Archiv štítku: Minsk

Redakční eintopf, Tématické články

Redakční eintopf – speciál 2018: Onotius

Komentáře: 5
Onotius

Onotius:

Top5 2018:
1. Abigor – Höllenzwang (Chronicles of Perdition)
2. Urfaust – The Constellatory Practice
3. Preoccupations – New Material
4. Chaos Echœs – Mouvement
5. A Forest of Stars – Grave Mounds and Grave Mistakes

CZ/SVK deska roku:
1. Orient – V
2. Mallephyr – Womb of Worms

Neřadový počin roku:
1. Protomartyr – Consolation
2. Minsk / Zatokrev – Bigod
3. Nachtmystium – Resilient

Artwork roku:
Daughters – You Won’t Get What You Want

Objev roku:
Depths Above

Shit roku:
Behemoth – I Loved You at Your Darkest

Koncert roku:
1. Dodecahedron: Brutal Assault, 11.8.2018
2. Neurosis: Praha – MeetFactory, 15.6.2018
3. Misþyrming: Brutal Assault, 10.8.2018

Videoklip roku:
Cult Leader – To: Achlys

Potěšení roku:
bicí party na nové nahrávce Kriegsmaschine

Zklamání roku:
Deafheaven – Ordinary Corrupt Human Love

Top5 2018:

1. Abigor – Höllenzwang (Chronicles of Perdition)

Pravěká syrovost otců zakladatelů se zde střetává s nápaditostí současných blackových avantgard a utváří tak koktejl, který není radno ponechat bez okoštování. Z nějakého mně docela neznámého důvodu nahrávka schytala docela rozporuplná hodnocení, nicméně já na ni ani s odstupem roku nemohu dát dopustit. Pravda, není to žádná revoluce, ale jde o velmi kompaktní a neuvěřitelně povedenou fúzi starého a nového, jež disponuje výtečným songwritingem, pohltivou atmosférou (ke které i ten prasácký zvuk prostě patří) a především jakousi těžko popsatelnou živočišnou esencí, jež mne nutí se k ní opět vracet. Skvost.

2. Urfaust – The Constellatory Practice

Doomovější a tajemnější než kdy dříve. Pravda, o špetku méně vyrovnané než výtečný předchůdce „Empty Space Meditation“, přesto odzbrojující a neustále bavící. Podmanivé kompozice člověka v klidných ambientních momentech přivedou do klidu, aby jej pak v těch vygradovaných pasážích dovedly nadobro zničit. Hypnóza. Husina. Paráda.

3. Preoccupations – New Material

První neeponymní album někdejších Viet Cong, nyní Preoccupations, dopadlo opravdu výborně. Jejich post-punk tentokrát trochu uhnul z rezervované ponurosti předchůdce a předvedl hormadu až shoegazově zasněných poloh, přesto neustrnul v ničem, co by se hned oposlouchalo. Naopak, jedná se o výtečnou skládačku, ke které se vždycky rád vrátím, když chci ubrat plyn, ale zároveň nechci úplně mentálně zakrnět. Melancholie vládne. Zatraceně catchy. Prostě láska, vole.

4. Chaos Echœs – Mouvement

Pokud loni nějaká deska fandům Aluk Todolo či ponuřejší větve tvorby Blut aus Nord neměla uniknout, pak je to „Mouvement“ od Chaos Echœs. Brilantní instrumentální atmosferický skvost sugestivně vykreslující sto a jeden odstínů šedi. Bacha, není to na první poslech a chce to trochu soustředění, když však překonáte prvotní bariéru, deska vás jistě uhrane.

5. A Forest of Stars – Grave Mounds and Grave Mistakes

Pátá příčka jako obvykle oříšek. Co z té hory kandidátů na ní umístit? Technický death, noise rock, prog nebo snad nějaký post-black? Ale ne, málem bych zapomněl na své viktoriánské oblíbence. I když po prvním poslechu bych ještě nečekal, že se vyškrábe tak vysoko, nakonec se opět ukázalo, že nahrávky gentlemanského klubu mají v průběhu času vzestupnou tendenci. Na rozdíl od předchůdce jsem sice schopen identifikovat i pár trochu jalovějších momentů, přesto těch výtečných je zde stále taková hromada, že si nahrávka tuhle příčku jednoduše zaslouží.

CZ/SVK deska roku:

1. Orient – V

Zprvu nenápadný ponurý synthpop postupně vyrostl do ohromných rozměrů. Hypnotizující samply a uhrančivé zpěvy jsou hlavní dominanty téhle debutové nahrávky. Co se zprvu zdá jen jako trochu monotónní depresivní meditace, nakonec nabere na obrátkách a zařízne se s větší vážností než kdejaký loňský black metal.

A Forest of Stars

2. Mallephyr – Womb of Worms

Mallephyr opravdu dozráli. Na debutu jsem musel ještě některé věci shovívavě přecházet, nyní ale rozvinuli svá pomyslná černočerná křídla a rozlétli se do světa. A jejich novinka se v mých očích vydrápala docela vysoko. Ví, kdy zatnout drápy, ví, kdy šikovně upustit páru – a to všechno ve velmi příjemném koherentním balení s elegantním coverem. Hodně povedená záležitost.

Neřadový počin roku:

1. Protomartyr – Consolation

Možná jedna z nejdůležitějších post-punkových nahrávek za dlouhou dobu. Směs uvolněné autenticity a naprostého vizionářství je obalená do příhodně povedeného dystopicky popartového obalu vyvedeného v toxické žluti. Tohle si dejte. Jasná volba pro každého, koho zajímá, kam kráčí ty punkové šlépěje, které se ještě nezaprodaly velkým stadionům a poprockovým halekačkám.

Protomartyr

2. Minsk / Zatokrev – Bigod

Jedinečné koherentní splitko dvou post-metalových pojmů Minsk a Zatokrev se věru povedlo. Patřičně atmosferická i hutná záležitost, která sice nebourá hranice žánrů, přesto je takovým (odpusťte to klišé) svěžím vánkem na tomto poli. O bod víc, že stejně organická spolupráce mezi kapelami funguje i naživo, jak bylo vidět na podzim v Underdogs’.

3. Nachtmystium – Resilient

První dojem byl možná ještě trochu rozpačitý – překvapilo pár až blackgazových melodií, přesto se nakonec budu k „Resilient“ zatraceně rád vracet. Sympatická nahrávka dávající najevo, že ten talentovaný junkie Blake Judd to v sobě pořád má. Parádní ípko.

Artwork roku:

Daughters – You Won’t Get What You Want

Experimentální noise-rockoví Daughters nejenže nahráli výjimečnou desku, jež se do top 5 nedostala jen o chlup, ale také ji ozdobili zatraceně povedeným artworkem. Elegantní, nepřekombinované a fascinující.

Daughters – You Won't Get What You Want

Objev roku:

Depths Above

„Ex nihilo“ je docela nomen omen. Z nicoty vzešla z tuzemských luhů a hájů tak silná debutová blackmetalová deska, že člověk mohl jen zírat se zatajeným dechem. Pravda, vliv Aosoth a příbuzných kapel je zde znatelný, přesto si nahrávka uchovává jedinečné charisma. Nečekejte něco na první signální, nebudete jejich riffů mít po poslechu plnou hlavu, zato zachovají pocit něčeho jedinečného, co si budete muset zopakovat. Taktéž chválím zatraceně povedený artwork. Hrdý fanda Pražského institutu pro urážení Brna musí zase pro jednou pokorně mlčet – metro tam možná nemaj, ale jednu novou blackmetalovou supernovu ano.

Shit roku:

Behemoth – I Loved You at Your Darkest

Protože se snažím špatným albům vyhýbat, jak jen to jde, o to větší je to mrzení, když pak do téhle škatulky člověku zbude nahrávka od kapely, k jejíž starší tvorbě má člověk docela slušný vztah. Nedá se ale nic dělat, snad alespoň trošku zanedbatelně vyrovnám zobáček vah oproti těm, kteří těmhle Polákům mažou med kolem huby na zapískání. Behemoth se pokusili nahrát přístupnější hitovější desku – takové svoje „Black Album“ – jenže na rozdíl od kultovního „Satanica“, jež fungovalo dle podobného klíče, tohle zkrátka nejen nefunguje, ale je to i vysloveně hloupé. Bohužel. Snad se chlapi zmátoří, jinak tu máme mrtvou legendu.

Depths Above

Koncert roku:

1. Dodecahedron: Brutal Assault, 11.8.2018

Slabost pro dekadentní komplikované black/death metaly mám odjakživa. A tyhle navíc ještě špetkou jak ambientu, tak matematiky okořeněné kapucíny v charismatickém prostředí nádvořní Oriental Stage jsem si vychutnal nejenže nejvíce z celého festivalu, ale lautr z celého roku. Jejich vystoupení bylo hyponticky ponuré a jejich spektakulárně promyšlené songy vynikly s ohromnou mohutností. Takovéhle hudební extáze mne nutí do Jaroměře jezdit, ne kapely se spoustou ohňů a lidskou tlačenkou v publiku.

2. Neurosis: Praha – MeetFactory, 15.6.2018

Začátkem léta MeetFactory hostila post/sludge-metalový pojem Neurosis – a v souladu s očekáváními se jednalo o neuvěřitelně intenzivní akci. Oaklandští žánrotvorní kmotři zdaleka nehráli jen z posledního „Fires Within Fires“, ale ukázali příjemný průřez tvorbou – a to vše s pro kapelu již tradičním mohutně masivním nasazením.

Brutal Assault

3. Misþyrming: Brutal Assault, 10.8.2018

Původně zde měli skončit jiní Islanďané a jejich nedávné klubové vystoupení, nakonec jsem si ale přeci jen na poslední chvíli vzpomněl na to, jak intenzivní černotu vlastně předvedli na Brutal Assaultu Misþyrming, a musel jsem mazat odstavec. Jejich debut „Söngvar elds og óreiðu“ je jedna z nejdůležitějších blackových desek za poslední léta a jejich vystoupení bylo mistrovskou prezentací nejen tohohle skvostu, ale nejedné ukázky nového materiálu, na jehož zhmotnění v přehrávači se zatraceně těším.

Videoklip roku:

Cult Leader – To: Achlys

Ve většině klipů, co jsem z loňska viděl, vítězilo řemeslo nad uměním a musím říct, že mi dalo docela zabrat vybrat nějaký, který by stál za doporučení. Nakonec volba padla na Cult Leader, kteří svůj výtečný hardcore na nové desce osvěžili o špetku gotiky či post-punku skrze temnou baladu „To: Achlys“, k níž natočili následující klip. Je to ponuré, symbolické, v podstatě bez děje, ale stejně je to v něčem víc říkající než kdejaký počítačovými efekty přeplácaný akčňák.

Potěšení roku:

bicí party na nové nahrávce Kriegsmaschine

Přemýšlím, zda jsem někdy slyšel desku s tak šťavnatými bicími party, jakými disponuje „Apocalypticists“ od Kriegsmaschine, a říkám si, že zřejmě ne. Co si Darkside neužije ve Mgłe, to nyní vybalil s takovou suverenitou, že člověk nemůže než smeknout. Pravda, ta deska je na tom opravdu hodně založená, místy možná i na úkor ostatních nástrojů, nicméně ve výsledku to člověka i tak prostě musí fascinovat.

Zklamání roku:

Deafheaven – Ordinary Corrupt Human Love

No, mohl bych se tady rozzlobit nad proměnnou pár latentních nácků ze scény na ty manifestální, ale říkám si, že sebevětší lamentování nad tím s realitou asi nepohne, a tak raději budu pokračovat po linii vyjadřování zklamání nad nahrávkami. Mimo Behemoth, jež jsem nakonec umístil do jiného slotu, jsem se dočkal ještě jednoho výrazného zklamání – a to od amerických post-blackových Deafheaven. Ti se se svou novinkou „Ordinary Corrupt Human Love“ bohužel definitivně dopracovali k naprosto nudnému, hloupému a nezajímavému kýči. Kapela, v níž jsem ještě do loňska stále vkládal jistý inovativní potenciál, ho bohužel investovala do něčeho, co pod načančanou slupkou skrývá naprosto plané a přeslazené nic . V blackgazu je vždycky hranice kýče tenká, tady byla ale nejen překročena, ale vysloveně přeskočena. Tak nic.

Chaos Echoes

Zhodnocení roku:

Loňský rok byl rokem kontrastů. Na jednu stranu přinesl velké množství nahrávek, na které člověk jen tak nezapomene – a nutno říci, že výčet výše je opravdu jen špička ledovce – na druhou stranu i kopu zklamání (mimo zmiňovaných Deafheaven a Behemoth mne nepřesvědčili třeba ani Ihsahn, Obscura nebo Immortal).

Co si mohu pochválit já osobně, je, že jsem si opět rozšířil obzory jak v rámci své domovské metalové scény, také jsem pokračoval v nastolených výletech do dalších žánrů, tudíž mimo kopy tvrdé muziky jsem objevil i nejednoho nového oblíbence v jazzu, hip-hopu či elektronice. Toto rozšiřování povědomí neprobíhalo ale jen po hudební mapě, ale i po té skutečné, absolvoval jsem loni svůj první koncert v zahraniční, a to když jsem při své návštěvě Irska zaskočil na koncert Malthusian, Vircolac a spol. (z něhož si zde také můžete přečíst report). Bylo zatraceně fajn vidět, jak je ta muzika univerzální jazyk, a v klubu, kde jsem byl poprvé v životě a možná se tam už nikdy nepodívám, jsem se mohl chvíli cítit jako doma.

Abigor

I přesto všechno ale osmnáctka co do koncertních událostí oproti sedmnáctce v mých očích trochu zaostávala. To nicméně neznamená, že bych nebyl přítomen přinejmenším řádce opravdu fenomenálních gigů, jen zkrátka v kontrastu s loňskými pokus-omyl objevy to v celkové sumě nezanechalo tak silný otisk. 2018 byl zkrátka poměrně skoupý na opravdová koncertní překvapení a nejvíce bodovaly (a výše zmíněný žebříček to docela dobře ilustruje) kapely, od nichž jsem tu extraligu už předem očekával.

Na závěr je třeba dodat něco drobně sentimentálního z jednoho prostého důvodu – po nějakých šesti letech jsem se rozhodl redakci Sicmaggotu opustit , takže bych tímto rád popřál současné redakci hodně štěstí a síly v další činnosti. A vám, co jste moje články zvládali číst, děkuju taktéž a stejně tak přeju hodně intenzivních hudebních a obecně kulturních zážitků v příštím roce. Zdarec!

Recenze

Minsk / Zatokrev – Bigod

Napsat komentář
Minsk/Zatokrev - Bigod

Země: USA / Švýcarsko
Žánr: post/sludge metal
Datum vydání: 5.10.2018
Label: Czar of Crickets Productions

Tracklist:
01. Minsk – Invoke Revive
02. Zatokrev – Silent Gods
03. Zatokrev – Salvatore
04. Minsk – The Chalice and the Dagger

Hrací doba: 39:13

Odkazy Minsk:
web / facebook / twitter / bandcamp

Odkazy Zatokrev:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Czar of Crickets Productions

K hudebnímu formátu split alba mám poměrně zvláštní vztah, v rámci něhož převažuje spíše nedůvěra. Na jednu stranu se čas od času objeví kapely, které dovedou utvořit opravdu jedinečné dílo těžící z promyšlené spolupráce, mnohem častěji se ale stává, že se splitko stane platformou pro sdílené vydání ležáků a nedomrlých zbytků z šupíků daných formací. Je až nepříjemně běžné, že si hudebníci řeknou, že mají nějaký jeden dva songy, které se z toho či onoho důvodu nevešly na album, a slepí je se spřátelenou kapelou na roztříštěnou placku, která nemá žádnou jednotící myšlenku a kterou jsou ve výsledku schopni protočit více než jednou opravdoví fanatici. Proto je velmi příjemné jednou za čas narazit na tu první a vzácnější skupinu splitek s přidanou hodnotou. A takový případ dle mého soudu poměrně umně představuje právě spolupráce post-metalových entit Minsk a Zatokrev.

Illinoiští Minsk  o sobě dali naposledy studiově vědět už před třemi lety, kdy vyrukovali s povedeným „The Crash and the Draw“. To sice nedovedlo úplně navázat na kompoziční šikovnost zatím asi nejlepšího „With Echoes in the Movement of Stone“, přesto disponovalo dostatkem strhujících momentů, které člověka nutí vracet se k němu i po letech. Svou tříletou studiovou pauzu ale nakonec nezakončili vlastním sólovým albem, nýbrž právě domluvou s basilejskými Zatokrev, mladšími, přesto rozhodně ne nezručnými tepci bahnitého žánru, na splitku. Desku nazvali „Bigod“ a artwork svěřili do rukou pařížského umělce Maxe Loriota, který zde zpodobnil alegorický příběh o dvou koních roztrhávajících jeden vůz – což by měla být metafora geneze uměleckého díla mezi dvěma svébytnými jedinci. V tomto případě Minsk a Zatokrev. Že se nejedná jen o nějakou trapnou splitkovou slepeninu, může ilustrovat i samotný fakt, že kapely u sebe vzájemně zahostovaly. Naživo pak dokonce nejen v rámci songů ze splitka, ale i vlastních songů, což jste mimochodem mohli vidět před nedávnem v Praze (neboť jsem nestihl sepsat report, tak alespoň takto dávám najevo, že to za to věru stálo).

Úvod desky začíná pěkně od podlahy v podání syrového masivu „Invoke/Revive“ od Minsk. Valivá rytmika a nekompromisní riffy budují hradbu, která hází posluchače rovnou do příběhu. Žádné intro, nejdřív brutální rozcvička. Jemnější pasáže přicházejí na řadu až v půlce téhle čtvrthodinové kompozice – stejně jako větší role kláves a samplů. Závěr se opět zvrhává v natlakovanou řežbu, ale takovou patřičně naléhavou a šikovně rytmickou. Velice povedený, byť malinko nevyrovnaný song.

Zatkorev na to jdou z opačné strany – kompozici uvádějí jemnější polohou a střed a závěr tvoří ty opravdu drtící části. Tady u Zatokrev cítím asi největší posun od toho, co si pamatuji z jejich předchozí plnohodnotné studiovky. Najednou je songwriting takový vzdušnější a nazvučení šťavnatější – až si někdy vzpomenu na pasáže z posledních Cult of Luna. Ať už jsou totiž v těch meditiativnějších či v těch ostřejších a od podlahy, stále všechno dává smysl a přispívá celkovému napětí i následné katarzi. Ať už jde o  výtečné nuance před závěrem „Silent Gods“ nebo mrazivé hyponotické pasáže „Salvatore“ (které v závěru malinko připomínají Blut aus Nord), vše působí velmi autenticky a promakaně.

Závěrečnou skladbu opět obstarávají Minsk a jejich „The Chalice and the Dagger“ funguje jako povedená syntéza dříve vyřčeného. Na jednu stranu dovedou nastolit klidnou post-rockovou atmosféru, jež má zde přeci jen o něco větší slovo, ale i zuřit s podobnou naléhavostí jako na začátku. Gradace je tu věru slušná. Pravda, co do pohltivosti to stále není úplně na úrovni těch nejlepších kousků z „With Echoes in the Movement of Stone“, ale to je prostě jeden ze žánrových klenotů, s nímž také nese srovnání máloco.

Třeba je pochválit povednou zvukovou produkci a především pak celkový koncept, jenž z těch čtyřiceti minut dělá nahrávku, která může v pohodě čelit plnohodnotným deskám bez jakéhokoliv přimhouření očí. Tak by to mělo koneckonců být, jen lenost mnoha kapel vede k tomu, že je tenhle formát posluchači často opomíjen jako archivní uprdnutí pro nadšence. Budiž desky jako „Bigod“ dobrým příkladem pro ostatní se zamyslet nad tím, zda splitka nemají třeba být i příležitostí pro skutečnou spolupráci a nejen pro výměnu ležáků ze šuplíku. Snad i oni pomůžou k nějaké změně trendu, jenž na tomto poli panuje. Když Minsk a Zatokrev uzavírali svůj říjnový pražský koncert, plácali se na pódiu přátelsky po zádech. Já mohu jen dodat, že mají za co.

Redakční eintopf

Koncertní eintopf – říjen 2018

1 komentář
Hetroertzen, Sektarism, LvxCaelis

H.:
1. Taake, Bölzer, One Tail, One Head a Slegest – Praha, 16.10. (event)
2. Hetroertzen, Sektarism, LvxCælis – Praha, 4.10. (event)
3. Emma Ruth Rundle, Jaye Jayle – Praha, 16.10. (event)

Onotius:
1. Minsk, Zatokrev – Praha, 23.10. (event)
2. Hetroertzen, Sektarism, LvxCælis – Praha, 4.10. (event)
3. Soviet Soviet, Baical, Don Juan – Praha, 5.10. (event)

Metacyclosynchrotron:
1. Hetroertzen, Sektarism, LvxCælis – Praha, 4.10. (event)
2. Taake, Bölzer, One Tail, One Head a Slegest – Praha, 16.10. (event)
3. Goath, The Negative Bias, Ain, 0N0 – Bratislava (Slovensko), 27.10. (event)

Cnuk:
1. Master, Brutally Deceased, Pikodeath, Sabathory – Jaroměř, 20.10. (event)
2. Benefit pro Save the Syrian Children – Praha, 6.10. (event)
3. The Adicts, The Fialky – Praha, 11.10. (event)
H.

H.:

V říjnu se chystají hned dvě hodně zajímavé blackmetalové akce, které si nenechám ujít. O kousek více se asi těším na kombo Taake, Bölzer, One Tail, One Head a Slegest. Sice jde o formace, které jsou u nás k vidění relativně často, nicméně dohromady jde o kurevsky lákavé kombo. Tady mě zajímají vlastně úplně všechny kapely, tudíž rozhodně nehodlám přijít pozdě.

V těsném závěsu následují Hetroertzen, Sektarism a LvxCælis. První jmenovaní jsou živě hodně silní a vizuálně působiví, takže se vyplatí přijít, i když nemáte dopodrobna naposloucháno. Věřte mi, že to bude fungovat i tak. Zato Sektarism mě z alb doposud nijak zásadně neoslovili a LvxCælis jsem prozatím věnoval méně pozornosti, než by si nejspíš zasloužili. Ale třeba mě živá vystoupení přesvědčí, že to není tak blbé respektive že jsem měl začít poslouchat už dříve.

Do třetice doporučím koncert Emmy Ruth Rundle, což je holčina z Marriages nebo Red Sparrowes. Na strahovskou Sedmičku přijede se svým sólovým projektem, s nímž čerstvě vydala album „On Dark Horses“ na značce Sargent House, což by už sama o sobě měla být známka kvality. Deska se mi zdá příjemná, a jestli si myslíte, že by vás mohlo bavit něco na půli cesty mezi starší Chelsea Wolfe a Lanou Del Rey, tak téhle akci zkuste dát šanci.

Onotius

Onotius:

Koncertní říjen nabízí docela pestrou paletu zajímavých koncertů všemožných žánrů, což je vlastně celkem pochopitelné vzhledem k tomu, že klubová scéna v tomhle období většinou vrcholí. Na druhou stranu, těch naprostých must-see akcí je tu kupodivu třeba v porovnání s loňskem docela pomálu. To nicméně neznamená, že nebude na co chodit. V první řadě si určitě nenechám ujít pražskou návštěvu post-metalových Minsk po boku Zatokrev, kteří společně mimochodem upekli splitko, jež vyjde 5. října. Samotná akce se koná v úterý 23. října v klubu Underdogs’. A v tomto smíchovském klubu zůstaneme i pro další doporučení, a to pro původně chilský blackový rituál v podání Hetroertzen a jejich supportu v podobě LvxCælis a francouzských funerálních doomařů Sektarism. Ti zahrají hned zkraje měsíce – první čtvrtek. A vlastně i mé třetí doporučení zůstane ve stejném prostředí – tentokrát ale nepůjde o metal, nýbrž o post-punk. Hned den po Hetroertzen, tedy 5. října, totiž do Underdogs’ dorazí italští Soviet Soviet.

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

V říjnu budu na koncerty spíše srát, protože listopad toho bude perný, ale pár akcí doporučím rád. Být z Prahy, tak určitě neváhám nad návštěvou koncertu Hetroertzen, LvxCælis a Sektarism. První jmenované jsem viděl dvakrát a bylo to super, i když dnes hrají v trochu jiném koncertním složení, Sektarism nedávno vyšlo nové album u End All Life / Norma Evangelium Diaboli, takže to asi sračka nebude, ale roli černého koně by mohli sehrát LvxCælis. Jak klapne zvuk, může to být fakt síla.

Na Taake s Bölzer samotné bych asi nešel, bo tu naživo hrají skoro furt, každopádně strašně rád vzpomínám na ten parádní kotel, co měli One Tail, One Head na prvních dvou ročnících Prague Death Mass. Trondheimští konečně představí svoje první album, aby to pak definitivně zabalili. Že bych si tedy ještě jednou a naposledy zajel rozdat a utržit pár ran?

No a pokud jste náhodou ze severních Uher, tak doporučuji vidět Goath, kteří zahrají na konci října v Bratislavě. Vydávají je Ván Records a naživo to jistě bude námrd jak svině; Pro bližší představu doporučuji nahlédnout do [H]itlerovy recenze. The Negative Bias budou mít asi slušnou atmosféru, elektro-akustický set 0N0 může být zajímavý a jestli je hudba Ain tak dobrá, jak silácké jsou jejich cool-occult kecy, tak bude o kvalitní sobotní kulturu jistě postaráno. Minimálně se pak můžete po skončení dokalit na jakési industrial/techno či co to tam má být.

Taake

Cnuk

Cnuk:

Dvacátého října bych se rád dostavil do jaroměřského Bastionu, kde zahrají deathmetaloví veteráni Master včele s Paulem Speckmannem. Předskakovat jim budou našinci Brutally Deceased a Sabathory a česko-němečtí Pikodeath. Studiově Master sice už za moc nestojí, ale naživo by to mohla být jiná.

V Praze je říjen výživný. Nakonec jsem vybral dvě menší záležitosti, jako třeba zajímavou akci, co se koná hned první říjnový víkend, kdy v pražském klubu Underdogs’ vystoupí špinavé mlátičky Mörkhimmel, Sekeromlat a Vole. Vystoupení je benefiční akcí pro Save the Syrian Children. Dále 11. vystoupí v MeetFactory kultovní punkáči The Adicts. Ti aktuálně jedou turné k nové desce „And It Was So!“, ale určitě dojde i na klasiky, takže Viva La Revolution!

Reporty

Minsk, Floor

Napsat komentář
Minsk, Floor
Datum: 14.4.2015
Místo: Praha, 007
Účinkující: Floor, Minsk

První pohled (H.):

Nemůžu tvrdit, že bych byl nějaký hardcore die-hard fanda Minsk. Jsem si docela jistý, že v tomto ohledu se 14. dubna do strahovské Sedmičky dostavili i mnohem větší borci. Spíše si jejich muziku jen sem tam, ale zato s chutí pustím. Přesto jsem byl na vystoupení Minsk hodně zvědavý a určitě to nebylo jen proto, že kapela nějakou dobu nefungovala a teď vydává první desku po své obnově, “The Crash & the Draw”.

Jako první se ovšem muziky-chtivému posluchačstvu představilo floridské trio Floor, jehož tvorbu popravdě řečeno znám spíše jen okrajově. Mám rámcovou představu, co to je zač, kdysi jsem to i zkoušel poslouchat, ale vůbec mě to nebavilo. Jak ale známo, živé koncerty bývají a něčem úplně jiném a častokrát se stává, že skupina, která člověka na studiových nahrávkách příliš nebaví, na koncertech doslova zabíjí. Jenže i když jsem se chtěl nechat pozitivně překvapit, tak se to prostě nepovedlo. Floor předvedli takový suchý stoner s nějakým tím sabbaťáckým riffem a celé to bylo takové trochu o ničem, hudebně i co do vystoupení. Hvězdou koncertu byl jednoznačně bubeník Henry Wilson, který si to dával docela dobře a hraní si zcela viditelně užíval a vychutnával, ale ať se snažil sebevíc, jen bubeník celou show prostě neutáhne. Zvlášť když zbylí dva kolegové vedle něj vypadali, jako kdyby na to pódium skoro ani nepatřili.

Jednoduše řečeno, Floor ten večer dělali něco jako eunuchy – byli absolutně bez koulí. Na dojmu pak příliš nepřidal ani takřka neslyšitelný vokál, u něhož mi přišlo, že chyba vážně nebyla v ozvučení. On totiž Steve Brooks huhlal spíš jen aby se neřeklo a i v momentech, kdy muzika utichla a on zpíval do mikrofonu skoro sám, nebyl téměř slyšet. A aby toho čisto náhodou ještě nebylo málo, Floor hráli o dost delší dobu, než vzhledem k zábavnosti setu měli. Přišlo mi, že jsem nebyl sám, kdo měl podobný pocit, jelikož i aktivita malého hloučku přihlížejících byla dost malá… nějaké mini-paření předváděl pouze jeden jedinec a zbytek se omezil sem tam na pokývání hlavou a mdlý potlesk. Rozhodně ne aplaus, spíš to byl takový ten potlesk ze slušnosti.

Pak už přišla řada na Minsk, u nichž bylo okamžitě vidět, na koho ten večer lidi dorazili – už žádné dva, tři metry prázdného místa mezi pódiem a obecenstvem, ale zhusta zaplněná plocha. A nutno uznat, že Minsk pozici záživnější položky večera potvrdili nejen papírově, ale i ve skutečnosti, protože to byl oproti Floor skok do úplně jiné ligy. Znáte takový ten pocit, kdy nějaká kapela jenom hraje, ale i tak z pódia vyzařuje jakási aura, díky níž vás to prostě brutálně baví? To je přesně to, co Floor tak zoufale postrádali, ale Minsk to určitě nechybělo.

Zámořská pětice dokázala svou industriálními ruchy protkanou sludgovou hutnost bez problémů přenést i do koncertního podání. Jasně, koncert, jaký by si člověk mohl zarámovat jako ten nejpamětihodnější ve svém životě, to ani zdaleka nebyl, ale i tak to prostě mělo sílu, hutný sound trhal prdele a kapela s patřičným nasazením rvala do lidí jeden zatěžkaný projektil za druhým. V onom nasazení si zaslouží vypíchnout hlavně baskytarista Zachary Livingston, jenž svůj nástroj (který šel jen tak mimochodem z beden s nádherně vytaženou hlasitostí, aniž by tím trpěl zbytek, takže milovníci basy určitě měli možnost si dunění pořádně užít) drtil vážně mocně, a vokalista/klávésista Tim Mead, který kromě mocného krakonošského plnovousu také předvedl učebnicovou ukázku toho, jak to vypadá, když někdo svůj zpěv patřičně prožívá.

Bilance večera je tedy asi následující – Floor nuda (sorry, prostě to tak bylo), Minsk super. Vše by bylo v pohodě, pokud by ti první hráli tak poloviční dobu a ušetřený čas využili ti druzí. Obě formace totiž hrály stejný čas, a jestli někdo hrál o trochu déle, řekl bych, že to byli spíš Floor (ačkoliv jsem to samozřejmě nestopoval). Zatímco tedy jejich vystoupení působilo zbytečně natahovaným dojmem, Minsk naopak hráli na můj vkus až příliš krátce – a to i přes fakt, že i když dohráli poslední skladbu těsně po policejní desáté hodině, publikum je přemluvilo ještě na jeden přídavek. Ale i tak to byla díky jejich skvělému výkonu pohodová akce. Lidí jsem upřímně řečeno čekal víc, ale prázdno naštěstí nebylo (i když je pravda, že Sedmička je tak malá, že vypadá zaplněná, i když před pódiem stojí 20 lidí). Každopádně, osobně jsem rád, že jsem nakonec vyrazil.

Druhý pohled (Skvrn):

Praha se v uplynulých dnech ocitla v jádru post-metalové alternativy, o tom nemůže být sporu. Pro důkazy není třeba chodit příliš daleko a pouhé vyslovení jmen jako Russian Circles či Amenra poslouží jako opodstatnění mého neobjevného šetření. Zatímco dvojice zmíněných kapel měla svůj pražský výsadek za sebou, američtí Minsk, třetí do silné party, zasazení úderu teprve chystali. Stejně jako Russian Circles i Minsk brázdí Evropu spolu se svým pevným partnerem. Zatímco “ruskému” tělesu dělali společnost sludgeři Helms Alee, “běloruskému tovarišči” posloužili jako doprovod stoneroví Floor, jejichž existence mi byla až do onoho večera upírána. Již teď je tedy zřejmé, na koho to má maličkost zašla.

Brány Sedmičky svým otevřením sekundovaly odbíjení sedmé večerní. Tedy tak to alespoň stálo na programu. Zahájení koncertu Floor bylo stanoveno až na osmou, tudíž celých šedesát minut bylo lišácky zamýšleno na barové obveselování. Já jsem však onu hodinku soustředění občůral a zkrátil si ji na nějakou třetinu. Jak se dalo předpokládat, stejným způsobem jsem neuvažoval sám a nějakých dvacet minut před spuštěním prvních tónů zel sál prázdnotou. Pár zokupovaných stolů, barových židlí, ale jinak nic, co by nasvědčovalo příchod jedné z žánrových veličin. Do osmé však ještě nějaký ten lok zbýval, klub se pozvolna zaplňoval a nakonec šlo mluvit alespoň o důstojné návštěvě. Minsk si ale zaslouží bezesporu zaslouží víc než sotva naplněný sálek Sedmičky. Opět si pomůžu jedním srovnáním – na Russian Circles před týdnem praskal vyprodaný Podnik ve švech. Vždycky jsem bral tyhle dvě kapely za co do popularity srovnatelné, což mi bylo alespoň pražským publikem důrazně vyvráceno.

O Floor jsem se první informace dozvěděl nějaký den před návštěvou, kdy jsem si byl schopen vyzjistit jen škatulku doom/stoner, která mě od dalšího sondování odradila. Ale co, živá prezentace je úplně jinou disciplínou a já jsem se osobně snažil přijít k vystoupení Floor bez jakéhokoliv zaujetí. Jenže první pochybnosti vyrašily hned spolu s úvodními tóny. Aha, že už víte, kam mířím… Nuže ano – zvuk. Přehlédnu teď fakt, že to na mě bylo klasicky dost nahlas, přes co se už přenést nedokážu je nazvučení vokálu, který v tom všem bordelu jako by neexistoval. Kdyby měl zpěvák Steve Brooks nějakou druhořadou roli a muziku jen nárazově podtrhnul, tak bych mohl přimhouřit oko, ale z toho, co jsem pochytil, je evidentní, že zpěv v muzice Floor nehraje jen druhé housle. Ani hudebně to pro mé ucho nebyl žádný med. Vzhledem k absenci – ano, absenci – zpěvu bylo mnohem snadnější soustředit se na samotnou instrumentální složku. Ta však mě zanedlouho začala nudit a i přiměřeně vnímající člověk se začal postupně utápět v nepříjemně repetitivních pocitech. Uznání patří bubeníku Henry Wilsonovi, který za škopky nepředváděl dvakrát komplikované motanice, avšak jeho zápal mě alespoň párkrát přiměl sem tam ťuknout do rytmu. To je ale jinak dost málo.

Druzí Minsk na sebe nenechali dlouho čekat, což nebylo s přihlédnutím k blížící se šibeniční desáté vůbec od věci. Hudebně to šlapalo výborně. Srovnávat Minsk s před nimi hrajícími Floor je takřka zbytečné a úplně postačí tvrzení, že ve všech činnostech byli právě Minsk o parník před svými kolegy. Třeba Kevin Rendleman za bubny sice nepředváděl žádné cirkusácké kousky, ale ono veskrze stačilo jen a pouze dobře hrát. A tak to šlo se vším, na co členové Minsk sáhli. Žádné divadlo, jen “pouhé” hraní, ale zato vážně slušné. Když kapela ohlásila poslední song, ani se mi nechtělo věřit, že je už tolik hodin, aby se z pochopitelných důvodů muselo s rámusením přestat. Minsk za sebou měli hodně krátký set a nedokázal jsem se ubránit pocitům rozčarování. Nakonec se ještě díky ovacím publika o nějakých deset minut rebelsky přetáhlo a nenasytové mohli být alespoň o trochu klidnější.

Dojmy z celé akce jsou tak poněkud rozporuplné a k ideálu mají štreku sakra dlouhou. Od Floor jsem nečekal nic a o moc víc než nic jsem vážně nedostal. Zato z Minsk šlo vytřískat o poznání více, což s největší pravděpodobností nejde na vrub kapely, ale pořadatele. Bohatě by postačilo, kdyby se rozehřívací hodinka před startem zredukovala na polovinu a hrát se začalo již o půl osmé. Je možné, že obě kapely měly příjezd do Prahy naplánovaný naknop a dřív to jednoduše nešlo, nicméně poté by se to dalo řešit výběrem prostor, které nepodléhají pravidlu nočního klidu. Samotným Minsk ale mnohé vytknout nelze. Američané splnili má očekávání, večer jednoznačně opanovali, jen pocitů spokojenosti a nasycenosti mohlo být mnohem víc.

Music News

Novinky 2-4-15

Napsat komentář

Minsk - The Crash and the Draw

>>> Zámořští black metalisté Bosse-De-Nage vydávají 14. dubna své čtvrté album “All Fours” a právě z něj nyní zveřejňují novou skladbu. “In a Yard Somewhere” si můžete pustit na Soundcloudu.

>>> Power metalisté Kamelot v rámci propagaci své nové desky “Haven”, která vyjde začátkem května, zveřejnili lyric video k písničce “Veil of Elysium”. Podívat se můžete na Youtube.

>>> Američané Minsk mají těsně před vydáním své návratové desky “The Crash & the Draw” (oficiálně vychází zítra). Už teď si ale můžete album poslechnout v celé jeho délce na webu Decibelmagazine.com.

>>> S nový oficiálním videoklipem přicházejí němečtí death metaloví veteráni Morgoth – natáčelo se k songu “Voice of Slumber” z novinkového alba “Ungod”. Sledujte na Youtube.

>>> Doom metaloví veteráni Pentagram aktuálně vydali nové DVD s názvem “All Your Sins”, z něhož nyní na ukázku vypustili jedno video – jedná se o záznam písniček “Relentless” a “Broken Vows”, který byl natočen 30. října 1987. Sledujte na YouTube.

>>> Japonští avantgardní black metalisté Sigh zveřejňují ochutnávku ze svého nového studiového počinu “Graveward”. “Kaedit nos pestis” poslouchejte na YouTube.

>>> Victor Smolski, teď již bývalý kytarista heavy metalových veteránů Rage, ohlašuje nedávno po svém odchodu z kapely svůj nový projekt, který byl pojmenován Almanac. Hudba kapely by se měla nést ve stylu projektu Lingua Mortis Orchestra, jehož řady Smolski po odchodu z Rage opustil rovněž.

Redakční eintopf

Redakční eintopf #75 – duben 2015

Napsat komentář
Minsk - The Crash and the Draw
Nejočekávanější album měsíce:
Minsk – The Crash & the Draw
H.:
1. Kommandant – The Architects of Extermination

Ježura:
1. Minsk – The Crash & the Draw
2. Drudkh – A Furrow Cut Short
3. Khors – Night Falls onto the Fronts of Ours

Kaša:
1. Agnostic Front – The American Dream Died
2. Royal Thunder – Crooked Doors
3. Unleashed – Dawn of the Nine

nK_!:
1. Apocalyptica – Shadowmaker

Atreides:
1. Minsk – The Crash & the Draw

Zajus:
1. Colin Stetson and Sarah Neufeld – Never Were the Way She Was

Skvrn:
1. Tribulation – The Formulas of Death
2. Drudkh – A Furrow Cut Short
3. Bosse-De-Nage – All Fours

Onotius:
1. Shining – IX – Everyone, Everything, Everywhere, Ends
2. Minsk – The Crash & the Draw
3. Apocalyptica – Shadowmaker

Výsledky redakčního eintopfu jsou občas docela zajímavé – ne, že by snad Minsk byli nějací amatéři, to v žádném případě, přesto bych si asi nevsadil na to, že se svou novinkou “The Crash & the Draw” ovládnou eintopf se vcelku suverénním náskokem. Přesto tito Američané a jejich návratová deska táhnou takovým způsobem, že to v naší redakci dotáhli na první místo v očekávání.

A vzhledem k tomu, že s výjimkou Minsk stříleli všichni redaktoři do úplně jiných koutů, dalším albům stačilo na stupně vítězů jen to, aby je zmínili alespoň dva lidi, což se stalo ještě v případě Finů Apocalyptica s albem “Shadowmaker” (což je trochu paradoxní, protože ani jeden z těch dvou, co je jmenovali, zrovna neumírá touhou tu desku slyšet… ale pravidla jsou pravidla) a ukrajinských black metalistů Drudkh, kteří budou vydávat nahrávku “A Furrow Cut Short”.

Když už jsme ale u toho, za zmínku jistě stojí ještě dvě věci. Jednak je toto první redakční eintopf na novém webu (fanfáry, vole!) – nepočítáme-li tedy včerejší první díl mladší eintopfové inkarnace v koncertní hávu. Druhou věcí je pak to, že se eintopfu poprvé účastní kolega Onotius, což sice není Sicmaggot-nováček, ale až doposud fungoval jako externista a s přechodem na web byl povýšen do redaktorského stavu, tudíž začíná i eintopfovat. Tímto rovněž považujeme redakční sestavu za kompletní a uzavřenou.

H.

H.:

Duben 2015 patří mezi ty měsíce, během nichž vyjde hned několik nahrávek, u který jste si jisti, že si je nenecháte proklouznout mezi prsty, ale ani na jednu z nich se netěšíte takovým způsobem, že byste – jak se říká – nemohli dospat. Přesně takovýhle pocit teď sice mám, ale přesto je zde alespoň jedna deska, na niž se těším vážně dost a rozhodně víc než na cokoliv jiného za celý měsíc. Její název zní “The Architects of Extermination” a vydají ji Američané Kommandant. Tahle kapela, u níž vás hned na první pohled zaujme zvláštní image s plynovými maskami a lehce totalitním nádechem, vydala před třemi lety neuvěřitelně nářezové album „The Draconian Archetype“, které si dodnes s chutí pouštím a na některé jeho skladby nedám dopustit (taková “Hate Is Strength” je koncentrované zlo!) – a právě to je ten důvod, proč se na “The Architects of Extermination” tak těším. Doufám totiž, že Kommandant laťku neshodí a opětovně půjde o prvotřídní black metalovou agresi.

Ježura

Ježura:

Abych pravdu řekl, za ty roky, co píšu eintopf, se mi snad ještě nestalo, aby mě v následujícím měsíci fakt nezajímalo ani jedno album. Na druhou stranu neříkám, že by v dubnu nemělo vyjít nic zajímavého. Pokud pámbu dá, třeba se konečně dokopu k tomu, abych dal šanci americkým Minsk, které jsem si před několika lety zapsal na seznam k poslechu, čímž to ovšem také skončilo. Jejich novinka “The Crash & The Draw” by tak mohla být konečně tím albem, kde se to zlomí… Podobně jsou na tom i ukrajinští Drudkh nebo jejich krajané Khors, a kdybyste mě mučili, třeba bych nahodil i pár dalších jmen, ale jak jsem psal na úvod – ani jedna z těch desek mě nedráždí natolik, abych jejího vydání nemohl dospat, takže tenhle můj výpis berte přeci jen trochu s rezervou.

Kaša

Kaša:

Seznam alb, která nás v dubnu nově poctí svou přítomností, je neskutečně dlouhý, nicméně jak už to tak bývá, drtivá většina kolem mne jen tak propluje, a i kdybychom neměli redakční eintopf omezený na pouhé tři počiny, tak bych nebyl schopný vybrat jich více. Pojďme tedy na to. Určitě si nehodlám nechat ujít “Dawn of the Nine” severských Unleashed, jejichž oldschool death metal s vikinským nádechem mě pravidelně baví a od letošního počinu neočekávám nějakou zásadní změnu, protože jejich dlouholetá forma z nich dělá sázku na jistotu. Ještě netrpělivěji však vyhlížím druhé album amerických stoner metalistů Royal Thunder, kteří mě se svým debutem “CVI” příjemně překvapili, a “Crooked Doors” zní podle první zveřejněné skladby “Time Machine” hodně slibně, tak snad tahle nadějná formace nezklame. No, a konečně jsou tady mí oblíbenci a nestoři NYHC, Agnostic Front. Na rovinu říkám, že nečekám žádné novátorství, ale poctivou porci skočného hardcoru, který parta kolem Vinnieho Stigmy a Rogera Mireta ovládá náramně, takže upírám své zraky především na 3. dubna, kdy “The American Dream Died” po čtyřleté pauze vyjde.

nK_!

nK_!:

Nuda, nuda, šeď. Tak bych charakterizoval letošní duben. Nevyjde absolutně nic, co by mě zajímalo. Maximálně tak Apocalyptica, kterou jsem slyšel naposledy někdy před deseti lety a ani se mi to moc nelíbilo. Živě tihle pánové také nepůsobí na moje pocity úplně kladně. Snad bude květen o něco zajímavější.

Atreides

Atreides:

Do koncertního eintopfu se mi nevešlo jedno zásadní jméno, které přehlédnout je vyloženě trestuhodné. Budiž tedy situace napravena zde, neboť zajímavější album podle mě tento měsíc nevyjde, a že těch, které stojí za pozornost, není věru málo. Jmenuje se “The Crash & the Draw” a na svědomí jej mají Minsk. Ano, přesně ta hutná, bahnitá post-metalová psychedelie ze zámoří. Na další nálož komplexních písní, těžkých, propracovaných riffů a zastřeného vokálu se těším víc než cokoliv jiného a upřímně jsem zvědav, jakou cestou se Minsk po šesti dlouhých letech vydají tentokrát.

Zajus

Zajus:

Protože ani duben nebude měsícem, v němž metalová scéna vysype desítky nadšeně očekávaných alb (přesněji řečenou mnou nadšeně očekávaných), musím se opět uchýlit k útěku do jiných žánrů. Jenže obdobně jako v březnu nejsem ani v dubnu úplně přesvědčený, že se na zvolené album opravdu těším. Přinejmenším však bude zajímavé, vždyť ho má na svědomí zajímavá dvojice. Na “Never Were the Way She Was” spojili síly saxofonista Colin Stetson a houslistka Sarah Neufeld. Stetson na předchozích albech dokázal, že i s jediným nástrojem se dá nahrát zajímavá muzika, i když její poslech může být dost obtížný. Proto vítám spojení se Sarah Neufeld, i když tvorbu jejích domovských Arcade Fire znám jen velice málo. Mohla by Stetsonovi dopomoci k větší rozmanitosti a snadnějšímu poslechu. “Never Were the Way She Was” mi tak snad pomůže zatravnit pustou poušť tam, kde obvykle nacházím metalový prales.

Skvrn

Skvrn:

Po silném konci zimního období přichází první jarní rozpaky. Nic vážného, jen je znát absence nějakého výrazně očekávaného počinu. I tak třeba black metalové podhoubí zažije perné dny a vydání hned několika nahrávek z ruky osvědčených jmen. Já však tentokrát zabrousím jinam. Žádnou výraznější žánrovou dezerci však nečekejte, volbou číslo jedna je pro mě v měsíci dubnu death metalová (a vlivem black metalu výrazně načichlá) naděje Tribulation, jež si mě získala předloňským “The Formulas Of Death”. 75minutový epos plný hutného a velmi sofistikovaného materiálu nepostrádal autentičnost a nápad, čehož si v kontextu dnešní death/blackové scény opravdu vážím. Pozici dubnové dvojky si vytáhla ukrajinská stálice Drudkh. K ní jsem sice nikdy nepřilnul tak, jak snad bylo na papíře predikováno, ale pořád jde o skvělou muziku, o jejíž síle nemá cenu pochybovat. Měsíční výčet tradičně uzavřu touhou objevovat. Americké kvarteto Bosse-De-Nage jsem dlouho opomíjel, v čemž už vážně odmítám pokračovat, a novinku “All Fours” si s jistotou pustím. Třeba se spálím, třeba budu překvapen. Tak jako tak, duben toho nakonec nabízí zase dost a sluchové ústrojí měsíční strádání nezažije.

Onotius

Onotius:

Oproti předchozím dvěma měsícům, jež byly na nové desky kapel zvučných jmen přeci jen trochu bohatší, může působit duben zprvu trochu nenápadně. I přesto se zde ovšem najdou záležitosti, jež si určitě nenechám ujít. První z nich je určitě nový počin švédských Shining, tedy těch blackových kreativců v čele s nihilistickým Niklasem Kvarforthem, kteří stojí za nejedním pozoruhodným žánrovým klenotem. I přestože jejich tvorbu nemám tak zmapovanou, jak by si možná zasloužili, na jejich novinku jsem určitě zvědav. Dále pak nehodlám zapomenout ani na nové Minsk, neboť hypnotických rytmů není nikdy dost. Zvědavost u mě budí i novinka dnes již notoricky známé Apocalypticy, jež tentokrát uhnula od klasické vyšlapané stylizace, tak uvidíme, zda se z toho vyklube něco zajímavého, nebo půjde jen o servírování převařeného klišé v novém kabátě.