Archiv štítku: ambient black metal

Urfaust – Teufelsgeist

Urfaust - Teufelsgeist

Země: Nizozemsko
Žánr: ambient (black metal)
Datum vydání: 27.11.2020
Label: Ván Records

Tracklist:
01. Offerschaal der astrologische mengformen
02. Bloedsacrament voor de geestenzieners
03. Von alcoholische verbittering naar religieuze cult
04. De filosofie van een gedesillusioneerde
05. Het godverlaten leprosarium

Hrací doba: 33:31

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp / instagram

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Nad muzikou Urfaust jsem zde masturboval už nejednou, ale tahle kapela je fakt super a některé její věci jsou mimořádně dobré. Atmosféra a pojetí black metalu Urfaust se mi navíc přesně strefuje do noty, takže se pro mě prostě a jednoduše jedná o dlouhodobě oblíbenou skupinu.

Obliby konkrétních formací vyplývající ze subjektivního vkusu se samozřejmě nelze vyhnout, ale to není špatně. Ostatně kvůli právě tomu chceš poslouchat muziku, že jo. Vždycky jsem nicméně věřil – a doufám, že ne až tak naivně – že nejsem žádný zaslepený fanboy, co s chutí sežere jakékoliv hovno, jejž favorizovaný interpret vysere na světlo světa. A to se týká i dvojice IX a VRDRBR.

Například vedlejší projekty Meth Assassin (IX) nebo Duivel (VRDRBR) mi tedy k srdci nepřirostly. Ale jasně, vedlejšáky jsou jedna věc a domovská kapela jiná. Nová deska „Teufelsgeist“ ovšem ukazuje, že ani samotní Urfaust nemají pochvalu jistou. Že o tom podává důkaz zrovna nahrávka, která svým názvem odkazuje na excelentní debut „Geist ist Teufel“, mě mrzí dvojnásob.

Předně bychom měli pohovořit o konceptuálním rámci „Teufelsgeist“, protože ten zajímavý nepochybně je. Urfaust si dali za cíl na albu zhudebnit různé fáze intoxikace, což tematicky doplnili i půllitrovou lahvinkou ginu, již Ván Records přiložili jednak k limitovanému číslovanému boxu, jednak se dala zakoupit i samostatně. Myšlenka zhudebnění alkoholového deliria, k jehož poslechu si můžete otevřít speciálně připravenou flašku a propadat se společně s hudbou, se mi zdá pěkná. O to víc škoda, že provedení „Teufelsgeist“ poněkud pokulhává.

Předně je nutno zmínit, že „Teufelsgeist“ se nese v docela odlišném duchu než běžné desky Urfaust. S ambientem sice formace pracovala odjakživa (ostatně jde také o původní ambientní projekt a první demo „Urväterlicher Sagen“ nemá žádné kytary), tudíž ambientnější ladění nahrávky smysl nepochybně dává. Na druhou stranu, „Teufelsgeist“ nepřichází s čistým ambientem – s výjimkou „Van alcoholische verbittering naar religieuze cult“ a dejme tomu ještě „Het godverlaten leprosarium“, kde už si svoje ale řeknou i dronové vlivy.

Deska jinak pořád užívá kytar, rytmiky a samozřejmě i nezaměnitelného vokálního projevu. Urfaust zde tedy prakticky nehrají nic, co by k nim nepatřilo, a i po stránce nálady „Teufelsgeist“ do jejich tvorby přirozeně zapadá. Akorát nic z toho nepoužívají k black metalu a věnují se čistě „ambientní“ (nikoliv ve významu žánru, nýbrž ve smyslu nálady) stránce.

I tohle zní na papíře pořád zajímavě, ale skutečnost svůj potenciál nenaplňuje. „Teufelsgeist“ je po všech směrech urfaustovské album, tentokrát to však příliš nefunguje. Půlhodina mi přijde příliš vláčná a roztahaná, nikdy jsem se do toho nedokázal pořádně potopit a nechat se unést. Což se mi snad u žádného titulu Urfaust ještě nestalo. Popravdě řečeno, typicky přestávám mít chuť poslouchat dále už během první písně „Offerschaal der astrologische mengvormen“, která je mimochodem na albu jednoznačně nejhorší. Ani druhá „Bloedsacrament voor de geestenzieners“ mě příliš nebaví. Obě dvě jsou ty nejdelší a samy o sobě tvoří nadpoloviční část alba.

Urfaust - Teufelsgeist

Už diskutované, čistokrevně ambientní stopy mi nevadí, ale takové kusy typicky považuji za vhodný doplněk, nikoliv za něco, na čem by deska měla stát. Dojem tudíž nevylepší. Jakékoliv zaujetí se tedy všehovšudy smrsklo na píseň „De filosofie van een gedesillusioneerde“. Ta tlačí nejvíc na celém „Teufelsgeist“ a působí „nejmetalověji“, tak snad i proto mě baví nejvíc.

„Teufelsgeist“ jako celek každopádně platí za zklamání a jednoznačně nejhorší řadovku Urfaust.


Animal Man Machine – The Cruelty of Life

Animal Man Machine - The Cruelty of Life

Země: Řecko
Žánr: ambient raw black metal
Datum vydání: 20.8.2020
Label: selfrelease

Hrací doba: 22:44

Odkazy:
facebook / bandcamp

Animal Man Machine je nový blackmetalový projekt z Řecka, jenž pustil do oběhu svůj první demosnímek „The Cruelty of Life“. Hned od prvního pohledu se od toho asi nedá očekávat nic prudce originálního, když obal dema zdobí ten samý výjev, který se objevil třeba už na kultovním „The Priest of Satan“ od The Black v roce 1994.

Vlastní muzika na tom s originalitou není o moc lépe. Jedná se o syrověji laděný black metal, jenž nápadně pokukuje po postupech mnohem známějších jmen. Nic se nevymýšlí a jede se tu žánrový standard bez sebemenší snahy o jakékoliv vybočení či snad dokonce vlastní ksicht. Chtít od „The Cruelty of Life“ cokoliv takového by bylo prudce naivní.

Nicméně i navzdory téhle neoriginalitě a i navzdory skutečnosti, že se jedná o první demosnímek Animal Man Machine, pár konkrétních momentů má svoje kouzlo. Nejvýraznější je v tomto ohledu hned úvodní skladba „Enter the Darkness“. I ta sice obsahuje jednu trochu jalovou pasáž, ale jestli si z ní něco odnesete, bude to jistě pomalý atmosférický riff doplněný ambientními klávesami. Samozřejmě v tom snad ani nejde neslyšet okatou inspiraci u Burzum, ale funguje to. Kdyby se celé demo neslo v tomto duchu, tak by se snad dalo mluvit i o rezervované spokojenosti.

„Enter the Darkness“ ovšem představuje jednoznačný vrchol dvacetiminutového počinu, jehož další průběh už za pozornost nestojí. Druhá „Obscurity“ předvede něco lepšího až v poslední minutě, kdy se opět Animal Man Machine opět uchýlí k vykrádání Burzum. Titulní „The Cruelty of Life“ nedokáže nabídnout ani to a platí za nejslabší kytarový song demosnímku. O trochu lépe působí minutová vichřice „Telos“ a ambientní mezihra „Walk Through the Fields of Sorrow“, ale ani zde se nebavíme o žádném zázraku. Poslední „The Lament“ je outrem, které nic nezkurví, ale ani nevylepší.

Vzato kolem a kolem se tu tedy bavíme o sice poslouchatelném, ale jinak bolestivě průměrném a nevýrazném demu, jichž v průběhu jednoho roku vycházejí desítky, ne-li dokonce stovky. Já jsem se k tomu dostal, když mi to náhodou nabídl YouTube, když jsem v práci hledal nějakou muziku k programování. Vy to ale poslouchat nemusíte. To nejlepší, co „The Cruelty of Life“ nabízí, jste už beztak dávno slyšeli na „Filosofem“.


Vyšehrad – I.

Vyšehrad - I.

Země: Česká republika
Žánr: ambient black metal
Datum vydání: 20.3.2020
Label: Sky Burial Productions

Tracklist:
01. Strmá cesta
02. Nad hlubinou věčnosti
03. Útěk z hrobky
04. Bílá postava
05. Hory spánku
06. Žitná pole
07. Chrám boha Jupitera
08. Poklad pod horou
09. Chronos

Hrací doba: 28:08

Odkazy:
facebook / bandcamp / instagram

K recenzi poskytl:
Sky Burial Productions

Český black metal mě v letošním roce mě prozatím víc nudí, než baví. Co jsem poslouchal, to mě buď moc nezaujalo (Cult of Fire), případně jsem z toho trochu zklamaný a nemám zatím chuť poslouchat dál (Forest) nebo se rovnou jedná regulérní sračku (Koschcoroth, Purnama). Na vše zmíněné zde nakonec najdete příslušné recenze, takže podrobnosti případně najdete v nich, pokud vás zajímají. Rozšíříme-li pojem domácí scény i na kolegy Slováky, tak v té dosavadní bídě zazáří alespoň Malokarpatan, ale jinak si nevzpomínám na žádné blackmetalové album, které bych poslouchal a skutečně by mě bavilo…

Až na jednu výjimku, o níž hodlám hovořit právě nyní. Projekt Vyšehrad tento nelichotivý stav věcí naštěstí zvrátil a konečně představil desku, o níž mohu s klidným srdcem mluvit jako o povedené, a dokonce ji budu moct v lednu s klidným srdcem napsat i do ročního žebříčku díky jejím kvalitám, ne jenom proto, abych kategorii určenou českým a slovenským nahrávkám něčím zaplnil.

Deska s jednoduchým názvem „I.“ vyšla na audiokazetě limitované na 24 kusů pod značkou slovenských Sky Burial Productions. Jako tradičně u téhle firmy, opět stojí za pochvalu krásně udělaná kazeta v papírovém obalu s doprovodnými kartičkami, které kromě doplňkové grafiky nabízejí i povídání přibližující téma dané skladby. To vše v elegantním zlato-černém provedení.

Z hudebního hlediska je recept Vyšehradu vlastně docela jednoduchý. Tady se žádné inovace nevymýšlejí, ale jde o jeden z těch případů, kdy to vůbec nevadí. Na „I.“ se valí syrový atmosférický ambient black metal ve stylu Burzum, model první polovina devadesátých let. A když říkám ve stylu Burzum, tak to tentokrát myslím prakticky doslovně, protože Vyšehrad svou hudbou nejdou dál než za cvičení na téma „Filosofem“.

Chápu, že tohle nezní dvakrát slibně a že takové prohlášení k poslechu úplně neláká, ale říct jsem to samozřejmě musel, protože takhle nějak to prostě je a byla by blbost nad takhle zjevnou skutečností přivírat oči. Jenže určitě znáte takové ty pindy, že v některých případech není třeba originality, aby vznikla silná muzika. Na Vyšehrad potažmo „I.“ to sedí naprosto přesně.

Za ty roky, během nichž svůj přehrávač v pravidelných intervalech oblažuji black metalem, jsem slyšel už hromadu kopírek Burzum. Dokonce si myslím, že Vikernesova tvorba z devadesátých let patří k těm nejcitovanějším záležitostem v žánru, protože kapel, které vycházejí z jeho vize – ať už black metalu nebo ambientu –, jsou prostě hromady. Kam mi paměť sahá, Vyšehrad patří k těm nejpovedenějším a nejsugestivnějším variacím na dané pojetí žánru.

„I.“ je sice blackmetalová deska, ale svým feelingem působí víc ambientně. Čistě ambientních stop se tu nachází hned několik, viz „Hory spánku“ nebo „Poklad pod horou“, další třeba líznou i dungeon synth – nejznatelněji určitě „Útěk z hrobky“. Další mají ambientní strukturu i atmosféru, přestože se v nich vyskytuje kytara – jako příklad může opět posloužit „Útěk z hrobky“ a také úvodní „Strmá cesta“.

Vyšehrad

Další skupina písní to míchá půl napůl a nabídne ambientní část, po níž následuje blackmetalový závěr. Tuto reprezentuje „Bílá postava“ nebo „Žitná pole“. Vždycky to ale dává velký smysl, viz třeba druhá jmenovaná stopa, kde se jednoduchá melodie představená v ambientním začátku vrací i v blackmetalové variaci. Jednoduché, leč vysoce účinné.

Když si to tedy spočítáte, těch striktně blackmetalových kompozic se na „I.“ nenachází příliš – „Nad hlubinou věčnosti“, „Chrám boha Jupitera“ a „Chronos“. I ony ale dodržují ambientní ráz nahrávky, ať už burzumovsky předoucími riffy anebo ambientními klávesami v pozadí.

Vyšehrad

Jak už to tak ale u podobně laděné muziky bývá, nejdůležitější je (a hádám, že pravidelní čtenáři tušili, že nějaké takové prohlášení dřív nebo později přijít musí, protože o tom v recenzích melu často) – atmosféra. A na tu „I.“ rozhodně nestrádá, spíš naopak. Vyšehradu se podařilo vyčarovat vysoce náladotvorný materiál, do jehož hlubin mám chuť se nořit s železnou pravidelností. Dokonce jsem kvůli tomu i nějakou chvíli odkládal napsání recenze, abych měl omluvu „I.“ pořád poslouchat a nemusel se už přesouvat k dalším deskám na poslech.

Jako jeden příklad strhující atmosféry za všechny bych doporučil finální skladbu „Chronos“. Ta představuje působivou tečku za celým počinem a její procítěný jekot „na cestě poslední“ se mi skutečně vryl pod kůži. Takhle to má vypadat.


Paysage d’hiver – Im Wald

Paysage d'hiver - Im Wald

Země: Švýcarsko
Žánr: ambient black metal
Datum vydání: 26.6.2020
Label: Kunsthall Produktionen

Tracklist:
01. Im Winterwald
02. Über den Bäumen
03. Schneeglitzern
04. Alt
05. Wurzel
06. Stimmen im Wald
07. Flug
08. Le rêve lucide
09. Eulengesang
10. Kälteschauer
11. Verweilen
12. Weiter, immer weiter
13. So hallt es wider

Hrací doba: 120:19

Odkazy:
facebook / bandcamp

První pohled (Dantez):

Paysage d’hiver patří na blackmetalový Olymp, alespoň ten ambientně laděný. Kapela k dokonalosti kultivuje rovnici předestřenou Burzum. Wintherr sebral fundamenty z „Hvis lyset tar oss“ a přetavil je do kompaktnějšího celku, jehož prvky dohromady fungují lépe než u Varga.

Paysage d’hiver balancují zvukovou surovost s ambientní opojností. Elektrická kytara prolínající se se zvuky vichru a praskajícího sněhu vytváří atmosféru, u které by zamrzl i samotný Blashyrkh. Vše doplňuje rafinovaná práce s vokály, syntezátory i smyčci a flétnami – vždy bez inklinací ke směšnosti či patetičnosti.

Demo „Paysage d’hiver“ z roku 1999 je ukázkovým blackmetalovým eposem, který dokonale kloubí řezavý lo-fi zvuk a hutnou atmosféru s citem pro evokativní riffy a aranže. Ostatní dema nemají kvalitativně od eponymní nahrávky daleko, nejblíže je jí „Das Tor“, delší počin nicméně působí zastřeněji – více než na kompozici Wintherr spoléhá na tíhu rozlehlých ambientních ploch. „Das Tor“ slévá vokály, synthy, bicí, kytary a šumy ještě více do jednotného celku, jehož monotónnost přeměňují pouze pomalé melodické přechody s upozaděnýma bicíma.

Od vydání „Das Tor“ uplynulo sedm let a „Im Wald“ je po této době prvním plnohodnotným materiálem. Ihned překvapuje dvěma způsoby. Za prvé jde o první opravdový full-length, za druhé se stopáž natahuje na dvě hodiny. Ostatní sice zůstává v zajetých kolejích, i tak lze spatřovat změny. Paysage d’hiver stále pracuje v lo-fi spektru, zvuk je však oproti „Das Tor“ (nebo v jiných těžko identifikovatelných zvěrstvech, které se zde pravidelně recenzují) delikátnější. Jednotlivé nástroje jde rozpoznat, sound navíc získává na větší hutnosti. Stále však hovoříme o počinu ambientním, a to i navzdory většího důrazu na strukturu. Hudba je propracovanější – Wintherr občas vytasí překvapivé hudební obraty. Zmínit lze i délku skladeb – většina se pohybuje okolo deseti minut, nikdy se ale nejde přes dvacetiminutovou hranici, což bylo na demech standardní.

Kratší (i když pořád dlouhé) trvání přidává trackům na charakteru. Stopy jsou snáze identifikovatelnější, monolitičnost ale zůstává. První „Im Winterwald“ pracuje spíše s monotónními, trans-navozujícími prvky. Následující „Über den Bäumen“ je ze skladatelského hlediska propracovanější – zarývá se build-upem, který okolo šesté minuty kumuluje do melodického riffu. Nejpamátnější moment „Im Wald“ ukrývá „Stimmen im Wald“, kde chorál umocňuje identická kytarová linka. Track se navíc pyšní dalším neobvyklým aspektem – čistšími vokály, které ke konci navazují na klasický projev Wintherra. Svérázností rovněž oplývá na standardy kapely plíživější „Weiter, immer weiter“, kde se opakuje slovo Weiter jako bizarní mantra. Skladeb s rozpoznatelnou identitou obsahuje „Im Wald“ více, zmíněné případy ale rezonují nejvíce. Prostor je ovšem věnován i trademarkům z minulých let, například „Le rêve lucide“ pracuje s dobře známou flétnou.

Megalomanská stopáž „Im Wald“ moc neubližuje, stříhat by se však dalo. Kratší mezihry albu nevadí, ale ani mu nepřidávají. Nefunguje taky prostřední „Flug“, která má pravděpodobně symbolizovat předěl desky. Jde o jedinou dlouhou skladbu, která se oddává rozlehlým riffům bez asistence bicích. Wintherr ale tak dlouho v dané formě drive držet nedokáže. Tracku by spíše slušela délka zmíněných intermezz.

Paysage d'hiver

Větší strukturovanost ubírá „Im Wald“ mírně na atmosféře. Pořád jde ale o špici ambientblackmetalového ranku, který nemá nikdo v malíku tak jako právě Paysage d’hiver. Na soud, zda jde o nejlepší desku kapely, se neodvažuji. „Im Wald“ ale určitě navazuje na vysoký standard celé diskografie a fakt, že si materiál jako první vysloužil označení dlouhohrajícího alba, dává díky ucelenějšímu pojetí a autorství celkem smysl.


Druhý pohled (H.):

Paysage d’hiver je nepochybně kult jako svině a některé starší nahrávky chovám ve velké oblibě. Na nový vlastní počin (od „Das Tor“ se objevily jen dvě skladby na splitkách s Drudkh a Nordlicht) se čekalo fest dlouho a na první dlouhohrající materiál už vůbec – na ten se čekalo jak na smilování.

Za pozitivní skutečnost lze nepochybně považovat to, že „Im Wald“ nezklamalo. Ostatně ani nemá jak, protože deska vesměs jen pracuje s formulí, na niž jsem od Paysage d’hiver už dávno zvyklí. Mírné změny, už diskutované výše kolegou, se sice najdou, ale to základní gró zůstalo neměnné. Ale to není nutně špatně, protože Paysage d’hiver ve specifickém subžánru ambientního black metalu patří na špici a dokáže příst mrazivou atmosféru jako málokdo jiný.

Na „Im Wald“ mě tedy kromě obludné délky, která ovšem k nastavenému zvuku a žánru pasuje, překvapila prakticky jen jedna věc. Novinka je na místy na poměry Paysage d’hiver skoro až „hitová“ a do ucha klouže nečekaně rychle a bezproblémově. Životnosti to naštěstí neubírá. Dvě hodiny jsou přece jenom dvě hodiny a na takové ploše se toho už z podstaty nachází dost k objevování. Zbytečná mi přijde snad jedině „Flug“, jež si svých jedenáct minut moc nezaslouží.

Paysage d'hiver

Jinak se mi ale „Im Wald“ líbí. Netvrdím, že jde o mého favorita v diskografii Paysage d’hiver. Stejně tak si nemyslím, že by mělo jít o album, které by mohlo promluvit do žebříčku toho nej za rok 2020. A přitom ještě před pár lety bych si myslel, že první řadovka Paysage d’hiver to bude mít prakticky jisté. Určitě se však jedná o výbornou záležitost, v jejíž přítomnosti dvě hodiny uběhnou dost rychle. Spokojenost.


Dodenbezweerder – Vrees de toorn van de wezens verscholen achter majestueuze vleugels

Dodenbezweerder - Vrees de toorn van de wezens verscholen achter majestueuze vleugels

Země: Nizozemsko
Žánr: ambient raw black metal
Datum vydání: 28.3.2020
Label: Iron Bonehead Productions

Tracklist:
01. Vrees de toorn van de wezens verscholen achter majestueuze vleugels
02. Als het vuur van mijn toorn is ontstoken zal het branden tot in het diepste dodenrijk
03. Opgeslokt door de ontzielde leegte
04. Glimmende zwaarden door de mist van het evangelie
05. Zalf de voeten van het hoofdeloze lichaam
06. Haat in het aangezicht van de verscheurde zielen

Hrací doba: 37:51

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Iron Bonehead Productions

Dodenbezweerder je docela nové jméno, které se vylouplo na nizozemské blackmetalové scéně. Kapela vznikla teprve v loňském roce, kdy také začala do světa pouštět krátké počiny. Výsledkem jejich snažení byly dva rehearsal záznamy, jedno minialbum a jeden demosnímek. Letošek pak konečně přinesl plnohodnotný debut „Vrees de toorn van de wezens verscholen achter majestueuze vleugels“ (zkuste to říct třikrát rychle za sebou… vlastně si to zkuste alespoň zapamatovat!).

Hned zkraje mohu prozradit, že „Vrees de toorn van de wezens verscholen achter majestueuze vleugels“ by mělo zaujmout ty vás, kdo si libujete v ohavném black metalu, protože ten Dodenbezweerder rozhodně nabízejí, a to v uspokojivé kvalitě. Jakmile se ale člověk podívá na sestavu formace, přestane být vysoká úroveň dlouhohrající prvotiny překvapivá.

Dodenbezweerder tvoří dva muzikanti. Za bicími sedí S, jehož jinak můžete najít v současné sestavě švédských Hypothermia. Důležité jméno pak přijde hned vzápětí. Kytar a vokálů se chopil borec říkající si M, což ve skutečnosti není nikdo jiný než Maurice de Jong neboli Mories, tedy mozek hromady projektů jako namátkou De magia veterum, Cloak of Altering, Pyriphlegethon, Hagetisse a v neposlední řadě samozřejmě i Gnaw Their Tongues.

Mories ty nahrávky mrdá v tak obrovském tempu, až je prakticky nemožné to všechno sledovat a poslouchat. Vždyť jen letos se už vedle „Vrees de toorn van de wezens verscholen achter majestueuze vleugels“ stihnul podepsat pod další dvě velké desky s projekty Golden Ashes („In the Lugubrious Silence of Eternal Light“) a Hagetisse („The Seven Sorrows of the Virgin“). A můžu jen doufat, že snad nevyjde nic dalšího, než stačím tuhle recenzi dopsat a nahodit online.

Na druhé straně ale musím říct, že cokoliv si z Moriesovy tvorby pustím, tak se mi to líbí. Možná bych hovořil jinak, kdyby měl najeté všechno, ale takovou oběť fakt odmítám podstupovat. Stačí mi, když si sem tam něco vyzobnu, abych si to pořádně užil. K Dodenbezweerder jsem se sice dostal jako slepý k houslím, poněvadž jsem si tu kapelu k poslechu vybral díky vydání na značce Iron Bonehead Productions, a zapojení Moriese jsem si všimnul až zpětně, ale i tak mi „Vrees de toorn van de wezens verscholen achter majestueuze vleugels“ opět potvrzuje, že tenhle frajer prostě ví, jak udělat kvalitní kus hnusné muziky.

Dodenbezweerder každopádně hrotí syrový blackmetalový tlak s ambientními vlivy. Neměli byste si ale představovat klasickou raw orthodox garáž. „Vrees de toorn van de wezens verscholen achter majestueuze vleugel“ zní trochu jinak, oproti tomuhle podání černého kovu se může pochlubit vysokou intenzitou a silně klaustrofobickou atmosférou. Asi nebude nijak těžké si odvodit, že takové vyznění má Mories nacvičené z množství dalších projektů, které si často hrají s noisem či dronem, takže tenhle sound lze u Dodenbezweerder považovat za vcelku logický důsledek. Nehledě na to, že „Vrees de toorn van de wezens verscholen achter majestueuze vleugel“ díky své zahuhlanosti skutečně místy působí až trochu „hlukově“. Pokud bych měl vytáhnout nějakou asociaci mimo personálně související projekty, které vás jistě nepřekvapily, poukázal bych třeba na album „III“ od Borgne.

Dodenbezweerder

„Vrees de toorn van de wezens verscholen achter majestueuze vleugel“ dle očekávání stojí primárně na zabahněném kytarovém běsnění a nepříčetném ryku, i když práce živého bubeníka je desce také cítit, a samozřejmě také na celkové ošklivé atmosféře. Ta se mi zdá výborná, tudíž mi nijak nevadí, že skladby se mezi sebou vyzněním nijak zvlášť neliší, snad jedině s výjimkou třetí „Opgeslokt door de ontzielde leegte“, jež se vyladila do ambientnějšího vyznění. Svou náladou nicméně do kontextu nahrávky zapadá bez jakýchkoliv obtíží.

Debut Dodenbezweerder je každopádně mazec pro náročnější kunčafty, pro něž má přednost zvuk před kompozicí. Obtížnost „Vrees de toorn van de wezens verscholen achter majestueuze vleugel“ samozřejmě netkví v náročnosti vlastních hudebních motivů, nýbrž v ohavnosti soundu a nihilistické atmosféře. Kdo na nastavená pravidla přistoupí, dostane silný zážitek.

P.S. Název kapely znamená „Nekromancer“ a u názvu desky překladač hlásí „Strach z hněvu tvorů skrytých za majestátními křídly“. Hodně cool.


Darchon – Οἰωνός

Darchon - Oionos

Země: Řecko
Žánr: atmospheric ambient black metal
Datum vydání: 5.4.2019
Label: Mercenary Musik

Tracklist:
01. Nyx Melena
02. Moros
03. Astron Uranion Ieron Selas
04. Oneiros

Hrací doba: 50:02

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

Popsat muziku, která se nachází na desce „Οἰωνός“, vlastně není nijak složité. Myslím, že kdybych chtěl, tak bych to bez větších problémů zvládl v několika málo větách, aniž bych vám zamlčel nějakou zásadní informaci nebo dojem, jaký byste eventuálně potřebovali vědět, abyste se mohli rozhodnout, jestli si tu nahrávku pustit, či nikoliv. Nicméně vykydat jeden středně dlouhý odstavec textu a s velkou slávou to vydávat za recenzi není úplně můj styl, popravdě řečeno bych se snad dokonce trochu styděl něco tak krátkého za recenzi prohlásit. Ani nemluvě o tom, že člověk si své grafomanské potřeby musí ukájet, protože o čem jiném tohle celé psaní je, což?

Ten docela jednoduchý popis „Οἰωνός“ si tedy ještě chvíli nechám pro sebe a za zvuku oslavných fanfár s ním udeřím až o trochu později. Nejprve zkusím trochu představit řeckou formaci Darchon, která za tímhle albem stojí. Máme zde tu čest s jednočlenným projektem, jehož lídr, jenž si rovněž říká Darchon, nemá dle dostupných informací (můžete hádat, kde jsem je asi tak čerpal, haha) na kontě žádná další působiště, která by stála za řeč.

Co se týče samotného projektu Darchon, letošní počin je druhou řadovou nahrávkou, přičemž ta první vyšla v roce 2015 pod názvem „The Stygian Black Beyond“. Před ní se objevily ještě dva menší počiny, z nichž asi ten zajímavější bude split „Enshroudment of Astral Destiny“ z roku 2012, a to zejména díky tomu, kdo další se na něm objevil. Byli to italští Lorn, na jejichž povedenou desku „Arrayed Claws“ (2017) si jistě vzpomenete, a také Battle Dagorath, což je relativně známé jméno na poli ambietního black metalu. Nakonec, mezi Darchon a právě Battle Dagorath lze najít i dost společných jmenovatelů, poněvadž obě formace jsou do určité míry naladěny na stejné vlně.

No, a tím už jsem vám vlastně tak trochu prozradil, oč na „Οἰωνός“ půjde. Jedná se o ambientní atmosférický black metal monotónního střihu s kosmickou atmosférou. Hned vzápětí mohou následovat i další asociace jako třeba Arkhtinn, Borgne nebo obligátní Darkspace a Paysage d‘hiver. Ty snad ani nejde nezmínit, dojde-li řeč na tenhle druh black metalu.

Produkce Darchon se může pochlubit hodně zastřeným zvukem a syrovým kytarovým soundem, což se mi k danému náladovému směřování zdá jako dost příhodná volba. Základ bychom tedy měli. Pozitivní je, že „Οἰωνός“ neselhává ani v tom dalším kroku, protože i po pocitové stránce mám z nahrávky kladné dojmy a poslouchalo se mi to dost příjemně. Samozřejmě, v případech jako tento byste se měli připravit na to, že budete muset překousnout určitou neoriginalitu, protože něco na tenhle způsob jste už jistě museli slyšet. Pokud vám ovšem sedí ta monotónní blackmetalová hypnóza, pak si myslím, že by vás „Οἰωνός“ nemuselo vůbec zklamat. Mně osobně přijde, že svůj feeling ta deska má, což je v tomhle odvětví asi to nejdůležitější.

Darchon

Mohl bych vypíchnout, že některé konkrétní momenty na albu jsou dost povedené, jako třeba finále „Nyx Melena“ nebo úvod „Astron Uranion Ieron Selas“ (což asi nebude náhoda, jelikož obě pasáže znějí takřka totožně). Ale ono je to nakonec stejně jedno, protože hledat konkrétní momenty k poslechu v cca čtvrthodinových skladbách je tak trochu blbost. Zmíním však, že poslední „Oneiros“ už je jenom zasněná melancholická instrumentálka, která sice úplně neobtěžuje, ale ani desku nijak zásadně neposouvá a jakožto působivá tečka za poslechem mi nepřijde, a tudíž se pro mě jedná o největší slabinu „Οἰωνός“.

Dál už, obávám se, není úplně o čem vyprávět. Tahle větev black metalu má vcelku specifický sound a náladu, z nichž většina seskupení vybočuje jen minimálně. I Darchon stanovená pravidla dodržuje poctivě, ale tady tomu docela věřím, protože to hraje dost fajnově. Za mě v pořádku.


Lord Agheros – Demiurgo

Lord Agheros - Demiurgo
Země: Itálie
Žánr: ambient black metal
Datum vydání: 26.11.2012
Label: My Kingdom Music

Tracklist:
01. Chapter I: Prologue
02. Chapter I: Eris
03. Chapter I: Styx
04. Chapter I: Thanatos
05. Chapter I: Moros
06. Chapter I: Nemesi
07. Chapter I: Lyssa
08. Chapter I: Letum
09. Chapter I: Erebo
10. Chapter II: Nyx
11. Chapter II: Oizys
12. Chapter II: Emera
13. Chapter II: Geras
14. Chapter II: Lysimele
15. Chapter II: Ker
16. Chapter II: Apate
17. Chapter II: Etere

Hodnocení:
H. – 5,5/10
Kaša – 5/10

Průměrné hodnocení: 5,25/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
My Kingdom Music

Jednočlenný italský projekt Lord Agheros byl pro mne až doposud velkou neznámou, nicméně veškeré indicie naznačovaly, že by mohlo jít o docela zajímavou záležitost, pročež jsem přespříliš dlouho neváhal a hozenou rukavici v podobě recenze na nejnovější počin “Demiurgo” s chutí zdvihl a pustil se do poslechu desky, která podle všeho měla být ambientním black metalem…

Než se ovšem pustíme do samotné problematiky, jak se to vlastně má s “Demiurgo”, pojďme si nejprve dát menší předkrm v podobě pár bezvýznamných tlachů zalitých obecnou omáčkou. Jak již bylo řečeno, Lord Agheros je dílem jednoho člověka, jehož jméno (a je to opravdu jméno, tenhle chlapík se neschovává za prďácké přezdívky) zní Gerassimos Evangelou. První zárodek této kapely se dle oficiálních informací objevil již v roce 1995, nicméně samotné jméno Lord Agheros se na italské podzemní scéně objevuje až o pět let později. První opravdu pamětihodná událost v podobě debutového nosiče, dokonce rovnou dlouhohrající desky, však přichází až o dalších sedm let později v podobě nahrávky “Hymn”. Od té doby už se ovšem milý Gerassimos docela snaží a oblažuje svět svou hudební produkcí v poněkud větší kadenci – aktuální “Demiurgo”, které se na trhu objevilo loni v listopadu, je čtvrtým velkým albem. Nyní už se pojďme podívat přímo na to, co ten počin obnáší a přináší.

Osobně mě docela překvapilo, že na (prý) black metalovou desku je tam vlastně docela málo black metalu. Samozřejmě nemám tušení, jak tomu bylo na předcházejících nosičích, nicméně na “Demiurgo” tvoří většinu hrací doby spíše ten ambient, případně jakási atmosférická intermezza a vsuvky. To samozřejmě není nic, co by mělo být nahrávce vytýkáno, jde pouze o fakt, který je z mého pohledu překvapivý, jelikož Lord Agheros na první pohled působí především jako metalová hudba, ale jak říkám nic proti tomu. Deska postavená především na poklidné atmosférické muzice s občasnou black metalovou vsuvkou? Nemám nic proti tomu, sem s tím! Problém “Demiurgo” tkví v něčem jiném – deska tuto definici naplňuje spíš jen po formální stylové stránce, ne už ale tolik kvalitou a vlastním obsahem.

Ve svém jádru se na “Demiurgo” nenachází špatná muzika a spousta nápadů je dokonce vyloženě dobrých, nicméně celek bohužel trpí několika docela zásadními neduhy. Ten nejmarkantnější – autor si zjevně ukousl větší sousto, než byl schopen spolknout; velké oči z toho, jak by měl výsledek vypadat, evidentně přerostly samotné skladatelské schopnosti. Na “Demiurgo” je zcela zřetelné, že se Gerassimos snažil vytvořit něco, co by mělo být silné, plné atmosféry a vysoce umělecké. Tato snaha je ovšem zřetelná až příliš a postrádám v tom větší lehkost, takovéhle věci by totiž měly z autora plynout přirozeně, ne křečovitě, byť ona křečovitost není v případě Lord Agheros úplně zásadní a mnohdy je i dobře maskovaná. Samozřejmě autorovi nevidím do hlavy, tudíž těžko mohu soudit, nicméně takto to na mě působí – snaha mermomocí stvořit umění i za cenu mírného násilí.

Dalším problémem “Demiurgo” je až přílišná jednotvárnost. To samozřejmě není zápor sám o sobě, naopak já mám minimalistickou a na atmosféře postavenou muziku rád, avšak Lord Agheros není tak úplně případ, u něhož by se dalo tvrdit, že to funguje na jedničku. Nahrávka víceméně plyne v jednom neměnném tempu a i přes množství motivů se tam vlastně nic moc zajímavého či dokonce zásadního neděje. Ona black metalová složka totiž ve výsledku zní tak měkce, že mezi ní a čistě klávesovými momenty vlastně žádný velký rozdíl není; člověk by řekl, že střídání black metalu a ambientu povede k jasně slyšitelnému kontrastu, který by mohl být velmi zajímavý, přesto tomu tak není a poslech, ačkoliv ani v nejmenším nevadí a člověk nemá chuť to vypnout, se rovná spíše takové apatické letargii. Z ní mě osobně dokázala poprvé vytrhnout až sedmá skladba “Chapter I: Lyssa” po 23 minutách hrací doby (tj. téměř čtvrtina alba!), kdy se do toho Gerassimos poprvé trochu opře a nabídne nějaký ostřejší riff, jenž dokáže upoutat pozornost. Naneštěstí je tam podobných výraznějších momentů minimum, přestože nechybí rychlejší sypací pasáže, protože i ty člověku docela splývají s celkem.

“Demiurgo” je rozděleno na dvě kapitoly a zatímco ta první ještě vesměs nabízí black metalové skladby s ambientním až symfonickým nádechem, i když protkané mnohými čistě klávesovými pasážemi, druhá část nahrávky se již nese v čistě relaxačním duchu. Z této poloviny “Demiurgo” nejvíce zaujme “Chapter II: Emera”, protože snad jako jediná není postavena čistě na klávesách, ale na docela příjemné lince akustické kytary, která tak nabízí druhý největší záchytný bod “Demiurgo”. Jinak jsou na tom co do schopností upoutat posluchačovu pozornost obě poloviny desky i přes žánrový posun vlastně docela stejně.

Na druhou stranu bych však rád zdůraznil fakt, že i přes výše řečené bych nechtěl vzbudit dojem, že je “Demiurgo” vyloženě marnou nahrávkou. Když se člověk opravdu soustředí, objeví, že některé linky – a platí to zejména o klávesách (evidentně ne nadarmo Gerassimos právě tímhle nástrojem přispívá do dalších kapel) – obsahují velmi slušné nápady. Jejich problémem tak ani mnohdy není kvalita, ale fakt, že si v celkovém ospalém oparu “Demiurgo” nedokážou uzmout pozornost, a když je chce člověk slyšet, musí je sám lupou hledat.

Když si album pustíte a necháte ho jen tak plynout, nic moc si z něj sice neodnesete, ale rozhodně vám nebude vadit a nebudete mít chuť jej vypnout. S tímto přístupem ovšem “Demiurgo” zvládne fungovat jen jako kulisa k nějaké práci, což mi přijde trochu málo, zvlášť na to, jaké ambice celá ta deska, potažmo Lord Agheros mají. Rozhodně je tam cítit potenciál, o tom se nikdo nehádá, vlastně je ho tam cítit i docela dost, jenom je nepříliš dobře a trochu nešťastně využitý. Výsledkem je teda jen kulisa s ambicí a promarněná šance na opravdu zajímavou nahrávku. Přesto nad Lord Agheros hůl nelámu, už jen z toho důvodu, že je mi jeho počínání nějakým způsobem stále vlastně docela sympatické, a věřím, že má tento projekt na mnohem víc, než co předvádí na “Demiurgo”. Kromě toho bych rád ještě na závěr dodal, že v žádném případě nevylučuji ani fakt, že někoho z vás může tento počin zaujmout o dost více, než se tak stalo u mě…

Lord Agheros


Další názory:

Nemohu než souhlasit s kolegou, který to vystihl úplně přesně. Na mě působí “Demiurgo” jako dort, který se spolu snažili upéct pejsek a kočička. Spousta ingrediencí, které samostatně nemají žádnou chybu, ale dohromady je to takový mišmaš, který postrádá hlavu a patu. Gerassimos si ve svém projektu ukousl hodně velké sousto a pokus stvořit epické black metalové dílo skončil krachem, přestože na papíře to znělo zajímavě. V první části alba se ambientní, klávesami opředené pasáže nemotorně střídají s těmi blackovými a při poslechu “Chapter I” jsem si vlastně ani nebyl schopen vybrat, která stránka tvorby má být tou nosnou. Netvrdím, že by se to nedalo poslouchat, ale nějaké hlubší sdělení mi první polovina nepřinesla. Druhá, vyloženě odpočinková půle tohoto alba mě vůbec nezaujala a spíš než jako samostatná část, mi připadala jako neskutečně utahané outro po “Chapter I: Letum”, která by se dala považovat za poslední regulérní skladbu. Konečného výsledku je škoda, protože při troše snahy z toho mohlo být zajímavé a silné album. Takto ve mně “Demiurgo” zanechalo dojem prázdné nahrávky, ve které, ač se toho děje na první poslech dost, tak z celkového hlediska toho k objevování moc není.
Kaša


Darkspace – Dark Space -I

Darkspace - Dark Space -I
Země: Švýcarsko
Žánr: ambient black metal
Datum vydání: 27.1.2013
Label: Avantgarde Music
Původní vydání: 30.5.2002, selfrelease

Tracklist:
01. Dark -1.-1
02. Dark -1.0

Hodnocení: 9,5/10

Odkazy:
web

K recenzi poskytl:
Avantgarde Music

Nemá cenu to zastírat, protože by to z následujících řádků stejně vyplynulo – švýcarští Darkspace patří mezi mé největší hudební modly. Jejich hudba je naprosto neuvěřitelná a fenomenální, s neskutečně paralyzující a hypnotickou atmosférou naprosté destrukce, která si jen stěží hledá obdoby. Je samozřejmě pravda, že Darkspace produkují muziku nesmírně náročnou na poslech a určenou pouze velmi úzkému spektru posluchačů, protože se jedná o extrém vyhnaný do naprostého maxima, nicméně nikoliv samoúčelně, nýbrž se zcela zjevným uměleckým záměrem, kterýmžto je zhudebnění nekonečného vesmírného prostoru – a to se Darkspace dle mého skromného názoru vskutku daří, protože jsou to právě jejich desky, které přesně vystihují esenci toho, jak si vesmír představuji – nezměrný, všeobepínající, neuspořádaný chaos, v jehož nekonečném stínu si člověk připadá jako naprosto zbytečný a bezvýznamný červ. Přesně taková alba těchto Švýcarů jsou. Samotný jejich poslech je vlastně značně vyčerpávající a někdy frustrující, přesto je sílá té hudby naprosto fascinující – a právě to je ten důvod, proč Darkspace poslouchat.

Po monumentálním “Dark Space III” z roku 2008 se švýcarští bozi toho nejvíce zničujícího black metalu opět na několik let odmlčeli a nabírali sílu na další kosmický výlet daleko za hranice Sluneční soustavy, přesto čtvrtá dlouhohrající raketa doposud neodstartovala a dnes jsme se tu sešli z jiného důvodu. Aby Darkspace všem vesmírným fanatikům čekání na “Dark Space IV” zkrátili, znovu nahráli a vydali svůj vůbec první počin a zároveň jediný demosnímek “Dark Space -I”, na nějž si dnes posvítíme. Musím říct, že osobně se většinou na podobné předělávání starších počinů nedívám zrovna nadšeně a jsem toho názoru, že jak to jednou bylo nahráno, ačkoliv třeba v omezených technických podmínkách, tak by to také mělo zůstat, protože nahrávka je svým způsobem odrazem té doby a má specifickou atmosféru. Rozhodně by nebyl problém najít počiny, jejichž přehráním bylo původní vyznění zničeno a i přes technické nedostatky je originál mnohem lepší. Nicméně musím uznat, že “Dark Space -I” je v tomto ohledu docela výjimka, protože nový kabát oběma přítomným skladbám prospěl…

Jak jsme si již řekli na začátku, Darkspace představují absolutní hudební katarzi a vždy tomu tak bylo – už od roku 2002, kdy původní “Dark Space -I” vyšlo ve vlastním nákladu kapely. Ačkoliv stylově Darkspace na všech nahrávkách kráčí po jedné cestě, přesto se nedá tvrdit, že by jejich desky byly stejné – minimálně po zvukové stránce je cítit obrovský posun. Právě z tohoto důvodu je pro mne prozatimním vrcholem tvorby poslední album “Dark Space III”, na němž Švýcaři dotáhli onu zvukovou anihilaci na nejvyšší úroveň. Už jen sound té desky je naprosto zničující, zarazí vás do židle a nedovolí se ani pohnout. A právě v tom vidím největší přínos aktuálního znovu nahraného EP “Dark Space -I”, protože obě původní kompozice “Dark -1.-1” a “Dark -1.0” představuje v onom působivém zvuku, jaký nabídlo již “Dark Space III”, a dává tak písním, jejichž ničivost na původní nahrávce trochu ztrácela právě kvůli technické stránce, naplno rozvinout jejich potenciál. Nový zvuk a mírné přepracování “Dark Space -I” rovněž ukazuje, že po kompoziční stránce neměli Darkspace sebemenší konkurenci již od samotného počátku, protože ony dvě písně jsou samy o sobě neskutečná síla, před níž se – a to téměř ve všech ohledech – musí sklonit většina současné metalové produkce. Pokud si myslíte, že posloucháte tvrdou hudbu, Darkspace vás přesvědčí, že s vesmírnou prázdnotou jejich skladeb se nemůže nic rovnat. Nemám sebemenších pochyb o tom, že značná část z vás Darkspace označí jako neskutečný bordel, který se nedá poslouchat. Svým způsobem byste měli pravdu, nicméně právě i tohle je jedna z nejpřitažlivějších věcí na téhle muzice – z jistého úhlu pohledu to bordel je, nicméně stále mají tyto nespoutané proudy chaosu, které se na vás vyvalí z reproduktorů, myšlenku, smysl a naprosto unikátní a výjimečně silnou atmosféru – a to je právě to, v čem jsou Darkspace neopakovatelní.

“Dark -1.-1” začíná industriálním ruchem, z něhož se postupně začíná vynořovat kytara, jež se postupně rozvine do mocné zvukové hradby. A právě zde se ukáže, že mluvit o zhudebněném chaosu není v případě Darkspace vůbec nadnesené – a to tím spíš, že člověk neznalý poměrů této skupiny neustále čeká, kdy Darkspace povolí, jenže ono se to nestane, tlak se naopak neustále stupňuje, neprostupná kytarová stěna, ohlušující baskytara (rozhodně neočekávejte, že je v té změti ztracena!), kosmické ambientní klávesy a zvířecí řev stále pokračují a až po mnoha dlouhých minutách přestanou Darkspace trýznit sluchovody s krátkou ambientní mezihrou (k níž se ovšem dost lidí asi ani neprokouše), aby následně spustili další palbu, v níž se objeví první trochu zapamatovatelný moment, kdy kytarové běsnění vystřídá riff. Po dalších minutách se začnou ozývat skvostné nadpozemské melodie, které se postupně přetransformují do naprosto fenomenálních závěrečných dvou minut.

“First there was darkness, then came the strangers. They were a race as old as time itself. They had mastered the ultimate technology, the ability to alter physical reality by will alone. They called this ability ‘tuning’. But they were dying; their civilization was in decline. And so they abandoned their world, seeking a cure for their own mortality. Their endless journey brought them to small blue world, in the farthest corner of the galaxy.”
(Dark -1.0)

Darkspace - Dark Space -I

“Dark -1.0” začíná samplem ze sci-fi snímku “Dark City” (alias “Smrtihlav” v české distribuci) a nadále několik minut pokračuje pouze ubíjejícím beatem, k němuž se postupně přidávají industriální ruchy a téměř až v polovině skladby konečně i kytarová masa. “Dark -1.0” je oproti “Dark -1.-1”, která je na poměry Darkspace relativně pestrou záležitostí (ale hodně relativně), mnohem monotónnější, aniž by však byť i jen o píď ztratila onu tolik omílanou nekonečnou atmosféru. Opět platí, že stále čekáte, kdy se celá záležitost zlomí, ale Darkspace vám ten jeden motiv budou mlátit pořád dokola o hlavu až do ambientního finále. Že to musí být nuda? V tom je právě to kouzlo – není to nuda ani na vteřinu, právě naopak je taková síla, až člověk žasne.

Ačkoliv jsem na začátku prohlásil, že předělávání starých počinů nemám příliš rád, v “Dark Space -I” smysl vidím, přestože uznávám, že může být zčásti dáno i mým obdivem k hudební produkci Darkspace. Nicméně bylo to právě demo “Dark Space -I” z roku 2002, které jsem jako jediný počin z dílny kosmických Švýcarů nikdy moc neposlouchal, a díky EP “Dark Space -I” z roku 2012 jsem si k těmto dvěma skladbám konečně našel cestu, za což jsem opravdu rád, protože nejsou o nic méně geniální než cokoliv ze samotných dlouhohrajících desek. Nehledě na fakt, že nosič alespoň trochu dokázal zkrátit takřka nekonečné čekání na “Dark Space IV”, které, jak doufám, v letošním roce konečně vyjde a opět zničí svět.

Darkspace


Borgne – Royaume des ombres

Borgne - Royaume des ombres
Země: Švýcarsko
Žánr: ambient black metal
Datum vydání: červen 2012
Label: Sepulchral Productions

Tracklist:
01. Fall of the Lost Souls
02. Suffer as I Paid My Grave
03. In the Realm of the Living I’m Dead
04. Only the Dead Can Be Heard
05. All These Screams Through Me
06. The Last Things You Will See

Hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
facebook

Z nějakého nevysvětlitelného důvodu jsem měl vždy rád obskurní jednočlenné projekty hrající hudbu, která je pro většinu populace neposlouchatelný bordel. Možná, že tomu tak i doopravdy je, přesto mne na podobných záležitostech vždy něco fascinovalo, nejspíš taková ta tajemná atmosféra mimo rámec toho, co je považováno za běžné, což se projevuje i v samotné hudbě. Právě z tohoto samého důvodu jsem se před nějakými lety – už ani nevím kolika – dostal ke švýcarskému projektu Borgne a z úplně stejného důvodu jsem si jeho muziku i oblíbil. Kapelu má na svědomí člověk známý pod mnoha jmény, aktuálně by si měl podle všeho říkat Ormenos, ale pokud byste narazili na někoho se jmény jako Bornyhake, Sergio da Silva, Sergio Moplat nebo dokonce Sergio Moplat Rifis Bornyhake, vždy jde o toho samého hudebníka, nutno dodat, že na švýcarské podzemní scéně opravdu činorodého hudebníka, jenž se pohybuje ve dvou poněkud odlišných rybníčcích – grindcoru/brutal death metalu a black metalu. Právě ten druhý styl je předmětem našeho dnešního povídání, neboť právě sem spadá i Borgne, mimo jiné má však Ormenos v rámci black metalu na svědomí i další výbornou věc Enoid (asi jeho nejznámější projekt) či další kapely/projekty jako Haine, Krigar nebo Organ Trails – ty jsou/byly ovšem aktivní jen minimálně, to hlavní se děje právě v Enoid a Borgne.

Původním zaměřením Borgne byl značně syrový black metal opravdu hodně garážového rázu. V tomto duchu se nesl dlouhohrající debut “II” (pokud byste hledali “I”, jde pouze o demosnímek), jenže zatímco ten se nesl ještě relativně v rámci mezí normálního raw black metalu (v rámci stylu, otázky, zdali něco jako normální raw black metal existuje, ponechme stranou), pokračování “III” už ale do toho hupslo přímo po hlavě, zvuk byl ještě mnohem (mnohem!) podzemnější a špinavější, takřka na hranici mezi “hudba” a “nějakej neposlouchatelnej brajgl”, smíchaný s hororovými ambientními klávesami. Přestože polovinu této desky tvoří opravdu hodně špatný ambient, oba black metalové vypalováky se mi i přes zmíněnou zvukovou prasárnu a obrovskou monotónnost velice líbí a mají opravdu silnou atmosféru. Ještě citelnější změna ovšem přišla s “IV”, kde Ormenos uhnul úplně jiným směrem, na místě sice stále zůstal misantropický black metal, ale mnohem členitější, propracovanější, na první poslech poslouchatelnější a zcela jasně hrající na atmosféru – a výsledkem je opravdu výtečná deska, kterou s odstupem považuji za to nejlepší, co kdy Ormenos stvořil (společně s “Livssyklus” od Enoid). Následující – už nečíslované – “Entraves de l’âme” mě z nějakého prapodivného důvodu příliš nevzalo, a přestože je na tom albu relativně vše v pořádku a jen rozvíjí to, co začalo na “IV”, příliš času jsem s ním nestrávil, i když by si to možná zasloužilo (ostatně, už nějaký ten pátek mám v plánu se k nahrávce zase vrátit a zkusit to znovu). Nicméně i tak to bylo právě na novince “Royaume des ombres”, aby napravila reputaci. Podařilo se jí to?

Nebudeme si nic namlouvat, stejnak jste se ještě předtím, než jste se pustili do čtení, podívali dolů na výsledné hodnocení, takže nemá cenu si hrát na nějaké napínání nebohého čtenářstva. Ano, opravdu si myslím, že “Royaume des ombres” je vážně povedená záležitost, dokonce bych si ji dovolil zařadit na druhou pozici v diskografii Borgne, hned za famózní “IV” a před bronzové “III” – i když nutno dodat, že kdyby “III” neobsahovalo onu nudnou parodii na ambient, ale jen ty dva black metalové vály, možná by “Royaume des ombres” skončilo až na třetím. Takovéhle řazení je ovšem docela bezpředmětné, takže si radši pojďme povědět, co je na tom dobré a proč je to dobré, když už jsme si řekli, že to dobré je…

Zjednodušeně se dá prohlásit, že zatímco první tři desky se nesly ve znamení prudkého vývoje a každá zněla úplně jinak, právě ta třetí, “IV”, se s odstupem času ukazuje být v historii Borgne zásadní. Právě s ní se totiž Ormenos evidentně našel a od té doby se tvorba Borgne více méně nese právě v tomto stylu – platilo to pro “Entraves de l’âme” a platí to i pro novinku “Royaume des ombres”. Jsou zde sice patrné jisté dílčí rozdíly, přesto je ten základ v případě těchto tří nahrávek stejný. Pokud by se tedy mezi vámi čistě náhodou našel někdo, kdo měl tu čest s předchozími počiny Borgne a “IV”“Entraves de l’âme” se mu líbily, ale s “Royaume des ombres” ještě neměl tu čest, může si být jistý, že se bude líbit i tato pátá deska Borgne.

Pro ty z vás, kteří doposud Borgne v malíku nemají (a kterých si myslím – aniž bych chtěl kohokoliv podceňovat – bude většina, vzhledem k tomu, jak moc velký je to underground), si nyní pojďme v krátkosti povědět, co to tedy vlastně znamená, že Ormenos pokračuje v duchu předchozích dvou desek. Od “Royaume des ombres” neočekávejte nic menšího než black metal v pomalém až středním tempu se znatelnými ambientními vlivy a v neposlední řadě – a to je ten hlavní důvod, proč Borgne poslouchat – s nesmírně hutnou a temnou-chvílemi-až-depresivní atmosférou. Kromě mrazivých riffů a vcelku monotónního vyznění této náladě napomáhají nově třeba i skvěle fungující náznaky něčeho epičtějšího (např. v “Suffer as I Paid My Grave”), což je třeba jeden z oněch zmiňovaných dílčích rozdílů; již delší dobu (konkrétně od “III”) se v hudbě Borgne vyskytují také “vesmírné” klávesové a od “IV” i kytarové melodie (na novince jasně slyšetelné třeba v průběhu celé “In the Realm of the Living I’m Dead”) – právě nejspíš díky nim bývá Borgne nezřídka přirovnáván k samotným bohům kosmického metalu, Darkspace, já osobně si však myslím, že tohle plyne spíše z původu ze stejné země a z potřeby každou skupinu k někomu přirovnávat, jinak mi BorgneDarkspace přijdou co do hudební i náladové stránky dosti vzdálení. I z toho důvodu, že od Borgne – přestože se rozhodně nejedná o příliš “user-friendly” muziku pro každého – zdaleka nemusíte očekávat takový extrém v extrému, jaký předvádějí právě bernští kosmonauti. Je pravda, že i Borgne mně osobně v mnohých momentech evokuje právě vesmírnou nekonečnost, ale jak jsem řekl – na docela jiné úrovni. A to i přes fakt, že textová i grafická stránka o nějaký kosmos ani nezavadí.

Borgne

“Royaume des ombres” otevírá ambientní intro “Fall of the Lost Souls”, nemusíte se však obávat takového průseru, který jsem zmiňoval v případě ambientu z “III”. Ormenos zjevně za těch pár let po skladatelské stránce hodně zesílil, takže se ani náhodou nejedná o takový opruz jako v případě “akt 2.3” a “akt 4.3”. Netvrdím, že bych se bez toho songu neobešel nebo že bych z pětiminutové stopáže “Fall of the Lost Souls” přinejmenším neukrojil značný kus, nicméně se to přežít dá, ačkoliv – jak se v následujících minutách ukáže – jde asi o největší slabinu “Royaume des ombres”. Následující pětici plnohodnotných skladeb už totiž takřka nemám co vytknout, jelikož všechny do puntíku oplývají tím, co od podobné hudby očekávám – působivou hypnotickou atmosférou, která se dá krájet, v hudebním kabátku, který byl letmo nastíněn výše. Nemám sebemenších pochyb o tom, že by se našla spousta lidí, kteří by i přes toto mé tvrzení “Royaume des ombres” odsoudili jako neposlouchatelnou hovadinu (přece jenom je to docela extrémní hudba, navíc na první poslech dosti monotónní), nicméně to už není otázka kvality Borgne, nýbrž osobních žánrových preferencí. V rámci svého stylu si “Royaume des ombres” takto vysoké hodnocení, jaké dostalo, určitě zaslouží.

Již na začátku recenze jsem předesílal, že mám podobnou muziku velice v oblibě, což jistě také hraje svou roli, neříkám, že ne, přesto si však nemyslím, že bych “Royaume des ombres” jakkoliv nadhodnocoval. Zcela upřímně mě deska oslovila a po “Entraves de l’âme”, které jsem přijal poněkud chladněji (ačkoliv netvrdím, že je to nutně zlá nahrávka), mi opět dokázala, že hudba pod nálepkou Borgne je opravdu výtečná – ve výsledku vlastně mnohem lepší, než by se na první pohled mohlo zdát. Jak již bylo řečeno, atmosféra je opravdu silná a na celém albu je poschovávána velká spousta skvělých nápadů a detailů, které úspěšně nabourávají onu monotónnost (nic není takové, jak to možná vypadá, a monotónní se nerovná jednotvárné) a díky nimž je “Royaume des ombres” záležitost, kterou poslouchám už hodně dlouho – a namísto toho, aby bavit přestávala, je čím dál tím lepší.


Burzum – Umskiptar

Burzum - Umskiptar
Země: Norsko
Žánr: black metal / ambient
Datum vydání: 21.5.2012
Label: Byelobog Productions

Tracklist:
01. Blóðstokkinn
02. Jóln
03. Alfadanz
04. Hit helga Tré
05. Æra
06. Heiðr
07. Valgaldr
08. Galgviðr
09. Surtr Sunnan
10. Gullaldr
11. Niðhöggr

Hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
web

Pokud někdo do posledního puntíku naplňuje definici toho, co je kontroverzní, rozhodně to bude Varg Vikernes. Právě on byl totiž svého času jedním z lidí, kolem nichž se děly jedny z největších skandálů nejen v rámci black metalové scény, ale i v rámci celého metalu, ne-li přímo hudby obecně; právě on byl ve středu dění, když se na počátku 90. let v Norsku začala formovat nejspíš ta nejextrémnější a nejortodoxnější hudební organizace vůbec. Nicméně oživování staré historie není důvodem vzniku tohoto článku, ostatně ji stejně všichni znáte, jelikož vše okolo hořících kostelů se již dávno stalo doslova legendou, byť v některých ohledech doposud nepříliš jasnou, kterou díky mnoha polopravdám a nepřesnostem dnes už asi jen těžko někdo rozplete, a to tím spíš, že samotní účastníci se o této době baví jen velice neochotně, nebo rovnou vůbec. Výsledek toho všeho je však známý zcela jasně – 2. května 1994 byl Varg Vikernes soudem usvědčen z vypálení čtyř křesťanských kostelů a vraždy a poslán do vězení na 21 let, nejvyšší možnou sazbu, kterou norské soudnictví dovoluje.

Přesuňme se nyní do roku 2009. Z 21 let sice uplynulo jen 15, ale Varg Vikernes byl propuštěn opět na svobodu. Zatímco byl odříznut od světa ve vězení, jeho jméno si venku začalo žít vlastním životem a samo o sobě se stalo další legendou, ačkoliv velmi kontroverzní. Varg se ovšem stáhl do ústraní na svou farmu a jediné, kvůli čemu je o něm od té doby slyšet, je hudba, k níž právě celým tímto úvodem směřuji. Myslím, že spousta lidí svého času, když se Vikernes dostal z vězení, tušila, že nová hudba Burzum vznikne, spousta lidí by si na to jistě i vsadila, avšak to, že Varg začne střílet nové desky rok co rok, tušil asi málokdo – ale stalo se. První “Belus” dodnes považuji za skvělé dílo, jež mělo obrovskou dávku toho, čím muzika Burzum vždy vynikala nejvíce a díky čemuž právě hudba vždy v souvislosti s Burzum stála na prvním místě (všem kontroverzím navzdory) – nenapodobitelné atmosféry. Asi všichni trochu pochybovali o tom, jak “Belus” dopadne, ale Varg Vikernes dokázal přesvědčit, že i přes to všechno, co za svůj život stačil napáchat a kolik extrémistických blbostí kde navykládat, vždycky byl a je nesmírně nadaným hudebníkem. Pokračování však přišlo dřív, než se člověk nadál, rok se s rokem sešel a vyšla deska “Fallen”. A světe div se, opět skvělá věc, která ukázala, že pro stagnaci není místo, především překvapilo větší využití úžasného čistého vokálu a opět úžasná atmosféra, ačkoliv mírně odlišná oproti minulosti.

Jenže další rok uběhl jako voda a najednou je tu další album Burzum, “Umskiptar” – již třetí během tří let… a to ještě nesmíme zapomenout na kompilaci “From the Depths of Darkness” s nově přetočenými songy z alb “Burzum” a “Det som engang var”, tudíž vlastně čtyři počiny během tří let. Zatímco u “Fallen” si ještě posluchač mohl říct, že vysoká produktivita je do jisté míry jistě způsobena tím, že Varg přibližně 10 let po skladatelské stránce abstinoval, ale nyní už se i většině lidí do mysli začnou vkrádat myšlenky o vítězství kvantity nad kvalitou – a zrovna Burzum, všechna čest, je projekt, u něhož bych si ještě před dvěma lety v životě nepomyslel, že by něco takového mohlo nastat. Nicméně, stalo se, a co je horší, předtucha se nakonec i vyplnila, neboť “Umskiptar” je nejspíš první deska v historii Burzum, o níž si myslím, že se příliš nepovedla…

Klíčovou otázkou je v našem případě to, kde je problém. Rozhodně ne v samotné hudební náplni. Pokud nebudeme počítat ambientní “Dauði Baldrs” a “Hliðskjálf” a dlouhohrající prvotinu “Burzum”, která byla klasicky střiženým black metalem (i když skvělým, ale to už je zase jiná věc), zbylé desky se nesly v duchu střednětempých až pomalých dlouhých monotónních ploch (až na rychlejší výjimky jako například třeba začátek “Key to the Gate”“Det som engang var” nebo “Sverddans”“Belus”), které tvořily famózní hypnotickou atmosféru, díky níž jsou především staré nahrávky “Det som engang var”, “Hvis lyset tar oss” a “Filosofem” – navzdory tomu, že už v době svého vzniku zněly poněkud dřevně, a navzdory času, který od jejich vydání uběhl – dodnes neskutečně ceněné a považované za jedny z nejzásadnějších počinů black metalové scény. Nemusíme tu ovšem vytahovat staré klasiky, vždyť ono to dostatečně fungovalo i na “Belus” a “Fallen”. “Umskiptar” v tomto ohledu na první pohled jiné není, Varg – ostatně vcelku logicky a očekávaně – opět vsází na osvědčený model právě této hudební formy. Problém tkví v tom, že tentokrát to z nějakého důvodu nefunguje.

Burzum

Jak bylo řečeno, hlavní devízou všech starších i novějších nahrávek Burzum byla fantastická a nezopakovatelná atmosféra. A právě v tom je ten největší problém “Umskiptar” – je zde pouze jen její náznak, jakýsi stín toho, co Varg Vikernes dokázal stvořit v minulosti (a tím nemyslím jenom v 90. letech, tím myslím ještě před rokem či dvěma). Ne, že by zde nebyla vůbec žádná nálada a “Umskiptar” bylo vysloveně sterilní album, do něčeho takového to má zase daleko, ale ta tam je uhrančivá sugestivní aura, která byla s Burzum vždy spjata. A tím pádem vlastně odpadá důvod, proč “Umskiptar” poslouchat, protože právě tohle vždy bylo to, kvůli čemu muzika Burzum dodnes žije. “Umskiptar” je však jako vykradený kabinet Davida Copperfielda – kouzlo je pryč.

Nechci zase vzbudit dojem, že “Umskiptar” je nahrávka zcela nepovedená a neposlouchatelná, neboť některé povedené momenty se i tak najdou. Co však desce obrovsky ubírá na kreditu, to je právě srovnání se všemi předcházejícími počiny, na něž prostě novinka nemá. Věřím, že pokud by to úplně stejné album nahrál kdokoliv jiný, všichni by jej vnímali jako možná nepříliš objevnou, ale dobře provedenou kopírku Burzum. Avšak vzhledem k tomu, že “Umskiptar” je deska Burzum, je to špatně, protože prostě a jednoduše nenaplňuje vysoké nároky, které jsou na hudbu tohoto projektu kladeny.

Abych ale zmínil i ony povedené momenty, jež jsem nakousnul v předchozím odstavci… například v “Alfadanz” se několikrát objeví jeden téměř dokonalý klávesový motiv, který jasně dokazuje, že v jednoduchosti je síla, nicméně zbytek této dlouhé skladby až tak úžasný není. Trochu zajímavější je pátá “Æra” s příjemně předoucí baskytarou. Právě střed nahrávky – počínaje “Æra”, pokračuje “Heiðr” a “Valgaldr”, konče “Galgviðr” – je tou nejsilnější částí “Umskiptar” a také vlastně jeho jedinou částí, kterou bych se nebál označit za opravdu dobrou. Zato samotný konec alba je poněkud nevýrazný.

Burzum

Osobně jsem očekával, že další nahrávky Burzum by se mohly vydat cestou, kterou nastolilo “Fallen”, žel se tak nestalo a “Umskiptar” se spíše obrací zády do minulosti, snaží se opakovat to, co již bylo dávno řečeno, ale reprodukuje to nepříliš povedeně. Těžko s jistotou říct, kde přesně se stala chyba, ale asi každého z nás napadne jedna a ta samá věc – příliš mnoho hudby v příliš krátkém čase.

“Umskiptar” je tedy v konečném součtu poněkud rozporuplný počin. Je na něm několik skladeb, které se povedly a proti nimž nic nemám, což je právě ta výše zmiňovaná čtveřice ve středu desky. Zbylé kompozice však lehce pokulhávají, a jak již bylo řečeno, postrádají to nejdůležitější – dechberoucí atmosféru. Nějaká tam sice je, ale zdaleka ne tak silná, jak bych si v případě Burzum představoval. Celkově tedy “Umskiptar” znamená zklamání, což mne opravdu mrzí, neboť po hudební stránce Burzum vždy patřil k mým favoritům.