Nová deska House of Rabbits s názvem „Hidden Tusks“ by měla vyjít letos v zimě. Venku je první ukázka „Mother of the Veil“, kterou si můžete pustit níže.
Archiv štítku: House of Rabbits
Redakční eintopf – speciál 2016 (H.)
H.: |
|
Top5 2016: CZ/SVK deska roku: Neřadový počin roku: Artwork roku: Objev roku: Shit roku: Koncert roku: Videoklip roku: Potěšení roku: Zklamání roku:
|
Top5 2016:
1. Urfaust – Empty Space Meditation
Jak jinak lze „Empty Space Meditation“ shrnout, než že Urfaust opětovně potvrdili svou výjimečnost? Za krále roku 2016 je však nevolím kvůli tomu, že dlouhodobě patří mezi mé oblíbence, nýbrž kvůli tomu, že se svou nejnovější deskou jasně ukazují, proč do téhle elity patří. Netvrdím, že je novinka jako celek vrcholem celého snažení Urfaust, ale ohromnou sílu bezesporu má a nelze popírat, že minimálně „Meditatum IV“ patří k jejich nejpůsobivějším skladbám. Koňská dávka nihilismu i ve vašem obýváku!
2. House of Rabbits – Songs of Charivari
Přesně kvůli hudbě, jako je tato, se člověk prohrabává tou ohromnou masou bezejmenných skupin – aby mezi nimi našel perlu typu House of Rabbits. „Song of Charivari“ je mimořádně hravá a po všech směrech neskutečně zábavná záležitost, v níž se mísí vagón různých vlivů do velkého teatrálního kabaretního celku, pro nějž jsou klišé či předvídatelnost zcela cizími pojmy. Avantgardní lahůdka pro opravdové gurmány!
3. Conjuro nuclear – ♄
Pokud mne má děravá paměť nešálí, je Conjuro nuclear jediným uskupením, jemuž se u mě podařilo probojovat se mezi pět vrcholů celého roku třikrát za sebou. Jenže se nedá svítit, tahle zfetovaná kombinace syrového black metalu, darkwave, ambientu a punku je přespříliš lákavá na to, aby šlo odolat. Občas se stává, že člověk v hudbě hledá jistou specifikou atmosféru, pocit, jaký mu žádná jiná skupina doposud nezprostředkovala, dokud na tento konečně nerazí. A jakmile se to stane, nelze se toho dostatečně nabažit. Já jsem jednu takovou unikátní atmosféru našel právě v Conjuro nuclear a dostatečně se nabažit skutečně nejde. Poslechni a pochopíš!
4. Panphage – Drengskapr
Mám pocit, že letos se ke mně loni dostalo nadstandardní množství vysoce kvalitního black metalu, přičemž právě „Drengskapr“ patří k albům, jejichž syrová autentičnost na mě zapůsobila nejvíc. Skoro bych ani nečekal, že v roce 2016 narazím na takto pravověrnou a zpátečnickou nahrávku, která mi uhrane takovým způsobem. Jenže, ty vole, „Drengskapr“ je čirý manifest mrazivé blackmetalové špíny. Atmosféra 90. let nebyla už dlouho tak na dosah ruky jako při poslechu Panphage!
5. Neolunar – Neolunar
Tamás Kátai patří k mým nejoblíbenějším hudebníkům, takže s letoškem jsem nemohl být nespokojen, když naservíroval hned tři nahrávky. Nebývale silná konkurence ovšem zapříčinila, že pouze jedna z nich jen tak tak proklouzla na poslední příčku pantheonu těch nejlepších. Čímž ale nechci říct, že by to nestálo za to! Zvlášť když volba debutu Neolunar mezi trojicí Kátaiových nahrávek byla docela jednoznačná, a to i v konkurenci božské tvorby Thy Catafalque. Tamás pomocí nádherných inteligentních beatů vytepal opětovně neodolatelnou atmosféru, jíž se podléhá velmi snadno.
CZ/SVK deska roku:
1. Tomáš Kočko & Orchestr – Velesu
Nad výběrem do ročního eintopfu vždy v duchu přemítám minimálně tak měsíc, abych si ten výběr nechal v hlavě rozležet a mohl si za ním stát. A i po tomhle vydatném brainstormingu mohu s klidným svědomím říct, že jsem v rámci České a Slovenské republiky loni neslyšel krásnější album než „Velesu“. Úžasné folkové melodie, poutavě napsané vokální linky, chytré texty – a skvělá deska je na světě!
2. Hewitt – Plnej zlosti
Poslech téhle muziky je něco, čím by se člověk asi neměl moc chlubit – ani ne tak kvůli tématu textů, jako spíš kvůli tomu, že je to vlastně buranská hovadina. Když ale budu upřímný sám k sobě, tak žádnou jinou českou (nebo slovenskou) nahrávku jsem v loňském roce neslyšel tolikrát jako „Plnej zlosti“. Horrorcore je v našich končinách díky úspěchům Řezníka na velkém vzestupu, ale nikdo – počítaje i hned několik nahrávek z produkce ZNK – ten žánr loni nehrál tak zábavně jako Hewitt.
Neřadový počin roku:
Häxenzijrkell – Des Lasters der Zauberey
V kategorii neřadových nosičů byl tentokrát nátřesk, ale prostou vylučovací metodou jsem to zúžil až na dva, tři poslední počiny, mezi nimiž jsem se nakonec rozhodl upřednostnit blackmetalový sabat v podání německého projektu Häxenzijrkell. „Des Lasters der Zauberey“ představuje black metal ve formě, jaká mě sakra oslovuje – syrově, hypnoticky, atmosféricky a působivě. Dostatečným důkazem mých slov budiž skutečnost, že nahrávku už mám doma na CD i MC a později vydané LP už je na cestě!
Artwork roku:
Viranesir – Dad‘s Choking on My Vomit of His Semen
Pokud byste se mě zeptali, co mi na tomhle obalu líbí, tak… vlastně se mi nelíbí. Ale to je asi ten důvod, proč sem patří. Protože na rozdíl od pentagramů a lebek je tohle nějakým způsobem znepokojující a dostatečně úchylné, aby korespondovalo s vlastní hudební náplní „Dad‘s Choking on My Vomit of His Semen“, která je, jak je u Viranesir ostatně zvykem, mocně zvrácená. Snad jen škoda, že obal zůstal černobílý, jelikož barevná verze, jež nějakou chvíli visela na webu Merdümgiriz, byla snad ještě ohavnější…
Objev roku:
House of Rabbits – Songs of Charivari
K nové kategorii objevu roku jsem ostatní donutil já a hnedle jsem si s ní docela zavařil. Mám-li sem skutečně napsat věc, jejíhož objevení v loňském roce si cením nejvíce, musím se chtě nechtě opakovat. Omluvou mi budiž skutečnost, že House of Rabbits je záležitost, která si titul objevu roku rozhodně zaslouží. Jinak si račte nalistovat druhé místo v top5 – ostatně už jen tohle umístění mluví samo za sebe!
Shit roku:
Brokencyde – All Grown Up
Sice mě hodně lákalo vypustit další hejt na Buer, jejichž počínání je monumentálně imbecilní, ale na ně jsem už nakydal dost hnoje a další někdy určitě ještě přidám, proto radši připomenu jinou pekelnou mrdku z poněkud odlišného soudku. Brokencyde jsou a vždycky byli neskutečně příšerná kapela s žumpovou produkcí na pomezí kinder hip-hopu a homoušského screama. Jenže v minulosti vytvořili tracky, které byly tak sračkové, až se tomu člověk musel smát. Na „All Grown Up“ jde ovšem veškerá prdel stranou, protože tohle je naprosto hrozné i na poměry Brokencyde. A to je co říct. Jestli se někomu loni povedlo zhudebnit rakovinu, je to právě tahle parta retardovaných kriplů.
Koncert roku:
Sortilegia, Nyönpa: Praha – Modrá Vopice, 21.8.2016
V koncertním chlívečku tentokrát není vůbec o čem diskutovat či uvažovat. Sortilegia je prostě jedno z nejpůsobivějších (!) koncertních uskupení současnosti. Už z desky mě jejich syrová produkce strašně baví, ale živě je to ještě mnohokrát znásobené, zkurveně intenzivní a pohlcující. Kanadské duo v Praze servírovalo bestiální černou magii, jaká v loňském roce neměla sebemenší konkurenci. Možná, že na vystoupení na Prague Death Mass II vzpomínám s ještě větší úctou, ale tenkrát byla víc tma a především to bylo poprvé. To však nic nemění na tom, že i loni v srpnu se okolo pódia vznášela sama esence Smrti.
Videoklip roku:
Eivør – Í tokuni
Sledování videoklipů už dávno není činnost, která by mě lákala, přesto se loni objevilo přinejmenším jedno dílko, jež sem napíšu moc rád. Eivør Pálsdóttir v „Í tokuni“ předkládá nádherné obrazy nádherné přírody, což v kombinaci s úchvatnou hudbou dává dohromady jeden z mála klipových počinů, na něž jsem se díval opakovaně a s chutí. Nehledě na fakt, že si u nás éterická bohyně z Faerských ostrovů zaslouží konečně nějakou zmínku!
Potěšení roku:
aktivita Tamáse Kátaie
Už jsem to nakousl výše u pátého místa královské kategorie nejlepších desek, ale klidně Tamáse Kátaie ocením znovu ještě tady. Jeho hudba mě oslovuje jako málokterá jiná a dovolím si říct, že některé jeho desky mě opravdu hluboce zasáhly. Každý jeho další počin netrpělivě očekávám, tudíž mi vážně udělalo radost, že v posledním roce byl Tamás k nezastavení a vypustil hned tři alba, která jsem si všechna moc rád zařadil do sbírky – sólové „Slower Structures“, bezejmenný debut projektu Neolunar (viz ono páté místo v topu) a „Meta“ od Thy Catafalque. Ve všech případech skvělé věci, k nimž se jistě budu vracet. Nehledě na skutečnost, že nedlouho před začátkem roku 2016 vyšlo pod značkou Thy Catafalque ještě „Sgùrr“. Jinými slovy, měl jsem žně a zcela upřímně jsem si je užil.
Zklamání roku:
povrchnost a chabá úroveň české metalové scény
Sem tam jsem si vůči tomu nenápadnou jedovatou poznámku v nějaké recenzi neodpustil, ale otevřenému pojebu současných poměrů na domácí metalové scéně jsem se doposud záměrně vyhýbal. Nevím, proč tak chci aspoň krátce učinit zrovna nyní, jestli už pomyslný pohár přetekl, zvlášť když to není záležitost jen uplynulého roku, nýbrž několika posledních let. Nicméně mi přijde, že český metal paralyzovala povrchnost, pozérství a falešné přesvědčování sebe sama, že průměrná alba jsou klenot, že koncerty špatných kapel jsou zážitek na celý život a že jakmile si někdo napatlá nějakou sračku na ksicht, hned je to kult. Bohužel to není pravda. Všichni se plácají po ramenou, jak jsou skvělí, lezou si do prdelí a jakoukoliv byť sebemenší kritiku nechce nikdo slyšet, ale realita je myslím poněkud smutnější, než si spousta lidí namlouvá. Na jednu stranu chápu, že se kritika neposlouchá hezky, čemuž rozumím, ale schovat hlavu do písku a nechtít slyšet pravdu není řešení. A to se vztahuje na všechny – kapelami počínaje, přes pisálky, fanoušky konče. Čest oněm výjimkám, jejichž činnost nějakou úroveň má.
Zhodnocení roku:
Každý rok všude možně čítávám, jak to tentokrát byl silný ročník a kolik skvělých nebo dokonce výjimečných nahrávek kde vyšlo. Já osobně takový pocit poslední roky nemám. Výjimečných desek je jako šafránu a náhoda je člověku dávkuje jen po hrstkách. V roce 2016 to bylo vlastně stejné. Jakkoliv to může znít cynicky, celý ten hudební svět si plynul bez větších výkyvů v zajetých kolejí. A divil bych se, kdyby tomu v roce 2017 bylo jinak…
House of Rabbits – Songs of Charivari
 |
|
Země: USA Tracklist: Hrací doba: 53:26 Odkazy:
|
Když se na nějakou nahrávku strašně moc těšíte, očekáváte od ní to nejlepší a ona je pak skutečně tak dobrá, jak jste doufali, a splnila veškeré naděje, jaké jste do ní vkládali, tak… je to prostě radost. Nevím jak vy, ale já tu radost prostě mívám, že je to vážně tak moc super, jak si to člověk představoval. Vedle toho je tu ovšem ještě jiná situace, kdy člověka nějaké album může upřímně potěšit. Mám tím na mysli moment, kdy od toho naopak nečekáte vůbec nic, nevíte, o čem to bude, prostě jen zkoušíte naslepo. Pustíte si to a hned s prvním poslechem vám spadne brada na zem, čelist pod stůl a ucítíte, že před sebou máte – nefalšovanou lahůdku. A přesně tohle je případ House of Rabbits.
Mohlo by se zdát, že House of Rabbits jsou novou mladou kapelou, nicméně i navzdory tomu, že „Songs of Charivari“ je dlouhohrajícím debutem formace, jde jen o zdání. Kořeny House of Rabbits totiž vězí v avantgardní skupině FEASTofFETUS, o níž jsem já osobně doposud neslyšel, ale po zkušenosti s novým působištěm tří členů jsem si pustil ukázky ze tří vydaných alb a musím říct, že i zde se jedná o vysoce zajímavou záležitost, na níž se v dohledné době určitě s chutí podívám.
Nicméně zpátky k House of Rabbits, kteří vznikli v roce 2014 poté, co FEASTofFETUS prošli změnami v sestavě a v novém složení se začala vznikající tvorba odchylovat z dřívějších kolejí. Předchozí formace skonala a na svět přišli House of Rabbits, jejichž první známkou života bylo „Demo 2014“, které je v našem povídání důležitější, než jak by mohlo na první pohled vypadat. Na základě čtyř přítomných písní totiž Jess Cron, hlavní skladatel a zpěvák kapely, sepsal scénář k divadelní hře a záhy jej následovalo dalších deset skladeb. Muzikál „Charivari in Voyeurville“ měl premiéru v loňském roce, posbíral několik cen a měl i slušný divácký úspěch.
Deska „Songs of Charivari“ pak není ničím než kolekcí oněch 14 písní (deset novějších + čtyři z demosnímku) vycházející jako deska, s níž kapele vypomohl Jason Schimmel ze Secret Chiefs 3 (tohle jméno všem příznivcům avantgardy bude jistě známo). Po jeho vydání jsem se o House of Rabbits dozvěděl i já, a aniž bych tušil cokoliv o nějaké divadelní hře, hodně rychle jsem se do „Songs of Charivari“ zamiloval.
Netvařte se, že vám to celé už teď nezní zajímavě – jistěže zní, vidím vám až do žaludku! Nicméně chápu, že již začínáte být trochu netrpěliví a chcete, abychom se v našem povídání konečně dostali k jádru pudla, tomu nejpodstatnějšímu, oč tu běží – co to je vlastně za muziku. Žádný problém, vaše přání je mi rozkazem (neplatí obecně – blowjoby gratis fakt nedávám), pojďme na věc!
Sice to podrobně nepopíše, co všechno je na nahrávce ke slyšení, ale její podstatu snad přijatelným způsobem vystihne triviální tvrzení, že „Songs of Charivari“ je především avantgardně rockovou jízdou, kde jeden bravurní nápad střídá další. Už jen z podstaty toho, že se vlastně jedná o doprovod k divadelní hře, asi nepřekvapí, že je to muzika teatrálnější (a to včetně vymazlené a velmi variabilní vokální stránky), expresivní, místy snad i kabaretní. A v neposlední řadě rovněž náladově rozmanitá… a vlastně nejen náladově. Narazíte zde na pasáže, za něž by se nemusel stydět ani takový Mike Patton, jindy si člověk vzpomene třebas na Thee Maldoror Kollective, tuhle se zas objeví moment, který by se vůbec neztratil v soundtracku k nějakému snímku od Tima Burtona, jiné chvíle jsou čistý prog rock, jinde jsou zas čtverácké odkazy na staré rockové klasiky a nakonec to všechno shodí pošukanost evokující The Tiger Lillies.
Možná to zní jako pověstný dort pejska a kočičky, ale věřte tomu, že ono to celé drží pohromadě naprosto přirozeně a i tehdy, když se nálady střídají jen v rámci jedné písně, to stále dává smysl a vůbec to nepůsobí strojeně či násilně. Snad i díky tomu je zcela samozřejmě, že v jádru hravá deska nabízí i temné, ba dokonce groteskní momenty, dekadenci, dokonce i orientální motiv či množství vysloveně působivých nápadů. Abychom nemluvili čistě v obecné rovině, tak také zmiňme nějaké konkrétní příklady ilustrativně reprezentující, o čem „Songs of Charivari“ je a jak dobré album to je… sice se vybírá těžko, ale tak třeba: „Traje de luces“, „The Beating of Señor Hammerheart“, „The Laundress and the Landmines“, „She Drinks from the Golden Fountain“ (pasáž s mluveným slovem je naprosto dokonalá!) nebo „March of the Ostrich-Eyed“.
Chtěl bych ovšem explicitně zdůraznit, že „Songs of Charivari“ je skvělé od začátku do konce. Vím, zní to jako klišé, ale je to tak a každá skladba do jedné nabízí mnoho zajímavého k poslechu. Ve skutečnosti bych mohl místo výše jmenované pětice zmínit jakýchkoliv pět jiných songů a vůbec bych nekecal – a taky věřte tomu, že mám vždycky chuť za vrchol označit tu píseň, jež mi zrovna hraje, až tak dobré to je. Já osobně se královsky bavím celých 53 minut, aniž bych se byť i jen na chvilku nudil, což platí i po nějaké té desítce (ne jedné) protočení. Což mi připomíná další obrovské plus celého počinu – je jím obrovská trvanlivost, protože tohle se nedá vypnout ani tehdy, když už to znáte nazpaměť, a i tehdy je to stále strašně zábavné.
Když jsem hned na začátku recenze naznačoval cosi o padání čelisti pod stůl, nepřeháněl jsem. Nestydím se to přiznat – House of Rabbits mě jednoduše dostali, smekám pomyslný klobouk a klaním se, jelikož tady prostě nevidím vůbec nic, co bych mohl ani ne vytknout, ale dokonce co bych mohl nepochválit. Poslech „Songs of Charivari“ jsem si užil v tom pravém slova smyslu a nepochybujte o tom, že budu v tom hodlám pokračovat, protože tohle je jedna z těch věcí, k nimž se vyplatí se vracet i zpětně a s dlouhým časovým odstupem. Povinná koupě a zároveň černý kůň, až se budou v lednu vybírat nejlepší desky roku 2016.