Italský projekt Lord Agheros má nachystané další album. Počin s názvem „Nothing at All“ bude k mání od 20. června skrze My Kingdom Music. Přebal najdete tady, tracklist následuje:
01. The Last Memories 02. Lake Water 03. Mankind Arise 04. No More Rules 05. Life and Death 06. The Day to Die 07. On the Shore 08. Idiocracy 09. What We Deserve 10. Final Thoughts 11. Nothing at All
 |
| Země: Itálie Žánr: ambient black metal Datum vydání: 26.11.2012 Label: My Kingdom Music Tracklist: Hodnocení: Průměrné hodnocení: 5,25/10 K recenzi poskytl:
|
Jednočlenný italský projekt Lord Agheros byl pro mne až doposud velkou neznámou, nicméně veškeré indicie naznačovaly, že by mohlo jít o docela zajímavou záležitost, pročež jsem přespříliš dlouho neváhal a hozenou rukavici v podobě recenze na nejnovější počin “Demiurgo” s chutí zdvihl a pustil se do poslechu desky, která podle všeho měla být ambientním black metalem…
Než se ovšem pustíme do samotné problematiky, jak se to vlastně má s “Demiurgo”, pojďme si nejprve dát menší předkrm v podobě pár bezvýznamných tlachů zalitých obecnou omáčkou. Jak již bylo řečeno, Lord Agheros je dílem jednoho člověka, jehož jméno (a je to opravdu jméno, tenhle chlapík se neschovává za prďácké přezdívky) zní Gerassimos Evangelou. První zárodek této kapely se dle oficiálních informací objevil již v roce 1995, nicméně samotné jméno Lord Agheros se na italské podzemní scéně objevuje až o pět let později. První opravdu pamětihodná událost v podobě debutového nosiče, dokonce rovnou dlouhohrající desky, však přichází až o dalších sedm let později v podobě nahrávky “Hymn”. Od té doby už se ovšem milý Gerassimos docela snaží a oblažuje svět svou hudební produkcí v poněkud větší kadenci – aktuální “Demiurgo”, které se na trhu objevilo loni v listopadu, je čtvrtým velkým albem. Nyní už se pojďme podívat přímo na to, co ten počin obnáší a přináší.
Osobně mě docela překvapilo, že na (prý) black metalovou desku je tam vlastně docela málo black metalu. Samozřejmě nemám tušení, jak tomu bylo na předcházejících nosičích, nicméně na “Demiurgo” tvoří většinu hrací doby spíše ten ambient, případně jakási atmosférická intermezza a vsuvky. To samozřejmě není nic, co by mělo být nahrávce vytýkáno, jde pouze o fakt, který je z mého pohledu překvapivý, jelikož Lord Agheros na první pohled působí především jako metalová hudba, ale jak říkám nic proti tomu. Deska postavená především na poklidné atmosférické muzice s občasnou black metalovou vsuvkou? Nemám nic proti tomu, sem s tím! Problém “Demiurgo” tkví v něčem jiném – deska tuto definici naplňuje spíš jen po formální stylové stránce, ne už ale tolik kvalitou a vlastním obsahem.
Ve svém jádru se na “Demiurgo” nenachází špatná muzika a spousta nápadů je dokonce vyloženě dobrých, nicméně celek bohužel trpí několika docela zásadními neduhy. Ten nejmarkantnější – autor si zjevně ukousl větší sousto, než byl schopen spolknout; velké oči z toho, jak by měl výsledek vypadat, evidentně přerostly samotné skladatelské schopnosti. Na “Demiurgo” je zcela zřetelné, že se Gerassimos snažil vytvořit něco, co by mělo být silné, plné atmosféry a vysoce umělecké. Tato snaha je ovšem zřetelná až příliš a postrádám v tom větší lehkost, takovéhle věci by totiž měly z autora plynout přirozeně, ne křečovitě, byť ona křečovitost není v případě Lord Agheros úplně zásadní a mnohdy je i dobře maskovaná. Samozřejmě autorovi nevidím do hlavy, tudíž těžko mohu soudit, nicméně takto to na mě působí – snaha mermomocí stvořit umění i za cenu mírného násilí.
Dalším problémem “Demiurgo” je až přílišná jednotvárnost. To samozřejmě není zápor sám o sobě, naopak já mám minimalistickou a na atmosféře postavenou muziku rád, avšak Lord Agheros není tak úplně případ, u něhož by se dalo tvrdit, že to funguje na jedničku. Nahrávka víceméně plyne v jednom neměnném tempu a i přes množství motivů se tam vlastně nic moc zajímavého či dokonce zásadního neděje. Ona black metalová složka totiž ve výsledku zní tak měkce, že mezi ní a čistě klávesovými momenty vlastně žádný velký rozdíl není; člověk by řekl, že střídání black metalu a ambientu povede k jasně slyšitelnému kontrastu, který by mohl být velmi zajímavý, přesto tomu tak není a poslech, ačkoliv ani v nejmenším nevadí a člověk nemá chuť to vypnout, se rovná spíše takové apatické letargii. Z ní mě osobně dokázala poprvé vytrhnout až sedmá skladba “Chapter I: Lyssa” po 23 minutách hrací doby (tj. téměř čtvrtina alba!), kdy se do toho Gerassimos poprvé trochu opře a nabídne nějaký ostřejší riff, jenž dokáže upoutat pozornost. Naneštěstí je tam podobných výraznějších momentů minimum, přestože nechybí rychlejší sypací pasáže, protože i ty člověku docela splývají s celkem.
“Demiurgo” je rozděleno na dvě kapitoly a zatímco ta první ještě vesměs nabízí black metalové skladby s ambientním až symfonickým nádechem, i když protkané mnohými čistě klávesovými pasážemi, druhá část nahrávky se již nese v čistě relaxačním duchu. Z této poloviny “Demiurgo” nejvíce zaujme “Chapter II: Emera”, protože snad jako jediná není postavena čistě na klávesách, ale na docela příjemné lince akustické kytary, která tak nabízí druhý největší záchytný bod “Demiurgo”. Jinak jsou na tom co do schopností upoutat posluchačovu pozornost obě poloviny desky i přes žánrový posun vlastně docela stejně.
Na druhou stranu bych však rád zdůraznil fakt, že i přes výše řečené bych nechtěl vzbudit dojem, že je “Demiurgo” vyloženě marnou nahrávkou. Když se člověk opravdu soustředí, objeví, že některé linky – a platí to zejména o klávesách (evidentně ne nadarmo Gerassimos právě tímhle nástrojem přispívá do dalších kapel) – obsahují velmi slušné nápady. Jejich problémem tak ani mnohdy není kvalita, ale fakt, že si v celkovém ospalém oparu “Demiurgo” nedokážou uzmout pozornost, a když je chce člověk slyšet, musí je sám lupou hledat.
Když si album pustíte a necháte ho jen tak plynout, nic moc si z něj sice neodnesete, ale rozhodně vám nebude vadit a nebudete mít chuť jej vypnout. S tímto přístupem ovšem “Demiurgo” zvládne fungovat jen jako kulisa k nějaké práci, což mi přijde trochu málo, zvlášť na to, jaké ambice celá ta deska, potažmo Lord Agheros mají. Rozhodně je tam cítit potenciál, o tom se nikdo nehádá, vlastně je ho tam cítit i docela dost, jenom je nepříliš dobře a trochu nešťastně využitý. Výsledkem je teda jen kulisa s ambicí a promarněná šance na opravdu zajímavou nahrávku. Přesto nad Lord Agheros hůl nelámu, už jen z toho důvodu, že je mi jeho počínání nějakým způsobem stále vlastně docela sympatické, a věřím, že má tento projekt na mnohem víc, než co předvádí na “Demiurgo”. Kromě toho bych rád ještě na závěr dodal, že v žádném případě nevylučuji ani fakt, že někoho z vás může tento počin zaujmout o dost více, než se tak stalo u mě…
Další názory:
Nemohu než souhlasit s kolegou, který to vystihl úplně přesně. Na mě působí “Demiurgo” jako dort, který se spolu snažili upéct pejsek a kočička. Spousta ingrediencí, které samostatně nemají žádnou chybu, ale dohromady je to takový mišmaš, který postrádá hlavu a patu. Gerassimos si ve svém projektu ukousl hodně velké sousto a pokus stvořit epické black metalové dílo skončil krachem, přestože na papíře to znělo zajímavě. V první části alba se ambientní, klávesami opředené pasáže nemotorně střídají s těmi blackovými a při poslechu “Chapter I” jsem si vlastně ani nebyl schopen vybrat, která stránka tvorby má být tou nosnou. Netvrdím, že by se to nedalo poslouchat, ale nějaké hlubší sdělení mi první polovina nepřinesla. Druhá, vyloženě odpočinková půle tohoto alba mě vůbec nezaujala a spíš než jako samostatná část, mi připadala jako neskutečně utahané outro po “Chapter I: Letum”, která by se dala považovat za poslední regulérní skladbu. Konečného výsledku je škoda, protože při troše snahy z toho mohlo být zajímavé a silné album. Takto ve mně “Demiurgo” zanechalo dojem prázdné nahrávky, ve které, ač se toho děje na první poslech dost, tak z celkového hlediska toho k objevování moc není.
Kaša
