Dlouholeté čekání na nový opus Deathspell Omega se konečně chýlí ke konci. Další deska ponese název „The Synarchy of Molten Bones“ a vyjde 8. listopadu již klasicky skrze Norma Evangelium Diaboli. K mání bude CD i LP. Obal najdete zde, tracklist následuje:
01. The Synarchy of Molten Bones 02. Famished for Breath 03. Onward Where Most with Ravin I May Meet 04. Internecine Latrogenesis
H.: |
| Top5 2012: 1. Aluk Todolo – Occult Rock 2. A Forest of Stars – A Shadowplay for Yesterdays 3. Mgła – With Hearts Toward None 4. Candlemass – Psalms for the Dead 5. Furze – Psych Minus Space Control CZ/SVK deska roku: Neřadový počin roku: Artwork roku: Shit roku: Koncert roku: Videoklip roku: Potěšení roku: Zklamání roku:
|
Top5 2012:
1. Aluk Todolo – Occult Rock
Souboj o první místo byl extrémně tuhý, ale nakonec o malinký kousek vyhrál francouzský okultní trip “Occult Rock” od psychedelických black metalistů Aluk Todolo. Nikdy dříve jsem o téhle záležitosti neslyšel, nicméně náhodný poslech mě absolutně dostal do kolen. “Occult Rock” je totiž bez sebemenšího přehánění naprosto geniální deska – opravdu hodně náročná avantgarda zkombinovaná s psychedelickou zakouřeností a dotažená do naprosté dokonalosti. Experimentální black metal se zde mísí s krautrockem v naprosto ojedinělé kombinaci, před jejíž opiovou atmosférou není úniku. Hudební monument, jehož poslech se téměř rovná transu.
2. A Forest of Stars – A Shadowplay for Yesterdays
“A Shadowplay for Yesterdays”, které bylo již od začátku jasným favoritem pro titul desky roku a hodně dlouhou dobu po svém vydání tuto pozici také bez problému okupovalo, nakonec skončilo na druhém místě, ale tohle číslování je přece jenom spíše kosmetické, jelikož neustále chovám obrovskou úctu a obdiv k tomu, co tito pánové a dáma tvoří. A Forest of Stars je jednoduše naprosto výjimečná záležitost a “A Shadowplay for Yesterdays” je další výjimečnou deskou, která si v mých očích jen těžce hledá konkurenci.
3. Mgła – With Hearts Toward None
Mgła se svou novinkou “With Hearts Toward None” potvrdili to, co jsem již tak trochu tušil od debutu “Groza”, ale až nyní to lze s jistotou tvrdit – opravdu málokdo v dnešní dokáže tvořit čistokrevný black metal v takřka dokonalé podobě, Mgła však ano. Stále je to black metal bez jakýchkoliv vnějších příměsí, ale je neskutečně nápaditý, inteligentní, se silnou atmosférou. Nejedná se o žádné bezhlavé a bezmozkové zlo jen pro efekt, stále se však jedná o dostatečně podzemní záležitost, což je pro mě osobně v případě black metalu jeden ze zásadních faktorů. Jednoznačně fantastická deska.
4. Candlemass – Psalms for the Dead
Legendární Candlemass v mém žebříčku nemohou chybět, už jen z toho důvodu, že “Psalms for the Dead” má být jejich posledním studiovým opusem, tak abych kapele alespoň trochu poděkoval za ty hodiny skvělé muziky, jež za sebou nechala. Musím však upozornit, že se sem Candlemass rozhodně nedostali jen na základě nějaké nostalgie, protože mám jejich hudbu dlouhodobě neskutečně rád, ale opravdu i proto, že “Psalms for the Dead” na to svou kvalitou jednoduše má. Jestli jde opravdu o poslední album, tak se dá rozhodně tvrdit, že s tím Candlemass sekli na vrcholu svých sil, a to rozhodně není malá pochvala vzhledem k tomu, jaké skvosty mají Švédové na kontě z minulosti.
5. Furze – Psych Minus Space Control
Na poslední příčku pěti nejlepších desek roku nakonec proklouzla na první pohled poněkud nenápadná záležitost, která přesně naplňuje definice černého koně. “Psych Minus Space Control” mě svého času setsakra bavilo, ale postupem času jsem desku opustil. Až v nedávné době jsem si na ni zase vzpomněl a opětovné poslechy mě přesvědčily, že další psychedelická vyhulenost norského magora Woe J. Reapera sem prostě patří. Fakt, že Furze předběhl takové skvělé věci, jako jsou alba od Blut aus Nord, Ne Obliviscaris, Nachtmystium nebo Eïs, o něčem jistě svědčí.
CZ/SVK deska roku:
1. Master’s Hammer – Vracejte konve na místo
Ačkoliv se přiznávám, že jsem hodně váhal, zdali na tuto pozici nenapsat někoho jiného, nakonec má o kousek navrch přece jenom kultovní Mistrovo kladivo, které svůj kult sympaticky neustále rozbíjí. Uznávám, možná to pánové vyhráli jen z toho důvodu, že Master’s Hammer jednoduše jsou a vždy byli moje srdcová kapela číslo jedna. Františku Štormovi a jeho kumpánům prostě žeru vše, co vydají, a “Vracejte konve na místo” není výjimkou. Navíc se mi strašně líbí, že s postupem času mě deska baví ještě více než v době vydání. Kdo umí, ten prostě umí.
2. Avenger – Bohemian Dark Metal
V letošním roce bych v kategorii českých a slovenských alb potřeboval alespoň tak pět míst, aby se dostalo na všechna alba, která by si to zasloužila, místa jsou však bohužel jen dvě. Mrzí mě, že se sem prostě nevejde fenomenální novinka Morgue Son, avantgardně folklórní jízda Lunatic Gods nebo hutná atmosféra projektu Marnost, ale musím po dlouhém boji zvolit volyňské Avenger s jejich mocným majstrštykem “Bohemian Dark Metal”, který je neskutečně drtivý. Ačkoliv má kapele na kontě z minulosti výtečné desky, jsem přesvědčen, že “Bohemian Dark Metal” je absolutním vrcholem tvorby téhle stálice okolo bratrské dvojice Rámuse a Honzy Kapáka. A skorotitulní vál “Dark Metal” zcela jasně aspiruje na jednu z nejlepších skladeb roku!
Neřadový počin roku:
Deathspell Omega – Drought
Na tuhle pozici nejeden kolega dosazuje nové EP Agalloch, ale buďte si jistí, že je to jen z toho důvodu, že se žádný z nich neobtěžoval s poslechem “Drought”. Jasně, mně se “Faustian Echoes” také líbí, a to opravdu hodně, ale francouzská avantgarda v podání Deathspell Omega jednoduše nemá konkurenci. 21 minut hudební dokonalosti, famózní artwork a jedno minialbum, které zůstane v paměti už asi navždy.
Artwork roku:
Aluk Todolo – Occult Rock
Na jednu stranu je to velmi minimalistická a jednoduchá záležitost, přesto má tento obraz skály v neprostupném oparu mlhy obrovskou sílu a hloubku. Na pozici nejlepšího přebalu roku pak patří tím spíš, že naprosto do puntíku přesně vystihuje i hudební náplň, která se pod ním ukrývá.
Shit roku:
Chernobor – Koloběh Luny
Možná je to vůči začínající a nezkušené skupině poněkud nespravedlivé, dávat její první demo na pozici sračky roku, ale sorry chlapci, v letošním roce jsem opravdu nic horšího neslyšel. Amatérismus nejhrubšího zrna totiž nejde omlouvat ani minimem zkušeností, zvlášť když o sobě hoši s přehledem prohlašovali, jak užívají hudební teorie, ale naladit nástroje si zjevně neumí. Jeden z těch počinů, po jejich poslechu člověka bolí hlava i uši. Myslím, že bude dostatečně výmluvné, když prohlásím, že takhle moc mě v letošním roce znechutila už jen Nicki Minaj…
Koncert roku:
A Forest of Stars: Ragnarök Festival – Lichtenfels, 13.4.2012
Viděl jsem za svůj život spousty výtečných koncertů, které ve mně nějakým způsobem zanechaly hluboký dojem, nicméně jsem stále přesvědčen, že ten vůbec nejpůsobivější jsem viděl letos v dubnu v Lichtenfelsu, kde A Forest of Stars v hluboké noci vykouzlili naprosto elektrizující atmosféru, z níž doslova běhal mráz po zádech a naskakovala husí kůže každou jednu vteřinu. Naprostá fantazie.
Videoklip roku:
A Forest of Stars – Gatherer of the Pure
Zde naprosto bezkonkurenčně vyhrávají britští gentlemani. Přesně v duchu veškerého dalšího počínání A Forest of Stars je videoklip “Gatherer of the Pure” vybaven naprosto fenomenálním a originálním zpracováním. V době povrchních a nicneříkajících videí je každý klip na takové úrovni potěšením pro každého milovníka inteligentní formy umění – fantastická vizuální podoba, fantastická hudba a skvělá pointa.
Potěšení roku:
A Forest of Stars
V letošním roce mě asi nejvíce potěšilo počínání A Forest of Stars. Po dvou naprosto geniálních deskách se jim povedlo takřka nemožné a i napotřetí vydali monumentální opus, který nastavenou laťku dokázal udržet, a to aniž by gentlemani a jedna dáma jakkoliv opakovali sami sebe. Nejen hudebně, ale i nádherným zpracováním všech čtyř formátů, v nichž deska vyšla, mě “A Shadowplay for Yesterdays” dostalo, přestože dle očekávání samozřejmě vede vinyl a artbook. K tomu je ještě nutné připočíst dechberoucí videoklip “Gatherer of the Pure” a samozřejmě fenomenální performanci na německém festivalu Ragnarök. Rok 2012 byl z mého pohledu rokem avantgardní viktoriánské Anglie, párou poháněného psychedelického black metalu a gentlemanského klubu, rokem A Forest of Stars.
Zklamání roku:
Burzum – Umskiptar
I přesto, co Varg Vikernes v minulosti napáchal a nakecal za kraviny, jeho Burzum po hudební stránce vždy patřil mezi mé nejoblíbenější formace vůbec. O dnes již legendárních počinech z 90. let, jejichž atmosféra zalézá až do morku kostí i po téměř 20 letech od jejich natočení, se snad už ani nemá cenu bavit, avšak i nové desky po Vargově propuštění z vězení nabídly sugestivní hudební odyseu a z mého pohledu se starším albům dokážou možná i vyrovnat. O to víc zamrzí, že v letošním roce vyšla první nahrávka Burzum, která je prostě nudná a nezáživná, kde onen pověstný atmosférický minimalismus prostě nefunguje. Musím říct, že v případě Burzum mě tohle zklamání opravdu neskutečně mrzí.
Zhodnocení roku:
Jak už to tak bývá, co se hudby týče, objevily se věci, které mi udělaly neskutečnou radost, ale i věci, u nichž tomu bylo právě naopak. Na jednu stranu mě docela mrzí, že se v letošním roce objevilo minimum opravdu geniálních a nadčasových desek, ale z druhého úhlu pohledu je pozitivní alespoň to, že i v dnešní době je někdo stále schopen taková alba tvořit. Osobně mě jinak velmi těší stále se rozrůstající sbírka, obzvláště z poličky s vinyly mám čím dál tím větší radost, neboť do ní přibývá jeden nádherný kus za druhým. Také jsem neuvěřitelně vděčný (i když si nejsem jistý komu), že stále méně a méně trpím hudebními předsudky a během tohoto roku jsem si s obrovskou chutí užíval poslech věcí, jež by mi ještě před pár lety nestály ani za odplivnutí – a přitom je to tak skvělá muzika. Ohledně těch záležitostí, které mi naopak vadí… těch by se našla spousta, jenže by to bylo na delší povídání, na které nemám prostor, navíc bych se u toho psaní nejspíš naštval, což také nemám zapotřebí, a ono by to stejně ničemu nepomohlo, kdybych to troubil do světa, tudíž si to nechám pro sebe. Nemá cenu láteřit nad tím, co stejně nelze změnit… a ona je otázka, jestli to člověk vůbec změnit chce, protože by pak neměl na co nadávat (smích).
 |
| Země: Francie Žánr: avantgarde black metal Datum vydání: 22.6.2012 Label: Norma Evangelium Diaboli Tracklist: Hodnocení: 10/10 Odkazy: –
|
Já obvykle nemám moc v lásce plýtvání nějakými přehnanými superlativy – pochválit dobrou muziku, to samozřejmě ano, ale nerad kolem sebe rozhazuji nějaká silná slova, aniž bych měl k tomu opravdu pádný důvod, hodnocením na úrovni geniality či výjimečnosti se denně opravdu neoháním… není ovšem sporu o tom, že existují jisté kapely, které si nic jiného než takto vysoká hodnocení nezaslouží. Tajemní francouzští extrémně-avantgardní filozofové Deathspell Omega ovšem jistojistě patří mezi tu hrstku vyvolených, u nichž přívlastky jako unikátní či výjimečný v žádném případě nejsou nějakým výplodem aktuálního zaujetí jedné osoby, nýbrž zcela objektivním hodnocením hudby, která se jen tak nevidí a neslyší.
Současní Deathspell Omega jsou pro mě osobně vlastně vybroušeným prototypem toho, jak si představuji opravdu dokonalou hudební produkci se vším, co k tomu patří. Není tedy divu, že jakoukoliv další dávku jejich nové muziky vyhlížím velice netrpělivě. A vlastně je úplně bezpředmětné, jestli má jít o dlouhohrající desku, nebo třeba jen o minialbum (právě EP je případ aktuálně recenzovaného počinu “Drought”), neboť si vždy – přinejmenším tedy v posledních letech, asi tak od roku 2004, kdy vyšlo přelomové “Si Monumentum Requires, Circumspice”, předcházející nahrávky dle mého zas až tak unikátní nebyly – můžete jistí, že dostanete hudbu, která za sebou bez sebemenších problémů nechá drtivou většinu čehokoliv jiného, co jste kdy za svůj život slyšeli. A díky faktu, že to Deathspell Omega opětovně potvrzují každým novým počinem, je to ještě obdivuhodnější a neuvěřitelnější. A je vskutku potěšující, že ani “Drought” z této linie nevybočuje. To, co je ovšem u Deathspell Omega standardem, je v rámci širšího úhlu pohledu naprostý vrchol avantgardního black metalu – a nejen jeho.
Ona black metalová avantgarda v podání Deathspell Omega je na první pohled velice šílená záležitost, bezesporu těžká a náročná na poslech, a jako taková zcela jistě nebude chutnat každému, nicméně ve svém jádru se jedná o něco neskutečně inteligentního a promyšleného. Čím méně lidí však tento hudební extrém dokáže skousnout, když už ne ocenit, tím více jsou Deathspell Omega zbožňováni těmi, kteří to zvládnou a kteří zastávají názor, že muzika by měla být uměním, nikoliv zábavou. Deathspell Omega tento předpoklad naplňují naprosto maximálně.
Samotné “Drought” stylově vesměs pokračuje, tam kde jeho autoři skončili s předcházejícím dechberoucím opusem “Paracletus” z roku 2010. Výbuchy nekontrolovaného extrémního chaosu se naprosto organicky prolínají s klidnějšími pasážemi krystalicky čiré hudební dokonalosti, jako by šlo o něco zcela samozřejmého a přirozeného. Tyto přemýšlivější plochy na “Drought” reprezentují zejména první a poslední skladba “Salowe Vision” a “The Crackled Book of Life” (zejména druhá půle této je ničím neředěná hudební extáze) a intermezzo “Sand”.
Oproti tomu kompozice “Fiery Serpents” a “Scorpions & Drought” reprezentují onu extrémně chaotickou podobu hudby Deathspell Omega. Nejedná se však o bezmyšlenkovitou rubačku, jejímž jediným cílem je být extrém pro extrém, to je právě naopak v naprostém rozporu s tím, o čem hudba Deathspell Omega ve skutečnosti je. V jádru se totiž jedná o písně do posledního tónu propracované, kde vše má svůj smysl, a ačkoliv se možná na první pohled zdají být jen změtí zvuků, doopravdy mají svůj pevný řád. Poslední kompozice, která ještě nebyla zmíněna, “Abrasive Swirling Murk”, je vlastně kombinací obojího. První polovina se nese v nervydrásajícím duchu, z něhož občas vykouknou ony atmosférické části, druhá půlka pak nabízí další hudební orgasmus, nadále plynule pokračující již zmiňovanou “The Crackled Book of Life”.
Dohromady “Drought” tvoří jeden neoddělitelný celek, o němž se nedá prohlásit, že by se dotýkal samotné geniality, jelikož by to nebylo postačující, dovolím si totiž tvrdit, že “Drought” geniálním počinem doopravdy je. Deathspell Omega dokážou za pouhopouhých 21 minut, které “Drought” přesně trvá, zprostředkovat mnohem hlubší a působivější zážitek, než jaký drtivá většina jiných interpretů zvládne poskytnout za celou svou kariéru.
O výši svého hodnocení tohoto klenotu nemám sebemenších pochyb. Pokud si “Drought” nezaslouží tu nejvyšší možnou známku, jakou lze vůbec udělit, pak už nic.
|
H.: |
| Top5 2010: 1. Triptykon – Eparistera Daimones 2. Deathspell Omega – Paracletus 3. Aborym – Psychogrotesque 4. Massemord – The Madness Tongue Devouring Juices of Livid Hope 5. Morowe – Piekło.Labirynty.Diabły CZ/SVK deska roku: Neřadový počin roku: Koncert roku: Zklamání roku:
|
Top5 2010:
1. Triptykon – Eparistera Daimones
Jaká deska bude figurovat v mém speciálním eintopfu na prvním místě, to mi bylo jasné už od konce března, kdy Thomas Gabriel Fischer vyvrhl na svět nový opus pod hlavičkou svého aktuálního projektu Triptykon. Pokud někdo měl tu odvahu o jeho kvalitách pochybovat, pochyboval zbytečně. “Eparistera Daimones” je totiž monument hodný srovnání s legendárním počinem “To Mega Therion” i comebackovým eposem “Monotheist”. Je to album neskutečně uhrančivé a slova beroucí, deska, která svého posluchače nenechá vydechnout. Přesně takhle zní hudba, která je nadčasová a geniální. K tomu si ještě připočtěte úchvatnou grafickou podobu luxusního digibooku a nebudete mít žádných pochyb, že nic lepšího již snad pěkných pár let nevyšlo.
2. Deathspell Omega – Paracletus
Deathspell Omega je hudební personifikace chaosu, ztělesnění pekla na zemi. Neutuchající touha tvořit silné skladby s působivou atmosférou za pomoci disharmonicky extrémního výraziva stejně tak jako mrazivých melodií dalo vzniknout desce tak úchvatné, až se tají dech. S každým novým poslechem má člověk možnost objevovat nová zákoutí, neslyšené zákruty každého jednotlivého tónu a zároveň si užívat ty již dříve slyšené. Album promyšlené do poslední noty, avšak zároveň neskutečně organické a živé. Úchvatné a uchvacující. Tohle snad nikdy nemůže omrzet.
3. Aborym – Psychogrotesque
Na tomto místě měla původně figurovat deska “Belus” od Burzum, vše jsem měl již dokonce připraveno, oslavný odstavec pějící ódy na její kouzelnou atmosféru byl napsán, ale nakonec jsem, i přes své nezměrné sympatie k Vargově muzice musel dát přednost italské industrial-techno-black šílenosti Aborym. “Psychogrotesque” je deska nesmírně barvitá, plná překvapení, experimentů, skrytých uliček a mnohých dalších věcí. Ostatně, nemá cenu už se opakovat, dohledejte si případně recenzi, tam jsem se nad tímto skvostem ukájel už dostatečně. Kecy o genialitě tudíž tentokráte přeskočím a jen řeknu, že tato nahrávka má u mě na polici setsakramentsky čestné místo!
4. Massemord – The Madness Tongue Devouring Juices of Livid Hope
Příchod novinky Poláků Massemord jsem zaregistroval čirou náhodou až týden po jejím vydání, s jejím sehnáním jsem ale nikterak neotálel, neboť jsem se těšil na novou dávku brutálního black metalového prasopalu té nejvyšší kvality přesně tak, jak to kapela předváděla na prvních dvou deskách “Let the World Burn” a “The Whore of Hate”. První poslech se však rovnal ráně pěstí, když jsem místo infernálního nářezu dostal jednu pomalou, hypnotickou, monotónní skladbu, navíc tak úžasnou, že dává na své dva předchůdce úplně zapomenout. Že hrát jeden riff 35 minut v kuse zvládne každý? To možná ano, ale hrát jeden riff 35 minut v kuse tak, aby to za něco stálo, to už je umění. I takto může vypadat jeden z nejlepších počinů letošního roku.
5. Morowe – Piekło.Labirynty.Diabły
Nihilovi se povedl opravdu husarský kousek, když se do mého eintopfu (a vlastně nejen mého, že ano, Sedo?) pro letošek narval hned dvakrát. Tento muzikant z Massemord (a ještě Furia) je totiž podepsaný rovněž pod post-black metalovým projektem Morowe, jehož debut “Piekło.Labirynty.Diabły” nabídl nevídaný posluchačský zážitek plný chorobné atmosféry, v níž však není nouze o experiment či progresi. Překvapení roku? Bezesporu! Tleskám, a to opět nejen za hudbu, ale i za nádherný digibook a znepokojivý booklet.
CZ/SVK deska roku:
Gorgonea Prima – Black Coal Depression
Stejně jako je problém vybrat pouhopouhých pět zahraničních desek, přijde mi šibeniční i limit jednoho alba na scénu českou, zvláště pakliže se toho letos vylíhlo nemálo zajímavého. Vypíchnout si zaslouží přerod Sator Marte na druhé řadovce “Za zdmi”, MASAKRující návrat legendárních Maniac Butcher, industriálně chladný debut Gorgonea Prima nebo extrémně čilý Morbivod hned se čtyřmi počiny (2× Umbrtka, Trollech, War for War). Copak lze z něčeho takového vybrat jen jednu věc? Dost těžko. Z nutnosti ale nakonec po zralé úvaze zvedám přece jen hnát pro black metalový sci-fi nářez v podání Gorgonea Prima. Jejich “Black Coal Depression” představuje v rámci tuzemské scény notnou dávku čerstvého větru ve velice svůdné podobě, v níž nechybí silná atmosféra post-apokalyptické budoucnosti tvořenou ubíjejícím (v tom dobrém slova smyslu) tuc-tuc podkladem v kombinaci s black metalovými atributy. Výsledek? Na debutující kapelu více než úctyhodný.
Neřadový počin roku:
Enochian Crescent – NEF.VI.LIM
Ačkoliv i v této kategorii bylo kandidátů na titul vícero, nakonec to zas až takové terno nebylo. V elegantním digipacku zabalené minialbum “NEF.VI.LIM” finských progresivně black metalových šílenců Enochian Crescent si totiž mé srdce získalo i přes mou nechuť k neřadovým nahrávkám. Aristokratický, inteligentní black metal v podání Enochian Crescent je přímo radost poslouchat. Jak pravil kdosi v jedné recenzi, byť se konkrétně týkala poslední dlouhohrající desky “Black Church”, takhle zní black metalová elita!
Koncert roku:
Watain, Deströyer 666: Praha – Matrix, 23.10.2010
Stejně jako loni mě do této kategorie automaticky napadlo zařadit festival Brutal Assault, rozhodl jsem se nakonec tentokráte opravdu dodržet koncertní, nikoliv festivalový formát, přesně jak velí nadpis. Po takto razantní selekci již nebylo o čem spekulovat, vítězství si totiž pro sebe spoustou krve, ohně a parádního black metalu uzmuli Watain na svém říjnovém koncertu v Praze. A když jim kryl záda výtečný support, tím lépe (i když ti zrušení Otargos mě doteď štvou).
Zklamání roku:
Kataklysm – Heaven’s Venom
Zklamání roku… docela problémová záležitost. Netvrdím, že jsou Kataklysm a jejich “Heaven’s Venom” tím nejhorším, co jsem v průběhu letošního roku slyšel, právě naopak, mnohem větších sraček se objevilo požehnaně, ale vzhledem k tomu, že jsem se na ně netěšil, nemohly mne zklamat. Oproti tomu od kanadské čtveřice jsem čekal po výborném “In the Arms of Devastation” a stále ještě velice solidním “Prevail” něco o dost lepšího. Kataklysm se totiž s “Heaven’s Venom” začali točit v jakémsi bludném kruhu svého groove death metalu a radši dali přednost osvědčeným postupům, které průměrného fanouška vždy uspokojí, než aby se snažili o nějaký výraznější posun. Cenou za to však je výrazný pokles kvality, dobrých nápadů a zábavnosti pro posluchače trochu náročnějšího. Příště už by to chtělo se někam pohnout. Vzývám metalové bohy, aby pokračování vedlejšáku Ex Deo dopadlo o mnoho lépe!
 |
| Země: Francie Žánr: avantgarde black metal Datum vydání: 8.11.2010 Label: Norma Evangelium Diaboli Tracklist: Hodnocení: Průměrné hodnocení: 8,5/10 Odkazy: –
|
Žádné oficiální stránky, žádné fotografie, žádná jména členů, samozřejmě ani žádné koncerty a informace o kapele jen minimální. Jediné, čím se francouzský projekt Deathspell Omega prezentuje, je pouze a jenom hudba. Ale zrovna v případě těchto ďáblů je i tohle více než dost. Pekelná jáma svůj chřtán neotvírá často, ale když se tak stane, je to událost. A jsou to právě desky Deathspell Omega, které jsou zhudebněním výplodů té sirné propasti. Nebudu přehánět ani v nejmenším, když řeknu, že to, co Deathspell Omega předvádějí, nikde jinde neuslyšíte, neboť jejich muzika dýchá něčím neskutečně neobyčejným.
NEZMĚRNÝ…
Víte, stává se mi opravdu málokdy, abych si s recenzí nevěděl vůbec rady, v případě „Paracletus“ jsem však v koncích. Již delší dobu si lámu hlavu, jak podstatu tohoto veledíla uchopit a vyjádřit slovy, čím déle o tom ale přemýšlím, tím blíže se dostávám do bodu, kdy pochybuji, zdali je to vůbec možné. Častokrát jsem tu kritizoval různé nahrávky s tím, že v pozadí jejich hudby necítím něco hlubšího, takový ten těžko popsatelný pocit, který se vyskytuje jen u těch nejlepších. Jenže z „Paracletus“ tento pocit něčeho výjimečného a něčeho navíc doslova tryská na všechny strany, z každé noty a z každého z tónů. A paradoxně, čím více ho tam je, tím více je deska neuchopitelnější a neurčitější a hůře popsatelná.
…NEUCHOPITELNÝ…
Nemá cenu tvrdit opak, rovnou vám povím, že Deathspell Omega je opravdu těžká hudba (i když je zase fakt, že „Paracletus“ je o něco lépe vstřebatelnější než minulé disharmonické inferno „Fas – ite, maledicti, in ignem aeternum“, ale o tom až později…), takže pokud nemáte na podobný chaos cvičené ucho, jen stěží se vám to asi může líbit, což je jen tak mimochodem i případ níže hodnotícího kolegy, který s obdobně extrémními formami umění zas tolik zkušeností nemá. Ale i to je jedna z věcí, jež mě osobně na Deathspell Omega přitahují – nejedná se u hudbu, kterou by byl schopen poslouchat jen tak někdo, nýbrž o hudbu, která si žádá svého posluchače. „Paracletus“ (a ostatně celá novější tvorba Deathspell Omega) není záležitost, již byste si mohli pustit k práci, k vaření nebo při jízdě autem. „Paracletus“ vyžaduje od svého posluchače, aby se plně soustředil a přemýšlel o jeho významu. Deathspell Omega netvoří díla vhodná k relaxaci a už vůbec ne k tomu, aby se při nich posluchač bavil. Je to něco jako hudební očistec, jehož plné vstřebání není určeno slabším povahám.
…NEUVĚŘITELNÝ…
Abych čistě náhodou nebyl špatně pochopen, „Paracletus“ není žádný extrém pro extrém, ani pouhá snaha posouvat hranice poslouchatelnosti. Něco takového vypadá naprosto jinak a jedná se o skupiny, jejichž muzika většinou hlubší myšlenky uvnitř neskrývá. A to se o Deathspell Omega tvrdit nedá ani v nejmenším. Ano, využívají sice extrémního výraziva, ale ne samoúčelně ani bezúčelně, nýbrž jako prostředek uměleckého vyjádření, řekneme-li to takto. Avšak zároveň v chorobném hudebním labyrintu zbývá dost zákrut a uliček, v nichž číhají doteky avantgardy, progrese či experimentu. Ačkoliv se vás kolega ve svých pár řádcích bude snažit přesvědčit o opaku, o nějaký obyčejný black metal se nejedná ani v nejmenším, spíš by se slušelo říci, že nic by nemohlo být vzdálenější pravdě. Právě naopak, přednes Deathspell Omega je vysoce netradiční, originální a neopakovatelný. O kolika současných skupinách lze toto tvrdit?
…NEPOPSATELNÝ…
Další věc, která z Deathspell Omega činí posluchačsky velice atraktivní záležitost, je neustálý vývoj. Je až s podivem, jak obrovské skoky kapela s každou novou deskou činí a jak velkou cestu ušla od svého (tehdy ještě čistě blackmetalového) debutu „Infernal Battles“, ale i od přelomového díla „Si monumentum requires, circumspice“, a to vše aniž by popřela své kořeny nebo každý svůj jednotlivý předcházející opus. Jak jsem již nepřímo naznačil výše, rovněž „Paracletus“ znamená ve zvuku Deathspell Omega doslova evoluci. Oproti poslednímu ztělesnění chaosu „Fas – ite, maledicti, in ignem aeternum“ vyznívá „Paracletus“ mnohem barvitěji co do obsažené škály pocitů a nálad, ale jak již bylo řečeno, bez popření alba minulého, tudíž i novinka obsahuje úryvky disharmonického pekla, které však tentokráte není středobodem nahrávky, nýbrž „pouze“ částí velkého celku.
…ZNIČUJÍCÍ…
Není pochyb o tom, že Deathspell Omega stvořili další monument, jenž si jen těžko hledá konkurenci. Majestátní a epický, agresivní a bolestivý, chaotický a nepochopitelný, temný a atmosférický, ale za všech okolností neuvěřitelně úžasný a ve všech svých polohách absolutně dokonalý. Každá jedna skladba skrývá nepřeberné množství nálad, skrytých momentů a zákoutí, která má člověk neustále chuť prozkoumávat a objevovat při tom nová a nová, což z „Paracletus“ činí naprosto uhrančivou záležitost. Není radno tuto hudbu podceňovat, neboť ani ona svého posluchače nepodceňuje, ale žádá si od něj specifický přístup. K „Paracletus“ je nutno přistupovat jako k umění v plném významu toho slova, což v dnešní době už málokdo dokáže… ale odměna za to je vysoká. Jedním slovem – skvost!
…CHAOS!
Druhý pohled (Seda):
Všemi desítkou hodnocený „Paracletus“ mi zas tak úžasný nepřijde. Ano, jedná se o kvalitní hudbu, která patří v dnešní době k nadprůměru, přesto mi tam na vyšší hodnocení něco víc chybí. Přijde mi to jako obyčejný black metal, kterému zas tolik jako kolega neholduji. Přesto pokud hledáte kvalitní poslech, rozhodně do „Paracletus“ jděte.
|
| Nejočekávanější album měsíce: Deathspell Omega – Paracletus |
| H.: Deathspell Omega – Paracletus Index očekávání: 9/10 Earthworm: Seda:
|
H.:
Eintopf se nám klasicky (a už to ani není vtipné) smrskl na souboj dvou desek, protentokrát však diametrálně odlišných žánrů, což výběr jenom stížilo. Však posuďte sami. Prvním kandidátem byla inteligentní, přemýšlivá a silnou atmosférou překypující kombinace folk metalu a dark metalu v podání amerických náladotvůrců Agalloch. Z jejich dílny ještě nevzešlo špatné album, ať už to byl dech beroucí debut “Pale Folklore”, polo-akustické “The Mantle” nebo prozatím poslední majstrštyk “Ashes Against the Grain”, a už jen proto nelze do novinky “Marrow of the Spirit” nevkládat opravdu velké naděje na skvělý zážitek s vyhlídkou mnoha probděných nocí. Avšak do druhého rohu ringu oproti Agalloch se postavili Deathspell Omega – chorobný, ďábelský, surový a nervy drásající black metal z Francie. Nejedná se ale o žádné trapné rádoby satanáše, tím si můžete být jistí.. Zlo v jejich podání má vysoce intelektuální, sofistikovanou a mnohdy až filozofickou podobu (kdo zná texty, dá mi za pravdu – těžké čtení), která se transformuje do absolutně extrémního zhudebněného pekla, jež si jen těžko hledá konkurenci. Zvláště pak poslední dvě desky “Si monumentum requires, circumspice” a “Fas – ite, maledicti, in ignem aeternum” byly neuvěřitelně uhrančivými agóniemi v notách. Tomu já tedy říkám oříšek, a přestože jsem nakonec v nadpisu vypíchl Deathspell Omega, na oba počiny se těším přibližně stejnou měrou.
Earthworm:
Listopad nabízí dost známých jmen, ale že bych se na něco vyloženě těšil, to se říct nedá. Před rokem bych třeba vybral Atheist, ale zrovna teď jde jejich hudba, ač kvalitní, mimo můj aktuální vkus. Právě teď mě nejvíc zaujalo třetí album vokalistů Russella Allena a Jørna Landeho. Ti jsou nejznámější v prog a heavy metalové sféře, Allen hlavně díky kapele Symphony X, Lande mimo jiné díky své sólové dráze a oba také kvůli účasti v mnoha projektech. Všichni, kteří si rádi pošmáknou na mocných rockových hlasech, by určitě neměli jejich novou desku minout, jistě to bude (když už nic jiného) parádní oddechovka.
Seda:
Pro listopad jsem toho moc nenašel. Není tu v podstatě nic, co by mě zajímalo, a tak musím označit listopad za nejslabší měsíc tohoto roku. Po delším pátraní jsem ale nalezl Jesu. Tato kapela mě velice překvapila na Brutal Assaultu, a ač jsem si říkal, že si seženu jejich desky, tak jsem zapomněl. Přijde to tedy až s tímto EP, které bude bude rozdělené na dvě CD. První “Heart Ache” je opětovné vydání úplně prvního EP, jež vyšlo pod názvem Jesu. Další “Dethroned” bylo zčásti hotové už v roce 2004, dokončené a vydané je ale až letos. Uvidíme, s čím přijdou. Já si jdu konečně sehnat ty desky.
