zvuk, jenom to je prostě popík a ne metloš s kytarami. Jinak dva nejzajímavější momenty na desce jsou asi “Cried Out Loud”, která mi jediná utkvěla v hlavě, a i když popina, přijde mi celkem poctivá. No, a “Jiggle” zase celkem vybočuje z pop-rock škatulky, takže mě baví, stejně jako kolegu nade mnou, kterému se líbí určitě proto, že mu podvědomě připomíná Die Antwoord. Chtěl jsem dát objektivně šestku, jakože to fakt není takový průser, ale pak jsem si vzpomněl, že si tu desku stejně už asi nikdy sám od sebe nepustím…
Thy Mirra
