Země: Švédsko Žánr: black metal Datum vydání: 12.1.2018 Label: Nordvis Produktion
Tracklist:
01. Odalmarkerna
02. Måtte dessa bygder brinna
03. Ygg (En visa om julen)
04. Skadinawjo
05. Den tyste åsen
06. Som man sår får man skörda
07. Osådda skall åkrarna växa
„Drengskapr“, předcházející album švédského projektu Panphage, mě posadilo na prdel. Nepřinášelo zhola nic nového, ale někdy je žánrová pravověrnost a čistota zahraná s tím nejvyšším zápalem a citem pro danou věc tím nejlepším, co člověk může dostat. Přesně to platilo (platí) i v případě „Drengskapr“, z něhož se vyklubala fenomenální blackmetalová jízda syrového severského ražení. Z výsledku jsem byl ostatně natolik nadšen, až to deska ve shrnutí roku 2016 dopracovala mezi pětici mých nejlepších alb.
Další počin, tentokráte již třetí dlouhohrající, s sebou přinesl poměrně rozporuplný pocit. Nebo lépe řečeno – dva dojmy, z nichž jeden, jak už to tak bývá, je dobrý a druhý špatný. Začnu tím horším – „Jord“ znamená konec Panphage. Fjällbrandt už v loňském roce kapelu uložil k ledu, tudíž její labutí píseň vychází vlastně posmrtně. Což mi přijde jako ohromná škoda, jelikož úroveň všech tří řadových nahrávek Panphage je natolik vysoká, že věřím, že by tahle formace ještě byla schopna dát blackmetalové scéně několik skvělých alb. Vše nicméně nasvědčuje tomu, že se tak nejspíš nestane. Internetové zdroje navíc zatím mlčí o případném dalším hudebním směřování Fjällbrandta a další kapely, které jsou u jeho jména uvedené na Metal-Archives, tedy Dientalpia a Panzerkampf, se rovněž netváří dvakrát aktivně. A to zamrzí, poněvadž Fjällbrandt prostřednictvím Panphage jasně ukazuje, že má pro staromilský černý kov se severským feelingem velký cit.
Pro důkaz svých slov ostatně nemusím chodit daleko. Hned úvodní skladba „Jord“ mi dává za pravdu. „Odalmarkerna“ je hymna jako svině a musí zabrat snad na každého, kdo slyší třeba na rané klasiky od norských Kampfar. Podobně by se daly nalézt paralely i se starší tvorbou Arckanum anebo se jmény jako Goatmoon, Taake či Angantyr. Pokud vás kterákoliv z právě jmenovaných skupin (anebo jim podobných) oslovuje, pak věřte tomu, že u Panphage najdete muziku, která by vás rozhodně měla zajímat.
Asi je zřejmé, že bych své nadšení trochu krotil, respektive bych zřejmě žádné neměl, kdyby „Odalmarkerna“ byla jedinou povedenou písní na desce. Žádné strachy, tak to rozhodně není, Fjällbrandt hraje vysokou ligu až do konce celé kolekce. Severská atmosféra je doslova hmatatelná, ve skladbách jako „Skandinawjo“ nebo „Den tyste åsen“ samozřejmě dojde i na „povinné“ nordické sbory, nechybí ani množství typických mrazivých melodií a vyhrávek, ani takřka učebnicové riffy – kolikrát ani ne tak v tom smyslu, že je Fjällbrandt opsal z blackmetalové učebnice, ale spíš že by do té učebnice měly patřit.
Jasně, já chápu, že to asi nezní dvakrát přesvědčivě, ale v Panphage všechny standardní žánrové postupy vyústily do strhujícího celku, jemuž neschází onen pověstný feeling. Samozřejmě, „Jord“ formálně vzato pouze cituje letité žánrové kulty, ale činí tak natolik přesvědčivě, až se na ně svou kvalitou mnohdy dotahuje. A to se rozhodně nestává často! Kupříkladu „Ygg (En visa om julen)“ anebo „Som man sår får man skörda“ jsou jednoduše majstrštyky, při jejichž poslechu se obrovská síla Panphage projevuje naplno.
„Jord“ v sobě mísí severskou divokost, výpravnost i chladnost v natolik lákavé formě, až se veškeré případné formální nedostatky stávají zcela nepodstatnými. V neposlední řadě mi Panphage evokuje dobu, kdy jsem teprve pronikal do tajů severského black metalu, což byla magická doba objevování největších klasik, po jejichž naposlouchání už člověk nenarazil na nic, co by se jim přiblížilo zvukem i kvalitou zároveň. U Panphage se tak ovšem děje, čehož si ohromně cením. I bez nostalgického přičinění bych se však nebál „Jord“ označit jako povinnost pro vás všechny, kdo danému druhu black metalu holdujete.
Zajus:
1. In Vain – Currents
2. Nils Frahm – All Melody
3. Machine Head – Catharsis
Onotius:
1. Abigor – Höllenzwang (Chronicles of Perdition)
2. Shining – X – Varg utan flock
3. Portal – Ion
Metacyclosynchrotron:
1. Portal – Ion
2. Watain – Trident Wolf Eclipse
3. Eskhaton – Omegalitheos
Cnuk:
1. Corrosion of Conformity – No Cross No Crown
2. Mammoth Grinder – Cosmic Crypt
3. Portal – Ion
Mythago:
1. Shining – X – Varg utan flock
2. Portal – Ion
H.:
Rok s pořadovým číslem 2018 se rozjede docela příjemně. V lednu vyjde hned několik alb, jejichž poslech rozhodně nevynechám, ale do eintopfu se mi prostě nevejdou. Eintopfová pravidla jsou však neúprosná a i já bych je měl dodržovat (kór když jsem je vymýšlel), takže se nemůžu ani zmínit. Pojďme radši na mou vítěznou trojici.
Navzdory slušnému výběru je první místo jasné jak facka. Švédský projekt Panphage mě s minulou deskou „Drengskapr“ odstřelil jako svině (vždyť z toho nakonec bylo čtvrté místo v ročním žebříčku), takže „Jord“ bude povinnost. Tím spíš, že půjde o finální album Panphage, protože kapela již svou činnost ukončila a novinka vychází až posmrtně.
Na druhé místo nakonec volím Abigor. Poslední dobou nejradši točím pravověrnou blackmetalovou špínu, tudíž mě příslib návratu do devadesátek od žánrové elity rozhodně láká. Samozřejmě, že bych novinku poslouchal, i kdyby Abigor pokračovali po avantgardní stezce, ale za dané konstelace musím „Höllenzwang (Chronicles of Perdition)“ jebnout i do eintopfu. Pokud by Rakušané dokázali navázat (stylově i kvalitou) na své majstrštyky ze zlatých 90. let, tak bych se, přátelé, asi posral blahy.
Do třetice všeho eintopfového volím italské okultisty Abysmal Grief. K tomu mohu dodat jen to, že poslech „Blasphema Secta“ už má za sebou a že je to opět paráda jak svině. Jestli tuhle bandu žerete, rozhodně budete spokojeni.
Zajus:
26. leden bude významným dnem v mém hudebním kalendáři pro rok 2018. Norští progresivci In Vain totiž plánují vydat svou teprve čtvrtou desku, a to po dlouhém pětiletém čekání. Jen o pár kapelách si troufnu prohlásit, že co album to skvost, In Vain však mezi ně bez debat patří. Jejich hudba navíc zraje, spíše než stárne, a tak se nebojím říci, že mě dnes baví více, než když jsem ji slyšel poprvé. „Currents“ by tedy rok mohlo nastartovat na opravdu vysoké úrovni.
Trochu jiný přístup volí Nils Frahm, který sice vydává jedno album za druhým, ovšem většinou jde o kolaborace či jiné ne zcela plnohodnotné počiny. Jeho „All Melody“ vychází také 26. ledna a půjde po dlouhé době o řádné dlouhohrající album. Uvidíme, jestli se německému kouzelníkovi u kláves podaří překonat úžasný živák „Spaces“.
U třetího místa jsem však na chvíli zaváhal. Machine Head jsou bezpochyby dobrou kapelou, jenže není lehké dobrovolně propagovat někoho tak nesympatického, jako je Rob Flynn. Zejména když dosud poslední „Bloodstone & Diamonds“ rozhodně bůhvíjak povedené nebylo (byť je třeba uznat, že navazovalo na tři bezvadné počiny). O „Catharsis“ zatím vím je to, že ve velice pochybné galerii obalů alb Machine Head bez problémů zaujme pozici toho nejnevkusnějšího a že kapela slibuje spíše měkčí a přístupnější materiál, což mi dává naději na jisté oživení skladatelské únavy předchozí desky. To vše se ovšem dozvíme až 26. ledna.
Onotius:
Nový rok začne pěkně mrazivě – v duchu minimalistických riffů a patřičně syrového zvuku. Alespoň tak to slibují rakouští Abigor, kapela dlouhodobě udržující zatraceně vysoko postavenou laťku. Pokud poslední desky nabízely poměrně spletité a propracované kompozice, pak „Höllenzwang (Chronicles of Perdition)“ má být údajně oslavou primordiálního zpátečnictví ve stylu „Natten’s Madrigal“ od Ulver. Neuběhne ani týden a svůj příspěvek do blackmetalové arény přihodí i švédští Shining. Ti taktéž baví s poměrně železnou pravidelností, takže podaří-li se jim přinejmenším udržet jejich standard, budu spokojen. O třetí příčku už se kandidátů přetahovalo více, nicméně nakonec nemohu jinak než sáhnout po nových Portal. Chapadla jejich drtivého pochmurného technického death metalu zkrátka chytí a nepustí, o tom jsem přesvědčen.
Metacyclosynchrotron:
Na prvním místě Portal, jak jinak. Sice to vypadá na ústup od nezemské abstrakce vstříc klasičtějšímu metalu smrti, ale věřím, že mozkové závity budou poleptány tak jako tak. Docela se těším i na nové Watain, protože vypuštěná „Sacred Damnation“ mi přijde jako výborná skladba, takže pokud „Trident Wolf Eclipse“ nabídne pár dalších střel podobného kalibru, tak s ním určitě strávím nějaký čas. Pozornost budu věnovat i novému albu australských deathmetalistů Eskhaton, jelikož jsem zvědavý zda „Omegalitheos“ konečně naplní příslib vrcholně psychotického ultra-námrdu, který měly ztělesňovat už předchozí dvě desky, ale já z nich teda dvakrát odvařený nebyl.
Pokud se však zajímáte o progresivní death metal či inovativní temnou hudbu celkově tak MUSÍTE slyšet nové album Chaos Echœs, o kterém ale stále stoprocentně nevím, jestli vyjde v lednu nebo až v únoru. Recenze je každopádně v přípravě.
Cnuk:
Rok 2018 začíná docela silným lednem, kdy jsem musel nějakou dobu přebírat a měnit, jaká že alba se to nakonec do eintopfové trojky dostanou. O jednom místu jsem neměl pochyb. Tím je dlouho očekávaný, studiový návrat Corrosion of Conformity s Pepperem Keenanem v sestavě. Když se před třemi lety navrátil, nebylo vůbec jasné, co z toho nakonec bude. Dnes už víme, že se jedná o plnohodnotný comeback se vším všudy, tedy i deskou, která má název „No Cross No Crown“ a bude obsahovat 15 skladeb. Můžeme jen doufat, že si po těch letech nedali příliš velkou porci.
Další místo připadá novince pankáčů Mammoth Grinder. Ta nese jméno „Cosmic Crypt“ a lze očekávat, že opět dostaneme intenzivní porci deathmetalového crustu, který tito Američané dokážou podat ve velice zábavné formě. Od minulého alba „Underworlds“ už uplynulo dlouhých pět let, avšak rok na to vyšlo demíčko vizionářského názvu „Cosmic Crypt“. Z toho se na novince nakonec ukáže pouze titulka. Jako předkrm to poslouží dobře.
Poslední místo obsazují Australané Portal. Tahle nevšední parta si rovněž dala pět let pokoj s vydáváním nové hudby a vrací se právě v lednu s deskou „Ion“. Má natěšenost se zvyšuje s každým pohledem na onu skvostnou černobílou obálku. Venku už je také skladba „Phregs“, ta rovněž zní velice slibně. Jestli se podaří dosáhnout kvalitativní úrovně minulého „Vexovoid“, budu nadmíru spokojený.
Mythago:
Protože je zima a při pohledu z okna na tu bahnitou břečku a nějaký zasraný ksichty se cítím jen málo zdeptán, zdají se ideální volbou pro leden být Shining a jejich nová, v pořadí, jak již název dostatečně výmluvně napovídá, desátá deska „X – Varg utan flock“, na níž se krom pěti nových kusů dočkáme také „Jag är din fiende“ z EP „Fiende“ z předminulého měsíce.
A aby má dobrá nálada byla dokonána, kromě nich po pěti letech pročísne vody také zlo jménem Portal se svým „Ion“, s nímž nám dají nahlédnout v pořadí již do pátého kruhu pekla, a podle vypuštěné „Phreqs“ nebude o nic méně malebný než ty předcházející. Za mě tedy spokojenost.
Třetí deska Panphage se jmenuje „Jord“ a vyjde 12. ledna 2018 na CD i LP u Nordvis Produktion. Tracklist a obal následují.
01. Odalmarkerna 02. Måtte dessa bygder brinna 03. Ygg (En visa om julen) 04. Skadinawjo 05. Den tyste åsen 06. Som man sår får man skörda 07. Osådda skall åkrarna växa (Outro)
Podrobnější info ještě není k mání, ale label Nordvis Produktion dává na vědomí, že nová deska švédského projektu Panphage je těsně před dokončením. Novinka naváže na loňské „Drengskapr“.
Zklamání roku:
povrchnost a chabá úroveň české metalové scény
Top5 2016:
1. Urfaust – Empty Space Meditation
Jak jinak lze „Empty Space Meditation“ shrnout, než že Urfaust opětovně potvrdili svou výjimečnost? Za krále roku 2016 je však nevolím kvůli tomu, že dlouhodobě patří mezi mé oblíbence, nýbrž kvůli tomu, že se svou nejnovější deskou jasně ukazují, proč do téhle elity patří. Netvrdím, že je novinka jako celek vrcholem celého snažení Urfaust, ale ohromnou sílu bezesporu má a nelze popírat, že minimálně „Meditatum IV“ patří k jejich nejpůsobivějším skladbám. Koňská dávka nihilismu i ve vašem obýváku!
2. House of Rabbits – Songs of Charivari
Přesně kvůli hudbě, jako je tato, se člověk prohrabává tou ohromnou masou bezejmenných skupin – aby mezi nimi našel perlu typu House of Rabbits. „Song of Charivari“ je mimořádně hravá a po všech směrech neskutečně zábavná záležitost, v níž se mísí vagón různých vlivů do velkého teatrálního kabaretního celku, pro nějž jsou klišé či předvídatelnost zcela cizími pojmy. Avantgardní lahůdka pro opravdové gurmány!
3. Conjuro nuclear – ♄
Pokud mne má děravá paměť nešálí, je Conjuro nuclear jediným uskupením, jemuž se u mě podařilo probojovat se mezi pět vrcholů celého roku třikrát za sebou. Jenže se nedá svítit, tahle zfetovaná kombinace syrového black metalu, darkwave, ambientu a punku je přespříliš lákavá na to, aby šlo odolat. Občas se stává, že člověk v hudbě hledá jistou specifikou atmosféru, pocit, jaký mu žádná jiná skupina doposud nezprostředkovala, dokud na tento konečně nerazí. A jakmile se to stane, nelze se toho dostatečně nabažit. Já jsem jednu takovou unikátní atmosféru našel právě v Conjuro nuclear a dostatečně se nabažit skutečně nejde. Poslechni a pochopíš!
4. Panphage – Drengskapr
Mám pocit, že letos se ke mně loni dostalo nadstandardní množství vysoce kvalitního black metalu, přičemž právě „Drengskapr“ patří k albům, jejichž syrová autentičnost na mě zapůsobila nejvíc. Skoro bych ani nečekal, že v roce 2016 narazím na takto pravověrnou a zpátečnickou nahrávku, která mi uhrane takovým způsobem. Jenže, ty vole, „Drengskapr“ je čirý manifest mrazivé blackmetalové špíny. Atmosféra 90. let nebyla už dlouho tak na dosah ruky jako při poslechu Panphage!
5. Neolunar – Neolunar Tamás Kátai patří k mým nejoblíbenějším hudebníkům, takže s letoškem jsem nemohl být nespokojen, když naservíroval hned tři nahrávky. Nebývale silná konkurence ovšem zapříčinila, že pouze jedna z nich jen tak tak proklouzla na poslední příčku pantheonu těch nejlepších. Čímž ale nechci říct, že by to nestálo za to! Zvlášť když volba debutu Neolunar mezi trojicí Kátaiových nahrávek byla docela jednoznačná, a to i v konkurenci božské tvorby Thy Catafalque. Tamás pomocí nádherných inteligentních beatů vytepal opětovně neodolatelnou atmosféru, jíž se podléhá velmi snadno.
CZ/SVK deska roku:
1. Tomáš Kočko & Orchestr – Velesu
Nad výběrem do ročního eintopfu vždy v duchu přemítám minimálně tak měsíc, abych si ten výběr nechal v hlavě rozležet a mohl si za ním stát. A i po tomhle vydatném brainstormingu mohu s klidným svědomím říct, že jsem v rámci České a Slovenské republiky loni neslyšel krásnější album než „Velesu“. Úžasné folkové melodie, poutavě napsané vokální linky, chytré texty – a skvělá deska je na světě!
2. Hewitt – Plnej zlosti
Poslech téhle muziky je něco, čím by se člověk asi neměl moc chlubit – ani ne tak kvůli tématu textů, jako spíš kvůli tomu, že je to vlastně buranská hovadina. Když ale budu upřímný sám k sobě, tak žádnou jinou českou (nebo slovenskou) nahrávku jsem v loňském roce neslyšel tolikrát jako „Plnej zlosti“. Horrorcore je v našich končinách díky úspěchům Řezníka na velkém vzestupu, ale nikdo – počítaje i hned několik nahrávek z produkce ZNK – ten žánr loni nehrál tak zábavně jako Hewitt.
Neřadový počin roku:
Häxenzijrkell – Des Lasters der Zauberey
V kategorii neřadových nosičů byl tentokrát nátřesk, ale prostou vylučovací metodou jsem to zúžil až na dva, tři poslední počiny, mezi nimiž jsem se nakonec rozhodl upřednostnit blackmetalový sabat v podání německého projektu Häxenzijrkell. „Des Lasters der Zauberey“ představuje black metal ve formě, jaká mě sakra oslovuje – syrově, hypnoticky, atmosféricky a působivě. Dostatečným důkazem mých slov budiž skutečnost, že nahrávku už mám doma na CD i MC a později vydané LP už je na cestě!
Artwork roku:
Viranesir – Dad‘s Choking on My Vomit of His Semen
Pokud byste se mě zeptali, co mi na tomhle obalu líbí, tak… vlastně se mi nelíbí. Ale to je asi ten důvod, proč sem patří. Protože na rozdíl od pentagramů a lebek je tohle nějakým způsobem znepokojující a dostatečně úchylné, aby korespondovalo s vlastní hudební náplní „Dad‘s Choking on My Vomit of His Semen“, která je, jak je u Viranesir ostatně zvykem, mocně zvrácená. Snad jen škoda, že obal zůstal černobílý, jelikož barevná verze, jež nějakou chvíli visela na webu Merdümgiriz, byla snad ještě ohavnější…
Objev roku:
House of Rabbits – Songs of Charivari
K nové kategorii objevu roku jsem ostatní donutil já a hnedle jsem si s ní docela zavařil. Mám-li sem skutečně napsat věc, jejíhož objevení v loňském roce si cením nejvíce, musím se chtě nechtě opakovat. Omluvou mi budiž skutečnost, že House of Rabbits je záležitost, která si titul objevu roku rozhodně zaslouží. Jinak si račte nalistovat druhé místo v top5 – ostatně už jen tohle umístění mluví samo za sebe!
Shit roku:
Brokencyde – All Grown Up
Sice mě hodně lákalo vypustit další hejt na Buer, jejichž počínání je monumentálně imbecilní, ale na ně jsem už nakydal dost hnoje a další někdy určitě ještě přidám, proto radši připomenu jinou pekelnou mrdku z poněkud odlišného soudku. Brokencyde jsou a vždycky byli neskutečně příšerná kapela s žumpovou produkcí na pomezí kinder hip-hopu a homoušského screama. Jenže v minulosti vytvořili tracky, které byly tak sračkové, až se tomu člověk musel smát. Na „All Grown Up“ jde ovšem veškerá prdel stranou, protože tohle je naprosto hrozné i na poměry Brokencyde. A to je co říct. Jestli se někomu loni povedlo zhudebnit rakovinu, je to právě tahle parta retardovaných kriplů.
Koncert roku:
Sortilegia, Nyönpa: Praha – Modrá Vopice, 21.8.2016
V koncertním chlívečku tentokrát není vůbec o čem diskutovat či uvažovat. Sortilegia je prostě jedno z nejpůsobivějších (!) koncertních uskupení současnosti. Už z desky mě jejich syrová produkce strašně baví, ale živě je to ještě mnohokrát znásobené, zkurveně intenzivní a pohlcující. Kanadské duo v Praze servírovalo bestiální černou magii, jaká v loňském roce neměla sebemenší konkurenci. Možná, že na vystoupení na Prague Death Mass II vzpomínám s ještě větší úctou, ale tenkrát byla víc tma a především to bylo poprvé. To však nic nemění na tom, že i loni v srpnu se okolo pódia vznášela sama esence Smrti.
Videoklip roku:
Eivør – Í tokuni
Sledování videoklipů už dávno není činnost, která by mě lákala, přesto se loni objevilo přinejmenším jedno dílko, jež sem napíšu moc rád. Eivør Pálsdóttir v „Í tokuni“ předkládá nádherné obrazy nádherné přírody, což v kombinaci s úchvatnou hudbou dává dohromady jeden z mála klipových počinů, na něž jsem se díval opakovaně a s chutí. Nehledě na fakt, že si u nás éterická bohyně z Faerských ostrovů zaslouží konečně nějakou zmínku!
Potěšení roku:
aktivita Tamáse Kátaie
Už jsem to nakousl výše u pátého místa královské kategorie nejlepších desek, ale klidně Tamáse Kátaie ocením znovu ještě tady. Jeho hudba mě oslovuje jako málokterá jiná a dovolím si říct, že některé jeho desky mě opravdu hluboce zasáhly. Každý jeho další počin netrpělivě očekávám, tudíž mi vážně udělalo radost, že v posledním roce byl Tamás k nezastavení a vypustil hned tři alba, která jsem si všechna moc rád zařadil do sbírky – sólové „Slower Structures“, bezejmenný debut projektu Neolunar (viz ono páté místo v topu) a „Meta“ od Thy Catafalque. Ve všech případech skvělé věci, k nimž se jistě budu vracet. Nehledě na skutečnost, že nedlouho před začátkem roku 2016 vyšlo pod značkou Thy Catafalque ještě „Sgùrr“. Jinými slovy, měl jsem žně a zcela upřímně jsem si je užil.
Zklamání roku:
povrchnost a chabá úroveň české metalové scény
Sem tam jsem si vůči tomu nenápadnou jedovatou poznámku v nějaké recenzi neodpustil, ale otevřenému pojebu současných poměrů na domácí metalové scéně jsem se doposud záměrně vyhýbal. Nevím, proč tak chci aspoň krátce učinit zrovna nyní, jestli už pomyslný pohár přetekl, zvlášť když to není záležitost jen uplynulého roku, nýbrž několika posledních let. Nicméně mi přijde, že český metal paralyzovala povrchnost, pozérství a falešné přesvědčování sebe sama, že průměrná alba jsou klenot, že koncerty špatných kapel jsou zážitek na celý život a že jakmile si někdo napatlá nějakou sračku na ksicht, hned je to kult. Bohužel to není pravda. Všichni se plácají po ramenou, jak jsou skvělí, lezou si do prdelí a jakoukoliv byť sebemenší kritiku nechce nikdo slyšet, ale realita je myslím poněkud smutnější, než si spousta lidí namlouvá. Na jednu stranu chápu, že se kritika neposlouchá hezky, čemuž rozumím, ale schovat hlavu do písku a nechtít slyšet pravdu není řešení. A to se vztahuje na všechny – kapelami počínaje, přes pisálky, fanoušky konče. Čest oněm výjimkám, jejichž činnost nějakou úroveň má.
Zhodnocení roku:
Každý rok všude možně čítávám, jak to tentokrát byl silný ročník a kolik skvělých nebo dokonce výjimečných nahrávek kde vyšlo. Já osobně takový pocit poslední roky nemám. Výjimečných desek je jako šafránu a náhoda je člověku dávkuje jen po hrstkách. V roce 2016 to bylo vlastně stejné. Jakkoliv to může znít cynicky, celý ten hudební svět si plynul bez větších výkyvů v zajetých kolejí. A divil bych se, kdyby tomu v roce 2017 bylo jinak…
Panphage je projekt, u nějž se při pohledu na fotky možná škodolibě rozesmějete a hudbu si snad ani nepustíte. A když si ji pustíte, tak se možná rozesmějete podruhé. To je v pořádku, protože fotky v kukle a teplákové soupravě Adidas úsměv budit klidně mohou (a jistě i budou), stejně tak jako muzika s prudce undergroundovou produkcí. Jednoduše řečeno, na první pohled se Panphage netváří jako něco, co byste měli chtít poslouchat, spíš jako další ze zástupu poněkud trapných amatérských projektů, které blackmetalový žánr svou přítomností akorát tak zasírají.
A přesto všechno u Panphage není úsměv na místě. Jakkoliv se tento projekt pod taktovkou jistého Fjällbrandta tváří všelijak, ve skutečnosti se na „Drengskapr“ nachází excelentní pravověrný black metal těch nejvyšších kvalit. Nezasvěcení si možná poklepou na čelo, jestli si náhodou trochu neprotiřečím, ale znalce loňského debutu „Storm“ takovéhle prohlášení jistě nepřekvapí. Nebojme se velkých slov – letošní „Drengskapr“ je prostě fantastická deska a na poli syrového black metalu patří k tomu absolutně nejlepšímu, co je letos ke slyšení. A vlastně nejen v rámci oné syrové podmnožiny.
Když se pokusím vám nějakým způsobem popsat, co je náplní „Drengskapr“, nebude vám to připadat nijak zvláštní. Formálně tomu tak skutečně je, poněvadž – jak už ostatně i padlo – Panphage je synonymem pro blackmetalovou syrovost. Očekávejte ledově mrazivé kytarové včelíny, rychlou a co do výrazu vlastně poměrně primitivní rytmiku a to vše v zastřeném soundu.
Věřím, že takhle to asi neznělo nijak zvláštně, spoustě vám to nejspíš znělo naopak přímo nevábně. Jak už ale jistě tušíte, přednosti „Drengskapr“ tkví v něčem trochu jiném. V black metalu se mnohdy hovoří o feelingu – pověstné abstraktní cosi bez přesné definice, co je vnímáno značně subjektivně, a přitom je to právě tohle, co odděluje ten dobrý black metal od špatného. Jenže „Drengskapr“ je tímhle feelingem natřískané až po okraj, doslova jím přetéká. Jestli jste si mysleli, že v roce 2016 už nelze natočit pravověrné blackmetalové album, které by bylo uvěřitelné a autentické, tak „Drengskapr“ je tím počinem, po jehož poslechu budete muset svůj názor zkorigovat.
Možná, že je hudba Panphage ohlodaná až na kost a formálně svůj žánr představuje v jeho elementární podobě, ale i tak je na „Drengskapr“ vlastně vše, co je možno po kvalitní blackmetalové nahrávce chtít. Ve skutečnosti tahle stylová čirost patří k největším devízám alba. Společně se strhující atmosférou, skvěle vystavěnými písněmi a bravurními skladatelskými nápady.
Nějak vám poslední věta předchozího odstavce nesedí? Pokud jste z předešlého povídání nabyly dojmu, že je „Drengskapr“ primitivní nejen po stránce formy, ale i po stránce obsahu, pak dovolte, abych vás vyvedl z omylu. Počin je narvaný působivými mrazivými melodiemi, nechybí ani čisté nápěvy a v neposlední řadě také výtečné riffy (!). Jistě to znáte sami, že spousta metalových desek vyniká v jednom ohledu, na tenhle nějaký nadstavbový prvek je kladen důraz, ale onen metalový základ je ve finále hovadina, protože jemu skladatel pozornost nevěnoval. Přesně takhle to u Panphage není. To vše navíc zastřešuje seversky pohanská nálada, která je ale prosta jakéhokoliv patosu či kýče. Kdybyste chtěli slyšet nějaké přirovnání pro představu, tak si vzpomeňte třeba na ranou tvorbu Kampfar z doby, kdy Norové vydávali své první EP a první řadovku.
Zní to až příliš dokonale? No hej, zní. Ale ono to je vážně tak dobré! Však, ty vole, si poslechněte třeba „Landrensningen“, „Utlagr“ nebo „Blodshämd“, to jsou naprosté majstrštyky a svým způsobem by se až chtělo říct, že i esence skutečného black metalu. Jistě, „Drengskapr“ má svoje vrcholy (právě jmenované písně) a jiné skladby jako třeba „Drangey“ jsou proti nim trochu slabší, nicméně u Panphage si i to zdánlivě „slabší“ uchovává vysokou kvalitu a nijak nesnižuje celkový dojem z nahrávky. A ten je skvělý.
Kdyby „Drengskapr“ vyšlo v půlce 90. let, tak by to dnes byl arcikult, jemuž bychom se všichni klaněli. Nyní je to deska určená fajnšmekrům, kteří stále mají chuť prohrabovat se podzemními vodami a kteří vzpomínají na doby, kdy byl pravý black metal na svém vrcholu. Je to album pro lidi, kteří nemají natolik omezený rozhled, aby všude rozhlašovali, že je black metal kaput, a naopak věří a vědí, že i v dnešní době může vzniknout čistokrevná žánrová lahůdka. Pro fandy žánru povinnost a snad i povinná koupě.
Švédský projekt Panphage vydá 18. listopadu svou druhou řadovou desku „Drengskapr“. Stane se tak pod křídly Nordvis Produktion – digitálně, na CD i na LP. Ukázku „Landrensningen“, možnost předobjednávek i další detaily hledejte na Bandcampu.
