Onotius: |
|
Top5 2018: CZ/SVK deska roku: Neřadový počin roku: Artwork roku: Objev roku: Shit roku: Koncert roku: Videoklip roku: Potěšení roku: Zklamání roku:
|
Top5 2018:
1. Abigor – Höllenzwang (Chronicles of Perdition)
Pravěká syrovost otců zakladatelů se zde střetává s nápaditostí současných blackových avantgard a utváří tak koktejl, který není radno ponechat bez okoštování. Z nějakého mně docela neznámého důvodu nahrávka schytala docela rozporuplná hodnocení, nicméně já na ni ani s odstupem roku nemohu dát dopustit. Pravda, není to žádná revoluce, ale jde o velmi kompaktní a neuvěřitelně povedenou fúzi starého a nového, jež disponuje výtečným songwritingem, pohltivou atmosférou (ke které i ten prasácký zvuk prostě patří) a především jakousi těžko popsatelnou živočišnou esencí, jež mne nutí se k ní opět vracet. Skvost.
2. Urfaust – The Constellatory Practice
Doomovější a tajemnější než kdy dříve. Pravda, o špetku méně vyrovnané než výtečný předchůdce „Empty Space Meditation“, přesto odzbrojující a neustále bavící. Podmanivé kompozice člověka v klidných ambientních momentech přivedou do klidu, aby jej pak v těch vygradovaných pasážích dovedly nadobro zničit. Hypnóza. Husina. Paráda.
3. Preoccupations – New Material
První neeponymní album někdejších Viet Cong, nyní Preoccupations, dopadlo opravdu výborně. Jejich post-punk tentokrát trochu uhnul z rezervované ponurosti předchůdce a předvedl hormadu až shoegazově zasněných poloh, přesto neustrnul v ničem, co by se hned oposlouchalo. Naopak, jedná se o výtečnou skládačku, ke které se vždycky rád vrátím, když chci ubrat plyn, ale zároveň nechci úplně mentálně zakrnět. Melancholie vládne. Zatraceně catchy. Prostě láska, vole.
Pokud loni nějaká deska fandům Aluk Todolo či ponuřejší větve tvorby Blut aus Nord neměla uniknout, pak je to „Mouvement“ od Chaos Echœs. Brilantní instrumentální atmosferický skvost sugestivně vykreslující sto a jeden odstínů šedi. Bacha, není to na první poslech a chce to trochu soustředění, když však překonáte prvotní bariéru, deska vás jistě uhrane.
5. A Forest of Stars – Grave Mounds and Grave Mistakes
Pátá příčka jako obvykle oříšek. Co z té hory kandidátů na ní umístit? Technický death, noise rock, prog nebo snad nějaký post-black? Ale ne, málem bych zapomněl na své viktoriánské oblíbence. I když po prvním poslechu bych ještě nečekal, že se vyškrábe tak vysoko, nakonec se opět ukázalo, že nahrávky gentlemanského klubu mají v průběhu času vzestupnou tendenci. Na rozdíl od předchůdce jsem sice schopen identifikovat i pár trochu jalovějších momentů, přesto těch výtečných je zde stále taková hromada, že si nahrávka tuhle příčku jednoduše zaslouží.
CZ/SVK deska roku:
1. Orient – V
Zprvu nenápadný ponurý synthpop postupně vyrostl do ohromných rozměrů. Hypnotizující samply a uhrančivé zpěvy jsou hlavní dominanty téhle debutové nahrávky. Co se zprvu zdá jen jako trochu monotónní depresivní meditace, nakonec nabere na obrátkách a zařízne se s větší vážností než kdejaký loňský black metal.
2. Mallephyr – Womb of Worms
Mallephyr opravdu dozráli. Na debutu jsem musel ještě některé věci shovívavě přecházet, nyní ale rozvinuli svá pomyslná černočerná křídla a rozlétli se do světa. A jejich novinka se v mých očích vydrápala docela vysoko. Ví, kdy zatnout drápy, ví, kdy šikovně upustit páru – a to všechno ve velmi příjemném koherentním balení s elegantním coverem. Hodně povedená záležitost.
Neřadový počin roku:
Možná jedna z nejdůležitějších post-punkových nahrávek za dlouhou dobu. Směs uvolněné autenticity a naprostého vizionářství je obalená do příhodně povedeného dystopicky popartového obalu vyvedeného v toxické žluti. Tohle si dejte. Jasná volba pro každého, koho zajímá, kam kráčí ty punkové šlépěje, které se ještě nezaprodaly velkým stadionům a poprockovým halekačkám.
Jedinečné koherentní splitko dvou post-metalových pojmů Minsk a Zatokrev se věru povedlo. Patřičně atmosferická i hutná záležitost, která sice nebourá hranice žánrů, přesto je takovým (odpusťte to klišé) svěžím vánkem na tomto poli. O bod víc, že stejně organická spolupráce mezi kapelami funguje i naživo, jak bylo vidět na podzim v Underdogs’.
3. Nachtmystium – Resilient
První dojem byl možná ještě trochu rozpačitý – překvapilo pár až blackgazových melodií, přesto se nakonec budu k „Resilient“ zatraceně rád vracet. Sympatická nahrávka dávající najevo, že ten talentovaný junkie Blake Judd to v sobě pořád má. Parádní ípko.
Artwork roku:
Daughters – You Won’t Get What You Want
Experimentální noise-rockoví Daughters nejenže nahráli výjimečnou desku, jež se do top 5 nedostala jen o chlup, ale také ji ozdobili zatraceně povedeným artworkem. Elegantní, nepřekombinované a fascinující.
Objev roku:
Depths Above
„Ex nihilo“ je docela nomen omen. Z nicoty vzešla z tuzemských luhů a hájů tak silná debutová blackmetalová deska, že člověk mohl jen zírat se zatajeným dechem. Pravda, vliv Aosoth a příbuzných kapel je zde znatelný, přesto si nahrávka uchovává jedinečné charisma. Nečekejte něco na první signální, nebudete jejich riffů mít po poslechu plnou hlavu, zato zachovají pocit něčeho jedinečného, co si budete muset zopakovat. Taktéž chválím zatraceně povedený artwork. Hrdý fanda Pražského institutu pro urážení Brna musí zase pro jednou pokorně mlčet – metro tam možná nemaj, ale jednu novou blackmetalovou supernovu ano.
Shit roku:
Behemoth – I Loved You at Your Darkest
Protože se snažím špatným albům vyhýbat, jak jen to jde, o to větší je to mrzení, když pak do téhle škatulky člověku zbude nahrávka od kapely, k jejíž starší tvorbě má člověk docela slušný vztah. Nedá se ale nic dělat, snad alespoň trošku zanedbatelně vyrovnám zobáček vah oproti těm, kteří těmhle Polákům mažou med kolem huby na zapískání. Behemoth se pokusili nahrát přístupnější hitovější desku – takové svoje „Black Album“ – jenže na rozdíl od kultovního „Satanica“, jež fungovalo dle podobného klíče, tohle zkrátka nejen nefunguje, ale je to i vysloveně hloupé. Bohužel. Snad se chlapi zmátoří, jinak tu máme mrtvou legendu.
Koncert roku:
1. Dodecahedron: Brutal Assault, 11.8.2018
Slabost pro dekadentní komplikované black/death metaly mám odjakživa. A tyhle navíc ještě špetkou jak ambientu, tak matematiky okořeněné kapucíny v charismatickém prostředí nádvořní Oriental Stage jsem si vychutnal nejenže nejvíce z celého festivalu, ale lautr z celého roku. Jejich vystoupení bylo hyponticky ponuré a jejich spektakulárně promyšlené songy vynikly s ohromnou mohutností. Takovéhle hudební extáze mne nutí do Jaroměře jezdit, ne kapely se spoustou ohňů a lidskou tlačenkou v publiku.
2. Neurosis: Praha – MeetFactory, 15.6.2018
Začátkem léta MeetFactory hostila post/sludge-metalový pojem Neurosis – a v souladu s očekáváními se jednalo o neuvěřitelně intenzivní akci. Oaklandští žánrotvorní kmotři zdaleka nehráli jen z posledního „Fires Within Fires“, ale ukázali příjemný průřez tvorbou – a to vše s pro kapelu již tradičním mohutně masivním nasazením.
3. Misþyrming: Brutal Assault, 10.8.2018
Původně zde měli skončit jiní Islanďané a jejich nedávné klubové vystoupení, nakonec jsem si ale přeci jen na poslední chvíli vzpomněl na to, jak intenzivní černotu vlastně předvedli na Brutal Assaultu Misþyrming, a musel jsem mazat odstavec. Jejich debut „Söngvar elds og óreiðu“ je jedna z nejdůležitějších blackových desek za poslední léta a jejich vystoupení bylo mistrovskou prezentací nejen tohohle skvostu, ale nejedné ukázky nového materiálu, na jehož zhmotnění v přehrávači se zatraceně těším.
Videoklip roku:
Cult Leader – To: Achlys
Ve většině klipů, co jsem z loňska viděl, vítězilo řemeslo nad uměním a musím říct, že mi dalo docela zabrat vybrat nějaký, který by stál za doporučení. Nakonec volba padla na Cult Leader, kteří svůj výtečný hardcore na nové desce osvěžili o špetku gotiky či post-punku skrze temnou baladu „To: Achlys“, k níž natočili následující klip. Je to ponuré, symbolické, v podstatě bez děje, ale stejně je to v něčem víc říkající než kdejaký počítačovými efekty přeplácaný akčňák.
Potěšení roku:
bicí party na nové nahrávce Kriegsmaschine
Přemýšlím, zda jsem někdy slyšel desku s tak šťavnatými bicími party, jakými disponuje „Apocalypticists“ od Kriegsmaschine, a říkám si, že zřejmě ne. Co si Darkside neužije ve Mgłe, to nyní vybalil s takovou suverenitou, že člověk nemůže než smeknout. Pravda, ta deska je na tom opravdu hodně založená, místy možná i na úkor ostatních nástrojů, nicméně ve výsledku to člověka i tak prostě musí fascinovat.
Zklamání roku:
Deafheaven – Ordinary Corrupt Human Love
No, mohl bych se tady rozzlobit nad proměnnou pár latentních nácků ze scény na ty manifestální, ale říkám si, že sebevětší lamentování nad tím s realitou asi nepohne, a tak raději budu pokračovat po linii vyjadřování zklamání nad nahrávkami. Mimo Behemoth, jež jsem nakonec umístil do jiného slotu, jsem se dočkal ještě jednoho výrazného zklamání – a to od amerických post-blackových Deafheaven. Ti se se svou novinkou „Ordinary Corrupt Human Love“ bohužel definitivně dopracovali k naprosto nudnému, hloupému a nezajímavému kýči. Kapela, v níž jsem ještě do loňska stále vkládal jistý inovativní potenciál, ho bohužel investovala do něčeho, co pod načančanou slupkou skrývá naprosto plané a přeslazené nic . V blackgazu je vždycky hranice kýče tenká, tady byla ale nejen překročena, ale vysloveně přeskočena. Tak nic.
Zhodnocení roku:
Loňský rok byl rokem kontrastů. Na jednu stranu přinesl velké množství nahrávek, na které člověk jen tak nezapomene – a nutno říci, že výčet výše je opravdu jen špička ledovce – na druhou stranu i kopu zklamání (mimo zmiňovaných Deafheaven a Behemoth mne nepřesvědčili třeba ani Ihsahn, Obscura nebo Immortal).
Co si mohu pochválit já osobně, je, že jsem si opět rozšířil obzory jak v rámci své domovské metalové scény, také jsem pokračoval v nastolených výletech do dalších žánrů, tudíž mimo kopy tvrdé muziky jsem objevil i nejednoho nového oblíbence v jazzu, hip-hopu či elektronice. Toto rozšiřování povědomí neprobíhalo ale jen po hudební mapě, ale i po té skutečné, absolvoval jsem loni svůj první koncert v zahraniční, a to když jsem při své návštěvě Irska zaskočil na koncert Malthusian, Vircolac a spol. (z něhož si zde také můžete přečíst report). Bylo zatraceně fajn vidět, jak je ta muzika univerzální jazyk, a v klubu, kde jsem byl poprvé v životě a možná se tam už nikdy nepodívám, jsem se mohl chvíli cítit jako doma.
I přesto všechno ale osmnáctka co do koncertních událostí oproti sedmnáctce v mých očích trochu zaostávala. To nicméně neznamená, že bych nebyl přítomen přinejmenším řádce opravdu fenomenálních gigů, jen zkrátka v kontrastu s loňskými pokus-omyl objevy to v celkové sumě nezanechalo tak silný otisk. 2018 byl zkrátka poměrně skoupý na opravdová koncertní překvapení a nejvíce bodovaly (a výše zmíněný žebříček to docela dobře ilustruje) kapely, od nichž jsem tu extraligu už předem očekával.
Na závěr je třeba dodat něco drobně sentimentálního z jednoho prostého důvodu – po nějakých šesti letech jsem se rozhodl redakci Sicmaggotu opustit , takže bych tímto rád popřál současné redakci hodně štěstí a síly v další činnosti. A vám, co jste moje články zvládali číst, děkuju taktéž a stejně tak přeju hodně intenzivních hudebních a obecně kulturních zážitků v příštím roce. Zdarec!
