Země: Francie Žánr: avantgarde black metal Datum vydání: 22.6.2012 Label: Norma Evangelium Diaboli Tracklist: 01. Salowe Vision 02. Fiery Serpents 03. Scorpions & Drought 04. Sand 05. Abrasive Swirling Murk 06. The Crackled Book of Life Hodnocení: 10/10 Odkazy: –

Já obvykle nemám moc v lásce plýtvání nějakými přehnanými superlativy – pochválit dobrou muziku, to samozřejmě ano, ale nerad kolem sebe rozhazuji nějaká silná slova, aniž bych měl k tomu opravdu pádný důvod, hodnocením na úrovni geniality či výjimečnosti se denně opravdu neoháním… není ovšem sporu o tom, že existují jisté kapely, které si nic jiného než takto vysoká hodnocení nezaslouží. Tajemní francouzští extrémně-avantgardní filozofové Deathspell Omega ovšem jistojistě patří mezi tu hrstku vyvolených, u nichž přívlastky jako unikátní či výjimečný v žádném případě nejsou nějakým výplodem aktuálního zaujetí jedné osoby, nýbrž zcela objektivním hodnocením hudby, která se jen tak nevidí a neslyší.

Současní Deathspell Omega jsou pro mě osobně vlastně vybroušeným prototypem toho, jak si představuji opravdu dokonalou hudební produkci se vším, co k tomu patří. Není tedy divu, že jakoukoliv další dávku jejich nové muziky vyhlížím velice netrpělivě. A vlastně je úplně bezpředmětné, jestli má jít o dlouhohrající desku, nebo třeba jen o minialbum (právě EP je případ aktuálně recenzovaného počinu “Drought”), neboť si vždy – přinejmenším tedy v posledních letech, asi tak od roku 2004, kdy vyšlo přelomové “Si Monumentum Requires, Circumspice”, předcházející nahrávky dle mého zas až tak unikátní nebyly – můžete jistí, že dostanete hudbu, která za sebou bez sebemenších problémů nechá drtivou většinu čehokoliv jiného, co jste kdy za svůj život slyšeli. A díky faktu, že to Deathspell Omega opětovně potvrzují každým novým počinem, je to ještě obdivuhodnější a neuvěřitelnější. A je vskutku potěšující, že ani “Drought” z této linie nevybočuje. To, co je ovšem u Deathspell Omega standardem, je v rámci širšího úhlu pohledu naprostý vrchol avantgardního black metalu – a nejen jeho.

Ona black metalová avantgarda v podání Deathspell Omega je na první pohled velice šílená záležitost, bezesporu těžká a náročná na poslech, a jako taková zcela jistě nebude chutnat každému, nicméně ve svém jádru se jedná o něco neskutečně inteligentního a promyšleného. Čím méně lidí však tento hudební extrém dokáže skousnout, když už ne ocenit, tím více jsou Deathspell Omega zbožňováni těmi, kteří to zvládnou a kteří zastávají názor, že muzika by měla být uměním, nikoliv zábavou. Deathspell Omega tento předpoklad naplňují naprosto maximálně.

Samotné “Drought” stylově vesměs pokračuje, tam kde jeho autoři skončili s předcházejícím dechberoucím opusem “Paracletus” z roku 2010. Výbuchy nekontrolovaného extrémního chaosu se naprosto organicky prolínají s klidnějšími pasážemi krystalicky čiré hudební dokonalosti, jako by šlo o něco zcela samozřejmého a přirozeného. Tyto přemýšlivější plochy na “Drought” reprezentují zejména první a poslední skladba “Salowe Vision” a “The Crackled Book of Life” (zejména druhá půle této je ničím neředěná hudební extáze) a intermezzo “Sand”.

Oproti tomu kompozice “Fiery Serpents” a “Scorpions & Drought” reprezentují onu extrémně chaotickou podobu hudby Deathspell Omega. Nejedná se však o bezmyšlenkovitou rubačku, jejímž jediným cílem je být extrém pro extrém, to je právě naopak v naprostém rozporu s tím, o čem hudba Deathspell Omega ve skutečnosti je. V jádru se totiž jedná o písně do posledního tónu propracované, kde vše má svůj smysl, a ačkoliv se možná na první pohled zdají být jen změtí zvuků, doopravdy mají svůj pevný řád. Poslední kompozice, která ještě nebyla zmíněna, “Abrasive Swirling Murk”, je vlastně kombinací obojího. První polovina se nese v nervydrásajícím duchu, z něhož občas vykouknou ony atmosférické části, druhá půlka pak nabízí další hudební orgasmus, nadále plynule pokračující již zmiňovanou “The Crackled Book of Life”.

Dohromady “Drought” tvoří jeden neoddělitelný celek, o němž se nedá prohlásit, že by se dotýkal samotné geniality, jelikož by to nebylo postačující, dovolím si totiž tvrdit, že “Drought” geniálním počinem doopravdy je. Deathspell Omega dokážou za pouhopouhých 21 minut, které “Drought” přesně trvá, zprostředkovat mnohem hlubší a působivější zážitek, než jaký drtivá většina jiných interpretů zvládne poskytnout za celou svou kariéru.

O výši svého hodnocení tohoto klenotu nemám sebemenších pochyb. Pokud si “Drought” nezaslouží tu nejvyšší možnou známku, jakou lze vůbec udělit, pak už nic.